Vítězná povídka soutěže Zlatý Diego č.2

Přehled povídky

Autor

Lucanus

Diskuse

zde

Hodnocení

1,17 | 78x | Vaše: -
Hodnocení uloženo.
Chyba při ukládání.

Popis

Jedna z dvojice vítězných povídek VMCeho soutěže Zlatý Diego 2011. Autorem Lucanus.

Šumění davu se stále stupňovalo a doráželo na jeho sluch, stejně jako mořské vlny, tříštící se při příboji o pobřežní útesy okamžik poté, co prohrály marnou přetlačovanou s pevnou a neústupnou skálou, která se hrdě a vznešeně tyčila nad mořskou hladinou a jasně dávala najevo, kdo je vítěz klání mezi nekonečnou sílou oceánu a nezměrnou výdrží pevného kamene.
A stejně jako ty vlny, i hluk davu, jenž nyní burácel nadšením, postupně utichal a vracel se s novou silou a intenzitou, aby se znovu pokusil udeřit.
Právě teď se k tomu zvuku přidal i jeden nový, který šumění davu hravě předčil.
Byl to hlas komentátora, který zněl nejhlasitěji na celém kolbišti, rozléhal se po celé aréně jako poplašný zvon při útoků nepřátel a postupně získával kontrolu nad celým děním, když pod jeho silou umlkal ten ohromný a nesourodý chór hlasů, linoucích se z několika set hrdel lidí všech barev pleti, vlasů i očí.
Lidí ze všech koutů světa, od nejvyšších velehor Nordmaru, pokrytých sněžnými čepicemi, jež nikdy neroztávaly, přes zelenající se stepi a lesy Myrtany, až po vyprahlé, pusté a písčitě pouště Varantu.
Za chvíli celá aréna utichla v posvátné úctě a všichni diváci již pokojně seděli na svých sedadlech, očekávajíc proslov muže, jež jim měl oznámit, co se tu vlastně bude dít, přestože to všichni moc dobře věděli.
Tohle bude největší souboj všech dob.
Takový, o kterém se bude vyprávět celé věky.
Takový, jaký všem utkví v paměti.
Takový, o němž se budou skládat oslavné písně a psát heroické texty.
Všichni to věděli, od těch nejstarších veteránů, kteří tuhle arénu navštěvovali v dobách, kdy byla ještě novostavbou, po nejmladší usmrkané parchanty a bastardy místních boháčů a šlechticů, kteří ani nevěděli za jaký konec chytit meč, ale z hloubi celého srdce i duše si přáli být jako ti dva muži, kteří se za chvíli střetnou dole na kolbišti.
Na ušlapaném pouštním písku, zalitém již galony krve a potu. Na písku, který pamatoval více než oni všichni a jehož cena by pro někoho mohla býti doslova nevyčíslitelná, neboť právě do tohoto písku cedili svou krev největší válečníci všech dob.
A dokonce už se našli i tací, kteří nabízeli personálu a majiteli arény tučnou sumu za několik zrnek tohoto písku, jenž pro ně měl nesmírnou cenu. Většinou to byli pozůstalí po těch nebožácích, kteří měli tu čest stanout zde a vykrvácet na horkém ušlapaném písku, s chladnou ocelí v těle a střevy vně něj, což by bylo určitě mnohem pohodlnější obráceně.
Nebo to byli sběratelé, kteří netoužili po ničem jiném, než mít doma něco, čeho se snad mohl dotknout jejich oblíbený bojovník.
Nikdo jakoby si neuvědomoval, že jim klidně mohli nahrabat písek, který se válel v poušti o pár set metrů dále za kolbištěm. A i kdyby jim někdo někdy vydal pravý písek z arény, jak asi měli poznat, na které zrnko krvácel jeden hrdina a na které někdo jiný?
Nehledě na to, že ušlapané podloží celé arény se vždy jednou za čas muselo vyměnit, aspoň částečně jinak by lidi v tomhle uzavřeném prostoru brzo padli puchem, protože zároveň s krví a potem mohla zůstat zašlapaná v písku daleko voňavější věc, třeba střeva.
