Xardas

Přehled povídky

Autor

Jémák

Diskuse

zde

Hodnocení

1,23 | 99x | Vaše: -
Hodnocení uloženo.
Chyba při ukládání.

Seznam dílů

8.díl - Nečekané posily

Díl 8 - Nečekané posily

Zesilující sluneční paprsky se začínaly pomalu prodírat hustým roštím obklopující celé okolí farmy, dávajíc nám tím najevo, že noc již ztratila veškerou svoji moc. Všudypřítomný zápach ohořelých těl začínal pomalu ustupovat a přepouštět svoje místo vlhkému vzduchu přicházejícímu odněkud z hlouby lesa. Začínající nový den nás jen utvrzoval v tom, že dnešek bude opět parný. Léto již sice skoro končilo, ale slunce mělo ještě pořád na obloze převahu.

Já i Pyrokar jsme stáli na hradbách a nevěřícně zírali na nenadálou návštěvu vystupující z houští. Bojovníci se zastavili těsně před ochozem, na místě, kde před chvíli hořela ohnivá bariéra, a zahleděli se směrem, kde jsme stáli. Před celou skupinu předstoupil na první pohled hrozivě vypadající muž, který ihned před námi poklekl. Zbytek bojovníků udělal bez jediného slova to samé. Já i můj přítel jsme se na sebe nechápavě zahleděli, protože jsme ani jeden nevěděli, co máme v takové situaci dělat. Trapná chvilka ale neměla dlouhého trvání, protože se předstoupivší rytíř opět zvednul a hrubým hlasem na nás promluvil: " Mé jméno je Derek a jsem vůdce královské osobní stráže. I přestože vidíme, že jste právě prošli těžkou bitvou, mohli byste nás přijmout a vyslyšet? Máme pro vás důležité informace o blížícím se skřetím voji, který se dal do pohybu a míří právě sem" šokoval nás urostlý bojovník a znova sklopil hlavu. To co právě teď řekl mi připadalo jako ze špatného nikdy nekončícího snu. Zahleděl jsem se na vedle mě stojícího Pyrokara a neschopen ze sebe vydat jediné slovo jsem se pomalu poddával mrákotám. Z vyvolaného šoku mě vytrhl až Derek, který polohlasem pokračoval: " Vím, že to bude asi pro vás v tuhle chvíli velký šok, ale musíme co nejdříve opustit tohle místo, protože to tady bude brzy pěkně horké. Jestli sem dorazí skřetí armáda ještě dnes večer, budeme potřebovat každou minutu, abychom se mohli co nejlépe připravit." S těmito jeho slovy jsem se opět vrátil do tíživé situace, která nenadále nastala. Teď nebyl čas na sáhodlouhé rozhodování a přemýšlení nad situací, bylo potřeba jednat a to co možná nejrychleji.

Podíval jsem se na vedle stojícího Pyrokara, který bez jediného slůvka odporu zakýval hlavou na souhlas a rozeběhl se směrem ke stanům mágů. Já jsem také na nic nečekal a pozval příchozí rytíře k nám za hradby. Netrvalo ani moc dlouho a ze stanů se začali trousit ještě na půl spící mágové. Jako jeden z posledním přiběhl i Karim, na kterém bylo na první pohled vidět, jakou má z toho všeho nesmírnou radost. Hned jak přišel k naší skupině, hned se zapojil do našeho rozhovoru: Já jsem Karim a mám tuhle výpravu na starost. Kdo z vás je velitel?" zadíval se do skupiny rytířů, čekajíc na odpověď. " Mé jméno je Derek a jsem velitel královské osobní stráže." ihned odpověděl Derek a pokračoval v rozhovoru: " Vím, že máte za sebou vítěznou bitvu a že vás to stálo hodně sil, ale máme pro vás důležitou informaci, kterou zjistili naši zvědové. Daleko na severu se spojili skřetí klany a nyní míří sem do Myrtany, aby pokračovali v rabování a obsazování naší země. Když budeme mít hodně velkou smůlu, měli by sem skřeti dorazit už dnes večer, možná zítra ráno." šokoval Derek všechny okolostojící mágy, včetně mě a mého přítele. " Jak je tohle sakra možné. Vždyť nás sem král poslal vyřídit pár skřetích odpadlíků a ne vybojovat celou válku?" řekl si Karim tak na půl pro sebe. " Tak na to nedokážu odpovědět ani já. My jsme na tom úplně stejně. My jsme sem byli vysláni zjistit co nejvíce informací o místních skřetech a pokusit se jednou provždy vyřešit zdejší problém. Nečekali jsme takovou přesilu, jakou jsme zde nalezli. Všechno se hrozně zkomplikovalo. Teď budeme čelit daleko horší přesile než byla ta, kterou jste právě vyřídili. Jestli jsou naše informace přesné, mělo by být skřetů něco okolo necelé tisícovky." dorazil nás všechny Derek.

