Ze spaní Hurika vytrhl hrozný rámus. Nejprve si v rozespalosti myslel, že to hřmí bariéra, ale křik, který se venku téměř okamžitě rozezněl, jej utvrdil v tom, že to v žádném případě není hluk bariéry, ale rachot padajícího kamení - hodně kamení!

"Pozór! Padá to! Doprdeléé! Zachraňte se!" vřískali z plných plic lidé venku.

Hlučelo to a rachotilo, duté tupé rány, které ozvěna ještě násobila! Hurik si ten zvuk neomylně vybavil. Ohromně se vylekal. Sesun skály probudil celý důl. Všichni vylétli z chatrčí, jako když do nich vrazí blesk. Rachot se v důlním trychtýři násobil a šířil odevšad, skála jim tedy mohla padat rovnou na hlavu a nikdo si nemohl být jist životem! Sotva se Hurik dostal ven, spatřil místo, kde se neštěstí odehrálo a trochu se zklidnil, protože jemu bezprostřední nebezpečí nehrozilo. Místo sesuvu bylo přímo naproti němu u vstupu do podzemí a ke všemu se rachot už zklidnil. Jen poslední opozdilé kamínky a balvany padaly ještě odkudsi shora a tupě duněly. Skalní masiv nahoře nad vchodem do dolu se celý utrhl a sesunul se dolů na dno. Zavalil část důlního vchodu a určitě poničil i mříž, která byla před tím spuštěná a bránila tak vstupu do útrob země. Obrovská spousta prachu na chvíli zakryla výhled na celém dně důlní jámy. To, že byla mříž dole, dávalo naději, že pod kamením nikdo nezůstal, protože když byla mříž spuštěná, těžko by tam totiž někdo něco pohledával a v těch místech nebylo ani chatrčí, kde by mohli spát horníci. Důkladně obhlédnou situaci však bylo možné až po tom, co se usadil zvířený prach. Po pekelném rachotu se teď v důlní jámě kontrastně rozlehlo hrobové ticho.

"Doprdele!" vyhekl jeden z banditů, stojících vedle Hurika. "Prokletej důl! To je za poslední čtyři měsíce už po třetí! Rychle k závalu! Snad tam někdo nezůstal!"
"Pospěšme! Můžou tam být lidi!" zvolal současně jiný horník a rozběhl se k sutinám závalu, prach neprach. Nebyl ale jediný, kdo hbitě vyrazil k suti. Do chuchvalce prachu, který kamení zvedlo do vzduchu, už chvátali další muži, aby se podívali, zda pod závalem neleží někdo z horníků. "Pospěšte si! Rychle!"

V dole znovu nastal zmatek. Před chatrčemi stáli vyděšení rozespalí horníci a kopáči, žoldáci i bandité, každý v úleku z nenadálého probuzení a v šoku z veliké hromady kamení, která se uvolnila. Každý si uvědomil, že tam dole mohl být zrovna on. Nikomu pochopitelně nebylo do smíchu. Ani těm, kteří na podobné výjevy byli zvyklí. Naopak, právě ti, co věděli, co dokáže důlní zával nebo lavina kamení, ti zbledli nejvíce a děkovali Adannosovi, že je ušetřil. Nestávalo se totiž často, že v dole spadla tak obrovská lavina, ale když už se to stalo, mívalo to neštěstí obvykle velmi smutné následky v podobě zmařených lidských životů. Mnoha životů! Za celou historii Svobodného dolu ze už zemřelo mnoho horníků právě při podobném neštěstí. Každý znal ty tragédie z vyprávění a mnozí je prožili na vlastní kůži. Proto každý po očku sledoval hrozivě čnící převisy nad jejich hlavami, zda pevně sedí, protože otřesy, jež sesuv skály způsobil, mohly klidně rozpoutat další smrtící lavinu. Naštěstí tomu nic nenasvědčovalo.

Hurik spěchal k závalu mezi prvními. Nepotřeboval pobízet, bylo to přeci tak samozřejmé! Hustý šedý prach mu vnikl do očí a dusil ho, ale čerstvý větřík, který se po ránu proháněl na dně důlní jámy, ho měl již brzy rozehnat. Po hromadě kamení už lezli jiní muži a pátrali po možných zavalených. Nikdo se neozýval na volání pátračů, nikde nebylo vidět těla. Zdálo se, že zde nikdo naštěstí nebyl, když se kamení uvolnilo.

