Další dva dny trvalo, než někdo z nás znovu uviděl Aidana. Po jeho smolné ztrátě zlatem prorostlého kusu skály se na něm Sayr vyřádil. Když se dnes ráno stařík konečně ukázal mezi ostatními na snídani, tělo měl poseté ranami od obušku. Podlitina jedna vedle druhé, snad přišel i o některý z jeho posledních zubů. Stěží se držel na nohou, ale byl odhodlaný nejenom napravit si reputaci u svého chlebodárce, ale také nepřestával pokukovat po Todovi, jako by osnoval pomstu či co. Měl by tenhle věchýtek nějakou šanci? Silně pochybuji. To by musel nebožáka přepadnout ve spánku a ještě ho zabít jednou ranou – to se nestane.
Tod si zatím v naší skupině upevňoval postavení alfa samce. Jeho mladická dravost si opravdu nezadala s nikým a ničím. Nějakým zázračným způsobem se mu dokonce i podařilo spřátelit se několika strážnými – bez peněz. Vskutku zajímavé pozorovat takového člověka. Jen se bojím, že by se mu to nakonec mohlo vymstít.

V odpolední směně, které se už budu muset zúčastnit, mne čeká novinka. I po té době strávené v dole si pro nás dokážou najít novou a ještě nebezpečnější práci. Pyrotechnici se hodlají prostřelit do další části dolu, prý je potřeba vytvořit víc místa, protože k nám směruje velká skupina kopáčů. To těch prohřešků proti právu vůbec neubývá? Komu chce ten šašek vládnout? Prázdným domům a vylidněné zemi? Nemluvě o tom, že mu nebude mít kdo platit daně. Být na jeho místě, rozhodně bych chvíli po revoluci neprováděl tak razantní čistky ve společnosti. Naopak bych se snažil si nové poddané nějakým způsobem získat, ale kdo ví, co se děje na povrchu. Zprávy mi už skoro nechodí. Jen to zlato si ke mně naštěstí vždycky najde cestu…

Jak rád bych našel cestu ven. Chybí mi ten krásný zelenající se svět, překrásné západy slunce, které jsem s takovou oblibou sledoval z balkonu svého domu. Vteřinu po vteřině se slunce nořilo do modravých dálek na obzoru. Chci ven…

III.

„Nějakej dobrovolník?” zeptal se zjizvený muž bez několika prstů na levé ruce, kterou si projel rozcuchané černé vlasy. Čekaje na odpověď si začal sám vybírat vhodného kandidáta. Lance byl vrchním technikem celého dolu a také zapálený alchymista. Při pokusech s třaskavinami přišel o prsty a při jeho poslední snaze vyvinout co možná nejsilnější výbušnou směs mu skleněné fragmenty zkumavky zasáhly obličej. Měl víc štěstí než rozumu, na tom se shodovali všichni, kteří ho znali.
„Ptám se ještě jednou,” pokračoval po chvíli Lance. „Potřebuju chlapa, kterej dá tam dozadu tyhle dvě krabičky a natáhne provaz,” přičemž ukázal na dvě velké krabice, které měl položené kousek od sebe spolu s hořlavým lanem. Technik ještě chvíli čekal, a když viděl, že se do možné sebevraždy nikdo nežene, ukázal na konečně na hraběte. Všichni kolem si oddechli úlevou a kupec hraběti stiskl rameno, jako by se s ním loučil, dokud má možnost.

Kian de Nor váhavým krokem došel k technikovi a co možná nejtišším hlasem se zeptal.
„To myslíš, vážně? Mám tě přece na výplatnici, ne?”
Lance jenom pokrčil rameny a odmítal se na hraběte podívat, pak odpověděl.
„To je pravda, hrabě, ale dneska tady nejsme sami. Pro jednoho vězně si přišla královská garda, aby ho přivedli zpátky před jeho výsost. Taky mají podat hlášení o tom, jak to tady vypadá. Nerad bych se tady usadil jako trestanec… Mám rád svou práci,” dodal ještě a přestal hraběti věnovat pozornost a odešel si zkontrolovat svoje výpočty.

Ostatním kopáčům se okamžitě vrátila dobrá nálada a začali si hraběte dobírat. Ten se je snažil nevnímat, ale šlo to těžko. K tomu cítil, jak mu zrychluje tep a začíná ho máčet ledově mrazivý pot. S nejvyšší možnou opatrností vzal ze země první krabici, neměla výko. Viděl v ní úhledně složené tubičky, ve kterých se nacházely směsi prvků s názvy, které málokomu něco říkaly. Dohromady ale vše působilo neuvěřitelně ničivě. Krok následoval krok a hrabě postupoval jako by kráčel na uzoučkém můstku nad propastí. Jediným problémem jinak geniálního vynálezu byla jeho obří nestabilita, proto se využíval zatím jen pro tyto účely. Ani vojska si netroufala použít třaskavinu jako zbraň. Decimace vlastní armády v základním táboře je to poslední, co by si dobrý vojevůdce přál.

