Boldova mysl se začala zhmotňovat a on opět stál na kraji lesa a mířil na srnu, která pila z kaluže. Boldovi se roztřásly ruce a zamyslel se. Potom pustil tětivu a šíp vystřelil. Srnu však minul a zapíchl se těsně u její nohy do bláta. Obě srny poplašeně utekly do lesa. Bold se spokojeně pousmál a šel si na palouk pro šíp. Vytáhl ho z bláta a očistil ho v kaluži. Když tak stál na palouku a schovával si šíp do toulce, něco ucítil. Nebyl to žádný pach, ani žádné zvuky. Měl prostě nějakou zvláštní předtuchu, že něco není v pořádku. Nedokázal si to vysvětlit, ale raději se vydal opatrným krokem pryč z mýtiny. Šel stále rychleji, zrychloval a zrychloval, až běžel. Posledních pár metrů, které ho dělili od lesa doslova skočil a udělal dobře, jen o několik centimetrů ho totiž minul šíp a zabodl se od stromu vedle. Bold poplašeně zaskočil za nejbližší strom a těžce oddychoval.

"Co to sakra?!" řekl si zmateně se kolem sebe rozhlížel. Potom se odhodlal ohlédnout se za sebe. Viděl jen prázdnou mýtinu a na ní nic zvláštního. Pak se ale do stromu, za kterým se schovával, zabodl další šíp. To už Bold na nic nečekal, věděl že útočník musí další šíp vytáhnout a nasadit na tětivu. Vstal a rozběhl se do lesa před sebe. Běžel jako splašený, utíkal co to šlo. Sotva uhýbal stromům. Pak se zastavil, protože uviděl jednoho z banditů jak těžko oddychuje, opřený o strom.
Přiběhl k němu a uviděl, že to je Brax.
"Co je? Co se stalo?" zeptal se ho poplašeně. Brax se na něho podíval a ulevilo se mu, že ho vidí.
"Byli to stráže! Číhal jsem za balvanem na horskou kočku, a uviděl jsem je! Asi osm strážců, šli podél lesa. Ale nejhorší bylo, že s nima šel ten mladík co s nama šel na lov. Jak jen se jmenuje?" říkal Brax rychle. Bold se na něho nevěřícně podíval.
"Cože domobránci? A zajali jednoho z nás?" říkal
"Ale né, vůbec né! Oni ho nezajali, on s nimi šel dobrovolně. Myslím, že to byl zrádce." řekl Brax s naprosto vážnou tváří. "Tak a je to tady." pomyslel si Bold.
"Pojď, musíme varovat ostatní!" říkal splašeně Bold a cloumal s Braxem. Ale najednou za sebou něco uslyšel.
"Pššt." řekl Braxovi a přiložil si prst na ústa. Oba dva se radši nehýbali naslouchali tichu které se najednou rozhostilo. Potom se zčistajasna ozvalo volání o pomoc, které rozčíslo ticho, jako když dobře nabroušená čepel meče projede křehkým jablkem. Oba dva se jako splašení vydali za tím zvukem. Při běhu tasili meče a měli co dělat, aby neupadli. Volání se ozývalo od skal. Zanedlouho byl slyšet i třeskot mečů odněkud z míst, kde Bold lovil srny. Už se blížili ke zdroji křiku, dorazili na mýtinu a uviděli co se děje. Augusto a bandita jménem Gald, vzdorovali útoku tří strážců v sytě červených zbrojích. Bold s Braxem na nic nečekali a vrhli se jím na pomoc. Bold si vybral strážce úplně na kraji a vrhl se na něj. Strážce byl zřejmě dobrý v boji. Vykryl Boldovu ránu jako nic a zaútočil z boku. Bold to nečekal a sotva uhnul. Bold zaútočil na břicho, strážce musel stočit meč, aby ho vykryl. Toho Bold využil a šikovným obratem sekl strážce do boku a potom ho probodl.
Oddechl se a podíval se na palouk. Brax, Augusto a Gald zvládli zbývající dva strážce a ti se váleli na palouku mrtví.

"Musíme pomoct ostatním." křikl Augusto. Bold jen nesouhlasně zakýval hlavou.
"Co? Co se děje?" řekl poplašeně Augusto, když viděl Boldovo zakývání.
"Ten bandita co s námi šel, ten je zrádce. Pomáhal strážcům, Brax ho viděl. A Argo... ten.... si poradí sám, je na to dost dobrý." vymáčkl se sebe Bold, ale ve skutečnosti si o Argovi myslel něco jiného. Ten střelec, co na něho zaútočil na palouku, byl až moc dobrý. A navíc jediný z nováčků věděl, že Bold je bývalý voják. Boldovi bylo jasné, že stráže přišly pro něho. Už jen kvůli tomu rozhovoru co zaslechl před týdnem.
"Tak co navrhuješ udělat?" přerušil ho z bloumání Brax. Bold se zahleděl směrem k táboru a pravil.
"Nejdřív se podíváme na místo, kde nám Felk...sakra... kde je Felk?" uvědomil si a rozběhl se ke skalám. Zbylí bandité se pustili za ním. Utíkali lesem co to šlo, až doběhli na místo kde jim Felk určil sraz. A tam uviděli, jak tři strážci drží spoutaného Felka a někam ho vlečou. Když uviděli bandity, přidali do kroku a jeden ze strážců zapískal. Bold a zbytek se za nimi vydali, ale cestu jim najednou zastoupili tři strážcové, kteří se zničehonic vynořili z lesa.