"Tak na to si musím sednout" zareagoval Karim, posadil se vedle nás na zem a pokračoval ve výčtu možností obrany: " Tak co teď můžeme dělat. Zkusit se pořádně opevnit a modlit se k samotnému Innosovi, aby přišla armáda generála Leeho dříve, než ta skřetí." přemýšlel už Karim úplně na hlas. " Tady se opevňovat nemá žádnou cenu. Pro skřeti by nebyl vůbec žádný problém prorazit zdejší chabé hradby." dodal Derek ještě více na vážnosti celé situace. " Vím ale o něčem, co by nám v této situaci hodně pomohlo. Tady, kousek odsud, je dlouho opuštěná paladinská pevnost, která dříve sloužila jako předsunuté stanoviště proti nájezdům skřetích válečníků. Jelikož se ale hranice Myrtany mezi tím hodně rozrostla, ztratila pevnost svoji hlavní úlohu. Paladinové se přesunuli na druhou stranu hor v domnění, že skřeti budou přicházet tím směrem. To by mohla být naše jediná možnost !" zadíval se Derek na Karima. Na něm bylo vidět, že ho tato informace vytrhla z rezignované nálady a pomalu začínal opět reálně uvažovat. Hned vyskočil na nohy a začal opět svým typickým velitelským hlasem rozdávat rozkazy: " Tak na co sakra ještě čekáme. Už teď máme málo času a sedět tady nám taky moc nepomůže. Když bojovat za vlast, tak bojovat se ctí a hrdostí. Vy rytíři seženete co nejvíce lidí, kteří by nám mohli nějak pomoci, my tady zatím pobereme všechno potřebné a společně se vydáme k pevnosti. Budeme potřebovat všechny volné ruce, abychom se stihli připravit na nechtěnou návštěvu. Nedáme těm skřetím parazitům nic zadarmo. Když chtějí bojovat, tak bude boj. Nikdo nebude drancovat naši zemi jen tak bez následků..." V těchto slovech jsem opět poznal našeho starého Karima, který se jen tak před něčím nezalekne. Jak jsem se rozhlédl okolo nás, všem co tam v tu chvíli stáli se v očích zrcadlilo nesmírné odhodlání a chuť bojovat za svoje životy. Derek zakýval hlavou na důkaz souhlasu s Karimovým plánem a hned se vydal se svými bojovníky sehnat rolníky ze zdejší farmy.

