Xardasova věž v horách Khorinisu není právě nejpříjemnější místo. Ač kdysi obklopená krásnou a bohatou přírodou, dnes se na několik mil kolem nedá najít stopa života, jen kosti, holé skály a všudypřítomný prach. Pach smrti zvítězil nad vůní života.

Ale jak se to mohlo stát? A co víc, jak jsem k tomu přispěl já? Jistě velmi, byl jsem Xardasovým nástrojem a již dvakrát jsem porazil jeho největší konkurenty v boji o moc. Ale tomu starému černokněžníkovi to zřejmě stále nestačí. Pořád hledá soupeře a mne používá k jejich ničení.

Seděl jsem na lavičce v Horní čtvrti Khorinisu, před domem, který mi svěřil Diego, když se vydal za jakýmsi úkolem pro Kruh vody. Seděl jsem, přemýšlel a popíjel pivo, slunce mi příjemně hřálo do zad. Nádherný den.

Pohlédl jsem směrem k bráně, vedoucí do Horní čtvrti a srdce mi sevřela neblahá předtucha. U brány se hádali dva paladinové s jakousi vysokou postavou v černé robě. Divoce gestikulovali a zdálo se mi, jako by se jí snažili zastavit v cestě. Nevím proč, ale v té chvíli jsem si zoufale přál, aby se jim tu divnou bytost podařilo zadržet. Mé přání však nebylo vyslyšeno, protože oba paladinové se náhle zhluboka uklonili a uvolnili hrozivému stvoření cestu. Proč, to nevím, paladin nikdy neporuší daný rozkaz a rozkaz Lorda Hagena zněl: ,,Nevpouštět do Horní čtvrti, krom občanů města, nikoho". A tato osoba nejenže nebyla občanem města, krom toho se zdála také velmi podezřelá. A navíc si to namířila ke mně!

Co jsem měl dělat? Utéct? Já, zabiják draků...? Seděl jsem tedy na lavici a čekal, až přijde ta bytost, která mi naháněla větší strach, než jakákoliv jiná pozemská nebo podsvětní stvůra, se kterou jsem se za svůj krátký život střetl. Blížila se pomalu, ale jistě. Nevnímal jsem nic, než jí. Zdálo se mi, že slunce zhaslo, lidé se zastavili, nastalo ticho. Sklopil jsem hlavu a zavřel oči.

Nade mnou se ozval hlas, dutý a temný, jako chroptění umírajícího vlka:
,,Posílá mne můj pán, jehož jméno znáš a jehož samotného znáš lépe než kdokoliv jiný. Posílá mne, abych ti řekl: Přijď do mé věže, rychle a sám. Přijď, neboť je to tvůj úděl."
Zvedl jsem hlavu a otevřel oči. Stála tam ta věc, v masce, jakou nosí zaklínači, pohřbívající zavražděné. Co se skrývalo pod maskou, raději nevědět. Jen jednu větu řekla, otočila se a pomalu odcházela pryč.

Jak se hrozná bytost vzdalovala, strach mne pomalu opouštěl a já mohl začít chladně uvažovat. Bylo mi jasné, kdo je ten pán z věže, jehož jméno znám. Byl to zcela jistě Xardas, ale jak se musel změnit za tu dlouhou dobu, kdy jsem ho neviděl. Jakou asi vzbuzuje hrůzu on sám, když má tak děsivého sluhu? A proč si opět žádá moje služby, když má zcela jistě obrovskou moc, věrné a strašlivé služebníky a své vlastní temné umění? Dříve byl slabý, bojoval zároveň proti mágům Vody i Ohně a já byl jeho jediná opora. Dnes už neexistuje klášter Ohně, byl zničen a jeho kněží povražděni, nikdo neví kým, jen já to tuším. Mágové Vody odpluli na pevninu, jejich mírná a nebojovná povaha nebyla sto bránit vzestupu zla. A Xardas stále sílil, neměl soupeře, paladinové se k jeho věži neodvažovali, neboť bez kněží Ohně byli jako smečka vlků bez vůdce.

Xardas je ďábelsky chytrý. Jistě věděl, že nechci přijít, ale mám příliš zvědavou povahu. Příliš mnoho otázek přinesl čarodějův vzkaz a otázky si žádají odpovědi. Odpovědi, které mohu dostat, jen pokud navštívím Jeho. Musím přijít do věže, jinak nenajdu klid!
Rozhodl jsem se tedy. Půjdu a opět budu tomu bídákovi sloužit. Jsme zřejmě osudově spojeni...

