Ráno jsem otevřela oči ve stále ještě přítmé místnosti. Bylo zde poněkud chladněji než obvykle. Od úst se mi při každém výdechu řinula pára. Kvůli tomu všemu se mi ani nechtělo vstávat, ale znovu nabitá energie mi jinak nedala. Posadila jsem se a chvíli se zamyslela nad včerejšími událostmi. Až se mi na tváři objevil letmí úsměv, ale jakmile jsem narazila myšlenkami na Miltena, nalila se mi do tváří horkost a srdce trošku poskočilo.
Pomalu jsem se oblékala do své již vyleštěné zbroje. Všechna ta krev, hlína z ní zmizela.
Přistoupila jsem k oknu na němž byla raní námraza. Což bylo velmi divné, jelikož rána na Khorinisu jsou obvykle teplá. Navíc venku byla mlha, takže nebylo vidět ani na krok. Někdo zaťukal na dveře. Odvrátila jsem oči od okna a pohlédla k nim. Stál tam mistr Miltena.

"Mohu jít dál?" Zeptal se.
"Samozřejmě," přitakala jsem. Kývl hlavou posadil se na postel a začal:
"Nelíbí se mi, že zde stále zůstáváte. Hlavně teď, když o vás ví. Budou usilovat o váš život."
"Já vím, ale nemohu, nechci vás zde nechat napospas skřetům."
"Přestaňte si myslet, že máte zde nějakou povinnost! Na vás čeká budoucnost v Myrtáně jako nástupce trůnu! Není váš osud zde zemřít!" Rozkřikl se.
"Nemusíte mi to pořád připomínat, mistře!" Mág se zvedl s krokem mířeným pryč, ale ještě se chvíli pozastavil a věnoval mi letmí pohled.
"Dnes může být Hagen zabit. Připravte se na zkázu tohoto města," to byla jeho poslední slova, poté zmizel za dřevěnými dveřmi. Zarazila jsem se nad těmi slovy. Že by věděl, jak to vše dopadne?

Ještě pár minut jsem tam jen tak stála a přemýšlela nad tím. Přece nemůže být konec. Nesmí! Vrtalo mi to pořád hlavou, i když jsem poté sešla na prostranství před radnici, kde Lee doslova mučil Hagena. Zrovna zvedal nějaké sudy s vodou. Jeden z nich mu spadl na nohu a on zaklel. Musela jsem se nad tím pousmát.
"Lee!" Zavolala jsem na něj.
"Ayro, dobré ráno."
"Tobě také. Jak to jde?"
"No vždyť to vidíš sama. Očividně mu chybí disciplína. Nejspíše má po těch letech pořádně vyšlechtěnej zadek," usmál se.
"Myslíš, že má nějakou šanci?" Lee sklopil zrak.
"Můžeme jen doufat," položil mi soucitně ruku na rameno a poté se zas věnoval Hagenovi.

Šla jsem k Adanově chrámu. Všichni vojáci byli ostražití a připraveni splnit jakýkoli rozkaz jen, aby ochránili své životy, své rodiny. U Adanovi sochy jsem poklekla pod jeho velikostí a začala se modlit k Hagenově duši, ale co se nestalo. Jakoby ke mně ta socha začala mluvit. Opakovala pořád jednu a tu samou větu dokola: "Musí zemřít."

"To nemůžeš dopustit!" vykřikla jsem. Lidé okolo na mne zkoumavě hleděli asi si mysleli, že před nimi stojí blázen. Snažila jsem se ukrýt před jejich pohledy v Coragonově hospodě. Tam jsem se posadila k jednomu stolku. Ten hlas mi pořád zněl v hlavě jako parazit, kterého jsem nemohla dostat ven, i když ten hlas zněl mírumilovně. Vadil mi. Už jenom ta slova mě drtila. Bylo mi Hagena líto i přes to přese všechno, co kdy udělal.

