"Dnes je překrásný den." přerušil mé dřímavé slastné zamyšlení zasněný Milten. Zalíbeně sledoval jakéhosi lesního motýlka, který nám třepotavě tancoval před obličeji.
"Ano. Člověk skoro nemůže uvěřit, že je to stále to prokleté údolí!" souhlasil jsem. Motýlek odlétl někam nad nás do korun stromů a ztratil se nám z očí.
"To údolí není prokleté! To zlo tkví v lidech." opravil mne Milten. V zamyšlení přežvykoval tenké stéblo trávy a civěl teď na klapající mlýnek.
Pozastavil jsem se nad jeho slovy. Něco na tom bylo, musel jsem uznat, že Milten má v podstatě pravdu.
"Máš pravdu příteli. Podívej se, jak všichni jakoby ožili!" Myslel jsem tím hlavně ty chlapíky, kteří si stále hráli s dřevěným mlýnkem a různě ho zdokonalovali.
"Je to zajímavé." zasmál se Milten. "U mne je to ale spíš ale naopak! Chce se mi nějak spát."
"Jen se prospi! Zítra nás možná pošlou do dolů a pak tohle všechno bude jako jeden velkej neuvěřitelnej sen!" řekl jsem na to a též zavřel oči.
Milten už neřekl nic. Zase jsme se zaposlouchali do zvuků lesa a oddávali se jeho omamné vůni a klidu...

Skoro jsem již usnul, když tu z usínání vytrhl čísi hlas:
"Ahoj Miltene!"
Hlas mluvil tiše, snažil se šeptat, ale stejně mi hned blesklo hlavou, který ďas nás (nebo alespoň mne) budí! Otevřel jsem oči, abych se podíval, kdo to je.
Milten nespal. Příchozího zřejmě dobře znal, protože se potěšeně usmíval, jako když vidí starého dobrého známého a hned opětoval pozdrav a kynul cizinci, aby se k němu posadil.
"Nazdar příteli! Ty jsi tady?! Vůbec jsem si tě tu nevšiml!"
"Jojo, přišel jsem v té druhé várce z hradu. Ani já jsem tě hned nepoznal!" zasmál se cizinec. "Jsme tu všichni jako šupáci a rozeznej jednoho fousáče od druhého!" chechtal se.
"Škoda, že jsme se tu nepotkali dřív! Ale co, lepší pozdě než nikdy!" Milten pobízel svého přítele, aby se k němu posadil, ale ten se k tomu však zatím neměl. Milten si všiml, že nespím a tak neváhal a oba nás ihned s potěšením představil:
"To je Angar, můj dobrý známý. A tohle to je můj dobrý přítel Diego."
Vyskočil jsem na nohy, abych Angarovi mohl podat ruku. Angar pevně stisk moji pravici a zářivě se usmál. Konečně jsem si ho mohl pořádně prohlédnout!

Muž to byl vysoký a silný. Byl rovněž svlečený do půl pasu jako mi všichni a tak byly vystaveny na odiv jeho pevné svaly a dobře stavěná ramena. Byl asi velmi mrštný. Nejvíce mne však zaujal jeho obličej. Okamžitě jsem si všiml jeho pravého oka (z mého pohledu levého). Bylo zmrzačené a potažené šedomodrou mázdrou. Nevěděl jsem, zda se mu to přihodilo v boji, či to bylo vrozené. Oko vypadalo děsivě, ale kupodivu Angarovu tvář nehyzdilo, spíše jeho tváři dodávalo jakýsi výraz tvrdosti a budilo respekt.

Angar vůbec celým svým držením těla i výrazem budil ve mne úctu. Měl jsem dojem, že stojím před zkušeným a nebezpečným válečníkem. Svým způsobem stejný pocit jsem měl například i z Gorna, Leeho i z Bergela a Gomeze, ale u každého z těchto mužů ten dojem spočíval v něčem docela jiném.

Angarovo druhé oko mne bystře sledovalo. Svítilo zářivým leskem, snad to bylo proto že bylo na všechno to vidění samo. V tom lesku Angarova oka hořela veliká inteligence a prozrazovala silnou osobnost a zvídavou povahu.
Když jsme si podali ruce, usedli jsme společně vedle Miltena, protože ten již očividně hořel netrpělivostí, neboť chtěl jistě svého přítele, kterého dlouho neviděl, vyzpovídat a vyzvědět novinky.
"To jsem rád, že jsem vás mohl oba představit přátelé!" zářil Milten. Otočil se ke mne a pravil:
"Angar je jedním z velmi dobrých a blízkých přátel mistra Y'Beriona, jak jsem ti vyprávěl, vzpomínáš?"
Zakýval jsem hlavou, že si vzpomínám, nicméně jsem si vzpomínal jen na to, že Milten mluvil o Y'Berionovi a vůbec jsem si nevzpomínal na to, že by mluvil o nějakém Angarovi. Ale na tom příliš nezáleželo.

