Xardas

Přehled povídky

Autor

Jémák

Diskuse

zde

Hodnocení

1,23 | 99x | Vaše: -
Hodnocení uloženo.
Chyba při ukládání.

Seznam dílů

4.díl - Začátek tažení

Díl 4 - Začátek tažení

Druhý den jsem vstávali hodně před rozedněním, samou nedočkavostí jsem nemohli ani dospat. Netrvalo dlouho a vyšli jsme, ještě za svitu měsíce, řádně vyzbrojeni a vystrojeni před kapli. Vypadalo to, že všichni ještě spí, ale nám to vůbec nevadilo. Po nutném protáhnutí, které bylo součástí každodenního rituálu, jsem se šel podívat do jídelny, jestli by se tam nenašlo něco od večeře. Pyrokar na mě zatím čekal před kaplí, protože ještě neměl hlad. Zato já ano, cítil jsem silné křeče v žaludku, možná to na mě dolehl všudypřítomný stres, možná jsem měl i strach z nepoznaného. Každopádně jsem to chtěl přebýt jídlem. Než jsem vešel do jídelny, musel jsem si zapálit louči, protože bych se asi jinak někde zabil o nohu stolu nebo židle. Prošel jsem celou místností až dozadu, kde byli dveře do kuchyně. Novicové, kteří zde vždy vařili, ještě spali na pokojích, takže jsem se mohl v klidu vydat loupit. Na stole leželo pár bochníků chleba a na jedné obrovské míse byla položena krásně vonící šunka.

Na míse pod ní jsem zahlédl i nějakou tu zeleninu, ale té jsem nevěnoval moc pozornosti. Vždyť tady byly daleko lepší věci k jídlu než tuříny nebo bylinky. Nejspíš to bylo všechno připraveno k ranní rozlučkové snídani, ale stejně si myslím, že na ni mágové určitě čekat nebudou. Ale v téhle chvíli mi to byl srdečně jedno, měl jsem hlad a ten jsem chtěl v rychlosti vyřešit. Ukrojil jsem si kus chleba, na to jsem položil plátek šunky a na to zas chleba. Určitě jsem v tu chvíli nevypadal zrovna jako labužník, ale což, hlavně že se v klidu najím. Když jsem to všechno spořádal, vydal jsem se za Pyrokarem. Stál na tom samém místě, kde jsem ho opustil a zubil se na mě. Nečekal jsem, že bude mít po ránu tak dobrou náladu, vždycky byl tak mrzutý, že musí vstávat. Ale dnešek byl jiný. Bylo na něm vidět, že z něj opadl velký balvan toho věčného čekání a všude přítomného stresu. Ale to ostatně i ze mě. Oba dva jsme se těšili na to, tak se stanem součástí historie naší země. Takhle jsme to v tuhle chvíli viděli, takhle jsme si to plánovali.

Netrvalo dlouho a z myšlenek nás vytrhl první hlouček noviců, kteří si šli, ostatně jako každé ráno, plnit svoje povinnosti. Jedna skupinka se vydala uklízet do kaple a knihovny a druhá zmizela někde v jídelně. To jsem měl štěstí, že jsem se stihl najíst než vstali, nejspíš by mě asi pěkně zmalovali, kdyby mě tam chytli. To jsem měl další důvod k dobré náladě, radost ze šťastně vykonaného lupu. "Copak to tu vidím !" ozvalo se za námi. "Neměli byste ještě ležet, abyste nabrali tu správnou energii před odchodem??. Aniž bych se otočil, vylétla ze mě bez přípravy odpověď: "My bychom rádi, ale nemůžeme nějak dospat." Ze stínu za námi vystoupila postava, ve které jsme poznali jednoho z nově příchozích mágů. První, čeho jsem si na něm hned všimnul byla ta nádherná zbroj mága, kterou jsem si ještě neměl možnost důkladně prohlédnout. Ne, že bych ji neznal, vždyť naší mistři mají tu samou, ale tahle zbroj byla nějak jiná. Na celém povrchu byla pokryta jemným povlakem namodralé barvy. Na druhou stranu se mi zdálo, jako by celá zářila. Nemohl jsem se na ni vynadívat. Cítil jsem, jak z ní sálá magická energie. To mě utvrzovalo v myšlence, že i ten, kdo takovou zbroj nosí, musí být velice silný a obávaný nepřítel.

