Žoldnéřův návrat

Přehled povídky

Autor

Frozen Hero

Diskuse

zde

Hodnocení

1,73 | 11x | Vaše: -
Hodnocení uloženo.
Chyba při ukládání.

Seznam dílů

5.díl

„ZA INNOSE!!!” Zakřičel Gorn a vrhl se na draka.
Prosekl mu blánu na pravém křídle a ocitl se za ním. Drak, ještě pořád zmatený, vypustil svůj ohnivý dech na strop, jehož značná část začala padat přímo na něj. Já s Diegem jsme se chopili iniciativy a svých luků. Přesnými střelami jsme draka zmátli ještě víc.
Gorn se otočil s dalším pokřikem: „TAK BESTIE, TEĎ POZNÁŠ DOKONČOVACÍ ÚDER V PODÁNÍ NASRANÝHO ŽOLDÁKA!!!!”.
A sekl draka do zad takovou silou, až drakovy z tlamy vylétla další ohnivá smršť. Drak padl k zemi mrtev. Gorn byl ale moc rozběsněný na to, aby přestal, odhodil sekyru a začal do draka kopat co nejvíc mohl.
„Gorne, sakra, je tuhej!” křikl jsem na něj.
„Ja vim, ale ty vole, tak tohle se mi nestalo ani v kolonii,” řval naštvaně Gorn.
„V kolonii taky nebyli draci,” dodal jsem.
„Teda Gorne, ty máš páru,” hvízdl tiše Milten.
&dbquoNo co, od čeho sem drakobijec,” čílil se dál. „A udělejte mi místo, du ho kuchnout, Lestere, ty zůstaň tady, pomůžeš mi a támhle má náš dráček hromadu s pokladama.”
Šli jsme tu hromádku trochu ohledat. Diego pobral zlato, Milten si vzal ohnisko a mně se zalíbil úhloměr.
„Ten dám Tolrofovi, býval kapitánem, bude se mu určitě líbit a možná mi konečně vrátí těch sto zlatých.”
„Na sto zlatých se můžeš vys…, až se vrátíme do kláštera, buděš si žít jako král,” podotkl Gorn.
„Teda, jestli se vrátíme,” řekl Milten a podíval se dolů.
„KRUSAK!!! KRUSHAK!!! KRUSHAK!!!” ozývalo se zezdola, kde čekalo hafo skřetů.
„To není dobrý, ne, tohle není dobrý,” začal si opakovat Diego a přiskočil k jednomu velkému kameni. „Tak mi pomoz,” zavolal na mne.
Společně jsme dotlačili kámen k okraji zdi a když skřeti vyšli na nádvoří, shodili jsme ho dolů. Gorn přestal kuchat a chopil se dalšího kamene. Milten s Lesterem společnými silami a svitky s telekinezí vzali kus skály a shodili ho na skřety. Začínalo nás to vysilovat, ale tímto způsobem jsme zabili tři čtvrtiny skřetů, ale to už se začali objevovat nahoře. Bylo jich málo a tak jsme já a Gorn přestali házet kamení a začali bránit ostatní.
„TADY MÁŠ, TY SVINĚ ZELENÁ CHLUPATÁ ZABLEŠENÁ!!!” začal ze sebe Gorn chrlit nadávky a pokřiky.
Za normální situace bych se smál, ale tady nebylo čemu se smát. Lesterovy obavy se vyplnily, možná tu doopravdy zemřeme. Ne, musím ty myšlenky vypudit z hlavy, nesmí mě to oslabit, oči mi zalily slzy a já už ty pocity nemohl v sobě dál dusit.
„NÉÉÉÉ, NENECHÁM SE ZASTRAŠIT NĚJÁKÝM PRĚROSTLÝM GOBLINEM, KTERÝ MÁ MOZEK JAKO PINGPONGÁČ, TAK DO HAJZLU DOST!!!!!!!!!!!!” zařval jsem děsivě na celé kolo.
Skřeti se z nějakého podivného důvodu zastavili. Zazněl zvuk rohu a křik paladinů, kteří vyběhli na plošinu a začali mlátit do skřetů kolem sebe a my se samozřejmě přidali.
Po bitce k nám přišel Lothar: „Lord Hagen se nechává pozdravovat. Před pár hodinami jsme dorazili sem, do Hornického údolí. Garond se přimluvil u lorda Hagena a tak jsme vás šli hledat, pověsili jsme se na skupinu skřetů. Když šlo do tuhého, tak jsme zasáhli. Nyní se ale vrátíme na hrad.”.
„Díky, Lothare,” pronesl jsem.
Paladin se odvrátil a zavelel svým mužům.
Rozhodli jsme se, že přespíme ve věži, už je pozdě a jsme unavení na nějaký pochod. Jdu spát, zítra se vydáme za posledním ohniskem.