"Nikdo tu není!" volali pátrající na dotazy. "Nikoho nevidíme!"
"A co hlouběji pod kamením?"
Muži hbitě rozebírali zával. "Nečumte a pojďte nám pomoct!" pobízeli zvědavce, co se zastavili opodál hromady a jen zaraženě zírali na tu spoušť.
Skutečně - brzy se hromada hemžila lidmi a kamení z hromady rychle ubývalo. Zatím nikdo neobjevil žádné ostatky. To bylo dobře. Brzy sem přispěchal Okyl a vzal si na starost organizaci odklízení sutě a přitom netrpělivě blýskal očima po všemožných úlomcích, které muži chvatně odhrabovali. To, na co netrpělivě čekal, se mělo stát brzy. Muži mezi kamením objevili namodralé kousky vzácné rudy. "Podívejte! Ruda! A jaká!"

Sotva ji Okyl zmerčil, už poslal několik kopáčů šplhat po skále obloukem k místu vysoko nahoře, odkud se před tím skála uvolnila. Poslal je na obhlídku po žílách vzácné rudy, o jejichž přítomnosti nálezy v hromadě svědčily. Prohlížel znalecky úlomky, které mu muži podali a oči mu svítily ještě víc. Vypadalo to velmi slibně.

"Tak co?" zavolal po chvíli k těm nahoře. Celou dobu v ruce žmoulal slušný úlomek kamene, který se na slunci blyštil modře až do fialova.
Kopáči nahoře opatrně lezli v nově odloupnutém skalním výklenku a brzy se jeden z nich naklonil dolů a z vysoké výšky zavolal, "Je tu nádherná žíla Okyle! Skvělá jakost!"
Okyl se tiše zachechtal, "No výborně!"

V tu samou chvíli však jiný z kopáčů přišel se smutnou novinkou. Pod závalem až úplně dole našli člověka. Pod jedním kamenem kdosi objevil ruku a netrvalo to dlouho a muži odkryli žoldáka Armana, který v to osudné ráno zrovna držel hlídku u brány dolu a měl tu smůlu, že byl ve špatnou dobu na špatném místě. Podrcené tělo neochránila ani mohutná zbroj, kterou měl na sobě. Byl k nepoznání - rozlámaný, doslova zatlučený do svého brnění a celý od krve. Jeho tělo zakryli a odnesli do jedné z chatrčí. Naštěstí už nikoho jiného pod závalem nenašli. Na mnoha tvářích se objevil smutný výraz, ale mnohé tváře nevyjadřovaly nic a mnozí byli dokonce veselí. Kdo ví, zda kvůli rudě, nebo jen kvůli tomu, že se jim nic nestalo a nebo to prostě měli v povaze? Odporné a přece tak běžné! Alespoň tady údolí...

Zatímco muži rozebírali poslední zbytky hromady a důlní kovář spěšně opravoval poškozenou mříž, aby bylo možné vstoupit do dolu, Hurik seděl na kameni a pozoroval skupinu odvážných kopáčů, kteří pod vedením Okyla začínali budovat novou plošinu v místě, kde sesun skály odkryl výnosnou žílu kýžené rudy. Bylo to velmi nebezpečné, ale kopáči si vedli dobře a zkušeně - nedělali to poprvé. Co už takových krkolomných plošin tady v dole postavili! Život v dole se až příliš rychle vrátil do starých kolejí. Smrt si vyžádala oběť, ale tím jako by to všechno končilo. Žoldáka brzy pohřbí a nic už nebude připomínat místo tragédie. Snad jen nápis ve skále na jeho památku, jak bylo zvykem psát při podobném neštěstí. Pokud ho tedy někdo napíše...

Hurik zase tonul v černých myšlenkách. Armana nijak zvlášť neznal, přesto však měl pocit, že někoho ztratil. Sám se svým pocitům divil. Brzy si ale připomněl, co jej čeká v následujících dnech a to mu pomohlo přijít na jiné myšlenky. V dole už jen nic nečekalo a začal se mu ještě více protivit a tak se sebral k odchodu. Na Armana brzy zapomněl. Rozhlédl se naposledy po jámě, zda třeba někde nespatří Larese nebo někoho jiného známého, ale většina účastníků tajné porady už odešla hned po té nešťastné tragické události a nebo dokonce před ní. Lares zmizel nejspíše už někdy brzy ráno. Kdo ví? Horníci se taky rozcházeli po práci. Nebylo důvodu zdržovat se zde déle.