A právě uleželá střeva asi nevoněla nejlépe. A proto se písek taky měnil, dvakrát či třikrát během roku.
To sice ani zdaleka nebylo dostačující, jenže kdo se pořád měl zajímat o výměnu, že?
Ale zpátky k potenciálním kupcům písku, s ním zároveň i několika kapek drahocenné krve svých hrdinů.
Nikdo neví, proč Atheras, současný vlastník arény, odmítal prodávat pár zrnek tohohle nesmírně cenného materiálu jako suvenýr.
Možná mu šlo o princip, možná o postoj ke světu a úchylkám. Možná opovrhoval lidmi, kteří by si dokázali takovou nechutnost koupit, kdo ví?
Komentátor právě domluvil a celá aréna opět ožila, což dala dosti hlasitě najevo. Nesrozumitelný, uši rvoucí řev byl jednoznačným a zcela nezpochybnitelným projevem nadšení a nedočkavosti příznivců zápasu, jež měl za chvíli naplno ovládnout tohle městečko, ležící hluboko uprostřed pouští Varantských.
Hluk, působený davem shromážděných, který byl mimochodem mnohem větší, než se v téhle aréně kdy sešel, opět na chvíli utichl, když komentátorův hlas na okamžik znovu převzal svou absolutistickou vládu nad celým prostorem kolbiště a nepochybně i částí města, neboť akustika v aréně byla tak důkladně a důmyslně promyšlená, že hlas, tímto jevem zesílený, se dokázal opravdu nést několik set metrů.
A co teprve, když se střetly dvě čepele gladiátorů přímo ve středu arény, bože, to byl zvuk. Kovová ozvěna dokázala rezonovat ještě několik dalších sekund, než úplně odezněla a ztratila se.
Jenže ještě před tím ji většinou stihl nahradit další zvuk sténajícího kovu. Takže v aréně nikdy nebylo úplně ticho.
Dokonce, i když se vítr prohnal okny dovnitř komplexu a rozvířil písek dole, přímo v srdci majestátní stavby, jeho skučení v úzkých, kamenných chodbách připomínalo chór zatracených duší, jež pějí své žalmy směrem k nebesům, která je odvrhla a odmítla přijmout do svého lůna po tom, co jejich těla ochabla a oni došli své smrti, nikoli však pokojného odpočinku.
Říkávalo se, že jsou to duše válečníků, kteří zde padli a zemřeli pro zábavu ostatním. Protože se bili pro peníze, slávu a touhu po krvi, byl jim odepřen přístup ke klidnému spočinutí v říši bohů, a proto zůstávali zde a za temných nocí či podmračených dní naplňovali místo své smrti zoufalstvím, které cítili v okamžiku, kdy jim krev unikala z žil a barvila zrnka písku do ruda, kdy jejich duše opouštěla schránku ze svalů a kostí a oni tomu už nemohli nijak zabránit.
Prý zde byli k věčnému bloudění odsouzeni ti, kteří zaplnili svůj život zabíjením a z boje udělali jediný a pravý smysl svého života. Ti, na jejichž rukách spočívala krev. Jedno čí.
Každý věděl, že je to samozřejmě nesmysl, ale znělo to poeticky a to bylo u reklamy důležité.
Zčásti proto sem také chodilo tolik lidí, zčásti také proto, že tahle aréna patřila k těm nejvyhlášenějším na světě. Sesadit ji mohla snad pouze aréna na Argaanu. Ta však byla mimo pevninu a tudíž pro obyvatele Myrtany, Varantu a Nordmaru nedosažitelná.
A hlavně sem chodili proto, že tohle kolbiště rodilo ty největší legendy. Bakareshská aréna byla proslulá těmi nejlepšími gladiátory na celé pevnině a možná i na celém širokém světě. Co na tom, že tu tekly potoky krve a zde zrození hrdinové byli spíše notoričtí hrdlořezové než rytíři na bílých koních.
