Čas vyměřený na polední přestávku již dávno uplynul, ale nikdo z nás ještě nepracoval. Mimořádný nález ve studni všechny natolik upoutal, že ani dozorci ještě ani nevydali příkaz, že se máme vrátit ke svým povinnostem. Jenom jsme to uvítali! Burns dávno zmizel z dohledu a my jsme znovu v úžasu zírali na tu podivnou sochu s rubíny místo očí.

Mágové ze sochy odstranili už skoro všechny nečistoty. Konečně jsme ji viděli v celé její kráse. A byl to opravdu nevídaný pohled! Socha byla vytesána z nějakého zvláštního šedého kamene. Teď, když byla očištěna od všech nečistot, bylo to dobře patrné.

"Co myslíš, že to je Miltene?", ptal jsem se.
"Netuším příteli!", odpověděl mi na to Milten.
"Kde se to tu jenom vzalo? Taková krása! A ty diamanty musejí mít obrovskou cenu!", podivoval jsem se nad sochou.
"Celá ta socha má obrovskou cenu! Vidíš ten lesk v očích mágů? Ti jistě vědí, jak je socha cenná a možná, že vědí i co symbolizuje a jak se tady mohla objevit. Asi je to pozůstatek nějaké dávné kultury. Kdo ví? Je to úžasné!", chrlil ze sebe Milten. Tyto věci ho velice zajímaly, jeho pohled se blýskal stejně, jako oči těch čarodějů.

Všichni kolem dokola zírali stejně vyjeveně jako my. I ta trojice pitomců nemohla spustit oči ze sochy a lesklé krvavé záře obrovských rubínů. Mágové konečně odstoupili od sochy. Byla již očištěna. Skvěla se na slunci v celé své skvostnosti. Rudé oči upírala přímo na mne, alespoň se mi to zdálo. Svítily jí v nich malé plamínky, měl jsme chvilku pocit, jako by žila! Nevím jak bych to lépe popsal, jako by to nebyl jen kus kamene, ale něco víc, nějaký tvor nebo tak? Něco s vlastní vůlí?! Ne! To byla hloupost, to na mne jen působila ta nevšední podívaná! Přeběhl mi mráz po zádech. Ale ty oči! Ten lesk!

"Zdá se, jako by se na mne dívala! Překrásná socha!", zaslechl jsem vedle sebe šeptat užaslého Miltena. Xardasův plášť mi na chvíli zakryl výhled na sochu a já se odtrhl od těch podivných myšlenek, lesk těch rubínů jsem ale měl stále před očima. Rozhlédl jsem se kolem. Spatřil jsem přicházet hradní pány s Bergelem v čele.
"Podívej, Bergel sem jde a s ním další mágové!", upozornil jsem Miltena.
Objevili se za rohem hradby a mířili rovnou ke Xardasovi a Vertinovi. Muži v davu jim udělali cestu. Seběhl se sem skutečně snad celý tábor, přišli i dozorci z jiných částí tábora. Dokonce sem přišli i ti odvážnější z kopáčů ze vzdálenějších částí staveniště, aby zahlídli ten div.
"Tak copak to tu máte tak neodkladného mistře Xardasi, že se na to musím hned podívat?", zaslechl jsem ptát se Bergela. "Vskutku? Ale pro vás jsem neposílal!", odpověděl mu na to trochu štiplavě Xardas, ale Bergel to buď neslyšel a nebo dělal, že to neslyšel. Celá skupinka se shromáždila kolem sochy a my už jsme nic neviděli. Přesto jsme byly tiší jako pěna, aby nám neuniklo nic z rozhovoru.

Prohlížel jsem si příchozí. Bergel měl na sobě zdobené šaty, zdálo se, že svoje obvyklé brnění tentokrát nechal v komnatách. Asi ho vyrušili uprostřed odpočinku. Spolu s Bergelem sem dorazili další dva mágové. Jeden byl velmi podobný Xardasovi, nejdříve jsem si myslel, že jsem je zaměnil, ale potom jsem si všiml rozdílů.

Nově příchozí byl o něco menší, avšak zdál se rozložitější než Xardas. Byl to rovněž muž vysokého věku, dalo by se říci stařec, z muže však sršela překypující energie a jeho oči svítili živým leskem a moudrostí. Byl oblečen rovněž v zářivém rouchu, podobně jako Xardas a Vertino.