Vyrazil na cestu. Stoupal pomalu vzhůru po vytesaném ochozu, který se obtáčel podél stěn a byl jedinou cestou ven z dolu. Když se vyškrábal až nahoru, ulevilo se mu. Neměl rád výšky a krkolomná cesta z dolu se na mnoha místech velmi nepříjemně zužovala a přibližovala se ke strmému okraji, kde zela propast. Stačilo jen špatně došlápnout a mohl být konec všemu. Smutný a tísnivý důl byl ale konečně za ním a Hurik zaplašil všechny chmury a přidal do kroku. Měl hlad, zapomněl si s sebou vzít jídlo na cestu a do dolu se mu vracet nechtělo. Neměl ani vodu. Do Nového tábora to byl pěkný kus cesty a jemu nezbylo nic jiného, než hlad přetrpět. Žízní ale netrpěl. Cestou bylo několik pramenů, kde se mohl osvěžit.

Do Nového tábora dorazil krátce před polednem bez významnější příhody. Slunce už velmi pražilo, když přišel na plošinu u vodopádu, kde tak rád pravidelně cvičíval Cord, který zde však teď nebyl. Hurik rychle spěchal po cestě k jeskyni, do své chatrče. Upomněl se však, že snad krom starých sucharů tam není nic k snědku a tak zamířil do Silasovy taverny, kde snad sežene, jak doufal, něco pořádného k jídlu.

Tak tedy dva dny! Dva dny zbývají, než přijde ten de s velkým D. Teď, když byla velká porada za ním, cítil se Hurik tak nějak prázdný. Ještě teď měl v paměti ty oči všech pozvaných, jak se na něj upřeně dívaly, když Lares přiřkl velení právě jemu. V mnohých byla závist, zloba a ve všech byl údiv nad rozhodnutím velitele. Pravda, delší dobu se to již proslýchalo, že Lares s Hurikem něco kují, ale když se to potvrdilo, pro mnohé to stejně bylo překvapení. Bylo poznat, že ho tu mnozí nemají rádi. Ale co! To přeci už věděl dřív. Tohle se možná už nikdy nezmění, ale jedno se na poradě změnilo - byl teď někým víc, někým důležitým! Byl velitelem a oni to museli respektovat. Už nebyl bezvýznamný opovrženíhodný žoldák, kterým se dřív cítil být mezi těmi chlapy, ostřílenými dobrodruhy a lupiči, kteří žili společně s ním v téhle bohy zapomenuté díře. Byl víc než mnozí z nich a jen v jeho rukou ležel zdar celé té troufalé výpravy za Gomezovo zbožím. Pokud uspěje - a on uspěje! Tak se jeho reputace navždycky změní!

V taverně bylo poloprázdno, ale ti co zde seděli si ihned mezi sebou začali šuškat, sotva se Hurik objevil ve vchodu. Někteří z nich na Hurika zavolali a pozdravili jej. Někteří z nich se tvářili i docela přátelsky. Hurik se díky tomu cítil nesvůj. Nevěřil jim to. Opětoval pozdravy, ale na všechny otázky, které na něj volali, jen kroutil váhavě hlavou a odpovídal, že mají vyčkat a pak se dozví vše. Sedl si ke stolu až úplně vzadu v taverně, ale po chvíli si to rozmyslel a zamířil přímo k šenku, kde si u Silase, který byl dnes celkem zamlklý, takže se ani Hurika na nic neptal, což Hurik uvítal, objednal rýžovou směs. Byla to hromada rýže, promíšená s masem mrchožrouta (nic jiného se skoro prakticky v údolí nedalo ulovit) a nějakým kořením, které Silas kdo ví kde nasbíral a nebo ukradl. Odnesl si to nahoru na střechu taverny, kde jak doufal, unikne zvídavým pohledům a všetečným otázkám. Chtěl tomu uniknout a chtěl si pročistit hlavu.