Co na tom, jestli byl gladiátorem žebrák či král? Když se uměl ohánět mečem, mohl se tu stát legendou a k tomu vydělat solidní prachy. Když neuměl, supi se nažrali čerstvého masa a publikum se velmi dobře pobavilo.
Nathaniel se pousmál, když uslyšel další zaburácení davu, to když zkušený a vzdělaný mluvčí pronesl několik nových slov k publiku. Sice neslyšel, co říkal, ale moc dobře věděl, že teď přišla chvíle, kdy bude ohlášeno pořadí dnešních zápasů. A také moc dobře věděl, že za chvíli zazní jeho jméno, které opět zvedne celé osazenstvo z těch jejich tlustých zadnic a přinutí jejich vyžraná těla k pohybu. Obzvláště když jde o definitivní vrchol jeho kariéry v tomto krvavém sportu.
On byl šampion téhle arény. On byl jednou z těch zde zrozených legend a zároveň možná tou největší. A jeho jméno se tu těšilo zasloužené vážnosti a úctě, tvrdě a nekompromisně vydobyté za těch deset let, co tu strávil, proléváním krve, vlastní i cizí.
Pro zábavu publika.
A nutno říci, že publikum dokázalo náležitě ocenit toto "umění", jež v jeho podání většinou připomínalo krvavý balet, prováděný s dokonalou přesností.
Nebyl jedním z těch hromotluků s obrovskou sekyrou, kteří podobným zařízením většinou nekompromisně kralovali.
Nathaniel byl přesný opak bezmozkovité hory svalů.
Štíhlý, šlachovitý a pružný jako vrbový proutek a přesto pevný a silný jako ocelový ignot.
Jasně vyrýsované svaly na jizvami posetých pažích prozrazovaly jistou sílu, ale nijak se nechvástaly tím, že by byl nějaké lamželezo.
Spousta tenkých bílých jizev, které se táhly po jeho pažích, vypracovaných zádech a pevném břiše, svědčila o tom, že i on v životě dokázal chybovat.
Tyhle jizvy mohly být důkazem neobratnosti, ale to jen z jednoho úhlu pohledu.
Pokud jste se nad tím zamysleli, mohly také ukazovat na to, že kromě obrovského štěstí, má jejich vlastník také nesporný talent.
Vezmeme-li v potaz, že prakticky každá z těch jizev mohla vždy rozhodnou o jeho životě či smrti, musíme uznat, že tenhle muž dokázal utéct hrobníkovi z lopaty již nejméně dvacetkrát,
což byl obdivuhodný výkon, vzhledem k tomu, že někteří nepřežili ani jedno utkání.
Nathaniel patřil na opačnou stranu palisády. On přežil všechna. A co více, on všechna vyhrál.
Od té doby, kdy poprvé bojoval v aréně, nikdy neprohrál. Nikdy!
A to bylo co říci. Málokdo měl takové štěstí či snad schopnosti na to, aby při práci gladiátora žil takhle dlouho.
Průměrná životnost zdejších šampionů byla tak tři až pět let.
V tomto směru Nathaniel zcela vybočoval a vyčníval nad všechny ostatní bývalé vládce a pány arény, jež tu mohli diváci vidět za těch několik desítek let, co zdejší aréna stála.
Již deset let se bil na udusaném písku a cedil do něj krev svou i svých nepřátel.
Z toho něco přes sedm let jako jediný a nezpochybnitelný šampion.
Nikdy neporažený, nikdy nepřinucený ke kapitulaci.
Miláček publika.
Skutečný umělec. A všechno to vlastně začalo tak nevinně a nebýt toho chlápka, který kdysi přiběhl do kobek s tím, že potřebuje zdatného muže do arény, Nathaniel by tu dneska neseděl.
Dřevěná lavička zavrzala, když si stoupl a ulehčil jí od váhy svého těla.
Pomalým krouživým pohybem si protáhl paže, přičemž dával dobrý pozor, aby si nepřepínal svaly, ale zároveň je všechny přiměl k pohybu a upozornil své celé tělo na to, co jej čeká.
