Nohy se mi podlamovaly, oči klížily a ruce třásly. Nespal jsem téměř dva dny. Pomalu jsem se plížil do svého domu, neschopen chladného uvažování. Myšlenky a otázky se zmítaly v mé hlavě jako klubko hadů. Kdo je Caragul? A je tam, kde ho chci hledat? Avšak odpovědi přinese budoucnost, teď jsem se musel nutně vyspat. Nohy, ne mysl, mne dovedly do Diegova domu, padl jsem na postel a usnul hlubokým spánkem beze snů.

Ráno mne probudil hluk lidských hlasů, doléhajících do pokoje i přes zavřené okenice. Jako kdyby se mi u domu utábořili komedianti. Vyhlédl jsem z okna a viděl pobíhající paladiny, domobrance a měšťany. Něco se dělo!

Rychle jsem se ozbrojil a vyběhl na ulici. Kolem právě běžel Martin, velitel paladinů v přístavu. Chytil jsem ho za ruku a křikl na něj, protože jinak by mne v tom hluku snad ani neslyšel:"Co se tu děje, Martine? Hoří snad nebo co?" Martin opáčil:"Něco horšího, chlapče, nakonec, jdi se podívat sám, co se stalo v přístavu!"

Zachvátilo mne neblahé tušení. Běžel jsem jako o život, branou, kolem dílen, Lehmarova domu, Kardiffovy hospody až k lavičce u mola, kde jsem v noci vedl rozhovor se starým rybářem. Kolem lavice stál kruh lidí, kteří něco pozorovali. Musela to být děsivá podívaná, neboť ženy zakrývaly dětem oči a muži si před ústy drželi ruku, jako by je postihla mořská nemoc. Prodral jsem se tím davem, nehledě na jeho nespokojené mručení a u lavičky se mi naskytl příšerný pohled. Všude byla krev a na zemi se válela jakási odporná kaše,směs masa, krve, vnitřností a rozdrcených kostí. Jako by někdo toho nešťastníka protlačil, nezastavitelnou silou, skrze ocelové síto.

Odvrátil jsem se, neboť to byl skutečně strašný pohled a nechtěl jsem do těchto krvavých zvratků přidávat obsah vlastních útrob. Brzy však tělesnou nevolnost vystřídal strach a tíseň. Já totiž, na rozdíl od okolních čumilů, tušil, kdo je oběť a kdo vrah! A vrah mne jistě znal a věděl, co tuším.

Nebyl čas přemýšlet, teď bylo třeba jednat. Od rybáře Halvora jsem si okamžitě pronajal loď za pár zlatých a uprostřed největšího ruchu vyplul na moře, k ostrovu. Ostrov daleko není, pro dobrého veslaře je to jen pohodlná vyjížďka na pár hodin. Přesto se tam neodvažuje nikdo, protože tento malý kousek země je líhní vragů, velkých obojživelných ještěrů. Mě se však tyto potvory těžko mohly postavit do cesty, pokud člověk dokáže porazit draka, pak mu jeho stonásobně menší kopie nemůže způsobit problémy.

K ostrovu jsem připlul kolem poledne, slunce sálalo ještě více, než včera a odlesky moře spolu s žárem mě poněkud omámily. Ztěžka jsem vystoupil na břeh, avšak na nějaké rozhlížení a odpočinutí si nebyl čas, protože okamžitě se proti mně vyřítil z hustého pobřežního křoví vrag! Vytasil jsem svůj meč a jedinou ranou mu rozpoltil lebku.
Vragové jsou obáváni spíše kvůli svému dračímu vzhledu, protože jinak se jedná o poměrně nemotorné plazy...ovšem ve vodě jsou velice obratní, tudíž dost nebezpeční.

Chvíli jsem si potřeboval oddechnout a také uspořádat plány. Na ostrově jsem byl, ale co teď? Kam přesně mám jít? Snad do staré rybářovy jeskyně? Nic lepšího mne nenapadlo, pokud v jeskyni nenajdu nic, prohledám celý ostrov a jeho tajemství. Nakonec je opravdu malý, sotva dvacet minut trvá cesta po jeho obvodu, lépe řečeno, trvala by, protože mnohde je ostrov naprosto nedostupný kvůli mořem ohlazeným skalám.

Jeskyně byla vzdálena od břehu nějakých sto kroků a tak jsem brzy vstoupil do jejího jícnu. Hned u vchodu byl velký prostor, kde se válelo nějaké staré nářadí, hadry a podobné zbytečnosti. Ze vstupního prostoru, vlastně jakési předsíně, ústila dál krátká chodba, kterou jsem prošel a vynořil se v poměrně útulné jeskyňce, s postelí, kobercem i nějakými obrazy na stěnách. Vše sice bylo staré a zašlé, ale díky chladu a temnotě jeskyně stále použitelné.

Prohrabal jsem vše, od přikrývek po staré bedny, ale nic důležitého se tam neskrývalo. Nanejvýš staré harampádí a nějaký rezavý meč. Ani zlomený krumpáč se nezdál být vodítkem pro mé pátrání. Ačkoliv přece. Vzteklý a zoufalý beznadějným hledáním jsem jím začal mlátit do země, jako bych se snad chtěl prokopat až na mořské dno. A při jednom úderu jsem náhle zaslechl jakýsi dutý zvuk, zvuk dřeva, pod kterým se, ale něco skrývá. Rychle jsem rozhrnul vrstvu zeminy, kterou jeskyně pokryla kdysi udržovaný poklop. Nedočkavě jsem odstranil ten ztrouchnivělý kus dřeva. Pod ním se otvírala temná propast, široká asi pět stop, ovšem nemohu říci jak hluboká, protože dno jsem neviděl, a ani vidět nemohl.

