Probudily mne čísi výkřiky zvenčí. Někdo venku hlasitě vyřvával:
"Vstávat! Vstávejte líný kůže! Práce! Vstávat!", řval protivný ječivý hlas.
"Doprdele to už je ráno?", zaslechl jsem zívat někoho z kopáčů. Všichni kolem mne se počali vzbouzet, protahovat se a narovnávat svá ztuhlá těla.
"Sakra!", zaklel další, "Nemůžu uvěřit tomu, že ještě žiju!"
"Další zasranej den v týhle díře už nevydržím!", kňučel někdo.

Otevřel jsem slepené oči. Všude kolem mne se ozývaly nadávky a hlasité zívání. Kopáči se probírali ze spánku. Ozývaly se kletby i kňourání. Krutá realita byla venku a co nevidět nás měla chytit do svých spárů. Zase! Po kolikáté už? Spočítal to někdo? Snažil jsem se vybavit si, co se mi zdálo, ale v tom úleku jsem to zapomněl. Tak krásný sen! Zbyl mi po něm jen neurčitý pocit. Škoda, že jsem už nevěděl o čem byl...

Moje tělo bylo ztuhlé a celé otlačené a pokroucené od nepohodlné polohy, ve které jsem usnul. Měl jsem zdřevěnělou nohu a několik suků mi udělalo obtisk do zad. Namáhavě jsme se protáhl. Údy mne vůbec neposlouchaly. Ruka mne stále bolela a můj nateklý obličej taky. Pokusil jsme se postavit. Zvenčí zatím doléhalo řvaní dozorců. Tlumeně sem zaznívaly rány, jak kolem chatrčí obcházel nějaký ignorant a mlátil něčím do dveří. Rány se přibližovaly, až nakonec několik z nich dopadlo i na naše dveře.

"Vstávejte všiváci! Vstávat!", řval prasečí hlásek, který jsem okamžitě poznal. Burns! To tlusté podlé prase! Co tu dělá? Proč je zase tady? Tolik míst, kde by mohl být, doly, Průsmyk, opačný konec tábora! A on je u Beliara zase tady! Zachvěl jsem když jsem si vybavil ten jeho odporný obličej a jeho obušek. Mlácení se přesunulo k vedlejší chatrči a pořvávání se opakovalo. Potom k další chatrči a pak zaniklo v novém hlasitějším rámusu.
Zvenčí sem dolehly chrastivé zvuky. U sousedních chatrčí někdo otvíral závory. Dozorci komandovali nebohé kopáče a vyháněli je ven.

"Tak polezte krysy! Je čas jít do práce! Slyšeli jste?! Mám vám snad pomoc u Innose?!", slyšel jsem někoho řvát. Rozhlédl jsem se po chatrči. Vězni už byli vesměs na nohou. Každý věděl, že je v jeho vlastním zájmu, aby z chatrče vylezl co nejdřív a nezavdával podmět k tomu, aby rozzlobil nevrlé dozorce. Chrastění západky a závory už bylo slyšet u sousední chatrče.

"Ven! Dělejte sakra! Nemám na to celej den bando nemytá! Fuj to je smrad!", slyšel jsem od vedle.
"Už sou tady!", vyhrkl jeden kopáč od dveří.
V zápětí se ozvala silná rána a petlice zachrastila! Lekl jsem se. Stál jsem již na nohách a opíral se o zeď chatrče. Právě jsem si prohmatával pohmožděninu na tváři, leknutím jsem si málem vypíchl oko!
Dveře se s hlasitým vrzáním rozletěly. Dovnitř vlétlo ostré ranní světlo a oslepilo nás. Šero, které tu před tím vládlo díky větracím otvorům u stropu, nemohlo naše oči dostatečně připravit na skutečné světlo nového dne a tak jsme je jen mhouřili a kryli si je proti oslepující záři, řinoucí se na nás zvenčí.

"Ven! Ven! Ven! Dělejte čumáci mizerný!", stál tam dozorce s důtkami a výhružně s nimi mával.
Vězni nejblíže u dveří střelhbitě vyrazili ven, mihli se kolem dozorce a co nejrychleji chvátali z dosahu jeho důtek. Chatrč se vyprazdňovala. Já se ven dostanu až mezi posledními kopáči. Pátral jsem pohledem po Miltenovi. Stál na protější straně a rovněž se opíral o stěnu. Když se naše pohledy střetly, kývl mi. Měl viditelně opuchlou tvář, jak jsem asi jen vypadal já po té prokleté včerejší rvačce? Soudě podle mého bolavého obličeje asi ne nikterak dobře. Chatrč se už vyprázdnila a zbylo tu posledních pár vězňů, kteří se tlačili u vchodu, aby co nejdříve vypadli ven, než se dozorce rozzuří. Šlo to rychle. Nikdo nechtěl bičem přes záda. Čím déle se tu člověk zdržoval, tím více riskoval, že schytá nějakou tu ránu.

