Čest, sláva s smrt / Povídka
Přehled povídky
Autor
Sir MordragDiskuse
zdeHodnocení
Seznam dílů
Popis
Co se asi stane, když jako jediný, v době kolonie a bezejmeného hrdiny, přežijete bitvu a ocitnete se tak daleko za nepřátelskou linií? Jaký tedy bude příběh Loktana, bývalého královského vojáka? Dostane se zpět k lidem?
7.díl
Cesta lesem byla trnitá a natáhla se asi na dvě hodiny. Nicméně po oněch dvou hodinách se ze zákrutu cesty, vinoucí se v zeleném údolí, vynořila karavana. Wenzel i Kan leželi vedle sebe na pahorku nad cestou. Jeden pozoroval velbloudy, druhý zapadající slunce. Wenzela zaujal opálený otrok, jenž vzpřímeně šel přivázán za jednoho z velbloudů. Vysoká, hubená postava dominovala vedle dobrého osvalení. Úzký, ostře řezaný obličej s jasně modrýma očima měl posmutnělý výraz. Jeho delší černé vlasy vlály ve větru a padaly mu do očí a na střední, ostrý nos.
„Bože, to je Loktan!” řekl najednou nadmíru nahlas. Kan jen přikývl. On se na Loktana nijak zvlášť netěšil, obával se reakce na jeho řemeslo. Takže mu vůbec nevadilo, že než se karavana došinula až pod ně, úplně se setmělo. To ostatně nevadilo ani Wenzelovi, obzvlášť po tom, co hašašíni rozestavěli tábor a na hlídce zůstal jen jeden z nich, ten s ne zrovna nejštíhlejší postavou a rozhodně s nejmenším osvalením. Vše těm dvěma hrálo do karet. Dokonce i prostředí.
Nacházeli se ve velkém údolí, samá tráva, mnoho keřů a jen pár stromů. Uprostřed se nacházela prašná cesta, na konci, odkud velbloudi přijeli, se nacházely rozlehlé a úrodné roviny a na druhém konci byl vstup do nebezpečného kaňonu. Tam původně Wenzel plánoval místo přepadení, avšak když se hašašíni utábořili zrovna u toho nejzarostlejšího stromu, tak své plány rychle přehodnotil. Počkal ještě hodinku až dvě a pak se spolu s Kanem, který ho kryl lukem a nově vyřezanými šípy, připlížili k podřimující hlídce. Ta nebyla pro Wenzelův nový palcát překážkou. Vše zatím klapalo. Krom jedné, podstatné věci. A to té, že Kan dnes ráno šlápl do lejna, což, jak je známo, podle horoskopu znamená celodenní smůlu. A ta přišla ve chvíli, kdy se jednomu ze spáčů zachtělo na malou. A shodou okolností si nejspíš uvědomil, že venku by mohlo strašit a tak si vzal s sebou meč. Ten, když viděl dva chlápky, sklánějící se nad mrtvým strážným, zburcoval svého huhňavého kolegu a oba pak vyběhli ven s tasenými meči. Strhla se taková bitva, no zkrátka stačily dva Kanovy šípy a bylo po všem. Zrovna když si ti dva vítězové chtěli plácnout na znamení vítězství, přihnal se zezadu poslední z šikmooček, který si taktéž uvědomoval nebezpečí strašidla. Když se vracíte do stanu s vykonanou potřebou, poslední, co byste čekali, by byli dva vrahouni. První hašašínova reakce bylo hlasité zvolání: „Strašidlo!” Potom, co si všiml svých přátel ležících na zemi, ho napadla epidemie průjmu, ale zpozoroval zbraně těch dvou a hned mu byla situace jasná. Moc pozdě, bohužel. Kanův šíp již opustil luk a přešel do jeho vlastnictví.
