"Zavřete bránu!"
S hromovým rachotem klesala těžká dvojitá mříž dolů k zemi. Sledoval jsem ji s úlevou. Oddechoval jsem a dlouho jsem se nemohl zvednout ze zablácené země. Jen jsem se chvěl a snažil se ovládnout své tělo i myšlenky, které zuřivě běsnily v mé hlavě. Do svalů se mi vlila smrtelná únava, která přichází po boji. Rozhlížel jsem se po davu schvácených, unavených, špinavých a zakrvácených mužů, kteří zaplnili celé nádvoří. Pátral jsem po známých tvářích, po přátelích. Gorn! Milten! Kde jsou? Strach o mé přátele mi nakonec pomohl dostat se na nohy, i když mne to stálo poslední zbytky sil. Vrávoravou chůzí jsem se vydal přes nádvoří v naději, že své přátele brzy spatřím. Přežili to? Dokázali uniknout?

Jak jsem se prodíral mezi vyčerpanými obránci, raněnými i umírajícími, k mým uším zaléhal vzteklý řev zpoza hradeb, kde se marně vztekala skřetí armáda a řvaly běsnící šelmy. V hradě oproti tomu bylo hrobové ticho. Muži povětšinou mlčeli a sbírali ztracené síly. Jen důstojníci tu a tam zařvali své rozkazy. Z hradeb přispěchalo na nádvoří několik mágů a vmísili se mezi raněné muže, aby zachránili, co se jen dá. Vojáci jim v bázni a úctě dělali místo a to bylo dobře, neboť mocná magie vracela skoro mrtvým nebožákům zázrakem život do žil. Zlámané kosti srůstaly, tkáň se neuvěřitelně rychle obnovovala. Přesto však v mnohých případech přišla pomoc pozdě a u některých strašných případů dokonce ani mocná magie Innosova nestačila na záchranu...

Hrozný pohled! Z mužů, co statečně bránili palisádu, zde teď zbyla sotva polovina a zhruba dvě třetiny z té poloviny byly ještě k tomu zraněné a nebo rovnou neschopné dalšího boje. Hrozivá bilance! Kdo mohl, byl okamžitě poslán na hradby, kdyby se je náhodou skřeti pokusili ztéci, a tak i mému pátrání po přátelích brzy učinil konec jeden z Bergelovo důstojníků. Nebylo zbytí, musel jsem jít. Doufal jsem, že snad cestou potkám své přátele a nebo alespoň někoho, kdo mi bude moci říci, kde je naleznu.

Za hradbami zazněly ječivé trouby skřetů a k nebi vylétly výkřiky. Skřeti se asi stahovali, ale soudě podle výhružného volání a řevu, asi ne na dlouho. Skřeti byli slyšet ze všech stran a na všechny kolem padala stísněnost. Bojovnost jim vydržela. Vydržíme další útok? Podaří se nám ubránit staré hradby pevnosti? Raději jsem na to nemyslel. Stav posádky se velmi znatelně snížil. Největší ztráty utrpěli samozřejmě kopáči, neboť ti neměli žádná brnění a jen ubohé zbraně. Ztráty v řadách stráží a vojáků byli o poznání nižší, ale i přes to nebyly nijak potěšující. Každý si to dokázal snadno spočítat - stačilo se rozhlédnout okolo a bylo jasné, že budeme mít co dělat, abychom přežili další úder, i když mu budeme čelit za silnými zdmi hradu. Vládla velmi chmurná nálada.

Při cestě na hradby jsem zahlédl Gomeze, který mi před tím pomohl a možná mi tím dokonce zachránil i život! Když jsem spatřil jeho zachmuřenou tvář, ta vzpomínka se mi okamžitě vybavila. Nikdy bych to do něj neřekl, ale sám jsem poznal, že boj může probudit v mužích hluboko skryté stránky osobnosti, které jinak mohou zůstat navždycky skryty, ať jsou již dobré nebo špatné. Boj proti skřetů semkl kopáče, ať už sympatizovali spíše s Gomezem nebo s Leem, semknul je s dozorci i vojáky. Byli jsme si rovni, spoléhali jsme na sebe a všechno co bylo před tím, šlo stranou. Tedy alespoň dokud se bojovalo...