"Jmenuji se Karim a budu po nějaký čas, přesněji než se vrátíte zpět do kláštera, vaším představeným mágem a zároveň i učitelem a průvodcem. Nečekejte ale ode mě jiné zacházení, které se dostává ostatním, jen proto, že jdete do bitvy poprvé. Když mě budete na slovo poslouchat, tak se sem vrátíte v takovém stavu, v jakém jste odsud odešli." tyto slova nás oba vrátili zpět do realit. " A ještě jednu věc bych měl na srdci a kterou bych vám rád řekl, než odejdeme – dohodli jsme se s vaším nejvyšším nadřízeným zde v klášteře, že pokud se osvědčíte a já i moji bratři budeme s vámi spokojení, mohli by jste si vybrat, kde bude chtít pokračovat ve studiu magie. Buď zde v Myrtaně nebo u nás v Khorinisu. Ale nechci moc předbíhat, uvidíme, jak vám to všechno půjde.". Ani nečekal na to, co mu odpovíme a beze slova se otočil a v tichosti odešel.

Otočil jsem se směrem tam, kde stál Pyrokar. Tázavým pohledem se díval směrem, kterým mág odešel. Nevím, jak můj přítel, ale mě kdyby se naskytla takováto příležitost a měl si zvolit, jestli chci být zde nebo odjet studovat do vyhlášeného kláštera, asi bych se rozhodl odjet. Ale nyní bylo ještě brzo přemýšlet nad tímto tématem, protože jsme sám nevěděl, jaké má se mnou Innos záměry. Na nic jsme dál nečekali a šli jsme se naposled pomodlit do modlitebny. Nechtěli jsme nic nechat náhodě a ještě jednou požádat Innose o svoji přízeň. Čas před odjezdem se krátil, začalo svítat.

Po krátké motlitbě jsme se vydali podívat, jak daleko jsou přípravy na odjezd. Došli jsme až před kapli, kde nás zastavil starý známý Aredox. " Tak už se vám to krátí, co!! Než odjedete jsem vám chtěl říct jen jednu věc a to je to, že každý z nás tady v klášteře si musel projít něčím podobným, aby se stal mágem. Byly tady lehčí i těžší úkoly a až na určité výjimky všechny dopadly skvěle. Hlavně se nebojte, protože strach zaslepuje mysl a tu budete potřebovat hodně otevřenou. Innos nad vámi dohlíží." s těmito slovy se otočil a ladným krokem jemu vlastním se vrátil do prostor kaple.

Jen co jeho stín zmizel z dohledu, vyšla z pokojů skupina ostrovních mágů. Jen co vystoupili z chodby spojující pokoje mágů se zahradou, rozvinula se kolem nich ta namodralá záře. Něco krásnějšího jsem snad ještě neviděl. Pomalinku se blížili k nám a tak jsem si mohl relativně v klidu prohlédnout tu zbroj. Kromě té nezvyklé barvy mě uchvátilo nějaké starověké písmo, které lemovalo roucho u krku a na pažích. V tu chvíli mě došlo, že se toho mám ještě hodně co učit a že je možná ještě brzo na to, abych plnil tuto zkoušku. Ale vycouvat se už nedalo, musel jsem pokračovat. " Tak jestli jste připraveni, tak můžeme vyjít, ať se do večera někam dostaneme, co říkáte" promluvil na nás Karim po té, co k nám ten hlouček došel. " Jestli již nadešel náš čas, tak jsme připraveni" snažil se Pyrokar zavtipkovat, ale vypadalo to, že mu to moc nejde.

Chvilku bylo trapné ticho, které nakonec přetrhla samotná rada ohnivých mágů, která vyšla z kaple, v čele se samotným Peradonem. " Nadešel den, začátku konce nepřátel, kteří napadli naši zem a naše domovy. Tak dlouho vojáci Lukkora a Gellona pustošili naše města a vesnice u hranic, až našemu králi došla trpělivost. Nikdo nebude vybíjet a vykrádat naše domovy a vraždit naše lidi. Tuto válku vyhrajeme, protože bojujeme za čest a odvahu, kterou nám dává samotný Innos a proto nás vítězství nemine. S tímto běžte do boje a pamatujte, že k vám vzhlíží s nadějí celá Myrtana. Innos s vámi" ukončil svůj projev. Já i Pyrokar jsme na sebe ještě chvilku hleděli a přemýšleli, jak moc ta naše zkouška bude nebezpečná. Chvilka uběhla rychleji, než jsme oba dva chtěli a už náš nový představený velet : " Tak si vezměte vše, co potřebujete a vyrážíme." Nato se vydala celá skupina v čele s Karinem vstříc osudu.

