Chlad a vlhko mi ovanuly obličej. Ucítil jsem starý, důvěrně známý pach hniloby a vlhkosti. Ze starých, vodou nasáklých trámů visely chomáče jakýchsi mechů a cáry odporných pavučin. Lehce povlávaly ve větru. Záře čadících pochodní vrhala naše stíny na rozeklané šedivé stěny tunelu. Tunel byl poměrně úzký, museli jsme zde kráčet opatrně. Široký jícen venku se zúžil jen v tuto štolu. Připomínalo to jakýsi chřtán pekelné bestie, do jejíchž útrob jsme sestupovali. Dno tunelu bylo nerovné, kluzké a zrádné. Udržet se na nohou v těžkých okovech bylo skutečně obtížné, co chvíli jsem zakopl.

V šeru bylo možno rozeznat na stěnách namodralé žilky zázračné rudy, které se vinuly jako pavučiny všude kolem nás. Byly však slabé, nevyplatilo by se, snažit se tu dolovat. Hlouběji v hlavní důlní jámě byla mnohem větší naleziště. V útrobách pod námi byly některé stěny jeskyní jakoby z jednoho kusu modré skály! Tam jsme směřovali. Tam v hlubině stála na jednotlivých patrech skladiště, důlní plošiny, kovárny pro nejnutnější opravy, drtičky kamene a v nejnižším důlním patře hluboko dole dýmala tavírna. Někde tam nejspíš dostanu přidělenou práci. Možná budu pohánět měchy nebo roztáčet drtičky, ale asi mne strčí k některému z nalezišť a vrazí mi do ruky krumpáč. Potom budu celý dlouhý nekonečný den jen dřít, do zemdlení dobývat vzácnou rudu z těch nejtvrdších skal pro svého krále, pro svou zemi...

Opatrně jsem kráčel v zástupu kopáčů. Naše kroky se podivně rozléhaly, ozvěna strašidelně zesilovala chrastění našich řetězů. Co chvíli se ozvalo vyhrknutí nebo tichá kletba, jak některý z kopáčů zakopl o nerovné dno. V předu, mezi námi i vzadu za námi šli strážci s pochodněmi. Jejich ponuré slabé světlo nám vrhalo jakési pološero na cestu, to však zdaleka nestačilo a ti, co šli uprostřed, neviděli vůbec nic.

Strážci se spolu bavili docela nahlas. Bylo jim dobře rozumět, neboť jejich hlasy se díky ozvěně rozléhaly všude kolem nás. Kopáči spolu jen tiše šeptali. Většina z nich však poslouchala rozhovor stráží. Edvin, velitel naší skupiny, mluvil docela nahlas s jedním ze strážců vepředu.

"Včera v noci přišli na hrad nějací mágové, měl jsem zrovna hlídku na palisádě. Byli jako duchové, málem jsem si jich ani nevšiml! Z ničehož nic se objevili přede mnou! Přišli z Průsmyku sami bez doprovodu. Ani slovo neřekli! Prohnali se branou a rovnou zmizeli v hradní kapli. Chlapi co měli hlídku v hradě mi dneska říkali, že za chvilku se do kaple přihnal i Bergel a nevylezl dřív než prej za dvě hodiny!", vypravoval Edvin.

"Nekecej!", podivil se strážce, "Zase nějaká šťára?! To musel mít Bergel radost! Pamatuješ jaký bylo minule pozdvižení, když se zjistilo, že ve skladu chybí dvacet pytlů rudy?! Do dneška nepřišli na to, kam se to podělo! Blbečci!", prohodil a hlasitě se zasmál.

"Tentokrát to bude asi něco velkýho, protože přijeli samotný mágové z Kláštera ohně!", pokračoval Edvin. "Bylo jich sedm. Všichni na sobě měli drahý pláště. Šel z nich respekt, to ti teda řeknu! Přišli prý s nějakým zvláštním pověřením či co. Chovali se, jako by jim to tam patřilo, žádné prokázání se, žádný povolení vstupu, nic! Ani necekli! Myslím, že to bude mít něco společnýho s kouzelnou rudou. Asi přijeli kvůli tomu."

"Možná. A nebo je sem hodil král, aby vypomohli s krumpáčema, cha cha cha !" smál se strážce. "Když si představím, jak milostpán mág drží v ruce krumpáč, chcípnul bych se smíchy! To bych chtěl vidět!" chlemtal se na celé kolo, až se to rozléhalo všude kolem.

"Bergel vypadal moc důležitě, když pak odcházel z kaple.", pokračoval dál Edvin, "Něco velkýho to bude, určitě! Jsem zvědavej, co se z toho vyklube. Možná to má něco společnýho z těma skřetama..."

"Myslíš, že nám pomůžou s obranou jo? Promění všechny skřety v žáby ne? Nebo je všechny usmaží blesky!", ušklíbl se strážce. "To asi fakt ne! Ti se o nás starat nebudou, přijeli, protože se něco děje a určitě to pěkně smrdí! No a co je nám vlastně po tom? Nechci s tím nic mít! Nás se to přece netýká! My jsme jen řadový vojáci, nic víc. Ať si to pěkně Bergel vyžere sám!", ušklíbl se.

