Čest, sláva s smrt / Povídka
Přehled povídky
Autor
Sir MordragDiskuse
zdeHodnocení
Seznam dílů
Popis
Co se asi stane, když jako jediný, v době kolonie a bezejmeného hrdiny, přežijete bitvu a ocitnete se tak daleko za nepřátelskou linií? Jaký tedy bude příběh Loktana, bývalého královského vojáka? Dostane se zpět k lidem?
2.díl - Supi, mrtvoly a jeden bastard
Tma. Jen tma. Ležel jsem se zavřenýma očima a přemýšlel, zdali nejsem mrtvý. Ne, mrtvý nejsem. To by to tu tak děsně nesmrdělo. Ale proč necítím tělo? Pro začátek zkusím otevřít oči. Učinil jsem tak. Zase jen tma. Pomalu se mi vracel cit do celého těla. To mi poodhalilo záhadu, kde to jsem. Jenom jsem si na nic nemohl vzpomenout. Podle tlaku, vyvíjeného na moje tělo, jsem usoudil, že na mně cosi leží. Následovala zkouška přibližné velikosti. Obejmout to nešlo, ale dosáhnout na konec ano. Mohlo to být tak ani ne dvakrát větší než lidské tělo. Sevřel jsem to a snažil se s tím pohnout. Trochu se to hýblo napravo, ale jinak nic. To bude tou únavou, co takhle zjistit, co to je. Začal jsem s hlubokým nádechem a pokusem o definování toho puchu. Hm, zdechlina. Hned vzápětí jsem to něco podrobil zkoušce detailního osahání. Narazil jsem na pancíř. Na člověka moc tlustý. Zkusim se dostat pod pancíř. Kupodivu se mi to podařilo. Našel jsem asi kůži, soudě podle toho, že to bylo hrubé, tvrdé a seschlé ale přesto pružné. Ležel na mně ork. To byl impuls pro můj mozek a vracela se mi paměť. Už jsem tedy tušil, jak se na mne dostal ten ork. Ten smrad je příšernej, musím ven! Zapřel jsem se tedy, zatnul všechny svaly a za notné pomoci nohou jsem ho ze sebe odvalil.
První, co jsem viděl, bylo slunce. Ta žlutá svině mi už zase svítila do očí. Až teprve teď se ozvala šílená bolest břicha a hrudníku. Břicho muselo být nějak zmáčknuté, že jsem ho necítil. Svíjel jsem se v křečích na zemi. Po dobré hodince bolest konečně ustala a já mohl začít pořádně vnímat.
Nejdříve jsem si prohlédl vlastní tělo. Zbroj byla zničená, z kroužkové košile zbyly jen cáry a prsní krunýř chyběl úplně, tam, kde měl být, byla košile nasáklá krví a přes její roztrženou spodní část jsem viděl namodralé pohmožděné břicho. Nohy a ruce se zdály být v pořádku, na hlavě bolel jen ten monokl. Po tom, co jsem si svlékl horní část oblečení, se ukázalo, že krev na hrudi způsobilo pouze hlubší škrábnutí, ale také se ukázalo, že namodralé není zdaleka jen břicho, nýbrž i levá strana hrudního koše.
Teď jsem se začal zajímat o čas a místo. Bylo tak poledne, slunce pražilo jako vždycky, jen mě překvapilo, že vzduch taktéž páchne zdechlinou a na nebi krouží supi. S neblahým tušením jsem vstal a rozhlédl se.
To, co jsem viděl, mi přesto vzalo dech a přivodilo zvracení. Stál jsem uprostřed obrovského bitevního pole, teď spíš uprostřed pole mrtvol. Tak půl kilometru na všechny strany byla zem rovnoměrně poseta mrtvými těly orků, ale i lidí. Všechna těla svojí pozicí vzdáleně připomínaly výjevy z krutého boje, který tu včera (odvozeno od stádia rozkladu mrtvol a zaschlé krve) probíhal. V dáli, vlevo, byly rozesety mrtvoly osedlaných koní, asi se pokoušeli o obchvat. Za mnou, až na konci prostranství, se kus země leskl. Tam někde musel být náš generál Hagen se svojí ochrankou. Nikde ani známka života. Dokonce ani výsledek bitvy se nedal odvodit.
