Ne vždy se stalo přesně to, co kdy bylo napsáno. Ne vždy bylo napsáno to, co se kdy doopravdy stalo. V mém životě jsem se stal svědkem hodně důležitých věcí, které ovlivňovaly a doposud i ovlivňují nejen mě, ale i národy a celé říše. A proto jsem se rozhodl sepsat můj životopis, aby se jednou napsalo to, co se doopravdy stalo.

Můj příběh začíná v době, kdy jsem ještě sám nevěděl co mě v životě vlastně čeká. Je to již nějaký ten pátek, kdy jsem se rozhodl jít cestou magie. Magie, o které jsem si myslel, že mi ukáže cestu tam, kam jsem si odmalička přál patřit. Ale osudem mi bylo přáno jinak.

Bylo odpoledne - parné a dusné - takové, kdy voda byla jedinou útěchou pro naše zpocená těla. Ležel jsem na slamníku, měl jsem zrovna přestávku mezi modlitbami a večeří. Ležel jsem a přemýšlel, co mě zítra čeká a nemine. Do pokoje znenadání přišel můj nejlepší přítel Pyrokar. Oba dva jsme byli již dlouhou dobu zde v klášteře, pořád spolu, nikdy nás nic nedokázalo rozdělit. Pyrokar přišel jako vždy na krátkou lekci magie - vyvolávání. To nebyla zrovna jeho silná stránka a proto byl vždy o něco pozadu. Před tím, než se mnou vstoupil do kláštera sloužil jako domobránce v hlavním městě Myrtany. Byla to těžká služba, ale jemu to nevadilo. Měl vypracované tělo, samý sval a s mečem to doopravdy uměl. Jenže pak jsem ho přesvědčil, aby se mnou vstoupil do kláštera. Byl to odmalička můj sen a on, jako nejlepší přítel, mi ho nechtěl kazit. Prodali jsme veškerý náš majetek a rozhodli se vstoupit do zdejší komunity - kláštera ohnivých mágů.

Pod vidinou rychlého vzestupu na žebříčku uznávanosti jsme se upsali. Ale pořád jsme tady trčeli jako novicové a vykonávali tu nejpodřadnější práci pro mágy. Pořád tvrdím, že sami nevíme, co nás kdy čeká. Lehl si vedle mě na opuštěné lůžko, které kdysi patřilo jednomu z noviců. Novicovi, jenž si také myslel, že se stane uznávaným mágem. Vzdal to, jako mnoho ostatních před ním, kteří se nesmířili s tím, že jim zůstane cesta magie nadobro uzavřena. Pyrokar se uvelebil, namačkal si deku pod hlavu aby měl větší pohodlí a zadíval se do stropu. Dnes byl takový zamlklý, snad by ani se mnou nezačal mluvit, kdybych se ho jako vždy nezeptal, čím chce dneska začít. Odpověděl velice stroze, ba dokonce mě to i přišlo, že mě odbyl. Vypadal, jako by ho něco velice trápilo, ale neřekl ani slovo. Leželi jsem vedle sebe a rozuměli si i beze slov. Nechtěl jsem se ho na nic ptát, čekal jsem až začne sám. Po dlouhé chvíli ticha se otočil na bok a vážným tónem ke mě promluvil. "Slyšel jsem něco, co jsem snad ani neměl, Innos mi odpusť. Osud nás postavil proti sobě v testu ohněm" natož se otočil zpátky a znova se zakoukal do stropu. To tedy znamená, že se nejvyšší rada mágů ohně rozhodla pro tento test. Ale proč zrovna my dva??

Vždyť o to nám oběma přece tak šlo, abychom se mohli stát mágy. Ale v této chvíli nám to bylo zcela jedno. Nechtěl jsem, a snad ani Pyrokar, aby to bylo tak brzo. Ale to již nezáleželo tak nějak na nás. Následovalo další dlouhé ticho. Nikdo nechtěl narušit tu svatou minutu ticha, při které jsme se oba zabrali do myšlenek, co by nás mohlo v testu potkat a jak to vše nakonec dopadne. Už jsem to nemohl vydržet, to ticho mě ubíjelo. Snažil jsem se na to nemyslet a začít racionálně přemýšlet, ale v té chvíli to vůbec nešlo. Pořád se mě do mysli vkrádala myšlenka, že by to mohla být poslední věc, kterou bychom spolu my dva mohli zažit. Takové černé myšlenky jsem si nechtěl za žádnou cenu připustit, ale i když jsem se snažil sebevíc, pořád tam byly a hlodaly.