Rozhovor mne zaujal. Málokdy se totiž na hradě objevila inspekce, a když už přece, vždycky to byl jen nějaký králův vyslanec, horlivý úředníček, který sepsal výnosy rudy, prohlédl si sklady a doly a potom odjel. Nikdy se nestalo, že by se na hradě objevili mágové! Bergel měl vše pod svým velením a byl skutečným pánem údolí. Král mu důvěřoval. To, že se tu objevilo hned sedm Mágů Ohně opravdu svědčilo, že se děje něco velkého. Kdyby přijel jen jediný, mohli bychom si myslet, že přijel jen zkoumat kouzelné vlastnosti rudy, ale přijelo jich sedm! Mágové Ohně opouštěli svůj chrám jen zřídkakdy. Za různými záležitostmi a pochůzkami, které bylo nutné vyřídit, posílali své poslíčky z řad noviců. Když se tu ale ukázalo tolik mágů, bylo jasné, že je to důležitá záležitost. Přemýšlel jsem o co asi jde. Světlo v hradní kapli bylo tedy vysvětleno. Usídlili se tam mágové!

Klesali jsme stále níž a níž do hlubiny. Tunel se svažoval. Ze stropu všude kolem nás odkapávala voda. V klikatých stružkách pak pádila níž někam hluboko do důlních tůní a jezírek. Tunel se již blížil ke konci. Po chvíli se před námi objevilo šeré světlo. Spatřili jsme pochodně, které tvořily osvětlení horního patra hlavní šachty Starého dolu. Došli jsme na jakési malé prostranství těsně před počátkem bezedné jámy, kde probíhala těžba. Bezděky jsem pohlédl do hlubiny. Mohutné dřevěné nosníky a trámy tvořily chatrné a vratké plošiny a můstky, které se klenuly přes hlubokou a širokou hlavní šachtu a spojovaly jednotlivá naleziště a důlní chodby kolem stěn šachty. Na dno jsem neviděl mimo jiné proto, že šachta nevedla přímo kolmo dolů, nýbrž se zavrtávala jakoby do strany. V hloubce se různě rozšiřovala nebo naopak zužovala. Byla na mnoha místech překlenuta plošinami a ty mi společně s temnotou bránili spatřit dno.

Zde na tomto prostranství, těsně před černou jámou, jsme se nezastavili jen tak náhodou. Stála zde jakási důlní vrátnice. Byla to jen chatrč stlučená ze zbytků prken. Měla však důležitý úkol. Služba, která tu držela směnu, měla za úkol evidovat vězně i strážce, kteří přicházeli do dolu. Dozorci měli seznamy, kam si zapisovali naše čísla a k nim dobu, kdy jsme nastoupili. Tak získali přehled o tom, kdo v dole je a mohli mu počítat čas, který mu byl vyměřen pro směnu. Každý, kdo prošel vrátnicí musel ukázat paži, na které měl vytetované své číslo. Dostali jsme přidělenou barevnou pásku. Podle ní se snadno poznalo, ke které šichtě patříme. Při ukončení směny byla čísla opět porovnávána se seznamy a odevzdala se páska, nemohlo se tedy stát, že by někdo opustil důl dříve, než měl. Vrátnici velel chlapík jménem Jork. Byl jedním z mužů, kteří zde v dole měli hlavní slovo. Staral se o evidence kopáčů, o příděly zásob, o výnosy rudy, vyplácení mezd, prostě o veškerou organizaci v dole. Dnes seděl v zadu ve vrátnici na dřevěné lavici a jen odpočíval. Prohlížel si nás bez zájmu, spíš jen tak bezděky. Nohy měl hozené na stole a vypadalo to, že je znuděný. Dozorci si zapsali naše čísla a poté jsme pokračovali v cestě. Chvíli jsme se tu zdrželi, ale jen opravdu chvíli, bohužel... První z nás byli odpoutáni od společného řetězu, aby složili náklad zásob dozadu za vrátnici a další byli posláni na nejvrchnější plošiny, kde na ně už čekali dozorci a pokřikovali: "Hybaj pitomci, vemte krumpáče a pohněte!" Kopáči začali lézt po vysokých chatrných žebřících na svá pracoviště na plošinách, já pokračoval s ostatními dál do hlubiny.

Prkenné plošiny nám vrzaly pod nohama, naše řetězy chrastily a zvonily. Všude kolem nás se ozývaly údery krumpáčů o skálu, některé tlumené, jiné hlasitější, podle toho kudy jsme zrovna procházeli. Ve šeru pochodní byli vidět ubozí kopáči. Mávali krumpáči a perlíky a dolovali vzácnou rudu. Jiní obsluhovali rumpály, nebo nosili v nůších a pytlech na zádech kusy magické rudy. Nad nimi stáli neúprosní tvrdí dozorci a horlivě dohlíželi na to, jestli každý dělá, to co má. Pokud tomu tak nebylo, třímali v rukou obušky a karabáče, kterými okamžitě sjednali nápravu.

