Díl 7 - První boj

Ve chvíli, kdy zazněl bojový poplach, se veškerý život zde na farmě na moment úplně zastavil. Jakoby nikdo z nás nevěřil tomu, co jsme všichni právě zaslechli. Možná se nám jenom nechtělo věřit tomu, že útok přišel tak příliš brzo. Tak či tak jsme tam stáli a dívali se jeden na druhého. Jediný Karim byl zcela při smyslech a začal organizovat obranu farmy. Mágové sice věděli, co mají v takových situacích dělat, ale zrovna tato byla v něčem úplně jiná. Sami bez podpory, na cizím území - to nebyly podmínky, za kterých by se vyhrávalo lehce. Přeci jenom jsou mágové spíše přes magické věci než přes boj, říkal jsem si. Jistě bych tam ještě dlouho stál a přemýšlel nad našimi šancemi, kdyby mě z nich nevytrhl Pyrokar, který se zrovna rozbíhal k bráně, kde byl největší mumraj " rychle pojď se mnou, je nás potřeba ve předu, ne tady". Tyto slova mě opět vrátili do reality. Rozběhl jsem se směrem, kterým jsem viděl odbíhat Pyrokara. V době, kdy jsme se dostali na místo, byli už všichni mágové připravení na hradbách a sledovali možný pohyb nepřítele. Mrštnými pohyby jsem vyšplhali na ochoz a zahleděli se do lesa. Nikde jsem ale nespatřil nic, co by naznačovalo, že jsme byli napadeni. Nic, co by nám alespoň naznačilo, kolik je zde nepřátel a kde se vlastně vůbec nalézají. Tma se pomalu začala rozpínat i tam, kde byly rozdělané obranné ohně. Něco se k nám rychle blížilo, ale my jsme to nemohli nijak odvrátit. Aby toho všeho nebylo ještě dost, začalo hustě pršet. Dopadající kapky na stanové plachty nám na sebedůvěře taky moc nepřidaly. " Kde sakra jsou" prohodil Pyrokar mým směrem, třímajíc svůj meč pevně v ruce. Než jsem ale stihl zareagovat, stalo se něco, po čem mě přejela husí kůže po celém těle. V ten moment se spustil po obloze tak silný blesk, až osvětlil všechno okolo nás a i celý les před námi. To co jsme tam spatřili nám úplně vyrazilo dech. Hradba obrovských siluet, táhnoucí se po celém obzoru, připravených vyrazit kdykoliv na steč. Všem mágům, kteří stáli na hradbách se v ruce objevili ohnivé koule, což mě jenom utvrdilo v tom, že jsem nebyl jediný, kdo to spatřil. Dál se ale již nic nedělo, protože všichni vyčkávali, jak naše strana, tak i strana protivníka. Čekali jsme na sebemenší pohyb, který by nám naznačil, že se skřeti chystají na útok, ale ten nepřicházel. Oni tam jen tak bez hnutí stáli a dívali se na nás. Nechápal jsem, co to má všechno znamenat, proč už vlastně nezaútočí, když jich je okolo tolik. Proč sem vůbec přišli, co od nás chtějí. Honilo se mi v hlavě toho tolik, že jsem si ani nevšiml, že se část mágů začala přesouvat blíže k bráně. Docela mě to překvapilo, protože jsem si myslel, že bude chtít Karim zabezpečit hradbu po celé její délce a ne se snažit soustředit všechny mágy na jedno místo. Už jsem nechápal vůbec nic, přišlo mě to, jako kdyby se jen protivníci představovali a ukazovali svoji sílu. Opět jsem měl hlavu plnou otázek, které mě doslova sžíraly. " Co se to tady sakra děje" zeptal jsem se vedle stojícího mága, který si zrovna sundával z opasku další magické runy. " Skřeti s sebou mají šamana, takže budou vyjednávat. To je zcela normální za téhle situace" pronesl suše mág, dokončil přípravu run a zahleděl se na mě. "Tohle že je normální?" zeptal jsem se ho s trošku jízlivým tónem v hlasu. " Zcela běžná praxe, kdy se bojující strany domluví na podmínkách, za kterých by jedna nebo ta druhá mohly kapitulovat. Ale jak znám Karima, nikdy se nevzdá a ani se nepokusí smlouvat. Bude se spíš snažit co nejvíce to prodloužit, třeba i na tak dlouho, než sem přijde generálova armáda.. O té totiž skřeti zatím nevědí " zakončil svoji řeč mág a zahleděl se opět směrem do lesa. Náš rozhovor nemohl uniknout vedle stojícímu Pyrokarovi, který jen zakýval hlavou na důkaz nesmyslnosti celé situace.