Druhý příchozí mág měl černé havraní vlasy. Již jsem ho viděl. Bylo to předevčírem, zúčastnil se výpravy do lesa, kde se odehrál ten krvavý masakr. Až teď jsem si všiml, že pláště mágů se od sebe liší! Došlo mi to až teď, když jsem je všechny viděl vedle sebe. Přitom rozdíly byly velmi nápadné!

Xardas a ten druhý postarší čaroděj měli bohatě zlatem zdobená ohnivě rudá roucha. Na černých límcích zářili podivné vyšívané runové nápisy. Celé roucho působilo velkolepě. Druzí dva mágové měli roucha podstatně skromnější. Dost dobře patrné to bylo na náramenících. Toto "nižší" roucho mělo jen obyčejné nízké nárameníky, zatímco skvostný šat postarších mágů měl mohutné a překrásně zdobené nárameníky, které čněly důstojně do výše. Dokonce i sukno použité na výrobu "nižšího" roucha bylo asi rozdílné, ne tak zářivé a sytě ohnivé. Přesto i tento šat byl velice překrásný a působivý, ale co do skvělosti se druhým dvěma rouchům nemohl rovnat! Působil vedle nich prostě až obyčejně i přesto, že měl také jistě velkou cenu.

Usoudil jsem, že to je jakási hodnost. Ti dva šediví čarodějové byli jistě vysokými představiteli řádu, zatímco ti druzí dva byli nižšími členy. Napovídala tomu i úcta, jakou dva mladší mágové svým mistrům projevovali. Ano, jistě tomu tak bylo!

Hlouček kolem sochy živě debatoval. Bergela socha jistě velice zaujala. Co chvíli jsem zaslechl útržky slov, ale do souvislosti jsem si je dát nedokázal.
"O čem se baví? Rozumíš jim?", ptal jsem se Miltena v naději, že je na tom o něco lépe.
"Ani slovo! Zdá se, že se dohadují.", odpověděl Milten.
Bergel najednou vystoupil z hloučku. Všiml jsem si pohněvaného výrazu v jeho tváři. Zbytek pánů se dál o něco živě přel a dohadoval. Bergel přejel svým ostrým pohledem po davu okolo a pak zvýšeným hlasem zvolal:
"Nemáte náhodou už dávno plnit svoje povinnosti?! Co tu všichni okouníte?! Do práce! Všichni a hned!", jeho hlas přešel do vzteklého tónu a tak se hned, po jeho slovech, všechno kolem počalo hemžit, mumlání a žbrblání neochotných kopáčů, pokřikování a nadávky dozorců, všichni se dali do pohybu a Bergel se otočil a zapojil se do debaty.

"Pohněte! Dělejte! Nečumte tu a honem na svoje místa!", zvedal nás netrpělivě nějaký dozorce, který se poflakoval kolem klád, kde jsme seděli.
"Jdem k rumpálu, než nám na to místečko někdo vleze!", řekl mi Milten a vyskočil na nohy.
"Ty jsi neslyšel bídáku?!", strčil do mne dozorce, protože jsem se nestačil dostatečně rychle zvednout. Zvedl jsem se a o krok ustoupil od netrpělivého strážníka. Vrhl na mne zlý pohled.
"Už jdu! Už jdu!", uklidňoval jsem ho a spěchal jsem za Miltenem.

Ohlédl jsme se nazpět. Mágové s Bergelem dál stáli kolem studny. Podivná socha… Stále jsem viděl zář jejích očí. Ty rubíny musely mít ale cenu! Jak se tam ta socha asi ocitla? Hmmm, to je záhada! Přemýšlel jsem o tom a chvátal k žebříkům.

Před sebou jsem spatřil i huňatou černou kštici. Hromotluk a jeho kumpáni byli přede mnou a kráčeli k žebříkům. Přidal jsem do běhu, abych byl u lešení dříve, než oni. Když jsem je míjel, neohlédl jsem se, jen jsem za sebou zaslechl dutý hlas toho tlouštíka:
"Hej to je von! Ten co měl blbý kecy…", ale to už jsem lezl po žebříku za Miltenem.

Kolem dokola se rozléhal obvyklý křik a rány kladiv, zvuky pil a lomoz různých dalších nástrojů. Práce opět běžela na plné obrátky. Dozorci pořvávali na dělníky. Vylezl jsme na plošinu vratkého lešení a vyrazil jsem k Miltenovi, který se opíral o rumpál a hleděl zkoumavě ke studni.
"Už jí odnášejí, koukej!", oznámil mi, aniž uhnul pohledem z místa kam upřeně zíral.