"A tohle je..." chtěl Milten říci Angarovi něco bližšího o mé osobě, ale Angar ho přerušil a řekl zvláštním znělým hlubokým hlasem, nad kterým jsem se v budoucnu ještě mnohokrát udivoval:
"A tohle je jistě ten tvůj dobrý přítel Diego!"
Usmál jsem se a přikývl jsem.
"Hodně jsem o tobě slyšel. Ty jsi prý ten chlap, po kterém jde ten lotr Burns!"
"Ano to jsem, ale Burns jde po krku každému!" řekl jsem na upřesněnou, neboť jsem se necítil jako nějaký proslulý hrdina. To že se na někom Burns vozil, to přeci ještě neznamenalo, že ten člověk je, kdo ví co! Z Angarovy řeči se zdálo - nebo alespoň mne to tak připadalo - že jsem snad nejméně polobůh, když po mne pase Burns!

"To je dobře, že jsme se tu tak sešli!" mnul si ruce Milten a oči mu vesele svítily.
"Dlouho jsme se neviděli." pravil na to svým zvláštním hlasem Angar. "Vlastně ty jsi mne dlouho neviděl." zasmál se tajemně.
"Co tím myslíš?" ptal se Milten zvědavě.
"No já vás oba viděl, jak jste se houpali v klecích." vysvětlil nám Angar svou narážku a smál se.
"Aha!" chechtal se Milten. "Že jsi mi nezamával co?"
"Já mával!" zubil se Angar. "Ale ty jsi mne neviděl!" dodal, ale hned se počal Miltena vyptával:
"Pověz mi, proč vás tam vlastně zavřeli? Něco jsem slyšel od chlapů, ale dohromady nevím ani hlavu ani patu!"
"No... To je dlouhá historie..." začal Milten vyprávět, ale zdálo se, že Angarovi délka nijak nevadí.

Milten tedy pověděl Angarovi vše, co předcházelo našemu uvěznění v kleci i většinu toho, co následovalo po tom. Co chvíli se odkazoval na mne, abych ho doplnil nebo potvrdil jeho slova.
Angar celou tu historii vyslechl a pak pravil:
"Toho zarostlýho lumpa jsem znal! Byl to pěknej neřád a to, co ho potkalo, to mu zcela po právu patří! Zasloužila by si to nejmíň polovina lidí tady! Nechápu, proč vás za to zavřeli!"
"Tohle údolí je plný lumpů." souhlasil Milten. "Dopadli jsme ještě móóc dobře!"
"To tedy ano!" přitakal jsem.

Nastalo chvilkové ticho, kdy každý tonul ve svých vlastních myšlenkách. Prohlížel jsem si mlčky Angara a znovu jsem žasl nad jeho melodickým hlasem. V tom hlasu bylo něco zvláštního, zněl vůdcovsky, ale přitom klidně a dodával Angarovi nové vyšší charisma pro ty, co jej slyšeli mluvit. Zvláštní hlas... Ten chlap by se dobře mohl živit jako bard - pokud tedy umí zpívat!