Dlouhá a vysilující námaha, která skončí dneska večer.
A skončí skutečně. Po deseti letech přišel jeho poslední zápas.
Ne, nepřipadal si starý. Stále byl ve formě, měl na to, dokázal by to táhnout stále dál. Tohle byl jeho život, nechtěl, aby to byla též jeho smrt. Každý měl svůj čas. Čas, který nesměl přetáhnout, protože ten, kdo se o to pokusil, většinou zaplnil žaludky krkavců, vran a červů.
"Můj čas už přišel," pomyslel si Nathaniel s leskem v ledově modrých očích, když konečně přestal s protahováním svých svalnatých paží a pomalu se předklonil, aby si protáhl zádové svalstvo a nohy. "Ať už dnešní souboj skončí jakkoli, pro mne je po všem."
Pomalu a opatrně, aby si neublížil namísto protažení, se dotkl špičkami prstů chladné kamenné podlahy.
Blonďaté kadeře, protkané několika hnědými pramínky a dokonce i nitkami stříbra, které mu přidal zub času, mu nyní sklouzly do čela a lehce zaclonily výhled.
Zasupěl, když mu vzduch lehce unikl mezi zuby, a pomalu se předklonil ještě hlouběji, až položil na zem celé dlaně a setrval v téhle pozici celou minutu.
Cítil, jak se mu svaly na celém těle napínají a začínají lehce protestovat proti poloze, v níž se nacházel.
Potlačil to neodbytné a stále sílící nutkání se narovnat a přiměl odporující tělo k poslušnosti.
Vzhledem ke svému výcviku a schopnostem, jež získal dlouhou praxí v aréně a také ve svém životě před působením na kolbišti, to pro něj nebyl tak velký problém.
Lehce se pousmál při té vzpomínce, jeho oči však stále zůstávaly chladné a nehybné, jako dva kusy ledu, zmrzlého tak dokonale, že by neroztál ani v samotné poušti.
Nathanielův úsměv se vlastně vždy omezoval pouze a jenom na pohyb ústy. Možná se tyhle oči kdysi dokázaly smát, něco strašného však z nich muselo vytáhnout všechnu radost a teplo, které se v nich kdysi nepochybně nacházelo. Nikdo se přece nerodil s očima chladnokrevného zabijáka.
Co však tuhle proměnu způsobilo, to věděl jen samotný Nathaniel. Nicméně, vždy nebyl takový jako nyní. Nebyl vždy zádumčivý, zamlklý, strohý a zcela nedůvěřivý.
Kdysi, tak dávno, že mu to přišlo jako v minulém životě, býval hovorný, veselý a přívětivý společník, což mu jen a pouze ulehčovalo jeho povolání vraha.
Jenže pak se to celé podělalo během několika málo chvil a z života, který měl být spokojený a možná i šťastný, se stala noční můra bez sebemenší naděje na procitnutí.
A to všechno kvůli takové hlouposti.
Smích mu zamrzl na tváři, když vzpomínal na svou lásku k té jisté dívce, kterou však musel ztratit, protože osud tomu nechtěl jinak.
Partie mezi profesionálním vrahem a šlechtičnou není něco, co by si její rodiče zrovna představovali.
Dokonce si mysleli, že se nechá koupit. Nabídli mu dost velkou sumu, jen když jejich dceři zmizí z života a nebude jí bránit ve štěstí.
Pochopitelně to odmítl.
Při té vzpomínce se rychle narovnal a dlaně se mu bezděčně sevřely v pěst. Svaly se znatelně vykreslily pod napjatou kůží a žíla na krku mu začala pulsovat enormní rychlostí, jak jeho srdce, dokonce i po tolika letech rozezlené tehdejšími událostmi, začalo pumpovat zběsileji než obvykle a, ač to bylo k nevíře, mohlo by se snad dokonce i zdát, že v koutku pravého oka se objevila jedna jediná krůpěj slzy, když ostřílený a nelítostný bojovník vzpomínal na to, jak se chtěl vzdát všeho kvůli jediné.