Na střeše nikoho nenašel a to mu velmi podzdvihlo náladu. Trochu to tam sice smrdělo, protože Silas zřejmě ještě nestačil uklidit svinčík po včerejší pitce, který tu a tam ležel na podlaze. Hurikovi to ale nevadilo. Vlastně na to byl zvyklý. Ono by to bez toho snad ani nebylo ono! Sedl si až úplně na okraj a tam mu svěží větřík, ženoucí se z jezera, vanul do tváře. V klidu jedl a přitom pozoroval dění v táboře. U chatrčí rolníků spatřil Leftyho. Rázoval si to do jedné z chatrčí a zdálo se, že je velmi rozzlobený. Hurik to poznal spolehlivě podle jeho postoje. Všiml se, že v ruce třímá bič a to nevěstilo nic dobrého - tedy dobrého pro rolníky, kteří byli nejspíš uvnitř. Lefty byl krutým dozorcem na rýžovém poli a spadal pod rýžového lorda, jak si ten nabubřelý pitomec nechával říkat. Rýžový lord byl jeden z kapitánů a měl na starosti úrodu rýže a její uskladnění. Nespadal pod Larese, ale rovnou jako Lares, pod Leeho. Lee se o jeho vyvádění nezajímal, ale Hurika jeho chování i způsoby jeho lidí, už delší dobu rozčilovaly. Nedávno Lefty na jeho rozkaz zřezal do krve jednoho z chudáků jen kvůli tomu, že se šel mimo pracovní přestávku napít. Jak barbarské i na zdejší poměry! Horší chování Hurik viděl jen kdysi, když tu ještě fungovala těžařská kolonie pod královým dohledem a on byl otrokem...

Rozhodl se, že promluví s Laresem i o tomhle hňupovi a jeho kumpánech, připomněl si, že jej má stejně navštívit a rozhodl se, že jakmile dojí, nejprve se vykoupe, ale pak se za ním ihned vydá. Chtěl vědět, co by mu Lares poradil, zda by měl kvůli té šikaně zajít za Leeem a nebo dát rýžovému lordovi a Leftymu po hubě raději sám a bez zbytečných okolků. Krom toho byl zvědavý s čím Lares přijde ohledně porady. Jistě se budou radit o tom velkém plánu a na to se Hurik těšil. Zbývaly necelé tři dny do akce. Dva dny "domácího vězení" a potom den D, kdy to celé vypukne!

Slunce pableskovalo na hladině jezera a odráželo svůj svit o lesklé plochy šedých skal okolo. Bariéra se mocně zavlnila v horách zahřmělo. Lefty vyhnal z chatrčí dva rolníky a za neustálého práskání biče, které se neslo dokonce až k Hurikovo uším, je hnal dolů na pole, a přitom jistě velmi nadával. Ti dva nešťastníci byli nejspíš jen ubozí ospalci. Vypadali velmi ztrhaně a nevyspale. Hurik se zasmušil a bezděky zatnul pěst. Vzpomínky na bič měl i on sám v živé paměti, i když se to zdálo být velmi dávno. Tohle se nesmí nechat jen tak...

Dojedl a vstal k odchodu. Misku po sobě pečlivě sebral a sešel s ní dolu, aby Silasovi ušetřil práci. Ten se někam mezi tím ztratil, ale za pultem zaskakoval starý Jeremiáš a tak Hurik odevzdal misku jemu, porušil si ještě hlt jablečného piva zaplatil.
"Tak ty prej si povýšil jo?" zažbleptal Jeremiáš a mrkl na Hurika.
"Nevím o čem mluvíš."
"No o tom dole, prej seš teď velkej šéf, říkali kluci."
"Všechno se dozvíte, až přijde čas. Nesmím o tom mluvit." ošil se Hurik a hleděl, už aby byl pryč.
"Nu dobrá, jen sem byl zvědavý. Nech si svá tajemství! Starého Jeremiáše to stejně za mák nezajímá!" zahudral stařec a otočil se po svých.