Angar žmoulal v ústech stéblo lesní trávy jako před tím Milten a zamyšleně kreslil prstem do hlíny nějaké znamení. Najednou mne napadla důležitá otázka, na kterou mi mohl Angar možná odpovědět. Neváhal jsem.
"Angare?" Angar na mne tázavě pohlédl a usmál se. "Neznáš náhodou jistého Gorna? Je to trestanec stejně jako mi a je to náš přítel. Dlouho jsme jej neviděli a máme o něj obavu." když jsem to vyřkl, Milten pozvedl hlavu a opřel dychtivý pohled na Angara, co na to odpoví.
Angar se zamyslel a pravil:
"Jistěže znám Gorna! Vím kdo to je, ale neviděl jsem ho... už tři dny. Ano! Jsou tomu nachlup přesně tři dny!"
"Tři dny?! Skvělé!" zasmál se Milten s úlevou a oddychl si. Angar hned nechápal důvod Miltenovy radosti a tak jsem hned přispěchal s vysvětlením.
"Víš, neviděli jsme Gorna od té doby, co v Novém dole rozsápali červi prý několik lidí a měli jsme o něj strach. Nikdo nám nic pořádnýho neřekl."
"Aha, to chápu. Gorn je ale v pořádku! Byl sice tuším v té době v dole, ale neštěstí ho nestihlo. Jak říkám, viděl jsem ho naposledy před třemi dny, než jsem šel s karavanou do hradu. Jistě se s ním brzy setkáte, je pravděpodobné, že co nevidět dorazí do hradu s jinou karavanou."
"Co je vůbec nového v Novém dole?" zeptal se Milten.
"Nového? Celkem se tam nic nestalo, jen tam byla nějaká inspekce. Nějakej královskej poslíček!"
"Toho jsme tady myslím také viděli." řekl jsem.
"Jo asi jo. Byl to takovej copatej náfuka v drahých šatech."
"To bude on." přitakal Milten.
"Spíš mi ale vy povězte, co je nového tady! Slyšel jsem něco o skřetech! Ta novina oblétla celé údolí, ale nikdo nic pořádného neví a každej mele, co slyšel od někoho, kterej to slyšel zase od někoho a tak dál a dál...!" Angar na nás dychtivě civěl a v oku mu svítilo zvědavé světýlko.
"Máš štěstí!" řekl Milten. "Tady Diego je jeden z mála těch, kdo toho skřeta přímo viděli!"
"Vážně?!"
"Ano, je to tak."
"Tak mi o tom pověz, ať konečně uslyším pravdu!" obrátil se Angar se svou zvědavostí na mne.
A tak jsem se ujal vyprávění svého nočního dobrodružství v kleci. Milten se nezapomněl zmínit i o Burnsovi a o tom, jak se mne pokoušel zabít. Pověděl jsem tedy Angarovi i tomto incidentu. Angara to velmi zajímalo.
"Tak tedy tak je to!" podivil se tomu všemu nakonec Angar, když jsem domluvil.
"Co si o tom myslíš ty?" ptal se Angara Milten.
"Nevěstí to nic dobrého, to rozhodně! Skřeti jistě něco chystají!"
Na tom jsme se tedy shodli všichni!

Rozhovor se ještě chvíli točil kolem skřetů a hrozby případného útoku, pak kolem Burnse a jiných dozorců, co by zasloužili pekelná muka, ale po chvíli se zase stočil jinam...
"A jak se vlastně má Y'Berion?" optal se Milten.
"Y'Berion se snad má dobře. Také jsem s ním dlouho nemluvil."
"A kolik členů už má vaše bratrstvo?"
"Zatím nás je deset."
"Deset? To je dobré!" kýval hlavou Milten.
"A co ty? Už jsi se rozhodl, zda se k nám přidáš?" zeptal se Angar Miltena.
"Já nevím, ještě jsem se nerozhodl. Váhám."
"Chápu." řekl Angar. "V klidu si to rozmysli. Moc Spáče sílí. Y'Berion tvrdí, že každým dnem Spáč procitá a brzy přijde den, kdy nás odsud vyvede. Potřebuje jen naše modlitby."
Zíral jsem na Angara asi dost podivným pohledem, neboť po chvíli se na mne otočil a podivně pravil:
"Copak příteli?" odmlčel se. "Ty by jsi se nechtěl připojit k našemu Bratrstvu?"
Ta otázka mne docela vyvedla z míry a uzemnila mne.
"Ehm? Co?... Já?... Připojit se? Kam?" vyhrkl jsem a nasadil k tomu ihned normální pohled, kterým jsem nikoho - doufám - nemohl urazit.
"K našemu Bratrstvu přece! Vždyť Milten ti o něm, jak sám řekl, už vyprávěl ne?"
"Ano, něco mi o tom říkal, ale moc jsme to nerozebírali." vybruslil jsem z toho. "Nevím o vašem Bratrstvu vlastně nic." "Pokud chceš Diego, Angar je ten pravý, kdo ti vše může objasnit!" navezl mne do toho zase Milten. Ach jo!
"Ano, můžu ti povědět vše o Spáčovi. Sami toho zatím víme málo, ale Y'Berinon praví, že Spáč je mocný bůh, který upadl do hlubokého spánku. Prý je možná mocnější než Innos!... Možná proto ho bohové uspali, třeba se ho obávali..." nechal se unést Angar svými tezemi a myšlenkami.
"No já nevím." využil jsem pauzu v Angarově monologu. "Snad někdy příště, hodina přestávky se už beztak blíží ke konci."
Angar si mne pátravě prohlédl svým okem, a pak jen mlčky kývl. Unikl jsem té přednášce! Díky Innosovi! Ne že bych si nevážil Y'Beriona, o kterém kolovalo mnoho pověstí, ne že bych si nevážil Angara, který působil dojmem příjemného inteligentního člověka, ale přeci jen jsem si nebyl jistý, co si mám myslet o tom jejich Bratrstvu! A co ten nový bůh? nějak se mi nechtělo věřit Angarově tezi, že ho Velká trojice uspala proto, že byl mocnější než oni! Nějak jsem nemohl uvěřit tomu, že by se nejmocnější bůh vůbec dal uspat jakýmkoli způsobem! Vlastně jsem vůbec nevěřil v to, že by mohl existovat.