Jen co jsme opustili bránu kláštera, připadali jsme si neporazitelní. Vždyť jsme šli s těmi nejlepšími mágy, kteří kdy spatřili světlo světa. A po jejich boku jsme byli my dva. Pýcha se mnou lomcovala víc, než kdy jindy, ale na druhou stranu jsem nevěděl co mě čeká. Ale v ten moment mě to bylo jedno. Cesta ubíhala lépe než jsme doufali, nikde ani živáčka, natož nepřítele. Po pár hodinách cesty se celý houf mágů zastavil u řeky, abychom si trošku odpočali a nabrali si tolik nezbytnou vodu, kterou jsme stačili všichni vypít. Okolí řeky vypadalo klidně, snad jen v dálce se mi zdálo, že jsem zahlédl nějaký pohyb, asi jen nějaký ztracený čichavec. To budoucího mága mých kvalit nemohlo rozházet, myslel jsem si. Po tom, co jsme doplnili vodu jsem si lehli do trávy a zahleděl se do nebe. Tak krásně tady venku bylo, až jsem úplně zapomněl, proč tu jsme a kam jdeme. Pomalinku se mě začali zavírat víčka, nebýt vzdáleného křiku, který se ozval, určitě bych usnul. Rychle jsme všichni vstali a podívali se směrem, ze kterého šel ten nelidský řev. Nikdo na nic nečekal a všichni jsme se tam rozběhli.

Čím víc jsme se k tomu místu přibližovali, tím víc křik sílil. Po pár vteřinách jsme doběhli na místo, ale nic jsme již neslyšeli. Toto místo připomínalo tu nejhorší noční můru, která se kdy komu mohla zdát. Kolem velké díry do země byly všude rozházeny lidské kosti a další zbytky těl. Vypadalo to jako vstup do jeskyně, ale nic většího by tam nevlezlo. Díra byla tmavá, bylo v ní vidět tak maximálně na metr a to jsme byli ještě venku. Mágové na nic nečekali a seběhlí se do hloučku, kde se začali radit. Během dalších sekund z hloučku vyšli tři mágové a začali si něco připravovat. Z velkého baťohu, který měli stále u sebe, vyndali nějaké pergameny a pár lektvarů, které chtěli asi použít, kdyby našli někoho živého. Poté přistoupili ke vchodu do sluje a sundali si svoje pláště, které zakrývali jejich roucha. Ten, který byl nejblíže si vzal do ruky pergamen a začal z něj něco potichu číst. Čím víc přidával na hlase, tím víc vypadal, že neví, co se s ním děje. Netrvalo dlouho a rozzářila se nad jeho hlavou bílá oslepující záře, která osvětlovala celé to ponuré místo.

Dále na nic nečekal a ustoupil kousek od vchodu, aby umožnil vstoupit dalšímu z trojce. Ten již byl připraven, osobní meč obepínal svýma ohromnýma rukama. Pomaličku začínal vstupovat do sluje následován tím, který držel v ruce jen nějaký další pergamen. Oba dva byli již ve vnitř a vešel i mág, který do té doby osvětloval celou okolní krajinu. Jak zacházeli hlouběji do jeskyně, ztrácelo se i magické světlo. Netrvalo dlouho a zmizeli z dohledu úplně. Zbytek mágů jen bezmocně zíral do jeskyně do té doby, než se světlo ztratilo, pak se všichni posadili okolo vchodu na kameny a vyčkávali. Nebylo mi jasné, proč tam šli jenom tři, ale věřil jsem, že se opět všichni vrátí zpět. Po pár chvilkách se ozvalo zlověstné syčení a kousání, všichni byli opět na nohou. Zvuky boje najednou přehlučela obrovská rána a následné ohnivé divadlo. Skoro jsme se ani nestihli ukrýt, s jakou rychlostí vylétli z jeskyně plameny. Ani já, ani Pyrokar jsme nevěděli co se děje, ale mágové vypadali klidně, všichni si drželi svoje kamenné obličeje. To mě a mému příteli dodávalo klid, protože jsme věděli, že je všechno tak, jak má být.

Hned, jak plameny ustoupili, vrhli se mágové zpět ke vchodu a začali naslouchat. Rozhostilo se ticho, nikdo ani nemukal, všichni jen zírali do chodby, jestli něco nezahlédnou. Dále se nedělo nic, vůbec nic, co by připomínalo život. To co se nemělo stát se stalo, mágové znejistěli. Koukali jeden na druhého, jako by jim něco říkalo, že ztratili tři členy ze své skupiny ještě před tím, než přišli na bojiště.Opět si posedali na okolní kameny a začali se domlouvat na záchranné akci, která by měla zjistit to, co se tam dole přihodilo. Zahleděl jsem se do země, temné myšlenky mě úplně pohltily. Mágové se zabrali do svých plánů tak moc, že si ani jeden nevšiml, že se z temné hlouby vrací světlo. Pyrokar okamžitě vylétl ze země a rozběhl se k jeskyni. Toho si všimli i ostatní a následovali ho. Každou sekundu světlo sílilo a přibližovalo se k povrchu. Netrvalo dlouho a z jeskyně začali vystupovat mágové, jeden po druhém. Všichni tři vypadali dosti sklesle a unaveně, ale ani jeden nebyl zraněn. To nám vrátilo dobrou náladu a úsměv na rty. Když byli venku všichni tři, začal radostný výslech.