Jen co zmizel Derek se svými muži v lese, svolal si nás všechny Karim k sobě, aby nám představil svůj plán. " Tak pánové, jestli je pravda to, co jsme se teď dozvěděli, budeme mít co dělat, abychom se ještě vůbec nějaké bitvy ve Varantu zúčastnili. Skřeti využili naší situace a soustředění královských vojsk na jihu a rozhodli se nás napadnout ze severu. Musím jim přizvat výbornou bojovou taktiku, se kterou přišli. Nebudeme si nic nalhávat - boj to bude těžký, o dost těžší než byl ten dnes v noci. Pořád mi nebylo moc jasné, jak se mohl dostat skřetí šaman tak daleko do nepřátelského území. Teď mi to všechno dává logiku. Domnívám se, že to nebyli žádní odpadlíci, za které jsme je považovali, ale klasický bojový předvoj, který měl připravit půdu pro pozdější invazi. Dnešek bude opět náročný. Nikdo z nás si neodpočine dřív, než budeme mít všechno hotové. Pak se budeme střídat po směnách, abychom zajistili rovnoměrný odpočinek pro všechny. Připravte se na všechno, teď už nebudeme bojovat jen za jednu farmu, ale za celou zemi, která je teď momentálně více zranitelnější, než kdykoliv před tím. Budeme muset vyslat někoho, kdo půjde informovat generála Leeho před případným nebezpečím, které by ho tady mohlo potkat. Dále vyšleme skupinku zvědů, která by zmapovala pozdější pohyb nepřátelských vojsk. Nyní si zabalte všechno, s čím jste sem přišli a já obejdu farmu a pokusím se najít nějaké nástroje, které by nám pomohly s pozdějším opevňováním. Tak vzhůru do toho, ať neztrácíme drahocenný čas, kterého máme už teď nedostatek. Kdyby se něco stalo, zavolejte mě, budu poblíž." s těmito slovy se rozešel na druhou stranu farmy hledat nářadí. Zbytek ze skupiny tam chvilku jen tak stáli a nakonec se taky rozešli zabalit si svoje věci.

Čím více jsem nad celou situací přemýšlel, tím více jsem si začínal uvědomovat naléhavost celé situace a možné riziko, kterému budeme všichni vystavěni. Skřeti to měli sakra dobře promyšlené, vyslali skupinu, která bude drancovat a zabíjet zdejší obyvatelstvo a čekat než královi dojde s touto situací trpělivost a přesune něco málo ze zbytku nezbytné vojenské ochrany Myrtany do zdejší oblasti. Pak už nebude problém, aby příchozí skřetí jednotky rozprášily naše vojáky a otevřely si tím dveře do nechráněné země jejich odvěkých rivalů - lidí. Nepočítaly ale s tím, že královští vojáci s nimi nebudou bojovat, ale stáhnou se i s obyvatelstvem do bezpečí. Nepočítaly ani s tím, že se zde objevíme my, skupina mágů, o které skřeti vůbec nevěděly. Dopadlo to nakonec tak, jak to dopadlo. Podle mě nemají skřeti vůbec tušení, že byla jejich předsunutá výprava rozprášená a že se lidé o jejich velkém tažení dozvěděli. To by mohla být naše výhoda, kterých teď máme více než nedostatek. Čím více jsem nad tím vším přemýšlel, tím rychleji jsem balil svoje osobní věci. Něco mě pořád hnalo kupředu, něco mi pořád říkalo, že máme ještě nějakou naději - maličkou, ale máme. To a strach o vlastní život i život ostatních mi dodával tu správnou energii, kterou jsem momentálně potřeboval. Když jsem se podíval kolem sebe, spatřil jsem mnoho mužů, kteří na tom byli úplně stejně jako já - vrženi do víru událostí, se kterými nikdo z nás vůbec nepočítal, do událostí, které nám měly změnit celkový pohled na život. Možná jsme si ho jen více vážili, možná jsme ztratili strach ze smrti. Ať to bylo tak či tak, přineslo nám to i něco nového - všechny nás to stmelilo. Teď už nebylo mága nebo novice, velitele nebo podřízeného, teď jsme byli my. My a na druhé straně skřeti, kteří nám chtějí vzít to nejcennější, co mohou - svobodu. To bych raději zemřel, než abych žil s myšlenkou, že když jsem proti tomu mohl něco udělat, neudělal jsem nic. Tato myšlenka mě hnala dopředu.