Opravdu. Vertino právě opatrně přikrýval sochu nějakou látkou. Xardas a druhý mistr stáli opodál a o něčem mluvil. Bergel nahlížel do studny a mluvil zřejmě asi ke kopáčům dole. Sochy byla konečně zakryta. Vertino za pomoci toho černovlasého mága zvedl s námahou sochu a potom opatrně vykročil, zatímco druhý mág dával pozor, aby mu nic nepřekáželo v cestě a jistil sochu. Oba dva mistři vykročili za Vertinem a Bergel se svým důstojníkem je po chvíli následoval. Brzy nám průvod zmizel z dohledu.

Spatřil jsem Burnse, který ještě chvíli hleděl za mágy a potom vykročil ke studni. Něco dolů na kopáče zařval a potom se posadil na nedalekou hromadu kamení, připravenou na obezdívku studny. Sundal si botu a počal z ní vyklepávat písek a kaménky. Jeho tvář byla jako obvykle zamračená jako bouře.

Za námi se ozvalo hekání. Podle skřípaní plošiny bylo jasné, že někdo z trojice je již nahoře. Ohlédl jsem se a spatřil tlouštíka, jak se opírá zády o stěnu a oddechuje, jako kdyby měl každou vteřinou umřít! Jeho obličej byl nateklý a rudý jako vlčí mák. Podíval jsem se na žebřík, jako druhý lezl ten čahoun. Medvěd postával ještě dole, netrpělivě přešlapoval a rozhlížel se.
"Co tady čumíš ty zevláku?!", obořil se na něj nějaký dozorce, který zrovna měl cestu kolem.
"Už lezu nahoru pane, promiňte!", ujistil ho bleskurychle a úslužně medvěd. Strážník prošel kolem a medvěd na něj vrhl vražedný pohled. Kdyby pohled zabíjel, strážník by musel padnou mrtev k zemi, ale to už by jsme asi my dva s Miltenem byli dávno mrtví taky! Žebřík se uvolnil a on počal konečně lézt nahoru. Skřípalo to a vrzalo, žebřík nebyl z nejmladších. Představil jsem si, jaké by to asi bylo, kdyby praskl. Musel jsem se zasmát představě, jak se ten huňatej pytel válí dole na zádech a skučí! Jenže tohle se zřejmě stát nemělo, neboť huňáč úspěšně vylezl na plošinu.

Trojice tedy už byla kompletní. Huňáč, jen co vylezl nahoru, vrhl po mne a Miltenovi zlým pohledem.
"Co tak blbě čumíte blbouni?!", obořil se na nás. Jeho dva kumpáni nás probodávali pohledy.
"Aby bylo jasno, tak teď si to vyměníme! Vy budete upevňovat trámy a my se budem flákat u toho rumpálu!", pokračoval, jako by snad byl nějaký dozorce nebo šéf.
"Myslím, že ne.", řekl jsem mu na to s ledovým klidem, i když ve mne pomalu začínala vřít zlost.
"Kdo jsi, že nám budeš poroučet, co máme dělat?", zeptal se medvěda Milten.
"Nebuď drzej chlapečku!", vložil se do rozepře čahoun a pohrozil pěstí Miltenovi.
"Kdo jsem?!", vykřikl medvěd, "To ti asi budu muset vysvětlit pěkně po lopatě!", po těchto slovech se výhružně napřímil. Čahoun se postavil vedle něho a díval se na nás výhružným pohledem. Tlouštík se odlepil od zdi a vykročil na pomoc svým kumpánům.

"Koukám kluci, že jim to asi budem muset vysvětlit ručně co?!", šklebil se.
Trojice teď stála naproti nám a bylo vidět, že čekají na sebemenší pohyb nebo záminku, aby se na nás vrhli. Podíval jsem se na Miltena, který stál vedle mne. Setkal jsem se s jeho pohledem. Strach v něm nebyl. Byli v přesile, to ano, ale čahoun byl vyhublý na kost, tlouštík nám už svoji fyzičku předvedl, jen medvěd představoval jisté nebezpečí. Nebylo potřeba nic říkat. Oba jsme věděli, že se na sebe můžeme spolehnout.