Xardasova věž není od Khorinisu příliš vzdálená, pouhých třicet mil, navíc k ní vede dobrá cesta. Přípravy tedy nebyly dlouhé, přes rameno luk, dobrý meč pro nenadálá setkání a trochu sušeného masa k utišení největšího hladu. Vyrazil jsem dalšího dne za úsvitu. Na Khorinis padla hustá mlha, ale již k šesté hodině skrze ní prosvítalo slunce, což značilo krásný den. To byla také jediná povzbudivá skutečnost, která mne provázela, protože jinak se mojí hlavou táhla jedna černá myšlenka za druhou. Připadal jsem si, jak ty ztracené existence, kouřící v přístavu trávu z bažin. I oni trávu nenávidí, tak jak já nenávidím Xardase. Ale tráva je ovládá, proti jejich vůli, stejně ovládá Xardas mne, jako bych byl jeho pes. Doufal jsem, že pěkná cesta v příjemném počasí rozptýlí mé chmury.
Krajina v okolí Khorinisu je skutečně nádherná. Obklopují jej nízké kopce a hluboké, zádumčivé lesy, kterým životodárnou vodu poskytuje několik průzračných bystřin. Lesy jsou plné nejrůznější zvěře, často nebezpečné, ale dobrý lovec se nemusí bát ani strašných stínových šelem nebo chňapavců.

A o bezpečnost cest se dobře starají paladinové, takže každý poutník se může bez obav vydat na cestu, aniž by riskoval setkání s vlkem nebo něčím ještě horším.
Proto jsem doufal, že do Xardasovy věže dorazím ještě před setměním. Třicet mil není pro člověk zvyklého na dlouhé pochody žádná vzdálenost.

Ještě před odchodem jsem se rozloučil se všemi přáteli v Khorinisu. S dobrákem Coragonem, který vlastní nevýnosnou hospodu u Adanosova chrámu, s Valentinem, který už mi dávno odpustil jeden malý výprask, jelikož jsme se spolu mnohokrát řádně nachmelili, samozřejmě na jeho účet. Nezapomněl jsem ani na Lorda Hagena, který sice ve službě vypadá jako starý morous, ale jak udeří půlnoc, tedy konec služby, stává se z něj neuvěřitelný hýřil, který dokonce jednou u Červené lucerny zastavil svoje brnění i meč. Kdybych mu nedomluvil, prodal by lichváři Lehmarovi i paladinskou loď za pár zlatých.

,,Tak tedy sbohem, krásný Khorinise, jen Innos a Xardas ví, kdy tě opět uvidím" pomyslel jsem si, když se za mnou zavřely městské brány a já vyrazil vstříc svému osudu. Kolem sedmé hodiny už mlha dočista opadla a slunce začalo velmi příjemně hřát. Prošel jsem kolem rozsáhlých farem, které zásobují město čerstvými potravinami. Poblíž nich se tyčí k nebi starodávný kamenný kruh, jehož význam zatím nikdo odhalit nedokázal. Na druhé straně od cesty se rozkládá hluboký les, jenž dělí od moře jen úzký, ale vysoký pás skal. A o několik mil dál se už, jako chmurná stěna, tyčí skalnaté hory, dělící život od smrti, zeleň od šedi, přírodu od pustiny. Stačilo jen projít krátkým průsmykem a náhle jsem se ocitl jakoby v jiném světě.

Eroze odkryla černé skály, strhla stromy a pohřbila veškerý život. Lesterovo údolí, kdysi tak živé a zelené, je dnes jedna velká odporná bažina, ale ne živá jako třeba močály v Jharkendaru, nýbrž beze stromů a zvěře. Jen pár zbylých stromů se skroucenými bezlistými větvemi napovídá neznalému, že tu kdysi vládl život.
Otřesen touto smutnou podívanou, pokračoval jsem dál v cestě až k jezeru, které se rozkládá už jen několik mil před Xardasovou věží. Slunce už se chýlilo k obzoru a hory začaly vrhat dlouhé stíny, když jsem dorazil k tomu symbolu Xardasovi vlády nad okolím, k jezeru, které bylo ještě před nedávnou dobou skvostem ostrova, drahokamem Khorinisu a dnes je jen odpornou hnijící kaluží černé a jedovaté vody. Potok, jenž kdysi jezero napájel, vyschl, stojatá voda hnila a stoupal z ní odporný puch smrti.
Byla to strašná podívaná, zvláště pro mne, který jsem pamatoval dřívější krásu Jezera víl, jak poeticky nazvali tento půvabný kout paladinové. Přesto jsem se na chvíli zastavil u jeho břehů, usedl a vzpomínal na chvilky, které jsem tu strávil s Lucrezií. Na opojné okamžiky, kdy jsme pozorovali vodopád a dělali věci, které se nehodí popisovat, leda v kronice Červené lucerny.

Jak jsem seděl, začala se mne zmocňovat nepřekonatelná únava. Nohy mi ztěžkly, mozek otupěl, oči se zamlžily. Nedokázal jsem se přinutit zvednout, ani když mé oči skrze mlhu viděly, jak se voda v jezírku začíná vzdouvat a zlověstně bublat. Na hladině se něco vynořilo a opět zaplulo pod hladinu. Ještě jsem nebyl tak omámený, abych necítil nebezpečí, ale jedovaté výpary okolí jezírka zcela ochromily moji vůli a já bez zájmu pozoroval, jak vodu rozráží, rychlostí žraloka, dlouhý ostnatý hřbet...a blíží se ke mně! Je již jen třicet kroků odbřehu, dvacet, deset a náhle mne zaplavuje příval odporného bahna a nad mnou se otvírá obrovská tlama. Neschopen pohybu, ochromen hrůzou a jedem jezera, jen sleduji dlouhý, černý jazyk, který se ke mně pomalu blíží a šmátrá mi po těle, snad zkoumá, jestli jsem jedlý. Ovíjí se mi kolem pasu a svírá škrtící smyčku. Zdvihá mne ze země a pomalu, s promyšlenou krutostí, sune se zpět do té děsné, hnilobné tlamy.
Pak mne pohltila tma a já ztratil vědomí.