Déšť začal ještě více zesilovat, což zapříčinilo to, že už na mě nebyla jediná suchá nit. Situace zde na farmě byla stále vyhrocená, ale dále se už nijak neprohlubovala. Všichni mágové pořád drželi svoje pozice, čekajíc na první náznak útoku protivníka. Můj zrak sledoval jak nepřítele před námi, tak i naše vlastní bojovníky. Nějak mi ale v tu chvíli nepřišlo, že bychom měli nějakou početní nevýhodu. Skřetů bylo možná více, ale my jsme měli nespornou výhodu v magických runách, které pomohly mágům a potažmo i králi vyhrát nejednu velkou bitvu. Ale na druhou stranu zase nesmíme skřety podcenit, protože o jejich kultuře toho ještě nevíme tolik, kolik bychom v takových situacích potřebovali. Můj tok myšlenek a všudypřítomné hrobové ticho protrhl až uši rvoucí výkřik z řad skřetů. Všichni mágové, včetně mě a Pyrokara, se zahleděli směrem, odkud nelidský řev přicházel. To co jsme tím směrem spatřili nám skoro vyrazilo dech. Řada skřetích bojovníků se začala narychlo rozestupovat, načež z ní vystoupil ven skřetí šaman. Obrovská chlupatá postava předstoupila přímo před nás a zahleděla se nahoru na ochoz. To byl jistě signál, kterým si zval našeho představitele k sobě dolů. Mohutná postava skřeta úplně vyzařovala zlem, jeho prasečí oči sledovali i ten sebemenší pohyb zde na hradbách. Nechtělo se mi uvěřit, že tohle je normální praxe, tohle co zdánlivě připomínalo projev dobré vůle. Nechtělo se mi věřit, že si skřeti myslí, že nás přemluví ke kapitulaci. Vždyť by to měli být oni, kdo by měl odsud odejít a zanechat nepřátelských útoků. Pro tuhle chvíli jsem si připadal jako ve špatném snu, který vůbec nevypadal na to, že by měl jen tak skončit. Nechtělo se mi uvěřit všemu tomu, co se zde přede mnou nyní odehrávalo. Moje dobrá nálada byla nadobro ztracena, teď už jsem jen očekával přicházející stres a obavy z výsledek bitvy. Srozuměn s arogancí skřetů jsem se zahleděl na Karima, který se právě chystal slézt dolů a jít dojednat podmínky bitvy.