"Jste si jistí, že tohle je nutné?", zeptal jsem se trojice. Snažil jsem se předejít zbytečnému násilí.
"Chlapeček se bojí!", zařičel na mne tlouštík posměšným hlasem. Čahoun se po jeho slovech rozchechtal.
"Tebe se nebojíme, ty tlustej měchu sádla, jen by jsme ti neradi ublížili!", zchladil ho Milten.
Tlouštíkova tvář se stáhla ve výrazu vzteku, když vztekle zachrčel. Ublíženě se podíval na své kumpány a pak na nás vrhl nenávistný pohled.
"Tohle jsi přehnal parchante!", syčel na Miltena vzteky.
"Možná, ale ty jsi to asi přehnal s jídlem co?! Chudák matka, co musela porodit takovouhle kouli špeků!", neodpustil si Milten další poznámku.
"Co si to dovoluješ ty zmetku?!", křikl na to medvěd, kterému viditelně došla trpělivost. Rozpřáhl se k ráně a vykročil na Miltena.

Jako záminka tohle zřejmě stačilo! Stoupl jsem si před Miltena, abych jej ochránil. Milten byl silný, práce v dole jeho fyzickou sílu zlepšila, ale proti hromotlukovi by neměl šanci! Nepřemýšlel jsem nad tím, jestli já tu sílu mám, prostě jsem se vrhl na pomoc. Hromotluk se tedy přeorientoval na mne. Zařval vzteky a udeřil. Zaklonil jsem se a uhnul jeho obrovské pěsti. Prosvištěla mi kolem levé tváře, skoro se trefil! Na nic jsme nečekal a vypálil pravačkou do protiútoku! Medvěd byl silný, ale nebyl dost rychlý, aby uhnul. Jeho neúspěšná rána, do které dal všechnu svou sílu, mu odkryla obličej a ten byl dost velký na to, abych neminul. Udeřil jsem ho do tváře! Moje rána mu odrazila hlavu dozadu a on o krok ustoupil. Získal jsem čas. Ucítil jsem pekelnou bolest v kloubech prstů, protože hromotluk měl opravdu tvrdé lícní kosti!

"Ty parchante! Za tohle mi zaplatíš!", zasyčel vzteky medvěd a vrhnul se na mne znovu. Během té chvilky jsem spatřil Miltena, který se právě vedle mne shýbl, aby se vyhnul ráně od čahouna. Tlouštík zatím postával za dvojicí, protože lešení bylo přeci jen úzké, než aby se vedle svých kumpánů se svou šířkou vtěsnal. Povzbuzoval tedy alespoň své kumpány a nadával nám.

Medvěd se rozpřáhl k ráně. Byl jsem na ní připravený. Když vypálil svou pěst, shýbl jsem se a praštil ho vší silou do břicha. Medvěd vyhekl bolestí. Pokusil jsme se odstrčit ho od sebe, abych si udělal místo. Nechtěl jsem, aby mne dostal do pařátů, to bych neměl šanci! Když tu jsem ucítil ostrou bolest v zádech od rány, která mne srazila na kolena! Medvěd mne praštil loktem do zad.

Dvě obrovské ruce mne poté popadly za ramena a doslova vytáhly na nohy a než jsem stačil cokoli udělat, medvěd mne chytil za límec a napřáhl se k ráně. Chytl jsem ruku, co mi svírala límec a snažil se vyprostit, ale moje snahy ukončila silná rána levačkou do tváře. Zatmělo se mi před očima a rána mne odrazila ke stěně hradu, kde jsem ztratil rovnováhu a upadl. Rychle jsem se snažil postavit na nohy. Tělo mne ale příliš dobře neposlouchalo, alespoň tedy ne tak, jak bych si v tu chvíli přál.

Opřel jsem se o stěnu hradu a pokusil jsem vstát. Viděl jsem špatně, točila se mi hlava a tvář mně neskutečně bolela, podíval jsem se, co se děje. Před sebou jsem spatřil zvedat se ze země čahouna, z nosu mu tekla krev, zdálo se, že ho Milten počastoval dobrou ránou. Pohlédl jsme na Miltena, stál rozkročen nad čahounem a vyčkával v obraném postoji. Čahoun ho teď neohrožoval, zato medvěd ano! Mne si už totiž nevšímal, usoudil, že toho mám už dost a moc se nepletl. Rána byla silná a málem mne omráčila. Měl jsem co dělat, abych se postavil na nohy. Opíral jsem se rukou o zeď. Všiml jsem se tlouštíka, stál opodál na kraji u žebříku a pořvával na medvěda. Když si mne všiml vyprskl: " Ty ještě nemáš dost?!", a vykročil ke mne.

