Válka - 2.série

Přehled povídky

Autor

Stranger

Diskuse

zde

Hodnocení

1 | 9x | Vaše: -
Hodnocení uloženo.
Chyba při ukládání.

Vybrat sérii

30. Říjen Innosova roku 1025

Po delší odmlce tě opět zdravím, deníčku. Neboj se, jsem v pořádku, jen na kost promrzlý. Vím, že jsem ti slíbil, že ti hned druhý den napíšu, jaká byla cesta, ale neměl jsem šanci.
Potom, co jsme vyrazili, přišla první vlna místní zimy. Přišla rychle, náhle a nečekaně silně. Jako by snad nestačilo, že místní zvěř je natolik agresivní, že se odváží zaútočit i na tak velkou skupinu lidí. Několik smeček vlků nás cestou napadlo, v dáli jsme zahlédli i Stínovou šelmu, ale ta se od nás naštěstí držela dál.
Při průchodu bažinami nás pak napadl půl tuctu číhavců. Nebezpečné bestie hlavně díky svým drápům. Chodí po čtyřech končetinách, a jakmile se dostanou dost blízko, sekají ostrými drápy proti hrudníku. I s nimi jsme si naštěstí dokázali poradit. Ale nebýt početní převahy, obávám se, že bychom měli i ztráty.
Proto jsem ani nemohl napsat. Nocovali jsme první noc v hustém lese, kde jsem musel držet hlídku. A hodně bedlivou. Nebylo to ideální místo na přespání, ale zahnal nás tam studený vítr, který se proháněl po planinách. Mezi stromy se nám zadařilo najít závětří a trochu se prospat.
A pak přišla ta ledová bouře. Sotva jsme prošli lesem. Jako by se nám Beliar snažil pomstít za vítězství nad jeho nohsledy. Ostrý vítr nám foukal do tváře a bodal jako ledové ostří. Ani ty nejsilnější kápě a kabáty nedokázaly větru zabránit, aby se nedostal až na kůži. Jako by snad tohle nestačilo, brzo se přidal déšť, jenž se po pár minutách změnil ve sníh a kroupy. Teplota spadla a mnoho z nás mělo velký problém s postupem vpřed.
Očima jsme mžourali do mlhy, kterou padající sníh a vítr vytvořil. Ani by se snad nemělo říkat mlhy, spíš ledové stěny před námi. Hledali jsme nějaký úkryt před bouří, ale kam se schová víc jak sto chlapů?
Nakonec jsme přece jen našli vhodné místo. Starý Adanův chrám, alespoň dle tresek. Byl napůl zbořený, no možná ještě víc jak napůl. Ale jeho zdi nám nabídly alespoň nějaký úkryt. Rozdělali jsme ohně pomocí suchého dřeva, které jsme vezli s sebou a schoulili se k nim. Jeden vedle druhého jsme drželi teplo v blízkém okolí ohně. Tu noc jsem si opravdu myslel, že umřu. Celý jsem se třásl a pořád se mi nedařilo se zahřát...
Štěstí bylo, že jsme měli nějaké maso z těch číhavců, které se udělá i na slabém ohni a to hodně rychle. Na jakékoliv jiné vaření jsme neměli ani pomyšlení, protože oheň nemohl mít dostatečnou sílu, trvanlivost a už vůbec ne místa na rozdělání kotlů a podobně. Už takhle bylo dost obtížné dát si na chvíli ruce od těla a nějaké maso si upéct.
Nejsem na takové počasí zvyklý. Ano, i u nás byly zimy, bouře a vánice, ale nikdy taková. A jak jsme šli dál, bylo to jen horší.