"Do háje, zabte je!" zařval Bold a pustil se do strážců s takovou vervou, že prvního svým výpadem překvapil a sekl ho do boku. Strážcovo brnění to vydrželo, ale on zavrávoral a spadl. Bold zapoměl na opatrnost, vrhl se na ležícího strážce a chtěl ho probodnout. Strážce ale nebyl hloupý, převalil se na stranu a s pomocí svého meče vstal. Bold byl tímto překvapen a v běhu zakopl a sám spadl. Strážce se k němu příblížil. Zaútočil na něj. Ležící Bold chtěl vykrýt útok, ale strážce mu sekl do ruky a Bold s bolestí pustil meč. Potom se strážce připravil na poslední ránu, ale zezadu ho probodl meč, projel mu tělem a zůstal v něm trčet. Bold se odvalil stranou a strážce spadl na jeho místo. Potom si všiml Augusta, který zrovna vytáhl ze strážce svůj meč a očistil ho o trávu.
"Už nejsi ve formě co?" popichoval Bolda.
"Díky." hlesl Bold a mnul si zraněnou ruku.
"Musíme za nimi! Mají Felka!" uvědomil si pak Bold a bleskově vstal se země. Uchopil svůj meč a zasunul ho do pochvy.
"Ale vždyť jsi zraněný a navíc strážci už utekli dost daleko." namítal Brax, který zrovna přišel.
"Stále je můžem stopovat! A to zranění, to nic není." řekl rozhodně rozrušený Bold a podíval se na zem tam, kudy utíkali strážci.
"Bold má pravdu, musíme zachránit Felka a taky tábor. Ti strážci ví kde je." promluvil poprvé Gald.
"A ty jsi kdo?" rozrušeně na něho vyjel Brax. Gald sklopil hlavu a pravil.
"Já jsem Felkův bratr." všichni umlkli a pak promluvil Augusto.
"Tak tady, sakra, neztrácejme čas." a podíval se na Bolda. Ten jen souhlasně přikývl.
"No tak dobře." souhlasil i Brax a šel si k mrtvým strážcům pro lepší meč.
"Myslím, že tyto široké meče z kalené oceli se nám budou ještě hodit." pronesl a vybral si meč od strážce co sám zabil. Pro meče se vydali i Augusto s Galdem, ale Bold se spokojil s tím svým. Byl to jeho dar od Fernanda a on byl přesvědčen, že mu jednou pomůže. Když byli všichni plně vybaveni, ujal se Bold vedení výpravy a dal se po stopách strážců, jenž tu rozbrázdili zem. Ostatní bandité ho následovali, odhodlaní zachránit svého druha. Až je les pohltil.

Fernando nedočkavě přecházel po velké, obdelníkové místnosti , uprostřed níž byl dlouhý dubový stůl, a hryzal si nehty. Co chvíli vyhlédl z okna, co chvíli hleděl na dveře. Pak se posadil a udeřil pěstí do stolu. Přehnal to, a tak si z bolesti začal mnout ruku.
"Doprčic!" zaklel a jeho výraz se zkřivil. Potom náhle a vztekle vstal od stolu a zamířil ke dveřím. Zrovna v tu chvíli se ale dveře otevřely a dovnitř vstoupil bandita, takže se s Fernandem málem srazil.
"Konečně! Tak co?" vychrlil na něj nedočkavě Fernando.
Bandita se dopotácel ke stolu a sedl si vyčerpaně na židli. Fernando na něj zíral jako na zjevení a hypnotizoval ho pohledem.
"Pane, je to zlé!" pronesl pak mocným hlasem bandita, když trochu nabral dech. Fernando se na něj zarmouceně podíval.
"Jak moc zlé?" řekl a v srdci doufal, že né tak zlé jak si myslí.
"No v podstatě mám dvě zprávy, jednu špatnou a druhou ještě horší."
"Nejdřív tu špatnou!" vychrlil Fernando a hltal každé slovo. Bandita se rozhlédl kolem sebe a pak začal mluvit.
"No, našli jsme s chlapci těla mrtvých strážců v severním lese...."
"Kolik?" přerušil ho Fernando.
"Asi šest a spousty dalších stop, byli tam známky zápasu a potom jakoby někdo někoho vlekl. Ale nenašli jsme Bolda ani Augusta ani ostatní bandity. Podle mého pane, je zajali."
"Né!" přerušil ho znovu Fernando. "Nezajali, znám Bolda moc dobře. Myslím, že se jal sledovat zbytek strážců, kteří mu utekli, a ostatní šli s ním." řekl Fernando už trochu klidněji.
"No a kde si myslíte, že teď Bold je, pane." zeptal se bandita, jako by ho to vlastně ani nezajimalo.
Fernando se zahleděl z okna do dáli a pronesl, jako by byl v transu.
"Na cestě do Torathu a já myslím, že by jsme se měli vydat za ním, Dhaxi."
"No pane, víte, tady se dostáváme k té ještě horší zprávě."
"Povídej!" řekl znovu rozrušený Fernando.
"Ono to tak jednoduché nebude, jít za ním."
"Proč?!" řval Fernando horlivý nedočkavostí.