Hurik rychle vyšel z taverny a na čerstvém vzduchu si oddechl. Bylo velmi krásně. Zdržovat se v takovém počasí v zasmrádlé taverně bylo hrozné a Hurik vůbec nechápal ty, co tam zalezli už brzy k ránu a vylezou zase až velmi brzy ráno - až je vyhodí. Strašný život! Ale také způsob, jak zahnat nudu - to ano. Když se dostal před jeskyni, zamířil Hurik nejprve ke své chatrči, kde se převlékl do obyčejných hadrů a ihned se vydal zpět k jezeru, ale nikoli k vodopádu, kde zahlédl několik mužů, jak pilně trénují pod vedením Corda, který se tam mezi tím, co byl Hurik v taverně na jídle, objevil, ale šel k chatrčím rolníků, kde teď nikdo nebyl, protože Lefty všechny vyhnal dřít na pole. Pak Hurik pokračoval dál kolem jezera až skoro na druhou stranu, kde byl mělký břeh a člověk si tu mohl v klidu zaplavat, aniž by musel skákat z úbočí vodopádu, což bylo přeci jen tak trochu surové. Zde se vysvlékl donaha a vstoupil do chladivé vody. Pár mocných temp a cítil se skvěle. Voda byla jako sklo. Chladná a průzračná, až člověk dohlédl i na dno, kde rozeznal omšelé rysy starých potopených chatrčí. Hurik plaval asi čtvrt hodinky. Nic jej nerušilo, vodopád na druhé straně hučel a když se Hurik ponořil, slyšel i pod vodou temné dunění dopadající vody. Zdržel by se patrně i déle, kdyby však při potápění, kterým si tak rád tužil kondici, nezahlédl pod vodou rychlý pohyb, jakoby se cosi velkého mihlo blízko kolem něj. Ihned si vzpomněl na Homerovu starost s hrází - přeci se tu někde měl usadit nějaký číhavec! To byl dostatečný impuls k tomu vylézt z vody. Číhavci na souši nepředstavovali zas až tak velikou hrozbu, zkušený bojovník si s nimi poradil, ale ve vodě se tito vodní tvorové, dokonale uzpůsobení pro pohyb v tomto prostředí, stávali skutečnými zabijáky!

S rozbušeným srdcem vylezl Hurik z vody a zahleděl se do jezera. Pátral, zda znovu nezahlédne stín mihnoucí se pod hladinou, ale všude byl klid. Vlnky, které rozvířil při plavání, se rozběhly po hladině jezera, až úplně zmizely a voda se zklidnila. Číhavce už víc nespatřil. Dokonce jej napadlo, že to možná byl jen výplod jeho fantazie. Když člověk má pod vodou otevřené oči, může se leknout čehokoli, snad i stínu oblaku na modré obloze, když zakryje na chvíli slunce. Kdo ví, co viděl?

Když oschl, oblékl se. Chvíli přemýšlel, zda by se neměl jít podívat do hustého rákosí, které zde začínalo růst a krylo skoro celý břeh až k vodopádu po téhle straně jezera, ale neměl u sebe zbraň a tak to zavrhl. Upamatoval se, že Homerovi slíbil, že ten problém vyřeší, ale udělá to až po tom přepadení. Teď na to neměl sebemenší chuť. Když hráz nespadla do teď, ještě pár dní to vydrží.

Vrátil se do tábora. Hlavou mu neustále vrtal Homerův problém s hrází. Ale jakmile došel k jeskyni, vypadlo mu to z ní. Zamířil si to rovnou za Laresem. Když přišel před jeho chatrč, ochranka mu zastoupila cestu. Byl to Froky a suše Hurikovi oznámil, že Lares v chatrči není, že šel kamsi na druhou stranu jeskyně. Víc z něj Hurik nedostal a popravdě se o to ani příliš nepokoušel. Froky byl stejný idiot jako Roscoe a celá ta jeho povedená banda. Hurik dost dobře nechápal, proč si takové neschopné pitomce Lares vybral jako ostrahu své chatrče. Nikdy se ho na to nezeptal, i když věděl, že Lares si o nich pravděpodobně myslí to samé.

Hurik měl štěstí. Když se vracel od chatrče, spatřil téměř okamžitě Larese, jak kráčí po stezce od jeho vlastní chatrče a mává mu nepozdrav. Setkali se dole na dně jeskyně.
"Zdravím tě. Zrovna jdu od tebe."
"Ahoj." Pozdravil Hurik. "Taky jsem tě hledal, ale Forky mi řekl, že nejsi u sebe."
"Máš chvíli?" otázal se spěšně Lares.
"Ano. Pročpak?"
Lares kývl a pousmál se, "Tak pojď se mnou."
Vydali se jakoby k Laresově chatrči, ale odbočili doprava a stoupali kolem chatrčí až na prstenec skoro u stropu jeskyně, kde se kolem stěny krčily maličké chatrče banditů. Strop jeskyně se zde pomalu zvyšoval, jak mířili hloub a hlouběji.
"Kam jdeme?"
"Navštívíme Wolfa." odpověděl Lares.