Bouře přestala až po několika dlouhých hodinách a my si oddechli. Rychle jsme se vrhli na povozy a brali suché oblečení, přikrývky a v podstatě cokoliv, co by nás mohlo zahřát. Hodně brzy ale Lee zavelel k dalšímu pochodu. Nebýt toho, že na nadávání nikdo neměl sílu, určitě by se to neobešlo bez námitek. Vyrazili jsme pomalejším krokem, skrze zbytky sněhu a postupně se tím docela zahřáli, takže jsem mohl generála dohnat.
„Pane, vojáci by si potřebovali odpočinout… A přece jenom vy taky, ne?”
„Ano, všichni si potřebujeme odpočinout, ale další bouři už bysme nemuseli takhle na ráně přežít. Musíme najít nějaké krytí. A rychle, protože se blíží další bouře,” podíval se na mě. „Ty to tu možná neznáš, ale já jo. Takováhle bouře jen tak neskončí… nechá tě namlsat toho, že se konečně zahřeješ a pak udeří znovu a ještě krutěji.”
Snad ti ani nemusím říkat, deníčku, že měl pravdu. Našli jsme horský průsmyk, kterým kdysi musela protékat velká řeka. Po obou stranách horského koryta byly od vody vymleté malé jeskyně. Nedalo se schovat příliš hluboko do skály, ale dostatečně na to, abychom se podél celého koryta schovali všichni, rozdělali oheň a nemokli.
Sotva hodinu po tom, co jsme rozdělali ohně, se přihnala další bouře. Její kvílení mezi stěnami bylo hrůzostrašné a velké kroupy zlostně dopadaly na kameny, jako by se je snažily rozbít. Stálo nás hodně práce udržet v tom větru ohně. Většinou se to ale podařilo.
Všechno se seběhlo tak rychle a všichni byli tak zničení, že jsem neměl ani čas na to, abych našel své přátele. Těžko říct, jestli by se mi vůbec podařilo poznat jejich tváře mezi stovkou únavou a zimou zkřivených tváří, zachumlaných v kápích a hledících na zem, aby jim vítr nezničil oči. Podařilo se mi je zahlédnout až ve chvíli, kdy už jsme byli všichni, dalo by se říct, ubytováni.
Freg naproti obíhal jeden oheň za druhým a divoce gestikuloval, aby jim ukázal, jak oheň udržet. Měli tu smůlu, že se u nich vítr otáčel a rozfoukával oheň do všech stran, jak se ho snažil roztrhat a zničit. Bylo proto u nich mnohem více povyku než u nás a Freg je dirigoval, kam si mají sednout, kam přiložit více a kam méně. No, upřímně jsem mu to vůbec nezáviděl. Drek se mu snažil pomoci a stejně tak Golem. Jen Argon seděl u nejkrytějšího ohně spolu s Monterem a ani se nehnul.
Já na své části našel krom Leeho, který stejně jako Freg, i když s mnohem větší nonšalancí, obcházel ohně a dával rozkazy. Některé muže poslal k ohňům, které nepotřebovaly velkou starost a jiné zas k těm, kde se člověk nezastavil. Pomohl jsem Mihovi, který se měl schovat co nejdál, protože se celý třásl a jeho tvář nabírala už spíše modrou barvu. Vzpomínám si, že se mi snažil něco říct, ale přes jeho zmrzlé tváře a jazyk se nedostala ven žádná srozumitelná hláska.
Cestou jsem potkal i Hreka, který se taky celý třásl, ale okamžitě vstal a pomohl mi s ním.