Měl jsem neuvěřitelnou radost. Už jsem ani nevěřil v záchranu, natož v podobě Wenzela. I jeho společníkovi se očividně dost ulevilo, když shledal, že mi jeho řemeslo nevadí. Představil jsem jim mého společníka, jmenoval se Hered. Byl to pohublý, svalnatý, tak třicetiletý malý člověk s dobromyslným obličejem, černými vlasy a krátkými vousy. Hnědé oči nad ostrým nosem nervózně těkaly ze strany na stranu, protože si ho nikdo nevšímal. To se však brzy změnilo, neboť jsem ho dobře neznal ani já. Ukázal se jako hovorný, humorný a milý, jen trošku agresivní. Ale jen trošku. Na spaní nikdo ani nepomyslel, a tak než jsme dopovídali, rozednilo se. Až Kanovo zívnutí nás upozornilo, že spánek by byl vhodný. Tak se rozhovor změnil v debatu o místě přespání. Se skórem čtyři : nula vyhrálo tábořiště mladého bandity.
„Poberem, co se dá, vezmeme velbloudy a vypadneme,” řekl Wenzel, který se sám pasoval na místo velitele skupiny. Šli jsme tedy najít nějaké vybavení.
S otrokem se kupuje i jeho předešlé vybavení, tak se není co divit, že jsem za chvíli vylezl ze stanu ve své lehké zbroji s Arnorunem u pasu. Ostatní si vzali meče hašašínů, Kan si připásal opět svůj palcát. Hered si oblékl ještě koženou zbroj, co našel v jedné z beden. Pak jsme chtěli ještě mírně rabovat, ale v tom nám zabránil dupot u konce údolí vedoucího ke Geldernu. Kdo by to byl čekal, zase orkové. A pro změnu opět celá patrola.
„Kruci, mizíme!” vykřikl Hered a všichni jsme se rozběhli nahoru na stráň, tam Kan určil směr do jeho tábořiště. Nikdy by nikoho z nás nenapadlo, že ho orkové najdou.
„Jéje, nechal jsem hořet oheň,” odpověděl na zatím nevyslovené otázky bandita a nasadil ještě provinilý úsměv. Namísto zdvořilé odpovědi ho Hered dloubl pod žebra se slovy: „Blbče jedna blbá!”
Toho já si nevšímal, víc mě zajímal nabílený ork uprostřed skupiny, kterou tvořili čtyři zvědové. Bílých tváří už jsem viděl hodně, ale tahle mi byla povědomá. Ork najednou zvedl ruku a v ní držel kladivo. Kladivo!
„Var... Var... Var-Krogun! Je to jisté. Ten bastard! Teď se ti pomstím! Ale za co vlastně? Zachránil´s mi život. Ale jsi ork!” říkal jsem si pro sebe. Zatímco Hered dloubal do Kana a já přemýšlel, Wenzel počítal orky v tábořišti. Napočítal čtyři, jinak řečeno ”tak akorát”. Po úspěchu s mým vysvobozením mu totiž pýcha stoupla do hlavy, a tak zařval: „Na ně!” a vyběhl směrem k orkům. Vzhledem k mé předešlé úvaze mi to nijak nevadilo, takže jsem ho následoval. Chudák Hered nás z povinnosti musel následovat, kdežto Kan vše kryl zezadu svým lukem.
Orkové byli zaskočeni, díky čemuž jsme zabili zvědy dřív, než stihli tasit zbraně.
„Tak se znovu setkáváme,” pronesl jsem s úšklebkem.
„Ty! Ale jak, vždyť jsem tě zabil!” odvětil.
„Přežil jsem, a teď zabiju já tebe!” řekl jsem majestátně.
„Kecy,” řekl na to Kan znuděně a orka zabil střelou mezi oči.
„Hej! Chtěl jsem si ho zabít sám!” okřikl jsem ho.
A on zase: „Kecy, nedal bys ho.”
„Ale dal,” ohradil jsem se. „Už jsem zabil i silnější!”
„Kecáš, jsi bezmocnej jak beruška.”