To byla určitě ta díra, do které rybář hodil dítě jménem Caragul. Nemohl jsem se mýlit. Ale co teď? Mám se vrhnout dolů? Jenže, to je jistá smrt. Přežil jsem mnohé hrůzy a nebezpečí, ovšem vždy to byla nebezpečí, proti kterým lze bojovat. Ale jak mohu bojovat proti pádu z kdovíjaké výšky? Bojoval jsem sám se sebou a se svým strachem ze smrti. Ale neděsila mne tak smrt, jako omyl. Co když toto je prostě nějaká obyčejná hluboká díra, na jejímž dně se teď válí jen kosti malého dítěte? A strašila mě představa, že bych já, velký hrdina, skončil svůj život, protože jsem nedopatřením skočil do špatné díry.

Ale na váhání čas nebyl a jícen té temné jámy mě svým způsobem lákal. Rozhodl jsem se:"Skočím, kašlu na důstojné umírání a velkolepé pohřbívání" a ze zvyku jsem dodal: "Innosi, stůj při mně!"

Vrhnul jsem se dolů a ihned mne pohltila naprostá tma, jen koutkem oka jsem ještě zahlédl ústí jámy, kudy proudilo lehké přítmí jeskyně. Za okamžik zmizelo i ono.
Hlavou mi proběhla myšlenka, co se asi stane, jestliže zatočí chodba, skrze níž padám. Ale náhle jsem ucítil, že opouštím úzkou rouru a letím nějakým obrovským prostorem, protože pocit stísněnosti mě opustil. Musela to být opravdu gigantická propast, padal jsem hodiny a hodiny a stále bez konce. Zdálo se mi, že mám nad sebou nějakou ohromnou plachtu, jako ti blázni, co pokoušejí bohy a skákají z útesů. Zcela určitě se totiž pád zpomalil a já spíše klesal, jako list javoru. Ale kde a kdy bude konec?

Tady a teď! Dopadl jsem na tvrdou zem, aniž bych si jakkoliv ublížil. Byla však naprostá tma a já nevěděl, kam jít. Vytasil jsem tedy meč a hle: ten se rozzářil jasným světlem, jako ocelová pochodeň. Podivný úkaz, mnohokrát jsem s Úderem bouře bojoval i v noci, ale nikdy tasený nesvítil. Snad magie místa dala mu takovou moc.

To, co osvětlil meč, mi vzalo dech. Spáčův chrám i chodby Irdorathu byly jen dětskou stavebnicí, budovou z písku, proti nádheře a velikosti, která se otevřela před mými zraky. Stál jsem v jeskyni, obrovské a podepřené sloupy, silnějšími než staleté sekvoje v lesích Nordmaru. Výšku sloupořadí nemohu odhadnout, protože meč nedokázal osvětlit strop této síně, ačkoliv jeho světlo bylo silnější, než jakékoliv kouzlo, neřkuli obyčejná pochodeň. Tato kamenná, zachmuřeně mlčící alej, se táhla vpřed až do naprosté tmy. Kde končí a čím, to jsem tehdy nemohl vědět.

Ale nebylo to jednotvárné sloupořadí, jaké vídáme v chrámech, vybudovaných rukama lidí. Tady měl každý pilíř svoji vlastní tvář a historii. Jeden byl u paty zdoben strašidelným věncem lidských lebek, jiný zase kamennými květy, další byl zkroucený jako ohromná borovice, jinému dal tvůrce ladné ženské tvary.
A na všech sloupech byla vytesána nějaká poselství, v různých písmech a řečech. Nemohu tedy říci jaká to byla poselství, zda byla stále stejná, nebo pokaždé jiná, ale jedno vím jistě: byla nesmírně stará a netesaly je lidské ruce.

Sloupy, jak na délku, tak na šířku, byly od sebe vzdáleny přesně dvacet kroků, jak jsem si mohl změřit. A za oběma řadami pilířů čněly do nezměrné výše stěny této podivuhodné jeskyně. Ale ne jen holé a černé, nýbrž pokryté tisíci malbami, živými, jako by to nebyly jen obrazy, nýbrž skutečné události, odehrávající se tady a teď.

Na začátku zobrazovaly obyčejný život. Viděl jsem mnohá města, dokonce i Khorinis, a jejich obyvatele, jak nakupují, prodávají, hádají se, usmiřují, milují a nenávidí. Lesy, louky, pouště, zvěř, její lovce, vše živé jako ve skutečnosti. Jak jsem postupoval dál, podél stěny, obrazy se stávaly hrůznějšími. Mnohá města byla vypálena a srovnávána se zemí, po jejich ulicích se hnaly jakési stvůry, snad skřeti, ale mnohem větší a nebezpečnější. Řeky se zbarvily krví, stromy byly holé a mrtvé, zvěř zalezla do svých nor a lovci umírali hlady.