Došel jsem k němu, "Gomezi?"
Seděl u malého paláce v blátě, na klíně držel zkrvavený otupený meč a zatínal zuby, protože jeden z kopáčů, kteří se kolem něj často motali, mu právě zašíval tu hroznou ránu, která se táhla od ramene až k lopatce. Ani nesykl, i když ho to muselo velmi bolet. Zvedl hlavu a přimhouřil oči. Jeho obličej byl celý pokrytý zasychající krví.

"Co je?"
"Děkuji ti."
"Co?" podivil se.
"No za tu pomoc tam venku. Mohl jsem teď být mrtvý."
"Jo tohle," zasmál se Gomez, jako by se nic nestalo, "to nic nebylo. Stejně tu chcípneme všichni. Áúú!" zasyčel, protože kopáč neustal v šití a Gomez se mu pod jehlou vrtěl.
"Tak sakra mlč a nemel sebou, když ti to šiju!" odsekl drze kopáč a šil dál.
"Řezníku! Já bych tě..!" zavrčel Gomez, ale dál už seděl klidně.
"Jdeš na hradby?" zeptal se mne.
"Jo. Proč nejdeš za mágy, aby ti to zahojili?"
"Nechci s tou čertovskou magií mít nic společnýho!"
"Snad se nebojíš kouzel?" ušklíbl se kopáč a potutelně se zachechtal.
"Drž už sakra hubu Bartholo!"
"Jo a neviděl jsi Gorna? Nebo Miltena?" vyhrkl jsem otázku, která mne ze všech nejvíce trápila.
Gomez se zašklebil, "Neviděl, tedy ne tady. Možná zdechli." zachechtal se. "Gorn! Tsss! Neměl by jsi se bratříčkovat s takovejma, jako je Gorn. Je to Leeho poskok a Lee jednou uvidí, co s ním provedu! A ti co mu posluhují uvidí s ním..." "A Miltena?" neztrácel jsem naději a jeho narážek jsem si nevšímal.
"Jsi natvrdlej?! Říkám, že jsem je neviděl, ani jednoho! Až je uvidím, pošlu je za tebou." odbyl mne nevrle a ironicky. Bylo jasné, že už se mou dál nechce mluvit. Vydal jsem se tedy do paláce, odkud vedlo schodiště na hradby.
"Jo a Diego!"
Otočil jsem se a zastavil se.
Díval se mi přímo do očí svým vlčím pohledem, "Myslel jsem to vážně. Rozmysli si, co je pro tebe lepší..." významně pokýval hlavou a blýskl očima.
Nevěděl jsem co mu na to mám říci, po chvíli jsem však pravil, "Vím, co je pro mě nejlepší Gomezi!"
"No to doufám." zasmál se Gomez přátelsky, ale já mu to nevěřil.
"Co je to tady za sněm?!" zařval důstojník s proseknutým kyrysem, který zrovna vyšel z paláce. Málem do mne vrazil a to jej zřejmě rozčílilo. "Kdo je schopnej chodit, marš na hradby! Je to rozkaz Bergela."
Hrklo ve mne a hned jsem vyrazil dál, abych ho zbytečně nepopouzel.
"Co vy tady ?" obořil se důstojník na Gomeze a Barthola.
"Šiju mu ránu, pane." odpověděl klidně Bartholo a ani nevzhlédl k důstojníkovi. Ani Gomez se neobtěžoval.
"Aha, vidím. A co ty? Jak na tom jsi?" zeptal se důstojník už mírněji Gomeze.
"Zkurveně jako vždycky!" zasyčel Gomez a výhružně a nenávistně pohlédl na důstojníka. Ten jen hekl a zakoktal, "Ale na hradby můžeš! Je to jen malý zranění."
"Neříkám, že na hradby nemůžu, pane!" zavrčel Gomez a to "pane" dodal s takovým zlým tónem, že důstojník zbledl.
"Dobře, ehm... Dobře! Tak ať tě tady za chvíli nevidím! A ty," obrátil se k Bartholovi, "až tady skončíš, padej k raněnejm, když umíš šít, budeš se hodit. Není nad šití! Eh... copak magie!"