To už jsem nevydržel a se slovy: „Možná, ale ty mi problémy dělat nebudeš!” po něm skočil. Celou svojí vahou jsem ho srazil k zemi a začali jsme se prát. Než mi stihnul opětovat ránu do zubů, tak nás odtrhli. „Jste jak malý!” křičel Wenzel „Obzvlášť od tebe, Loktane, bych čekal víc trpělivosti. Na druhou stranu, ten ork byla čistě jeho záležitost,” promluvil ke Kanovi. Ten si utřel krev u pusy a snažil se bránit: „To on po mně skočil, je to agresivní agresor.” Wenzel na nás ještě chvíli řval, pak jsme se vzájemně omluvili a udobřili se a šli spát. Kan měl za trest první hlídku, já druhou.
„Bože, to je Loktan!” řekl najednou nadmíru nahlas. Kan jen přikývl. On se na Loktana nijak zvlášť netěšil, obával se reakce na jeho řemeslo. Takže mu vůbec nevadilo, že než se karavana došinula až pod ně, úplně se setmělo. To ostatně nevadilo ani Wenzelovi, obzvlášť po tom, co hašašíni rozestavěli tábor a na hlídce zůstal jen jeden z nich, ten s ne zrovna nejštíhlejší postavou a rozhodně s nejmenším osvalením. Vše těm dvěma hrálo do karet. Dokonce i prostředí.
Nacházeli se ve velkém údolí, samá tráva, mnoho keřů a jen pár stromů. Uprostřed se nacházela prašná cesta, na konci, odkud velbloudi přijeli, se nacházely rozlehlé a úrodné roviny a na druhém konci byl vstup do nebezpečného kaňonu. Tam původně Wenzel plánoval místo přepadení, avšak když se hašašíni utábořili zrovna u toho nejzarostlejšího stromu, tak své plány rychle přehodnotil. Počkal ještě hodinku až dvě a pak se spolu s Kanem, který ho kryl lukem a nově vyřezanými šípy, připlížili k podřimující hlídce. Ta nebyla pro Wenzelův nový palcát překážkou. Vše zatím klapalo. Krom jedné, podstatné věci. A to té, že Kan dnes ráno šlápl do lejna, což, jak je známo, podle horoskopu znamená celodenní smůlu. A ta přišla ve chvíli, kdy se jednomu ze spáčů zachtělo na malou. A shodou okolností si nejspíš uvědomil, že venku by mohlo strašit a tak si vzal s sebou meč. Ten, když viděl dva chlápky, sklánějící se nad mrtvým strážným, zburcoval svého huhňavého kolegu a oba pak vyběhli ven s tasenými meči. Strhla se taková bitva, no zkrátka stačily dva Kanovy šípy a bylo po všem. Zrovna když si ti dva vítězové chtěli plácnout na znamení vítězství, přihnal se zezadu poslední z šikmooček, který si taktéž uvědomoval nebezpečí strašidla. Když se vracíte do stanu s vykonanou potřebou, poslední, co byste čekali, by byli dva vrahouni. První hašašínova reakce bylo hlasité zvolání: „Strašidlo!” Potom, co si všiml svých přátel ležících na zemi, ho napadla epidemie průjmu, ale zpozoroval zbraně těch dvou a hned mu byla situace jasná. Moc pozdě, bohužel. Kanův šíp již opustil luk a přešel do jeho vlastnictví.
***
Měl jsem neuvěřitelnou radost. Už jsem ani nevěřil v záchranu, natož v podobě Wenzela. I jeho společníkovi se očividně dost ulevilo, když shledal, že mi jeho řemeslo nevadí. Představil jsem jim mého společníka, jmenoval se Hered. Byl to pohublý, svalnatý, tak třicetiletý malý člověk s dobromyslným obličejem, černými vlasy a krátkými vousy. Hnědé oči nad ostrým nosem nervózně těkaly ze strany na stranu, protože si ho nikdo nevšímal. To se však brzy změnilo, neboť jsem ho dobře neznal ani já. Ukázal se jako hovorný, humorný a milý, jen trošku agresivní. Ale jen trošku. Na spaní nikdo ani nepomyslel, a tak než jsme dopovídali, rozednilo se. Až Kanovo zívnutí nás upozornilo, že spánek by byl vhodný. Tak se rozhovor změnil v debatu o místě přespání. Se skórem čtyři : nula vyhrálo tábořiště mladého bandity.