Už dávno jsem si zvykl na zvuky dolu, údery kopáčů, zvuk větru a meluzíny ve skalních komínech, zvykl jsem si i na skřípání plošin, na jejich pohupování i na lezavý chlad, který tu všude panoval. Představa, že se pode mnou rozprostírá nedozírná hlubina mne už neděsila. Byl jsem tu již dlouho. Avšak někteří z těch, co sem přivedli nedávno, byli opatrní a byl na nich vidět jejich strach a hrůza z propastí, vratkých můstků a zrádných plošin. Někteří se snažili nedávat svůj strach najevo, ale ti, kteří ho nedokázali skrýt, ti zažívali od zlomyslných stráží a dozorců opravdové peklo! Zlí dozorci a strážníci nutili tyhle chudáky chodit po okraji těchto můstků a plošin a bavili se jejich děsem a prosbami. Docela často se stávalo, že při těchto "hrách" některý z kopáčů ztratil rovnováhu nebo nervy a zřítil se s hrůzným výkřikem smrti do šachty. Několikrát jsem dokonce viděl, jak samotní dozorci strčili nebohého kopáče dolů do náruče smrti! Většinou byl mrtvý dříve než dopadl na dno, neboť si zlámal končetiny a vaz o konstrukce a lešení, které podpíraly dřevěné důlní ochozy.

Tento křest nováčků však žádnému z dozorců, kteří dohlíželi na práci v dole příliš nevadil. Z vnějšího světa se neustále hrnuli noví a noví provinilci a zločinci a doplňovali tak ztráty, které dozorci na svých kopáčích utrpěli. Dokonce se v poslední době přísun nových sil tak zvětšil, že již nebylo kam nové trestance dávat a museli se přistavovat nové baráky a chatrče. Společně s počtem nových vězňů rostl i počet stráží a vojáků v Hornickém údolí. Bylo potřeba stále více sil na uhlídání tak početné masy uvězněných.

Pro krále Rhobara II. bylo nesmírně důležité, aby dodávka vzácné rudy z Hornického údolí neustala. Požadavky na těžbu byly soustavně zvyšovány. Myrtana byla totiž ve válce. Král dovedl ubránit zemi před mnoha silnými nepřáteli. Všechna nebezpečí dosud odrazil. Ale tentokrát proti jeho královským armádám stál mnohem silnější a strašnější nepřítel! Myrtanu napadly děsivé skřetí armády. Skřetů byly tisíce! Byli dobře vyzbrojení, organizovaní a mnohem silnější a větší než lidští válečníci.

Po staletí naši předkové bojovali se skřety, bývala to slavná vítězství, kdysi dokonce ovládali i velkou část jejich říše, ale dnes tomu bylo už dávno jinak! Naše síla se vyčerpala a mnoho našich pevností i mužů padlo. Skřeti útočili s novými silami, zatímco naše síly ubývaly. Válka se vyvíjela velice špatně. Oficiálně se mluvilo o tom, že vše jde podle plánu, ale každý již věděl nebo alespoň tušil, že to nebude tak růžové. Kolovaly o tom různé zvěsti.

Královi se dařilo odrážet útoky skřetů jen díky zbraním a brnění z kouzelné rudy. Tyto zbraně byly zázračné. Byly nesmírně lehké a ostré, dokázaly prorazit každou zbroj i tu nejlepší. Kouzelná ruda se však nalézala pouze v Khorinisu. Z celé Myrtany se mohla těžit jen zde v Hornickém údolí z těch nejtvrdších skal! Proto byly tyhle doly tak důležité. Král posílal veškeré provinilce, bylo jedno čím se provinili - ať to byla krádež chleba nebo vražda, sem do údolí těžit rudu. Byly nás tu stovky!

V celém Hornickém údolí byly tři velké doly. Byl to starý zavalený důl hned vedle Průsmyku, který se před nedávnem zřítil a již se v něm nedalo těžit. Dál tu byl Starý důl, jak se mu říkalo a Nový důl na západě údolí. Ten byl nejmladší a také nejmíň rozsáhlý. Docela nedávno ho otevřeli, byla to zatím jen jakási díra v zemi oproti rozsáhlosti Starému dolu nebo dokonce zavaleného dolu v průsmyku. Já nejčastěji pracoval ve Starém dole, ale v Novém jsem již také několikrát byl. Těžko říci, který byl lepší. Nový důl byl dál od tábora a kopáči co tam pracovali museli zůstávat ve veliké jeskyni poblíž. Bezpečněji bylo asi ve starém táboře.