Najednou se z toho mírumilovného hlasu, stal hlas plný nenávisti podobný tomu, co mě ovládl na bojišti před Khorinisem. Myslela jsem, že se z toho zblázním! Snažila jsem se s tím bojovat, ale mou mysl lehce zahltil. Zničehonic se, ale objevila bolest jako střep, který vám někdo zarazí do hlavy a pořád hloubš a hloubš ho zavrtává. Mé tělo sebou začalo házet po stole. Ruce jsem měla jako přilepené k hlavě doufajíce, že ta bolest brzy ustoupí. Nestalo se tak a dál mne zevnitř mučila. Nejspíše chtěla, abych vypustila duši. Coragon se zděsil a přispěchal ke mně. Snažil se popadnout mé ruce a přidržet mé tělo v klidu. To bylo to poslední, co jsem zahlédla, jelikož se mi zatmělo před očima, ale stále jsem byla při vědomí a házela sebou. Udělalo se mi špatně. Cítila jsem, jak se mi po tvářích řinuly potůčky krve a začali mne pálit oči. Nemohla jsem si vzpomenout na žádné ochranné zaklínadlo.

Někdo přispěchal ke Coragonovi.
"Co se to děje?" Zděsil se příchozí.
"Nevím. Zničehonic sebou začala takhle házet. Podejte mi nějaký hadr ať jí, alespoň otřu tu krev a zavolejte nějakého mága! Mám strach, že to dlouho nevydrží!" Křikl Coragon a on poslechl. Ten muž zas odběhl. Ani nevím za jak dlouho byl zpět, mě připadalo vše jako věčnost. Jediné, co pro mne teď existovalo byla bolest, která neustále nechtěla opustit mé myšlenky.

Spadla jsem na zem. Nejspíše na ruku, jelikož mi v ní ošklivě křuplo. Stále zahalena tmou. Neschopna žádného pohybu z vlastní vůle. Jen cítit bolest. To byla moje jediná přítelkyně. Bolest. Ano bolest, která stále neustávala.
"Mistře Vatrasi! Tady pojďte rychle sem!" Začal řvát Coragon na celou hospodu.
"Jak dlouho takhle je?"
"Nevím asi hodinu možná víc."
"Proč jste mě nezavolali hned!" Rozkřikl se Vatras.
"Nechtěl jsem ji zde nechat samotnou. Zaneřádila by mi celou hospodu a ještě by si více ublížila. Co jí je?"
"No vypadá to, že se nějaký skřet rozhodl udělat nám veselo."
"Co tím myslíte?"
"Nějaký šaman se jí pokouší rozdrásat duši."
"Ccc ... cože?" Zděsil se Coragon.
"Dost řečí! Coragone doběhněte pro Miltena a jeho mistra. Na to nás musí být více a pospěšte si, již dlouho nebude mít sil odolávat."
"Jistě, pane." Vatras mě jednou rukou přidržel a pošeptal mi do ucha:"Vydržte," druhou ruku mi položil na čelo. Vyslovil zaklínadlo, které mu nebylo dobře rozumět. V tu chvíli jako by mou mysl obklopila nějaká bariéra, přes kterou to utrpení nemohlo proniknout, ale mé tělo stále trpělo, ovšem tu bolest já již necítila. Dalo by se říci, že jsem z toho již venku, ale opak je pravdou. Pořád jako bych měla slepené oči a bloumala v temnotách, zatímco mi jde o život. Jediné, co mi dávalo naději byly hlasy lidí, kterým na mne záleží.

