Venku se stmívalo neuvěřitelně rychle a od vody už šla zima. Bold se choulil do svého huňatého límce a zahříval se jak to šlo. Rozhodl se, že si koupí zimní plášť jak nejrychleji to půjde, neboť podzim už klepal na dveře. Teď ale spíše řešil rozvrzané molo, a snažil se v šeru nezakopnout, protože kdyby v té zimě ještě spadl do studené vody, tak by dozajista dostal křeč a utopil by se.
Když měl molo za sebou, značně se mu ulevilo a pokračoval rychlým krokem přimo ke krčmě.
V krčmě byl již z dálky slyšet zpěv a halekání. Zářící okna a mihotající se stíny, značily že je asi narváno. Bold se na chvíli zastavil přede dveřmi a pak odhodlaně vstoupil.

"Pij, pij, pij, pij, pij!!!!" povzbuzovali bandité jednoho z účastníků hry "Až do dna". Ten slavný byl zřejmě místní ochlasta, každopádně do sebe lil pálenku, jakoby to byla voda. Jeho soupeř byl také velmi dobrý, ovšem už né tak rychlý. Výherce mohutně praštil s korbelem o pult a vydal nějaký nejasný zvuk. Poražený soupeř jen neochotně vytáhl měšec a začal odpočítávat zlaté na útratu. Když hostinský zrovna přepočítaval zlaté a bandité poplácávali po zádech vítězného pijana, dovnitř vstoupil Bold. Všichni přestali dělat to co dělali a zírali na Bolda. Chvíli tam tak stáli a to ticho přerušil Brax, který se mírně podnapilým hlasem ozval.

"Konečně jseš tady. Augusto, vytáhni víno, které máš schované pro významné hosty." prohlásil.
Augusto se ihned vydal do sklepa pro sud, mezitím zase propuklo všeobecné veselí. Všichni oslavovali na počest Bolda, někteří banditi zpívali, další jim do toho dokonce tancovali. Bold se cítil trochu nesvůj, desítky rukou se na něho sápaly, vítaly ho a poplácavaly ho po zádech. Ze začátku zmateně chodil po krčmě a smál se, ale uklidnilo se to až se se všemi přivítal. Augusto zrovna dovalil sud, jenž voněl plesnivým dubovým dřevem, což značilo kvalitní víno. Narazil pípu a natočil do sklenice první vzorek Boldovi. Ten si sklenici symbolicky vzal a přičichl k ní, potom víno ochutnal. Všechno utichlo, desítky párů očí se upíraly na Bolda v očekávání.

"Lepší víno jsem nikdy nepil!" zařval Bold. Oslava začala naplno, všichni poskakovali zpívali, pili víno, pálenku, pivo,... Nebo kouřili trávu. V tomto velkolepém rázu oslava pokračovala až do pozdních, nočních hodin. Kolem půlnoci, když měl v sobě Bold tolik alkoholu, kolik neměli ani v celé krčmě, se jeden z banditů rozhodl, že rozbije židli na které seděl, o svého souseda. Ostatní ho uklidnili a posadili. Protestoval sice a říkal něco o mluvících houbách, ale ostatní to ani nepostřehli, všichni byli totiž na mol. Bold se rozhodl, že prospí noc raději ve své nové chatrči, než na stole v krčmě. Vstal ze židle a namířil si to ke dveřím. Bohužel si je spletl se zdí, narazil do ní hlavou a s hlasitým žuchnutím dopadl na zem. Dva bandité se mu pokusili pomoct na nohy, ale sami při tom spadli. Bold se nakonec nějak vyškrábal na nohy a vyletěl dveřmi ven z krčmy. Do chatrče se doslova dopotácel a div že nespadl z mola.