Najednou mě ale zarazilo, na co jsem v té chvíli úplně zapomněl a co by mohlo mít pro nás oba nesmírnou hodnotu. Potichu jsem se zeptal, kdy nás to čeká a jak to tedy bude vypadat. Měl jsem tolik otázek, na které jsem musel znát odpověď. Po dokončení mé otázky se po pokoji rozhostilo další uši rvoucí ticho. Najednou se ozval jeho tichý hlásek. "Seděl jsem za sudem sklepního vína a upíjel, jak jsem to dělal skoro pořád, když najednou do místnosti kdosi vstoupil. Neměl jsem odvahu vykouknout a podívat se, kdo to je, víš jak vždycky mistři vyvádějí, když zjistí, že jim někdo z noviců chodí na víno. Pořád jsem poslouchal, když se najednou ozvaly další kroky, z kterých jsem usoudil, že do místnosti přišel druhý člověk. Nejdříve bylo takové to nedůvěřivé ticho, jakoby se oba dva rozhlíželi po sklepě, když vtom jeden promluvil. Moc jsem toho neslyšel, ale poznal jsem, že jeden z nich je nejvyšší člen rady mágů ohně Peradon a ten druhý je náš mistr na přípravu boje s magií Aredox.

O něčem se snad hádali, slyšel jsem jen to, že Aredox pořád oponoval, že je ještě brzy, že nejsou tak dokonale připraveni, jak ostatní před nimi. Nemohl jsem tam jen tak sedět a slyšet každé druhé slovo, musel jsem jít alespoň o maličký kousek blíž. Zvědavost mě úplně pohltila, nemohl jsem se ji vůbec bránit. Obešel jsem dva menší soudky a poposunul se snad o dobré tři metry kupředu. Teď jsem je již slyšel skoro dokonale. Vypadalo to, že se baví o tom, které novice někam pošlou, a že by to mohlo být i docela nebezpečné. Ale jak již to obvykle bývá, pokaždé když rozebírali něco důležitějšího začali oba šeptat. Nežli oba odešli, zaslechl jsem jen dvě jména. Tvoje a moje. Logicky jsem tedy usoudil, že budeme my dva vybráni, abychom složili test ohněm. Ale jak a kdy, to jsme nevěděli.

Dlouhou dobu jsme tam oba jen tak leželi a koukali se do stropu, když v tom se rozezněl maličký zvonek pověšený před jídelnou. To znamenalo, že je čas večere. Čas, kdy se všichni novicové seběhli k jídelně a začali se sápat jeden přes druhého dovnitř, aby byli první, kdo dostane porci. Já i Pyrokar jsme hned vyrazili ke dveřím, abychom nebyli poslední, nemuselo by taky na nás nic zbýt. Aby taky ne, oba nás to přemýšlení vyhladovělo. Dnes byla večeře obzvlášť chutná, po dlouhé době bylo opět maso, které novicové vyměnili za bylinky z klášterní zahrady. Po dobré večeři jsme se ještě zašli umýt, pořád bylo strašné horko. Potom jsme si šli oba lehnout. Nebudeme raději porušovat zdejší řád, mohlo by nám to v budoucnu velice uškodit. Jen co jsem ulehl, hned jsem usnul. Ani svíčku jsem nestačil uhasit. Ale to mě v té chvíli již netrápilo, tou dobou jsem již spal spánkem statečných.

Sluneční paprsky mě pošimrávaly na nose, bylo ráno. Nechtělo se mi vstávat s vědomím, že dnešek bude jiný. Jiný, než předcházející dny, Ale teď už se nedalo nic dělat. S tím smířený jsem také vstal. Musel jsem do jídelny, abych stihl snídani. Někdy, když jsme měli učení víc, než bychom za den stihli, jsme vstávali brzy ráno, aby měl náš den víc hodin na učení. Ale dnešní den měl být jiný než dny, které jsem zde v klášteře prožil. Zrovna při jídle ke mě přišel Aredox, že mám okamžitě předstoupit před nejvyšší radu ohnivých mágů. To samé chtěl i po Pyrokarovi. Ani jsme nemuseli nějak moc přemýšlet a bylo nám jasné, co nás čeká. Nechali jsme jídlo na stole a okamžitě se rozběhli do kaple. Není nic horšího, než nechat čekat ctihodnou radu. To by pro nás, jako novice, mělo později vážné následky. Šli jsme již odevzdaní, věděli jsme, že pro jednoho z nás tohle bude poslední, co zde v klášteře udělá. Když jsme vešli do kaple, přepadla nás taková skleslá nálada. Tohle místo, kam jsme měli vstup zakázán, v nás probouzelo respekt, i když jsme si to až tak nepřipouštěli. Ihned na nás dýchlo kouzlo minulosti, minulosti mágů a bojovníků, kteří se zde modlili, než šli do bitvy. Kouzlo, které nikde jinde v klášteře nemělo takovou intenzitu, jako právě zde.