Uvnitř už nás bylo jen pět. Zařadili jsme se společně s Miltenem za ostatní a čekali jsme, až se konečně uvolní východ i pro nás. Byl tu s námi i Gomez. Stoupli jsme se za něj, když v tom jsme zaslechli mluvit venku Burnse:
"Měli tu být ti dva neřádi, co se včera rvali! Už jsi je pouštěl ven?!", ptal se dozorce.
"Nevím koho myslíš. Podívej se sám, jestli nejsou mezi těmahle tady, jestli ne, jsou ještě vevnitř a nebo v jiný chatrči.", odpověděl mu dozorce.
"Ne ty parchanti jsou jistojistě tady, včera je sem zavřel Dren! Venku je nevidím. Hej vy tam vevnitř! Polezte sakra ven!", láteřil na nás Burns.
Podíval jsem se na Miltena a střetl se s jeho pohledem.
"Vypadá to a námi bledě Diego.", řekl mi Milten tiše. Jen jsem na to kývl, nebylo potřeba k tomu nic víc dodávat.
"Tak ať při vás stojí bohové chlapi!", popřál nám Gomez, který tu ještě zůstal. Kývl na nás a potom rychle vykročil ze dveří, neboť všichni ostatní už byli venku.
"Tak sakra pohni!", šťouchl do něj netrpělivý dozorce důtkami.
Vydali jsme se hned za ním. Z chatrče jsem vyšel první. Spatřil jsem vysokého dozorce v typické zbroji, sledoval mne otráveným pohledem a významně si pohrával se svými důtkami. Vedle něj postával menší Burns a šklebil se na mne. Milten vyšel hned za mnou.

"To jsou oni! Ty si vezmu já! Ha!", chechtal se Burns ďábelsky, "Čeká je provaz!"
"Co provedli?", ptal se dozorce a opovržlivě si nás prohlížel.
"Nevidíš snad, jak maj nateklý čumáky?! Porvali se a zabili jednoho vězně! Za to je trest nemine! Jsou to ti největší bídáci ze vší tý sebranky tady!", hanil nás Burns a vítězně se při tom šklebil.
Měl jsem sucho v krku. Podíval jsem se na Milena, ten však nepřítomně se skelným pohledem hleděl do země. Rozhlédl jsem se po ostatních. Kopáči postávali opodál a dívali se na nás. Všichni se dívali! Kamenné a zaražené obličeje svědčili o tom, že s námi soucítí, tedy doufal jsem v to! Většina z nich se na to tvářila, ale třeba Scar vypadal stejně nadutě jako pokaždé. Pochyboval jsem, že ten by nás litoval!

Gomez svíral čelisti a v jeho pohledu byla zloba. Nepatřila však nám, tím jsem si byl jistý. Sledoval nenávistnýma očima Burnse s dozorcem a pěsti měl sevřené, až mu zbělaly klouby. Znovu na mne lehce kývl. Odpověděl jsem mu též kývnutím. Torlof na nás zíral kamenným bezvýrazným pohledem. Konečně jsem si jej mohl pořádně prohlédnout. Večer v tom šeru nebyl moc dobře vidět.

Byl to statný muž. Tvář měl ošlehanou nejspíš od divokých mořských větrů a omletou od slaných vln oceánů a tříštivé mořské pěny. Jeho svalnatá postava dávala tušit, že se o sebe umí postarat a jen tak něco ho nezlomí. V jeho pohledu byl zvláštní lesk člověka, který měl za sebou pohnutou minulost. Ale nezdálo se mi, že by v tom pohledu bylo zlo. Zdál se mi docela sympatický. Když se naše oči střetly, povzdechl si a lehce zakroutil hlavou. Ostatní kopáči se buď dívali jinam a nebo uhnuli pohledy, když jsem se na ně podíval. Visel nade mnou cejch smrti!

Vysoký dozorce zatím zavřel dveře od chatrče. Petlice bouchla v západce. Rozhlédl jsem se po staveništi. Kopáči z ostatních chatrčí už byli odváděni dolů na prostranství ke studni. Ta již měla z části hotovou obezdívku. Kopáči dostanou ubohou snídani a pak je čeká těžká lopota. Ale co čeká nás s Miltenem?!

