Díl č. 2 - Ticho před bouří

Naše první válečná porada byla u konce. No válečná, pro nás dva to válečná porada byla, i když jsme se tak úplně bitvy zúčastnit neměli. Jak rychle rada přišla, tak i odešla. Nevím, jestli to bylo tím sdělením, které nám Peradon poskytl nebo tím, že jsme byli poprvé v kapli před radou, ale stáli jsme tam s otevřenou pusou a nevěděli, co máme dělat. Něco ve mě mi říkalo, že bychom si měli zařídit nějaké poslední věci, protože jsem ani já, ani Pyrokar neměli jistotu, že se z té bitvy vrátíme. Byl to takový ten pocit, když se strach a úzkost spojí s radostí, Pocit, který nám našeptával to, že nás od teď čekají samé nové věci. Ale jaké věci to budou ví jenom sám Innos.

Z přemýšlení nás vytrhl svým typickým způsobem Aredox. Lehčí formou nám naznačil, že bychom měli odejít z posvátné kaple. No zkrátka nás vyhodil. Vyšli jsme tedy ven, kde už na nás čekalo další překvapení. Mezi tím, co jsme byli v kapli, se na klášterním dvoře seběhli snad všichni, co vůbec v klášteře byli. Nemohli se dočkat toho, až vyjdou ven ti vyvolení. Ti vyvolení, kteří ještě teď nechápali, co se vůbec s nimi děje a co je vlastně čeká. Probili jsme se co nejrychleji tou masou noviců a schovali se do našeho pokoje. Teda vlastně do mého, Pyrokar ho měl jinde, ale teď už byl náš. Celí zpocení jsme si lehli na slamník a zhluboka si oddechli. Nemohl jsem vůbec uvěřit, jak najednou stoupla naše oblíbenost u dalších noviců. Na Pyrokarovi bylo pořád vidět, že ho to opravdu hluboce zasáhlo. Nevím, jestli jsem byl na tom v tu chvíli lépe, ale alespoň jsem se snažil tomu nepodlehnout. Leželi jsme tam na slamníku a jen tak se dívali do stropu. Nechtěli jsme a ani jsme snad nemohli o tom začít mluvit. Úplně nás to všechno dění kolem nás vtáhlo.

Vyrušil nás až vzdálený hlas zvonce, který byl neklamným znamením, že je již poledne a tedy i čas na oběd. Pyrokar snad v té chvíli i spal, ale já jsem nemohl. Musel jsem ho tedy vzbudit, byla by to jen naše chyba, kdyby na nás nic nezbylo. A že jsem měl pořádný hlad, žaludek mi to dával hlasitě najevo. Vyběhli jsme před pokoj a po úzkém chodníčku jsme doběhli před jídelnu. Ta už byla zjevně plná, jen vzadu u zdi byly ještě nějaká volná místa. Když jsme se prodírali houštím ze stolů a židlí, nemohli jsme si nevšimnout těch pohledů, které si nás prohlíželi. Směsice pohledů tvořených úžasem, kamarádstvím ale i závisti a nepřejícnosti. Ne všichni nám přáli tento test. Byli tady i tací, kteří nás za to nenáviděli, protože zde byli dříve, než jsme vstoupili my dva. Jenže rada vybrala nás a nikdo s tím nemohl nic dělat. Vzali jsme si jídlo a šli si sednout. Za stálého špitání a pokřikování jsme došli až na kýžené místo. Mě to vcelku nevadilo, byl jsem již s tím vším smířený, ale Pyrokar vypadal, že si na to nemůže zcela zvyknout, potřeboval snad jen víc času.

Potichu jsme seděli a jedli, když mi Pyrokar položil tu nejhůře zodpověditelnou otázku, kterou v té chvíli mohl. "Myslíš si, že se oba dva staneme mágy nebo to vidíš spíš jako já, že přitom zemřeme?" V tu chvíli jsem mu nedokázal odpovědět. Došlo mi, že sám nevím, co si o tom myslím. Že nevím, jestli jsem šťastný že jsem to konečně dokázal nebo mám jenom z toho všeho strach, protože se budeme muset později s Pyrokarem rozdělit. Buď já nebo on. Zahleděl jsem se mu do očí a řekl tu největší blbost, která mě v té chvíli napadla: "Já bych to viděl tak, že budeme tak dobrý, že udělají mágy raději z nás obou. Ale sám nevím, myslím si, že nám ještě nebylo souzeno, abychom zemřeli." Nato se Pyrokar zazubil a celý šťastný se pustil do jídla. V té chvíli jsem se cítil hrozně, dávat mu plané naděje. Ale co když to je pravda, co když se vrátíme jako hrdinové a budeme povýšeni oba. V tu chvíli bylo možné všechno.