Putoval jsem dál. Zaujal mne zvláště jeden obraz. Skřet a člověk tam spolu seděli u stolu a hráli nějakou stolní hru. Na další malbě si připíjeli z pohárů a radostně se na sebe usmívali. Následovaly obrazy, kde společně loví a pak se modlí v nějakém chrámu, klečíce vedle sebe na schodech před oltářem.

Ale ani tato idyla netrvala dlouho. Po nějaké době, nevím jak dlouhé, protože čas ani prostor jsem při sledování těch skalních výjevů nedokázal sledovat, se vztah člověka a skřeta změnil. Viděl jsem skupiny skřetů, vyháněných ze sídel lidí do mrazivých pustin severu. Mnozí z nich nesli v rukou svá malá skříťata a na těchto smutných pochodech sněhem a ledem zanechávali jejich mrtvolky krkavcům a havranům. I dospělí, mohutní orkové padali vyčerpáním a v bolestech umírali. Některé opozdilce trhali na kusy ohromní bílí vlci.

Dlouho trval ten smutný pochod, nebo snad útěk, z úrodných údolí do severních hor. Dále jsem však viděl veliké město, plné skřetů, ozbrojených po zuby a připravujících se k válce. Uprostřed města stála obrovitá Beliarova socha, jíž se klaněly tisíce orků. Pod sochou stál jeden skřet a něco zřejmě provolával, nějaké strašné kletby vůči lidskému rodu. Vyzýval k válce, k vyhlazení všech lidí a návratu orků do jejich zemí. Nevím jak jsem to mohl vědět, ale vím, že jsem to věděl.

Další výjevy se týkaly opět lidí. Avšak byly téměř stejné, jako předchozí obrazy orků. I tady namaloval ten božský umělec město, ohromné, s mohutnými stavbami a širokým náměstím. Uprostřed něho se tyčila socha, Innosova socha, osvětlená do barvy krve zapadajícím sluncem. Nějaký mág Ohně stál pod ní, se vztyčenou pravicí a dřevěnou holí v levé ruce. Křičel, vyzýval bohy a zaklínal nepřátele. Celé náměstí se černalo davem tisíců paladinů. A všichni měli na rtech jediné slovo: Válka!!!

Další výjevy se stále opakovaly. Nekonečné války mezi skřety a lidmi ponořily svět do temnoty. Města, lidská i skřetí, pustla, lesy bloudili šílenci, jež válka připravila o domovy a rodiny. Válčili všichni. Muži, ženy i děti. Pole nebyla obdělávána, nad pouštěmi se proháněli zlí démoni. Byl to věk vrahů, sebevrahů, nepohřbených těl a duchů, nenacházejících mír.

A nad tím vším se stále objevovala jedna tvář, kterou jsem neznal. Krásná, ale i ve své kráse strašlivá. S krutým úsměvem na rtech pozorovala šílenství, jaké zachvátilo svět. Vztahovala své ruce do obrazů. Tu přátelsky kynula skřetům, tu odpovídala na modlitby lidí. A rozsévala válku a svár do všech zemí světa.
A přeci mi byla povědomá. Neznal jsem jí, ale jako bych ji už někdy někde viděl. Ale kde? Na to měl dát odpověď až čas.

Pokračoval jsem dál v cestě, nevím jak dlouho a kam, a stále sledoval obrazy, strašné a neměnné výjevy vražd a válek. Vypadalo to jako obrazová historie dějin našeho světa. A pak jsem uzřel výjevy, které mnou otřásly více, než všechny předešlé. Na jednom se odehrávala další bitva mezi orky a lidmi. V nějakém neznámém průsmyku, sevřeni skalními stěnami, vraždily se tam spolu jediné rozumné rasy našeho světa. A na jedné skále, osvětlen zapadajícím slunce, stál Xardas a plakal. Hleděl na bitvu, zarmoucený a zkroušený tím nesmyslným zabíjením.

Pokračoval jsem, nevnímaje nic jiného než obrazy, podél stěny. Další výjev zpodobňoval opět Xardase. Teď však stál na vrcholku nějaké věže uprostřed pouště a hleděl do dáli, jako by něco nebo někoho očekával. Další výjev byl téměř totožný, ale tentokrát stál na věži, kterou jsem znal. Bylo to Xardasovo sídlo uprostřed Údolí dolů.
Tušil jsem, že se blížím k cíli, neboť na dalším výjevu už nebyl jen Xardas, ale i JÁ! Rozmlouval jsem s ním v knihovně jeho věže v Údolí dolů.
Následoval obraz, kde mizí Spáč v nějaké temné díře jiného světa a já padám vyčerpán na kolena, nevnímaje bortící se chrám. Pokračovaly další malby, jejichž smysl jsem znal, neboť já byl hlavní postavou a Xardas mým průvodcem. Zachránění z chrámu, boje s draky, loď, plující do Irdorathu a nakonec poslední úder meče do Pána draků, velitele temných armád Beliara. To vše se otevíralo před mýma očima a já pochopil, že na těchto stěnách jsou zobrazeny dějiny našeho světa. Dál už nebylo nic, jen temné stěny, které čekaly, až někdo namaluje do jejich prázdnoty pokračování velkého příběhu dějin.