Kromě vratkých můstků a plošin bylo v dolech mnohem větší a děsivější nebezpečí. Temné děsivé nebezpečí, které nahánělo strach i těm největším a nejotrlejším bojovníkům. Kopáči o něm mluvili jen šeptem. V temných chodbách a jeskyních, hluboko v nejzazších částech dolu žily ohavné bestie. Povídalo se, že je stvořil samotný Beliar! Říkalo se jim důlní červi. I přes jejich název neměli podobnost s červem, tak jak ho běžně známe, téměř žádnou. Nevypadali tak ani trochu. Název dostali spíše pro svou schopnost hrabat a vrtat tunely, kterými se v podzemí pohybovali. Tyhle nestvůry byly rychlé, dravé a smrtící. Žily v početných skupinách a stejně tak útočily. Bojovat s nimy se dalo jen těžko. Jedinec proti nim neměl téměř šanci. Jedinou nadějí bylo postavit se zády ke stěně a modlit se ke všem bohům.

Červi byli vyzbrojeni tvrdým krunýřem tvrdším, než-li ta nejlepší ocel, měli obrovské čelisti ostré jako břitvy a pohybovali se, podobně jako pavouci, na osmi ohavných nohách. S jejich pomocí uměli lézt i po stěnách, k čemuž jim dopomáhaly ostré drápy. Svou obět červi pomocí svých nohou srazili k zemi a potom ji zabili. Jejich dravost a útočnost byla pověstná. Byli noční můrou všech horníků. Mnoho kopáčů i dozorců jim padlo za oběť.

I přes veškerá opatření, zátarasy, závaly, a stráže se červům dařilo pronikat do míst, kde probíhala těžba. Červi často útočili a v těch chvílích každý bral nohy na ramena a utíkal co mu síly stačily do bezpečí. Ti nešťastníci co nebyli dost rychlí skončili žalostnou smrtí. Byli odtaženi zaživa kamsi do temných slují těchto bestií. Kdo jednou slyšel řev chlapa, kterého táhnou ty bestie pryč do temnot, nikdy nezapomene na tu hrůznou podívanou, na křik plný bolesti, děsu a smrti. Obličeje těch ubožáků mu zůstanou vryty dlouho do paměti! Nejde to popsat! I ti nejsilnější a nejstatečnější věděli, že obstát sám proti důlním červům je zhola nemožné a tak jen málokdy se někdo obětem útoku červů vydal na pomoc. Nikdo nechtěl zbytečně riskovat svůj život kvůli kopáčům.

Avšak bylo i pár takových, co útok přežili a dokonce byli i tací, co se na pomoc nebožákům přeci jen vydali. Většinou to byli prostí horníci. Vězni, kteří často neměli co ztratit a nehodlali se nechat jen tak zabít, nebo nemohli jen tak přihlížet osudu svých kamarádů. Často jen s holýma rukama, nebo s tím co bylo po ruce, se kopáči pouštěli do boje proti bestiím. Popadli krumpáč či lopatu a vrhli se na pomoc svým druhům. Ti co měli štěstí a přežili to, mluvili pak o ďábelské rychlosti těch netvorů a o jejich obrovském počtu. Někde v hlubinách musela ležet obrovská hnízda těch bestií. Přeživší pak stoupli ve vážnosti.

Kopáči, kteří vyvázli z jisté smrti a unikli nebo dokonce zabili nějakého červa, byli respektováni a ctěni a ve společenském žebříčku vězňů Hornického údolí postoupili na vyšší příčky. Stejně tak strážci. Těm se dostalo vyznamenání a bohaté odměny. Byli to však zpravidla jen kopáči, kdo umírali při střetech s červy. Dozorci se měli dobře na pozoru. Radši obětovali kopáče. Než aby museli bojovat s těmi bestiemi.

Já sám jsem důlní červy viděl všehovšudy jen třikrát v životě. Děkuju bohům, že pokaždé naštěstí z dostatečné vzdálenosti! Jsou ohavní! Vskutku Beliarovi psi! Z té podívané jde na člověka čirá hrůza! Pohled na tu útočící masu těl je strašný! Křik ubožáků, které táhnou bestie do temnoty trhá uši! Museli jsme se vzdát již mnoha částí dolu v jejich prospěch.

Důlního červa prozradí bílé lepkavé pavučiny, které rozpřádá po stěnách i stropech kolem svých doupat a teritorií. Do těchto pavučin červ zaplétá zbytky těl svých objetí. Je to děsivý pohled! Připadalo mi, že v poslední době byly tyto pavučiny znepokojivě blízko míst, kde jsme my kopáči těžili.

Sestupovali jsme hlouběji a hlouběji. Přelézali jsme úzké můstky, slézali žebříky. Zde nám už strážci pouta sejmuli neboť hrozilo, že kdyby některý z kopáčů zakopl a spadl do šachty, strhl by s sebou i ostatní. Byl jsem rád, že už nemusím tahat těžké řetězy. Moje otlačené ruce byly rozedřené do krve od ostrých hran rezavých pout. Strážci se už neměli důvod bát, že bychom snad utekli. Tady nebylo kam utéct! A nikoho by ani nenapadlo se o to pokusit. Pokračovali jsme dále k našemu cíli. Všude kolem nás ve tmách poblikávaly pochodně a ozývaly se rány krumpáčů a perlíků. V dole se neustále pracovalo. Jelo se na víc směn. Den práce a dva dny odpočinku. Každé ráno se střídaly skupiny kopáčů. V temné hlubině dolu neexistovaly den a noc, tady se zastavil čas!