Hrabě procházel téměř neosvětlenou chodbou. Čím míň ohně, který by to mohl zapálit, tím líp, říkal si v duchu a snažil se dávat ještě větší pozor na každý další krok. Konečně uviděl konec tunelu. Zlehka položil bednu na zem a s kočičí obratností se vydal na cestu zpět. Hned jak se dostal zpátky do osvětlených části dolu, přivítala ho sprcha dalších posměšků.
„Hej, princátko,” pokřikoval jeden z kopáčů na hrabětě, „nenadělal sis do…” větu ale nestihl dokončit. Pod krkem ho během vteřiny držela mohutná ruka kopáče Toda.
„Říkals‘ něco zmetku zasranej? Takhle se mluví s urozeným pánem?” ptal se Tod druhého kopáče a drtil mu svým ocelovým stiskem krk. Muž lapal po dechu a oči mu začínaly lézt z důlků. Hrabě se musel usmívat. Tomu se říká dobrá investice, pomyslel si a s mnohem větším klidem sebral nejprve provaz, který si přehodil přes rameno a pak druhou bednu s třaskavinou.

Pobaven loajalitou bývalého farmáře, který se pasoval do role osobního strážce, šel hrabě mnohem klidněji. Dokonce si začal pobrukovat jednu ze svých oblíbených melodií. Když došel první připravené bedně s třaskavinou, položil na ni velice opatrně druhou, namotal do ní kus provazu a odmotávaje ho po každých pár krocích, začal se vracet k ostatním.
Lance už na něj čekal u východu z tunelu a samou nedočkavostí se klepal.
„Všechno nachystaný?”
„Samozřejmě,” odvětil hrabě a už se chystal připojit k ostatním, když ho v poslední chvíli technik chytil za rameno.
„Vážně se omlouvám, že to muselo bejt. Chováš se ke mně dobře a já ti tohle vynahradím, slibuju,” pronesl šeptem Lance a nechal hraběte jít.
Sotva se Kian de Nor vmísil do hloučku kopáčů, objevil se vedle něj Tod.
„Udělal vám něco, pane?” pronesl svým typicky poddajným hlasem.
„Ne, to je v pořádku příteli. Jen se mi omlouval,” uklidnil svého ochránce hrabě.
„To má štěstí, jinak bych mu vrazil jednu do zubů,” odplivl si obrovský kopáč a zatnul pěst.

Na další povídání už nebyl prostor. Vrchní technik bez jakéhokoliv varování zapálil roznětku. Plamen sžíral provaz neuvěřitelnou rychlostí a než si kdokoliv stihl alespoň zacpat uši, ozvala se ohlušující rána a z chodby se vyvalil oblak prachu. Kopáči jeden přes druhého kašlali a začínali panikařit. V uších jim pištělo, přes prach neviděl dál než na špičku svého nosu. Nikdo z nich před tím takhle zblízka výbuch nezažil. První šťastlivci, kterým se vrátil sluch, mohli vidět, jak u tunelu vesele poskakuje Lance a směje se na celé kolo.

Když se konečně začal usazovat prach, strážní se pustili do počítání kopáčů a první skupinka, v čele s hrabětem a kupce, byla vyslána na průzkum tunelu. Námitky na možnou nestabilitu tunelu, který by se měl nechat nejprve podepřít techniky, nikoho nezajímaly. Všichni měli strach z toho, že by je zahlédla královská garda ve chvíli, kdy se zrovna chovají ke kopáčům lidsky. Skupinka se blížila do ústí tunelu, u kterého seděl Lance a snažil se vydýchat svůj záchvat radosti z výbuchu.

Kupec de Zaak se odhodlal vkročit do ústí jako první a ostatní jej brzy následovali. Jeden po druhém mizeli kopáči v tunelu a pak se ozval kupcův výkřik. Hrabě neváhal a snažil se prorazit si cestu dopředu, aby viděl, co se stalo. Vyrazilo mu to dech. Výbuch opravdu udělal místo, dokonce nezpůsobil ani žádný zával, ale otevřel průrvu ve skále.
„Bohové nad náma musí bdít všichni najednou,” zašeptal kupec a hrabě de Nor jen mlčky přikývnul, neschopen jakéhokoliv slova.
„Porozhlídneme se, ne?” řekl nakonec kupec a prošel otvorem ve skále.