Rychle jsem se napřímil a vydal se mu naproti. Mrkl jsem po Miltenovi, medvěd ho zrovna držel pod krkem a snažil se ho asi zaškrtit. Držel Miltena ve vzduchu, měl sakra sílu! Milen se zmohl jen na zoufalé plácání svými pěstmi do huňáčovo paží, ale nebylo mu to nic platné, ze sevření se nemohl bez pomoci dostat! Sípal a chrčel a bezmocně kopal nohami ve vzduchu. To mne donutilo změnit moje plány! Vrhl jsem se k medvědovi, chytl ho za krk a pověsil se na něj celou svou vahou, čímž jsme ho strhl dozadu. V poslední chvíli jsem ho pustil a vyhnul se jeho pádu, takže mne nezavalil pod sebe. Pustil Miltena, který se přidušený a celý rudý skácel k zemi.

Rychle jsem se otočil, co dělá tlouštík a bylo to právě včas, abych se stačil uhnout jeho pěsti. Rychle jsem se shýbl do strany a přešel do protiútoku. Tlouštík byl neohrabaný a nepříliš rychlý. Napřáhl jsem se a udeřil tlouštíka vší silou zespodu do čelisti. Slyšel jsem cvaknou zuby a tlouštík s heknutím padl dozadu a zůstal ležet. Místo něj se na mne však vrhl čahoun, který se mezi tím zvedl ze země.

"Zabiju tě!", štěkl na mne a skočil po mne s napřaženýma rukama. Snažil jsem se mu vysmeknout, ale sápal se mi po krku. Měl sílu, ačkoli na to nevypadal! Zápasil jsem s ním, strhl mne k zemi. Během toho jsem zespodu zaslechl zuřivý hlas nějakého dozorce.

"Nechte toho tam nahoře! Slyšíte?!", řval na nás, ale to bohužel v tuhle chvíli nešlo.
Měl jsem co dělat, abych ze sebe toho parchanta dostal. Kousl mne do krku, řval a chrčel. Podařilo se mi dostat ho pod sebe a uvolnit si pravou ruku. Praštil jsem ho do obličeje a potom znovu. Bohužel jsem do ran nemohl dát plnou sílu, ale stačilo to, abych se vysmekl. Vyskočil jsem na nohy a čahoun se mezi tím pokusil postavit. Chytl jsem ho pod límcem a pomohl mu na nohy, avšak jen proto, abych mu mohl uštědřit pořádný políček, což jsem také udělal. V ruce mi zůstal kus jeho špinavé chatrné košile. Rána ho poslala k zemi a čahoun s heknutím padl na bezvládné tělo tlouštíka.

Podíval jsem se, co dělá Milten. Jen mrknutím jsem zaregistroval, že na stavbě práce stojí a všichni kopáči hledí sem na plošinu. Ze spodu se ozývalo vzteklé řvaní dozorců:
"Zastavte je, perou se tam! Héééj necháte toho sakra?!", a podobně.
Nevěnoval jsem tomu pozornost, protože právě v tu chvíli totiž srazil hromotluk Miltena pěstí na zem a klekl mu na břicho, chystaje se zmlátil ho na zemi svojí mohutnou tlapou. Udělal jsem k němu dva rychlé kroky a vší silou ho kopl z boku do hlavy, což mu jí odrazilo přímo tak, že si druhou ránu dal do spánku o kliku rumpálu a pak z Miltena spadl. Vztekle zařval bolestí a zvedl se, opíraje se o rumpál. Chvíli mu to trvalo, rána ho zřejmě trochu omráčila, ale také nanejvýš rozzuřila! Vrhl na mne pološílený nenávistný pohled zpod zakrváceného roztrženého obočí a s řevem se na mne vrhl.

V jeho očích se zračila nepříčetnost a divoce je na mne poulil, všiml jsem si, že mu chybí zub, že by Milten? Stál jsem rozkročen na kraji plošiny, na chvíli zmrazen jeho divokým pohledem. Byl to pohled šílence! Zespoda na mne vztekle řvali dozorci a jeden z nich asi lezl nahoru, slyšel jsem skřípat žebřík.