Co chvíli se od naší skupiny oddělovali další a další kopáči a strážci je hnali na jejich místa, kde si je převzali dozorci. Na mne se tentokrát ještě nedostalo. Mnohá místa, kde se pracovalo, byly jen chatrné podlaže, záhadně upevněné na kolmých stěnách, vysoko nad hlubokou propastí. Často se nahoru lezlo po krkolomných vratkých žebřících a často se padalo dolů, někdy i s celými plošinami! Někteří dozorci, ačkoli měli mít dozor nad svými kopáči s nimi nahoře, zůstávali raději dole pod žebříky, báli se a nechtěli riskovat. Na nás však nikdo ohledy nebral a my jsme museli lézt i na ta nejhorší místa pro trochu valounů rudy.

Klesali jsme stále níže do nitra dolu. Na jednotlivých patrech jsme míjeli různé přístavky, některé z nich byly skladiště, jiné kovárny. U jedné z těchto děravých chatrčí jsme se na chvíli zastavili. Edvin si odskočil dovnitř a po chvíli vyšel zpět ven. Následoval ho zavalitý chlapík, který se jmenoval Ralf. On měl za úkol zkoumat jakost rudy, kvalitu žil a musím říci, že se v tom vyznal velice dobře. Vždycky měl konečné slovo, když se rozhodovalo, kde otevřít novou štolu, či zda skončit s těžbou na tom nebo onom místě. Byl to zkušený minér, pracoval dříve v diamantových dolech Myrtaně, nebylo však jisté, jestli se sem do údolí dostal za odměnu nebo za trest.

Ralf se postavil vedle Edvina a prohlížel si nás, loknul si doušek z lahve piva, kterou držel v ruce a potom řekl Edvinovi: "Nech mi tu dva, budu je potřebovat, aby mi nosili ty valouny tý nový rudy. Otevřeli jsme novej flek!" "Ty a ty! Pojďte sem.", ukázal Edvin na dva z kopáčů. Oba jsem je znal, jednoho od vidění, občas jsem s ním prohodil pár slov a druhý se jmenoval Gorn, s ním jsem se znal mnohem lépe, seznámili jsme se docela nedávno. Kopáči se vydali neochotně k Edvinovi. Ten se mezi tím otočil zpět k Ralfovi a zeptal se ho: "Co je nového? Leffs mi povídal, že prej ztratil dva chlapy?".

"Jo, zaútočili na nás červi. Hart vydal rozkaz, že se začne těžit u rozbitý drtičky v zájmu zvýšení těžby a tak tam poslal pár chlapů. Myslel si asi, že to tam červi nechali už bejt, ale to se dost seknul! Netrvalo to dlouho a byli tam! Docela masakr. Ještě že jsem u toho nebyl. Stráže ty bestie dostaly, ale dva kopáči to odnesli. Hold pech no!", ušklíbl se Ralf.