Jak dlouho na mě ležela mlha smrti, nevím. Jedno však vím jistě, když jsem otevřel oči, první co se skrze stín vynořilo, byl výsměšný Xardasův obličej. Alespoň v první chvíli se mi výsměšný zdál, velmi rychle jsem si totiž uvědomil co se stalo. Já,"zachránce světa" a "zabiják draků", jsem se málem nechal zaživa sežrat. Zalil mně pocit studu a navíc nenávisti k tomu, kdo mne zachránil a teď se mi smál do očí. "Měl jsi mně raději nechat zemřít" zachroptěl jsem. Xardas neřekl nic, jen mi přiložil k ústům nějakou lahvičku. Zaplavila mne vlna příjemného tepla a pak jsem usnul.

Probudil jsem se zcela svěží, úzkým okénkem, podobným střílně proudilo do místnosti narudlé světlo, z čehož jsem usoudil, že zapadá slunce. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Krb, truhla, obraz, vše bylo na svém místě, tak jako před několika lety, kdy jsem byl v Xardasově věži poprvé. Musím přiznat, že to jsem nečekal. Xardas za dobu, kdy se nestřetly naše cesty, vyrostl v mé mysli v tajemného a strašlivého temného mága, který jistě musí bydlet v nějaké obrovské síni, obklopený svými stíny a nemrtvými sluhy. Oproti očekávání se jeho pokoj nijak nelišil od Diegovy ložnice.

Přepadl mne hlad, neměl jsem v ústech nic od poledne minulého dne. Z vedlejší místnosti, tedy Xardasovy pracovny, se linula příjemná vůně pečeného masa. Vstal jsem tedy, oblékl si roucho, položené vedle postele a vešel do pracovny. I tam bylo vše jako za starých časů, jen uprostřed pentagramu, nakresleného na zemi stál stůl a dvě židle. Ale jinak se nezměnilo nic, alchymistický stůl, runová koule, stojan s knihami a i ta stará opelichaná harpyje, vše bylo na svém místě. Trochu mne povzbudilo toto zjištění a tak jsem rád usedl ke stolu, kde už jedl Xardas.

Nezvedl ke mně oči, jen řekl: "Posaď se a jez. Kvůli tobě jsem prolezl celou knihovnu, abych našel nějakou kuchařku. Bohužel Beliarův služebník nebývá dobrým kuchařem, takže se musíš spokojit s tím, co máš na talíři."
V duchu jsem se pousmál. Byl to stále on, ten starý, dobrý čaroděj. Zachránil mi život, zřejmě s nasazením vlastního, o tom se nezmíní, ale vytýká mi, že musí vařit!
Jedli jsme mlčky. Jen praskot krbového ohně z vedlejší místnosti rušil ticho.
Když jsme dojedli, Xardas odsunul talíř a dlouze se na mně podíval. "Jistě teď přemýšlíš, proč jsem pro tebe poslal, že?" řekl. Konečně! Otázky, které mne trápily, dostanou odpovědi.
"Ano, to přemýšlím. Ovšem není proč jako proč. Nezajímá mne tolik, jaký úkol mi dáš, ale spíše to, proč mám ten úkol dostat právě já! Tvůj posel mně vyděsil více, než draci, Spáč, hordy skřetů...Musí být mnohem mocnější a snad i poslušnější než já. Proč jsi tedy nedal ten úkol jemu?" Tázavě jsem se na Xardase podíval.
"Dobrá otázka" řekl mág. "Ale nevíš dosud, o jaké poslání se jedná a jaké vlastnosti jsou k jeho zdárnému splnění třeba. Meč je silnější než dýka, ale přesto vrah nezabíjí mečem, nýbrž dýkou. A je tu ještě jedna, neméně důležitá, věc. Ty jsi člověk, s vlastním rozumem a svobodnou vůlí. Moji sluhové jsou bez duše a vůle, v rámci možností sice dokonalí, ale něco jim chybí. A to co jim chybí, máš TY! Jsi vyvolený. Ovšem ne Innosův, toho nějaké konflikty a problémy lidí nezajímají, je to jen dokonalý egoista, kterému dělá dobře uctívání a stavění oltářů. Ty jsi MUJ vyvolený!"
"Takže vlastně jsem vyvolený Beliara, protože pokud ty jsi jeho sluha a já tvůj vyvolený, nemůže to být jinak."

Xardas se usmál mé úvaze: "Víš toho stále málo. Já nejsem ničí sluha, ani toho šaška Beliara. Podívej: Beliar je impotentní trubec! Hahaha. Blesk mně nezabil ani žádná strašlivá nestvůra nevystoupila ze zdí a nepohltila mne za to rouhání...Ne, všechny žvásty o bozích jsou nesmyslné, paladinové, mágové ohně, nekromanti, všechno je to tupá sebranka, která se jen potřebuje někomu klanět. Pouze mágové Vody jsou rozumní. Trochu mne mrzí, že odešli." Rozveselený Xardas posmutněl. Sledoval jsem jeho výstup s údivem, ale nemohu říci, že by mi tato upřímnost nebyla sympatická. Vždyť i já jsem ve skrytu duše měl stejný názor na Innose a Beliara.