Po řádném vyzvracení jsem se začal zajímat o vlastní přežití. Supi na obloze mi naháněli pořádný strach, nehledě na to, že jsem byl beze zbraně. Potácel jsem se směrem ke stanovišti Hagena. Z těch mrtvol se mi dělalo mdlo a pořád jsem zakopával a následně padal hlavou do krvavých kaluží. Ne málo lidí by na mne zaútočilo, považuje mě za zombie. Cestou jsem sebral zkrvavený meč, avšak byl jsem tak zesláblý, že by mi moc nepomohl proti nikomu. Pohled na mrtvoly totiž zapudil i pud sebezáchovy. Konečně jsem došel k bývalému polnímu velitelství.
Momentálně bylo jen kusem země s mrtvolami paladinů ohraničeným kopami mrtvol skřetích válečníků. Uprostřed zhroucených těl v lesklých zbrojích ležel člověk v paladinské zbroji se zlatými prvky a sklopeným hledím krví zamazané helmy. V břiše měl vražené dlouhé železné kopí s obrovskou orkskou standartou. Pod ním byly do země vtlačeny koňské podkovy. Tak aspoň že Hagen se zachránil... Poklekl jsem a odklopil paladinovo hledí. Zírala na mne bledá hlava s otevřenými ústy, jakoby ve smrtelném výkřiku. Oči se zúženými zorničkami na mne zoufale hleděly zpod přivřených víček. Byl to Feron, po králi a generálovi nejvyšší muž v armádě. Osobně jsem se s ním neznal, avšak již jsme spolu několikrát hovořili, ještě před tím průserem s tou vraždou v hospodě, která mě stála místo rytíře. Zavřel jsem mu víčka a zašeptal: „Ať se ti alespoň teď dostane zaslouženého klidu.” Vstal jsem a rozhlédl se po stanovišti. Sebral jsem dlouhý, čistý jednoruční meč u mých nohou. Připnul jsem si ho k opasku a vykročil k jedinému mrtvému paladinovi s čistou zbrojí.
Byl to Larek, můj bývalý kamarád. V hlavě mu trčel šíp, ale krev stekla díky zakloněné hlavě dozadu do helmy. A přeji mu to. To on mohl za to, že teď na sobě nemám stejnou zbroj. Tenkrát v té hospodě mě vyprovokoval, a když jsem pak vstal, abych se na něj vrhnul, vytasil dýku. U stolu seděl ještě Abron, rytíř a můj dobrý přítel, a ten, když nás viděl, jak proti sobě stojíme, tak nás chtěl od sebe odtrhnout. Jenže přišel zrovna ve chvíli, když jsem Larekovi vyrval dýku. Přirozeně se mi jí jako rytíř pokusil sebrat, ale já už jsem měl taky něco vypito a tak jsem ho bodnul. Bylo to večer v hospodě, takže samozřejmě zbroj neměl. Jeho smrt mě tenkrát hodně ranila. A teď mi leží u nohou muž, co za to může!
„Zasranej provokatére!” zvolal jsem a kopnul do bezvládného těla. Zbroj zařinčela a to mi přivodilo nápad. „Vezmu si aspoň tvoji zbroj, hehe,” řekl jsem si pro sebe. Svléknout toho parchanta bylo velice obtížné, ale nakonec se to vyplatilo. Měl jsem v ruce paladinskou zbroj a to prakticky bez námahy. Teď se jen obléct...
