Postupoval jsem opatrně lesem a přitom přežvykoval chléb. Elixír jsem již vypil a břicho se mi po tom vyléčilo. Snažil jsem se být co nejtišší, avšak kroužková zbroj to nedovolovala. Byl jsem řadový voják, takže pohybovat se potichu jsem neměl nikdy zapotřebí, což byla nejspíš příčina všech těch prasklých větviček. A také jsem neměl absolutně vůbec ponětí o tom, kudy a jakým směrem jdu. Jediné, co jsem věděl, bylo, že jsem za frontou, soudě podle orkské standarty v Feronovi. Ale jestli byla pravda, co nám říkali, že tato bitva rozhodne o dalším vývoji války, tak třeba už žádná fronta není a Myrtana se už podrobila. Při tomto pomyšlení mi přeběhl mráz po zádech. Zamyslil jsem se nad tím, co by se mnou stalo, kdyby tomu tak opravdu bylo.
Ze zamyšlení mě vytrhl náhlý hluk. Přede mnou byla bariéra z keřů, takže jsem neviděl zdroj toho hluku. Znělo to jako ruch v našem táboře při odchodu, ale hlasy byly poněkud drsnější. Nakouknul jsem skrze keř.
Byl tam opravdu náš vojenský tábor, bohužel však padl do rukou nepřítele. Před branou stála skřetí patrola se dvěma vozíky, do kterých nakládali lidští otroci cennosti z tábora. Náš vojenský tábor představoval srub, okolo kterého byla tak třímetrová palisáda. Mezi palisádou stály stany. Samotná palisáda, postavena do čtverce, na každém rohu věžička a na jedné straně brána, spíš vrata. Ta byla nyní vytlemena a kmitali se v ní otroci sem a tam.
Jeden ork, zřejmě velitel, si to namířil k právě nakládanému vozu, chvíli do něj zíral a pak zvolal: „Stop, mrňavá morry! Vy se teď seřadit sem!” a ukázal na drobné prostranství vedle levého křídla brány. Poté co se zmlácení otroci seřadili, v jednom z nich jsem poznal výherce oné osudné partičky karet, orkský velitel vykřikl: „Killan ali morra!” načež tři jeho válečníci odpověděli souhlasným zvoláním a vykročili k otrokům. Následující momenty popisovat nebudu, řeknu jen, že jsem opět zvracel.
Nakukoval jsem skrz křoví a čekal, až ti bastardi odejdou. Když se tak po čtvrthodině stalo, sešel jsem ze svahu k palisádě.
„Ty hajzlové to zapálili!” pronesl jsem vztekle. Ano, opravdu tomu tak bylo. Ze středu tábora se vinul teď již dobře rozeznatelný sloup kouře. Došel jsem k bráně a snažil se nevidět zmasakrovaná těla otroků. Podíval jsem se dovnitř a skrze plameny jsem zahlédl pohyb. Zaměřil jsem se tam a mezi hořícími stany zahlédl člověka. Zavolal jsem na něj, on to nejspíš uslyšel a rozběhl se mým směrem. Teď už nás dělil jen hořící pruh země, avšak moc široký na přeskočení.
„Skoč!” zvolal jsem z plných plic.
„To nepřeskočím, uhořel bych!” zněla jeho odpověď.
Rozhlédl jsem se po nějaké vodě. Nic, ale přišel jsem na to, že se ode mne jde dostat do srubu, který díky mokrému dřevu, ze kterého byl postaven, stále plamenům odolával. Zavolal jsem na něj, aby vydržel a sprintoval jsem do dveří. Po rabování ještě zůstaly otevřené.
Uvnitř byl stůl, šest židlí, různě poházených po místnosti, a jiné harampádí taktéž na podlaze. A ještě dvoje dveře, jedny otevřené vedoucí do ubikace generála a druhé zavřené. Ukázalo se, že jsou nejen zavřené, ale i zamčené a vržené židli hravě odolají. Meči však podlehly a já vběhl do místnosti s postelemi a stojany na zbroje. Paladinská ubikace. Byly v ní dveře bez zámku. Za nimi se nacházela jakási parodie na studnu, byla širší, mělčí a neměla rumpál. Ale byla v ní voda. V rohu jsem našel vědro. Naplnil jsem ho a vrátil se do ubikace paladinů. Ve skříni v rohu jsem našel čtyři kabáty a šest lehkých zbrojí. Popadl jsem od každého dva kusy a vyběhl i s vědrem ven. Kabáty jsem namočil, jeden zabalil do druhého a hodil je tomu člověkovi. Ten si je oba oblékl, mokřejší dospod, a ve zdraví proběhl ohněm. Vyběhli jsme pak spolu branou ven. Teprve tam jsem si ho mohl pořádně prohlédnout.
Bylo mu asi tak jako mně, měl statnou, vysokou postavu, průměrné osvalení. Modré oči, malý nos a malá ústa dodávala vzhled neškodného člověka. Krátký, vojenský sestřih černých vlasů a bojovný pohled v očích však vše vyvracel. Je mi hodně podobný. Oděn byl do zbytků poničené rytířské zbroje, která z něho padala.
„Děkuju, zachránil jsi mi život,” řekl, popadajíce dech.
„To nestálo za řeč,” odpověděl jsem s úsměvem.
„Ale jo, jsem tvým dlužníkem.”
„Když myslíš, hádat se kvůli tomu nebudu.” Pochopitelně se mi to líbilo. „A jak se jmenuješ?”
„Jsem Wenzel,” odpověděl. „Smím znát Vaše jméno?”
„Hele, budeme si tykat. Já jsem Loktan.”