Ale co se stalo s krajinou, s jezírkem, s Lesterovou kotlinou? Proč Xardas zničil tyto přírodní divy? Což to nebyl zřejmý projev zlé vůle? Xardas se nad mými otázkami opět rozesmál: "Z tebe se na stará kolena stal zahrádkář, nebo co? No, ale máš pravdu. Zrovna hezké to tu není, jenže krása je velmi relativní pojem. Lidé z Jihu milují své pustiny, zbožňují písek, skály a žhnoucí slunce. Lid Severu zas nedá dopustit na zasněžené pláně a lesy, temné rokliny, kde sníh neroztaje ani v létě. A moji sluhové zase touží po bahnu, jedu a stínu. Ale něco se přeci jen vymklo z mých rukou. Rozhodně jsem nečekal, že v jezeře se objeví Dagaru."

"Dagaru? Tak se jmenuje...ta věc?" Otřásl jsem se odporem při vzpomínce na včerejšek.
Xardas přikývl a řekl: "Ale ten je už minulostí, teď se zabývejme budoucností. Uspokojil jsem již zcela tvoji zvědavost? Nebo máš ještě něco na srdci?" Čaroděj na mně zkoumavě pohlédl. ,,Ano, ještě jednu otázku bych měl. Zabil jsi mágy Ohně?"
Nezdálo se mi, že by tato přímá otázka Xardase zaskočila. Ale tvář mu přelétl stín. "To jsi si opravdu myslel? Jestliže ano, pak jsi se velmi zmýlil. Nejsem ani vrah, ani tak mocný, abych mohl zavraždit mágy Ohně a zničit jejich klášter. Musel to být někdo mnohem silnější a krutější než já. A teď se teprve dostáváme k jádru věci. Potřebuji zjistit, kdo to byl. Kdo se opovažuje zde, na MÉM ostrově zasahovat do MÝCH věcí! A ty mi pomůžeš v pátrání."
"A co když ne?" opovážil jsem se odporovat. Xardas se ironicky ušklíbl: "Ty, hrdina, Innosův bojovník, nechceš pomoci svému starému příteli Xardasovi v boji proti zlu?"
"Xardasi, myslel jsem, že časy hraní si na hrdinu a jeho učitele už máme za sebou. Jistě, že ti pomůžu, ale jen protože bych byl nerad, aby tě sežrala nějaká mocnější potvora. My v Khorinisu máme přeci jen rádi svého neškodného Xardase, který si hraje na mocného, temného mága."

Xardas povytáhl obočí a blahosklonným tonem řekl: "Vidím, že se mi vysmíváš, ačkoliv jsem ti uvařil večeři. Máš ale pravdu, já jsem stále velmi mladý, na světě jsou starší a temnější věci, kterých se musíš bát. A nechci, aby mne někdo zastavil v době, kdy se teprve učím. Tedy vidím, že mi pomůžeš. Pojď za mnou!"

Vstali jsme od stolu. Xardas přistoupil k harpyji a dotkl se jejího zobanu. Chvíli se nedělo nic, ale pak se celá stěna začala sunout do země a před mými zraky se objevil obrovský temný prostor. Vypadalo to jako když se díváte z okna do naprosto temné noci. "Pojď za mnou" řekl mi znovu Xardas a vstoupil do té tmy. Na okamžik jsem zaváhal, v té díře bylo něco děsivého. Ale zvědavost přemohla strach a já vstoupil také. Xardase jsem neviděl, jen jeho hlas mne stále pobízel: "Pojď."

Jak dlouho jsme šli, to nemohu říct. Snad hodinu, snad den, snad tisíc let, zdálo se mi, jako by v té temnotě ani čas neexistoval. Prvotní strach ustoupil a já se cítil ve tmě stejně spokojeně, jako když člověk po náročném dni zavře víčka a nechává se přikrýt křídly spánku. Ale vše někdy konči, i tato cesta skončila, když mi Xardas položil ruku na rameno a řekl: "Jsme u cíle, příteli. Tady čerpám sílu a vědění, zde dostávám poselství a rady od dávných duchů a jednoho dne sem přijdu a už nikdy neodejdu. Toto je NIC. Ale snad cítíš sám, že toto NIC je vlastně VŠE. Zde ti tedy dám úkol, pro který jsem tě zavolal do své věže. Bylo mi odpovězeno, když jsem se ptal: Klíčem je Caragul. Hledej, pátrej, ptej se. Ptej se tam, kde neočekáváš odpovědi. Až najdeš Caragul, poznáš, co je třeba udělat."

Nechápal jsem. Nic, co by se jmenovalo Caragul, neznám. Je to artefakt, je to živá bytost, je to země?

Xardas odpověděl: "Nevím co je Caragul, nevím, kde jej hledat, nevím proč jej hledat, nevím nic. Vlastně jen to, že jej musíš najít. Neboj, už i já jsem pátral, ale nic neobjevil. Ty však dokážeš mnohé věci, na které já nestačím. Proto jsem ti svěřil tento úkol."

