Díl č. 3 - Přípravy na den D

Ráno se mi stávalo o poznání lépe. Nevím, jestli to bylo tím co jsem včera viděl v kapli nebo tím, že jsem přestal brát Pyrokara jako mého soka. Teď jsem nebyl já a on, ale my a ti ostatní. Cítil jsem, jak se mi vrací ztracená síla a bojovnost. Vracel jsem se do dob domobrany, kdy jsme bojovali za naši vlast a naše domovy. To jsem v té chvíli potřeboval - pořádnou injekci, která mě vrátila zpátky do reality. A myslím si, že nejen mě, Pyrokar jen zářil, zubil se na všechny strany, až jsem se leknul, že mi ho někdo vyměnil. Již dlouho jsem ho neviděl v tak dobré náladě. Dnešek bude jiný, cítil jsem to.

A netrvalo to ani tak dlouho, jak jsem si původně myslel. Hned po snídaní si pro nás přišel Soras. Když jsme s ním odcházeli, cítil jsem pohledy kolem nás - pohledy těch, kteří nám to od srdce nepřáli. Ale my jsme byli v tu chvíli v sedmém nebi, přece jen se to nepodaří každému, aby ho učil sám Soras. Potom, co jsme prošli klášterní zahradou, jsme si to namířili přímo do kaple. Přes kapli nás Soras vedl do knihovny, kam jsme ještě nikdy předtím nevstoupili. Trošku jsem cítil strach, ale zvědavost opět zvítězila. Konečně jsme došli na místo.

Temná místnost bez oken, která byla zahalena tajemstvím a mystikou. V každém rohu svítila jedna pochodeň, která stála na dřevěném podstavci. Ponurou atmosféru podtrhovaly kresby a výjevy, které jsem v životě neviděl. Všude po obvodě stály dřevěné regály plné na pohled starobylých knih, které musely být určitě chloubou zdejšího kláštera. Nikdy bych si neřekl, že tohle někdy spatřím a najednou to všechno stálo přede mnou. Byl jsem tak nesmírně hrdý, že rada vybrala právě mě.

Uprostřed místnosti byl, mezi dvěmi proti sobě postavenými lavicemi, starý dřevěný stůl. I když vypadal, že je zde již hodně dlouho, nebyl na něm vidět žádný zub času. To mě při nejmenším vyvedlo z rovnováhy, protože všechno zde bylo na první pohled hrozně staré, ale přitom to bylo dokonale udržované. Při bližším pohledu na tento stůl jsem si všiml, že jsou na něm vyryté obrazce magických run a nějaké starobylé písmo, které jsem nedokázal ani zařadit, natož přečíst. Pyrokar si zase všimnul v rohu postavené alchymistické komory, ze které vykapávala modrá tekutina do připravené baňky. Celá tato komora byla modře podsvícena, ale zdroj světla tam žádný nebyl. Tak takhle jsem si vždy představoval dokonalou pracovnu mágů.

Z obdivu nás vytrhl Soras, který se zřejmě bavil při pohledem na nás. Museli jsme opravdu vypadat hrozně směšné, protože jsem zaslechl i tichý smích. Smích ale pomalu přešel ve vážnost hodnou mága. "Tak už se dokochejte a usaďte se tady naproti mě.". Já i Pyrokar jsem okamžitě poslechli, stále jsme byli jen novicové a Soras byl pořád náš mistr. Hned co jsme dosedli pokračoval Soras v proslovu: " Byli jste vybráni radou, abyste pomohli našim vojákům v bitvě. Vy ale bojovat nebudete, budete pomáhat mágům z hornického údolí v Khorinisu, kteří se připojí k výpravě během několika dnů. A těch pár dnů vás budu mít na starosti já. Budete se zdokonalovat v alchymii a magických runách. Podrobnostmi o bojové taktice královského vojska vás zatěžovat nebudu, to není vaše starost. Vaše starost bude, aby mágové měli vždy dostatek lektvarů a bylinek, aby nevázla potřebná pomoc zraněným bojovníkům. Vy dva jste byli vybráni ještě z jednoho vážného důvodu. Tím důvodem je vaše mistrovské zacházení s mečem. Řeknu vám to otevřeně, ať víte do čeho jdete. Mágové budou při uzdravování v určitém tranzu a to je pro nás vždy velký problém. Lehko by se mohli stát terčem nepřátelských bojovníků. A přijít byť jen o jednoho jediného by mohl být rozhodující faktor výsledku nadcházející války, kterou král nechce prohrát. Bude to váš první větší úkol, který pro zdejší komunitu vykonáte. Já i rada jsme si vědomi, že na začátek je toho na vás moc, ale také jsme si jisti, že vše splníte k naší spokojenosti. To by bylo všechno co jsem vám chtěl na začátek říct a nyní začneme s výukou, čas je proti nám."