"Konečně na vás došlo mizerové!", mnul si ruce Burns a z jeho pohledu čišela nesmírná radost. Jeho prasečí očka se jen blýskala!
"Ty je máš odvést jo?", zeptal se Burnse dozorce.
"Jo! Odvedu je ke kapitánovi."
"Tak dobře.", souhlasil dozorce, "Kdy budou viset?"
"To rozhodne kapitán.", řekl mu na to Burns.
Ještě o tom nerozhodli?! Trochu se mi ulevilo, ale o moc lepší to nebylo. Znamenalo to jen další muka s vědomím, že mne čeká provaz! Podíval jsem se na oblohu na bílé pomalu plující mraky. Obloha byla modrá jako tyrkys! Slunce ještě bylo docela nízko, ale už začínalo pálit. Ten pohled na krásu nebe působil uklidňujícím dojmem. Mraky mne vždycky uklidňovaly. Pluly si vysoko a nic z té bídy tady dole se jich nemohlo dotknout! Byly svými vlastními pány.

"Tak jdeme!", zavelel dozorce a kopáči se vydali dolů ke studni, nám však nebylo souzené jít s nimi. Dole se už podávala snídaně. Stálo tam několik kotlů, ve kterých byla šlichta. Kopáči z jiných skupin už tam na ní stáli frontu. Bolestivě mi zakručelo v břiše! Měl jsem hlad, už v noci mne trápil společně s nepříjemnou žízní, ale ještě se to dalo vydržet, člověk tím tady trpěl stále. Vlastně už to pro mne byl skoro normální pocit!

Naposledy jsem se napil minulý den při obědě, když kopáči našli tu sochu, z věder s vodou, která mezi námi kolovala. Naštěstí jsem se napil důkladně, už dávno jsem věděl, že je lepší využít vše, co se nabízí, protože nikdo nikdy nevěděl, co ho čeká! Hlad a žízeň! Ale já věděl, že dneska jíst ani pít nebudu. Už asi nebudu muset jíst ani pít nikdy... Jo, už nejspíše nikdy nebudu muset jíst ani pít!

"Tak pojďte hajzlové! Konečně mi zaplatíte za všechno! Chcípnete pomalou a bolestivou smrtí to vám přísahám!", syčel radostně Burns a vedl nás mezi chatrčemi dolů k příkopu.
Sestoupili jsme dolů kolem studny a zahnuli doleva příkopem směrem k jezírku a hradní bráně. Burns před námi si to pyšně nakračoval. Hnal se rychle, jako by se nemohl dočkat, až uvidí, jak se pohupujeme ve větru. Jistě se nemohl dočkat, bylo to na něm dobře vidět! Dokonce si pozpěvoval a broukal nějakou nepoznatelnou melodii a co chvíli se otáčel a vrhal na nás potěšené úsměvy a v očích se mu blýskalo!

Zahnuli jsme doprava podél rohu hradby pod věží a pokračovali širokou pěšinou zarostlým příkopem k jezírku pod z části zříceným palácem. Pátral jsme očima v křovinách u hradní zdi, kde se válela stará suť z paláce a různé harampádí, jestli náhodou nespatřím tu rezavou skřetí sekeru, kterou jsem viděl včera ráno. Nezahlédl jsem jí. Zvažoval jsem, že s ní alespoň Burnse seknu do zad, když už mne čeká ta smrt. Nebylo by přeci co ztratit?! Ale neviděl jsem jí a ani jsem nevěděl, jestli bych se k tomu vůbec odvážil. Vyplašili jsme jen párek krys, které bleskurychle zmizely v malé škvíře a křoviska jsme přešli. Došli jsme k jezírku. Litoval jsem, že jsem se neodvážil a nenašel tu sekyru...

U jezírka postávala trojice mužů. Byli to dozorci a právě se omývali studenou vodou. Procházeli jsme kolem nich. Zaslechl jsem část z jejich rozhovoru:
"... měl jsem z toho divnej pocit, našel jsem tu stopu u řeky kus od mostu a to je moc divný! Je to sakra blízko hradu!", řekl první.
"Hlásil jsi to?", ptal se ho druhý. Třetí se zatím oplachoval v chladivé vodě jezera.
"Nehlásil jsem to, myslíš, že bych měl? Třeba to ani nebyla stopa! Možná jsme se spletl?"
"Já bych to raději nahlásil, moc se mi to nelíbí, zvlášť po tom, co zmasakrovali v lese ty vězně a Bufa s jeho lidma! Je to tu v poslední době sakra vo hubu!"
"Určitě by jsi to měl ohlásit. Měli by jsme si dávat o moc větší pozor! Ještě, že ta hradba už je skoro hotová. Hned budu líp spát!", vložil se do rozhovoru třetí a otíral si nějakým plátýnkem tvář.
"Tak já to teda nahlásím kapitánovi...", zaslechl jsem ještě mluvit prvního, ale to už jsme jezírko přešli a před námi se objevilo popraviště.

