Měl jsem pravdu. Nová práce byla sice o dost lehčí, ale život v táboře se neomezoval jen na odpočinek, nýbrž i na rvačky, hádky, udavačství a jiné věci tohoto rázu. Záhy jsem dokonce zjistil, že ne všichni otroci jsou tak vstřícní jako Ranek. Někteří ke mně byli naopak vysloveně nenávistní. Proto jsem se zpočátku držel stranou, ale postupem času jsem se přece jenom o ruch v táboře začal zajímat.
Otroci v něm byli rozděleni do několika frakcí, kterým bylo podřízeno rozdělení tábora. Bylo mi jasné, že se k některé z nich musím přidat.
Tak za prvé skupina těch, kdo spíš sympatizovali s orky, což se jim vracelo ve vstřícnosti a větších dávkách potravin. Patřili do ní všichni ti ”pilní mravenečkové”, udavači, podrazáci a hlavně šplhouni. Tato frakce mě vysloveně znechutila.
Za druhé to byli normální, nestraní otroci, kteří si hleděli svého a nestrkali nos do cizích věcí. O této frakci by se dalo uvažovat.
A za třetí ti, co se tvářili jako normální otroci, ale za rohem sabotovali, co se dalo. Proto byli nejčastějším terčem skupiny Práskačů. Tato frakce mě vysloveně nadchla.
Po krátkém rozmýšlení jsem se přidal k Rebelům. Přesunul jsem se tedy do jejich části tábora. Neměli mnoho členů, takže můj příchod uvítali. Dozvěděl jsem se od nich mnoho zajímavých informací. Kupříkladu, že zuří jakási pomyslná válka mezi nimi a Práskači nebo jejich styl sabotáže, který spočíval v různých znehodnocených cennostech, nalomených pilířích či v samostřílejících samostřílech.
Asi dva dny poté jsem si na vlastní kůži vyzkoušel, že práce otroka nosiče není zdaleka jen nošení, nýbrž i vyrábění a stavění. Měl jsem spolu s dalšími otroky stavět lešení na opravu hradeb, poškozených při obléhání. Jakožto člen skupiny Rebelů jsem měl své povinnosti vůči hřebíkům na lešení. A tak se stalo, že se jednoho krásného dne lešení zřítilo vlivem chybějících hřebů. Nemělo to bohudík lidskou, respektive otrockou oběť, ale zhasl život jednoho orka. To mi pochopitelně nevadilo.
V táboře se to rozlehlo a ihned byla k orkům vyslána delegace Práskačů, za účelem podat o tom náležité hlášení. My jsme jim zastoupili cestu. Pěkně pět na pět. Strhla se rvačka.
Udivilo mě, že na mne nezbyl soupeř. Toho by se dalo využít. Oběhl jsem shluk rváčů a chytil jednoho z Práskačů zezadu za krk, podrazil mu nohy a mrštil s ním o zem. Pak jsem si na něj klekl a vymlátil mu asi šest zubů. Vstal jsem, abych si našel dalšího soupeře. Jenže ten si mě vybral sám. A oznámil mi to tím nejadekvátnějším způsobem, pěstí do zubů. Počítat vypadlé zuby nebyl čas a tak jsem se pokusil úder opětovat. Můj soupeř mi však ruku chytil a vyrazil další zub. Uskočil jsem dozadu a soupeře si změřil. Byl jím postarší otrok s hnědými, místy prošedlými vlasy. Hnědé oči, malé uši a orlí nos mu dodával vzhled dědka. Postavu měl svalnatou, vysokou a pohublou.
Řekl si nejspíš, že si mě prohlédne až na zemi a vrhl se na mne. Udeřil, já se skrčil a vší silou mu vrazil pěst do břicha. Ustoupil o krok zpět, skrčil se a rozdýchával mou ránu. Já neztrácel čas váháním a přidal kopanec do již tak zhmožděného břicha. Otrok zasípal, lehl si a svíjel se v bolestech. Již nebyl hrozbou. Mí přátelé se o zbytek postarali sami. Takže se na zemi svíjelo pět jejich a dva naši. Popadli jsme kamarády a odvedli je do tábora. Zbytek dne jsem strávil válením se v táboře.
Druhý den ráno přijela do města karavana z pouště. Chtěli otroky. Nastoupili jsme všichni do pěti řad a obchodníci mezi námi procházeli, koukali nám na zuby a osahávali svaly. Pak udělali druhé kolo, tentokrát s orkem otrokářem a u různých otroků se ptali na cenu. Ta moje byla, vlivem toho, že jsem ještě dostatečně neprojevil své kvality, relativně nízká, no a tak mě tedy, spolu s dalšími dvěma, koupili. Ke kovovému obojku na mém krku připojili dlouhý řetěz, vedoucí k otěžím velblouda přede mnou. Stáli jsme tam ještě asi dvě hodiny a pak se karavana dala pomalu do pohybu. Velbloud není zvíře dvakrát rychlé, takže se není co divit, že nás každou chvíli předjel šnek. Když se slunce usadilo vysoko na obloze, dostali jsme pecen chleba, a když už se nachýlilo k obzoru, karavana zastavila.
„Rožeštavíme tábor,” zahuhňal hašašín na mezkovi, který jel celou dobu vpředu „Otroci ho poštaví! Rychle.”
Odepnuli nás ze řetězu a my vytáhli tyče a plachty z vaků na velbloudech a dali se do stavění. Hašašíni nám museli co chvíli pomáhat, jelikož jsme to v životě neviděli. Stany byly tři, obrácené vchody k sobě a na plácku mezi nimi bylo ohniště. Čtyři obchodníci se spokojili s dvěma stany, třetí, ten s vázacím kůlem, byl náš. Zatímco si obchodníci, pohodlně rozesazeni kolem ohně, opékali vepřový bůček, my se museli spokojit s chlebem. Ten byl sněden velmi rychle a tak jsme zírali na maso a sbíhaly se nám sliny. Hašašínům se to moc nelíbilo, a tak nás Huhňa, jak jsme ho pojmenovali, okřikl: „Hleďte si švého, a vůbeč, nečumět, špát!”
Uposlechli jsme jeho příkazu a zalezli do stanu, kde nás Huhňa osobně připoutal ke kůlu. Přemýšlel jsem o budoucnosti, když mě přepadl spánek a já usnul.