Probrala jsem se na nezvykle měkké posteli v teple a suchu. Má víčka se zvedla a první, co mé oči spatřili byl krb z který osvětloval - ale i oteploval - tuto místnost. Vstala jsem z postele, stále zmatena. Nevěděla jsem, co je s mými přáteli ani kde to vlastně ležím. Vedle té mé postele ležela ještě jedna. Ta byla bohužel prázdná. Dřevěné skříně, trofeje a dokonce i tkaný koberec. Takové bohatství si nemohl dovolit žádný občan, kterého bych znala. Zpozorněla jsem. Mé kočičí oči dopadly na dveře, u kterých si právě jeden ze dvou vojáků kýchl.

"Na zdraví." řekl mu na to ten druhý.
"Bille, to si nech až na večer k vychlazenému pivu." usmál se na něj a poplácal ho po zádech.
"No pokud tady skejsnem další noc, tak si nezajdem ani k Červený lucerně." Povzdychl si Bill.
"Máš recht. Neměli bychom ji teda vzbudit?" zeptal se. "Je to pro naše dobro." Mrkl na něj. Zamířila jsem přímo k nim a ještě než mu na to Bill stihl odpovědět, vložila jsem se do jejich tématu - stále však o mně neměli ani to nejmenší tušení.
"Tak pánové, můžete mi vysvětlit, co se tady děje?" nasadila jsem výhružný tón. Oba vojáci ztuhli - Bill mírně nadskočil - a své hlavy pomalu otočili směrem za sebe. Bill pokynul tomu druhému vojákovi, aby dal své ucho blíže k jeho ústům.
"Asi sem si nadělal do kalhot." Špitl s ruměnci na tvářích. Ten druhý voják na něj hodil pobavený úsměv.
"A jo už to cejtim." Dodal a začal se šíleně smát.

Přemítala jsem o tom, jak můžou být někteří chlapy tak tupý a myslet jenom na jedno. Pouze jsem zakroutila hlavou a pokračovala - pouze v podvlékačkách a svršku - dál po schodech dolů. Skleněnými okny mi svit měsíce osvětloval každý můj krok takže byla pouze malá šance, že by mi nějaký pohyb unikl. Ze shora byli pouze slyšet ti dva vojáci, jak se spolu o něčem dohadují. Když jsem sešla po schodišti a vstoupila do vstupní místnosti, bylo mi to tu velmi povědomé.
"Dobře. Jen klid. Jsem na radnici ... s tupými vojáky s velikostí mozku prachového zrnka ... sama ... jen v podvlékačkách a svršku ... bez meče či zbroje ... a ještě k tomu mě chtějí vrátit otci." Mumlala jsem si pro sebe a mé tělo se schoulilo do rohu místnosti. Zničehonic mi do očí vyhrkly slzy.

V tom někdo prudce otevřel dveře do Hagenovi kanceláře. Chvíli stál jen tak na místě, ale poté jeho kroky mířili až ke mně. Zastavil se až přímo přede mnou a dřepl si na bobek. Já stále tupě zírala na kolena se slzami v očích. Dlouho se nic neozvalo. Bylo ticho jako by jsme oba čekali na to až promluví ten druhý. Déle už jsem to mlčení nemohla vydržet a mé oči alespoň vzhlédli. Přede mnou klečel Milten a starostlivě na mne hleděl.

"Miltene!" vyhrkla jsem ze sebe a objala ho kolem ramen. On mi to něžně opětoval. "Už bude dobře." Pošeptal mi konejšivě do ucha. Poté se odtáhl a prsty mi zajel do vlasů - při tom mi stíral slzy. "Jestli chceš vezmu tě zpátky na farmu, i když s tím tito paladinové nebudou souhlasit." Kývla jsem hlavou na souhlas a on mi pomohl na nohy. "Nejdříve bychom ti měli najít něco na sebe." Pousmál se. Luskl prsty. Něco se kolem mě zhmotňovalo. Jako by se vlákno samo začalo tvořit a poté šít šaty. Byly dlouhé až po kotníky. Celé rudé jako krev se zlatě vyšívanými vzory. Celkem byly podobné jeho rouchu.