Přemýšlel jsem, o čem ti tři asi mluvili. Že by skřeti? Skřetí stopa? Mluvili o nějaké stopě... Mé myšlenky ale zahnal pohled, který se mi naskytl. Brána do hradu byla na dohled. Moje oči byly však přitahovány dřevěným pódiem po mé pravé ruce, na kterém stál mohutný starou zaschlou krví potřísněný špalek. Nad ním se tyčila do výše stará šibenice. Oprátka se výhružně pohupovala, ačkoli nevál žádný vítr. Srdce se mi rozbušilo a sevřel se mi krk. Úplně nahoře se na mohutném dřevěném rameni upevněném na hradbě nad šibenicí houpala veliká rezavá klec na silném řetězu. Děsivě skřípala v neviditelném vánku kdesi nahoře, který s ní pohupoval. Byla prázdná.
"Pořádně si to prohlídněte parchanti! Tady se budete houpat na provaze a vrány vám budou klovat oči! Cha!", vyprskl Burns a rozchechtal se, zdálo se, že to prase má velice dobrou náladu.

Prošli jsme kolem šibenice a došli k bráně. Stáli tam dva strážníci, jako ostatně vždycky. Kývli Burnsovi na pozdrav a ten jim dokonce odpověděl a to bylo co říct!
"Dneska jseš nějak veselej Burnsi, co? Dobrá nálada?", smál se nakřáplým hlasem jeden z nich.
"Jo dneska jo Frede. Je dobrej den!", zasmál se Burns a šel dál.
Prý dobrej den! Následovali jsme ho dál, jinou možnost jsme neměli. Pohlédl jsem na Miltena. V jeho očích byl strach, ale to v mých taky, bál jsem se. A jak!

Na nádvoří byl klid. Tu a tam jsem spatřil nějakého strážníka. Z komína kuchyně se kouřilo. Pohlédl jsem ke kapli, nikoho jsem však nezahlédl. Šibenice na nádvoří byla už prázdná! To kvůli nám?! Hrklo ve mne. Na kterou mne asi pověsí? Rozklepala se mi kolena, tady už šlo opravdu do tuhého! S čím dál tím větší tíhou mi to všechno docházelo! U vchodu do hlavního paláce postávali další dva strážníci v těžkých zbrojích. Slunce na nich hrálo svými paprsky blýskavé divadlo. Byly to zbroje strážců paláce. Nejvyšší a nejskvělejší ze zbrojí vojáků, co v údolí sloužili. Místo kyrysu se na nás šklebila tvář jakéhosi zvířete nebo snad démona. Mohutné pláty nárameníků i chráničů nohou působily velkolepě a robustně. Vojákům se u pasu houpaly krásné ostré meče. Vojáci vypadali důležitě a už z dálky nás sledovali zamračenými pohledy.

Burns ve svém obyčejném brnění vypadal proti nim doslova uboze. Jako trhan! Zbroj měl zanedbanou, někde dokonce i děravou a hlavně špinavou a zašlou, takže se barvy na ní skoro ztrácely. Bylo to převážně od prachu z dolu, ale Burns na ní nedbal a to byl hlavní důvod. I kdyby však byla nová, byla to stále jen zbroj dozorců a ta se s touto skvělou železnou zbrojí palácové stráže nemohla rovnat!

Zbrojí tu v údolí bylo několik druhů a určovaly náplň práce a povinnosti vojáka. Jinou měli dozorci, jinou zas vojáci a stráže. Zbroje se lišily dále podle hodností. Nejnižší zbroje byly ušité jen z tvrzené kůže a pevného sukna, takovou měli dozorci a hlídači. Potom tu byla brnění stráží a vojáků, to už byla kvalitní brnění s ocelovými chrániči a vycpávkami z tvrdé kůže. Nakonec tu byla brnění palácové stráže. Tyto velkolepé zbroje byly vyhotoveny z lesklé pevné oceli a byly pěkně zdobené a vyztužené.

Všechna brnění měla společné barvy a sice červenou, bílou a černou. Brnění vypadala na první pohled podobně jako ta, která nosila domobrana v Khorinisu. Avšak z bližšího pohledu bylo vidět, že podobnost je jen v jejich barvách, provedení bylo už docela jiné.

Kromě zbrojí vojáků tu pak ještě byla důstojnická brnění. To byla kapitola sama pro sebe. Tato brnění nosili nejvyšší členové posádky a Bergelovo důstojníci a zástupci. Tyto zbroje byly opravdu skvostné a měly obrovskou cenu. Byly zdobené drahými kožešinami ze vzácných zvířat, zlacené i stříbřené a bohatě vykládané. Pohled na ně byl úchvatný! Člověk v nich vypadal skoro jako polobůh, propůjčovaly hrdý majestát. Nejlepší z nich vlastnil sám Bergel. Tradovalo se, že je magická a chrání ji mocné kouzlo. Ale podle mne to byla jen pověst.