Proto mě velice zneklidnilo, když se jejich hlasy začaly pomalu vytrácet v dáli.
"Musíme najít toho šamana, který se o to snaží, Vatrasi," řekl mág.
"Ano, ale může jich být více než-li jeden."
"V tom s tebou musím souhlasit, ale jiná možnost není. Nevládneme takovou silou, abychom to mohli odrazit. Navíc za chvíli začíná Hagenův souboj."
"Nezbývá nám než ji tam vzít, příteli."
"Ale, co tím dokážeme, Vatrasi."
"Určitě tam půjdou i Urshakovi šamani. Jednoduše je požádáme o zrušení jejich snažení."
"Máš něco za luben, nepletu se, že?"
"Jistě, že mám. Ostatně jako vždy."
"V tom případě předpokládám, že jsi již oddělil její mysl od duše, Vatrasi."
"Předpokládáš správně, i když hrozilo, že ji tím zničím, avšak nic jiného mi nezbylo."
"Tak dobrá. Tedy ji vyneseme za hradby a počkáme na Urshaka a jeho šamany. Uvidíme, co potom."
"Zdá se to jako nejlepší východisko. Je to riskantní, ale souhlasím s tebou." Vatras pomocí magie vyzdvihl mé tělo do vzduchu. Nevím, kam mě nesli, ale po zavření brány mé uši zasáhl pronikavý jásot a skandování.
"Urshak, Urshak!" ... "Hagen, Hagen!"

Vypadá to, že souboj brzy vypukne, ale já byla stále vězněm ve svém těle.
"Ticho!" Hlasy ustaly, jen někde zazpíval ptáček.
"Sešli jsme se dnes proto, aby nebylo prolito více krve než-li je potřeba. Prosím oba šampióny, aby nastoupili na své pozice ať můžeme začít," zas se po jeho slovech objevil ten nesnesitelný hluk.
"Počkat, počkat! Znovu vás musím požádat o ticho," tentokrát promluvil Vatras. "Děkuji," pokračoval. "Rád bych viděl všechny vaše šamany, Urshaku."
"Mé šamany? Proč ty je chtít vidět?" zeptal se překvapeně skřet.
"Udělali něco, co by dělat neměli, když je zajímá pouze Khorinis a ne Myrtana."
"Co ty můžeš vědět, mágu. Třeba mi chtít ovládnout i Myrtana."
"V tom případě jste porušili dohodu."
"My neporušit dohodu nikdy!" Rozkřikl se Urshak.
"V tom případě, jak vysvětlíte toto," ukázal Vatras na mé zmítající se tělo ve vzduchu.
"..." Urshak nic neříkal jen se díval s otevřenou pusou. "To nebýt naše vina," řekl nakonec.
"Není?" zeptal se Vatras s pozvednutým obočím.
"Ty hnusná svině, cos jí to udělal!!!" zařval Lee a chytl Urshaka pod krkem. Ten stiskl jeho ruku takže ho Lee pustil.
"Dobře mi to udělat, ale rozhodně ji nepustit, jelikož ona být naší vstupenkou do Myrtana."
"Koukejte ji pustit," zařval na celé kolo ztracený Eridor.
"A co mi červ jako ty může udělat?" zeptal se pohrdavým tónem Urshak.
"Víc než si myslíš," odvětil s ohnivýma očima.
"Ty mě nijak nezastrašit!" křikl Urshak.
"Ani teď ne?" Pousmál se Eridor a začal se měnit. Jeho ruce a nohy se přeměnili v obrovské drápy, ze zad mu začali vyrůstat křídla. Z malého člověka se stal obrovský černý drak s oranžovou hrudí potažen silnými dračími šupinami. Všichni okolo se zděsili při pohledu na to monstrum a pár kroků odstoupili. Jeho hrozivé oči se přiblížili k prasečímu obličeji Urshaka. Ten si stále zachovával svou čest a jen tak se nenechal vyděsit, ovšem jeho šamani zrušili strachy všechna kouzla. Mé tělo "žuchlo" na zem zbaveno vší bolesti.