„Tě-těší mě.” Takovou odpověď zřejmě nečekal. Rozhodně ne takhle brzy.
„Mne taky. Kde ses tu vzal a jak to, že tě orkové nechytli?”
„Jsem jeden z těch, co zůstali v táboře. Když na nás orkové zaútočili, bránili jsme se ve skupince. Dost jsme jich zabili, bohužel to nestačilo. Rozdělili nás, já zůstal sám. Sám jsem taky pár orků zabil, ale když jsem viděl, že prohráváme, radši jsem se schoval. Já vím, bylo to ode mne zbabělé a taky se za to pořádně stydím...”
„Né, né, nevadí, pokračuj,” přerušil jsem ho. Začal jsem se oblékat do zbroje ze srubu.
„No dobře. Schoval jsem se do balíků věcí po těch, co odešli do bitvy. Po příšerně dlouhé době jsem se odvážil vylézt. To co zbylo z mé zbroje, se mi vevnitř rozpadlo a zůstalo jen to, co vidíš teď. Vykoukl jsem a uviděl plameny. Jen okamžik poté co jsem se vysoukal ven, hromada vzplála. No a pak už to znáš. A co ty?”
„To je na delší povídání.”
Nadechl jsem se a vypověděl mu vše od začátku bitvy. Při zmínce o otrocích se vyděšeně rozhlédl, uviděl jejich mrtvá těla a reagoval stejně jako já, zvracel.
Ještě chvíli jsme si tak nevázaně povídali a pak se začalo stmívat a my oba usoudili, že je nejvyšší čas najít bezpečný flek na přespání. Po chvilce hledání jsme objevili malou jeskyňku, obývanou dvěma vlky. Ti nás zpozorovali a s vrčením se na nás vyřítili.
Skokem se na mne vrhlo větší z obou zvířat. Srazil jsem ho připraveným mečem na stranu, otočil se na něj a ťal po jeho hlavě. Vlk zavyl a padl. Otočil jsem se na Wenzela. Bránil se proti vlkovi klackem! Rozpřáhl jsem se a zabil vlka jediným mocným úderem. Kéž by to tak šlo i s orky.
Jeskyně se zdála být pohodlná, a tak jsme zde přenocovali.

Ráno bylo po požáru, ale bohužel také po táboře. Procházeli jsme hořeniště a brouzdali se popelem, hledaje meč pro Wenzela. Hladem mi kručelo v břiše a žízeň jsem taky neměl zrovna malou. Asi proto jsem zamířil ke zbytkům srubu, z něhož zbýval vesměs jen komín s pecí. V peci byl bochník chleba, nad nímž se mi srdce rozbušilo radostí. Komín jsem obešel a uviděl onu ”studnu”, která zachránila Wenzelovi život. Celou dobu mi byla skryta za komínem. Na hladině plavaly dřevěné piliny a jiné zbytky budovy. I po jejich odstranění neměla voda moc zdravou barvu... Otočil jsem se na Wenzela. Ten si opodál prohlížej nějaký meč. Zavolal jsem na něj a on přiklusal.
„Ano?”
Kývnul jsem hlavou směrem k vodě.
„No, žízeň mám, ale že by se mi chtělo pít todle... Nicméně asi nemáme na vybranou.”
„Jo, to opravdu nemáme. Nejbližší zdroj vody může bejt bůhví jak daleko,” přisvědčil jsem.
Wenzel přikývl a nabral vodu do dlaní. Užuž se chtěl napít, když jsem ho zastavil a vodu vylil.
„Co je?” zvolal.
„Zadrž. U dna to může být čistší, nemyslíš?” otázal jsem se.
Namísto odpovědi se předklonil se a hrábl rukou na dno. Vylovil hrst popelavého bahna.
„Nemyslím,” odpověděl mi na to suše.
„Takže nejčistší je to uprostřed.”
„Tak nějak. Ale teď je to zvířený musíme počkat.”
„Tak se jdeme zatím najíst. Našel jsem chleba,” navrhl jsem a on se na mě nedůvěřivě podíval. „V peci,” dodal jsem spěšně.
Kývnul hlavou na souhlas a já rozdělil chléb na dva přibližně stejné díly. Sněden byl za chvíli, avšak voda byla stále zkalená. Otázal jsem se ho tedy, co našel. Ukázal mi pěkný jednoruční meč. Byl dlouhý od pasu skoro po kotníky, ale přece lehký. Žárem neutrpěl, jen byl umazaný od popela. Přesto bylo možno spatřit rytinu nad záštitou, jež vyobrazovala mrtvého draka s mečem v hlavě. Na hrušce bylo vyryto písmeno A, a na jílci ”Arnorun”. S mečem jsem párkrát seknul do vzduchu a pak ho hlasitě pochválil.
„Nech si ho,” řekl nečekaně.
Vyjeveně jsem na něj zíral. Otevřel jsem ústa, abych něco namítl, ale on mě předešel: „Není to ani zlomek toho co ti dlužím.”
Vzal jsem meč do ruky a formálně pronesl: „Tím je tedy dluh splacen.”
Pak jsem si ho zastrčil za opasek a dal Wenzelovi svůj starý meč. Poděkoval, vstal a šel se podívat na vodu.
„Už je to čistý!” houkl na mne. Nabírali jsme vodu z prostředku nádrže stále rozhrnujíce jemný povlak špíny na hladině. Voda by normálně chutnala odporně, ale po dvou dnech bez tekutin mi připadala jako čerstvá. Když jsme dopili, umyl jsem v ní Arnorun. Pak jsem přibližně určil směr od místa, ze kterého jsem prve přišel, a vyrazili jsme vstříc novým nebezpečím.