"Kam jdete?", zeptal se Burnse strážce v zářivé zbroji. Druhý si nás beze slova prohlížel a v jeho pohledu bylo hluboké opovržení, které však nejspíše nepatřilo jenom nám, ale asi i Burnsovi.
"Chci mluvit s kapitánem Kardanem!", řekl Burns.
"Dovnitř vězňové nesmějí.", řekl druhý strážce dutým hlasem.
"Musím mluvit s kapitánem! Tihle vězni mají být pověšeni!", naléhal Burns.
"Dovnitř nesmějí! Můžou počkat tady, máš vůbec povolení jít dovnitř?", zeptal se Burnse zase první muž. Na Burnsovi bylo vidět, že pomalu ztrácí trpělivost, jeho dobrá nálada však byla ještě silná.
"Nemám povolení, ale jsem desátník Burns! Snad mne pustíte dovnitř ne? Chci jen mluvit s kapitánem."
"Pokud nemáš povolení, musíš počkat venku. Sem smí jen hradní stráž. Krom toho kapitán jistě ještě snídá a nechce být rušen, počkejte na něj tady venku.", dostalo se mu odpovědi.

"A co si u Innose myslíš, že jsme já?! Vypadám snad jako nějakej pitomej vězeň nebo co? Jsem taky voják sakra!", vyprskl Burns, kterému už trpělivost došla.
"Cha chá!", vyprskl druhý strážný, "Ty a voják? Vždyť u sebe nemáš ani meč jen nějaký klacek! Myslíš si, že brnění dělá vojáka?!", smál se Burnsovi.
"Jseš jen tlustej špekoun s prasečím ksichtem a vůbec si nedokážu představit, jak jsi se sem do údolí mohl vůbec dostat!", přisadil si ještě první, vojáci se škodolibě chechtali na celé kolo!
"Nemáš náhodou kopat v dole co?!", řvali smíchy.

Burns zrudnul vzteky a ponížením. Podíval se na nás nejistě a hned zase se studem uhnul našim pohledům. Dobře mu tak hajzlíkovi! Mrkl jsem na Miltena. Miltenovi cukaly koutky úst a když se všiml mého pohledu, mrkl na mne a usmál se. Část tíhy a úzkosti ze mne spadla. Konečně úsměv!
"Eh?! No... No dobře, počkám na kapitána venku.", vykoktal Burns stroze a přidušeným hlasem, zatímco strážníci se dál posměšně chechtali. Otočil se na patě a vrhl na nás zabijácký pohled.
"Jdeme!", zasyčel na nás vztekle a odplivl si, načež vyrazil přímo proti nám zpět k hradní bráně. Rozrazil nás surově rameny a odstrčil z cesty, vybíjel si na nás svou zlost a vztek. Na nikoho jiného si dovolit nemohl.

Co se dalo dělat? Museli jsme za ním! Rázoval si to k bráně a z jeho postoje bylo vidět, že zuří. Strážníci u paláce se hluboce dotkli jeho ega a navíc ho před námi ponížili. Voják u brány, když ho spatřil, vesele zavolal:
"Ale copak? Zdá se, že nálada nevydržela moc dlouho co?"
"Drž hubu pitomče!", zavrčel na něj Burns a hnal dál. Letěli jsme za ním.
"Notak Burnsi! Nebreč!", volal za ním strážce a chechtal se, až se za břicho popadal. Druhý strážce se smál taky.
"Vidíš! Říkal jsem ti, že tu není moc oblíbený.", špitl mi s úsměvem Milten, zatímco jsme chvátali za rozlíceným Burnusem. Měl pravdu! Burns si za to mohl sám. Dobře mu tak! Zřejmě ho tu neměl rád opravdu nikdo.

Dorazili jsme až k čerstvě dokončené dřevěné bráně palisády. Tady se Burns najednou zastavil. Zastavili jsme také a čekali, co se bude dít. Burns vzteky odkopl kámen, který před ním ležel na zemi a zaklel. Vztek v něm doslova pěnil. Jeho dobrá nálada byla nenávratně pryč. Byl jako obvykle celý zrudlý a na čele měl veliké krůpěje potu.
"Hajzlové! Já že nejsem voják?! Prej kopat v dole! Ha!", vrčel si pro sebe, vše jsme však dobře slyšeli. Zlostně svíral pěsti a třásl se.