Byl to celé nesmysl, snad výplod bláznivé mysli, ale přesto jsem ve skrytu duše cítil, že to musím udělat. Ač vlastně nevím co. Rozhodl jsem se. Půjdu hledat Caragul pro toho blázna. Nebo snad dokonalého iluzionistu? Kdo ví...

Vydali jsme se zpět. Přemítal jsem, na jaké místo mne Xardas zavedl. Ne, toto nebyl výtvor iluzionisty, žádná maškaráda pro lehkověrné. NIC bylo příliš skutečné, čas naprosto bezvýznamný a nekonečný prostor kolem nás. A tma. Avšak tma, kterou osvětlit by bylo trestuhodné, protože zde měly význam jen činy a slova, nikoliv prázdná gesta. V našem světě temnota kryje zločiny a lži, tady však, v absolutním tichu, by lež i zločin byly okamžitě odhaleny, neboť jsem cítil, že NĚCO čte každou moji myšlenku. Ale nebyl to nepříjemný pocit, spíše naopak. Podobný okamžiku, kdy se najde člověk, ochotný naslouchat vašemu trápení. Ne radit, co máte dělat...jen naslouchat.

Přál jsem si, aby naše cesta nikdy neskončila, ale zřejmě ještě nepřišel můj čas, protože jednoho okamžiku jsme se ocitli opět v Xardasově věži. Na chvíli mne zaplavil pocit prázdnoty, lidé by neměli ochutnat nekonečno, pokud se musí vrátit zpět na tento svět. Ale věděl jsem, že zůstat TAM nemůžeme, není dosud konec našeho poslání.

Stáli jsme tedy v Xardasově pracovně. Cesta tam a zpět přinesla málo odpovědí a mnoho otázek. Podíval jsem se na Xardase a prostě se otázal: "Kdo jsi?"
Xardas odpověděl: "Rád bych ti řekl vše, ale dosud nemohu. Jen jedno: najdi Caragul a pak se dozvíš i to, co by jsi nikdy nechtěl vědět. Jdi už, času je málo a já jsem smrtelně unavený a chci, aby konečně nastal můj čas."
Xardasův rozkaz zněl příliš naléhavě, než aby se dal neuposlechnout. Hodil jsem si tedy přes rameno luk a do torby vložil zbytky včerejší večeře. Ještě naposled se střetly mé oči s Xardasovými, a ten pohled byl výmluvnější než jakékoliv loučení.

Již svítalo, když jsem opustil Xardasovu věž a vydal se nazpět do Khorinisu. Cesta ubíhala rychle, hrůznost a temnotu okolí jsem ani příliš nevnímal. Jen jedna věc mne zarazila a přinutila zastavit se. Na břehu jezera totiž ležel Dagaru, z jehož tlamy mne zachránil Xardas. Byl to skutečně netvor, jaký se vyskytuje jen v pověstech a bájích dávných dob. Močáloví žraloci, kteří brázdí bažiny Jharkendaru jsou jen neškodní pulci ve srovnání s tím, co leželo na břehu. Neodvážil jsem se pochopitelně přiblížit, vzpomínky byly příliš čerstvé a já se z chyb obyčejně učit dokážu. Ale i takto, z dálky, se zdál Dagaru obrovský, nejméně padesát stop dlouhý. Vypadal jako velmi přerostlý krokodýl, ale místo nohou měl chapadla jako mořská krakatice. Opravdu odporná věc!

Mé poslání však bylo zřejmě mnohem důležitější, než pozorování mrtvoly, která ještě včera byla až příliš živá. Vydal jsem se tedy dál. Jak chmurný byl přechod z kvetoucího okolí Khorinisu do pustin Xardasova panství a jak pohladil moje smysly první dotek života, když jsem prošel průsmykem zpět! Polední slunce pálilo jako oheň, já to však nevnímal, radoval jsem se z každé květiny, zpěvu ptáka a šumění stromu.

Po několika hodinách se za ohybem cesty a skalou, bránící ve výhledu konečně vynořily rozsáhlé lány farem. Zamířil jsem k nim. Netrvalo dlouho, a potkal jsem nějakého pasáka ovcí, který právě pojídal kus pečeného masa.
Zvedl ruku na pozdrav, já přistoupil k němu a otázal se: "Dobrý muži, Innos tě ochraňuj. Neslyšel jsi někdy slovo Caragul?"
Pasák na mne nechápavě pohlédl: "Poutníku, nepřihnul sis po cestě trochu? Já to znám, stačí jedno pivo v takovém parnu a člověk už pak nevládne smysly. Raději si trochu lehni a vyspi se."
Chytl mne vztek. Jsem pro něj zřejmě nějaký ožrala, který se toulá po cestách, popíjí a pak otravuje počestné lidi nesmyslnými otázkami. Do duše se mi začala vkrádat pochybnost. Ale ovládl jsem se a pokračoval dál v cestě na hlavní farmu, kde je nejvíce lidí a vede ji můj starý známý Lobart. Je to správný chlap, nezapomíná na dobrodiní, jemu prokázaná a dovede být vděčný.

