Byl jsem Gredovou smrtí tak roztřesen, že jsem vůbec nikoho nevnímal. Když se mnou potom Quentin zacloumal, byli žoldáci z Nového tábora už pryč a kořist byla rozdělená. Sebrali jsme rudobaronům všechny věci a hodili jsme jejich těla do řeky, která vedla okolo Starého tábora. Těla našich spolubojovníků jsme dali na povoz, na kterém byl i náš podíl z loupeže a vydali jsme se do našeho tábora. Cestu do tábora nás šlo jen 5 a dva lidé byli ještě u nás v táboře na stráži, bylo nás teď málo a život byl čím dál tím těžší.

Od té doby co Gred a ostatní zemřeli jsme už nepřepadali karavany do starého dolu. Občas jsme nastřádali několik kožešin a některý z nás je šel prodat do Nového tábora. I chňapavci a jejich kůže, drápy a zuby měli velkou cenu, ale jelikož se shlukovali do menších stád, bylo nebezpečné je lovit. Proto jsme lovili jen vlky nebo číhavce.

Jednoho dne jsme se vydal do Dunisova tábora na skřetím území, abych navštívil mého dobrého přítele a oznámil mu zprávu o našich ztrátách. Vyrazil jsem hned po svítání a sebou jsem si vzal jen luk, šípy a meč, který jsme jsem našel v jeskyni pod vodopádem, když jsem tam dával Gredovy věci, jak si přál. Byl to hezky meč. Měl zdobenou rukojeť runami a hruška byla ve tvaru hlavy stínové šelmy. Vrtalo mi hlavou, jak se tak ojedinělý meč dostal do té jeskyně. Třeba Gred chtěl abych ho našel a vykonal s ním skutky, které by ze mě mohli udělat velkého válečníka. Chvilku jsem snil jak bych měl vlastní hrad a žil bych v přepychu a občas bych vyhrál nějakou tu bitvu, ale pak jsem si hodil meč přes záda a vydal jsem se přes les do Dunisova tábora. Cesta nebyla nebezpečná, ale jediný problém byl dostat se přes stráže ze Starého tábora na skřetí území. Když jsem viděl hlídající stráž u dřevěného plůtku, který měl chránit území Starého tábora před skřety, tak jsem se rozesmál. Branka zbitá z dřevěných prken by nezadržela ani postiženou žravou štěnici. Byla tam úplně na hovno a dva nabouchaný týpci to tam hlídali jako kdyby seděli na nějakým pokladu. Teď byl čas najít cestu do Dunisova tábora. Jediný co mě v tý chvíli napadlo bylo, že vylezu po skalní stěně nahoru a potom seskočím dolů na zem kousek od vchodu do tábora. Popoběhl jsem ke skále, aby mě neviděli ty nabouchanci ze Starýho tábora a nezačali po mě střílet z kuší a začal jsem lézt nahoru. Takovouhle dřinu jsem ještě nezažil, ruce se mi potili a meč byl těžkej jak prase a navíc jsem cinkal mečem o skálu a vydávalo to příšernej zvuk. Připadal jsem si jako rolnička visící deset metrů nad zemí. Naštěstí si mě nikdo nevšiml a snad ani nikdo nezaslechl. Lezl jsem to asi dvě hodiny a dostal jsem se k místu kde bych mohl seskočit dolů. Připravil jsem se ke skoku a skočil. Najednou mě něco chytlo za záda a drželo mě to ve vzduchu. Otočil jsem se a uviděl jsem větev stromu jak mě drží za mojí zbroj asi metr a půl nad zemí. Teď už jsem si nepřipadl jak rolnička, ale jako absolutní kretén. Snažil jsem se vyprostit z těch větví, ale čím víc jsem se pohyboval, tím víc se mi dostávala větev pod zbroj. Asi po půl hodině jsem byl zpocenej a nasranej jak špaček. Přestal jsem se cukat a vyprošťovat a čekal jsem až ta větev křupne a spadnu na zem.

Nemohl jsem ani volat o pomoc, protože buď by mě slyšeli ty korby ze Starýho tábora, nebo skřeti. Tak nebo tak bych byl asi hodně rychle dole ale s prošpikovaným tělem. Dunisovi lidé by mě nenašli a ani by nemohli, protože by prozradili svůj tajný vchod, který otevírali jen v noci. Naštěstí jsem nevisel tak dlouho. Po další půl hodince větev křupla a já spadl po zádech do listí.

Probral jsem se za dvě hodiny a bolela mě děsně hlava. Asi jsem spadl trošku na hlavu, říkal jsem si. Každopádně jsem ještě chvilku seděl než zapadlo slunce a já se mohl vydat k tajnému průchodu do Dunisova tábora.