Xardas

Přehled povídky

Autor

Jémák

Diskuse

zde

Hodnocení

1,23 | 99x | Vaše: -
Hodnocení uloženo.
Chyba při ukládání.

Seznam dílů

5.díl - Další výzva

Díl 5 - Další výzva

Ráno jsem se probral jako jeden z prvních. Slunce začínalo pomalu ukazovat svoje paprsky a lehký opar z okolních luk se začínal pomalu vracet tam, odkud přišel. Vylezl jsem ze stanu a s mocným zařváním jsem se protáhl. Pyrokar seděl na tom samém místě, kde jsem ho včera zanechal a tupě zíral do ohně na praskající dřevo. Vypadalo to, že dnešek bude pro něj hodně náročný. Potichounku jsem si k němu přisedl a zadíval se někam do dálky, zda neuvidím nějakou stavbu, podle které bych se mohl zorientovat. Nikde nebylo nic, ani studně, ani strážní věž, zkrátka nic. Vadilo mě, že nevím kudy jdeme. Ale na druhou stranu jsem zas věřil našim mágům, vždyť přeplavali moře a prošli skoro polovinu pevniny, aby se dostali k nám do kláštera. Slunce bylo už vysoko nad obzorem a díky tomu se začali probouzet i ostatní ospalci z řad mágů. První, koho jsem spatřil, byl samozřejmě náš Karim. Vylezl před stan a s rázností sobě vlastní se začal protahovat. Vypadal vcelku odpočatě. Hned jak zjistil, že oba dva jsme na svém místě, rozzářil se mu na tváři lehounký úsměv.

"Tak jak jste to přežili" dotázal se s dalším malinkým náznakem smíchu. "Já celkem v pohodě, ale můj přítel tady vypadá, že ho budu muset nést na zádech", odvětil jsem mu. Pyrokar chvilku prskal, ale to momentálně nikomu z osazenstva nevadilo. Ráno bylo krásnější, tak proč si kazit náladu, říkal jsem si. To už začali vylézal i ostatní z družiny. Ti tři mágové, co včera bojovali s důlními červy vypadali velice odpočatě a to bylo pro nás všechny dobré znamení do dalšího dne. Po každodenním rituálu zvaném snídaně se sbalily stany, zbytek výstroje a pomalu jsme se vydali na další kus naší cesty. Měli jsme toho ještě hodně před sebou, dobrá nálada u mágů slibovala, že se dneska nudit rozhodně nebudeme.

Cestou z mýtiny jsme se vydali okolo vodopádů do rozlehlé nížiny obklopenou skalistými horami. Nížina měla bezesporu mnoho bojových předností. Skoro za ničím se nedalo schovat a útok by byl vidět na hony daleko. Jen ty skály okolo mi dělali problémy, dřív nebo později se stejně budeme muset přes ně nějak dostat. Ale třeba znají mágové nějaký průsmyk, kterým by se dalo projít, aniž bychom museli vylézat na tyto vrcholky. Z přemýšlení mě vytrhl hlas jednoho z mágů, který šel ve předu: " Podívejte se, strážní věže na dohled. A kde jsou strážní věže, budou určitě i lidé". Všichni, včetně mě zpozorněli a zahleděli se do dálky směrem, kterým ukazoval mág. Daleko u obzoru jsem spatřil nějaké obrysy staveb, které se táhly po celém horizontu. " Co myslíš, budou tam naši nebo to vybudoval někdo jiný?: zeptal se mě Pyrokar. "Nevím, ale určitě to brzy zjistíme", odpověděl jsem mu. V hlavě mě skákala jedna otázka za druhou, na které jsem si ale v tuto chvíli nedovedl nijak odpovědět. Naše skupina pomalinku přidávala do kroku.