A já pro něj udělal v minulosti už hodně, proto jsem si byl jistý, že s mým problémem mi pomůže, nebo se alespoň bude snažit pomoci. Stál, jako vždy, před vchodem do stodoly a rozdával příkazy ostatním rolníkům.
Už zdáli mne poznal a přátelsky se usmíval. "Vítej u nás, osvoboditeli. Co tě přivedlo na moji farmu? Jdeš si zase zašpásovat s Lucrezií, viď?" Lobart šibalsky mrknul svým jediným okem, což vypadalo dosti podivně.
"Ne, nejdu špásovat" usmál jsem se. "Potřebuji něco úplně jiného. Potřebuji, abys dnes večer svolal všechny rolníky, kterým velíš. Rád bych jim položil jednu otázku."
"Otázku? Na co se ty můžeš ptát mých rolníků, když máš nejlepší kámoše mezi paladiny, čaroději a alchymisty? Ledaže pořádáš nějaký výzkum veřejnýho mínění. Třeba jestli mají khoriniští sedláci radši tuřín nebo květák" zachechtal se Lobart.
"Nech toho, Lobarte! Jestli mi nechceš pomoci, tak to řekni rovnou a já holt budu chodit od rolníka k rolníkovi a ptát se."
"Samozřejmě, že ti pomůžu, příteli. Ale koukám, že tě nějak opustil smysl pro humor. Dřív s tebou byla větší zábava. Jo, třeba když jste ty a Hagy, tedy Lord Hagen, samozřejmě, spadli v noci do otevřenýho kanálu. Hahaha. Andre vyhlásil pátrání hned o šesté ranní, protože mu neměl kdo dát každodenní rozkazy. A domobrana i paladinové pátrají, hledají, všechno marný a najednou vylezete uprostřed největšího frmolu z kanálu na tržnici ty a Lord, voba, s prominutím, úplně od hoven. Hahaha."
Musel jsem se také smát, tehdy to byl neuvěřitelný trapas. Já, přemožitel Spáče a draků a Lord Hagen, velitel mocného řádu paladinů, jsme strávili noc v kanálu, samozřejmě v ne úplně střízlivém stavu.

"To jsou staré časy, Lobarte, které se nevrátí. Dnes už, bohužel, nemám na podobné kousky ani pomyšlení. Dnes potřebuji hlavně pomoc. Poskytneš mi ji tedy?"
"Už jsem ti řekl, že ano. Když si to tak přeješ, hned tu shromáždím všechny moje podřízené." Lobart zavolal na nejbližšího rolníka: "Hej, Vino, svolej mi sem okamžitě celou bandu. A to ti radím, ať nechybí nikdo. Tady náš dobrodinec má nějakou otázku!"
Netrvalo dlouho a před stodolou se shromáždil dav, rozhodně nevypadající na to, že by mi dokázal odpovědět. Odkašlal jsem si a řekl:
"Přátelé, mám jedinou, prostou otázku. Slyšel už někdo z váš slovo Caragul?"
Davem proběhlo zašumění, ale nikdo neodpověděl. Všichni se na mne dívali velmi nechápavě. Pochopil jsem, že tudy cesta nepovede.
"Dobrý, Lobarte, můžeš to rozpustit. Díky ti za pomoc, ačkoliv mi byla k ničemu. Vydám se dál." Stěží jsem zadržoval vztek.

Lobart se na mne soucitně díval. Jeho oči mluvily za něj. "Ten chlapec se zbláznil" myslel si nejspíše a já mu dával zapravdu. Ano, jsem blázen, protože mne opět ta stará svině využila pro svoje pobavení. Teď se určitě Xardas dívá skrze nějakou křišťálovou kouli. Pozoruje tupé tváře sedláků, když se jich ptám na Caragul a svíjí se v záchvatech smíchu nad jejich dementními výrazy a odpovědmi. Občas, při svém vyptávání, narazím na mimořádného blbce, jehož smysl života končí u sbírání tuřínu. To pak Xardas přiblíží pohled, zaostří na detail, na sedlákova pootevřená ústa, vypoulené oči, spálený nos. A pak se strašlivě, nezastavitelně směje. A směje se hlavně mně, mé nekonečné debilitě, s kterou obcházím tyto ovcomrdy a ptám se jich na záhadná tajemství minulosti...nebo snad na neexistující věc?!

Takové představy proudily mou hlavou, když jsem obešel všechny farmy, všechny nájemce, zeptal se všech rolníků, jejich žen, ba i dětí.

Už zapadalo slunce a já teprve teď dorazil ke kamennému kruhu nad farmami. Tady, daleko od lidí, propukl můj hněv naplno. Vytáhl jsem z pochvy Úder bouře a začal jím, jako šílenec, řezat do nejbližšího pařezu, který měl představovat Xardase. Brzy z Xardase, tedy vlastně pařezu, zbylo jen pár třísek.

