Čest, sláva s smrt / Povídka
Přehled povídky
Autor
Sir MordragDiskuse
zdeHodnocení
Seznam dílů
Popis
Co se asi stane, když jako jediný, v době kolonie a bezejmeného hrdiny, přežijete bitvu a ocitnete se tak daleko za nepřátelskou linií? Jaký tedy bude příběh Loktana, bývalého královského vojáka? Dostane se zpět k lidem?
4.díl
„Nová dobrodružství,” se omezovala vlastně jen na skřety, na což jsme přišli už po půlhodině cesty. Na planince pochodovala skřetí patrola na hlídce. Kdyby neměli psy, bylo by všechno v cajku. Ale zákon schválnosti je zákon schválnosti. No zkrátka, psy měli. A ti nás vyčenichali, i když na to doplatili. Zabili jsme je rychle a vyběhli na planinku. Orkové stáli v řadě. Uprostřed velitel a na každé straně dva válečníci.
„Dva proti pěti, to je hodně férový!” snažil se Wenzel nějak zachránit situaci.
„Život není fér, morra!” odpověděl mu velitel s posměšným úšklebkem. „Na ně!”
Stoupli jsme si zády k sobě a každý zaměstnával dva orky. Velitel se neangažoval. Když už mi bylo jasné, kdo hraje defenzivní a kdo ofenzivní hru, bleskla mi hlavou spásná myšlenka. Vykryl jsem útok jednoho a sekl do druhého, pak obtočil ruku kolem Wenzelova břicha a vyhodil ho z kola ven. Zaměstnávat čtyři orky bylo nad moje síly a tak jsem rychle ustupoval a nenechal si je dostat za záda. Wenzel toho využil a díky tomu zemřeli dva orkové během půl minuty. Zbylí dva si začali všímat zase Wenzela, čehož jsem využil pro změnu já. Teď byla přesila na naší straně. Velitel nekladl větší odpor a proto se není co divit, že ho zanedlouho Wenzel se zvoláním „Život opravdu není fér!” skolil.
Pokračovali jsme pak zabráni do rozhovoru o orkské taktice boje proti jedinci. Téma to bylo záživné a tak cesta ubíhala celkem rychle, tedy až do té chvíle, kdy jsme narazili na další orky.
Poznali jsme je podle dupotu. Tentokrát už šlo o větší skupinu. Rychle jsme si vybrali vhodný kámen a zalehli. Nacházeli jsme se nad jedním ze svahů, obklopujících vozovou cestu. Zpoza jejího zákrutu zrovna vypochodoval oddíl orků. V čele jel na koni obrovitý ork s nabílenou tváří a kroužkem v nose. Za ním šli čtyři elitní válečníci s dvěma dlouhými meči na zádech, pak šaman, za šamanem opět čtyři elity a za nimi oddíl deseti střelců. Úplně na konci pochodovala četa o síle dvaceti válečníků. Neměli psy, ale aby se smůla nenechala zahanbit, měl šaman hůl, jež se, když projížděl přímo pod námi, rozzářila. Velitel zastavil a vydal rozkaz, po kterém se válečníci rozdělili a vyběhli na oba svahy. Moc pozdě jsme si uvědomili naší situaci, moc pozdě jsme začali utíkat. Měli nás za chvíli a odvlekli nás k veliteli. Ten se s ničím nezdržoval, a řekl pouze: „Zabít.”
Projela mnou vlna vzteku. Vyrval jsem se ze sevření válečníka, doběhl k Wenzelovi, vyskočil, zařval: „Zdrhej!!!” a kopl za letu orka, co mého přítele držel, do hlavy. Wenzel z tónu mého hlasu pochopil, že se o tom nehodlám přít a vyběhl nahoru na svah. Ještě než se stačily první šipky přiblížit, zmizel v lese.
Orkové se ke mně nahrnuli, párkrát se mnou švihli o zem a pak mě drapli, tentokrát dva. Přišel ke mně velitel.