Hovor se naštěstí opět stočil na jiné téma. Debatovali jsme dál o všem možném a zbytek přestávky nám rychle ubíhal. Měl jsem pravdu, že se hodina odebírá do finiše. Uplynulo sotva deset minut a uhlíři nás pobídli do práce. Nikomu se nechtělo. Uhlíři na nás nijak nenaléhali, nechali ospalce, ať se ještě chvíli protahují. My tři jsme však vyšli raději hned, jak nás vyzvali. Nechtěli jsme se zaplést se strážemi.

Ostatní buď vyrazili též hned na vyzvání - to byla menšina - nebo se ještě povalovali a nebo se vůbec nevzbudili. To ovšem neušlo dozorcům a ti se okamžitě, jak to zjistili, vydali sjednat nápravu a tak trvalo opravdu jen chvíli, než jsme všichni stáli kolem dvou uhlířů a poslouchali, co nám poručí. Těch nevrlých tváří kolem dokola! Ale nedalo se nic dělat.

"Tak chlapci už víte jak na to, tak do práce!" pravil vesele starý uhlíř. "Syn vám ukáže, kde budou stát další milíře. Do večera postavíme ještě čtyři a pak můžete jít."
Mladší uhlíř nám tedy ukázal vhodná místa a my jsme se pustili do práce. Uhlíři už nás teď kontrolovali méně. Odebrali se na svůj pařez, kde jsme je zastihli poprvé a odpočívali. Tu a tam některý z nich pobídl kopáče a nebo mu něco přikázal, ale jinak se o nás nestarali.

Pracovali jsme a musím se přiznat, že mne osobně už to nebavilo tak, jako dopoledne. V lese u potoka jsem rozležel svou lenost. Na pasece bylo horko, které z nás brzy znovu vysálo všechny načerpané síly. Práce už také nebyla tak snadná z toho důvodu, že všechny vhodnější větve, které se kolem povalovaly a my jsme je nemuseli nijak zvlášť opracovávat, jsme už vysbírali a byli jsme teď nuceni víc používat sekery, pily a klíny.

Všiml jsem si, že na obloze se objevily bílé mráčky. Večer jistě přijde bouře, bylo to ve vzduchu...
Uplynuly dvě hodiny. Postavili jsme další milíř a rozestavěli jsme pátý. Pot z nás lil, ale slunce co chvíli zastínili našedlé bouři věstící mraky. Pasekou se teď rozléhalo vrzání pil, sekání seker a železné rány od kladiv, které dopadaly na klíny v pařezech. Nikdo teď už moc nemluvil, protože i mluvení vyčerpávalo. Teď teprve začala ta tvrdá drvoštěpčina! Uvědomil jsem si, že bych nikdy nechtěl být dřevorubcem!

Rýpal jsem hlínu v malé jámě a Milten ji vybíral do ošatky a podával Angarovi, který pokrýval spolu s jinými kopáči milíř. Schválně jsme se drželi při sobě, původně jsme si chtěli povídat, ale práce nás zaměstnávala natolik, že na to moc času nezbývalo. Ještě chvíli a bude hotový i pátý milíř! Potom zbývají ještě dva! Doufal jsem, že jich nebude víc! Uhlíři tvrdili, že jich postavíme jen sedm, ale kdo ví, jak to bude!

Zatnul jsem svůj rýč do hlíny a on se mi smeknul po skrytém kořenu.
"Pitomý kořeny!" zaklel jsem a chtěl jsem rýpnout znovu, když v tom se ozval výkřik plný hrůzy a přerušil mé snažení! Polekaně jsme vzhlédli od práce. Všichni jsme otočili pohledy směrem, odkud výkřik přišel. Šlo to od potoka!
"Co se děje?!" vyskočili dřímající vojáci.
Křik se ozval znovu a tentokrát ten lidský křik plný strachu doprovázel mnohem zlověstnější řev, při kterém každému stydla krev v žilách!
"Chňapavci!" zařval kdosi. Tohle zbytečné varování - zbytečné proto, že každý tady moc dobře znal ten řev - proměnilo ztuhlé sousoší nás všech doslova v lidské mraveniště! Strach nás na chvíli všechny doslova zmrazil! Ale ten křik nás zase velmi rychle rozehřál!
"Utíkejte! Spaste se! Zachraňte se!" znělo odevšad.