Čím víc jsme se přibližovali k oněm věžím, tím víc se mi svíralo hrdlo. Nevím, co to se mnou bylo, ale pořád se mi vracela ta včerejší divná předtucha. Pořád mi něco říkalo, že není všechno tak, jak to na první pohled vypadá. Ale na druhou stranu jsem si říkal, že mágové jsou učení a znalí a Karim by nás snad vědomě nevystavit nějakému nebezpečí. Na chvilku jsem se zadívat do předu na tu dominantu okolní přírody. Neprostupná hradba věží se táhla tak daleko, jak jsem jen dokázal dohlédnout. Celkový dojem okolí mě naháněl trošku strach, ale vždyť jsem přece s partičkou obávaných bojovníků, říkal jsem si. Jak jsme se tak přibližovali k horizontu, nemohl jsem si nevšimnout zamyšleného výrazu Karima. V očích měl něco, co jsem nemohl popsat, svítila mu tam taková divná jiskřička, kterou jsem u něj doposud neviděl. Něco mi říkalo, že ví něco, o čem nám doteďka neřekl - možná něco, co věděl jen on sám. Otázek bylo pořád víc než odpovědí a proto jsem se rozhodl jednat. Nechtěl jsem vypadat jako páté kolo u vozu, jednou jsem chtěl, abych byl ten s kým se počítá. Trošku jsem přidal do kroku, abych předešel skupinu. Mágové šli majestátně, s jejich rozvážnou chůzí je předejít nebyl vůbec problém. Netrvalo moc dlouho a byl jsem v čele skupiny a po boku Karima. " Mohl bych se tě na něco zeptat?" pronesl jsem nejistě. " Pokud bude odpověď v mých silách, rád ti odpovím" s náznakem zájmu mi opověděl Karim. " Včera, když jsem byl na stráži, jsem měl takovou divnou předtuchu. Neumím ji dost dobře popsat, ale byl to takový divný pocit, který mi říkal, že se ženeme tam, kam bychom snad ani neměli. A další věc je ta, že pořád nevíme všechno, co by jsme v našem postavení měli vědět. V klášteře nám nikdo skoro nic neřekl a to, co nás učil mistr Soras spíš vypadalo jako příprava na k boji, než míchání lektvarů." pronesl jsem směrem, kde stál náš dočasný představený. " Vidím, že jsem se v tobě hluboce spletl, ale na všechno je zatím ještě čas. V tuhle chvíli ti musí stačit, když ti řeknu jen dvě věci. Ta první je ta, že kromě bitvy máme ještě jeden důležitý úkol. A ta druhá je taková, že ta tvoje noční předtucha byla možná oprávněná. Na té mýtině, jak jsme včera nocovali, se na nás přilepila skřetí hlídka, která za námi jde celé dnešní dopoledne. Problém je v tom, že když se ji pokusíme chytit, tak nám utečou a my nikdy nepřijdeme na to, proč nás sledují. Já a moji bratři se budeme zatím chovat tak, jak kdybychom o nich nevěděli a až přijde vhodná chvíle, tak je chytíme a dostaneme z nich odpovědi." na to se Karim otočil a zadíval se upřeně před sebe.

" Tak vy jste o tom už půl dne věděli a nic jste nám neřekli??" lehce podrážděn jsem si dovolil ještě jednu odvážnou otázku. "Ano všichni jsme to věděli, ale nepřišlo mi důležité, abych vás o všem musel informoval. Teď momentálně jsme na skřetím území a proto bylo lepší, abyste o tom nevěděli a zbytečně nepanikařili." s touhle odpovědí se Karim ode mě odklonil a nasadil takový výraz, ve kterém jsem přečetl, že již žádné další otázky nepřipustí. Nezbývalo mi nic jiného, než se obrátil a pokorně se zařadit na chvost skupiny. Nechtěl jsem ho dál nějak provokovat a ještě víc si vše komplikovat. Pyrokarovi nemohla uniknout moje sólová akce a jak je jeho zvykem, hned začal zjišťovat, co jsem vlastně u Karima chtěl. Měl jsem sto chutí mu říct, ať si to jde zjistit sám, ale rozhodl jsem se mu všechno vylíčit. Nechtěl jsem na něho házet svůj neúspěch a mizernou náladu, za které stejně mohl váš vůdce. Pyrokarovi to chvilku trvalo, než se v tom zorientoval, ale přijal to lépe, než jsem čekal. Bylo na něm vidět, že ho ta zpráva dokonce potěšila, protože i když byl novic, pořád byl srdcem válečník. Netrvalo dlouho a svoji dobrou náladu přenesl i na mě, možná jsem si jen nechtěl kazit takový krásný den, možná mě přemohla myšlenka o novém dobrodružství. Zabral jsem zpátky do svých myšlenek o tom, co nás dnes čeká a přidal jsem do kroku. Atmosféra mě začínala pomalu vtahovat do sebe. Strážní věže byly už před námi.