Jak jsem tak přemýšlel, ani jsem si nevšiml, že zbytek mágů včetně Pyrokara má již zabaleno a čekají na návrat Karima a Dereka se svými muži. " Tak se nám to trochu komplikuje, co říkáš?" zazubil se na mě svým typicky milým úsměvem vedle mě stojící Pyrokar. S náznakem lehkého úsměvu jsem mu zakýval na souhlas a dodal: " Takhle jsme si to ale nepředstavovali, viď? Kde je ten náš starý plán, ve kterém bylo, že budeme jen sbírat bylinky a připravovat lektvary a domů už se vrátíme jako protřelí mágové?" zeptal jsem se ho na oplátku. Po této otázce jsme to ani jeden nevydrželi a vyprskli smíchem, až se na nás všichni zvědavě otočili. " Jsem rád, že jste neztratili veškerou dobrou náladu, budete ji ještě hodně potřebovat, až potáhnete všechno to, co jsem tady objevil" ozval se Karim, který stál za námi a hodil před nás na zem obrovský vak narvaný k prasknutí nejrůznějším nářadím. Když jsem to všechno spatřil, úsměv mě opravdu přešel. Pyrokar ale zářil pořád, jemu by tu dobrou náladu teď nezkazilo ani hejno harpií se kterým by musel bojovat.

Po krátké chvilce, kdy jsme si alespoň trošku odpočinuli se z hustého křoví před hradbami vynořil Derek s rytíři a v závěsu za nimi šli obyvatelé zdejší farmy. Ti na první pohled vypadali příšerně. Bylo na nich vidět, že celá situace okolo skřetů na nich zanechala nesmazatelný otisk, který ze sebe jen tak nějak nedostanou. Jestliže jsem někdy jen na sekundu zapochyboval o účelu naší mise, teď jsem spatřil to, proč to všechno podstupujeme - chudí rolníci, kteří nemají nic jiného, než svoje domy, pole a vesnice. Neschopni vlastní obrany spoléhají na nás, že zastavíme skřety v tažení, které by jim úplně všechno vzalo. Teď jsem viděl to, co mi tady celou dobu unikalo - bezbrannost. Bezbrannost, kterou celou dobu skřeti využívají k zastrašení. Teď jsem spatřil to, co jsem možná ani vidět nechtěl. Opět zabrán do svých myšlenek jsem bezduchém pohledu pozorovat celý průvod, který směřoval k nám. " Tak jsme tady, jak jsme se dohodli. Sehnali jsme všechny, co tady byli, teď už se můžeme dát na pochod. Když sebou hodíme, budeme v poledne v pevnosti." oznámil Derek směrem, kde stál Karim. Ten jen zakýval hlavou na souhlas a rukou mávl směrem, kterým jsme se všichni vydali.

Cesta byla zcela klidná, jenom občas jsme v dáli spatřili nějaké zvíře, které vypadalo na to, že by nás mohlo zdržet. Pomalu jsme se prodírali hustým křovím, vzdouvající se vzhůru k nebesům. Museli jsme jít pomalu, protože rychlost celé skupiny je taková, jaká je rychlost jejího nejpomalejšího člena. Dokud jsme ale měli chuť bojovat, nemohlo nás nic zastavit. Občas jsme přešli nějaký potok, táhnoucí se odněkud někam, občas jsme vyšli nějaký kopec. Jediní, kteří věděli kam jdeme, byli rytíři včele s Derekem a proto jsme jim ve směru cesty museli plně důvěřovat. Chůzi jsme si krátili vyprávěním událostí, které se na farmě přihodili, než jsme tam dorazili my. Dozvěděli jsme se, jak to tam vypadalo daleko před tím, než se začali objevovat první útoky skřetů, jak to zde vypadalo, když to tady měli pod dohledem královští paladinové. Zkrátka dělali jsme všechno možné, abychom rolníkům trošku odlehčili od jejich psychické zátěže. Byl to jediný možný způsob, jak jim dodat trochu kuráže a hlavně chuti bojovat. V ten moment jsme nepotřebovali muže, kteří ani neudrží zbraň v ruce, protože se jim klepou. Nepotřebujeme ženy, které než by nám pomohli s opevňováním, raději někam zalezou. Nyní potřebujeme hrdé válečníky, kteří nedají svoji říši jen tak bez boje.