Pak svižně odkráčel. Všiml jsem si, že kulhá. Jeho zbroj byla slušně poničená a podle jejího stavu jsem usoudil, že mu asi několikrát musela o vlásek zachránit život. Kéž bych sám měl nějakou zbroj! Nebo alespoň nějakou! Hadry se na mne skoro rozpadaly a byl jen zázrak, že jsem neutrpěl žádné větší zranění! I tak mi ale bylo mizerně. Minulé dny, počínaje od toho hrozného dne v dolu, kdy mi Burns dal co proto, přes rvačku s tím pitomým huňáčem, přes věznění a zážitek na pasece a dnešním zpropadeným dnem konče, se na mne silně podepsaly a snad jen strach o život, nutnost bránit se před smrtí a společnost věrných přátel, mě doposud držely na nohou. Jenže boj pro tuto chvíli ustal a přátele jsem nemohl najít a veškeré síly jsem potřeboval na to, abych si nepřipustil myšlenku, že jsou mrtví. Tak jsem se sotva vlekl po schodech na hradbu a na nohou mě držela už jen prchavá slabá naděje.

Ani nevím, proč jsem se rozhodl jít zrovna sem, když mě důstojník poslal na hradby a mohl jsem si vybrat. Já jsem ale zamířil automaticky do malého paláce a dostal jsem se přes něj zrovna na ten ochoz vedle brány, pod kterým visela ta odporná klec, ve které mne věznili - přesněji, visela tam dokud se se mnou málem neutrhla. Od té doby ji ještě nějak nestačili opravit. Bylo zde několik vojáků z řad posádky i kopáčů, ale známé tváře nikoli. Pár jsem jich znal nanejvýše od vidění, ale i tak jsem je všechny obešel a vyptal se na Gorna a Miltena. Málokdo je vůbec znal a nikdo je neviděl. Naděje, že žijí, se ve mne ještě více smrskla. Opřel jsem se unaveně o cimbuří a pohlédl dolů se strachem, co spatřím na bojišti.

Celý vnější kruh hořel. Skřeti se stáhli z dostřelu hradeb až za vnější kruh. Právě bylo vidět, jak poslední z nich mizí v dálce. Hordy jich táhly pryč ke skalám a k lesu mohutné obléhací stroje, katapulty a beranidla, aby je bezpečně skryly, neboť na nich záleželo štěstí i úspěch v dalším útoku. Jiní odcházeli z bojiště po skupinkách nebo jednotlivě. Armáda se stahovala do řídké mlhy, aby se přeskupila. O tom nebylo pochyb! Stahovala se neuspořádaně, ale my jsme je stejně nemohli ohrozit a oni to věděli.

Zmizeli rychle, když viděli, že přes tuhý odpor mágů v tuto chvíli dál neprorazí, přesto stihli dorazit všechny raněné, na které narazili a odtáhnout své do bezpečí. K tomu zapálili palisádu, kterou vydatně polili olejem. Uvnitř kruhu už toho po nočním požáru moc ke spálení nezbylo. Z požárů se dýmalo, všude ležela těla. Pod ochozy se utvořily na několika místech celé hromady z mrtvol našich obránců. Vypadaly jako obrazy z pekel - hrůzostrašný pohled! Po vnějším kruhu leželi ti, co nestihli utéci do bezpečí. Mezi nimi ležely mrtvoly skřetů a jejich bestií. Odporný dým a čmoud spáleného masa tu a tam vítr zanesl až k nám na hradbu a to se pak všem dělalo zle a obracel se nám žaludek.

Se zatajeným dechem jsem přejížděl pohledem tento obraz zkázy. Bál jsem se, že tam dole spatřím mrtvoly svých přátel. Ale i kdyby tam byli, nepoznal bych je. Těla z té výšky vypadala všechna stejně, zkrvavená a zabahněná. Nepřipouštěl jsem si úvahy o tom, že "tohle by mohl být klidně Gorn" a "tamhle by mohl ležet Milten"! Raději jsem pohlédl k obloze, ale ta byla stále potažená mázdrou šedých mraků. Mrtvolno! Všude!