Takový úskok od supů bych v životě neočekával. Když už jsem měl navlečenou koženou košili a navlíkal si kalhoty, uslyšel jsem za sebou zaskřehotání. Otočil jsem hlavu a jen taktak uskočil. Sup se vznesl, opsal oblouk a znova si to na mne namířil. Sebral jsem nejbližší zbraň, dřevěné kopí, a namířil jí proti supovi. Ten se nabodl a sklouzl po kopí až k mým rukám. Sundal jsem ho z kopí a už na mne letěl další. Namířil jsem na něj kopí, on těsně před ním uhnul na stranu a klovl mě do nohy. Hned potom to ode mne dostal násadou a odporoučel se zpět na oblohu. Věděl jsem, že se vrátí a tak jsem se poohlédl po lepší zbrani. Do oka mi padla natáhnutá kuše. Ležela pár mrtvol ode mne. Sebral jsem ji, zamířil a vyčkával. Sup se na mě spustil střemhlav. Počkal jsem si, až se přiblíží. Tak třicet stop ode mne si nejspíš uvědomil můj úskok, zabrzdil, a chvilku si mě prohlížel. Tím se mi odkryl a já svou šanci nehodlal promrhat. Drnklo to, pak zasvištělo a sup se zvolna snesl na zem. Byl mrtvý.
Dooblékl jsem si kalhoty, popadl kopí a běžel ke své ”zbrojnici”. Hodil jsem na sebe drátěnou košili, boty a rukavice a mazal pryč. Ještě jsem se zastavil u truhly vzadu, kde jsem našel elixír života a dva chleby. Pak jsem se, ozbrojen kopím a mečem, vydal do útrob lesa.
První, co jsem viděl, bylo slunce. Ta žlutá svině mi už zase svítila do očí. Až teprve teď se ozvala šílená bolest břicha a hrudníku. Břicho muselo být nějak zmáčknuté, že jsem ho necítil. Svíjel jsem se v křečích na zemi. Po dobré hodince bolest konečně ustala a já mohl začít pořádně vnímat.
Nejdříve jsem si prohlédl vlastní tělo. Zbroj byla zničená, z kroužkové košile zbyly jen cáry a prsní krunýř chyběl úplně, tam, kde měl být, byla košile nasáklá krví a přes její roztrženou spodní část jsem viděl namodralé pohmožděné břicho. Nohy a ruce se zdály být v pořádku, na hlavě bolel jen ten monokl. Po tom, co jsem si svlékl horní část oblečení, se ukázalo, že krev na hrudi způsobilo pouze hlubší škrábnutí, ale také se ukázalo, že namodralé není zdaleka jen břicho, nýbrž i levá strana hrudního koše.
Teď jsem se začal zajímat o čas a místo. Bylo tak poledne, slunce pražilo jako vždycky, jen mě překvapilo, že vzduch taktéž páchne zdechlinou a na nebi krouží supi. S neblahým tušením jsem vstal a rozhlédl se.
To, co jsem viděl, mi přesto vzalo dech a přivodilo zvracení. Stál jsem uprostřed obrovského bitevního pole, teď spíš uprostřed pole mrtvol. Tak půl kilometru na všechny strany byla zem rovnoměrně poseta mrtvými těly orků, ale i lidí. Všechna těla svojí pozicí vzdáleně připomínaly výjevy z krutého boje, který tu včera (odvozeno od stádia rozkladu mrtvol a zaschlé krve) probíhal. V dáli, vlevo, byly rozesety mrtvoly osedlaných koní, asi se pokoušeli o obchvat. Za mnou, až na konci prostranství, se kus země leskl. Tam někde musel být náš generál Hagen se svojí ochrankou. Nikde ani známka života. Dokonce ani výsledek bitvy se nedal odvodit.
Po řádném vyzvracení jsem se začal zajímat o vlastní přežití. Supi na obloze mi naháněli pořádný strach, nehledě na to, že jsem byl beze zbraně. Potácel jsem se směrem ke stanovišti Hagena. Z těch mrtvol se mi dělalo mdlo a pořád jsem zakopával a následně padal hlavou do krvavých kaluží. Ne málo lidí by na mne zaútočilo, považuje mě za zombie. Cestou jsem sebral zkrvavený meč, avšak byl jsem tak zesláblý, že by mi moc nepomohl proti nikomu. Pohled na mrtvoly totiž zapudil i pud sebezáchovy. Konečně jsem došel k bývalému polnímu velitelství.