"Taky se tak těšíš, až pošleš pár těch zrůd zpátky k Beliárovi? " zeptal se mě Pyrokar zřejmě dobře naladěn před nadcházející bitvou. S náznakem úsměvu na líci jsem mu pohybem hlavy naznačil, že s tím plně souhlasím. V ten moment jsem jich chtěl poslat zpátky k Beliárovi co možná nejvíce. Měl jsem neutuchající chuť seběhnout z hradeb a vrhnout se přímo mezi ně. Arogance těchto stvůr ve mně probouzela to, co jsem se snažil v sobě celou dobu pohřbít. Snažil jsem se ovládat, ale čím více jsem se snažil potlačit moje základní pudy, tím více jsem zjišťoval, že to dosud neumím. Všechno ve mně začínalo vřít, dávajíc mi tím najevo, že i já jsem taky jenom člověk, který se také může dostat psychicky na dno. Stál jsem tam a díval se na ty tvory, kteří chtěli za každou cenu skoncovat s námi lidmi. Na ty tvory, kteří by ani na minutu nezaváhali, kdyby mohli někoho z nás poslat na onen svět. Honilo se mi toho hlavou tolik, že jsem si ani pomalu nevšiml toho, že se konečně Karim rozhodl jít vyjednávat se šamanem. Rychlými pohyby sešplhal dolů a rázným krokem, sobě vlastním, se rozešel přímo k zabarikádované bráně, kterou nebylo moc těžké překonat. Netrvalo dlouho a stanul tváří v tvář skřetímu vyjednávači. Ten, když před sebou spatřil svého lidského protějška, prudce zabodl svoji hůl do země a sednul si vedle ní. Karim ač očividně nerad udělal to samé. Toto divadlo odehrávající se před námi jsem sledoval se zaujetím, protože jsem něco takového dosud ještě neviděl. Nebylo mě to sice moc jasné, ale trošku jsem byl i rád, že mohu být něčeho takového přítomen. Navnaděn optimismem s nově získanou zkušeností jsem se zahleděl dolů před hradby. Do té doby klidné jednání se začínalo na můj vkus až moc rozvášňovat. Karim s klidným výrazem v obličeji svému protivníkovi pořád něco dokola opakoval. Ten zas oponoval zvýšeným hlasem. Každou další chvilkou to vypadalo, že se skřet pustí do našeho představeného. Ať si tam dole říkali cokoliv, skřet se ne a ne uklidnit. Celé jednání začínalo být až moc vypjaté, což rozhodně naznačovalo, že se oba protivníci nemohou dohodnout. Karim vypadat dost neústupně, pořád sledoval masu skřetích válečníků, kteří stáli opodál v lese připraveni na útok. Skřetí šaman vypadal, že je úplně zabrán do vyjednávání. Nevím proč, ale něco se mi na tom všem nezdálo. Proč si Karim ani na vyjednávání nesundal z opasku svůj meč. Proč má u sebe i runy, které může kdykoliv použít. Proč se jako vyjednávač neodzbrojil, když skřetí protivník to udělal. Pomalu jsem si začínal připadat jako paranoik, který ve všem vidí to, co tam doopravdy není. Ale jestli se pletu, tak proč mají všichni mágové připravené i svitky, když mají u sebe daleko účinnější magické runy? Zíral jsem tam na to divadlo neschopen si dát v tu chvíli cokoliv do spojitosti, která by mě osvětlila, o co tady vlastně jde.

Z nelogického sledu mých myšlenek mě vytrhl další pohyb před hradbami. Oba vyjednávači se zvedli ze země, naposled si něco řekli a rozešli se směrem, který je dovedl za svými bojovníky. Po krátké chvilce stál opět Karim na ochozu. Hned se kolem něho utvořilo klubko těl, snažících se vyzvědět, na jakých podmínkách se dohodli. Chvilku tam o něčem hlasitě diskutovali a poté se všichni rozešli zpět na svoje původní místa. Zahleděl jsem se na Karima. Vypadal opravdu jako správný vůdce, který bez hnutí sledoval skřetí šiky. Jeho zbroj začínala opět modře svítil, jako tehdy, kdy jsem ho poprvé spatřil. Něco zde nám opět začalo vracel ztracenou životní sílu. S lehkým uklidněním celého těla jsem se vrátil pohledem opět na skřety, kteří se za celou dobu ani nepohnuly. " Z toho všeho mám husí kůži, co ty" otočil jsem se na vedle mě stojícího Pyrokara. Ten se na mě otočil a za stálého smíchu mi řekl: " To jsme dopadli co? Nebylo nám v klášteře lépe?". Na tohle se nic moc nedalo odpovědět a tak jsem raději jen zakýval hlavou na souhlas a otočil se nazpět. Pyrokar měl zas jednou pravdu. Rozhodně bych si dokázal představit lepší činnosti, jak bychom mohli trávit tento čas. Ale na druhou stranu, pro co jsem se jednou rozhodl, toho nikdy nebudu litovat, i kdyby mi to mělo přinést smrt. Život může být příliš krátký, tak proč nezemřít jako hrdina v boji za svoji vlast, říkal jsem si.