Den desátý: starý přítel

Pozdě dopoledne, po vydatné snídani, jsme se vydali na cestu za posledním ohniskem. Po skřetech už tu nebylo, kromě mrtvol, ani památky. Gorn si na rychlovku s sebou zabalil jednu skřetí sekyru na památku.
„Jen doufám, že nenarazíme zase na nějaké strážce,” podotkl Milten.
„Snad ne,” odtušil jsem.
Na místě se nám nabídl nečekaný pohled. Zápas příšery, která vypadala jako z kůže stáhlá stínová šelma a člověka, zahaleného kápí.
Lester se začal chovat trochu divně: „ty pohyby už sem někde viděl a ten meč taky.”.
„Hmmm to je možné. Je to totiž templář, koukněte na ty náramky, ty nosili jen templáři,” podotkl Milten.
„To je pravda, a tyhle nosili jen ti nejvyšší - Kalomův osobní stážce, Gor na Drak, Gor na Ran a Gor na Toth jsou mrtví, takže zbývá jen ten poslední, jak jen se jmenoval? Cor Angar, jmenoval se Cor Angar, velitel templářů,” rozzářil se Gorn. „Neměli bychom mu pomoct?”
„Jasně, jdem.”
Diego a já jsme vypálili první salvu po příšeře, když se k nám rozeběhla, vyskočil Gorn a rozpůlil ji lebku.
„Děkuji, bez vás bych tento souboj prohrál. Lestere jak si se sem dostal?” otázal se templář.
„No, celkem náhodou, hledáme magické ohnisko,” zaznělo v odpověď.
„Tak to máme společnou cestu. Ohnisko je pod kamenným kruhem. Jsou tam odporná monstra, která jsou odpovědna za zcizení mého vzácného amuletu, který jsem měl už od dob bariéry. Pomozte mi a jistě dostanete to, co chcete,” navrhl Angar.
„Dem do toho, stejně tam musíme,” řekl jsem.
Po důkladném promyšlení plánu jsme vtrhli dovnitř, uvnitř byl jeden kostěný mág a osm kostlivců. Já, jako nejobratnější a nejrychlejší, jsem se ujal likvidace kostěného mága. Ostatní by měli zvládnout zbytek. Rychle jsem vběhl dovnitř. Kostlivci se proti mně rozeběhli. S vytasenou zbraní jsem to profařil přímo mezi nimi, ale jeden se na mne pověsil, ostatní už byli uvnitř a zápasili se zbytkem, já bojoval s kostlivcem a zároveň uhýbal kouzlům kostěného mága. Najednou mi svitlo, postavil jsem se k mágovi zády a když vystřelil, provedl jsem úhybný kotoul vlevo. Ránu schytal kostlivec a rozsypal se. Kostěný mág už začal znovu vyvolávat, ale to už měl můj meč uprostřed těla.
Otočil jsem se a zjistil, že už je hotovo.
„Docela záhul, na mrtvolu,” poznamenal Gorn a prohledal mága, který teď už ležel na zemi. „Tady je ohnisko a tady amulet.”
„Děkuji drakobijče, mohu se na něco zeptat?&rdqu dotázal se Angar.
„Jasně, na co?”
„Mohl bych jít s vámi? Život v kolonii je opravdu nebezpečný a já nejsem tak dobrý bojovník jako sem býval. Chtěl bych do Khorinisu, zabydlet se u nějáké farmy a v klidu dožít,” pronesl templář.
„Samozřejmě, rádi tě v naší družině uvítáme a pokud chceš, k nějaké z farem tě dovedeme,” odvětil jsem.
„To byste byli opravdu přátelé,” řekl.
„Ale dnes už ne, domů se vydáme až zítra,” uzavřel jsem debatu.
Cestou jsme se utábořili v jedné jeskyni a vyprávěli jsme Cor Angarovi své zážitky z cest po kolonii. A přišlo i na můj příběh o tom, jak jsem sejmul spáče.