Pomalu zvedl pravačku a ukazovákem lehce otřel slzu z koutku svého oka.
Malá kapička slané tekutiny vyhlížela zcela nepatřičně na jeho prstu.
A když pořádně prozkoumal její povrch a odraz své tváře, který se promítal na něm, doslova se nepoznal.
"Smutek," pomyslel si. "Jak moc dokáže člověka změnit smutek."
Tvrdé rysy strništěm porostlé tváře změkly a už v ní nebyl prázdný a bezvýrazný výraz ledově klidného vraha.
Druhá slza se svezla po tváři a pomalu proklouzla po mělké lince jizvy, jež se jasně a viditelně rýsovala na jinak opálené kůži jeho pravé líce.
Pomalu si prorazila cestičku skrz drsný porost na jeho obličeji, nyní zkřiveném smutkem a znovu oživenou bolestí.
Pomalu, téměř jakoby se čas zastavil, a s obtížemi si proklestila až cestu k bradě, kde se na chvíli zastavila a lehce se pohupovala sem a tam, v rytmu srdečního tepu muže, jež jí před chvílí uronil. Pak spadla a za stále narůstající rychlosti se střemhlav řítila k zemi.
Zvuk dopadu nemohl nikdo slyšet, ale Nathanielovi v ten okamžik přišel stejně hlasitý jako zvuk zvonu, který zrovna ohlašoval pravé poledne a tudíž čas k obědu.
Plavovlasý gladiátor pomaličku zavřel obě oči, možná proto, že se již nechtěl dívat na krůpěj slané tekutiny na svém ukazováčku.
Možná proto, aby zastavil příval dalších slz, který by nepochybně přišel.
Brada mu pomalu klesla na prsa a on zůstal stát v dokonalé nehybnosti, narušované pouze mělkými záchvěvy dechu, nadzvedajícího jeho hrudník.
Když po několika mučivě dlouhých minutách bez jediného pohybu pozvedl hlavu a opět otevřel oči, nebylo už známky po muži, který zde ještě před chvílí ronil slzy pro svou ztracenou minulost.
Modré oči opět znatelně zchladly a zmizely jakékoli stopy po emocích, kterých byly ještě před chvílí plné, stejně jako pohár vína, nalitý přesně po okraj.
Bez jakékoli známky předchozích událostí přišla další část jeho přípravy. Lehký předklon kupředu, následovaný mírným odskokem vzad a zakončený klikem.
Svaly, které už si za tu chvíli zvykly na tvrdou námahu, jako vždy přestaly klást zbytečný odpor a reagovat na jeho pohyby.
Teď se dostal do fáze, kdy byl připraven na cokoli, co ho jen může v aréně čekat.
Nenechal se tím však vyvést z míry a plně se soustředil na práci celého těla, když jeden klik nahrazoval dalším a dalším.
Když vstal, po několika minutách namáhavé činnosti, která by kohokoli, kdo nebyl vycvičen a tvrdě připravován jako on, jen a pouze na to, aby byl strojem na zabíjení, ani jedinkrát se nezachvěl únavou či námahou.
Nepřipadal si unavený, ba právě naopak. Celé jeho tělo teď překypovalo energií a napětím, stejně jako před každým soubojem, k němuž kdy nastoupil a v němž bylo jedno, kdo je jeho protivníkem.
Teď byl skoro úplně připraven. Už zbývala jen výstroj.
"Je čas," zašeptal si sám pro sebe a vykročil ke dveřím, vedoucím z jeho cely do zbrojnice, kde se nacházela veškerá jeho výbava.
Plamínek svíčky na chvíli nejistě zaplápolal, když několik jisker dopadlo na knot voskovice a ten se následně vznítil.
Mihotavé světélko lehce ozářilo jinak potemnělou místnůstku a její strohý interiér, tvořený pouze stojanem se zbrojí a dvěma meči, štítem, jenž visel na skobě zatlučené do zdi, a kopím, opřeným o zeď, hned vedle štítu.
