Nad hladinou si zrovna hráli nějací dva ptáci. Létali tak nízko, že se až dotýkali křídly hladiny a čeřili jí tak, že se utvářeli malé kruhy, které se nesli až k Fernandovi. Ten ptáky zasněně pozoroval.
Připomínali mu bandity. Tudíž jeho samotného a jeho muže. Jakoby on sám jen tak poletoval nebezpečně blízko oné hladiny, jíž byla smrt. Jakoby se křídly jen dotýkal smrti, laškoval s ní a vysmíval se jí. Jakoby při každém přepadení a souboji, jen doufal a věřil v náhodu, že vyvázne živý i tentokrát. Přesně jako tihle ptáci. Zrovna když o tomhle přemýšlel, stalo se něco nečekaného.

Ariis zastrčil prastarý meč za opasek a knihu vzal do pravé ruky. Ariis, Lee, Diego a Daisn opustili místnost, opustili kostel a vstoupili do temné noci. Venku vál hodně studený vzduch. Počasí se začínalo měnit, pomalu přicházel podzim.

Měsíc spolu s hvězdami tyčícími se vysoko na čisté obloze vesele osvětlovaly krajinu. Koně měli uvázané u skladiště. Odvázali je. Ariis uložil knihu do brašny u sedla. Novic u vchodových dveří jim uvolnil cestu a oni lehkým klusem přeběhli přes most. Na druhé straně zastavili koně, obrátili se. Po chvilce se rychlým během vydali cestou domů...