„Pomůžu ti sem dostat i ostatní, co to potřebujou,” řekl mi.
„Ne,” zakroutil jsem hlavou. „Jsi na tom jen o něco líp než oni, taky si trochu odpočiň, tohle ještě chvíli zvládnu.”
Při každém slovu jsem cítil, jak mě zebou zuby a hrozný tlak na tvářích. Proto jsem už pak příliš nemluvil a spíš jen odváděl a ukazoval.
Když Lee viděl, že už jsou všichni víceméně rozděleni a zvládáme to, hodil si přes hlavu svůj kabát a přeběhl na druhou stranu, aby jim pomohl. Přece jenom tam měli mnohem více práce a problémů než my.
Trvalo to několik hodin, než bouře trochu polevila. Plameny se už zběsile netočily a nám se vítr nezarýval až pod kůži. I nárazy krup o skálu trochu povolily a my se mohli trochu prospat.
Další dny probíhaly v dost podobném duchu. Snaha ochránit se před všudypřítomnou zimou a nezkolabovat. Když nás pak Lee varoval, že se blíží další bouře, přidali jsme do kroku a podařilo se nám dojít do malé vesnice, kde ještě pořád jsme. Bouře, která teď kolem nás řádí, je jako šílená. Někteří už začali prohlašovat, že je to konec světa. Že se bohové spojili, aby smetli všechen život a ukončili boje. Nevěřím, že by Innos něco takového dovolil. Jen je to prostě předzvěst kruté zimy, jak říká Lee.
Poprvé jsem se rozhodl využít privilegia, které mi má hodnost nabízí. Místní o Leem slyšeli, a tak mu nabídli, aby přenocoval v domě u jednoho z nich, zatímco ostatní vojáci jsou ubytovaní ve dvou stodolách. Jsou tam hlava na hlavě, ale aspoň budou mít teplo.
Lee tuto nabídku přijal a pozval i mě a Frega, jakožto své důstojníky. Ne, že bych toužil po nějakém velkém pohodlí, které stodola nenabízí, ale měli tu jen tři postele navíc, které nám nabídli a pokud bychom nešli já a Freg, šli by pravděpodobně Monter a někdo od něj.
„Jak si dovoluješ nabídnout to první jim?!” Vztekal se Monter na Leeho.
„Nabídli snad ten nocleh tobě?” Ušklíbl se Lee. „Nabídli ho mně a mým lidem. Oni dva jsou mí důstojníci a já s nimi potřebuji probrat věci, které jsme kvůli počasí nemohli vyřešit cestou, jak jsem plánoval. Na frontu to není daleko a chci tam dorazit s plánem. Neboj, ve stodole určitě ještě nějaký místo bude,” plácnul ho po rameni a pokynul nám směrem do domu. Za námi už jsem slyšel jen zlostné zavrčení.
„Co od nás budete potřebovat, pane?” Zeptal se Freg, jakmile jsme vešli do domu.
„Abyste si se mnou dali panáka a pokecali,” usmál se na nás. „S tím blbcem není řeč a jen by mě tu sral. Pojďte, převlíkneme se a promluvíme s našimi hostiteli. Je potřeba být k nim slušný, tak na to myslete,” ušklíbl se a společně jsme se šli do pokoje, který nám přichystali, převlíct.
Mně je to oblečení trochu větší, Leemu zas menší, jen Freg měl štěstí a velikost mu padne. Nemůžu se tu už příliš dlouho zdržovat, protože na mě dole čekají. Takže ti popřeji dobrou noc, deníčku a snad se k tobě zítra dostanu.