V tenhle okamžik, když temná místnost na chviličku ožila v záři drobného světélka, bylo pro něj prakticky nemožné utéci nostalgickým vzpomínkám, které se mu draly na mysl, stejně jako se klíčící rostlina dere ze země směrem ke slunci.
Mihotavé vzpomínky jej vracely právě do téhle místnosti, ale před deseti lety, právě když sem poprvé vstoupil, tehdy ještě jako nikdo, neznámý bojovník beze jména, který měl dle očekávání padnout během prvních pěti soubojů, stejně jako absolutní většina ostatních štěňat, jak jim, novým gladiátorům, říkali ti starší, bojem protřelí, zápasníci.
Na rozdíl od té většiny, nejenže přežil těch pět soubojů, ale následně dokonce více než jejich desetinásobek.
A tehdy s tím nikdo nepočítal, vždyť přeci on i ti další tři, co přišli do arény s ním, byli...

"Vězni seřadit!" rozlehl se hlas bachaře nebezpečně, když se vyhrnuli z cel na úzkou chodbičku.
Celkem pohledný blonďák s mrazivým výrazem v bezcitných očích stále seděl na lavičce v temnotě cely a ani se nepohnul.
Příkaz nepatřil jemu a on to moc dobře věděl. Nebyl tu jako vězeň, respektive jako obyčejný vězeň.
"Ty ne, Nathanieli!" podotkl jízlivě strážný, když procházel kolem, ačkoli moc dobře věděl, že blondýn nemá ani v úmyslu se pohnout, byť uvažovat o nějakém řazení se na chodbě.
Mezitím se zbylé osazenstvo jejich příjemného bydliště seřadilo na chodbě a s klením, nadávkami a občasným pošťuchováním vyčkávalo na to, co přijde.
Ve dveřích, jež uzavíraly celou chodbu a oddělovaly ji tak od zbytku věznice, zarachotil klíč a následně se masivní železná vrata otevřela. Stanuli v nich dva muži. Jeden byl velitelem tohoto zařízení, menší a notně obtloustlý skrček s lysou hlavou, prasečí tváří, krysíma očkama a neustálým šklebem na rtech, kterýmžto připomínal ochočeného orangutana, postiženého mozkovou horečkou.
Druhý však ve vězních vzbudil větší údiv a zvědavost.
Dobře rostlý muž mohutné postavy, zakutý v ocelové zbroji a s rukojetí obouručáku, jež mu vykukovala zpoza levého ramena, působil dosti impozantně.
Jeho holá hlava se zaleskla ve svitu pochodně, kterou držel tlusťoch vedle něj. Chladné oči svítily ve tmě jako dva páry řeřavých uhlíků a na rtech pohrával povýšenecký škleb, zčásti však skrytý pečlivě střiženým plnovousem, končícím na mužově hrudi.
Dozorce právě peskoval vězně, aby stáli co nejupraveněji a působili lepším dojmem.
"Tady, pane," pronesl bachař s úctou. "Ti nejhorší z nejhorších, odporní..."
Válečník jej umlčel zdviženou rukou.
"Je mi jedno, jak je popíšete," zašklebil se zle na oba své společníky. "Chci tři!"
"Jistě," zamumlal rychle mužíček připomínající pitomého orangutana. "Samozřejmě, jsou jen vaši."
"Já vím," zachechtal se muž hlasitě, zatímco pomalu procházel před vězni a hodnotil je pohledy. Postupně vybíral a pokaždé, když na nějakého ukázal, dozorce jej odvedl a vystrčil dveřmi ven, kde se jej okamžitě chopilo několik silných paží, jež nepochybně patřily strážným věznice. Nejdéle se zdržel u výběru třetího vězně. Nakonec pokynul hlavou před obrovskou horou svalů, která byla dokonce ještě vyšší než válečník sám, což už bylo dosti úctyhodné.
Aniž by dále věnoval pozornost někomu z přítomných, ať už bachaři, veliteli věznice či snad jiným vězňům, vyrazil ke dveřím, doprovázen řinčením své těžké zbroje.