"Já jim ukážu! Všem jim ještě ukážu!", sliboval si pod vousy, ale pak se bleskurychle otočil na nás a zařval:
"Ale nejdřív to vyřídím s váma! Zaplatíte mi za ten nos i za všechno ostatní! Teď pojďte! Děkujte bohům za malou chvíli života na navíc!", po těch slovech vyrazil doprava kolem palisády.
Chvátali jsme za ním, nebylo zbytí. Bránu jsme nechali za sebou. I tady byly těsně na palisádě nalepené chatrče. Některé se teprve stavěly, jiné už byly hotové. Na jejich střechách se i zde táhl široký ochoz. Pracovaly tu desítky vězňů.
Pátral jsem, zda spatřím nějakou známou tvář, ale nikoho z nich jsem nijak zvlášť neznal. Někteří kopáči na nás nepřítomně pohlédli, ale potom dál pokračovali ve své práci.

Burns rázoval dál rychle kupředu, nevěděli jsme, kam míří. Vystoupali jsme maličký kopec a dostali jsme se do míst, kde byla palisáda ještě skoro v základech. Byla to poslední část, celého opevnění, která ještě nebyla hotová. Staveniště se táhlo odsud až skoro k druhé bráně ve zřícené věži. Palisáda se tu stavěla daleko od hradeb. Bylo to proto, že v těchto místech stála zvláštní stavba.

Okolo hradu se v těsné blízkosti táhl příkop. V jeho zděné části se však nalézal průchod, který vedl do okrouhlé jámy zapuštěné v zemi, která byla rovněž celá vyzděná. Stěny té jámy byly vysoké přes tři sáhy. Vedl sem jediný vchod a tím byl právě krátký tunel do hradního příkopu. V malé chodbě toho tunelu byly po obou stranách jakési průchody, kterými se dalo projít do malých místností. Místnosti sloužily jako skladiště všeho možného.

Aréna, tak se jí totiž říkalo, měla poloměr asi patnáct metrů. Nikdo nevěděl, k jakému účelu tato stavba v minulosti skutečně sloužila a proč ji kdysi dávno vystavěli. Dnes se v ní cvičili vojáci a hlavně se tu pořádaly zápasy a klání mezi vězni, na které vojáci rádi sázeli. Palisáda se aréně musela vyhnout širším obloukem a dostávala se zde tedy dále od hradních zdí. Se stavbou se tady z toho důvodu začalo až naposledy. V blízkosti arény se kopala nová studna, stálo zde i několik stromů, což jinde v blízkosti hradu nebylo už k vidění. Většina stromů v okolí padla na palisádu. Tyto stromy však měly sukaté pokroucené kmeny a ty se na stavbu nehodily. Všude kolem se pilně pracovalo a stavělo.

Burns prošel kolem okraje arény a pak zamířil ke staveništi. Na kládě tam seděl zavalitý prošedivělý dozorce, když Burnse spatřil, mávl mu na pozdrav a zavolal.

"Nazdár, co ty tady? Vedeš mi lidi? Já už jich tu mám dost."
"Ne, ty mi tu pohlídáš, dneska budou viset!", objasnil Burns jemu i nám situaci.
"Bude poprava? Hm, o tom nic nevím. A kam teď spěcháš co?", ptal se zvídavý dozorce nervózně přešlapujícího Burnse. "Musím sehnat kapitána a ještě si něco zařídit.", odpověděl mu Burns.
"Pohlídáš mi je jo? Ale dej si pozor sou to pěkný hajzlové! Nešetři je, jestli budou dělat bordel, klidně jim zpřerážej všechny hnáty!", varoval Burns dozorce a přitom se na nás díval výhružným pohledem.
"No to snad nebude nutný, oni zlobit nebudou! Viďte chlapci?", kývl na nás dobrácky dozorce. Oba jsme zakroutili hlavou, jako že zlobit nebudeme.
"Hned se vrátím!", řekl Burns a otočil se na patě. Rázoval si to svižně někam dozadu kolem arény k bráně ve zřícené věži. Jeho obušek mu přitom poskakoval u pasu jako živý.
"Tak copak jste provedli chlapci?", ptal se šedivý dozorce, když se Burns ztratil mezi chatrčemi a zvídavě si nás přitom prohlížel.

Dozorce byl muž staršího věku střední zavalité postavy. Zpod šedivého zarostlého obočí nás sledovaly dvě zářivě modré oči, které svítily zvědavým plamínkem a věkem nabytou moudrostí a zkušeností. Starý muž měl dobrácký obličej a nebudil takový dojem, jako většina ze zdejší posádky. Zdálo se, že není jako ostatní, možná to bylo tím věkem? Byl by to vlastně takový příjemně vypadající hodný děda, nebýt dozorčího brnění a ostré jednoruční sekery u jeho pasu, která dávala tušit, že je to všechno malinko jinak.