Vzal mou ruku do své a táhl mne ven z radnice.
"Co si myslíš, že děláš mágu?" ozval se za námi hluboký velitelský hlas. Nepatřil nikomu jinému než Lordu Hagenovi. Milten se s hlubokým nádechem otočil zpět ke dveřím pracovny.
"Vedu ji tam, kde jí bude dobře." A znovu se otočil k odchodu.
"Obávám se, že královo nařízení je svaté stejně tak jako sám Innos. A ty jako mág bys to měl vědět!" rozkřikl se.
"Jak se opovažuješ hanobit jméno pána tvého života a spravedlnosti?!" vyjel na něj Milten.
"Já jakožto paladin ho ..." ani nedořekl, jelikož Hagena přerušil poplašný zvon.
"Skřeti! Skřeti útočí!" ozývalo se ze všech stran v celém městě. My jsme vyběhli ven z radnice přímo na hradby.
"Kapitáne, jaká je situace?!" vykřikl Hagen na vojáka u zvonu.
"Skřeti, pane. Útočí na nás! Nějakým způsobem se museli dostat přes průsmyk!" drmolil.
"Okamžitě vydejte rozkazy, kapitáne. Všichni bojeschopní muži ať se ihned hlásí u kasáren. Vyšlete špehy. Chci vědět kolik jich je, strategický postup a hlavně mi zjistěte, kdo je vede!!!"
"Provedu, pane!" zasalutoval voják a odběhl. Hagen se znovu otočil na Miltena.
"Vypadá to že náš spor budeme muset nechat na později." Ušklíbl se a odkráčel zpět k radnici, kam se začali sbíhat výše postavení paladinové. Pohlédla jsem na město. Bylo celé vzhůru nohama. Děti plakaly, ženy nechtěli své muže a starší syny pustit do bitvy. Některé propadaly hysterii, jiné zas naopak byly poctěny, že jejich muž nebo syn bude bránit svou domovinu.

Když v tom se ozval ten strašný zvuk. BumBumBum!
"Válečné bubny!" sykla jsem skrze zaťaté zuby. Tyto bubny drtili ... ne oni zatloukali do země všechnu odhodlanost, odvahu a vůbec zdravý rozum vojáků. Znala jsem je velice dobře. V několika bitvách čtvrtina vojska utekla, jelikož to nejsou zbraně, které by zabíjeli. Oni jsou od toho, aby rozsévaly strach a chaos každým úderem palice do natažené kůže. Ten, kdo nemá silnou vůli jim dříve či později propadne i mně se to jednou málem stalo, ale odpor k nim je silnější než strach z nich. Ve své hlavě neuslyšíte nic jiného než to hrozivé BumBum, které vám pomalu začne likvidovat veškeré naděje.

Zachvěla jsem se a chloupky v zadu na krku se mi postavily.
"Miltene. Musíme jim pomoci." Ten - s upřeným pohledem do dály - jen nepřítomně přikývl.

Odtrhl oči a popadl mne zas za ruku. Tentokrát mě netáhl, co nejdál od radnice nýbrž dovnitř. Paladinové zde byli na každém kroku. Všichni naslouchali Hagenovým slovům. Jakmile zahlédli Miltenovo roucho ohně ustupovali mu v cestě. Takže jsme se dostaly až před stůl na kterém ležela rozložená mapa Khorinisu a před ní stál starostlivý - plně vyzbrojený - Lord Hagen. Od jeho vyleštěného stříbrného brnění se odráželo světlo z petrolejové lampy, která ležela na mapě, aby ji osvětlovala.