"Ono se stačí podívat tady z okna." ukázal Dhax na okno ve velkém sále, které mělo výhled přímo na nádvoří tvrze. Fernando se na něho nejdříve nedůvěřivě podíval, potom přešel k oknu a když se podíval ven, pojala ho hrůza. Na nádvoří stálo asi sedmdesát banditů a hájili bránu, která se otřásala pod nápory nějakých vojsk zvenku. Všude panoval naprostý zmatek banditi neorganizovaně pobíhali po celém nádvoří. Někteří leželi, prokláti šípem. Fernando rychle odvrátil vyděšený pohled od okna. Podíval se na Dhaxe a zakroutil hlavou v nesouhlasu. Dhax na to kývl, jakoby chtěl podtvrdit Fernandovy obavy.
"Co se to u Beliára děje?!!" řekl Fernando rozzuřený na nejvyšší možnou úroveň.
"No, Krageho muži se vzbouřili a zaútočili na tvrz, naštěstí se muži stále věrní vám, stihli stáhnout na nádvoří tvrze a zabarikádovat se tady." řekl Dhax s klidem. Potom chvíli pozoroval pohybu neschopného Fernanda a pravil. "Myslím pane, že by jsme měli jít ven a bojovat, nebo ovšem utéct, bohužel odtud žádná cesta nevede."
Fernando při jeho posledních slovech zpozorněl.
"Ale vede." řekl jakoby si sám nebyl jistý. Potom popadl meč a vyběhl ze dveří. Dhax ho rychle následoval. Fernando běžel po dlouhé chodbě, jak nejrychleji to šlo. Když byl na nádvoří vrhl se do davu a začal rozdávat pokyny. Řval z celých plic, bandité byli rádi, že ho vidí a zvedlo jim to náladu.
"Zajistit bránu, hlavně zajistit bránu. Všichni k bráně, tam vás nezasáhnou!!!" řval na nádvoří. Za chvíli, už bandité organizovaně plnili pokyny a nahrnuli se všichni k bráně. Fernando si k sobě svolal svoje tři zástupce a řekl jim:
"Vyčkáme na další ránu, musíme bránu udržet, potom za mnou všichni poběžíte do tvrze! Řekněte to všem." Zpráva se začala šířit jako velká vlna co se žene a nic nenechá na pokoji. Za chvíli to věděli všichni a vyčkávali na ránu co měla zahájit plán. Rána se ozvala a otřásla s bránou. V jednu chvíli si Fernando myslel, že brána padá a všechny je zamáčkne, ale udrželi to. Potom se bleskově rozběhl ke dveřím tvrze a všichni se jako obrovská masa vydali za ním. Fernando v mysli tápal po oné slepé jiskřičce naděje, která se v něm usídlila. Probíral mysl a snažil se rozpomenout, ale nebylo příliš času. Utíkal chodbami, které vedli dolů a za ním se hnala vlna banditů, kteří se v úzkých chodbách sotva protlačili. Mnoho jich jistě nechali vzadu, ale nebyl čas. Pak se Fernando zastavil jako kdyby zkameněl. Učinil to příliš rychle takže ho masa lidí přicházejících zvrchu povalila na dveře, které jím bránili v cestě. Fernando si bleskově sáhl na opasek a vytáhl kolo s klíčí.

"Sakra, sakra, sakra..." klel a probíral zmateně klíče. Potom mu spadl kámen ze srdce, zvedl pravý klíč a políbil ho. Potom s ním bleskově odemkl dveře a hnal se, stále se svažující chodbou k jakési mříži na jejím konci. Když byli u mříže Fernando si klekl a sepjal ruce k modlitbě.
"O díky Innosi, promiň že jsem tě opustil." řekl a pak se vrhl k rumpálu a začal s ním otáčet. Mříž se začala za strašlivého skřípotu a vrzání, zvedat. Fernanado ji vyzvedl do poloviny a potom pokynul banditům ať prolezou na druhou stranu. Ti se začali trousit a podlézat na druhou stranu mříže. Fernando počkal až proleze poslední a pak prolezl pod mříží taky.

"Kdo má u sebe kuší?" zeptal se do davu.
"Já." vykřikl bandita blízko u něho a podal mu svoji kuši. Fernando si všiml jak je pečlivě zdobená a vyřezávaná. Nasadil do ní šipku a zamířil na jemný mechanizmus rumpálu. Než vystřelil tak zavřel oči, naprosto ho pohltila vzpomínka. Mysl se mu začala zhmotňovat na jiném místě, v jiný čas, přestože cítil, že stále stojí v chadné chodbě v podzemí tvrze.