"Zabiju těéé!", řval na mne vzteklý šílenec a řítil se jako rozzuřený býk! Duchapřítomně jsem se mu uhnul z cesty. Vrhnul jsem se do středu plošiny k bezvládnému tlouštíkovi a čahounovi, avšak nechal jsem medvědovi v cestě svou levou nohu. Zakopl v té rychlosti o ní a ztratil rovnováhu. Letěl dál kupředu s jekotem berserkra a snažil se získat zpět ztracenou rovnováhu, bylo však pozdě! Padl přímo na žebřík opírající se o plošinu, definitivně o něj zakopl a padl s příšerným řevem do prázdna.

Netrvalo ani dvě vteřiny a řev ztichl. Zatmělo se mi před očima, jak jsem se pokoušel dostat zpět na nohy, při pádu jsem se praštil do hlavy o prkennou podlahu plošiny. Dole se ozýval křik a řev. Podíval jsem se na žebřík, ale ten tam nebyl. Medvěd ho při svém pádu zřejmě srazil dolů asi i s dozorcem! A sakra! Zvedl jsem se konečně na nohy a vrávoravě přistoupil ke kraji plošiny, abych se podíval, co se stalo.

Pohlédl jsem dolů a spatřil dav kopáčů a dozorců, kteří ošetřovali zraněného dozorce, který ležel na zemi, držel se za nohu a skojíkal bolestí. Kus od něj ležel rozlámaný žebřík. Padl totiž do hromady starých kamenů a sutě a přerazil se o ně. O kus dál se tvořil druhý hlouček a další dozorci i kopáči přelézali suť, aby se tam dostali.

Spatřil jsem rozbité hromotlukovo tělo a nepochyboval jsem, že je mrtvý. Jeden z největších špičatých kamenů, které se tam válely ze zbytků staré zřícené věže, byl celý zkrvavený a pokrytý cáry čehosi odporného. Medvěd si o něj asi rozrazil hlavu. Musela asi prasknout jako zralý meloun, protože medvěd spadl z pěkné výšky!
"Tohle si zodpovíš Diego! Ty zkurvenej parchante, tohle už ti v žádným případě neprojde!", zařval na mne zespoda známý ječivý hlas.

Pohlédl jsem dolů. Stál tam Burns a mával na mne svým obuškem a hrozil mi. Upíralo se na mne několik párů očí dozorců i kopáčů. Tohle jsem opravdu nezvládl! Dva dozorci odněkud vzali nějaký jiný žebřík a pokoušeli se ho znovu pevně opřít o lešení.

Milten! Vzpomněl jsem si najednou. Rychle jsem se otočil tam, kde byl můj přítel. Spatřil jsem ho ležet na místě, kde ho srazil medvěd. Rychle jsem k němu dobelhal. Bolelo mne celé tělo. Klekl jsem k němu. Měl opuchlý obličej a natržený ret, naštěstí jen málo. Opatrně jsem zvedl jeho hlavu a on otevřel oči.
"Diego? Jsi to ty?", ptal se a šilhal. Bál jsem se, že je mu něco vážného, avšak po chvíli se mu naštěstí pohled srovnal.
"Jak ti je příteli? Můžeš vstát?"
"Nevím, zkusím to. Co se stalo?", ptal se mne zmateně, jakoby ztratil paměť! Opatrně jsem mu pomohl zvednout se.
"Pojď příteli, pomůžu ti. Ták, opři se o rumpál a odpočiň si.", klekl jsem si vedle něho a prohlížel jeho zranění.
Milten sykal bolestí. Všiml jsem se, že mu otéká pravé oko.
"Vypadáš hrozně!", řekl najednou.
"Cože?", nepochopil jsem hned, co tím myslí.
"Musel tě asi hodně praštit.", zasmál se křečovitě. Už mi to došlo a usmál jsem se.
"Uff.", zahekal a přestal se smát, "Asi mám naražená žebra. Snad to nebude zlomený!"
"Doufám, že ne. Seď v klidu."
Zdálo se, že paměť má v pořádku, bylo to asi jen nějaké chvilkové zatmění.
"Taky vypadám asi moc pěkně co?", mnul si Milten nateklou tvář a ret a skojíkal bolestí. Opíral se zády o rumpál, prohmatával si zraněná a bolestivá místa. Ani mne nebylo nejlépe. Bolelo mne snad všechno! Pravačku jsem měl naraženou od tvrdých lícních kostí těch bídáků a po obličeji jakoby se mi prošel kůň! Zdálo se ale, že to přežiji.