1. Říjen Innosova roku 1025

Včerejší posezení s hostiteli bylo opravdu zajímavé. Koho by napadlo, že v takové malé vesnici si dělají vlastní pálenku. Abych pravdu řekl, tak netuším, z čeho ji vyrábějí, ale rozhodně má grády, jak by řekl Drek.
Přišel jsem dolů, oblečený v rolnickém oblečení a s mečem, schovaným v pochvě, v ruce. V podstatě ani na vteřinu jsem nezaváhal, jestli si meč vzít nebo ne. Bez něj se opravdu raději nikam nevydám. Posadil jsem se k velkému dubovému stolu, kde Kaletova rodina obvykle jí. Není to nijak neobvykle početná rodina. Kalet je stárnoucí sedlák, jeho manželka Pera je jen o něco mladší. Mají dva syny, jednomu jsou dva roky a ten už spal, to byl Ret, a druhému je osm, jmenuje se Kalet mladší a ten nemohl odtrhnout oči od mého meče, opřeného o židli vedle mé nohy.
Pak tu byly ty dvě holky, které nás s Fregem hned zaujaly. Koho by napadlo, že takhle na severu budou mít tak hezký holky. Vasa je patnáctiletá hubená blondýnka s očima jako studánky. Neustále se na mě usmívala širokým úsměvem a občas mi přišlo, že na mě mrkla. Po Fregovi zas koukala ta starší z nich, té je devatenáct a jmenuje se Lina. Ona má barvu vlasů něco mezi blond po matce a hnědé po otci. Hnědé oči podědila rovněž po tátovi a musím říct, že na rozdíl od své sestry, se mohla pyšnit opravdu bujným dekoltem, který byl až nepřirozený k její menší hubené postavě.
„Děkujeme ti za pohostinství, Kalete,” usmál se Lee, když jsme do sebe všichni naklopili první sklenku toho dryáku, který mi málem vypálil cestu až do žaludku. Freg se vedle mě rozkašlal a zastavil se teprve, když Pera přinesla večeři. Výborný krysokrtí guláš.
„Pro chlapy, co chrání naše domovy, cokoliv, Lee,” usmál se sedlák.
„Přesně tak, kéž bychom vám jen mohli pomoct víc,” přidala se s úsměvem mladičká Vasa a mrkla na mě. Úsměv jsem ji trochu nervózně opětoval.
„A jak vy se tady jinak držíte, pane?” Zeptal jsem se raději rychle Kaleta, aby si nevšiml těch pohledů.
„Prosím, jen Kalet, chlapče… nás se tu válka naštěstí zatím příliš nedotkla. Odvedli odsud pár chlapců, sotva starších, než jste vy, ale to už jsou dva roky zpátky. Od té doby nic a linie dál na severu se drží,” odpověděl mi. Lee přikývl.
„Tam, kde to jde, se generálové snaží nebrat příliš místních synů, aby nebyla pak vesnice ztracená. Ve městech je to horší, tam se rozhoduje spíše podle peněz,” dodal generál trochu smutně.
„Já bych šla hned s vámi. Pobít ty skřety!” Vložila se do hovoru Lina s bojovným chtíčem ve tváři. „Já bych jim ukázala!”
„Tomu… bych i věřil,” usmál se Freg a mrknul na mě. Je pravda, že i nám toho ukázala už teď hodně.
„Naneštěstí ženy verbovány nejsou,” zasmál se Lee.
„Můžu?” Uslyšel jsem vedle sebe hlásek. Podíval jsem se a byl tam Kalet mladší s rukama natahujícíma se po mém meči. Naprosto neslyšně se sesunul ze své židle a dostal se ke mně až na druhou stranu stolu.
„No já nevím, meče nejsou hračky,” usmál jsem se na něj.
„Já vím!” Odpověděl mi uraženě. „Taky už nejsem dítě!”
Uznale jsem přikývl a podíval se na jeho otce, který kývnutím souhlasil. Vytasil jsem tedy svůj meč, otočil se ke klukovi a položil jsem si ho na obě ruce.
„Hlavně opatrně, Svist je dost ostrý,” usmál jsem se.
„Svist?” Zeptal se mě mladší z Kaletů zmateně.
„Ano, tak se totiž jmenuje. Je to už nějaký čas, co jsem ho takhle pojmenoval. Kvůli zvuku, který dělá,” vysvětlil jsem mu, zatímco on si opatrně meč osahával a obdivoval ho.
„Jaký zvuk?” Chytil se toho okamžitě. „Ukaž, prosííím!”
„Eh, raději ne, to asi není nejlepší nápad,” odpověděl jsem mu.
„Ne, prosím prosím, to určitě nevadí, že ne, tati?” Začaly naléhat i obě dcery. Náš hostitel opět jen pokrčil rameny, stejně tak Lee, když jsem mu věnoval pohled, jestli je to dobrý nápad.