To, oč jsme se tolik snažili nám pomalu začínalo vycházet. Rolníci vypadali mnohem sebejistěji, dokonce mi přišlo, že už v jejich očích spatřuji dlouho očekávaný zápal pro boj. Jestli před tím byla ve skupině špatná nálada, teď byla snad na dobro pryč. Tak moc jsme všichni byli zabráni do svých rozhovorů, že jsme si ani pomalu nevšimli, že na proti nám ze skály vyrůstá obrovská pevnost, tyčící se vzhůru k oblakům. Její panorama bylo tak ohromující, až mi po zádech přeběhl mráz. Její tlusté zdi a vysoké věže museli v každém z nás vzbudit zasloužený respekt. Všechno zde okolo mi připadalo jako ve snu, kterého jsem se nemohl zbavit. Pevnost byla tak majestátní, že jsme úplně zapomněli na naše nynější problémy. Hned po tom, co jsme vyšplhali na poslední kopec, který nás dělil od pevnosti, jsme se na chvilku zastavili, abychom si v klidu prohlédli celou tu nádheru. Pevnost jako by celá vyrůstala z obrovské masy kamene, která byla navíc ještě obehnána vysokou hradbou tvořící ochranu celé té majestátnosti. Jediná přístupová cesta byla přes rozlehlou louku, která přivedla příchozí přímo před obrovské padací vrata vyztužené navíc masivními mřížemi. " Tak tohle to si nechám líbil, kam se hrabe ta farma s celým svým ochranným ochozem" říkal si sám pro sebe vedle mě stojící Keiro. V tom jsem s ním musel souhlasit. Teď se mi to již celé nezdá bezvýchodné.

Po krátkém odpočinku jsme se vydali vstříc té dominantě okolního prostředí. Čím víc jsme se blížili k pevnosti, tím víc jsme si všímali věcí, které potřebovali opravit. Bylo toho opravdu hodně, co chtělo rekonstrukci. Chtělo by to možná týden, možná měsíc práce, ale my měli jen pár hodin, což nám také moc nepomohlo. Nechtělo se mi věřit, že zub času účtuje takhle rychle. Netrvalo dlouho a stáli jsme před padacími vraty, které vypadaly, že toho mají už dost za sebou. Vejít dovnitř se muselo přes rozpadlé trámy, které se každou chvíli rozpadali pod našimi nohami. Po průchodu branou jsme vešli na rozlehlé náměstí, které bylo obklopeno kamennými domy, obehnávajícími celé to místo. Z náměstí dál vedli příkré schody do dalšího menšího návrší, na kterém stály majestátně kasárny. Z těch právě vycházely vzhůru dvě obrovské věže, které jsme viděli z venku. Na celém obvodě spodního náměstí byly dřevěné schody vedoucí na ochoz lemující hradbu po celé své délce. Z hradeb vyrůstalo menší množství věžiček, které nejspíš sloužili jako zásobárna zbraní. Celé to místo nám připomínalo temné časy dob dávno minulých, kdy celé národy hrdě bojovali proti svým nepřátelům. Toto místo v nás opravdu probouzelo pocit, který museli zažívat bojovníci, kteří v této pevnosti sloužili.