Ráno se probudil s naeuvěřitelnou bolestí hlavy. Pokusil se vstát z postele, ale když se nadzvedl, hlava se mu rozbolela ještě víc. Cítil se mizerně. Uvědomil si palčivou skutečnost svého včerejšího stavu. Svalil se zpátky do postele a rozhodl se vyležet bolest. Ten den se vzbudil až pozdě odpoledne.
Zbytek týdne v táboře probíhal víceméně v klidu, pár potyček s muži. Několik rad s Fernandem, vše ubíhalo klidně, až Bold skoro zapoměl na rozhovor co vyslechl, když do tábora přijel. Užíval si života bandity jak se sluší a patří, pořídil si i nový zimní plášť.
Po týdnu se Bold probudil ráno ve své chatrči. Paprsky slunce se draly dovnitř přes škvíry v okenici a on si vzpoměl, že jde dneska na lov s několika bandity. Vstal a otevřel okenice. Slunce se vlilo dovnitř a na chvíli ho to oslepilo. Bold is uvědomil jak tohle nemá rád. Okamžitě se šel umýt do chladné jezerní vody. Tato procedůra byla nepříjemná, ale vždy ho spolehlivě probrala. Svěží a probuzen se šel obléci. Nevzal si ale svojí tradiční zbroj, ale koženou loveckou zbroj. Poté vzal svůj nový luk, který si pořídil u obchodníka v táboře. Byl to kvalitní dlouhý luk z jasanu. Precizně opracovaný, uprostřed omotaný kůží. Nasadil tětivu a přehodil si přes záda toulec s šípy. Ještě si vzal svojí kudlu a meč a pro jistotu měšec se zlatými. Takto vybaven a připraven, se vydal ven z chaty, přes rozvrzané molo. Před krčmou už na něj čekalo šest banditů. Všichni vybaveni dlouhými loveckými luky a všichni v maskovací kožené zbroji. Bold k nim rázně došel. Byl mezi nimi i Augusto. Vydávali se na lov, protože docházeli zásoby masa. Taky proto, že lov měli rádi. Snad každý správný bandita to měl v krvi. Lov byl skvělé odreagování, trénink a taky pobyt na čerstvém vzduchu. Někteří bandité měli lov rádi kvůli zabíjení, ale to už je v povaze banditů také.

"Lovu zdar." pozdravili bandité Bolda. Ten jim pozdrav opětoval a všechny si je prohlédl. Byl tu Augusto, potom jeho známý Argo, Felk. Potom bandita jménem Gald, zřejmě někdo z nováčků, protože ho neznal. Jeho známý Brax a ještě jeden bandita, který stál opodál. Bold neznal jeho jméno, ale připadal mu jako někdo od Krageho mužů. Když se všichni střetli a vypadalo to, že nikdo další nepříjde, vydali se k bráně. Byl slunečný den a vzhledem k chladnému podzimu, který právě panoval, bylo docela teplo. Banditům to nepřišlo příliš vhod, protože těsná a teplá kožená zbroj je hřála a oni se potili.

"Půjdeme k severnímu lesu, ten je protkán palouky a bystřinami, tam je hodně srn a divočáků." spíše přikázal než navrhl Felk. Ostatní beze slova souhlasili. Bylo dobře známo, že Felk se ve zdejším kraji vyzná velmi dobře a tak nikdo nic nenamítal. Vydali se přes skalní průsmyk a brzo byli na druhé straně. V příjemném stínu skal, kde slunce tolik nehřálo, se jim šlo poměrně dobře a tak za chvíli dorazili k místu, kde se stromy dotýkali skal a přecházeli v řídký dubový les.
"Tak a jsme tu." pověděl organizačně Felk. Bandité se dívali na les a pozorovali plující mraky.
Pak Felk odložil svůj tlumok k velkému balvanu a vydal se k lesu.

"Až budete mít dost zvěře, doneste to sem a můžeme se vydat zpět k táboru." řekl ještě a vešel do lesa. Ostatní učinili podle jeho příkladu a postupně se vydali do lesa všichni. Bold šel sám, vybral si místo kde malá bystřina, tekoucí ze skal, vtékala do lesa. Na tom místě vstoupil do lesa a šel po proudu bystřiny. Les tu byl vskutku dost řídký a stromy rostly daleko od sebe, zem mezi nimi pokrývala hustá zelená tráva, vysoká skoro po kolena. Šlo se tu dobře, velmi dobře. Bold sledoval kopýtka v bahně u bystřiny. Stopy patřily zřejmě stádečku srn, asi čtyř. Stopy byli poměrně čerstvé, srny se teď zrovna mohly pást na nejbližším palouku po proudu bystřiny. Bold nastražil uši a na chvíli se zastavil. Slyšel nějaké čvachtání, domníval se že to jde zepředu a pokračoval dál. Už se ale plížil a dával si pozor na došlapy. Za chvíli uslyšel čvachtání velmi blízko. Bleskurychle se otočil a prohlédl si terén. V nizké trávě nic neviděl, ale přece se mu zdálo, že nedaleký keř se trochu hýbe. Připravil si šíp do luku, nasadil na tětivu a natáhl. Namířil přímo na ten keř. Nechtěl střílet poslepu, proto si chvíli počkal až zvíře vyleze. Najednou se s obrovskou prudkostí a mrštností z keře vyřítil obrovský divočák, a namířil si to přímo k Boldovi. Ten se vylekal a zbrkle vystřelil šíp. Přitom, ale zakopl jak ucouvl, a šíp vystřelil někam do vzduchu. Bold se rychle zvedl, a jen tak tak stihl zaskočit za strom, když kolem něho divočák proběhl a zuřivě zachrochtal.