"A těží se tam?", ptal se Edvin.
"Jo, chlapi tam zůstali. Zavalili jsme pár děr a snad to už bude dobrý. Stav podpěr, plošin a štol je tam děsnej. Budeme to muset spravit, ale jsou tam docela velký žíly. Vytáhli jsme odtamtud pár hezkejch kousků. Zrovna tu jeden mám. Vypadá slibně. Říkal jsem to Hartovi. Byl nadšenej. Povídal, že by jsme měli zkusit dostat zpět nějaký další části, co jsme nechali červům, že se to prej vyplatí. Říkal, že vězňů je dost.", odpověděl Ralf.
"To je pravda.", pokračoval Edvin,"Museli jsme za palisádou postavit nový chatrče a ve velkej jeskyni se staví taky. Vždyť jsi to sám viděl. Je jich jak prasat a prej pošlou další!
"Jasně že viděl, ale stejně si myslím, že krmit červy jen tak pro nic za nic je nesmysl! Kopáčů je teď dost, ale tak to nemusí bejt pořád při našich ztrátách! Kde vůbec král tyhle zmetky bere?", ukazoval Ralf na nás, "Ptal jsem se jednoho za co tu bručí a on že prej za to, že ukrad chleba, prý, že měl hlad! To je mi teda divný. Co si o tom myslíš?", ptal se Ralf.
"Nevím. To není naše věc! To je věc krále a těch blbečků. Maj dělat poctivě a nekrást! Když měl hlad, měl jít makat! Nebo bojovat! Dobře mu tak mizerovi a těm ostatním taky!", Edvin o nás mluvil tím nejhorším způsobem a ani se na nás přitom nepodíval!
"A co třeba ten Lee? Hmm?! Prej to byl velkej generál a teď se válí tady v týhle díře. Povídá se o něm, jakej to byl statečnej válečník a tak a teď tu otročí v dolech? To je náramně divný! Zdá se, že král sem posílá každýho. Asi mu docházej zločinci a tak sem posílá i lidi co se mu jen znelíbí, ale i chudáky, co provedli jen nějaký malý zločin, třeba krádež!", řekl zamyšleně Ralf a odplivl si.
"To mně hlavu nedělá. Nelituj je a nestarej se o to, jako já! Mně vrtá v hlavě, jen jestli dostanu svý peníze a příděl kořaly a to je všechno! Jen by mně zajímalo, jak to tady chtějí uhlídat? Je nás docela málo na tolik vězňů. Přišli nějaký noví chlapi, pěkní burani, hned jsme se s nima poprali! Moc si vyskakovali, tak jsme jim ukázali, jak to tu chodí! Je nás teď sice víc, ale stejně! A navíc ty skřeti tady v údolí! Jako by nestačilo, že jsou v Myrtaně!", řekl Edvin. "Jo a víš co je novýho?", ptal se dál Edvin, "Včera na hrad přijeli velký mágové Ohně! Maj tu něco moc důležitýho na práci."
"Opravdu? To jsem zvědavej, co tu chtěj." Podivil se Ralf. " Třeba je to kvůli těm skřetům, kdo ví? Mohli by na pomoc přispět svojí magií, jistě by se to náramně hodilo! Slyšel jsi o těch válečnejch čarodějích v armádě skřetů ne? Až přijdou i sem, budou se nám mágové moc hodit!"
"To jo! To asi jo, ale pochybuju, že se tu zdrží dlouho. Už bych měl jít, nebo bude starej zase řvát. Nestojím o to poslouchat zase ty jeho pitomý keci o těžebním plánu!", ušklíbl se Edvin.
"Měj se chlape.", poplácal ho Ralf po zádech, "Hej vy dva, pojďte za mnou!", zařval na Gorna a toho druhého kopáče a zmizel v boudě. Kopáči ho následovali. Gorn se na mne podíval a ušklíbl se, z jeho ironických posunků bylo patrné, že je velmi potěšený, že byl vyvolen k tomu úkolu. Mrknul jsem na něj a úsměvem, tady si nikdo nemohl moc vybírat. "Jdeme panstvo, práce čeká", zavelel Edvin a my jsme se vydali dál.
Zdálo se, že na mne tentokrát čeká práce v dolních patrech dolu. Z hlavní skupiny už zbylo jen několik posledních kopáčů.

Edvin nás dovedl až na nejnižší patro. Zde stála stará tavírna. Hned vedle byla veliká drtička. Vzadu u stěn ležela obrovská halda natěžené rudy. Z celého dolu sem proudily dodávky a skládaly se na obrovské hromady. Těžká hlavice drtičky, roztáčená několika kopáči, drtila velké kusy rudy na menší. Odtud pak drť pokračovala do žhavého jícnu tavírny nebo na jiné hromady podél stěn šachty.

Tavírna byla jakousi obrovskou cihlovou pecí. Byla vysoká zhruba osm metrů a měla tvar podobný jakési baňce. Její plášť tvořily silné, nýty pobité, železné pláty. Hučel v ní obrovský oheň. Kolem bylo docela horko. Hustý černý dým, kterého tavírna vyprodukovala veliké množství, byl odváděn dlouhým železným komínem. Dál se potom plazil kolem zčernalých zdí hlavní šachty do výše a mizel průduchy ve skále někam pryč. Celá horní patra dolu jím byla cítit, přesto že se ho velká část ztratila v průrvách. U velikých kožených měchů postávali další kopáči a neustále vháněli do útrob tavící pece čerstvý vzduch. Zkušení taviči dohlíželi na správný postup práce.

Z části vytěžené rudy se slévaly nugety, které se pak kladkostroji vytahávaly v obrovských pytlích ven na povrch a potom se ukládaly v hradních skladištích nebo v meziskladech v horních patrech dolu. Další, větší část rudy, putovala taktéž do skladišť, ale nezpracovaná. Ze skladů se pak pytle a bedny dopravovaly buď po moři rovnou do Myrtany, nebo přes Průsmyk do přístavu v Khorinisu, kde se ukládaly do překladišť ve městě. Odtud se ruda nakládala na lodě a vozila do Severního moře, kde se z ní v královských kovárnách a zbrojnicích kovaly zázračné zbraně a kouzelná brnění tvrdší než dračí šupiny. V Severním moři bylo jediné místo z celé Myrtany, kde znali správný postup tavení a slévání. Jedině zde dovedli rudu zpracovat tak, aby její kouzelná moc přetrvala.