Strach roznítil mé smysl a já vyskočil rychle z jámy. Podvědomě jsem se rozběhl na druhou stranu, než odkud přišel strašlivý řev. To celé trvalo sotva pár vteřin! před sebou jsem viděl utíkat Miltena, ale Angara jsem neviděl. Ohlédl jsem se, ale vzápětí jsem litoval, že jsem tak učinil! Zaprvé jsem spatřil ty bestie, jak se zrovna vřítily na paseku a nebylo to pěkné podívání. A za druhé - a to bylo o moc horší! - jsem zakopl o jakousi větev či snad pařez a hodil jsem cosi jako nepovedený kotoul, při čemž jsem si nepěkně narazil koleno! Zůstal jsem na chvilku ležet na zemi a vzpamatovával se.

Sbíral jsem se ze země, nešlo to sice rychle, ale přesto jsem se navzdory bolesti snažil, jak jen jsem mohl! S děsem v srdci jsem sledoval strašlivé divadlo!
Na paseku vtrhlo celé hejno těch strašlivých ještěrů. Někteří jim říkali draci, ale já si draky představoval poněkud jinak, i když v podstatě tu podoba byla - kdyby tedy měli křídla... Ale oni je díky bohům neměli! Byli to snad tvorové, kteří přežili z dávných dob, jak se obecně tvrdívalo. Byli smrtící! Horší než důlní červi! Byli třikrát větší než-li ten největší vlk! Pohybovali se na dvou hbitých zadních nohách, které jim umožňovali vyvinout neuvěřitelnou rychlost i v obtížném terénu. Přední hnáty měli zakrnělé, ale i přesto je měli vybavené velkými drápy. Zadní pařáty byly samozřejmě obdařeny drápy asi třikrát většími!

Na hbitém šupinatém mrštném těle těch bestií spočíval dlouhý krk, který přecházel v obludnou tlamu! Ten krk vyvažoval dlouhý ocas, který dokonale přizpůsoboval tělo bestie rychlému běhu lovce.
Každého na první pohled upoutal výraz obludné mordy té bestie! Hluboko vsazené dravčí oči! Neuvěřitelně velká tlama plná špičatých zubů ostrých jako ty nejostřejší břitvy! Nozdry obdařené skvělým čichem! Jak jednou ta obluda zmerčila či zavětřila svou kořist, už ji nikdy nepustila!

Spatřil jsem hned tři chňapavce (tak se jim říkalo pro jejich specifický lov a útok na kořist), jak vtrhli na paseku, vyhnuli se dýmajícím milířům a ihned se vrhli na svou kořist. Ke svému ohromení jsem zjistil, že na pasece kromě šesti strážníků, kteří se klepali strachy a asi pěti kopáčů, z nichž já jsem byl k bestiím nejblíže, nikdo není! Naštěstí mne chránil doutnající milíř a proto mne bestie zatím neucítily a přes dým ani neviděly.

Celé hejno se vrhlo na skupinu vojáků! Ti stáli v chumlu a byli doslova zkoprnělí hrůzou, která je přikovala k zemi. Jakmile se na ně bestie vrhly, všichni až na dva statečné, se dali na útěk. Těmi statečnými byli velitel a nějaký voják! Jedna z bestií se okamžitě odpojila za uprchlíky, ale zbylé dvě se vrhly přímo na velitele vojáka!

Bylo to rychlé. Velitel se sice snažil bránit, ale první bestie ho srazila aniž by jí cokoli vážnějšího udělal. Chránil se sice mečem, ale jeho ostří neškodně sklouzlo po šupinách netvora. Bestie ho sice nechňapla svou zubatou tlamou, ale prudkostí běhu ho odhodila přes dva sáhy daleko, jak do něj v plné rychlosti vrazila. Velitel to měl zřejmě spočítané! Bestie se však po velitelovu tělu neohlížela a hnala se dál za prchajícími vojáky. Sejde z očí, sejde z mysli...