„Poberem, co se dá, vezmeme velbloudy a vypadneme,” řekl Wenzel, který se sám pasoval na místo velitele skupiny. Šli jsme tedy najít nějaké vybavení.
S otrokem se kupuje i jeho předešlé vybavení, tak se není co divit, že jsem za chvíli vylezl ze stanu ve své lehké zbroji s Arnorunem u pasu. Ostatní si vzali meče hašašínů, Kan si připásal opět svůj palcát. Hered si oblékl ještě koženou zbroj, co našel v jedné z beden. Pak jsme chtěli ještě mírně rabovat, ale v tom nám zabránil dupot u konce údolí vedoucího ke Geldernu. Kdo by to byl čekal, zase orkové. A pro změnu opět celá patrola.
„Kruci, mizíme!” vykřikl Hered a všichni jsme se rozběhli nahoru na stráň, tam Kan určil směr do jeho tábořiště. Nikdy by nikoho z nás nenapadlo, že ho orkové najdou.
„Jéje, nechal jsem hořet oheň,” odpověděl na zatím nevyslovené otázky bandita a nasadil ještě provinilý úsměv. Namísto zdvořilé odpovědi ho Hered dloubl pod žebra se slovy: „Blbče jedna blbá!”
Toho já si nevšímal, víc mě zajímal nabílený ork uprostřed skupiny, kterou tvořili čtyři zvědové. Bílých tváří už jsem viděl hodně, ale tahle mi byla povědomá. Ork najednou zvedl ruku a v ní držel kladivo. Kladivo!
„Var... Var... Var-Krogun! Je to jisté. Ten bastard! Teď se ti pomstím! Ale za co vlastně? Zachránil´s mi život. Ale jsi ork!” říkal jsem si pro sebe. Zatímco Hered dloubal do Kana a já přemýšlel, Wenzel počítal orky v tábořišti. Napočítal čtyři, jinak řečeno ”tak akorát”. Po úspěchu s mým vysvobozením mu totiž pýcha stoupla do hlavy, a tak zařval: „Na ně!” a vyběhl směrem k orkům. Vzhledem k mé předešlé úvaze mi to nijak nevadilo, takže jsem ho následoval. Chudák Hered nás z povinnosti musel následovat, kdežto Kan vše kryl zezadu svým lukem.
Orkové byli zaskočeni, díky čemuž jsme zabili zvědy dřív, než stihli tasit zbraně.
„Tak se znovu setkáváme,” pronesl jsem s úšklebkem.
„Ty! Ale jak, vždyť jsem tě zabil!” odvětil.
„Přežil jsem, a teď zabiju já tebe!” řekl jsem majestátně.
„Kecy,” řekl na to Kan znuděně a orka zabil střelou mezi oči.
„Hej! Chtěl jsem si ho zabít sám!” okřikl jsem ho.
A on zase: „Kecy, nedal bys ho.”
„Ale dal,” ohradil jsem se. „Už jsem zabil i silnější!”
„Kecáš, jsi bezmocnej jak beruška.”
To už jsem nevydržel a se slovy: „Možná, ale ty mi problémy dělat nebudeš!” po něm skočil. Celou svojí vahou jsem ho srazil k zemi a začali jsme se prát. Než mi stihnul opětovat ránu do zubů, tak nás odtrhli. „Jste jak malý!” křičel Wenzel „Obzvlášť od tebe, Loktane, bych čekal víc trpělivosti. Na druhou stranu, ten ork byla čistě jeho záležitost,” promluvil ke Kanovi. Ten si utřel krev u pusy a snažil se bránit: „To on po mně skočil, je to agresivní agresor.” Wenzel na nás ještě chvíli řval, pak jsme se vzájemně omluvili a udobřili se a šli spát. Kan měl za trest první hlídku, já druhou.