Netrvalo dlouho a stáli jsme na dohled před tou palisádou z dřevěných věží. Mágové vypadali docela klidně, dokonce mi to přišlo, že se snaží odlehčit atmosféru ve skupině vtipkováním. Mě ale pořád na tom něco nehrálo, vždyť jsme byli na skřetím území, skřeti nás sledovali, ale všichni se chovali, jako kdyby to všechno bylo úplně normální. Celá skupina začala zpomalovat krok, až úplně zastavila. Karim všem přikázal, aby se přikrčili a ukázal někam mezi stromy. Chvilku jsem se upřeně dívat směrem, kterým ukazoval, ale nic jsem tam neviděl. Nevěděl jsem, co si mám o tom myslet a tak jsem se s tázavým pohledem obrátil na mého přítele, který se také mžouravě díval směrem, který nám mág určil. " Tamhle v dálce je naše další zastávka, tedy přesněji farma. Farma, jako každá jiná, ale s maličkým problémem zvaným skřeti. O tuhle část země se ještě nedávno vedla válka. Válka, kterou král vyhrál a vyhnal nezvané osadníky daleko na sever. Skřeti se s tím ale nesmířili a čas od času se sem vracejí, aby zde loupili a zabíjeli naše lidi. A jelikož má v nás král důvěru, pověřil mě, abych se s vaší pomocí o tento problém postaral. Měli bychom se spojit s místními farmáři. Ti by nám pak měli pomoci svojí perfektní znalostí okolní přírody a v neposlední řadě i svými meči." dokončil svoji řeč Karim.

Nechtělo se mi věřit, že z nás král dělá svoje poskoky, vždyť sem mohl v klidu poslat svoje vojáky, kteří by to zařídili určitě stejně dobře, ne-li lépe než my. Proč se musíme míchat do něčeho, čemu ani sami nerozumíme? Proč právě zde musíme ohrožovat naše životy a úspěch celé mise, která je určitě důležitější, než všichni skřeti zde v zapadákově. Měl jsem sto chutí hnedka na místě vynadal Karimovi, ale rozum mi v tom naštěstí zabránil. Zas se mi vracela myšlenka o tom, proč jsme byli vybráni právě já s Pyrokarem. S vědomím, že dřív nebo později se to stejně dovíme, jsem se uklidnil a začal dál realisticky uvažovat. Když král chce vyhnat skřety, tak vyženeme skřety, říkal jsem si. Vždyť jsme přece budoucí mágové, kteří se jen tak ničeho nezaleknou.

Z myšlenek mě vytrhl známý hlas našeho vůdce, který se nám snažil nastínit další plány: " Tak teď se vypravíme na farmu. Já se pokusím zjistit co nejvíce informací o našem protivníkovi a celkovém okolí farmy a vy zatím nachystáte tábor. Zatím není jasné, jak dlouho zde budeme, ale dokud to zde nevyřešíme, jiný úkol pro nás neexistuje. Je vám to všem jasné?" otočil se čelem ke skupině a zahleděl se přímo na nás.dva. Já i Pyrokar jsme raději zakývali na souhlas, jako že všemu výborně rozumíme. Jen co se Karim otočil, zadívali jsme se zpátky do dáli. Celé místo zde mi nahánělo husí kůži. Nevím proč, ještě nikdy jsem takový pocit neměl, ale něco mi říkalo, že tohle místo žije ze síly magie. Magická energie jako by zde stála na místě a občas se jen tak líně převalila přes trouchnivějící pařez nebo některý z nízkých keřů. Chtěl jsem si promluvit s Pyrokarem a dozvědět se, co si o tom všem myslí, ale než jsem to stačil zrealizovat, skupina se pohnula kupředu. Času teď budeme mít dost, říkal jsem si.