Zbraně se z rudy daly samozřejmě vyrobit i jinde, neměly však tu kouzelnou moc jako ty ze Severního moře. Přesto však byly velice pevné a lehké a nesmírně ostré. Nosit takovou zbraň bylo výsadou významné šlechty a bohatých měšťanů. Jeden takový meč vlastnil například Bergel. Říkalo se mu Inosovo světlo, byl to jeden z těch opravdových kvalitních mečů, jaké vyráběli ti nejlepší mistři zbrojířského řemesla v Myrtaně. Byl to překrásný a velice cenný kousek. Skvělejší zbraň jsem ještě neviděl. Několik podobných, ale méně honosných a drahocenných mečů, mělo i pár důstojníků hradní posádky. Každá z těchto zbraní byla jedinečným originálem. Takovou zbraň nemohl vlastnit jen tak někdo! Dělaly se na zakázku.

Zbytek naší skupiny se zastavil u jednoho skladiště v zadní části dna šachty. Bylo to jedno z mnoha skladišť, takových bylo v dole mnoho. Bylo stlučené opravdu jen ledabyle, ale svému účelu posloužilo dobře. Válelo se zde všemožné náčiní, lampy, olej do nich, pochodně, lana, prostě vše, co bylo v dole potřeba a ještě mnohé navíc.

"Tak pánové, popadněte rychle krumpáče a táhněte rubat, ať má král radost!", zařval Edvin a poté se otočil a vydal se někam směrem k tavírně. Jeho práce zde skončila, už nás neměl na starosti. Viditelně se rozjasnil. Byl to jeden z vyšších důstojníků a tak bylo jasné, že zbytek směny stráví někde ve strážnici u karet a piva nebo vína.

Převzali nás dozorci. Dobelhal jsem se do skladiště a popadl jeden krumpáč. Nesnášel jsem ten nástroj, byl horší, než mučidla v mučírně pod hradem! Přiznám se, že na mučidlech jsem ještě naštěstí nikdy v životě nebyl, asi bych rychle změnil názor, ale tak mi to v tu chvíli připadalo! Vyšel jsem ven a ostatní, co již měli své náčiní, mne následovali. Za tu dobu, co jsem tu byl, jsem se naučil pohybovat se tak, abych nikam příliš nechvátal, ale také abych nikoho zbytečně neprovokoval. Bylo otázkou života a smrti, šetřit každičký kousíček energie! Počkal jsem, až se ostatní kopáči vybelhají ven ze skladiště. Všichni jsme mlčeli. Čekalo nás pekelných dvacet čtyři hodin! Nebylo nám do řeči. Snažil jsem se na to nemyslet.

"Hněte se!", zařval na nás jeden z dozorců. Vydal jsem se tedy k jedné ze stěn. kde již pracovalo několik kopáčů. Byla tam jakási malá štola. V ní jsem měl spolu s ostatními těžit. Kopáče, kteří zde již byli před námi, jsem znal od vidění. Jejich strhané tváře svědčily o veliké únavě. Pátral jsem, jestli mezi jejich obličeji nespatřím někoho známého.

Většinu kopáčů jsem trochu znal, ale byli tu i noví, nejspíš je sem zavřeli nedávno. Spatřil jsem Miltena! Kývl jsem mu na pozdrav a on mi odpověděl též kývnutím. Hned mi bylo veseleji, když jsem zjistil, že tu je Milen. Poznal jsem ho docela nedávno, když jsem pracoval v Novém dole. Vlastně jsem se seznámil s Miltenem i Gornem najednou. Oni dva se již totiž znali z dřívějška. Potom jsme se spolu s Miltenem párkrát setkali i na stavbě palisády... Milten byl jedním z mála lidí zde v kolonii, se kterým jsem si opravdu mohl popovídat.

Došel jsem ke skále. Teď už se nedalo nic dělat. Už jsem se nemohl nijak vyhnout tomu údělu, který si na mne brousil zuby jako hladový vlk. Nebylo jiné cesty...

Rozpřáhl jsem se a udeřil. Několik jisker odlétlo od skály. Skála byla pevná. Můj úder odrazil krumpáč a ten mne praštil do rukou. Ošklivě mne v nich brnělo. Kámen tu byl velice tvrdý! Dokonce i na bežné podmínky Starého dolu. Krumpáč zanechal na skále jen škrábanec. Znovu jsem se rozpřáhl a udeřil. A pak znovu a znovu...

Čas plynul. Dál a dál jsem mlátil do skály a ničil si ruce. Bylo to jako zlý sen. Skála odolávala a zdálo se, že jsem uvízl v jákesi smyčce času, připadalo mi, že jsem na věky odsouzen rozbíjet skálu... člověka monotónní pohyb a údery do skály jakoby hypnotizovaly, nevím, jak to správně popsat. Bylo to náročné na psychiku, být ve tmě a v chladu a otročit s těžkým krumpáčem. Den po dni, týden po týdnu, měsíc po měsíci...