"Měli jsem menší nepříjemnost s několika bídáky, kteří se nás snažili zmlátit pane.", odpověděl Milten na jeho dotaz.
"Opravdu? Jste nehezky potlučení, to je pravda.", podivil se muž a politoval nás.
"Jeden z nich ve vzteku ztratil soudnost a spadl z lešení. Druhý na nás vzal sekyru a toho zastřelili dozorci. Jen jsme se bránili!", hájil nás dál Milten.
"Hm... A za to máte být pověšeni?", vyptával se dál dozorce.
"Ano pane. Burns nám to zařídil.", řekl mu Milten.
"O žádné popravě jsem ale neslyšel! To je mi divné, většinou se to vyhlásí dopředu a roznese se to mezi kopáčema jako výstraha a poučení."
"Takže jste o žádné popravě nic neslyšel?!", vyhrkl jsem hlasitěji, než jsem chtěl.
"Vždyť jsem to právě řekl ne? O žádné popravě nevím. Ale když to říká Burns?", přemýšlel dozorce.
"Burns nás nenávidí na smrt!", vykřikl Milten.
"Tady Diega týrá a šikanuje kdekoli může už věky a na mne si zasedl taky! Nic jsme mu neudělali, hledíme si svého a pracujeme jak po nás chtějí, přesto si pokaždé něco najde, aby nám mohl znepříjemňovat život!", vysvětloval Milten horlivě. Dozorce se zájmem poslouchal a mnul si zarostlou bradu.

"Burns je takový. Pravda! Dělá rád kopáčům ze života peklo. S nikým tu příliš dobře nevychází. Nikdo ho tu nemá rád. Nikdo se s ním nepřátelí. Je zahořklý.", řekl nám dozorce.
"Může si za to sám! Je to zlej chlap!", vykřikl jsem.
"Takže říkáte, že jste nic neudělali? Podle vás to byla nehoda?", upnul na nás dozorce zkoumavý pohled.
"Ano pane! Dokonce nás napadli jako první a chtěli nás zabít! Jen jsme se bránili! Máme na to spousty svědků, co to museli vidět!", hájil nás Milten.
"To už jsi mi říkal chlapče, už vás ale vyslechl kapitán?", ptal se dál dozorce a pohrával si zamyšleně se svou bradkou, při tom nás dál pozoroval, jako by nás chtěl prohlédnout až na kost.
"Ne ještě prý snídá, teda asi... Vojáci u paláce nás nechtěli pustit dovnitř.", odpověděl Milten.
"Podle mne to na šibenici nebude.", řekl dozorce.
"Myslíte?!", vyhrkl jsem s nadějí ve hlase.