Po nekonečně dlouhé době prodírání křovinami a přelézání kmenů spadlých na zem jsme se konečně dostali před bránu usedlosti. První věc, která mě zarazila, byla absence jakéhokoliv života na celé farmě i blízkém okolí. Ať jsem se díval sebelépe, neviděl jsem ani živáčka. To mě začalo pomalu zneklidňovat. Nevěděl jsem, co si mám o tom všem myslet. Vždyť nás zde měli vítat osadníci a pomoct nám s pátráním po nepříteli. Tak kde sakra všichni jsou, nejdeme snad pozdě, ptal jsem se sám sebe dokola. V tu chvíli jsem nic nechápal a to mě trápilo. Trápil mě strach z neznáma - strach, který se mi vkrádal každou sekundu hloub a hloub do mysli, která už tak byla dost zatížená vším ostatním Jak jsem se tak rozhlížel po ostatních, všimnul jsem si, že nejsem jediný, kdo toho má už asi dost. Celá skupina v čele s Karimem tam stála a sledovala, jestli nezahlédne někoho, kdo by nám vysvětlil, co se zde stalo. Nikdo takový se ale zde momentálně nenacházel.

" Konec odpočinku chlapci, jde se" zavelen Karim. Na a tak jsme začali pomalu procházet branou. Farma byla utvořená z pár desítek dřevěných domků, které byly umístěny po celém obvodu farmy. U každého domku byl takový menší sklad, do kterého se asi schovávaly zásoby na zimu. Celá farma byla obehnána vysokými kůly, které měly ochraňovat farmáře před nebezpečím. Každý kůl by nahoře vybroušen do špičky, která měla znesnadnit jeho překonání. Uprostřed osady byla na dlážděném nádvoří postavena socha Innose. Ta zas měla poskytovat obyvatelům duchovní bezpečí. Socha nebyla moc velká a ani nijak jinak odlišná, ale stejně mi něco říkalo, že s ní není všechno v pořádku. Ale v tu chvíli jsem nedovedl říct, co to je. To byl ale teď nejmenší problém, který jsem měl. Daleko víc mě zajímalo, co se zde stalo a kam zmizeli všichni obyvatelé.

" Co si o tom všem myslíš?" otočil se na mě Pyrokar, který šel pořád po mém boku. " Sám nevím příteli" odpověděl jsem mu " ale pořád mi něco našeptává, že tady není něco v pořádku. Zvlášť mágové mi přijdou nějací jiní od doby, kdy jsme se ráno dostali k těm strážnicím" snažil jsem se mu nastínit svoje myšlenky. Pyrokar jen pokrčil ramena a nahodil takový výraz, ze kterého mi bylo hned jasné, že podle něj má všechno svůj daný čas. Asi měl pravdu, všechno chce svůj čas a i my si musíme počkat na to, než nalezneme odpovědi na své otázky. S vidinou všech těch odpovědí jsem se otočil směrem, kterým jsme šli a znovu jsem začal zrakem prohledávat statek. Snažil jsem se najít i tu nejmenší blbůstku, která by nám osvětlila, co se zde přihodilo. Nic jsem ale nespatřil, což mě utvrdilo v tom, že je zde opravdu něco špatně. Pomalu jsme proházeli farmu, až do míst, kde stála další socha. Když už jsme tam byli všichni, vzal si slovo Karim " Tady se rozdělíme a všechno prohledáme. Domy, půdy, sklady, zkrátka všechno, kde by jsme mohli někoho nalézt. Snažte se mít oči otevřené, každá informace se nám může hodit. Kdyby z vás někdo něco našel, zavolejte mě a uvidíme, co dál. Rozdělíme se po dvou, já si vezmu Pyrokara, Xardas půjde s Keirem a zbytek se rozdělí podle potřeby. Innos buď s vámi" s těmito slovy se Karim otočil a vydal se na prohlídku farmy. Hned jak nám zmizel z dohledu, kývl na mě Keiro, abychom také vyrazili.