Zatímco jsme se kochali kouzlem tohoto místa, Karim a Derek se domluvili na postupu, jakým se pokusíme zvládnout všechno, co nás ještě dnes čeká. Poté, co měli všechno ujednáno si nás svolal Karim k sobě a začal nám líčit svůj plán : "Jak jste si mohli již sami všimnout, pevnost má svoje nejlepší léta dávno za sebou a je jen na nás, abychom ji je alespoň trochu pokusili vrátit, protože v tuto chvíli je to naše jediná možnost, jak přežít. Tady s Derekem jsme se domluvili, že z jeho mužů bude vybrán jeden, který půjde informovat Leeho o situaci zde. Ostatní zvědi budou vybráni jak z naší tak i z jeho skupiny. Projdou celé okolí a pokud o pohybu nepřátel do setmění nic nezjistí, vrátí se navečer zpět sem. A my co tady zbudeme se pokusíme vrátit pevnost do takového stavu, abychom se ubránili alespoň po tu dobu, než sem dorazí armáda generála Leeho. Úkol to bude opravdu nelehký, ale je nás tady dost, abychom s tím něco udělali. Nebudu to zbytečně prodlužovat, máme málo času. Jestli se hlásí někdo na místa zvědů dobrovolně, předstupte, pak uvidíme co dál. Jinak budu nucen vybrat z vašich řad já." ukončil svoji řeč Karim a poodstoupil s Derekem kousek od nás. Sám jsem byl až zaskočen, kolik dobrovolníků se přihlásilo. Možná na tom měla vliv manuální činnost, které se vystavili ti, kteří tady zůstali, možná i něco jiného.. Tak či tak, místa byly rychle rozdány a netrvalo dlouho a skupinka opouštěla bránu pevnosti. My zbylí, co jsme zde zůstali, jsme měli před sebou náročný úkol, u kterého nebylo jiné východisko, než ho splnit.

Rozdělili jsme se na čtyři skupinky, ze kterých jedna v lese porážela stromy, druhá je tahala do pevnosti, třetí tyto kmeny opracovávala a opravovala s nimi vše, co bylo potřeba. Čtvrtá skupinka, ve které byl Karim, Derek a jeden z rolníků, měla za úkol prohledat všechny budovy zde v pevnosti a vše, co by se dalo později nějak upotřebit vynést ven na náměstí. Já s Pyrokarem jsme se dostali do první skupiny, která v lese porážela stromy. Práce to byla nesmírně těžká, brzy jsme byli fyzicky úplně vyřízení. Nedalo se ale nic dělat, do předu nás hnala představa bezpečného místa, kam skřeti nemůžou. Po pár hodinách nám práce již šla od ruky, chrlili jsme jeden kmen za druhým. Byli jsme tak zabráni, že jsme si ani skoro nevšimli, že začíná pomalu padat šero. Čas se nám pomalu krátil a my jsme toho měli ještě tolik před sebou. Nedalo se ale nic dělat, všechno bylo teď proti nám. Než jsme se nadáli stáli jsme opět v pevnosti a dokončovali poslední nezbytné úpravy. Opět před nás předstoupil Karim a opět nás seznamoval se svým plánem: "Pracovali jsme tvrdě, ale odměnou vám je pohled na to, co jste vykonali. Než přijdou naši zvědi, chvilku si odpočněte a najezte se, čeká nás toho ještě dost. Já a Derek půjdeme rozsvítit obranné ohně na ochoz, zavřeme bránu a připravíme zbraně. Našli jsme jich zde vcelku dost, včetně několika desítek kusů brnění. Takže alespoň něco, co nám dnes trošku vyšlo. Po večeři se opět sejdeme a rozdělíme veškeré zásoby. Jak jsem již říkal, teď si všichni odpočněte, nevíme, kdy se nám to podaří příště." s těmito slovy domluvil a odešel s Derekem zajistit všechno potřebné.