Ale ještě nebyl konec, neboť z dáli se linula nějaká rudá zář. Teď už jsem nešel, ale běžel, protože ohromná síla mne táhla vpřed, jako kouzelné kameny, přitahující i ten nejtěžší kov.
Cítil jsem, že teď končí tato cesta podsvětím, neboť mne náhle zalilo prudké světlo, vycházející ze sochy, která se ze tmy vynořila přede mnou.

Viděl jsem již mnoho soch ve všech koutech světa, soch, tesaných nejzručnějšími umělci, krásných a ladných. Ale žádná se nemohla rovnat této. Zářila jako krvavý západ slunce nad širým oceánem. Měla dlouhou, černou robu, na které byly vyšity stříbrem znaky, jejichž význam byl pro mne neodhalitelný. A v jedné ruce svírala, k mému údivu, Beliarův dráp a v druhé posvátné Innosovo kladivo. Nechápal jsem, co má znamenat toto spojení dvou zbraní sobě nepřátelských bohů, v rukou jediné osoby.

Ale ještě více mne zaujala tvář sochy. To nebyl kamenný výraz obyčejných soch, jaké vídáváme v chrámech a na náměstích. Tvář byla příliš skutečná a živá, ač strnulá. Pohrával jí kolem úst krutý úsměv a hleděla na mne chladným, vyzývavým pohledem, při němž mi tuhla krev v žilách. Neschopen myšlení a pohybu, nějaká neúprosná síla mne nutila padnout k nohám této soše, nebo spíše mlčenlivému a nehybnému bohu.
Náhle však, při pohledu na tu strašnou tvář, mnou projelo poznání. Ano, ten obličej jsem už viděl, zcela nedávno, na stěnách jeskyně, zobrazený, jak se usmívá nad válkami mezi skřety a lidmi. Jistě to byl on, ačkoliv zde ještě živější a děsivější. Cítil jsem, že pomalu rozplétám nitě dávných tajemství našeho světa.

Avšak stále jsem nechápal význam Beliarova drápu a Innosova kladiva, jež drží jedny ruce. To vše se mělo odhalit ve chvíli nejbližší, protože náhle ze stínu vstoupila do světla sochy, nebo strnulé bytosti, nějaká postava.

Neviděl jsem ji do tváře, neboť mne zpola oslepilo to krvavé světlo. Jen temná silueta se zjevila před mýma očima a oslovila mne dutým hlasem:"Tak přeci jsi nakonec přišel. Dlouho jsem tě očekával v těchto útrobách světa, přikryt tmou, obklopen starými tajemstvími a učen mým Pánem." Po těch slovech se neznámý otočil tváří k soše a hluboce se jí uklonil.
Obrátil se zpět ke mně. "Přišel jsi sem, hnán zvědavostí a vášní po poznání. Přesto jsi na své cestě nepoznal nic, jak vidím ve tvých nechápajících očích. Neustále potřebuješ, aby ti někdo něco vysvětloval a přinášel odpovědi na tvé otázky. Ale my, žijící ve věčnosti starých vědění jsme trpěliví, máme mnoho času. Ptej se tedy, dokud jsem ochoten odpovídat."
"Kdo jsi?" zašeptal jsem.
Stín se podivně zasmál: "Ano, ptáš se, ale opět se ptáš špatně. Není důležité KDO jsem, ale PROČ jsem! Jste hloupí, vy lidé. Více než člověk vás zajímá jeho jméno. Ale já na tvou otázku přece odpovím, když po tom tak toužíš. Jsem ten, koho jsi hledal, jsem Caragul, tvůj klíč k moudrosti a tvá zkáza."
Tak jsem se dostal ke konci své cesty a tehdy se přede mnou otevřela tajemství dávných věků.
Caragul pokračoval:"Shozen do propasti, dostal jsem se k samotným základům, na nichž spočívá tento svět. Učil jsem se a pochopil mnohé.
Většina lidí jsou jen jako lístek hnaný větrem. Neschopni vládnout svému životu, končí jej, zašlapáni do bláta světa. Nedokáží pochopit cestu ani její cíl. Umírají, bezvýznamní, jako kdyby se nikdy nenarodili.
Je však několik těch, kteří, vedeni silnější vůlí, než vlastní, ovládli svůj osud. Záleží však jen na jejich síle a moudrosti, zda dokáží stále vzdorovat nástrahám, jež před ně klade osud. Většinu z nich porazil a zašlapal do prachu dějin, ale jsou i ti, kdož vydrželi a nyní stojí proti sobě. Hledíš na mne s nelíčeným údivem, což naznačuje, že jsi svou cestu ještě nepochopil. Dvakrát jsi stál proti démonům dávnověku, jež žádný obyčejný smrtelník, byť sebesilnější, nemohl zabít. Ale tys to dokázal, porazil jsi svůj osud a nyní stojíš přede mnou. Před svým osudem. Porazíš jej i potřetí, nebo skončíš tak, jako většina tvých předchůdců!
Ale dosud nepřišel čas boje, neboť ti nejprve musím odhalit to, co nevíš, protože taková je vůle mého Pána.
Já jsem zabil mágy Ohně a zničil jejich klášter, někteří totiž pátrali příliš hluboko v tajemstvích Pána. Nestačily jim jejich magické ohňostroje, chtěli víc. Chtěli poznat dávné příčiny Rozdvojení a Sváru. A byli k tomu velmi blízko, jenže nedokázali přemoci svůj osud, tedy MNE.