"Ano. Možná pár ran bičem nebo hladovka, ale nemyslím si, že vás pověsí. Lidí v poslední době příliš ubývá! Před pár dny skřeti zabili sedmdesát trestanců a několik stráží v lese na cestě do dolu. Jistě jste už o tom slyšeli?"
Po těch slovech mi ze srdce spadl těžký kámen. Skoro se mi úlevou podlomila kolena! Ale co když přece?! Bylo to zatím tvrzení proti tvrzení, ale přeci jen mi pořádně zvedlo náladu. Podíval jsem se na Miltena a ten na mne vrhl docela veselý úsměv.
"Byli jsme v té skupině co ten masakr objevila pane.", řekl jsem dozorci.
"Skutečně? Potom k tomu není třeba nic dodávat. Dokonce vyšlo nařízení z nejvyšších kruhů, že vězni se mají šetřit a dostávat větší příděly. Chtějí tím zamezit umírání hladem a vysílením, které začíná v poslední době být neúnosné. Každé ráno vynesou z kobek a chatrčí několik mrtvých. V dolech umírají vyčerpáním další!"
"Ale vždyť vězňů je přeci dost ne?", ptal se Milten, "Slyšel jsem, že právě kvůli tomu se přistavujou další chatrče. Je to tak?"
"Ano, ale pokud to takhle bude dál pokračovat, brzy chatrče budou zase prázdné. Dozorci vás dřou k zemdlení, ale jíst vám nedají a pak ty slabí z vás umírají a to je špatné."
"To je smutná pravda.", řekl jsem na to.
"Jen se nelituj hochu! Jestli jseš tady tak sis to zasloužil!", řekl mi na to hbitě dozorce a zakroutil hlavou.
"Nezasloužil jsem si to pane! Jsem tu neprávem! A takových, jako jsem já, je tu určitě víc!", trval jsem si pevně na svém a hájil jsem se.
"Za co tě sem zavřeli chlapče?", ptal se dozorce a se zájmem na mne upřel své oči.
"Jeden můj dřívější přítel na mne ušil boudu a uklidil mne sem, abych mu nestál v cestě. Býval jsem obchodníkem a můj obchod prosperoval.", vysvětlil jsem mu ve zkratce, proč mne sem zavřeli.
"Vážně? A to mu prošlo?!", ptal se s nedůvěrou dozorce.
"Podplatil soudce a úřady a zfalšoval důkazy! Až se odsud jednou dostanu tak za to zaplatí!", semkl jsem vzteky pěsti.
"To je smůla chlapče. Věřím ti to, nevypadáš jako nějaký vrah nebo ubohý zlodějíček, ani tvůj kamarád tak nevypadá. Zdáš se mi chlapče od začátku rozumný a hned mi bylo divný, že by tě měli věšet! Chceš radu?", řekl mi dozorce.
"Ano.", odpověděl jsem.
"Pokud se chceš pomstít, dávej si tady větší pozor. Na šibenici se nikomu nepomstíš, pamatuj na to! Jdi takovým jako je Burns z cesty a ty raději taky!", obrátil se dozorce na Miltena.
"O to se snažíme pane, ale Burns je podlý a dělá mu dobře, když může šikanovat slabší.", hájil jsem se.
"Vím to. Vyhledává konflikty s těmi, co se mu nemohou postavit. Burns je asi ztracený případ. Bohužel a taky bohudík."
"Bohudík?!", podivil jsem se.
"Ano. Bohudík pro vás! Každý to tady o něm ví. Dokonce i Bergel. Nikdo příliš na jeho slova nedá a proto si myslím, že vás nikdo nepověsí, pokud je pravda to, co říkáte. Ale můžu se plést!", zkalil nám stařec hned radostné nadšení.
"A s vámi se Burns přátelí?", ptal se Milten, "Víte, ehm... že šel zrovna sem za vámi?"
"Nijak zvlášť se s ním nepřátelím. Bydlím s ním krátkou chvíli v jedné chatrči hned vedle hradní brány od té doby, co ji postavili. Je to ten nejhorší společník, jakého mi mohli bohové seslat, ale alespoň toho moc nenamluví a nevšímá se mne.", povzdechl si muž.

Zatímco jsme mluvili, kolem nás se čile pracovalo. Kopáči si mezi sebou povídali a mnozí z nich vypadali celkem vesele. Zdálo se, že dozorci to nijak nevadí. Jinde na stavbě bylo mluvení a zbytečné řeči zakázány a porušení zákazu se tvrdě trestalo. Slunce stoupalo po obloze. Spatřil jsem několik kopáčů, kteří sebou vláčeli nějaké hrnce a kotle. Byli to ti, co jsme viděli ráno na staveništi u studny. Trvalo dlouho, než obešli celé dlouhé staveniště palisády až sem k nám, aby se jídlo dostalo na všechny. A ještě pěkný kus staveniště jim zbýval! Také je zdržovalo neustále odbíhání do hradní kuchyně i když mnohé kotle, ve kterých se vařilo, stály venku, aby se ušetřil čas. Obsluhovaly je čety kopáčů, kteří se starali o to, aby se jídlo skutečně dostalo na všechny.

"Zdá se, že bude přestávka.", povšiml si dozorce kopáčů s jídlem. S jistou námahou se zvedl ze špalku, na kterém seděl. Nebyl již přeci z nejmladších. Došel opodál ke stromům u okraje arény. Na jedné větvi tam visel železný zvonek. Dozorce do něj několikrát ledabyle uhodil pěstí, až se jeho železné srdce kovově rozeznělo.

"Přestávka! Snídaně!", zakřičel vůkol.
Práce ustala. Hladoví kopáči se rychle rozběhli k hrncům a kotlíkům. Utvořila se řada. Obsluhující kopáči počali rozdávat misky a další z nich kydali kopáčům do misek typickou šlichtu. I přes nevábný vzhled mi silně kručelo v břiše! Společně s hladem se mi připomněla i pálivá žízeň, která mne sužovala. Milten byl na tom podobně, soudě podle jeho toužebně upřeného pohledu na cpoucí se hladové jedlíky. Hlad je nejlepším kuchař! A tady v údolí to platilo dvojnásobně!

"Máte hlad co?", zaslechli jsme starého dozorce, "Burns vás asi nenechal najíst se co?", ptal se dobrácky.
Zavrtěli jsme hlavou na souhlas.
"Tak běžte! Ať to stihnete, než se vrátí.", zasmál se dozorce a šibalsky na nás mrkl.