"To jsme dopadli co?", snažil jsem se odlehčit situaci. Milten na mne pohlédl a pokusil se o úsměv, ale najednou se jeho pohled upřel na něco za mnou a objevil se v něm děs!
"Pozor za tebou!", křikl na mne.
Rychle jsem se ohlédl a spatřil jsem čahouna! Jeho obličej byl zkrvavený a on se na mne šklebil. Všiml jsem si k mému zděšení, že v ruce třímá tesařskou sekeru, s kterou před tím přisekával trámy, aby dobře držely v hradní zdi. Napřáhl se a přitom po mne koukal svým ďábelským šíleným pohledem. Byl krok od nás! V úleku jsem zkameněl!

"Teď chcípneš hajzle!", zařval a chtěl máchnout svou strašnou sekerou když v tom vyhekl a vypoulil oči! Chvíli jen tak stál na místě a chrčel. Trochu se zaklepal a potom mu sekera vypadla z rukou a s bouchnutím dopadla na prkna plošiny. Čahounovi se podlomila kolena a skácel se k zemi. Svalil se zpět na tlouštíkovo tělo a z něj pak bokem na podlahu vedle. Všiml jsem si, jak mu ze zad čouhá okřídlený konec šipky!

Odtrhl jsem svůj ohromený pohled z čahounova těla a pohlédl k žebříku, na kterém stál dozorce tak, že byl vidět jen do půl těla, jednou rukou se přidržoval a v druhé třímal kuši. Jeho pohled byl kamenný. Sotva jsem procitl z ohromení, dozorce vylezl na plošinu a tasil meč.
"Zvedejte se, jestli nechcete skončit pod drnem! Rychle!", poslední příkaz doslova zařval.
Pokusil jsem se tedy dostat Miltena na nohy.
"Co se tu stalo?! Kdo tohle začal?", ptal se nás a v jeho hlase byl vztek.
"Omlouvám se pane, to oni. Bez důvodu nás napadli a chtěli nás zabít!", vysvětloval jsem situaci a přitom jsem konečně dostal hekajícího Miltena na nohy. Podepřel jsem ho.
"To se vyšetří! Teď slezte dolů a rychle!", přikázal a měřil si nás svým kamenným pohledem.
Pajdali jsme tedy k žebříku. Překročili jsme bezvládné tlouštíkovo tělo. Čahounovo tělo se ještě zmítalo v posmrtných křečích. Pohlédl jsem dolů z plošiny. Shluk lidí tam už nestál, protože dozorci kopáče rozehnali zpět do práce, přesto tam postávalo několik dozorců a mezi nimi vzteklý Burns. Ze staveniště nás sledovali desítky párů očí.

"Zvládneš to?", zeptal jsem se Miltena.
"Jo pokusím se, neboj.", ujistil mne Milten a pustil se mne, abych mohl slézt. Zdálo se, že to zvládne.
Vlezl jsem tedy na žebřík a počal slézat dolů. Když jsem se konečně dotkl nohama země, ucítil jsme na zádech z ničeho nic silnou ránu. Nečekal jsem jí, ačkoli jsem měl, když byl dole Burns! Srazila mne k zemi. Druhá taková za dnešní den! Skoro mi vyrazila dech.

"Tak ty zmetku, tohle už ti neprojde a konečně se pohoupeš na šibenici!", prskal nade mnou vzteky Burns.
"Tu máš!", křikl a kopl do mne. Naštěstí jsem tam měl ruku, jinak by šla přímo do mého pohmožděného břicha! I tak to sakra bolelo!
"Burnsi nech ho! Nejdříve se to musí vyšetřit. Znáš postupy ne?", ozval se na mojí obranu jeden z dozorců.
"Seru na postupy! Tenhle si žádný slitování nezaslouží! Věřte mi, já ho znám! Je to parchant! Bude viset, o to se postarám."
"Ty nejsi soudce! Bergerovy rozkazy zní jasně, tak se klidni nebo tě dám do hlášení a Bergel se o tebe postará ty zmetku!", vložil se do toho další dozorce a stoupl si mezi mne a Burnse.
"Známe tě ty sadisto! Nech ho nepokoji!"
"Co si to dovolujete?! Tohle je urážka, to jen tak nenechám!", bránil se Burns a vztek z něj sršel.
"A co nám uděláš ty chudáčku no?", posmíval se mu první u dozorců.
"Jste banda zabedněných tupců, budu si na vás stěžovat!", křičel Burns a otočil se na patě se vzteklou horlivostí odkráčel.
"To klidně můžeš!", neslo se za ním.
Mezi tím jsem se nějak zvedl. Jeden z dozorců mne chytl pod ramenem a pomohl mi vstát. Rána do zad mi rozhodně lépe neudělala. Milten už také slezl a pomohl mi se pořádně napřímit a podepřel mne. Dost to bolelo. Všechno mne bolelo! Dozorci si nás prohlíželi zamračenými pohledy.

