Hrabě běžel, jak nejrychleji mohl. Velký kruh kopáčů a několika strážných se neskonale bavil a zvědavý hrabě musel vědět čím. Čím byl blíž, tím zřetelnější bylo pokřikování jednotlivých kopáčů i přes to, že v dole se všechny hlasy slévaly v jeden a vyvolávaly tak zlověstné hučení. Už rozeznával jednotlivá slova. Někoho povzbuzovali. Ale koho? Kopáči se snaží udržovat mezi sebou co nejlepší vztahy, aby se pak nedostali do křížku se strážnými, a ti se neradi dostávají do křížku s nadřízenými. Muselo to být něco velkého, když všichni přihlížejí. Kian de Nor se prodíral davem kopáčů, kteří do sebe navzájem strkali a každý z nich se pokoušel získat co možná nejlepší výhled.
„Tady, tady,” zněl odněkud hraběti v uších známý hlas. Pak ho někdo popadl za paži a
vtáhnul do ještě většího zmatku. Pak ale konečně pochopil. Byl to souboj, to bez pochyb, ale zcela neobyčejný. Obrovitý farmářský pacholek Tod a naproti němu krvelačný strážný Sayr.
„Pustili se do sebe hned po večeři,” křičel hraběti do ucha kupec de Zaak snažíce se překřičet kopáče. Hrabě nechápavě zakroutil hlavou.
„Tvůj kamarád Tod, hrabě, mu plivnul pod nohy, když kolem něj Magor procházel...” další kupcova slova se ztratila v řevu, který nadšeně komentoval průběh souboje.

Todovi se konečně podařilo zasáhnout svého oponenta takovou sílou, že několik šťastlivců mohlo zaslechnout křupnutí Sayrova nosu. Hrabě ale větší pozornost věnoval rozčarovanému davu, kterému takové zpestření jednotvárné činnosti přišlo velice vhod. Nejzajímavější ale hraběti přišlo rozložení sil mezi diváky. Byly tu kopáči v čele s krysou Aidanem, kteří ze všech sil podporovali sadistického strážného. Báli se, že kdyby jejich chlebodárce ztratil svůj respekt, stali by se oběťmi silnějších kopáčů. Na straně druhé tady ale bylo pár strážných, kteří zcela očividně nepřáli svému kolegovi vůbec nic dobrého a nadšeně jásali pokaždé, kdy se Todovi podařil výpad nebo uhnul Sayrovu útoku. Navzdory očividné převaze ze strany většího farmáře, se ale strážný držel velice odhodlaně. Byl trénovaný a mrštný, což pomáhalo držet krok s hromotlukem, který kolem sebe uměl rozdávat rány, ale málokterá trefila cíl.

„Jak dlouho už jsou v sobě?” ptal se hrabě se zájmem svého přítele.
„Teprve chvilku,” odvětil kupec a nespouštěl oči z obou zápasících, „vsadím se, že tohle jeden z nich nepřežije,” zazubil se pak ještě a začal hlasitě povzbuzovat. Hrabě se nechal konečně unést davem a přidal ke skandování Todova jména, což za chvíli učinilo i oněch několik strážných, kteří nepřáli svému kolegovi nic dobrého. Ve stejné chvíli Tod popadl Sayra za výstroj a mrštil s ním do davu. Několik kopáčů v první řadě nápor letícího těla neustálo a složili se pod jeho vahou. Ti za nimi začali okamžitě couvat a kruh se narušil. Zatímco se Sayr ztěžka zvedal a Tod oddechoval, uvědomili si přihlížející, se že vytvořil jednosměrný koridor. Odstoupivší kopáči totiž stáli už téměř u zábradlí. Zápasící dvojici teď hrozilo, že se zřídí z patra až na samé dno dolu.

Tod, který si vychutnával mohutné ovace přihlížejících, nedával chvíli pozor, což se mu vymstilo. Sayr využil chvilkové nepozornosti svého soupeře, rozběhl se a ramenem napřed vrazil vší silou do Todovi hrudi. Ten se zapotácel a padnul na kolena a snažil se popadnout vyražený dech. Strážný mu ale nedal ani vteřinu slitování a začal do farmáře bušit pěstmi ze všech stran. Tod schytal několik rad do obličeje a také několik kopanců do hrudi a nohou. Najednou ale zařval jako zuřící býk, postavil se na nohy a jako zkušený zápasník kryl jeden úder za druhým, čímž pomalu vytlačoval Sayra směrem k zábradlí, které jako jediné stálo mezi nimi a propastí. Strážný, který při ústupu schytal několik tvrdých rad, krvácel nejen z nosu, ale také z úst. Měl rozražený ret a pomalu ztrácel cit v rukou i nohou. Tod na druhou stranu, byl vyprovokovaný surovým jednáním strážce, což si teď nenechával líbit. Sayr se pokusil v rychlosti ohlédnout přes rameno, aby zjistil, jak dlouho ještě může couvat a uhýbat nebezpečným ranám. Stejně jako Tod, i on byl teď potrestán za svou nepozornost a zástup kopáčů opět propukl v jásot. Dřív než se strážný dokázal rozkoukat, držel ho Tod asi stopu nad zemí a kráčel s ním k zábradlí.