Velitelův statečný druh na tom byl ale o dost hůř než jeho nadřízený! Druhá bestie se řítila přímo na něj! Chňapavec cvakal zuby a strašlivě řval! Voják byl děsem úplně bílý. Strach z něj vyhnal veškerý zdravý rozum. Stál proti nestvůře s odevzdaně napřaženým mečem, ječel hrůzou a bestie udělala jen dva nebo tři rychlé skoky a zabořila své strašlivé zuby do jeho krku a hrudi. Křik vojáka okamžitě utichl. Místo toho se ozvalo praskání drcených kostí, které bylo slyšet až ke mně! Netvor několika mocnými divokými škubnutími doslova rozerval nešťastníkovo tělo i se zbrojí na kusy, které se rozlétly do stran, jak zuřivě s nimi bestie lomcovala!

Stačil jsem se mezi tím zvednout. Napůl paralyzovaný hrůzou jsem klopýtal pryč k lesu, pryč k zdánlivému bezpečí! Oči jsem ale nemohl spustit z dalšího masakru, který jsem spatřil!
Šelma, která se prve odtrhla od skupina dostihla první z prchajících vojáků. Byl již skoro na kraji paseky, ale to mu stejně nepomohlo! Bestie jedním mocným skokem srazila jeho tělo k zemi a zabořila do něj své strašlivé zuby! Ten nebožák to měl spočítané! I jeho smrtelný křik utichl v praštění kostí. Bestie se s odporným vítězným mručením hltavě krmila jeho masem a za ostatními vojáky neběžela. Ztratila je z dohledu mezi stromy a to bylo jejich štěstí!

Druhá bestie, která se také hnala za prchajícími vojáky se na okraji lesa zastavila. Byla již mezi prvními zdravými stromy, ale od pronásledování vojáků jí cosi odpoutalo. Ihned jsem se dozvěděl, co to bylo! Ozval se výkřik plný hrůzy a ve stejnou chvíli se čísi postava odlepila od kmene buku, který byl vzdálen necelé tři sáhy od větřící bestie. Byl to nějaký nebohý kopáč, co se tam schovával!

Běžel co mu síly stačily pryč podél kraje paseky. Bestie ho chvíli pozorovala, aniž by cokoli udělala, ale pak se zvolna jako by s potěšením rozběhla za svou prchající kořistí. Netrvalo to ani pět vteřin a nebožáka dostihla! Byl mrtvý v okamžiku! Bestii nic nebránilo a tak ihned trhala a hltavě se cpala jeho krvavým masem.

Znovu jsem klopýtl, jak jsem couval a upadl jsem na zadek. Musím se zmínit, že jeden ošklivý suk mi nepříliš pěkně nabodl zadek, ale tomu jsem v tu chvíli - ačkoli to bolelo jako čert! - nevěnoval pozornost. Ani jsem nemohl! Byl jsem jako přimrazený! Můj pohled totiž fixovaly oči té bestie, co před tím rozcupovala nebohého statečného vojáka tak, že z něj dohromady vůbec nic nezbylo! Bestie se evidentně nechtěla zabývat paběrkováním jeho těla po pasece. Viděl jsem, jak se pátravě rozhlíží kolem dokola, chřípí se jí chvělo, když větřila, na koho by se vrhla. Pak mě spatřila!

V té chvíli mi děsem málem puklo srdce, protože naše oči se setkaly a já viděl přímo do jejího nitra! V tu chvíli jsem cítil, že mne vidí! Cítil jsem, že vidí do mne, že vidí každičký koutek mého třesoucího se srdce! Její strašlivý škleb byl smích, odráželo se jí to v očích! Smála se mi! Dobře viděla můj nepředstavitelný strach! Klepal jsem se smrtelnou hrůzou!

Chvíli jsme tam tak stáli a dívali se na sebe, snad jako když moucha sleduje nehybného pavouka, když je chycená v síti. Stejně jako ta moucha ví, že ten pavouk se dříve nebo později - až se nabaží jejího obrovského děsu - dá do pohybu k ní, stejně tak i já jsem věděl, že ta chvíle musí přijít i zde! A přišla!

Bestie se nejprve pomalu vykročila. Neustále mne přitom sledovala, hypnotizovala a vychutnávala si můj strach! Ó bože nedá s to popsat! Byla v tom veškerá krutost, které je zvíře schopno! Z hrdla se jí dralo výhružné vrčení! Byl jsem zkoprnělý a neschopný cokoli udělat, když v tom se ozval výkřik:
"Diego! Sem na strom! Rychle!"
Otočil jsem se, kdo to na mne volá a spatřil jsem Miltena spolu s nějakými lidmi, jak sedí na dubu na kraji paseky v rozsoše nejnižších větví a zuřivě na mne mává! Pohlédl jsem znovu na nestvůru. Ještěr se teď přibližoval pomalým rozvážným krokem a neustále vrčel! Nemohu popsat ten nestvůrný hrdelní hlas, je to hlas kruté smrti! To si musí každý zažít, aby to pochopil!