„Tak za tohle tě nezabijem, nýbrž uvrhneme do otroctví!” řekl a zasmál se.
Mně to moc k smíchu nepřipadalo. Svázali mi ruce a volný konec provazu si velitel přivázal k sedlu. Pak se pochodovalo dál. Elitní válečníci do mne neustále šťouchali a měli z toho nejspíš dobrou zábavu. Tímhle tím způsobem jsme došli až do Geldernu, mého orky obsazeného rodného města. Při pohledu na špínu a chudobu na ulicích, se mi do očí vháněly slzy. Už za mého dětství to nebylo nic moc, ale teď to byla přímo hrůza. Na ulicích se válely odpadky, všude pobíhali zubožení otroci s těžkými náklady a orkšťí žoldáci neměli na práci nic jiného, než je mlátit a řvát na ně. Strašný pohled a já to měl zažít na vlastní kůži!
Zavedli mne do jakési místnosti s okovy, biči a jinými věcmi k ne moc šetrnému zacházení, pověšenými na stěnách. Uprostřed místnosti byla velká káď, naplněná věcmi otroků. Tam hodili i moji zbroj a dali mi bílou košili a šortky. Nasadili mi kovové náramky na ruce a na nohy s držákem na řetěz a na krk mi dali kovový obojek, také s okem na řetěz. Pak mě odvedli za velitelem směny. To byl obtloustlý ork, který byl ozbrojen pouze dýkou a obrovitým bičem. Ten si mě opovržlivě prohlédl a zvolna pronesl: „Má dobré svalstvo, ten jde do dolů.”
To byla poslední kapka. Byl jsem na pokraji duševního zhroucení. Celý zbytek života strávím v dole. Ne, to ne. Uteču. No, uvidíme, co se s tím dá dělat.
Proviantmistr mi vrazil do ruky krumpáč a řekl mi, v jaké šachtě budu rubat a co se vlastně tady těží. Šel jsem se do dolu. Chvilku jsem postupoval neosvětlenou hlavní šachtou, až jsem došel na rozcestí nebo spíš rozšachtí o pěti šachtách. Tam, kde se všech pět šachet stýkalo, byla do země zaražena pochodeň. Na stěně vedle každé chodby bylo křídou napsáno označení (od A po A4). Vstoupil jsem do chodby A4, tedy do té úplně nalevo. Po několika metrech se chodba rozšířila a já došel na konec chodby, osvětlovaný jednou pochodní, o níž byl opřený pytel z poloviny naplněný hrubým zlatem. U jedné stěny rubal do zlatého nuggetu otrok. Ten mě oslovil: „Ahoj, seš tu novej nebo tě sem jenom přeložili?”
„Novej. A jak dlouho tu už jsi ty?”
„Já už jsem tu půl roku, ale před tím jsem ještě rok nosil.”
„Ou,” odpověděl jsem stroze.
Z našeho rozhovoru nás vyrušil dozorce, člověk, který přinesl pět prázdných pytlů. Ten mě seřval za to, že se flákám, a také nám řekl, že všechny pytle musíme do konce týdne naplnit. Pytle hodil na zem vedle pochodně a odkráčel. S obavami jsem se zeptal mého společníka: „Co je dneska za den?”
Ten se podíval na změť čárek na stěně a řekl, že je středa. Uklidnil jsem se, popadl krumpáč, rozpřáhl se a udeřil do zlatého nuggetu. Odlétly z něj pár drobných úlomků. Tak málo...
Takto jsme beze slova pokračovali v práci až do té doby, kdy zahlásili konec pracovní doby. Venku byla již tma a teplota o hodně poklesla. Třase se zimou a vyčerpáním jsem došel k ubikaci. Onou ubikací dozorci mysleli velkou dřevěnou budovu s jedním vchodem, v níž nebylo nic jiného, než na zemi rozložené deky a na nich spící otroci. Našel jsem si volné místo, lehl si a usnul.