Wolf bydlel skoro až na konci prstence, který byl druhým a nejvyšším patrem, kde stály chatrče. Jeho skromný příbytek byl až úplně vzadu naproti vchodu veliké jeskyně. Dlel nad jámou, kde byla shromážděna ruda a nacházel se nejblíže k té části, kde bydleli žoldáci. Wolf však byl bandita, i když by pro své schopnosti mohl být snadno členem vyšší kasty. Z nějakého důvodu o to nestál, ale požíval větší úcty, než mnohý z žoldáků. Byl to totiž zbrojíř a v tomto řemesle si vedl opravdu dobře. Většina brnění, které zde v táboře muži nosili, pocházela od něj. Vyráběl je na zakázku pro bandity i žoldáky a každý kus, který vyrobil, nesl punc jeho zručnosti. Dovedl si při výrobě brnění vystačit pouze se surovinami, který se mu v okolí nabízely a dělal je doslova na koleně. To také dávalo brnění, které se nosilo v Novém Táboře, charakteristický vzhled, skvěle odlišitelný od brnění ostatních táborů. Neměl takové možnosti jako Gomezovo lidé, ale kvalita jeho práce tím netrpěla.

"Copak u Wolfa?" nedala Hurikovi zvědavost, i když už tušil, o co tu půjde.
"Má nějaká brnění od Gomezovců. Je potřeba zjistit v jakém jsou stavu a případně je poupravit. Je to naše tajná karta, na kterou bych si rád vsadil."
"Ach tak."
"Jedno z nich si vezmeš ty jako velitel. Chci, abys byl v té skupině, která na Gomezovce zaútočí přímo z překladiště."
Hurik kývl a bezděky na sucho polkl.
"Druhé skupině bude velet někdo z žoldáků, ještě to musím promyslet."
Zatímco Lares rozvíjel svůj plán, došli k Wolfově chatrči. Wolf seděl před ohništěm a opékal maso. Když je zahlédl, vyskočil, opřel prut s odkapávajícím masem o lavici a vydal se jim naproti.
"Vítám vás chlapci! Přišli jste se podívat na zbroj, že?"
Lares mu podal ruku, "Zdravím tě Wolfe. Ano. Kdepak to máš?"
"Tady vedle ve zbrojírně, tedy v támhletý chatrči. Jsou dobře zamknuté. Včera jsem je kontroloval a nevypadají nejhůře. Možná trochu zpuchlý a rezavý, ale to není nic s čím by jsme si neporadili." usmíval se Wolf.
"Výborně!" pokýval Lares hlavou. "Jednu hned tady vyzkoušíme Hurikovi."
"Jasná věc! Jen si dojdu pro klíč. Mimochodem, nazdar Huriku, skoro bych zapomněl..." řekl Wolf a podal Hurikovi ruku.
"Nazdar." odpověděl Hurik a křečovitě se pousmál.
Wolf zmizel v chatrči a chvíli tam něco přehraboval. Za minutku byl ale zpět a v ruce držel velký rezavý klíč. "Tak to je on!"
"Skvěle. Tak jdeme." pobídl jej Lares.

Wolf vyrazil k vedlejší zabedněné chatrči a muži jej následovali. Bylo to skladiště a zároveň jakási dílna. Wolf zde měl uschované vše, co k práci potřeboval. Vedle chatrče stála jakási malá improvizovaná výheň, kde Wolf opracovával kov. Vedle byl i brus. Klíč zachrastil v zámku a pak se ozvalo cvaknutí a dveře povolily. Dovnitř chatrče dopadlo mdlé světlo a odkrylo neuvěřitelný nepořádek.Vše bylo naházené na hromadách kolem zdí. Uvnitř se prakticky nedalo pohnout, natožpak něco vyrábět, ale Wolf zřejmě raději stejně pracoval venku u výhně a chatrč používal jen jako sklad. Vrhl se dovnitř a zdálo se, že on se tu vyzná velmi dobře. Chvíli se hrabal v rohu chatrče a pak začal jednu po druhé vytahovat staré zaprášené zbroje z temně rudé kůže a železa. To byla brnění ze Starého Tábora, která byla kdysi dávno uloupena během šarvátek a přepadení. Vlastně některé kousky tu nebyly zase tak dlouho... Byla na nich ještě dobře vidět zaschlá krev.