Jen co jsme dojedli za námi přišel mistr Soras. To byl náš mistr na přípravu boje s použitím magických svitků a magických run. Je to takový drobný starší chlapík s vrásčitým obličejem, o kterém se zde v klášteře vyprávěli učiněné legendy. Byl znám svou magickou silou, které neodolali ani nejzdatnější nepřátelé. Vypráví se o něm, že to byl on, kdo vedl královo vojsko proti kamennému golemovi, který vynikal svou odolností vůči lidským zbraním a šípům. Říkalo se, že tento golem nešel porazit. Ale pak proti němu vytáhlo nejsilnější vojsko, které spatřilo kdy světlo světa. Toto vojsko vedl právě náš Soras. Královští vojáci se byli hrdě, ale nemohli golema udolat. Soras s Innosovou pomocí posvětil válečné kladivo a vrhl se na kamenného golema. Stačilo jedno máchnutí kladivem a golem se rozpadl na miliony kamínků. Po dlouhou dobu se tato historka zde v klášteře vypráví, ale nikdo prý neví jistě, jestli se to doopravdy stalo. Ale něco na tom bude, protože při ranní návštěvě kaple jsem si všiml nástěnné malby, která vyobrazovala královské vojsko, které útočilo na nějaké monstrum vzdáleně připomínající toho golema z vyprávění.

Soras nám přišel oznámit, že z doporučení samotného Peradona nás má naučit něco ze svého umění. Tohle byl pro mě i pro Pyrokar svátek, protože sám Soras nikdy novice zde v klášteře neučil. Soras měl zde v klášteře jednu z největších autorit a proto každý novic snil o tom, aby to byl právě on, koho bude Soras učit. I mě to velice imponovalo. Pyrokar se jako vždy tvářil velice nedůvěřivě, protože si myslel, že všechno zde má i svoje záporné stránky. Ale můj optimismus to v tu chvíli nemohlo nahlodat. Všechno mě to pomalu začínalo vtahovat do dění. Byl jsem po dlouhé době zas na výši. Ale nic netrvá věčně, po maličké chvilce jsem si uvědomil, proč za námi Soras přišel. A to mě vrátilo do tvrdé reality.

Učení mělo začít příští den ráno, takže jsme měli dost času, abychom si to všechno mohli srovnat v hlavě. Ležel jsem na posteli a oddával jsem se představám, ve kterých jsem se vrátil jako největší hrdina, který mohl kdy spatřil světlo světa. Tak jsem se zamyslel, až mě přemohla únava. Bylo na mě toho prostě moc. Probrala mě až rána, po které jsem vylítl z postele. To spadla miska na vodu a s šíleným rámusem se roztříštila na mnoho malinkých střepů. I když nerad, musel jsem pro novou, měl jsem v hrdle, jako bych dvakrát oběhl celou klášterní zahradu. Otevřel jsem dveře, byla ještě tma a potichounku jsem se vydal do jídelny. Nechtěl jsem probudit ostatní, určitě by měli ke mně nějaké štiplavé poznámky. Přešel jsem přes dvůr a vešel jsem do jídelny. Byla zcela prázdná, jak nádherný pohled a to ticho. Kéž kdyby bylo každý den, jak by se to jedlo.