Vzbudili nás těsně před svítáním. Doba, strávená spánkem, mi připadala kratší než pět minut. Nicméně se muselo opět do práce. Vše probíhalo úplně stejně, až na to, že mě můj nový přítel, jmenoval se Ranek, naučil lepší technice kopání.
Po (asi) čtrnácti dnech rutinní práce
Konečně výměna směn! Po dvaceti pytlích zlata konečně ochutnám i život otroka nosiče. Také čas strávený odpočinkem v táboře bude o dost delší. Ale všechno má své stinné stránky, obzvláště pak život otroka, byť třeba nosiče.
„Dva proti pěti, to je hodně férový!” snažil se Wenzel nějak zachránit situaci.
„Život není fér, morra!” odpověděl mu velitel s posměšným úšklebkem. „Na ně!”
Stoupli jsme si zády k sobě a každý zaměstnával dva orky. Velitel se neangažoval. Když už mi bylo jasné, kdo hraje defenzivní a kdo ofenzivní hru, bleskla mi hlavou spásná myšlenka. Vykryl jsem útok jednoho a sekl do druhého, pak obtočil ruku kolem Wenzelova břicha a vyhodil ho z kola ven. Zaměstnávat čtyři orky bylo nad moje síly a tak jsem rychle ustupoval a nenechal si je dostat za záda. Wenzel toho využil a díky tomu zemřeli dva orkové během půl minuty. Zbylí dva si začali všímat zase Wenzela, čehož jsem využil pro změnu já. Teď byla přesila na naší straně. Velitel nekladl větší odpor a proto se není co divit, že ho zanedlouho Wenzel se zvoláním „Život opravdu není fér!” skolil.
Pokračovali jsme pak zabráni do rozhovoru o orkské taktice boje proti jedinci. Téma to bylo záživné a tak cesta ubíhala celkem rychle, tedy až do té chvíle, kdy jsme narazili na další orky.
Poznali jsme je podle dupotu. Tentokrát už šlo o větší skupinu. Rychle jsme si vybrali vhodný kámen a zalehli. Nacházeli jsme se nad jedním ze svahů, obklopujících vozovou cestu. Zpoza jejího zákrutu zrovna vypochodoval oddíl orků. V čele jel na koni obrovitý ork s nabílenou tváří a kroužkem v nose. Za ním šli čtyři elitní válečníci s dvěma dlouhými meči na zádech, pak šaman, za šamanem opět čtyři elity a za nimi oddíl deseti střelců. Úplně na konci pochodovala četa o síle dvaceti válečníků. Neměli psy, ale aby se smůla nenechala zahanbit, měl šaman hůl, jež se, když projížděl přímo pod námi, rozzářila. Velitel zastavil a vydal rozkaz, po kterém se válečníci rozdělili a vyběhli na oba svahy. Moc pozdě jsme si uvědomili naší situaci, moc pozdě jsme začali utíkat. Měli nás za chvíli a odvlekli nás k veliteli. Ten se s ničím nezdržoval, a řekl pouze: „Zabít.”
Projela mnou vlna vzteku. Vyrval jsem se ze sevření válečníka, doběhl k Wenzelovi, vyskočil, zařval: „Zdrhej!!!” a kopl za letu orka, co mého přítele držel, do hlavy. Wenzel z tónu mého hlasu pochopil, že se o tom nehodlám přít a vyběhl nahoru na svah. Ještě než se stačily první šipky přiblížit, zmizel v lese.
Orkové se ke mně nahrnuli, párkrát se mnou švihli o zem a pak mě drapli, tentokrát dva. Přišel ke mně velitel.
„Tak za tohle tě nezabijem, nýbrž uvrhneme do otroctví!” řekl a zasmál se.
Mně to moc k smíchu nepřipadalo. Svázali mi ruce a volný konec provazu si velitel přivázal k sedlu. Pak se pochodovalo dál. Elitní válečníci do mne neustále šťouchali a měli z toho nejspíš dobrou zábavu. Tímhle tím způsobem jsme došli až do Geldernu, mého orky obsazeného rodného města. Při pohledu na špínu a chudobu na ulicích, se mi do očí vháněly slzy. Už za mého dětství to nebylo nic moc, ale teď to byla přímo hrůza. Na ulicích se válely odpadky, všude pobíhali zubožení otroci s těžkými náklady a orkšťí žoldáci neměli na práci nic jiného, než je mlátit a řvát na ně. Strašný pohled a já to měl zažít na vlastní kůži!