"Tak tady to máme. Uf!" oddechl si Wolf, když vyházel všechny části zbrojí. Pořádně se z nich zaprášilo. "Něco je poškozené, ale dá se to vyspravit. Dám to dohromady a nebude to moc dlouho trvat."
Lares si brnění prohlížel a mnul si bradu. "Dobrá, ale pusť se do toho ještě dnes, času je málo. Tak kterou vybereme pro tebe?" otočil se k Hurikovi.
Wolf si Hurika změřil pohledem a pak z Hromady vytáhl ošuntělý kyrys, polorozpadlé nárameníky a celkem zachovalé chrániče nohou. "Tohle, myslím, bude ideální. Nenechte se odradit, tím jak to vypadá. Bude to dobrý, až si s tím drobátko pohraju a vyspravím to." ujišťoval je, když viděl jejich zaražené pohledy. "Něco doplním, něco udělám nové a bude to paráda! Sotva který z Gomezových vojáků bude mít lepší, uvidíte!" zubil se.
Lares poplácal Hurika po zádech a zasmál se, "No, i když to není žádná sláva, nám přece nejde o to, aby to vypadalo dobře. Jde o to, aby to bylo věrohodné a tady Wolf udělá svou práci dobře."
"Mně je jedno, jak to vypadá." řekl Hurik. Hlavně, ať se v tom dá chodit a ať mne to neomezuje v pohybu. Vypadá to jako starej šrot, ale věřím, že si s tím poradíš Wolfe."
"Jasná věc!" přitakal Wolf.
"Kolik jich dohromady bude?" otázal se Lares.
"No..." poškrábal se Wolf ve vlasech a zamyslel se. "Snad se mi jich podaří dát dohromady sedum nebo vosum. Uvidím, jak to půjde."
Lares kývl, "To je dobré. Tak do toho!"
"Jdu na to."
"Ať se daří." popřál Hurik Wolfovi. "Neměl bych si to přijít vyzkoušet?"
"No s tou tvojí začnu, tak jestli chceš, stav se zítra ráno. Ale není to potřeba.Mám to ve voku."
"Dobrá." souhlasil Hurik. "Raději se zastavím."
"Tak my jdeme. Ještě se musíme poradit ohledně akce. Měj se." řekl Lares.
"Vy taky!"
Rozloučili se a nechali Wolfa jeho práci. Zatápěl v výhni a o zábavu měl postaráno.
"Dneska ráno byl v dole zával." oznámil Hurik Laresovi.
"Ano, slyšel jsem." pokýval Lares smutně hlavou. "Arman to prý odnesl."
"Jo, jo. Moc jsem ho neznal, ale působil na mne skromně."
"Byl to dobrej chlap. V poslední době se v dole děje jedno neštěstí za druhým. Chlapi se tam začínají bát dělat. Musíme to nějak vyřešit, nebo brzy nebude chtít v dole dělat nikdo."
"Hmm. Ale to je přeci Leeho starost, ne?" zamyslel se Hurik.
"To ano. Ale Lee je v poslední době velmi zaneprázdněný. Stále se radí s mágy o té prokleté bariéře."
"Co si o tom plánu vlastně myslíš, Laresi? Mně to přijde jako šílenost. Ale na druhou stranu, co jiného nám zbývá, když se odtud chceme dostat, že?"
"Nevím, co si o tom myslet. Ruda by se dala využít i jinak. Mohli by jsme s ní obchodovat podobně jako to dělá Gomez, a kdybychom prodali jen čtvrtinu toho, co máme, strčili by jsme Gomeze do kapsy! Mohli by sme si koupit celej ten jeho zpropadeném hrad! Ale na druhou stranu... Život tady stojí za hovno a já osobně to tu nenávidím! Jsem ochotný sušit hubu a shromažďovat rudu, jen když je naděje, že se odsud dostanu ven! Lee tvrdí, že je jí potřeba mnohem víc a tak je potřeba udržet důl v chodu. To je vše, co mne zajímá."