Den jedenáctý: návrat domů

„To byla skvělá noc, ale radši bych už spal ve vlastní posteli,” podotkl jsem ráno.
„Až budeme doma, koupíš si nosiče a postel budeš mít vždycky po ruce,” uchechtl se Lester.
„To je pravda Lestere, ale musíme ještě do Starýho tábora, jednak už mám hlad a zásoby došly a jednak jsme tam nechali část našich pokladů.”
„Sbalte to a jdem,” zavelel Diego.
Vydali jsme se tedy přímou cestou k táboru, když jsme přišli, na hradě už byly posily a počet paladinů se tu ztrojnásobil. Gorn s Angarem došli na horu pro věci a my se šli rozloučit s Garondem. Ten byl celý šťastný, že došly posily a podaroval nás několika zbraněmi, vykovanými z rudy, protože už došly první várky z rudných táborů.
Vydali jsme se k průsmyku a cestou si vykládali, co budeme dělat. Prošli jsme všichni starým dolem a vydali se ke klášteru. Po odevzdání jsme vyfasovali každý, včetně Angara, pár tisícovek a v klidu se rozešli.
Milten měl své místo v klášteře a já na Onarově farmě.
Lester s Angarem využili části svého bohatství a vstoupili do kláštera, kde je uvítali opravdu s nadšením díky jejich vědomostem, které měli o bratrstvu a magii spáče. Angar se navíc ujal bojového výcviku noviců.
Gorn si řekl, že na světě je ještě dost bláhových hrdinů, a že určitě nebude vadit, když se vrátí k žoldnéřům.
Diego neměl kam jít, pobožný moc nebyl a paladiny nesnášel a proto se k nám taky přidal.
Pravidelně jsme se potom scházeli na našich tajných místech a měli spokojený život, ačkoli jsme do konce života nemuseli nic dělat, asi bychom chcípli nudou.
Mimochodem, Wolf od nás dostal nějaké ty zbraně, co jsme získali na cestách a vlastnil takovou mini-zbrojnici, což si vždycky přál.
Bennet dostal nějakou tu rudu a Tolrof ode mne dostal úhloměr, který ho moc potěšil a odkázal mě na Ciphera, který se mi za to odměnil balíčkem drogy z bažin.
Milten v klášteře odevzdal ohniskové kameny a Xadrasův meč a jelikož byl Pyrokar už starý, nejenže ho jmenoval do vyšší rady, ale dokonce mu svěřil vedení kláštera. Pochopitelně, že to náš kamarád nepřijal, vedení předal Udarovi a sám zaujal místo druhého mága kláštera. Říkal, že by to bylo příliš zodpovědnosti.
Nakonec se nám splnily naše sny já byl vysoce ceněným žoldákem, Gorn byl hrdina, Diego měl peníze a přátele na blízku, Lester se věnoval studiu magie, Milten se dočkal povýšení a Cor Angar se ve volných chvílích věnoval farmaření na klášterním záhoně. Všichni jsme byli spokojeni a ačkoli jsme dostali pár dobrých typů na dobrodružství, jako vymlátit zbytek draků v kolonii, vypátrat tajemnou sektu, která se údajně usídlila kousek od Khorinisu a začala uctívat démony, nebo podívat se po ztraceném městě vodních mágů, shodli jsme se, že dobrodružství už bylo za život dost, a že jsme všichni už staří na to, abychom lovili draky a démony a hledali víc slávy a další bohatství.

KONEC
Načítám data ...
Nahoru