Zastavil se před Nathanielovou celou, to když zahlédl záblesk těch prázdných očí, v nichž se nezračila už ani jediná emoce.
"Kdo to je?" zahřměl na dozorce. "Proč nebyl nastoupený s nimi?"
"Toho vám nemůžu dát," obhájil se pisklavě mužík s prasečím ksichtem a lehce se pousmál, když se dozorce k odpovědi neměl. "Je to náš speciální host, máme pro něj jiný program."
Válečníkovi se zajiskřilo v očích, velice nebezpečně a vznětlivě.
"To není odpověď na mou otázku, ty vodporný prase!" zahromoval na tlusťocha tónem, svědčícím o tom, že není zvyklý na takovéto jednání. "Ptal jsem se, kdo to je?!"
"Je tu na příkaz samotného senešala, zvláštní vězeň, víte?" spustil tlusťoch polekaným a dosti rychlým tónem, z něhož strach přímo čišel.
"Čím se provinil?"
"Je to vrah, pane, má prý na svědomí několik chlapů ze senešalovy osobní stráže," zamumlal plešoun poslušně, vědom si toho, že by nemuselo být moudré lhát. "Prý je pozabíjel, když chtěl unést jeho dceru, jedinýho potomka. Proč, to nikdo neví. Ale senešalovi chlapci jí omylem zranili a ona mu zkapala. Prý pak byl jako šílenec. Začal je masakrovat jako hladový vlk ovce uprostřed nehlídaného stáda."
Teď teprve bylo vidět, jak se válečníkovi naplnily oči radostí a doslova překypovaly štěstím, jež z nich sálalo a skoro by se dalo nahmatat v ovzduší blízko mohutného těla.
"Chci ho," pronesl pomalu a zřetelně, tak aby ho tlouštík dokonale a přesně slyšel a pochopil význam těch dvou slov.
"Ale pane, senešal..." začal rozpačitě orangutana připomínající chlapík.
"Žádný protesty!" zavelel válečník a mohutný plnovous se mu zachvěl, když zhluboka vyprskl. "Je mi u prdele, co senešal nařídil. Je mi to úplně volný, že mu tenhle čmajznul cérku a zredukoval ty jeho debily, který nenajdou špičku meče, ani když jim jí vrazíte do pupku. Prostě mi ho dáš!"
Řeřavě planoucí oči se pobaveně usmály, když pronesl tahle slova.
Na tlusťochovi bylo vidět, že výhružku, zračící se v těch očích, chápe a bere zcela vážně.
"Senešal..." zakoktal chabě, možná až příliš chabě.
Mohutná pravačka v ocelové rukavici se mu sevřela kolem hrdla a stiskla...


Zjizvená dlaň lehce vklouzla do černé kožené rukavice a sevřela se v pěst, aby se ujistil, že mu nic nebrání v pohybu svalů.
Tmavé kožené nátepníky, vyztuženě tenkým plátem kovu, byly to další, co měkce obepnulo jeho svalnatá předloktí, taktéž posetá několika jizvami, které dohromady zapadaly do té impozantní sbírky zranění, jenž dokázal za svůj život nasbírat. Přezky obou kusů zbroje, zdobených vyšitým motivem proplétající se vinné révy, se stáhly a lehce sevřely jeho svaly.
Následovaly chrániče stehen, taktéž z černé kůže pouštních chňapavců kombinované s ocelí, která posloužila jako výchozí materiál pro výrobu této zbroje.
Zbroje, která mu sloužila od těch dob, co se stal šampionem arény.
Před tím používal starou kroužkovou výbavu, zděděnou po jednom z předchozích bojovníků. To brnění bylo děsné, tak neohebné, nemotorné a svazující, proto si pak také nechal vyrobit tuhle přepychovou soupravu, jež mu sloužila dokonale a nikdy jej zatím nezklamala.
Taktéž přezky chráničů stehen stáhly jeho svalnatou nohu, za účelem její ochrany.