Jídlo zmizelo tak rychle, že jsem se až sám lekl. Přínos potravin udělal své a já začal pomalu usínat. Teď se mi bude hodit každá minuty, kdy budu moci zavřít víčka. Vždyť od té doby, co jsme opustili bránu kláštera jsme se ani já a ani Pyrokar pořádně nevyspali. Jak už to ale bývá, jen jsem zavřel oči, ozval se hlas Karima, který nás svolával k rozdělení zásob. Samotné rozdělování proběhlo vcelku rychle, v první řadě byli vystrojeni rolníci, protože my jsme brnění i zbraně měli svoje. Všechno jídlo se nanosilo do spíže, kterou objevil Derek v horní čtvrti pevnosti. Se souhlasem všech se dohodlo, že se potraviny budou vydávat rovnoměrně na příděl. V tuhle chvíli se ale nic jiného dělat nedalo. Každého snad trápil hlad a názor, že bychom to měli snít všechno hned, protože už ráno na živu být nemusíme, měli snad všichni. S tím já jsem ale souhlasit nemohl, protože jsem byl ve skrytu duše optimista, který věří, že všechno pro nás dopadne dobře. Něco mi pořád říkalo, že můj čas ještě nenadešel. To mě utvrzovalo v tom, že nebude tak hrozně, jak to na první pohled vypadá.

Mezitím, co jsme stáli u výdeje se s nepořízenou vrátili naši zvědové. Ani náznak po aktivitě nepřátelských vojsk nám dal alespoň na chvíli pocit bezpečí. Vše, co jsme měli dnes udělat jsme měli hotovo, nadešel čas, při kterém budeme držet hlídky. Vylezli jsme na ochozy a připravili si zbraně, které tam rozmístil Karim s Derekem. Každý měl u sebe meč a nějakou zbraní na dálku. Dál bylo na ochoze připraveno velké množství šípů, šipek a nejrůznějších věcí, se kterými se dalo popřípadě střílet nebo shodit dolů z hradeb. Mágové navíc měli své osvědčené runy a svitky, které nám nejednou zachránili život. Víc už se pro přípravu asi udělat nemohlo, říkal jsem si sám pro sebe, když jsem se rozhlížel po všech lidech, kteří tam se mnou v tu dobu stáli. Nevím, jestli mě přepadl pocit bezmoci nebo strachu, začalo mi být strašně úzko. Chtěl bych, abych mohl být někde jinde, kde nám nehrozí všudypřítomná smrt, někde kde se dá jít v klidu do přírody, aniž by mě svazoval strach z možného napadení. Nevím čím to bylo, ale opět jsem se necítil tak, jak bych v takovéto chvíli potřeboval. " Tak jak se cítíš příteli, už sis na tohle zvyknul?" otázal se mě procházející mág Keiro. " Na tohle se snad ani zvyknout nedá.." opáčil jsem mu a zahleděl se na horizont, ze kterého právě mizel poslední kousek slunce. Souhlasné zamručení mi nejspíš dalo od něho za pravdu. Podíval jsem se na vedle mě stojícího Pyrokara, který se díval stejným směrem, kterým jsem se před chvíli díval já. V jeho očích jsem spatřil odhodlání a chuť bojovat. To mi dodalo opět trošku dávno ztracené sebedůvěry, které jsem měl momentálně velký nedostatek. Z Pyrokara ale vyzařovalo něco, co se dalo jen těžko pojmenovat, něco, co mi čím dál tím víc říkalo, že všechno dopadne pro nás dobře. Všichni jsem tam stáli a rozuměli si i bez slov. Za stálých výkřiků lesní zvěře opět přebrala tma svoji bezmeznou moc.

To co jsme si nikdo z nás nepřáli se stalo skutečností - na horizontu v dáli se objevila obrovská záře stoupající od tisíců pochodní. Možná se nám všem krátí život, možná se krátí těm, co napadli naši zemi. To co se má stát, ať se stane. To co nás čeká, ať přijde - my budeme připraven - říkal jsem si...
Načítám data ...
Nahoru