Zničil jsem je, protože se snažili pochopit podstatu mého Pána. Chtěli zbořit prastaré mýty o věčně soupeřících bozích, v jejichž jménu tekly potoky krve a vedly se tisíce válek. Jejich cílem bylo nastolit nový řád sjednocení orků a lidí pod jediným bohem, pod mým Pánem, protože pochopili, že Beliar a Innos jsou jen dvě tváře jediné bytosti, tváře, které musí být zničeny, aby mohl nastat mír. Před mnoha věky, k nimž nesahá paměť lidí, tu takový řád byl. Viděl jsi přeci ty obrazy. Ork a člověk spolu stolovali, bavili a modlili se ke společnému bohu.

Ale nebyla vina Pána, že došlo k rozdělení a sporu mezi skřety a lidmi. Můj Pán je takový, jací jsou lidé. Oni jej utváří ke svému obrazu a Pán využívá jejich slabostí. Lidé se stále potřebují něčemu klanět, nedokáží být samostatní. Nikdy neudělají něco jen pro sebe. Hrabají majetek, ale ne pro svoji potřebu, nýbrž pro touhu sloužit majetku. Ani zabít neumí jen tak, vždy potřebují vraždit ve jménu něčeho, krále, vlasti, boha nebo peněz. Můj Pán to ví, lid se jej uctíval i kdysi, ale čím více jej uctíval, tím více chtěl být Pán uctíván.

Když došlo k vyhnání skřetů, Pán uchopil pevně svoji příležitost. Zjevil se skřetům, v temné a strašné podobě a se jménem Beliar, jako jejich ochránce a nepřítel lidí. Podnítil je k válce. Využil jejich pokoření a nenávisti. Nyní se mu klaní každý ork, ochoten položit za něj život a obětovat duši.
A zjevil se i lidem, jako pán Ohně a Světla. Zasel jim do duší falešný pocit, že oni jsou ti dobří a orkové zlí. A jako se skřeti úpěnlivěji modlili k mému Pánu ve svém strachu z lidí, tak se lidé hlouběji klaněli témuž bohu ve strachu z orků. Ve jménu krásného a dobrotivého boha Innose prolily svaté řády paladinů a mágů Ohně potoky skřetí krve, ve jménu světla působily stejné, ne li větší utrpení, než Beliarovy armády temnot."

Caragul se rozesmál. Náhle rudá zář pohasla a já spatřil jeho bledou, krutou tvář, když výsměšným a chladným hlasem dodal: "A teď vzpomínej, můj milý hrdino, vyvolený Innosův, kolik lidí a skřetů jsi při svém boji za dobro povraždil TY!"

Otevřela se podemnou hluboká propast, propast mého vědomí a vzpomínek. Poslední slova mne zasáhla hlouběji, než jakákoliv zbraň. Ano, celý svůj život Innosova bojovníka jsem vlastně jen nevědomky sloužil tomuto strašnému bohu, jako slepý nástroj jeho plánů. Zabíjel jsem skřety a lidi, kteří překáželi Xardasovým plánům, v bláhovém přesvědčení, že tím konám dobro. Ve skutečnosti mnou prolitá krev měla za následek jen další prolitou krev, vraždění, násilí. Ve jménu dobra jsem šířil zlo!
"Nevěděl jsem, co dělám" zašeptal jsem ve snaze obhájit se.

"Nevěděl jsi, co děláš?" smál se Caragul."Nesmysl. Jen jsi se nikdy nezamýšlel nad tím, co děláš. Slepě jsi poslouchal mínění svých učitelů o tom, co je dobré a co špatné. Byl´s hříčkou v rukou moudřejších, bezduchou zbraní, bez vlastní vůle a svobodného uvažování...tak jako téměř všichni lidé.
Ale ještě stále máš možnost, jak se vyprostit ze zajetí lidí, kteří tě ovládají. Tvá vnitřní síla je velká a může být užitečná. Staň po mém boku. Budeš mít jediného Pána, mocnějšího než je kdokoliv jiný. Není pokořující být jeho služebníkem, neboť jeho podstata je vyšší než podstata lidí, jejichž služebníky mohou být jen hlupáci, jakým jsi býval ty. Jak se rozhodneš?"

Malou chvíli jsem zaváhal. Otevírala se přede mnou naděje na svobodu, teď jsem mohl servat Xardasova pouta a stát se sám tím, kdo tahá za nitky loutek, zvaných lidé.
Ale byla to jen chvíle váhání.
"Takto se rozhodnu!" vzkřikl jsem a jedinou ranou meče uťal hlavu tomu hroznému stvoření, nebo snad hlasu svého svědomí.
Hlava odletěla kamsi do temnot síně a já klesl na kolena, v bláhovém domnění, že úkol je splněn. Avšak ještě nebyl konec!