Vysoké boty, barvy noční oblohy v časech novu, příjemně chladily jeho nohy, které do nich vklouzly stejně lehce jako kdysi, před tolika lety, kdy byly úplně nové, nepoužité a stejně jako tehdy i nyní mu připadaly stejně dokonalé, ostatně jako všechny části jeho zbroje.
Oběma rukama, nyní již navlečenýma v kůži, uchopil koženou vestu, zdobenou několika stříbrnými nýty, a trhnutím jí stáhnul z podstavce.
Na rozdíl od většiny gladiátorů používal jen a pouze koženou zbroj. Neomezovala jeho pohyb, což bylo při jeho stylu boje, který spoléhal hlavně na krátké, rychlé a překvapivé údery, toliko oblíbené u lidí, jež vykonávali stejné řemeslo jako kdysi on, zcela nezbytné.
Zbroj, tvarovaná přesně podle jeho těla a dokonale kopírující jeho břišní i zádové svaly, obepnula jeho tělo. Už takhle dokonalá postava byla tak ještě zvýrazněna tvary černé vesty, na jejíchž prsou se nacházel stříbrem vyšívaný hrozen vína, který tak dokonale doplňoval motivy vinné révy, které se nacházely na rukavicích, nátepnících i stehenních chráničích.
Oběma rukama pomalu uchopil ocelovou masku, ježící se ostrými ostny, skoro jak hřbet ježka, a nasadil si ji na hlavu. Obě ledově modré oči zaplanuly skrz úzké průzory, když si uvědomil, že jeho chvíle už je skoro zde.
Ústa se roztáhla do krvelačného úsměšku, jehož děsivost ještě podtrhovaly špičáky na masce, kterými celá helmice končila, jen maličký kousek pod jeho horním rtem.
Dva popruhy s pochvami na meče si přetáhl přes ramena podobně jako cestovní tornu, tak, aby se mu oba pásy křížily na hrudi a pevně držely při jakémkoli pohybu.
Lehce popotáhl řemeny o jednu dírku, aby pevněji a těsněji přilehly k jeho kožené vestě a pousmál se, když oběma rukama bleskově hmátl nad ramena a rukojeti obou mečů se mu prakticky okamžitě octly v dlaních.
Jak příjemný dotyk, když kožené rukavice jemně a láskyplně objaly dřevěné jílce obou zbraní.
Skoro až radostně přikývl a pustil oba meče.
Ze skoby na zdi sundal kruhový štít černé barvy, orámovaný pouze úzkým stříbrným pruhem po obvodu a nasadil si jej na levou paži.
Do té druhé přišlo metr a půl dlouhé kopí, zakončené děsivě vyhlížející hlavicí se zpětnými háčky, jimiž zbraň neuvěřitelně připomínala pilu. Tyhle zoubky dokázaly trhat svaly a šlachy jako nic, projely tělem stejně snadno, jako to dokázal horký nůž s máslem, takřka bez žádného odporu.
Krvelačné plamínky v očích bez emocí a citů se rozhořely jasněji a dodaly celé siluetě válečníka vzezření skutečné noční můry, která přichází za soumraku a ruší pokojný spánek.
Nadešel čas ukojit publikum, lačnící po krvi a nenávisti gladiátorů!
Nadešel čas, aby jeho paže, jejichž svalnaté nadloktí nebylo skryto zbrojí, zbrotily sálající písek krví dalšího soka, jež se odvážil vyzvat jeho, šampiona arény v Bakereshi.
Nadešel čas, aby supi dostali novou porci svého oblíbeného jídla, ještě jednou, naposled.
Dav hlasitě zajásal a naplnil celé kolbiště řevem, když skandoval jeho jméno.
Nathaniel vystoupil ze stínů podloubí, kde se ještě před chvílí skrýval a jeho nohy měkce došláply na písek, z něhož sálalo horko.
"A hrobník bude mít brzo další práci!" pousmál se krutě při pohledu na svého posledního nepřítele.
Načítám data ...
Nahoru