Já a Keiro jsme se vydali směrem od sochy ke kovárně. Cestička mezi domy byla lemována sudy napěchovanými zbraněmi, jako by snad zdejší obyvatelé čekali na blížící se útok. Nikde nebylo ani živáčka, natož pak třeba tělo, ze kterého bychom poznali, co se zde stalo. "Jak jsem tak pochopil, tak vám dvěma toho taky moc neřekli, co?" otočil se na mě Keiro a zašklebil se svým typicky milým úsměvem. " Tak to máš pravdu, v klášteře nám řekli jen minimum a zbytek se prý dozvíme od vás. Ale Karim moc nevypadá na to, že by se s námi chtěl o něčem radit." odvětil jsem mu. Na to se zas Keiro zasmál a s mírným přikývnutím hlavou přidal do kroku. Po chvilce nadávek jeho směrem jsem také zrychlil.

Začala pomalu padat tma a halit farmu do černé kápě. Zvuky z lesa začaly pomalu přidávat na intenzitě, která všemu zde dodávala ještě ponuřejší atmosféru. Čas vymezený na hledání se pomalu krátil. Nenašli jsme zatím nic, co by nás přivedlo na stopu toho, co se zde odehrálo. Ale asi jsme nebyli jediní, kteří nic nenašli, protože jsem zatím nezaslechl nic, co by mě přesvědčilo o opaku. Když jsme procházeli kolem staré kovárny, spatřil jsem na okamžik něčí postavu, krčící se za hradbou. Než jsem se stačil podívat důkladněji, postava zmizela. Koutkem oka jsem spatřil i Keira, který byl pár krůčků přede mnou. Stál tam jako socha a díval se směrem, kde jsem před tím viděl ten obrys. Smysly měl v plné pohotovosti. Bylo na něm vidět, že také něco spatřil a možná to spatřil i lépe než já. Jen tak tam stál a díval se za hradby. Nevnímal ani své okolí, ani to, že jsem na něj notnou chvilku mluvil. V jednu chvíli jsem si už myslel, že spadl do nějakého hlubokého tranzu, ze kterého ho jen tak něco nedostane. Už jsem chtěl běžet pro pomoc, když v tom se začal mág pomalu přikrčovat a dávat mi znamení rukou, abych dělal to samé, co on.

Pořád mi nebylo jasné, co jsem to vlastně spařil a hlavně to, co se bude odehrávat dál. Snažil jsem se sledovat jak naše bezprostřední okolí, tak i mága, který pořád ještě ze sebe nevydal ani hlásku. Díval jsem se, jak nejlépe jsem mohl, ale už nic nenasvědčovalo tomu, že by tam někdo nebo něco bylo. Chtěl jsem zapudit veškeré černé myšlenky a vrátit se zpět do reality. Moc mi to ale nešlo, dokonce jsem se přistihl, jak v duchu začínám panikařit. Chtěl jsem, aby Keiro promluvil a abychom se vrátili zpět ke zbytku skupiny . Už jsem se chtěl rozběhnout a zburcovat ostatní, když v tom Keiro promluvil "Máme společnost, teď bude lepší, když se vrátíme a oznámíme to Karimovi. Začíná padat tma a to není moc dobré. Zvláště pak pro nás ne". Na to se hned otočil a začal se vracet cestou, po které jsme sem před chvílí přišli. Ani já jsem tam neměl chuť zůstávat o něco déle. Netrvalo dlouho a stáli jsme tam, odkud jsme před chvílí vyšli. Na místě už čekal zbytek skupiny v čele s Karimem. Po malé chvilce byl i on seznámen s tím, co se nám u kovárny přihodilo.

Zajímavé na tom všem ale bylo, že to, co se mě a Keirovi stalo, vůbec Karima nepřekvapilo. Dokonce mi to přišlo, že ho to jen v něčem utvrdilo. Pořád jsem se jen utvrzoval v dojmu, že Karim toho ví víc, než nám přiznal. Ba dokonce se mi zdálo, že již má připraven nějaký plán, kterým vyřeší všechny naše nynější problémy. Netrvalo dlouho a padlo rozhodnutí o rozbití tábora zde na farmě. To co jsem si v tu chvíli přál nejméně se vyplnilo - začala se snášet hustá tma.
Načítám data ...
Nahoru