Milten si krátce odkašlal a Hagen odtáhl svou hlavu od mapy.
"Co vy tady stále děláte, výsosti? Měla by jste se schovat s ostatními ženami do bezpečí."
"A utéci tak před hrozbou mého lidu?! Nezapomeň, že já už jsem bojovala v horších válkách než bude tahle a pokud by se stala jednou z nich, pak padnu s vědomím, že jsem pro svůj lid udělala vše." Hagen po mích slovech svěsil hlavu.
"Vaši zbroj a meč najdete nahoře." odpověděl rezignovaně.

Okamžitě jsem se prodrala mezi paladiny až ke schodišti do druhého patra. Znovu jsem vstoupila do místnosti v které jsem se probrala, ale zbroje a meče u nohou druhé postele jsem si posledně nevšimla. Přivázala jsem si holení chrániče, nasoukala se do kroužkové košile, přes to nandala plát ve tvaru mého těla, na ruce padly příjemné kožené myšky a nakonec jsem přes sebe přehodila plášť. Adanosův meč jsem vložila do pochvy přivázané u opasku, který byl utažen řemínkem. Poté jsem znovu sestoupala k paladinům, kteří se o něčem silně přeli. Mé místo bylo po boku Miltena.

"Tak dost! Jen řeči nás z této situace nedostanou!" zařval. Všichni ho uposlechli a zmlkli. Do místnosti vstoupil i někdo další. Paladinové mu uvolnili cestu s pohrdavými výrazy na tvářích. Byl to kapitán s kterým jsme se setkali již u zvonu. Ve tváři byl dosti bledý a když se po zasalutování zas normálně postavil, tak se mu třásla kolena.
"Pppane. Šppppeh se vrrrrrrrrrátil zz výýzvěěd." vykoktal.
"Mohl by jste to zopakovat, kapitáne? A tentokrát srozumitelně prosím."
"Jistě, pppane. Špeh se vrátil z výzvěd a přinesl důležité informace." silně se snažil, aby jeho hlas byl čistý.
"Výborně!" zaradoval se Hagen. "Tak kolik jich je a kdo je sakra vede?" bohužel jeho úsměv na tváři dlouho nevydržel.
"Je jich kolem 1100, pane. A to nepočítám jejich šamany." Po kapitánových slovech se jeho úsměv proměnil v beznadějný úšklebek. Otočil se směrem k paladinovi, kterého jsem znala.
"Albriechte, kolik nás je i s dobrovolníky?"
"Ani ne 250, pane." Hagen dopadl na židli. Zabořil tvář do dlaní a vydechl. Všichni čekali na jeho odpověď. Teprve teď jsem si všimla mága, který stál za Hagenem. Byl to ten z Onarovy farmy.
"Kdo je vede?" pošeptal. Nic se neozvalo. "KDO JE SAKRA JEJICH VELITEL?" zařval.
"Nnnnějaký Urshak, pane. Je to šaman a prý umí mluvit naším jazykem." Při tom jménu jako by se ten druhý mág nervózně otřásl. Hagen se zamyslel a zas potichu promluvil.
"Jakou máme šanci s nimi vyjednávat o podmínkách?"
"Nulovou, pane."
"Musíme to zkusit!" vykřikl Milten.
"To bychom měli." Souhlasil druhý mág. Ostatní přikyvovali. Všichni upřeli své pohledy na Hagena a čekali na to, jak rozhodne.
"Tak dobrá. Pokusíme se vyjednávat, ale je to na vás, mistře." kývl směrem na mága ten vystřihl menší úklonu.
"Půjdu také. Budu zastupovat Kruh vody a krále." vyslovila jsem s větší odhodlaností než byla očekávána.
"S tím musím nesouhlasit. Nemohu Vás nijak ohrozit na životě a toto by byla pro ženu vašeho postavení sebevražda." protestoval.
"A jak by mohl Urshak přijít na to, že zde přebývá dcera krále, pane?" bránil mne Albriecht. Z Hagenovi tváře se vytratil odhodlaný výraz mne přesvědčit a musel souhlasit s Albriechtem.
"Děkuji."