Ze skřetích šiků se opět ozval známý hlas šamana, který opět vystoupil pře naše hradby. Teď už mi nebylo jasné vůbec nic. Proč se opět vrátil, vždyť to vypadalo, že už jsou strany navzájem domluvené? Nebo nám jen byla přidělena nucená přestávka na poradu se zbylými mágy? Teď už jsem doopravdy nechápal vůbec nic. Opět jsem se zadíval na Karima, který si ještě na poslední chvíli něco domlouval s oběma křídly na ochozech. Tato domluva ale neměla mít dlouhého trvání, protože se zpoza hradby ozval skřetí hlas, dávající nám tím na vědomí, že si nepřeje čekat. Karim se ale vůbec nevzrušoval a pokračoval dál v rozhovoru s mágy. Pak jen zakýval hlavou na pravou stranu od brány a potom i na opačnou. Načež slezl dolů a opět předstoupil před šamana. Pak následovalo to, co v prvním případě - šaman mocným máchnutím zabodl svoji hůl do země a oba se vedle ní posadili. Skřetí řady stály evidentně bez jediného hnutí, což mě až tolik nepřekvapovalo, jelikož tak stály celou dobu. Ale to co mě udivilo byl šum a povyk v našich řadách. Mágové se začali stavět opět do bojových pozic tak, aby moc neupoutali nepřítelovu pozornost. To mě docela udivilo, protože to začínalo skutečně vypadat jako příprava před nadcházejícím bojem. Můj pohled se opět stočil na jednající představitele obou stran. Nynější jednání již nebylo tak klidné, jako bylo to předešlé. Skřetí šaman nemilosrdně zvyšoval hlas, který byl již tak dost hlasitý. Karim vypadal jako socha, ani řev jeho protivníka ho nedokázal rozhodit. Pořád si dokola něco opakovali, což mě přivedlo k myšlence, že skřetí šaman tlačí na Karima, abychom se vzdali, což Karim nehodlá přijmout. Vše tomu alespoň nasvědčovalo. Možná to bylo tak, možná jinak, stejně to byly jen moje odhady, kterými jsem se teď musel řídit, což mi činilo docela potíže. Pořád jsem ještě nebyl na takové úrovni, abych mohl předvídat následující průběh vyjednávání.

Minuty se pomalu vlekly, jednání dále pokračovalo. Nebe nad námi se začínalo rozjasňovat, což nám dodalo alespoň malou špetku optimismu, kterého jsme měli v tuhle chvíli velký nedostatek. Situace se zde na farmě vůbec nijak neměnila, pořád bylo dost napjatá. Mágové byli zcela připraveni na nadcházející boj. V rukách třímali kamenné runy, od kterých se odrážel měsíční svit. Smysly měli napružené na maximum, což mě jenom utvrdilo v tom, že tito mágové jsou opravdu jedni z nejlepších v této zemi. Můj zrak se nyní zaměřil na skřetího šamana, který zrovna dost hlasitě debatoval s Karimem, což mě poskytlo trochu času, abych si ho mohl detailněji prohlédnout. Jeho obrovské chlupaté tělo bylo pokryto bílou kožešinou, kterou měl v pase stáhnutou železným opaskem, na kterém bylo přiděláno mnoho různě velkých kapes. Záda mu kryl tmavý plášť, táhnoucí se od krku až na zem. Na pažích a zápěstích měl železné kruhy, které mu obepínaly celou ruku dokola. Kolem krku se mu vinuly železné hroty, do kterých měl zabodnuté kosti. To co mě ale na něm nejvíce upoutalo byla jeho hlava. Obrovské tesáky vystupující z jeho odporné tlamy stoupaly vzhůru, kopírujíc chlupatý obličej. Do vlasů měl zasazené ptačí peří, které symbolizovalo jeho příslušnost k sortě šamanů. Jeho prasečí oči důkladně sledovaly svého protivníka, který seděl proti němu. Při hlubším pohledu do nich jsem spatřil jen čišící zlo a nenávist, kterou vůči nám choval. Bylo v nich vidět, jak rád by vyhladil celou naši lidskou rasu, která pro něj představovala jenom další přítěž při dobývání území. Opět jsem se ponořil do svých myšlenek, které mě zcela pohltily.