„To neudělá, to přece nejde,” vypísknul vyděšeně stařík Aidan, který i přes nedávný výprask oddaně sloužil Sayrovi.
„Udělá to, to si kurva piš!” řval v odpověď jiný kopáč.
Hrabě nevěřícně zíral, jak nikdo ze strážných nezasahuje. Ani jeden jediný nevykročil z davu a nechystal se zakročit, aby zachránil Sayra ze spárů smrti, která si už na něj brousila zuby. Místo toho všichni zatajili dech a mlčky sledovali, co se bude dít.
Tod ušel pár zbývajících kroků k zábradlí a stále ještě držel Sayra nad zemí. Nezdálo se, že by ho nějak unavovalo. Konečně se zastavil a hlubokým nádechem vyzvedl strážce tak vysoko, aby ho bez větších problémů přesunul nad propast.

„Prosím, nedělej to. To přece není potřeba, že ne?” začal se zajíkat Sayr ve chvíli, kdy ztratil vidinu pevné půdy pod nohama.
„Proč bych tě neměl pouštět, šmejde? Teď už si netroufáš, co?” odsekl Tod a zatím nepovoloval pevné sevření.
„Já... Já se polepším,” vykřikl strážný, „přestanu jim dělat ze života peklo, přísahám,” drmolil Sayr a snažil se udržet si aspoň zbytek důstojnosti a nerozbrečet se jako malé dítě. Vypadalo to, že Tod přemýšlí a hrabě začínal pozorovat, jak se mu třesou ruce. Ztrácel sílu. V tom je pozvednul a vypadalo to, že se doslova zahodí Sayra do propasti. Na místo toho, k všeobecné nevoli, Tod strážného přenesl zpátky přes zábradlí a postavil ho vedle sebe.
„Nejsem žádnej zbabělej vrah,” řekl Tod a očividně se mu ulevilo. Neměl odvahu na to, aby si ušpinil ruce krví. Sayr byl ale připravený na všechno.

Ozval se nejeden výkřik, ale všechno bylo marné. Sayr, kterému se vrátila kuráž, bez váhání strčil vší silou Toda na zábradlí. Tenké zvětralé dřevo nemělo šanci udržet nebo alespoň zabrzdit farmářovo velké tělo. Hrabě byl tak jedním z mála, kteří ještě naposledy stihli pohlédnout do Todových vytřeštěných oči. Chvíli poté se jim ztratil z dohledu a jeho tělo padalo střemhlavým pádem až na samé dno.

Nikdo nechápe, jak k tomu mohlo dojít, stejně jako nikdo není s to pochopit, jak je možné, že Sayr dokázal vyváznout zcela bez trestu. Přitom je k dispozici takové množství svědků, že se o tom nezdálo ani těm nejzkušenějším soudcům. Ti by tady stejně nebyli platní. Toho chlapa by měli rovnou pověsit... Nebo ho alespoň dát k nám, však tady by se o něj spravedlnost jistě postarala sama i bez zákonů. Vsadil bych veškeré svoje jmění na to, že by se o něj postarala první směna kopáčů a strážných hned potom, co by mezi nás vkročil.

Strážci jsou tady sice přísní, často se k nám chovají nelidsky, ale pořád se v nich najde jakási pokora. Pokora před bohy, kteří nás sledují a pokud se i oni chtějí dostat do jejich říše, až skonají, musí svůj život vést, jak nejlépe to jde. Po dnešku jsem přesvědčený o tom, že Sayr, ten zmetek, po smrti zůstane navěky věků uvězněn na půli cesty. Nikdy nenalezne pokoje, nikdy a nikdy... Nesmí. K čemu by pak byla ta opěvovaná boží spravedlnost, když by nechala takového zmetka bez trestu? Za Todovu smrt bude potrestán, bude. I kdybych na to měl osobně dohlédnout. Byl to sice jen prostoduchý venkovan, ale byl to můj přítel.

Přál bych si, aby se našel další, který by se dokázal Sayrovi postavit. Na místo toho si tu teď vykračuje jako nezpochybnitelný vládce všeho lidstva a začínají z něj mít strach i sami strážní. Aby ne, když podporovali člověka, který ho málem připravil o život. Přes všechen ten strach, který teď v dole panuje, je ale úsměvné sledovat, jak začínají kopáči se strážnými držet pohromadě. Od včerejšího incidentu teď i tu sebemenší skupinku kopáčů doprovází alespoň jeden strážný a sami raději chodí alespoň ve dvou. Každý se tu bojí o krk, protože když projde jedna chladnokrevná vražda, můžeme se tu začít rovnou všichni zabíjet. Slyšel jsem, že na Ostrovech se to prý děje běžně – různé rituální vraždy, bezpočet obětí. Tady jsme ale stále ještě v civilizované zemi a to píši navzdory tomu, že jsem tady dole jako vězeň. Člověk se musí naučit přijímat svůj osud jako muž.

Půjdu se už raději pokusit spát, začínám se opravdu bát každého dalšího dne.