Spolu s výše postaveným mágem jsme vyšli z radnice. Jakmile naše nohy překročili práh, znovu se v našich uších ozývaly válečné bubny. Namířili jsme si to rovnou k východní bráně kolem tržiště, u které stálo mnoho stráží a ještě více jich bylo na hradbách s luky a kušemi. Vojáci nás zastavili gestem ruky a jeden z nich vystoupil z řady.
"Stát! Tudy nemůžete projít. Hemží se to tu skřetími zvědy."
"Máme povolení od Lorda Hagena." On si jen odplivl.
"To by moh říct každej." To už se do tohoto rozhovoru vložil i můj společník.
"Pokud nevěříš služebníkům Boha spravedlnosti, pak budeš potrestán." Řekl výhružně a na ruce se mu z krystalků utvořil ledový bodec. Voják odtrhl pohled od jeho dlaně a vzhlédl.
"JOE! Otevři tu zatracenou bránu!" vykřikl s nepatrným strachem v hlase.
Vrata zaskřípala a padací most se začal spouštět dolů. Mág vyndal bílí kapesník na označení míru. Ten si připevnil k opasku a vedl mne dál. Těžká vrata se za námi i s padacím mostem okamžitě zavřela.

Mág vykročil směrem ke kopci - a já za ním - po kterém vystoupal až nahoru. Po levé straně se tyčil opuštěný zchátralý maják. On pokračoval hlouběji do lesa. Měsíční paprsky tu prosvítali mezi listy a slabounce osvětlovaly naši cestu. Kupodivu jsme nenarazili na žádné skřety, i když okolo nás byl cítit zápach. Můj společník se zastavil. V dálce se ozval hrdelní řev, který mi pronikl až hluboko do hlavy. Jako by mi do ní někdo zarazil střep a stále více mi ho tlačil hloubš. Zpod stromů se zničehonic objevili skřeti. Obstoupili nás a svá prasečí očka upírala na bílou látku u mágova pasu.

"Chceme se sejít s vaším vůdcem." Zvolal mág. Jeden ze skřetů přikývl. Ostatní do mě hrubě začali strkat svými obrovskými prackami a nasměrovali nás k cestě vytvořené válejícími pochodněmi, které vedli až k obrovskému ohni u kterého sedělo mnoho pomalovaných šamanů. Jeden z nich vstal a otočil se na nás. Dva metry vysoký skřet s tesáky místo normálních zubů a kůží přes záda, se hluboce zahleděl do očí mého společníka.

"Já ti říkat, ať ty mě znovu nevyhledávat. Jinak já tě nechat zabít." Pravil.
"Ano, to jsi říkal, ale minule jsi neútočil na lidské město." Promluvil mág klidným hlasem.
"Ty zničit a vypálit naše město. Tak teď já zničit tvé. Ty zabít mnoho mých bratrů a já zabít tvé tou nejhorší smrtí." Nasadil skřet krvežíznivý tón. Já jen těkala pohledem z mága na vůdce a naopak.
"Jsme tu, abychom tě vyzvali k opuštění tohoto stanoviště."
"Ty vědět dobře, že já to neudělat. Tak proč ty sem jít?"
"Protože chci zachránit mnoho nevinných lidí." Vrásky skřeta se prohloubili.
"Já nechat zabít každého! Každého! Nikdo nezůstat na živu!" vykřikl a ostatní skřeti souhlasně zařvali. "A teď vy jít. Zítra my zaútočit."
"To nemů..." snažila jsem se protestovat, ale jeho strážci do mne znovu strkali. Vyvedli nás na okraj lesa a pak se vrátili zpět.

"Tak, co budeme dělat?" zeptala jsem se hloupě.
"Připravíme se na bitvu. Krutou bitvu. Zítra padne mnoho vojáků a jejich blízcí, ale musíme se snažit zachránit aspoň někoho." Oba jsme pohlédli směrem k nebi jako bychom očekávali nějaký zázrak.