"Do prdele, to jsem ale podělal. Zasranej divočák!" klel Bold a plival na zem. Potom zvedl luk a prohlédl si jej. Naštěstí byl nepoškozený, ta bestie kolem něho proběhla velmi těsně. Bold si oddechl, že aspoň luk je v pořádku. Promnul si naražená záda a vydal se dál po proudu bystřiny, odhodlán neudělat stejnou chybu podruhé. Po pár minutách uviděl před sebou světlejší les, to prosvítala mýtinka. Ještě více se přikrčil a plížil se opartněji k ní. Když dorazil k místu kde bystřina opouštěla les, uviděl na mýtinku. Bylo to spíš takové rochniště, bystřina se tu měnila v blátivou kaluž, rozbrázděnou tísící kopýtky. Ale hlavní bylo, že se u nějvětší z kaluží napájely dvě srny, přesně podle Boldova očekávání. Bold rozrušeně vzal luk a schoval se za strom. Natáhl šíp a pomalu zamířil na srny. Chtěl trefit tu větší, tu co byla blíž u něho. Plížil se s nataženým šípem po okraji lesa a hledal vhodné místo. Srdce mu tlouklo nadšením, byl příjemně rozrušen, tak dlouho si nazalovil. Pak si ale na něco vzpoměl, srdce mu ztěžklo. Vzpoměl si, jak už jednou takto mířil, ovšem né na srny. Jeho pohled se zamlžoval, pomalu se dostával do jiného času a místa a jeho mysl ho odváděla zpět do minulosti.

"Pane, stráže pročesávají celé město." řekl nějaký voják když vstoupil do nejvyššího patra věže na vnitřní hradbě ve městě.
"To je sice znepokojivé, ale doufám že přesto jde vše jak má, Regisi." řekl znepokojivě Bold sedíc na točitém schodišti věže. Byl oblečen v brnění žoldáků a na zádech měl obrovskou kuši. V jeho obličeji se zračila nenávist, zloba a touha po pomstě, ale také ustaranost a strach. Byl o poznání mladší a měl víc vlasů.
"Nebojte, pane Bolde, držíme se plánu." odvětil Regis a odběhl po schodech dolů. Bold znepokojivě vstal a prohrábl si husté vlasy. Potom párkrát obešel kruhovou místnost a nakonec se vydal po točitých schodech nahoru. Stanul před dřevěným poklopem, chytl za železnou obruč a odklopil poklop. Dovnitř se vlilo světlo a on vylezl na střechu velké věže. Křidlice byli vcelku vlhké a střecha byla docela šikmá. Bold měl co dělat, aby se udržel. Vyškrábal se na ostroh, kde čněla vlajka a rozhlédl se po městě. Krásný výhled a strategicky výhodné místo, mu umožňovali vidět z ptačí perspektivy. Město bylo obrovské, viděl přístav, horní čtvrť, náměstí, chudinskou čtvrť i obě tržiště. Viděl, že ve městě je ruch. Viděl stráže v sytě červených zbrojích, jak prohledávají každý dům, obrací naruby stoku, prohledávají každou píď. Viděl však také dobře schované a strategicky rozmístěné žoldáky a vojáky. Opravdu šlo všechno podle plánu. Bold nedočkavě kmital zrakem a pak konečně, ze střechy nejbližšího domu, na něj zavolal Regis. Bold ho poznal podle smluveného signálu. Potom chvíli vyčkával a nakonec pískl, na znamení spuštění plánu. Regis obratným skokem seskočil na krabice a odspěchal někam pryč. Bold si připravil kuši a nasadil do ní šipku. Nedočkavě koukal po ulicích pod ním. Za chvíli uslyšel řev a třískot mečů, to jeho muži spustili plán. Po chvíli uvíděl jak skupinka pěti banditů zatlačuje tři strážce blíž k němu. Postupně viděl i slyšel, že všude ve městě se bojuje. Jeho muži zaměstnali strážce aby on měl volnou ruku k vykonání svého plánu. Ti tři strážci jenž byli ulicemi zatlačováni k němu, už byli blízko. A nebyli to ledajaci strážci. Po stranách dva gardisté a ten uprostřed, to byl sám velitel stráže, Gareon. Boldovi se rozrušením rozklepaly ruce. Zamířil kuší Gareonovi na krk. Kupily se v něm emoce. Zloba, nenávist, stesk, pomstychtivost, to vše jakoby se najednou chtělo vydrat ven. Bold chtěl tyto emoce vložit do té šipky. Gareon se najednou zastavil, když už neměl sílu vzdorovat náporům žoldáků.