Caragulovo bezhlavé tělo nepadlo mrtvé k zemi, jak jsem očekával, nýbrž se začalo klátit po síni a hledat zatoulanou hlavu jako při nějaké hrůzné hře na slepou bábu. A z temného kouta se znovu ozval ten mnou nenáviděný, dutý a výsměšný hlas."Hahaha, myslel jsi, že mne můžeš tak snadno zabít? Ach ty hlupáku, nejsem žádný obyčejný smrtelník, bandita, které jsi ty bez milosti vraždil. Já jsem velký věštec, taškář, šašek, komediant a iluzionista. Podívej!"
Našel svou hlavu a začal s ní obratně žonglovat. Hlava se při tom směšně, a zároveň nevýslovně děsivě, šklebila. Do ticha jeskyně náhle zazněl nějaký pekelný orchestr cimbálů, bubínků, falešných píšťal a nesnesitelných tamburín. Hlava začala prozpěvovat odrhovačky z vesnických masopustů, některé nevinné, jiné přisprostlé. A ruce ji stále přehazovaly mezi sebou, dělaly s ní neuvěřitelné kousky, zatímco tělo kolem mne do rytmu tančilo.

Pak ruce uchopily pevně hlavu a přiblížily ji k mé tváři, až jsem cítil její mrtvolný dech. Její strašné, zelené oči se na okamžik vpily do mých. Mlčky jsem hleděl do těch očí. Nastal krátký okamžik ticha, hudba umlkla, Caragulovo tělo se přestalo zmítat v tanci. A teprve teď jsem pocítil příchuť vítězství, protože můj pohled zvítězil nad jeho pohledem. Hlava sklopila oči a ruce ji rázně nasadily na krk, jednoduše, jako když se zavře láhev.
Ale hudba znovu zpustila, šašek a iluzionista nemohl připustit porážku. Náhle se přede mnou zjevil Gorn. Objal mne přátelsky kolem ramen a poplácal mě rukou po břiše: "Ztloustl jsi, brachu. Kdy zase půjdem vraždit skřety?" "Go...go..gorne, co tu děláš?" vykoktal jsem.
Někdo mi zaklepal na rameno. Odvrátil jsem tvář od Gorna. U druhého ramene nyní stál Vatras a vemlouvavě mi šeptal: "Jsi vyvolený, synu. A vyvolený musí zabíjet!" Teď jsem nestačil říci nic, když se u mých nohou objevil svíjející se Lester a zoufale křičel: "Bolí mě hlava, strašně mě bolí hlava!!"
A hudba sílila a zrychlovala se, vypadalo to jako nějaký tanec přeludů a nočních můr, jež si daly všechny sraz na tomto místě, aby slavily mou porážku a smrt.
Zjevil se Diego, Milten, Pyrokar, Saturas a mnoho dalších, které jsem za roky putování světem potkal. Každý mi něco řekl, avšak vždy opakoval, co řekli jeho předchůdci, jen jinými slovy. Vraždy, násilí, bolest...v to chtěl změnit můj uplynulý život v mých očích ten mistr iluzí, cirkusový démon, pouťový přízrak.
A náhle, v jediném okamžiku utichla hudba. Nastalo naprosté ticho. A síní se rozhostila neproniknutelná tma. Cítil jsem se jako nezúčastněný divák, sledující poslední dějství nějaké tajemné a děsivé divadelní hry.
A to poslední dějství vskutku přišlo, neboť jak náhle světlo zhaslo, tak náhle se rozsvítilo a přede mnou jsem stanul JÁ! Jestli to byla má kopie, dvojník nebo snad alter ego, špatné já či temné svědomí, to bylo a je pro mne stále tajemstvím. Ale jedno jsem cítil jasně. Byla to výzva, jak přemoci sám sebe, neboť je na světě mnoho překážek a mocných nepřátel, ale tím největším soupeřem je člověk vždy sám sobě. Musel jsem zabít sebe, abych mohl zvítězit.

A druhý já pravil strašným hlasem, jež zněl nesmírnými prostorami jako dunění bouře: "Dost již bylo mámení a her, nyní přišel ČAS, kdy ty můžeš zabít mne a já můžu zabít tebe!"
S těmi slovy vytasil meč a vrhl se proti mě. Zbraně třeskly, na zem dopadly vykřesané jiskry. Bojovali jsme v krvavém světle strašného a mocného boha jako dva přízraky, jako salamandři, tančící v ohni svůj boj a bojující svůj tanec. Ne, to nebyl obyčejný souboj na meče, jakých jsem zažil stovky, tady nerozhodovala síla paží a šermířské umění, ale jen a jen vůle a síla mysli. Vteřiny ubíhaly jako hodiny, minuty jako dny a dny jako věky a ocelová ostří našich mečů se stále blýskala vzduchem a naše hrudi vyrážely vzdechy únavy a touhy po vítězství.
Mnohokrát jsem se ocitl na pokraji smrti, když Caragul stiskl čepelí meče mé hrdlo, ale nikdy jej nedokázal proříznout. Nemohl a nechtěl zabít sám sebe. Ale ani já neměl tu sílu, sílu, která je schopna porazit vlastní stín, a když jsem již držel špičku meče na krku svého protivníka, vždy mne zastavil strach.

Ale přišel čas, kdy život ztratil pro mne svůj smysl a já přestal myslet na to, co se stane, až sobě proklaji hruď. Nepřítel již bojoval chabě, neočekával, že mne již unavil boj a život, že chci jen odejít do stínů, ověnčen jediným vítězstvím, které má smysl, vítězstvím nad sebou samým. V okamžiku, kdy nevládl mečem, jsem mu probodl srdce.