S těmito slovy jsme já a podle pohledu i Pyrokar pochopili, o co v tom testu doopravdy půjde. Teprve teď nám došlo k čemu jsme byli vybráni. Ale nyní jsem s tím už nemohli nic dělat, rozkaz je rozkaz. Nechtěl jsem utíkat, ale pomalu jsem toho všeho začínal litovat. Moje nálada pomalu klesala na bod, který jsem měl první den co jsem se dozvěděl, že jsem byl vybrán. Pořád jsem si dokola opakoval, že horší už to být nemůže. Oči mi klesali pomalu k zemi, nebyl jsem si jist, jestli na to mám. A jestli si je rada tak jistá, že to zvládneme, tak nikde není zaručeno, že se vůbec vrátíme zpět A když ano, nikde není psané, že se stanu opravdu mágem. Žaludek se mi zatáhl, jako by ani on nikam nechtěl a rozhodl se, že se schová. Horší to už doopravdy snad nemůže být. Podíval jsem se na vedle sedícího přítele, který úplně zářil. Nešlo mi to na rozum, jak může být tak klidný, když ví, co ho čeká. Chtěl jsem se ho zeptat proč je tak veselý, když v tom mě to došlo. Pyrokar si s mečem vždy rozuměl lépe než s magií. On se do té bitvy těšil.

Po pohledu do jeho tváře i mě došlo, proč jsme byli vybráni zrovna my dva. Nebylo to kvůli našemu dobrému přátelství, nýbrž proto, že já jsem byl dobrý v magii a Pyrokar zas lépe ovládal meč. Dokonale jsem se doplňovali a to byl první krůček k úspěchu naší mise. Jak jsem tak přemýšlel, ani jsem si nevšiml, že Soras už začal s výukou - poznávání cizokrajných bylinek.

Výuka probíhala až do pozdních večerních hodin. Nebýt Sorase, ani bychom nevěděli, že už je pozdě večer. Ale my jsme ještě končit nechtěli, úplně nás to všechno vláhlo. Jenže mistr byl proti, byl už to starší člověk, i když si to tak docela nepřipouštěl. Bylo na něm vidět, že naše neustále dotazy ke všemu ho nesmírně unavily. I když neradi, odešli jsme spát.

Vyšli jsme před kapli, měsíc byl už vysoko na nebi. Hvězdy nám zářili na cestu, byl překrásný večer. Zastavili jsem se s Pyrokarem pod tou nádherou a koukali do dáli, kde svítily milióny světélek. V tu chvíli jsme si oba vzpomněli na tu samou věc, po které se nám již dlouhou dobu zde v klášteře stýskalo – po domově. Na nějaké delší vzpomínání ale již nebyl čas, museli jsme jít spát. Zítřek bude opět náročný.

Druhý den probíhal podle stejného scénáře jako den předešlý. Po snídani si opět pro nás přišel Soras a ten nás připravoval až hluboko do noci.

Třetí den měl být ale jiný. Hned brzy ráno přišla do kláštera dlouho očekávaná výprava z hornického údolí. To co jsem spatřil, když přišli, mě vyvedlo úplně z míry. Asi dvacet velice statných mágů, kteří vypadali, že jsou spíše bojovníci, než mágové. Všichni měli svalnaté postavy, které zdobilo těžké válečné roucho rudé barvy. Před záda měli zavěšený dlouhý obouruční meč, který byl zdoben krásnými magickými motivy. Ale to, co mě nejvíce udivilo byli jejich obličeje. Obličeje ve kterých bylo odhodlání, bojovnost ale i dobrota. Taková kombinace mě utvrdila v tom, že to budou opravdu skvělí mágové.

Tuto výpravu vedl vysoký černovlasý muž s vyrýsovanou postavou, ze kterého úplně čišela přirozená autorita. Jeho tvář byla dohladka oholena a zároveň na ni byly vidět stopy jizev, které pocházely nejspíš z boje. Po boku těchto mužů máme být my dva?? Nešlo mi to nějak na rozum, vždyť vypadali, že se dovedou sami o sebe postarat. Ale vzpomněl jsem si na slova Sorase o tom tranzu a tak jsem tomu nepřikládal nějakou zvláštní váhu.