Dozvěděli jsme se, že jeskyně byla vlastně zlatý důl, který používali lidé ke kutání nugetů. Kopáči se asi nejspíš prokopali do dalšího patra dolu, které bylo plné důlních červů. Ani jeden kopáč neměl šanci jim utéci. Všichni byli již tou dobou, kdy tam sestoupili mágové, mrtví. Bestie ale asi nebyli dost najedené a napadli i mágy. To byly ty zvuky boje, které jsme slyšeli. A ty plameny? To nám bylo vysvětleno tím, že druhý z mužů, použil ten svitek, který měl při vstupu v ruce. Nejspíš asi ohnivou vlnu. Po tom, co byly ty bestie mrtvé, prohledali vše, jestli někdo náhodou nepřežil. Nenašli nikoho, koho by mohli přivést k životu. Záchranná akce byla u konce, nálada ve skupině rapidně klesla, i když se jejich druhům nic nestalo. Nedalo se nic dělat, smrt si vybrala opět svoji daň. S tím se musí každý vypořádat po svém, říkal jsem si. Po pár chvilkách ticha za mrtvé jsme se vydali na další cestu..

Další úmorné hodiny pochodu uběhly tak rychle, že jsme si skoro ani nevšimli, že se začíná stmívat. Karim, jako správný velitel, se rozhodl utábořit na takové menší mýtině u cesty. Všichni jsme byli rádi, že máme dnešek za sebou. Chtěli jsme tu všechnu hrůzu zaspat. Rozdělali jsme stany a sesedali si k právě rozdělanému ohni. Karim se posadil vedle mě a začal se mnou rozebírat plán střežení, jaký by si přál: " Chtěl bych, aby jsi ty a tvůj přítel drželi celou noc hlídku, protože mágové jsou vyčerpaní a zrovna to není v takovou chvíli moc dobré. Můžete se prostřídat, jak se vám bude chtít, to je jen a jen na vás. Hlavně ať ten kdo bude na stráži neusne a všechno bude v pohodě. Vy dva si pak odpočnete až přijdeme na místo setkání. Rozumíme si??" Na to jsem mu odpověděl, že ho určitě nezklameme a budeme hlídat tak, jak nejlépe umíme ještě z dob domobrany. Vrtala mě hlavou jen jedna věc, na kterou jsem se ho chtěl zeptat. " Na jaké místo setkání to myslíte?" zeptal jsem se trošku potichu. Načež se mě dostalo se smíchem odpovědi " Na místo, kde se setkáme s generálem Leem a jeho armádou. Koukám, že vám tam v klášteře neřekli, co všechno vás s námi čeká, že ne!!" Na to se zvedl od ohně a z hlasitým smíchem se vydal do svého stanu.

Pyrokar se taky zubil, byl rád, že jsem jednou k smíchu já a ne on. Po mírné výměně názorů, která byla logickým vyústěním toho, že jsme byli oba ospalí, jsme se dohodli, že od teď do půlnoci budu hlídat já a zbytek noci do rána zas Pyrokar. S vidinou lepšího zítřka se pomalu všichni vytráceli spát. Nakonec jsem tam zůstal úplně sám. Měsíc ozařoval celou paseku, noční zvířata vylézala k lovu a z dáli se ozýval hlas vodopádu. Tahle noc bude krásná. Seděl jsem tam a jen tak přemýšlel, co všechno se ještě může stát, že jsem si ani nevšiml, že ze stanu přede mnou vylézá ospalý Pyrokar a jde mě střídat. Nevypadal, že by měl zrovna radost, když musí střežit, ale on už byl takový. Vždycky byl hrozně nevrlý, když musel vstávat dřív než ostatní. Jen tak jsme se prohodili na místech a bez řeči jsem se vydal taky zkusit usnout. Klid noci byl všudypřítomný, bylo slyšet jen praskání polen v ohni a vodopády. Měl jsem takovou divnou předtuchu, která se ale nevyplnila. Té noci se již nic nestalo..
Načítám data ...
Nahoru