Z nich mě vytrhla až změna stavu před hradbami. Šaman opět začal řvát na Karima takovou silou, až se mi zastavil dech. Bylo na něm vidět, že už má vyjednávání dost a chce situaci rozhodnout silou. Karim se klidně postavil a připravil se k odchodu. Ve chvíli, kdy se k němu Karim otočil zády jsem v šamanových očích spatřil něco, co mě skoro porazilo. V jeho očích, které se zahleděly k nám na ochoz se začalo zrcadlit modré světlo stoupající vzhůru od některého z našich mágů. V ten okamžik se Karim k němu otočil zpět a udělal něco, na co jsem zůstal v úžasu zírat jako přikovaný. V tu chvíli totiž vykřikl naším směrem příkaz k útoku a vytáhl z pochvy svůj meč, jimž jednou ranou usekl překvapenému šamanovi hlavu.Všichni skřeti v ten moment ztuhly v úžasu, čehož využil Karim k útěku. Ve chvíli, kdy přibíhal k bráně ho již pronásledoval rozzuřený dav protivníků. V momentě, kdy vyskočil do vzduchu, aby překonal val se za něho snesla ohnivá stěna, kterou vytvořil z modrého světla mág, který vyvolal předešlý úžas skřetího šamana. Co následovalo potom se dalo nazvat jen dvěma slovy - ohnivé peklo. Mágové snažící se využít momentální nepřipravenosti skřetů začali metat připravené ohnivé koule směrem, kterým hořela ohnivá bariéra. Koule mizely v ohnivé stěně a na druhé straně dodělávaly to, co se ohnivé bariéře nepodařilo. Já i Pyrokar jsme toto divadlo chvilku nevěřícně sledovali, než nám došlo, co se vůbec stalo. Karim a jeho mágové měli domluvené signály, na které se spustila předem domluvená akce. A ty svitky, které nám všem schoval do vaků obsahovaly právě tuhle ohnivou stěnu. Zkrátka Karim nenechal nic náhodě a předem se připravil na všechny možné varianty útoku. Teď už mi bylo skoro všechno jasné - mágové byli o dost chytřejší, než jsem si původně myslel. Opět jsem se zahleděl na to ohnivé divadlo, odehrávající se kousek přede mnou.

Některým skřetům se dokonce povedlo proběhnout až pod hradby, ale stejně jim to nebylo nic platné. Oheň dřív nebo později dokoná to, co už jednou začal. Krvavý boj neměl dlouhého trvání - oheň pomalu dohoříval a před námi se otvíral pohled na hotový masakr. Několika skřetům se sice povedlo na poslední chvíli utéct zpět do lesa, ale ti, kteří zde zůstali krutě zaplatili za svoji opovážlivost. Když mě konečně zchladla hlava, ptal jsem se sám sebe při pohledu na bojiště, za co nás bohové vůbec takovým způsobem trestají. Proč tady museli tito skřeti zemřít? Za co vlastně bojovali, jaké cíle je dohnali až sem? Nedalo by se říct, že jsem měl v tu chvíli z vítězství nějakou přehnanou radost, dokonce mě to přišlo, že právě naopak. Netěšil mě pocit snadného vítězství, nad soupeři, kteří ani nestačili vytasit zbraň. I když vím, že tato bitva musela být vybojována, pořád mi unikal důvod, proč ji vlastně vést, když tomu mohli naši bohové, při vší své moudrosti zabránit. V ten okamžik, při kterém jsem projel pohledem okolí farmy, se ve mě něco zlomilo. Nevím, co to bylo, ale už nikdy jsem se necítil tak, jako před tou bitvou. Promočený a úplně unavený jsem se rozhodl jít spát.

Dnes večer mi ale opravdu nebylo přáno, protože Karim rozhodl, že se po zběžném ohledání mrtvol bude držet strážní směna, kterou já a Pyrokar začneme. V ten moment jsem ani moc neprotestoval, protože mi na to již nezbývaly síly. Spolu s mágy jsme prohledali ohořelé mrtvoly, ze kterých ještě leckde sálalo teplo. Jediné, co jsme našli byla ohořelá mapa, kterou měl u sebe skřetí šaman. S vidinou získání nových informací si ji vzal k sobě Karim. Dál jsme ale tu noc nic nového neobjevili. Vysíleni jsme se všichni vrátili zpět na farmu, kde na nás již čekal Karim: " Vy dva budete držet první hlídku. Nikdy není zaručeno, že zde neoperuje více takovýchto skupin, jako byla tahle, takže bude lepší, když tady někdo zůstane. A navíc jsou mágové z kouzlení unaveni, takže by nám stejně nebyli zde moc platní." s těmito slovy se otočil a odešel ze zbytkem mágů do stanů. Já i Pyrokar jsme tam ještě chvilku nevěřícně stáli. Unaveni z minulé noci jsme se z posledních sil vyškrábali na ochoz a zaujali stráž.

V lese okolo nás pomalu doznívaly zvuky nočního života. Z mýtiny před námi pořád ještě stoupal vzhůru k nebesům zápach a dým z ohořelých skřetích těl. Začínalo pomalu svítat. Měli jsme za sebou náročný den a ještě náročnější noc, která pro nás ještě neměla skončit. Houští kousek před námi se rozhrnulo a z něj vystoupil houf hrozivě vypadajících mužů oblečených v královských zbrojích...