Rozhodil ruce, ze kterých mu vypadl meč a na krátkou chvíli se jeho zhasínající oči zadívaly do mých. Viděl jsem v nich bezednou prázdnotu, byl to pohled plný strašné hrůzy, pohled bytosti, která ví, že odchází do nějakých děsivých končin, ze kterých už není návratu. Pak padl Caragul mrtev k zemi.

A já, malý, bezvýznamný človíček, jsem teď stál proti samotnému bohu. Jeho strnulý pohled, hledící do před sebe do dálav, se teď upřel na mne, planoucí nenávistí a hněvem. Nějaká nepřemožitelná síla mě tlačila na kolena, ohýbala můj hřbet. "Ale teď to nesmíš vzdát!" křičel hlas v mém nitru. Člověk však nemůže chytit kámen, vržený trolem, nemůže podepřít padající horu. Člověk nedokáže bojovat proti moci bohů.
Klesl jsem na kolena a tvář zabořil do prachu země.

Náhle však byl pohled boha odpoután něčím jiným. Upřel jej za mne, do temnot síně. Neviditelné ruce, svírající mé tělo, uvolnily své sevření. Mohl jsem se narovnat a svobodně vydechnout. Co vyrušilo toho smrtonosného Pána při jeho hostině, kdy ze mne vysával ducha, jsem odhalil až později, protože teď jsem byl uchopen mocným vírem, vtažen do spirály uragánu a nesen věky a světy.

Letěl jsem nesmírnou rychlostí oblohou, nad moři, ostrovy a světadíly. Viděl jsem známé země, jak jsou ničeny válkou a nenávistí skřetů a lidí. Všude pochodovaly černající se armády, do boje, za krví a smrtí. Ničily poklidná městečka, kvetoucí farmy a zelenající se lesy. Ani nesmírné rozlohy zádumčivých pouští nebyly ušetřeny vraždění, písek se barvil krví. V hlubinách oceánů hodovali žraloci a ještě horší nestvůry na posádkách lodí, potopených při těch nesmyslných válkách.

Opustil jsem známý svět skrze temnotu Ničeho. Můj duch teď letěl nad jiným světem, a přeci stejným jako ten náš. I tam se opakovalo do omrzení to samé. Války, vraždění, ničení, utrpení. Všude jsem viděl výbuchy ohně a dýmu, ve tvaru ohromných hub, oblohu křižovaly smrtonosné hvězdy a dopadaly na města za výkřiků hrůzy a bolesti. Lidé už tam nebojovali proti sobě ocelí a železem, nýbrž nějakou ničivou magií. Ale přesto to byl stále v podstatě ten samý svět, jen starší a hrůznější.

A pak jsem proletěl do Posledního světa. Ten byl nejstarší, prázdný a pustý, jen obrovské, rudé a vyhasínající slunce dávalo trochu světla šedivé, bezútěšné poušti. Nerostl tam jediný strom, zemi nepokrýval trs trávy, neproháněla se tam stáda zvířat a žádný člověk nepostavil příbytek pro svoji rodinu, neboť mezi skalami a prachem toho světa nebylo lidí.
A přeci tu kdysi být museli, neboť uprostřed světa stály trosky nějakého města. Bylo ohromné, některé paláce byly svoji rozlohou větší než celý Khorinis. Ale i ono padlo, proč, to nevím."Každá hmota se jednou rozpadne, jen Plamen je věčný" učili mágové Ohně. Ano, a lidé tento Plamen používají k ničení hmoty a k ničení sama sebe.

Opustil jsem Poslední svět a zjevil se opět ve staré síni podsvětí, tam, kde jsem vyhrál souboj nad sebou. Vše bylo jinak, nestál tam už Pán, nýbrž veliký trůn, na němž, nohu vítězně položenou na hlavě mrtvého boha, seděl Xardas! Ale ne ten lstivě dobrotivý čaroděj, učitel a rádce, přítel v nouzi a vůdce mého osudu.

Teď, pohlédnuvše do jeho planoucí tváře, cítil jsem, že vyhrál strašnou bitvu, bitvu proti samotnému bohu.
"Ano, milý příteli, tušíš správně" zazněl do ticha jeho hlas, dunivý jako bouře, jako temná píseň rozezleného oceánu."Dovedl jsi mne až sem, do Síní dějin. Sledoval jsem tvoji cestu podsvětím, a to, co ty jsi bez zájmu přehlížel, já četl a chápal. Pochopil jsem sílu Pána a našel jeho slabiny, které mi umožnily zvítězit nad ním.

Býval jsem nejprve obyčejný člověk, pak mocný čaroděj a vládce osudu Vyvoleného, tedy tebe. Ale slabé jsou síly, které přináší svět lidí a příliš malá je moc, kterou jsem tam mohl mít. Já chtěl víc! Byl jsem vybrán jako Ničitel bohů. Zabít Pána a odejít do temnot Ničeho, s tím jsem byl poslán na tento svět Jediným, kterému vy lidé říkáte Adanos. Pokud bych naprosto splnil tento úkol, odešel, nezlákán mocí, zavládl by světu mír. Orkové a lidé by opět sedávali u jednoho stolu, lovili spolu divou zvěř a modlili se na stupních chrámů.
Já jsem to však nedokázal udělat, protože teď už nejsem Xardas, obyčejný člověk, ani Xardas, mocný čaroděj, teď jsem Xardas bůh!"