Hned jak přišli, čekala na ně už na připravená rada, která je jak se patří přijala. Chvilku stáli venku před branou kláštera a rozmlouvali spolu. Během několika dalších minut zmizeli někde v prostoru kaple.

Všichni byli na nohou, nikdo si nemohl nechat ujít příjezd tak vzácné návštěvy. Jen já a Pyrokar jsem tam tak stáli a s ohromením se dívali na ty mágy. Takto bychom chtěli jednou vypadat, tak vznešeně, jako právě oni. Nechtělo se mi pořád věřit, že já budu ten, s kým se vydají do bitvy. Taková hrdost, jaká mě v tu chvíli ovládla se nedala snad ani popsat. Mé sebevědomí mi stouplo snad jak nikdy předtím.

Zanedlouho potom, co výprava zmizela v kapli se na nás do pokoje přišel podívat sám Peradon. Přišli s ním i další dva novicové, kteří táhli čtyři velké kožené vaky, které shodili hned u dveří. "Tady máte nějaké vybavení, které budete určitě potřebovat při vaší misi": ukazoval nám Peradon na dva přední vaky, které byli o něco menší než ty dva zadní. "A to ostatní?": zeptal jsem se. " A to ostatní je zbroj a váš osobní meč. Obojí to noste s hrdostí. Innos vám pomáhej" s těmito slovy se Peradon otočil a vyšel spolu s novici z našeho pokoje. Jen co se zaklaply dveře, oba dva jsme vyskočili ze slamníku a skočili k těm vakům. Nemohli jsme se dočkat, až je otevřeme. To co jsme spatřil nám vyrazilo úplně dech. Ve vaku byla nádherná červená zbroj, která zářila, jako by byla nabyta magickou energií. Na této zbroji bylo zajímavé to, že neměla žádné spoje, takže ani slabá místa. Celá byla potažena červenou zářící látkou, až jsem si myslel, že snad každou chvíli vzplane a shoří Pod touto zbrojí byl schovaný překrásný jednoroční meč. Nejlepší, který jsme kdy já a snad i Pyrokar drželi v ruce. Měl nádhernou čepel zdobenou rytinami, které se táhly po celé délce čepele. Rukojeť měl ovázanou koženou stuhou, aby neklouzal při boji. Na spodní straně rukojeti byl vsazen kámen, který matně připomínal rudu. Jestli by to bylo skutečně tak, tak by se nám do ruky dostala opravdu vzácnost. Vypráví se že zbraně ukované z rudy se nikdy nezlomí a jejich čepel bude vždy tak ostrá, jak byla stvořena. A další nespornou výhodou tohoto meče byla jeho možnost posvěcení. To mělo dodat meči ještě lepší bojové vlastnosti. Ale na to jsme měli ještě dost času.

Jen co jsme měli brnění na sobě a meče za pasem si pro nás přišel Aredox. Než jsme se stačili uklonit, už jsme věděli, že máme předstoupit před radu. " A buďte pokorní, ať je vidět, že jsme vás tady něco naučili" křičel za námi. Jenže tou dobou jsem už běželi do kaple. Pár metrů před ní jsme zvolnili tempo, abychom vstoupili jak se patří.

Když jsme vcházeli dovnitř, nemohli jsme si nevšimnout té slavnostní nálady, která zde panovala. Bylo zde veselo, vypadalo to, že se zde všichni navzájem znají. Pomalu jsme předstoupili před radu, kde jsme se jaksepatří uklonili. " To je dobře, že jste tady, přivítejte se zde s vašimi spolubojovníky. Zítra se s nimi vydáte na cestu." promluvil na nás Peradon. Nato jsme se uklonili i na stranu, kde stáli ti mágové. " A nyní, když už se všichni znáte, odeberte se spolu pomodlit za úspěšnost vaší mise. Innos vás ochraňuj" zakončil celé setkání náš nejvyšší mág.

Zbytek celého dne jsme strávili v modlitebně. Všechno to bylo jak ve snu. Já, Pyrokar a tak vznešení mágové spolu?? Hrdost se mnou cloumala, jako kdybych porazil samotného Beliára. Pořád jsem si na to všechno nemohl zvyknout, bylo toho na nás poslední dobou opravdu dost. Po slavnostní večeři jsme šli s Pyrokarem lehnout, máme si toho hodně co říct. Ráno nás čeká dlouhá cesta. Snad to všechno dobře dopadne, říkal jsem si, než mě klesly obě víčka. Zítra to všechno začne...