"Vzdávám se." slyšel Bold zezdola. Stále mířil veliteli na krk, váhal jestli má vystřelit. Pak si vzpoměl na svou manželku a syna. Na jejich těla, která našel v chatě a dál už neváhal. Jeho prst klidně zatlačil na spoušť, ořech zapracoval a šipka obrovskou rychlostí vystřelila. Bold viděl, jak zajela Gareonovi do krku a jak tam zůstala vězet. Chvíli se díval, jak Gareon bezmocně padá na zem a jak jsou jeho gardisté přemožení a zabiti žoldáky. Koukal na to a nemohl se pohnout. V jednu chvíli dokonce hrozilo, že se převáží, spadne dolů a skončí strašnou smrtí na kamení. Ale pak se vzpamatoval, hlavně proto, že na točitém schodišti uslyšel dusot kroků. V první chvíli si myslel, že jsou to žoldáci, ale po chvíli uslyšel hlasy stráží. Poplašeně se přesunul k poklopu a zavřel jej. Zajistil ho zvenku a rozhlížel se kolem sebe co udělá. Neměl moc na výběr, jediná možnost byla skočit z věže na hradby, ale ty byli tenké. Nebylo ovšem na výběr. Zadělal proto kuši a přesunul se nad hradby. Už uslyšel nárazy něčeho těžkého na poklop. Rychle se odhodlal a skočil. V jedné hrozné chvíli to vypadalo, že padá mimo. Ale nakonec dopadl přesně na hradbu. Udržel se na ní jen tak tak, a ihned využil odrazu k přeskočení na nejbližší střechu domu. Takto seskákal až na zem. Příšerně ho boleli nohy, ale byl zachráněn. Zrovna totiž viděl, jak strážci vyrazili poklop a jeden z nich se vydal na střechu. Bold se okamžitě schoval tak aby nebyl z vrchu vidět. Svalil se na zem opřený o zeď. Bolely ho klouby a byl rozrušený. Plán nebyl úplný, nepočítalo se s objevením jeho úkrytu. Nevěděl teď kde je Regis a nohy ho neposlouchaly. Pokusil se vstát a vydat se pryč. Nohy ho bolely ale jít mohl. Vydal se šouravým krokem k přístavu. Šel kolem mnoha domů a viděl známky zápasu skoro všude. U beden jednoho domu našel mrtvého strážce. Byl ještě mladý. Ležel tu probodnut mečem a ve tváři měl zděšený výraz. Bold se na něho zahleděl, připomínal mu jeho v mládí, bylo mu ho skoro líto. Přistoupil k němu, položil ho na zem rovně, založil mu ruce a položil mu na ně jeho meč. V této důstojné poloze se u něho ještě uklonil.

"Dnes jsi bojoval statečně a zemřel jako král, teď běž." řekl mu Bold a po tváři mu kanula slza. Opět si vzpoměl na svou ženu a syna a bylo mu smutno ještě víc. Potom zahnal smutek.
"Už to nezměniš, co se stalo to tak zůstane!" Říkal si v duchu. Najednou uviděl na ulici přímo před sebou strážce jak někoho hledá. Než se ale rozmyslel co udělá, byl stažen párem rukou do chatrče, co byla poblíž. Doslova dopadl na podlahu a uviděl, že ho tam zatáhl jeden z jeho vojáků. Byl zraněný. Na tváři měl jenom šrámy, ale z boku se mu řinula krev a taky na ruce měl mohutnou ránu.
"B..b..běž do p..p..přís..tavu." vykoktal voják a mezi jednotlivými slovy kašlal.
"Regis... če...čeká... na lodi... za.... sev...severním...výběž..kem." koktal a kašlal voják, že mu Bold sotva rozuměl.
"Ale vždyť jsi zraněný, u..umíráš!" řekl mu Bold a zíral na něho "Musím ti pomoct!" říkal zděšeně.
"Mě..mě u..ž... nepomů..žeš...... já... umírám. Svůj...úkol...jse..m... dnes...spl..splnil." Vydal ze sebe za mohutného kašle voják. Bold si všiml, že voják kašle krev. Potom záhl do záhybu u své zbroje a vytáhl léčivý svitek. Začal číst a mával rukou nad vojákem, za chvíli me z ruky splynula modrá záře a obklopila vojáka. Potom zmizela a voják se nehýbal. Bold se na něho podíval, rány tam už nebyly. Začal s ním zuřivě klepat a dal mu facku. Voják otevřel víčka a už zdravým hlasem řekl.
"Běž!" Bold viděl, že je v pořádku a na nic už nečekal. Vyrazil z chatrče a vydal se i přes bolest nohou k přístavu.