Největší zuřivost ustoupila. Rozhodl jsem se, že toho manipulátora pustím k vodě. Vytáhnu z truhly svých zbylých pár zlatých a půjdu se strašně opít. Hagen je vždy připraven na velkou noční jízdu, krom toho má i dost peněz. Přibereme třeba i Valentina a začneme kalit u Coragona. To je dobrý plán. No, budu sice mít ráno obrovskou opici, ale to je jen chvíle trápení. Pak ulovím nějakou pěknou šelmu, prodám Bosperovi kůži, drápy a zuby a večer to opět rozjedeme.

"Ať se dědek klidně směje ve věži. Nepotřebuji ho. A krom toho, už jsem pro něj udělal dost. Shnije ve svojí barabizně jako ten pařez, zatímco já se budu bavit."

Věděl jsem, že lžu sám sobě.

Ne, já nejsem z těch, kteří zapomínají. Nenajdu klid, pokud nenajdu Caragul. Budu pátrat třeba deset let, třeba dvacet let...a najdu! Nebo zemřu...

Když jsem dorazil do města, byla už tma, jen obrovský měsíc zaléval krajinu přízračným světlem. Toto je noc vlků, noc, kdy zpívají písně svému stříbrnému bohu na nebesích. Lesy a loukami se plíží stíny mrtvých a hledají klid a mír. A v lidských obydlích se ozývají výkřiky hrůzy a modlitby k bohům za brzký rozbřesk, neboť na křídlech takové noci přilétají strašlivé sny.

Já však nemohl jít spát, přes obrovskou únavu. Toulal jsem se po městě bez cíle a záměru. Všude bylo pusto, i u Coragona prázdno, nikdo se nemodlil na schodech Addanosova chrámu a nad Khorinisem vládlo naprosté ticho. Něco mne ale hnalo dál. "Hledej!" křičel hlas v mém nitru. A já hledal. Došel jsem až do přístavu. Ani tam jsem neviděl živáčka, Kardiff zavřel hospodu, jen Červená lucerna ještě svítila.

A na lavičce u moře seděl jakýsi člověk. Zřejmě starý, neboť byl velmi shrbený a i vsedě se opíral o hůl. Vnitřní hlas přikázal: "Usedni k němu!"

Nemohl jsem odporovat. Nadto mne už přemáhala únava a nohy odmítaly jít dál. Usedl jsem tedy na lavičku vedle starce. On neřekl nic, dokonce se ani neotočil, zdálo se, jakoby mne vůbec neslyšel přijít.

I já mlčel, tížen vlastními chmurnými myšlenkami. Moře, pokryté stříbrnou, měsíční září zpívalo svoji tajemnou píseň, jejíž kouzlo nedokáží napodobit žádné lidské hudební nástroje. A pak mne přepadla náhlá touha říci tomu starému muži vše...

"Hledám Caragul a nemohu jej nalézt" zašeptal jsem. Více nebylo třeba říkat, protože stařec se na mne podivně podíval. Jeho oči byly strašné, plné děsu. V měsíčním světle vypadal jako nějaký přízrak z jiného světa.
"Odkud znáš to jméno?" zachroptěl.
"To není důležité. Vidím však, že ty jej také znáš. A to důležité je! Musíš mi říci, co nebo kdo se jmenuje Caragul. Pokud to ovšem víš."

Stařec na mne stále prapodivně hleděl. Snad pátral, kdo jsem. Ale zřejmě nevypátral nic, co by mu mohlo uškodit, protože pak řekl tiše: "Povím ti tedy příběh svého života, stejně to již nedokážu držet v sobě a ty, zdá se, nejsi žádný zlý duch nebo démon. Ti totiž ví, co je Caragul."

Děd si odkašlal a začal vyprávět: "Narodil jsem se v prosté rybářské rodině, poslední, která ještě uchovávala starodávný jazyk původních obyvatel ostrova, kteří byli většinou vyhlazeni, nebo se přizpůsobili novým příchozím z pevniny. Všichni moji předkové byli rybáři a i já jsem se jím stal. Bylo mi pouhých dvacet let, když mi zemřela matka. Otec matku velice miloval a nemohl bez ní žít, o pouhé dva roky později se vydal po jejích stopách. Zůstal jsem tedy sám, bez cíle, ubohý chudý rybář. Město bylo na mne příliš hlučné a rozmarné, rozhodl jsem se tedy, že odpluji na pustý ostrůvek nedaleko Khorinisu. Nebydlel tam nikdo, jen občas u jeho břehů zakotvila rybářská loď, když si chtěla její posádka odpočinout. Zařídil jsem si na ostrůvku útulnou jeskyni a dva roky tam žil sám, jen z výdělku svých rukou. Ale začalo se mi stýskat po lidech a rozhodl jsem se pro návrat do Khorinisu. Ale té noci, kdy jsem učinil to rozhodnutí, strhla se strašlivá bouře.

Já znám hlas zuřícího moře, je strašný, avšak i v té hrůze je skrytá krása. Tato bouře však byla úplně jiná. Obloha nehřměla, ale zněla tisíci zlými hlasy. Vzduchem se neslo kvílení, při kterém mi běhal po zádech mráz. Jako kdyby spolu bojovaly démonické armády temnot. A náhle se ozvala strašlivá rána a na skálu, ve které jsem měl svoji jeskyni, dopadl nějaký obrovský předmět. Pak jsem slyšel lidské výkřiky, výkřiky hrůzy a zoufalství. Vyběhl jsem z jeskyně. Na skále trčela velká loď s proraženým kýlem. Skála byla poseta mrtvolami. Zachvátil mne strach, tam venku nebylo bezpečno. Rychle jsem zaběhl zpět do jeskyně a schoulil se pod přikrývku, jako by mne pod ní nikdo nemohl vidět a zabít.