Momentálně bylo jen kusem země s mrtvolami paladinů ohraničeným kopami mrtvol skřetích válečníků. Uprostřed zhroucených těl v lesklých zbrojích ležel člověk v paladinské zbroji se zlatými prvky a sklopeným hledím krví zamazané helmy. V břiše měl vražené dlouhé železné kopí s obrovskou orkskou standartou. Pod ním byly do země vtlačeny koňské podkovy. Tak aspoň že Hagen se zachránil... Poklekl jsem a odklopil paladinovo hledí. Zírala na mne bledá hlava s otevřenými ústy, jakoby ve smrtelném výkřiku. Oči se zúženými zorničkami na mne zoufale hleděly zpod přivřených víček. Byl to Feron, po králi a generálovi nejvyšší muž v armádě. Osobně jsem se s ním neznal, avšak již jsme spolu několikrát hovořili, ještě před tím průserem s tou vraždou v hospodě, která mě stála místo rytíře. Zavřel jsem mu víčka a zašeptal: „Ať se ti alespoň teď dostane zaslouženého klidu.” Vstal jsem a rozhlédl se po stanovišti. Sebral jsem dlouhý, čistý jednoruční meč u mých nohou. Připnul jsem si ho k opasku a vykročil k jedinému mrtvému paladinovi s čistou zbrojí.
Byl to Larek, můj bývalý kamarád. V hlavě mu trčel šíp, ale krev stekla díky zakloněné hlavě dozadu do helmy. A přeji mu to. To on mohl za to, že teď na sobě nemám stejnou zbroj. Tenkrát v té hospodě mě vyprovokoval, a když jsem pak vstal, abych se na něj vrhnul, vytasil dýku. U stolu seděl ještě Abron, rytíř a můj dobrý přítel, a ten, když nás viděl, jak proti sobě stojíme, tak nás chtěl od sebe odtrhnout. Jenže přišel zrovna ve chvíli, když jsem Larekovi vyrval dýku. Přirozeně se mi jí jako rytíř pokusil sebrat, ale já už jsem měl taky něco vypito a tak jsem ho bodnul. Bylo to večer v hospodě, takže samozřejmě zbroj neměl. Jeho smrt mě tenkrát hodně ranila. A teď mi leží u nohou muž, co za to může!
„Zasranej provokatére!” zvolal jsem a kopnul do bezvládného těla. Zbroj zařinčela a to mi přivodilo nápad. „Vezmu si aspoň tvoji zbroj, hehe,” řekl jsem si pro sebe. Svléknout toho parchanta bylo velice obtížné, ale nakonec se to vyplatilo. Měl jsem v ruce paladinskou zbroj a to prakticky bez námahy. Teď se jen obléct...
Takový úskok od supů bych v životě neočekával. Když už jsem měl navlečenou koženou košili a navlíkal si kalhoty, uslyšel jsem za sebou zaskřehotání. Otočil jsem hlavu a jen taktak uskočil. Sup se vznesl, opsal oblouk a znova si to na mne namířil. Sebral jsem nejbližší zbraň, dřevěné kopí, a namířil jí proti supovi. Ten se nabodl a sklouzl po kopí až k mým rukám. Sundal jsem ho z kopí a už na mne letěl další. Namířil jsem na něj kopí, on těsně před ním uhnul na stranu a klovl mě do nohy. Hned potom to ode mne dostal násadou a odporoučel se zpět na oblohu. Věděl jsem, že se vrátí a tak jsem se poohlédl po lepší zbrani. Do oka mi padla natáhnutá kuše. Ležela pár mrtvol ode mne. Sebral jsem ji, zamířil a vyčkával. Sup se na mě spustil střemhlav. Počkal jsem si, až se přiblíží. Tak třicet stop ode mne si nejspíš uvědomil můj úskok, zabrzdil, a chvilku si mě prohlížel. Tím se mi odkryl a já svou šanci nehodlal promrhat. Drnklo to, pak zasvištělo a sup se zvolna snesl na zem. Byl mrtvý.
Dooblékl jsem si kalhoty, popadl kopí a běžel ke své ”zbrojnici”. Hodil jsem na sebe drátěnou košili, boty a rukavice a mazal pryč. Ještě jsem se zastavil u truhly vzadu, kde jsem našel elixír života a dva chleby. Pak jsem se, ozbrojen kopím a mečem, vydal do útrob lesa.