Všude dokola byly vyobrazeny kouzelné runy, výjevy z bitev, které se vedli ve prospěch krále i samotného Innose. Pomalu jsme postupovali po úzké uličce, která vedla k nadživotní soše právě našeho boha ohně, samotného Innose. Pod touto sochou byly tři trůny, na které usedala nejvyšší rada mágů ohně. Nyní ale byly prázdné. Nevím proč, vždyť nás sem přece poslal sám Aredox, ten by nám snad nelhal?? Honilo se mě toho hlavou tak moc, ale na náš osud jsem v tu chvíli nepřestal myslet. A nebyl jsem sám, Pyrokar sledoval zdi popsané svatým písmem tak zabraně, až narazil do modlitebny. Rána to byla opravdu hrozná, velké prostory kaple ozvěnu ještě více rozptýlily. To mě vytrhlo z mého přemýšlení, až jsem se na něj obořil. Bylo na něm vidět, jak moc si chtěl od plic ulevit, ale hned si to zas rozmyslel. Kouzlo neznáma bylo silnější. Oba dva jsme sledovali s otevřenou pusou vše okolo, když v tom se roztáhl závěs, který ukrýval vchod do posvátné knihovny.

Do kaple vstoupila trojice mužů, oblečených do nejkrásnějších rób, které jsem kdy viděl. Tyto róby se nedaly ani z tisíciny srovnat s těmi našimi. Muži si pomalu sedli do těch tří trůnů, které jsme obdivovali předtím, než vkročili dovnitř. Po chvilce se usadili a s majestátem svým vlastním se na nás zahleděli. Okamžitě jsme se uklonili, věděli jsme, jak se máme chovat před radou. Chvilku bylo ticho, jen jsem cítil, jak pohledy těch tří směřují na nás a prozkoumávají vše, co na sobě máme. Byl to takový ten pocit, kdy nevíte, co se bude dít dál, ale čekáte s napětím na dobu, kdy se to stane. Najednou se celou kaplí rozezněl hlas, až mě po zádech přejela husí kůže. Ten hlas patřil samotnému Peradonovi, nejvyššímu členu rady. Peradon byl takové střední svalnatější postavy, obličej měl poznamenán zubem času, ale vůbec mu to neubíralo na autoritě, právě naopak. Vypadal jako velice moudrý člověk, jímž asi i ve skutečnosti opravdu byl, vzhledem k vysokému postavení v radě mágů. Bylo na něm vidět, že předstupování před novice není činnost, kterou by vykonával zrovna rád, ale v téhle situaci mu stejně nic jiného nezbývalo. Jeho proslov byl vcelku krátký, ale přinejmenším velice výstižný.

Hned na úvod jsme se dozvěděli, že já a Pyrokar jsme byli vybráni, abychom se přidali s několika dalšími mágy k armádě samotného Rhobara, který táhl na zrádného Lukkora a jeho bratra Gellona. Po jeho slovech mi přejel mráz po zádech. Dále nám také řekl, že pokud se osvědčíme, bude z nás jeden vybrán, aby se mohl připojit do řad mágů ohně. Znamená to tedy pro nás, že nám byla určena zkouška ohně, ptal jsem se sám sebe pořád dokola? Dokola jsem přemýšlel, jestli včerejší rozhovor s Pyrokarem nebyl sen. Ale vypadalo to velice realisticky, hlas Peradona mě okamžitě vrátil zpět do dění v kapli. Peradon nám dále objasnil, že král potřebuje pomoc mágů, protože mágové jsou vyhlášeni odborníci kvůli svým zázračným léčitelským schopnostem. My jako novicové prý budeme obstarávat vše potřebné, aby se mágové nezdržovali takovými hloupostmi, jako je pro ně sběr bylinek nebo příprava lektvarů. Nakonec nám řekl, že další podrobnosti se dozvíme od svých mistrů, kteří již byli s celou situací obeznámeni. V té chvíli jsem u Innose nemohl přijít nato, co to pro nás znamená a jak moc to změní náš dosavadní život. Ani já a ani Pyrokar jsme nechtěli přijít o naše přátelství a ani jsme nechtěli něco měnit na našem zažitém životě zde v klášteře. Ale na druhou stranu jsme nechtěli nadosmrti zůstat jako novicové ve věčně stejných róbách a s věčně stejnými povinnostmi. Chtěli jsme víc, ale nechtěli jsme už dál čekat. Cítili jsme naší první a možná i na dlouhou dobu poslední příležitost. Tak začala naše první bitva. Bitva o Varant.