A také že neviděl a nezabil. Ráno jsem byl živ a zdráv. Jestli se mi podařilo na chvíli usnout, to nevím, nejspíše ne, člověk, který se bojí, obvykle neusíná. Ta strašná noc jen podpořila mé rozhodnutí odplout. Sbalil jsem si všechny potřebné věci a vytáhnul loďku z jeskyně. Už jsem se chystal nasednout a poprvé zabrat pádly, když tu slyším nějaký pláč. Vycházel z pobřežního křoví. To ale nebyl pláč dospělého člověka, nýbrž malého dítěte. A skutečně, když jsem šel za tím hlasem a rozhrnul větve křovin, uviděl jsem nahé děcko, chlapce. Zřejmě se nějakým zázrakem zachránil ze ztroskotané lodi, jinak jsem si neuměl vysvětlit a teď plakal k neutišení. Soucit mi nedovolil nechat tu chlapce napospas smrti, a také mne lákala myšlenka na vychování dítěte, i když ne vlastního. První starostí bylo, opatřit mu trochu mléka. To jsem měl schované v chladném koutě jeskyně. Po lžičkách jsem mu jej kapal do úst, což chlapečka utišilo. A také jsem mu dal jméno, Dítě bouře. Ve starém jazyce ostrovanů se dítě řekne carra a bouře agul. Ten chlapec se tedy jmenoval Caragul."

Rybář se odmlčel. Ta chvíle ticha byla nabita očekáváním, jako poslední okamžiky před bouří. Cítil jsem, že TEĎ sahám po nějakém starém a děsivém tajemství, jaká mohou skrývat jen lidské duše.

"A kde je to dítě teď?" zeptal jsem se rozechvělým hlasem.
Pohlédl na mne zkalenýma očima, brada se mu třásla. Rozesmál se tlumeným chechotem šílence: "Kde je, ptáš se? Jeho kosti leží na dně hluboké propasti. Já jsem to dítě zabil!"
Zamrazilo mne. Jak někdo může zabít dítě? Dokonce téměř vlastní dítě? Proč? A jak to souvisí s Xardasem?

"Caragul nebyl Dítě bouře. Nedal jsem mu dobré jméno" smál se ten šílenec: "Měl jsem ho pojmenovat Caranakh, Dítě podsvětí. Byl to démon! Poslyš, měl malé kotě, přivezli mi ho jednou rybáři pro tu zrůdu. Druhý den jsem šel lovit ryby a nechal Caragula samotného. Vrátím se, všude krev, kotě rozřezané na tisíc kousků a ten odporný bastard drží v ruce zkrvavený nůž a směje se jak ďábel. Tehdy měl asi dva roky! Vyrval jsem mu nůž a zavřel ho do bedny. Pak se mě zmocnila únava a šel jsem spát.

Uprostřed noci jsem se probudil s pocitem hrůzy. Něco po mně lezlo, šmátralo po přikrývce. Rychle jsem rozžal svíčku a uviděl Caragula, jak se ke mně leze po čtyřech s nožem v zubech. Něco tak strašného bylo na tom dítěti, snad mrtvolný pohled, nebo rty, pořezané od nože. Neudržel jsem vztek, popadl ho za nohy a hodil do jedné díry v jeskyni, která končí neznámo kde. Je asi nesmírně hluboká, protože jsem neslyšel dopadnout Caragulovo tělo."

Rybář od mne odvrátil tvář a já nahlas uvažoval: "Proč by mne Xardas posílal hledat mrtvoly? Ne, to nedává smysl, v tom je nějaká jiná zapeklitost. Musela se stát chyba, něco, s čím by nikdo nepočítal." Obrátil jsem se na starce: "To dítě přežilo obrovskou bouři, když všichni zemřeli, dostalo se z bedny, do které jsi je zavřel a sám říkáš, že nebylo obyčejné. Proto se tě ptám: Opravdu si myslíš, že je Caragul mrtev?"

Rybáři ztékaly po čele kapky potu. Jeho oči nepřítomně hleděly přes moře, na ostrov. Zašeptal: "Už se neptej, já...já ti nemohu říci víc. Stíny mne pronásledují, smrt se blíží..."

To zmatené blekotání mne rozzuřilo. "Jestli mi neřekneš všechno, smrt se přiblíží dřív než si myslíš!" zařval jsem na starocha.

Rozesmál se: "Klidně mně zabij, to je nejlepší věc, kterou pro mě můžeš udělat! Nebo jdi pryč, už tě nechci vidět!"

Pochopil jsem, že tento muž je na pokraji svých sil a výhružka smrti je naprosto neúčinná. I tak mi pověděl mnoho. Tuším teď, alespoň, kam jít. Tam, na ten malý kousek země, na ostrov, který NĚCO skrývá ve svých útrobách...a já musím vědět CO!