"Tak pojďte!", zavelel jeden z nich a vedl nás pryč. Hlouček pod lešením jsme nechali za sebou. Strážce s kuší teprve slézal dolů…
"Tohle jste si pěkně podělali! Za to bude přinejmenším deset ran bičem! V tom horším případě se pohoupete na provaze!", chrlil na nás dozorce, zatím co nás vedl staveništěm.
"Ale my jsme se jen bránili! Chtěli nás zabít!", bránil nás Milten.
"To nechte na komisi!"
"Kam nás vedete pane?", zeptal jsem se.
"Nech se překvapit!", odsekl mi na to mrzutě a tak jsem se raději více neptal.
Vedl nás kolem rozkopané studny, potom nahoru k palisádě. Kudy jsme šli, tudy na nás zírali kopáči i dozorci. Spatřil jsem Gomeze. Třímal v ruce kladivo, pracoval ještě s nějakými vězni na stavbě nové chatrče hned vedle palisády a když jsme kolem procházeli, podíval se na nás pobaveně a s vlčím úsměvem vztyčil palec. Zřejmě celé to divadlo viděl.
Odvrátil jsem beze slova hlavu. Mně do smíchu nebylo!
"Tak jsem tady panstvo!", řekl strážce a zastavil se.
Stáli jsme u jedné z nových chatrčí, které byly nalepené těsně na palisádě. Jejich střechy byly pobité prkny a sloužily jako ochoz palisády. Strážce otevřel závoru na dveřích a pokynul nám dovnitř.
"Tak honem dovnitř!", pobízel netrpělivě.

Nemusel nás pobízet, první jsem do tmavé chatrče vlezl já a Milten hned za mnou v závěsu. Nezmohli jsme se na sebemenší protest. Zprvu jsem nic neviděl. Strážce totiž hned zavřel dveře a uvnitř se rozhostila tma. Petlice zarachotila a my jsme zůstali uvězněni uvnitř. Pravá tma tu ale nebyla, naše oči si brzy přivykly. Vedle dveří nahoře u stropu byly dvě maličká podélná okénka, kterými sem vnikalo šero. Chajda byla stlučená ze silných prken a uvnitř nebylo nic, jen čerstvá hliněná podlaha. Vešlo by se sem docela dobře dvacet vězňů. Tak jsem se tedy poprvé dostal do jedné z těch chatrčí. Poprvé a taky možná naposledy! Ale alespoň jsme se tu ve dvou netísnili!

"Tak a jsme asi v pěkným průseru co?", ozval se Milten.
"To asi jo.", odpověděl jsem.
"Co budeme dělat?", zeptal se Milten.
"Já nevím jak ty, ale já jsem skoro mrtvej, takže je to jasný!", řekl jsem a lehl si opatrně na podlahu. Stálo mne to velkou námahu. Celé tělo mne bolelo. Když jsem se konečně mohl uvolnit, s úlevou jsem si oddychl. Milten vedle mne udělal to samé. Chvíli jsem poslouchal jeho sípání a hekání, ale i on se potom utišil.

Zavřel jsem oči. Snažil se nevnímat bolest. Olizoval jsem si oteklé rty a jazykem počítal, zda mám všechny zuby. Ani Milten nemluvil. Oba jsme byli zbídačení. Bolest mi neustále tepala v každičkém údu těla. Bylo to hrozné! Hučelo a pískalo mi v uších. Na víčkách zavřených očí mi tančily rudé kruhy. Snažil jsem se myslet na něco jiného než na neutuchající bolest, ale nešlo to! Modlil jsem se k Innosovi i k Adannosovi, aby mi seslali spánek. Zíral jsem na černý strop a přemýšlel, co s námi asi udělají. Trest nás nemine, to je jasné, ale jaký bude? Polila mne úzkost.