Když tedy nikdo nebyl proti, vzal jsem meč a odstoupil na místo, kde se střetávala chodba s jídelnou a kde bylo dost místa. Chvilku jsem si pohazoval meč v ruce, pak jsem ho několikrát protočil, sekl, udělal výpad, protočil a do toho se neustále ozýval ten, mně už známý, zvuk, který připomíná cosi mezi bzučením a svištěním.
Když jsem pak přestal, ocenili to obě dívky potleskem a chlapec vzrušeným „Ještě, ještě!” To už mu ale zatrhla jeho matka, která mu oznámila, že je čas jít spát. Posadil jsem se a ušklíbnul se na Fregovo: „Machýrku.”
Následovala spousta vyprávění různých historek, ať už z vesnice, tak od nás, do toho se pilo a jedlo, smálo se, a když už jsem pak měl něco připito, musel jsem si odskočit někam na záchod.
Místní byli na podobné bouře, které venku řádí, připravení a tak se nechodilo ven, ale v domě byla místnost, ze které vedl odvodňovací kanál někam ven. Je pravda, že na vzduch by se mi opravdu nechtělo, když jsem slyšel ten vichr. Až do té chvíle jsem na to nepomyslel, ale zrovna tehdy jsem si vzpomněl na kluky ve stodole a zadoufal, že tam příliš neprofukuje.
Mé myšlenky byly opět rychle zahnány, když jsem otevřel dveře a tam stála Vasa s úsměvem na tváři. V té chvíli už z mého pohledu trochu rozmazaným úsměvem na tváři.
„Taky potřebuju, pomůžeš mi?” Zeptala se mě a než jsem stihl odpovědět, zatlačila mě dovnitř a políbila.
Příjemnou chvilku mi trvalo, než mi došlo, co se děje, pak jsem ji ale jemně odstrčil.
„To by asi nebyl nejlepší nápad, Vaso… Vedle je tvůj otec a…” než jsem vůbec dokončil svůj vzdor, otevřela dveře a mírně ukázala rukou, abych poslouchal.
Z chodby se ozýval Kaletův hlas, jak vesele a nahlas zpíval, doplněný Leeho hlasem a občas i Peřin byl slyšet.
„Ten si ani nevšimne, že jsme byli pryč,” ušklíbla se na mě. Sama o sobě to byla moc hezká holka, ale když jsem byl ovíněn, přišla mi ještě hezčí. A hlavně mě fascinovala její kuráž.
„A ty tady ve vesnici nikoho nemáš?” Zkusil jsem ještě poslední vzdor, ale jen zakroutila hlavou a znovu mě políbila. Tentokrát už jsem se nebránil a jen stihl zavřít dveře.
Když jsme se po pár minutách vrátili, každý jiným vchodem – já z chodby, ona přes kuchyň; ještě pořád se zpívalo a Lee mi okamžitě vrazil do ruky další sklenku. Freg a Lina byli pryč.
Asi za hodinu už jsme toho měli všichni dost a šlo se spát.
Ještě nějak uprostřed noci, před svítáním, jsem se probudil a viděl Linu, jak se plíží pryč z našeho pokoje. Její silueta se nedá přehlédnout. Otočil jsem se a s roztočeným světem jsem zas usnul.
Dneska ráno byl první vzhůru Lee, stál ve dveřích a koukal, jestli v chodbě nikdo není. Zavřel pak dveře a otočil se na nás.
„Tak co, pánové, užili jste si to včera?” Zašklebil se na nás. Oba jsme začali něco překotně koktat, ve smyslu, že jsme nechtěli, že my nic, ale generál jen zvedl ruku.
„Jen klid, ty holky z vás nemohly spustit oči, už co jsme přišli, a Kalet měl možná zavdáno, ale já ne tolik, abych neviděl, že jste zmizeli,” pokrčil rameny. „Já ve vašem věku nebyl jinej. Tohle se vám stane ještě hodněkrát, s trochou štěstí,” zasmál se. „Tak se umyjte a sejdeme se dole na snídani.”
Sotva se za ním zavřeli dveře, podívali jsem se na sebe s Fregem a upřímně se zasmáli.
Naposledy jsem měl holku v Aragendu, takže to nejen přišlo vhod, ale mohlo by to být častěji.
Byli jsme se pak podívat za ostatními do stodoly. Bouře zatím neustává, takže se zdá, že tu ještě jednu noc zůstaneme. Nemůžu říct, že by mi to vadilo, obzvláště když jsem viděl, že po mně holky hned od rána zas pokukávaly.
Musím se teď připravit, hned po obědě jdeme s Leem a Fregem na obhlídku okolí, tak uvidíme, kdy se k tobě zase vrátím. Prozatím se měj hezky, deníčku.
Načítám data ...
Nahoru