"Diego ty pitomče! Dělej sakra!"
Ten další výkřik do mne vrátil cosi z mé dřívější rozvahy, cosi z mého sebeovládání a cosi z mé síly. Ve zlomku vteřiny jsem se rozhodl a vyrazil! Periferním pohledem jsem ještě zahlédl nestvůru, jak vyrazila tryskem kupředu! Její strašlivé zařvání mi trhalo uši!

Běžel jsem jako jsem ještě nikdy neběžel! Měl jsem pocit, že se zatavil čas! Svou mysl jsem upíral jen a pouze k tomu stromu, kde jsem jen mlhavě rozeznával čísi postavičky, jak na mne volají a mávají. Co volaly jsem však nerozuměl. V uších mi zněl jen strašlivý řev smrti, co se řítila za mnou! Slyšel jsem, jak pod jejími pařáty praskají klacky a větve z polomu. Ty zvuky byly čím dál tím blíž, ale já se neopovážil ohlédnout! Zvuky byly blíž a blíž, ale strom jako by se nepřibližoval! Bože!

Nevím jak se to stalo, nevím jak jen se mi to podařilo, ale najedou jsem přeci jen byl pod stromem, vzhlédl jsem nahoru a spatřil několik rukou, jak se pro mne natahují. Pud sebezáchovy za mne rozhodl a já natáhl v poslední vteřině svou ruku vstříc! Sevřel mne pevný stisk a já pevně sevřel čísi ruku. Za zády jsem už slyšel pekelný dech netvora a čekal jsem, že každou chvílí mi jeho smrtící čelisti roztrhají tělo na cucky!

Nestalo se tak! Silné trhnutí mnou smýklo vzhůru a několik párů rukou mne doslova vytáhlo do rozsochy prvních větví stromu. Zařval jsem, protože jsem si myslel, že už je po mne, ucítil jsem totiž prudké škubnutí, jak mne cosi chytlo za nohu, ale byl jsem i přes to nahoře ve větvích! Nechápal jsem. Spatřil jsem ruku, co mne stále držela a já se křečovitě držel jí i když už jsem byl - stále jsem tomu nemohl uvěřit - v bezpečí větví. Vzhlédl jsem přes paži k ramenům, kdo že mne zachránil a v úžasu jsem spatřil bledou tvář jednoho z dozorců.

Když se naše oči setkaly, ten člověk se nesměle usmál. Chvíli jsme si jen tak hleděli do očí. A už to nebyl dozorce, už to nebyl voják! Nemůžu to popsat! Cítil jsem, že je to můj vysvoboditel a pocítil jsem k němu neskonalou vděčnost! Už to nebyl dozorce, byl to můj bratr! Vděčně jsem ho objal a poděkoval.
Až později mi došlo, co se vlastně stalo. Ve smrtelné hrůze se člověku často před očima přehraje celý život. Čas jako by se v tu chvíli skoro úplně zastavil. Ve skutečnosti ta chvíle může trvat jen pár vteřin nebo i méně, ale člověku se to zdá věčností.

Stejně tak tomu bylo u mne. Můj úprk trval sotva několik sekund a kdyby měl ještě sekundu trvat, bylo by jistě po mne! Měl jsem neuvěřitelné štěstí! Doslova v poslední vteřině mně ruce toho vojáka a ruce mých přátel vytáhly z dosahu chřtánu toho ještěra! Stihl mi chňapnout jen za rozervanou botu, která mu prolétla před tlamou, jak jsem ztratil pevnou půdu pod nohama, když mne muži vytáhli do větví. Díky tomu, že byl můj škrpál rozervaný, stalo se jenom to, že ještěr mi strhl botu. Noha mi díky Innosovi zůstala! Ještěr mi ji jen trochu pohmoždil, jak se střevíc trhal. Byl jsem zachráněn!