Minuty se vlekly děsivě pomalu. Hodina za hodinou ubíhaly jako roky. Trvalo snad tisíc let, alespoň tak mi to připadalo, než se ozval hlas zvonku a oznámil přestávku. Usoudil jsem, že tedy uplynuly první tři hodiny z nekonečného dne. Ještě jsem jich tu měl strávit jednadvacet! Skvělé! Sesunul jsem se unaveně do hromady sutě a kamenů pode mnou. V záři pochodní jsem rozpoznal jak se v ní lesknou kousíčky drahé rudy. Seděl jsem v prachu a odpočíval. I ostatní kopáči znaveně leželi nebo seděli okolo. Byli stejně zničení jako já. Snažil jsem se nevnímat bolest ve svalech a těžkou únavu, která na mne dosedla.

"Svačina!", zařičel hrubým hlasem tlustý strážce. Zvedl jsem se, pracně se vybelhal ze štoly a došel na konec řady, která se před strážným utvořila. Další kopáči ještě přicházeli. Vystál jsem frontu pro skrojek plesnivého chleba, misku vody a misku rýže s jakýmisi tuhými odpornými kousky masa. Vše jsem zhltl a přitom pozoroval dění kolem sebe, člověk značně sleví ze svých nároků v takových pekelných podmínkách a je rád, že vůbec žije! Tohle by nežral ani pes, ale mi jsme za to byli rádi!

Ostatní kopáči ještě svačili, nebo jen odpočívali. Stráže a dozorci chodili kolem šachty a po ochozech, nebo jen tak postávali. Někteří hlídkovali u štol vedoucích někam do hlubin a dávali pozor na sebemenší náznak přítomnosti nebezpečných důlních červů. Drtičky nečinně stály. Jen tavírna pořád dýmala a hučela. Hustý černý kouř stoupal šachtou a mizel v průduchách a průrvách ve skále. Bylo slyšet kovářské kladivo. V kovárně právě asi opravovali rozbité hornické náčiní. Být kovářem tady v dole asi byla také nevděčná práce! Náčiní se o zdejší skály lámalo, jako by bylo z perníku. Kováren zde v dole bylo několik a všechny měly stále co dělat.

Někteří z kopáčů volno neměli. Bylo potřeba živit tavírnu a k tomu účelu byla určena speciální četa, která dopravovala palivo pro její výheň. A tavírna nikdy neodpočívala. Veliké špalky z lesů na povrchu byly pomocí rumpálů, ale i s pomocí síly kopáčů, dopravovány až na dno, kde se skládaly na hromady. Odtud už putovaly jenom do ohně tavírny. Ta byla přímo nenasytná. Velká část stromů z lesů kolem dolu už padla za oběť jejím plamenům.

Podíval jsem se na jeden z ochozů vysoko na protější stěně jámy. Spatřil jsem Gorna. Nesl na zádech velikou nůši. Pravděpodobně vzorky rudy z nově otevřené části dolu pro Ralfa. Druhého kopáče jsem neviděl. Asi byl ještě někde vzadu. Gorn odhodlaně dřel svou velikou nůši a ačkoli ho to jistě velice vyčerpávalo, nedával to na sobě znát. Byl to silný a hrdý muž. Velice jsem si ho oblíbil, od té doby, co jsem ho poznal. Byla s ním sranda. Ačkoli vypadal drsně, byl to ve skutečnosti přátelský člověk. Nikomu bez důvodu neubližoval jako třeba Gomez nebo jeho nohsledi. Přátelil se s Leem. Dalo by se říct, že Gorn byl Leeho pravá ruka. Nikdy si na nic nehrál a nikdy jsem ho neslyšel bědovat nad jeho údělem. Nevzpomínám si, že by se někdy "chlubil" za co se sem dostal. Asi o tom nerad mluvil, neboť pokaždé, když se někdo pokusil ztočit hovor na toto téma, Gorn z toho obratně vycouval. Byl to dobrý bojovník. To jsem na něm poznal, i když se tím nikdy nevytahoval. Měl vypracované tělo, silné svalnaté ruce a hbité nohy. Několikrát jsem ho viděl ve rvačce. On ji ale nikdy nerozpoutal. Nebil se bez důvodu. Vlastně se o rvačkách ani moc mluvit nedá, protože většinou skončily velice rychle. Gorn z nich, pokud vím, pokaždé vyšel vítězně.

Asi si odpočinku moc neužil, jak se zdálo. Pochyboval jsem, že mu Ralf dopřál oddech. Jistě se musel neustále tahat s těmi vzorky pro Ralfovy pokusy. Ale zase na druhou stranu jsem znal Gorna moc dobře na to, abych věděl, že nikam nespěchá. Pro kopáče platila přísná pravidla, jejichž porušení se bez váhání krutě trestalo, pro stráže a šéfy však neexistovalo nic! A spravedlnosti se tu nikdo nedomohl. Ani smrt tu nebyla spravedlivá! Každý si musel umět vypomoci sám. A kdo to neuměl, musel se to rychle naučit, nebo špatně skončil!