Hurik neřekl nic. Přemýšlel. Lares měl asi pravdu. Míjeli zrovna Forotovu chatrč, která byla na nižším prstenci. Forot hovořil před chatrčí s jedním z banditů, a když Hurik s Laresem procházeli okolo, Forot na něj vrhl zlý pohled a hned se podíval jinam, aby dal najevo, co si o Hurikovi myslí. Měl zřejmě pocit, že mu Hurik vyfoukl slávu.
"Ty Laresi... Co Forot? Ten plán přeci vymyslel on."
Lares se pátravě zahleděl na Hurika a řekl, "Snad se ho nebojíš? Viděl jsem ten pohled, kterým tě zpražil. Je to idiot. Možná by bylo vůbec bezpečnější, kdyby raději zůstal tady."
"No já nevím. Alespoň nějaké uznání, ne? Přál si to s tebou urovnat - prý jste měli nějaké neshody..."
"Neshody? Jistě že jsme se neshodli, když si ten idiot dělá, co se mu zlíbí! Jeho akce na vlastní pěst stála tábor několik dobrých mužů, i když teda mozkem toho vola nijak zvlášť nepřekonávali. Byli to ale dobří bojovníci a tábor na tom se silama není vůbec tak dobře, jako býval. Po akci můžeme očekávat, že se Gomez bude mstít a budeme proto potřebovat každou ruku. Proto je to takhle lepší. Má strach, aby neskončil v kleci, a tak se bude držet zpátky. Dá pokoj, ale být tebou bych mu moc nedůvěřoval. Ještě mu pohrozím, aby si nevyskakoval a pěkně poslouchal. To je nelepší, co může dělat. Mám po krk takovýhle pitomců!" rozčiloval se Lares.
"No dobře, dobře, jen se uklidni." chlácholil ho Hurik. "Když jsme u toho... Nemůžu si odpustit jednu otázku."
Lares blýskl očima a pravil, "Nu sem s ní!"
"Proč, když nemůžeš vystát takové lidi, jako je Forot, proč máš jako ochranku toho ničemu Roscoa a jeho bandu? Neuraž se, ale mně přijde mnohem horší a hloupější než Forot, nebo kdokoli tady z tábora, snad s výjimkou toho prasete Gurbase."
Lares se zastavil a rozchechtal se, "Ano ano! Jsou to pitomci. Chtěl jsem jim dát šanci. Neptej se proč. Řekněme, že jsem jim dlužil službu. Ale už se mi zajídají, to je pravda. Nevěřím jim, jsou neschopní! Posílám je na akci a při troše štěstí se nevrátí. Pak si vyberu někoho jiného."
"Aha." Hurik se dál neptal. Co měl Lares s Roscoem a jeho lidmi za kšeft, to by z něj Hurik jen těžko vypáčil a jen by Larese rozzlobil. Nestálo to za to.
"Ještě jsem se chtěl zeptat ohledně rýžového lorda..." vzpomněl si Hurik, když se přiblížili k Laresově chatrči.
"Nu?"
"Nelíbí se mi jak zachází s rolníky. Těžko můžeme rozšiřovat naše řady o kvalitní muže, když se dostanou jako první pod jeho šikanu a on z nich všechno použitelné vymlátí bičem a klackem. Šmejdi si brzy najdou cestu oklikou mezi bandity, ale ti lepší často zdrhnou k jinýmu táboru a nebo se toulají na vlastní pěst, než je tu něco zabije. Pokud se vzepřou, dovedu si představit, že je Lefty a jeho pohůnci použijí jako hnůj do polí. Musel jsi sám slyšet o těch povídačkách jak na polích mizejí lidi. Rolníci nic neřeknou, bojí se.
"Ano, ano. Lord a jeho banda jsou pěkní ksindlové, ale to není moje starost. To by měl řešit Lee. Já s Lordem nic nezmůžu a ani se do toho nechci míchat. Už dřív jsem s ním měl nějaký rozepře a jsem rád, že od toho mám klid."
"Myslíš, že bych s Leeem měl promluvit? Podle mne by mnozí z nich raději dělali v dole, než u tý sedřikůže."
"No, když ti to trhá žíly, tak s ním teda promluv." pokrčil Lares rameny. "Ale jestli to k něčemu bude? Těžko říct. Něco žrát musíme, i když rejži už z duše nenávidím! Podle mne je to stejně jen otázkou času, než to někoho nasere a pak si rolníci pohnojí pole vydatným hnojem." zachechtal se Lares. Došli k chatrči a Froky jim uhnul z cesty. "Stejně! Jako se nic neřeší teď, nebude se nic řešit ani, pokud se to stane - si myslím já." smál se. "Nezbývá než doufat, že nás tím bohové potěší co nejdříve."
"To asi ano." přitakal Hurik a představil si, jak rolníci zakopávají Lorda do mokré hlíny rýžoviště. Komická představa!.
Vešli do chatrče a Frokyho poslali za Roscoem, aby měli soukromí. Lares vyndal víno a nalil do dvou korbílků. Pohodlně se rozvalil na své židli a hodil si nohy na stůl. Hurik se rovněž pohodlně posadil. Plánování mohlo započít.