Ještěr po svém neúspěšném pokusu chňapnout mne narazil zpříma do kmenu dubu, jak byl zběsile rozběhnutý. Když narazil, svezl se po kůře a kořání a několikrát se převalil setrvačností po zemi za dubem na druhé straně. Vypadalo to krkolomně a ošklivě, ještěr na vteřinu zůstal ležet tam, kde se jeho pád zastavil. Ihned však vyskočil na nohy, oklepal se a strašlivě zařval! Bylo to na něj málo, jak nám dal najevo svým vzteklým řevem. Byl v tom všechen vztek, protože kořist mu unikla přímo z tlamy!

Rychle - opravdu rychle - se vzpamatoval. Nehoda ho sice trochu omráčila, ale bylo to příliš málo, aby ho to odradilo. Už za chvíli vztekle obcházel kolem dubu a z jeho očí sršela nenávist a zloba. Zuřivě vrčel a co chvíli se pokoušel vyšplhat za námi po kmenu stromu. Naštěstí - dodnes za to děkuji bohům - neměl k lezení po stromech uzpůsobené tělo!

Byl jsem v bezpečí! Když jsem se probral z prvního šoku, znovu jsem poděkoval tomu vojákovi za záchranu. Byl to docela mladý kluk, byl určitě mladší než já. Ošíval se, že to nic nebylo a tak. Ale to se pletl! Zachránil přeci můj život! Musel jsem se později, když jsem o tom přemýšlel, divit, kam zmizela obvyklá hierarchie. Tam v tu chvíli na tom stromě nebylo kopáčů a nebylo stráží. Tam jsme si v tu chvíli byli rovni! Teď jsem si to ale neuvědomoval! První, o co jsem se staral bylo, zda je na stromě také Milten a zda se mi to prve jen nezdálo, že na mne zavolal.

Milten na stromě skutečně byl, což jsem přijal s nesmírnou úlevou. Bylo zde ještě pět dalších mužů. Byl zde i mladý uhlíř, který byl celý zkroušený a zřejmě se strachoval o svého otce, který tu s námi nebyl. Mladý uhlíř vůbec nemluvil. Ani ostatním nebylo příliš do řeči.

"Co Angar?!" vyhrkl jsem ze sebe, když jsem se dostatečně vzpamatoval a uvědomil jsem si, že mezi námi na stromě není ani on. Za tu krátkou chvíli jsem si ho oblíbil a navíc to byl Miltenův dobrý přítel.
Milten jen smutně zavrtěl hlavou.
"Dostali ho?!" vyhrkl jsem na něj a chytl ho za rameno.
"Nevím." řekl. "Nevím, kde je."

Sedl jsem si na silnou větev a pevně se chytl. Prvotní šok se teď dostavil s plnou silou. Zatočila se mi hlava a musel jsem se pevně držet, abych ze stromu nesletěl dolů. Chňapavec tam pořád obcházel, zlověstně vrčel, ale na nás nemohl. Podíval jsem se na paseku, co dělají ti zbylí dva. Spatřil jsem je, jak se oba krmí na mrtvolách vojáka a kopáče u lesa. Zrovna se přetahovali o torzo kopáče, ze kterého byla rozeznatelná jen bledá, krví zborcená kopáčova noha. Zbytek byl jen odporný krvavý uzlíček masa a kostí, o který se rvali!

Udělalo se mi zle. Zvracel jsem. Bylo to tím šokem! Ostatní se mne nevšímali. Dobře chápali, jak mi je, možná to prožili taky. Padla na mne jakási podivná apatie a únava.
"Jdou sem!" vytrhl nás najednou čísi hlas z letargie. Opět jsem ovládl své tělo zdravým rozumem, i když mi hlava třeštila a bolela jako střep! Jeden z kopáčů ukazoval kamsi na paseku.
Pohlédl jsem tím směrem stejně jako ostatní. Dvojice bestií zhltala už všechno maso a teď se rozhlížela po další kořisti. Zvětřila nás a spatřila svého druha. Pomalým klusem doběhla až pod strom, kde se oba ještěři přidali ke svému kumpánovi.

Tři bestie s trojhlasným výhružným hrdelním vrčením, které nám trhalo uši a zmrazovalo nás strachem, obcházely náš strom a pokukovaly po nás svými zlými pohledy. Nemohli jsme pryč, mohli jsme jedině dál sedět na stromě a sledovat číhající smrt v jejich podobě. Každý z nás se křečovitě držel větví, nikdo z nás totiž nechtěl spadnout ze stromu! Bylo ticho, nikdo se neopovážil teď promluvit, aby je nerozdráždil!

Seděli jsme na větvích a strnule jsme zírali - neschopni cokoli udělat - na ohromné hladové zkrvavené ještěry, kteří se před chvílí krmili lidským masem! Co teď? Co s námi bude?!