Pohrdavě odkopl hlavu poraženého Pána a vztyčil se. Pohlédl jsem do pootevřených dveří budoucnosti. Viděl jsem, jak Xardas roste. Nestačila mu síň, nestačil mu ostrov, nestačil mu ani celý svět. Jeho obrovská postava roztáhla ruce a zakryla slunce, měsíc i hvězdy. Svět se ponořil do temnot, když jej touha po moci zcela ovládla a On, Xardas, přemožitel boha a sám bůh teď na mne hleděl nepřítomným a přeci spalujícím pohledem, v němž se zračilo vědomí nepřemožitelné síly. A lidstvo celého světa se klanělo novému bohu, jehož jméno je Xardas Innos Beliar. Mráz mi přejížděl po zádech a krev tuhla v žilách. To, co se odehrávalo teď a tady, v Síních dějin, přesahovalo mé chápání.

Pak se však Xardas zmenšil, jeho oči pohasly a unaveným hlasem pravil: "Příliš mnoho krve a násilí jsem viděl a nevěřím, že lidé jsou schopni žít bez bohů. Neustále potřebují nějakou oporu, důvod proč žít a umírat. Asi nikdy nepochopí tajemství Ničeho, jeho nehybnou sílu a laskavou náruč. Musí si na své bohy sáhnout, nestačí jim pouhé vědomí, že jsou. Lidé chtějí, aby bohové byli jako oni. A bohové jim tedy plní jejich přání. Pomáhají skřetům vraždit lidi a lidem vraždit skřety. Ale ne, protože jsou bohové takoví, ale protože je lidé chtějí mít takovými. Až tedy, můj žáku, budeš spílat svému učiteli, starému Xardasovi, za násilí, které v jeho jménu páchají lidé, nezapomeň na moje slova.

Snad jsem měl odejít do stínů Ničeho, snad by to skutečně bylo lepší, ale i ve své síle jsem slabý. Ano, jsem slabý, slabší než ty, neboť jsi dokázal to, co já nikoliv, porazit sám sebe. Možná tedy ty jsi ten Vyvolený, o kterém mluví dávná proroctví moudrých. Máš nesmírnou sílu, větší, než jakýkoliv člověk. Ale ne sílu paží, nýbrž sílu ducha. Překonáváš svůj strach, překonáváš sám sebe.
"Xardasi" zašeptal jsem. "Vzdej se moci, přemož tu sílu a pojď se mnou do stínů."
Ale viděl jsem, že veškeré prosby jsou marné, neboť Xardas již ochutnal příliš moci a nemohl se vzepřít.

Pohlédl na mě kalným zrakem: "Je pozdě, příteli. Nedokázal jsem to, když ty jsi putoval světy a teď už nemohu, nemám sílu. Ale jednou přijde čas, kdy se tam odeberu, zda to pro mne bude utrpením nebo klidným spánkem, to nevím.
Ale jedno vím zcela jistě. Ještě jednou se střetneme. Protože ty, můj žák, jsi teď Ničitelem bohů! A až mne porazíš, protože takový je můj osud, snad odoláš vábení moci a odejdeš do stínu, aby se mohl tento svět konečně zbavit prokletí, která sebou nesou bohové a jejich moc."

Přistoupil ke mně a položil mi ruce na ramena: "Vždy jsem tě měl rád, můj milý hrdino, vítězi nad sebou samým. A budu zde, v Síních dějin, očekávat tvůj příchod. Ještě nejsi tak silný, abys mne mohl zničit, ale jednou tu sílu získáš. A já tě zapřísahám, až ji získáš, zabij mne a pak spolu odejdeme do stínů, tak jak jsem si vždy přál. Nedokáži zabít sám sebe, snad to tedy uděláš ty. Rozuměl´s, příteli?"
Beze slova jsem přikývl, když se bohu Xardasovi zaleskly v očích slzy.
"Teď už ale jdi, synu, musím být mocným a smrtonosným bohem, jakým mne chtějí mít lidé a jakým já nechci být. Budu tě toužebně vyhlížet, až mne přijdeš zničit."
Pomalu se vlekl k trůnu, ne bůh, ale smutný stařec, jenž převzal nesnesitelné dědictví. Posadil se na trůn a plakal...

Poslední řádky

Sedím dnes na vrcholku věže uprostřed žhavé pouště a píši poslední řádky této historie, kterou však nikdo nemůže číst. Slunce zapadá a barví do ruda tiché skály a hory písku. Tichá je poušť, když se slunce sklání za obzor a přináší smrtelníkům, kteří dokáží cítit, nádech nekonečna.
A někde nad pouští, na bezmračném obzoru stále vidím Xardasovu tvář, hledící na mne a očekávající můj příchod. Nevím, jestli jsem už dostatečně silný, ačkoliv jsem trávil staletí učením se a zdokonalováním svých sil. Ale nemohu jej navštívit a jít s ním do stínů Ničeho, neboť dosud nepřišel Ten, koho očekávám. Můj Vyvolený, kterého provedu zkouškami, aby byl později připraven zničit mne, pokud bych neodolal vábení moci bohů.

Hledím tedy do dálav pouště a očekávám, kdy přijde a kdo to bude...