Zavedli mne do jakési místnosti s okovy, biči a jinými věcmi k ne moc šetrnému zacházení, pověšenými na stěnách. Uprostřed místnosti byla velká káď, naplněná věcmi otroků. Tam hodili i moji zbroj a dali mi bílou košili a šortky. Nasadili mi kovové náramky na ruce a na nohy s držákem na řetěz a na krk mi dali kovový obojek, také s okem na řetěz. Pak mě odvedli za velitelem směny. To byl obtloustlý ork, který byl ozbrojen pouze dýkou a obrovitým bičem. Ten si mě opovržlivě prohlédl a zvolna pronesl: „Má dobré svalstvo, ten jde do dolů.”
To byla poslední kapka. Byl jsem na pokraji duševního zhroucení. Celý zbytek života strávím v dole. Ne, to ne. Uteču. No, uvidíme, co se s tím dá dělat.
Proviantmistr mi vrazil do ruky krumpáč a řekl mi, v jaké šachtě budu rubat a co se vlastně tady těží. Šel jsem se do dolu. Chvilku jsem postupoval neosvětlenou hlavní šachtou, až jsem došel na rozcestí nebo spíš rozšachtí o pěti šachtách. Tam, kde se všech pět šachet stýkalo, byla do země zaražena pochodeň. Na stěně vedle každé chodby bylo křídou napsáno označení (od A po A4). Vstoupil jsem do chodby A4, tedy do té úplně nalevo. Po několika metrech se chodba rozšířila a já došel na konec chodby, osvětlovaný jednou pochodní, o níž byl opřený pytel z poloviny naplněný hrubým zlatem. U jedné stěny rubal do zlatého nuggetu otrok. Ten mě oslovil: „Ahoj, seš tu novej nebo tě sem jenom přeložili?”
„Novej. A jak dlouho tu už jsi ty?”
„Já už jsem tu půl roku, ale před tím jsem ještě rok nosil.”
„Ou,” odpověděl jsem stroze.
Z našeho rozhovoru nás vyrušil dozorce, člověk, který přinesl pět prázdných pytlů. Ten mě seřval za to, že se flákám, a také nám řekl, že všechny pytle musíme do konce týdne naplnit. Pytle hodil na zem vedle pochodně a odkráčel. S obavami jsem se zeptal mého společníka: „Co je dneska za den?”
Ten se podíval na změť čárek na stěně a řekl, že je středa. Uklidnil jsem se, popadl krumpáč, rozpřáhl se a udeřil do zlatého nuggetu. Odlétly z něj pár drobných úlomků. Tak málo...
Takto jsme beze slova pokračovali v práci až do té doby, kdy zahlásili konec pracovní doby. Venku byla již tma a teplota o hodně poklesla. Třase se zimou a vyčerpáním jsem došel k ubikaci. Onou ubikací dozorci mysleli velkou dřevěnou budovu s jedním vchodem, v níž nebylo nic jiného, než na zemi rozložené deky a na nich spící otroci. Našel jsem si volné místo, lehl si a usnul.
Vzbudili nás těsně před svítáním. Doba, strávená spánkem, mi připadala kratší než pět minut. Nicméně se muselo opět do práce. Vše probíhalo úplně stejně, až na to, že mě můj nový přítel, jmenoval se Ranek, naučil lepší technice kopání.
Po (asi) čtrnácti dnech rutinní práce
Konečně výměna směn! Po dvaceti pytlích zlata konečně ochutnám i život otroka nosiče. Také čas strávený odpočinkem v táboře bude o dost delší. Ale všechno má své stinné stránky, obzvláště pak život otroka, byť třeba nosiče.