Rychle ke mně přispěchali Gorn s Leem, avšak jsem stále byla omámena a jen stěží jsem vnímala dění kolem sebe.
"Jsi směšný Urshaku. To i myš má více hrdosti než tvý poskoci," pravil Eridor a vypustil Urshakovi do obličeje obláček kouře. "Avšak to, co Hagen slíbil bude splněno. V boji vám nebudu ani trochu bránit do té doby, dokud jeden z vás nepadne."
"Vždyť ... vždyť ho může usmažit a bylo by po bitvě!" Zařval Hagen pln zoufalství.
"Ano to ano, Hagene, ale nechce tě připravit o tvou čest," ušklíbl se Gorn stále podpírajíc mou hlavu dlaní. Jeden ze skřetích šamanů předstoupil před zraky ostatních. Vlčí kůže na jeho zádech se táhla až po kolena a dosti zvýrazňovala jeho hrozivé tesáky, avšak byl z přítomnosti draka stále nesvůj.
"Lorde Hagene, přijmul jste Urshakovu výzvu. Vstupte tedy do provizorní arény," kývl na Hagena a posunkem ukázal ke kruhu z poražených kmenů stromů. Hagen se k tomu nijak neměl, a tak ho museli dva žoldáci trochu postrčit. Za to jim věnoval nejeden zlostný pohled.

Urshak byl již připraven a čekal na to až bude moci proklát Hagenovu hruď. Jeho krvežíznivost nikoho nepřekvapovala. Ostatně orkové vždy milovali bitvy a hlavně krev. Nebylo dne, kdy by vynechali byť jen jednu bitvu. Toť byla pro ně největší potupa, a proto stále upínal svá prasečí očka na Hagena a snažil se zjistit jeho slabiny. Ten však vzal nenávistivě do ruky paladinský meč a štít. Když si nasadil přilbici – smířen s bojem – otočil se k Urshakovi čelem.
"Tak se ukaž, prašivá kryso," snažil se ho vyprovokovat s úšklebkem na tváři.
"To je jediné na co se ty dokázat zmoct? ... urážky," začal se Urshak hlasitě smát. To Hagena ještě více rozčililo a vyrazil se svým mečem vpřed.

Boj započal a všichni okolo podporovali svého šampióna, ale Lee to s Gornem prožívali až moc. Ti, kdyby mohli, tak by Hagena nahradili.
"Pozor na jeho pravačku. Má v ní velkou sílu!" Řval Lee na něj. Hagen se zatím jen bránil stále nastavoval štít, aby zastavil orkovi přímo hromové rány, ale štít to po pár ranách nevydržel a zlomil se vejpúl. Hagena ta rána zranila. Zasáhlo mu to ruku, a tak si ji držel na břichu, ale již se neměl čím bránit. Pouze uskakoval ranám.
"Na nic jiného se ty nezmoct, Hagene?" usmíval se Urshak stále, jelikož věděl, že jestli se ho jeho palcát dotkne on padne mrtev k zemi.
"Já ti ještě ukážu!" Vykřikl a zadýchán se vrhl na Urshaka celou svou silou. Sekal ze strany na stranu doufajíc, že jeho rána alespoň jednou zasáhne cíl. Už ani nevnímal dav kolem sebe byl tak soustředěn na tento boj. Věděl, že zde jde o všechno.
"Ano!" zaradoval se Mika a spolu s ním spoustu jiných, jelikož se mu podařilo zasáhnou Urshaka do pravé ruky. Z nečekané slabosti Urshakovi mu z ní palcát vypadl. Hagen se bláhově domníval, že má vítězství v kapse, a tak chtěl zasadit poslední úder v tu chvíli se skřetovi něco zablesklo v ruce a z vítězného úsměvu na tváři Hagena, zbyl jen prach. Nahradilo ho ohromné překvapení, ale on to již nedokázal zastavit. Pouze škrábl skřeta do ramene. Ten ho chytil za druhé a vrazil mu do břicha dýku takovou silou, že proklála i brnění.

Hagen s ohromenou tváří padl na zem v agónii a po pár vteřinách, byl mrtev. Urshak do jeho bezvládného těla kopl a pozvedl ruce.
"VÍTĚZSTVÍ JE NAŠE!"