Potichounku jsem si vzal misku a nabral do ní vodu. Zlehka jsem usrkl a misku vrátil zpět na místo. Chystal jsem se odejít, když jsem si všiml, že v kapli se ještě svítí. Nebylo to nějaké silné světlo, ale osvětlovalo celou pravou stranu kaple, kde byly uloženy nejstarší pulpity, které zde v klášteře byly. Chtěl jsem si jít lehnou, ale moje zvědavost byla proti. Pořád jsem si opakoval, že jestli mě takhle pozdě někdo chytne, tak si to pěkně odskáču. Ale sám sebe jsem v tu chvíli neposlouchal. Potichounku jsem přeběhl klášterní dvůr a skrčil jsem se pod okno hned vedle vchodu do kaple. Bylo to velice divné, kdo by zde tak pozdě něco dělal? Ať to byl kdokoli, rozhodl jsem se, že ho odhalím. Okno bylo otevřené, tak jsem se rozhodl co nejtišeji postavit, abych něco viděl. To co jsem spatřil mě ale doslova uzemnilo. Stála tam celá rada ohnivých mágů a spolu s nimi tam byli zástupci královské armády. Všichni stáli okolo pentagramu a nahlas něco opakovali pořád dokola. Nevěděl jsem, co si o tom mám myslet, ale pohled to byl více než zajímavý. Rozhodl jsem se, že změna místa by vyřešila můj problém s tím, že vůbec nic neslyším. Nejvhodnější volbou by pro měl bylo to okno, které bylo hned vedle klášterní fontány. Musel jsem si pospíšit, ale mohl jsem riskovat odhalení. Přitiskl jsem se co nejvíce ke stěně a plížil jsem se k vytčenému cíli. Byl jsem zrovna před vchodem do kaple, když jsem zaslechl ten známý hlas. " Nemyslíš si, že bys měl být někde jinde, než si tady hrát na vojáčky??" V té chvíli se mě srdce zastavilo, nevěděl jsem, jestli se ještě někdy rozběhne. Pomalinku jsem se otáčel a přál si, aby ten hlas patřil skutečně tomu, koho jsem si přál. Ano, byl to Pyrokar, ta úleva co ze mě spadla musela být slyšel po celé Myrtaně. Stál tam hned za mnou a po dlouhé době na něm bylo vidět, že má radost. Radost z toho, že se mu povedlo mě vystrašit.

Hned jsem ho stáhl ke mně dolů, aby nás neprozradil. "Vidíš to samé co já?? A vůbec, kde se tady bereš, já jsem myslel, že spíš" zeptal jsem se ho polohlasem, protože jsem měl pořád ještě na něj vztek. " Potom, co jsi usnul, přijeli královští generálové. Nikdo z nás neví, co zde přesně chtějí, ale osobně si myslím, že se přijeli pomodlit před nadcházející bitvou. Jednou nám Aredox vyprávěl, že to dělají před každou větší bitvou, aby si dodali sílu a odvahu před nadcházející ztečí. Na Pyrokarovi bylo vidět, že ví o čem mluví. Zato já jsem tam seděl a nevěděl, co si mám o tom všem myslet. Po chvilce váhání jsem si dodal kuráž a zvedl se, abych opět vzhlédl do okna, Z těchto královských generálů šel strach. Plápolající louče se zrcadlila v jejich těžkém brnění. Mágové zde také vypadali velice nadpřirozeně. V tu chvíli jsem byl rád, že jsem na jejich straně. Rytíři i mágové opakovali nějakou magickou formuli, při které vypadali jako by byli v nějakém hlubokém transu.

Najednou z prostřed kruhu vystřelil vzhůru modrý sloup, který se začínal rozrůstat, až pohltil všechny osoby, které v kruhu byli. Já ani Pyrokar jsme nevěřili svým očím. Ani jednomu z nás nebylo jasné, jestli je ten modrý opar součástí rituálu nebo se něco pokazilo. Mágové i rytíři ale vypadali, že to je jen součástí celého toho divadla. To mě trochu uklidnilo, vrátil jsem se do reality a dál pozoroval jejich počínání. Modrá záře pořád přidávala na intenzitě, nechybělo mnoho a pohltila by i nás. Jen jsme zírali a nemohli se od toho okna ani pohnout, snad jsem si i v duchu přál, abych si mohl na ten modrý oblak sáhnout a odzkoušet si to, co právě cítí všichni účastníci rituálu.

Netrvalo dlouho a záře se vrátila tam odkud přišla. Jen co se vrátil poslední paprsek do země se nejprve mágové a hnedka po nich i rytíři sklátili k zemi. Bylo na nich vidět, že jsou zcela vysílení a bez energie. Otočil jsem se na Pyrokara a potichu jsem se ho zeptal: " Já si doteď myslel, že tu energii do bitvy při tomhle rituálu mají přijímat a ne o ni přicházet. Není to nějaký divný??" Pyrokar taky vypadal, že neví, co se tam v kapli dělo, ale jako vždy chtěl, aby to vypadalo, že to ví, ale mě to říct nechce, protože bych to stejně nepochopil. Tak raději pokrčil rameny a s jeho typickým zubením se otočil směrem k oknu.

Rituál podle všeho skončil, všichni se odebrali průchodem do knihovny pryč z našeho dohledu. Já i Pyrokar jsme se opřeli o zeď kaple. Měli jsme za sebou další náročný den, na které jsme si již začínali pomaličku zvykat. A k naší smůle to byl jen začátek našeho dobrodružství. Oba dva jsme se zadívali na zářící hvězdy na obloze.
S domněním, že i zítřek bude také tak zajímavý jako dnešek jsme si šli oba lehnout.