A přeci ne tak docela. Spatřil jsem černého psa velikosti malé krávy, jak kluše podél palisády a očichává mrtvé. Vynořil se, kdo ví odkud, a patrně se chtěl dostat pryč z bojiště. Podle jeho vyvalených boků to vypadalo, že někde spořádal celou kopu "masa". Zvedl se mi žaludek a bylo to jen taktak! Uviděli jej i ostatní.
"Hele tu bestii!"
"Je nažraná k puknutí! Svině jedna, to jí nedaruju!" zvolal voják, co stál hned vedle mne, shodil z ramen kuši a přitom do mne vrazil nechtěně loktem. Zaklekl a natáhl zbraň, do žlábku vložil jednu z jeho posledních šipek a zacílil. Všichni sledovali se zatajeným dechem střídavě jej a bestii. Voják mířil dlouho a soustředěně, ale nakonec, když se bestie vynořila na hromadě mrtvých těl a docela se tak odkryla, vypálil.

"Ha!" zvolal a vítězoslavně se rozhlédl, neboť šíp zasál cíl naprosto přesně. Pes se vymrštil s odporným zakňučením, spadl na záda, překulil se na bok, zaklepal nohama s obrovskými drápy a zdechl. Z mordy mu zůstal trčet ohromný rudý jazyk. "To máš za všechno mrcho!"

Krom psa už nikde nebylo ničehož nic vidět, samozřejmě kromě hromad mrtvých těl, trčících rukou, krve a tak podobně. Zaslechl jsem však z nádvoří někoho volat, aby otevřeli dvířka brány, která byla ve velkých padacích mřížích. Dole se ozývalo čím dál tím více hlasů. Něco se dělo.

"Budou vysílat oddíl pro přeživší." vysvětlil jeden z vojáků a se zájmem se vyklonil přes hradbu. "Skřeti se stáhli, teď je vhodná příležitost kouknout, jestli to náhodou někdo nepřežil."
Vyklonil jsem se taky, abych lépe viděl. Bylo odtud dobře vidět pod bránu, kde se černala zuhelnatělá a spálená země a na první pohled bylo znát, že tyto stopy nemohl způsobit normální požár. Pro srovnání bylo všude mnoho spálenišť, ale tahle se černala jako nejčernější noc a měla podobu kráterů. Byly to stopy po mocných kouzlech mágů Ohně. Mrtvoly v dosahu byly spáleny tak dokonale, že z nich zbyly jen hromádky popela. Naši i skřeti. Nelítostná magie to nerozlišovala.

V dohledu se objevilo na dvacet mužů z hradní stráže a rozptýlili se po celém kruhu. Šli od těla k tělu, sbírali šípy a luky, prohledávali mrtvé a pátrali po tom, zda ještě náhodou přeci jen nežijí. Zatím nikoho neobjevili. Nemyslel jsem si, že by mohli mít mnoho úspěchu.

"Ty jo! Já tam jdu taky!" zvolal voják, co před tím skolil obrovského psa, "Takhle to budou prohledávat celej den! Stejně tady chcíp pes, skřeti se dneska už neukážou."
"Můžu jít taky?" zeptal jsem se ho bez rozmýšlení a on si mne opovržlivě změřil pohledem.
"Mně je to jedno, dělej si co chceš!" odsekl a vyrazil ke dveřím do paláce.
Následoval jsem ho, když mi to nezakázal. Nevěděl jsem, jak se mi podaří dostat se do vnějšího kruhu. Ven nemohl jít bez rozkazu nikdo. Ale ten voják vypadal sebejistě. Třeba vyšlou druhou skupinu a on se k ní připojí. Možná má známosti? Mohlo by se to třeba povést i mně! Na hradbě jsem být nechtěl, tak proč to nezkusit? Cestou mne nikdo nezastavil, nenarazili jsme totiž na žádného důstojníka. V paláci bylo pusto a krom jednoho nebo dvou vojáků tu nebyl nikdo. Všichni byli buď na hradbách nebo na nádvoří. Spěchal jsem za vojákem, který si to namířil k bráně, ta však byla zavřená a stála u ní stráž. Voják došel až k mříži a zavolal na strážce:

"Hej Astine, pust mě ven!"
"Nazdar Werezi, koukám, že jsi to přežil!" zazubil se strážný, "Proč chceš jít ven? Nemůžu pustit nikoho bez rozkazu. Je to nebezpečný."
"Na hradbách je nuda, chci se mrknout, jestli někdo třeba nepřežil. Skřeti stejně odtáhli. Ještě jsem tu neviděl Kurta ani Frediho, třeba jsou někde venku zranění! Poohlédnu se po nich."
"Fredi je někde na věži, viděl jsem ho. Má jen ošklivě zmalovanej čumák a pár škrábnutí, ale jinak je v pořádku. O Kurtovi nic nevím. Jestli máš rozkaz, můžu tě pustit."
"K čertu! Žádnej rozkaz nemám." odplivl si Werez naštvaně. "Nechci hnít na hradbách jako pitomec!"
"Tak to promiň, nechci si dělat problémy," ošíval se Astin, "ale slyšel jsem, že Bergel možná pošle ven další skupinu, protože dvacet lidí to nestihne nijak zvlášť rychle a chtělo by to zvládnou dřív, než skřeti zase zaútočí. Jestli venku někdo přežil, mágové ho můžou dát do kupy, aby zase mohl bojovat. Potřebujem každej meč! A navíc se posbírají šípy."
"A kdo tomu velí?"
"Nevím, zkus se zeptat někoho z důstojníků."
"Dobře," kývl Werez a vyrazil k paláci, kde bylo vidět hlouček důstojníků.

Dohnal jsem ho a opatrně se ho zeptal, "Prosím tě, Werezi, mohl bych teda jít ven s tebou? Mám tam venku taky své známé, nejspíš..."
"Zase ty?" hodil po mne za chůze pohledem a ušklíbl se. "Jsi otrhanej kopáč, nevím, jestli tě pustí, ale pro mě za mě. Teda pokud pustí mě! Kdyby náhodou... mám přednost!"
Kývl jsem na souhlas. Došli jsme k paláci. Před bránou stála obvyklá stráž v nablýskaných zbrojích a bylo vidět, že tito muži v boji doposud nebyli. Nebylo divu, však to také byli lidé z Bergelovy osobní ostrahy. Dalo se ale čekat, že i na ně brzy dojde, až skřeti zase zaútočí. O tom tu nepochyboval nikdo. Skřetů byly stovky! Nikdo nechápal, odkud se berou. Nebylo přeci možné, že bychom tu v údolí po celou dobu žili společně tolika skřety! Dávno bychom na ně museli narazit! Kraj na jihu sice nikdo neznal, ale přeci jen jsme žili s vědomím, že Hornické údolí je malé a uzavřené. Věděli jsme jen o Průsmyku a o přístavišti. Jediné dvě cesty do údolí!

Odkud se vzaly ty spousty skřetích bojovníků? Po moři nepřipluli, neboť zátoku stráží hlídka. Bergel by o nich věděl dříve, nežli by přirazili s prvním člunem. Kudy tedy? Průsmykem z Khorinisu? To by nejdříve museli dobýt samotné město! A z Průsmyku přece před bitvou přišly stráže, aby pomohly s obranou hradu. Odkud tedy přišla tato armáda? Jedině z jihu. Musel tedy existovat ještě jiný tajný průsmyk! Tradovalo se, že na jihu leží nějaké skřetí město nebo opevněný hrad, ale nikdo tam nechodil, aby to mohl potvrdit. Bylo to nebezpečné. Nějací skřeti tam žili, párkrát jsme na ně v údolí narazili. Byli tu vždycky, ale nikdy jich tam nemohlo být tolik! Jaký hrad by mohl uživit takovouto armádu a ještě k tomu tady v údolí? Tito skřeti přišli zvenčí! Ale kudy? To byla otázka!

Důstojníci debatující před palácem zmizeli uvnitř budovy a tak si to Werez okamžitě zamířil dovnitř za nimi.
"Kam jdete?" vyhrkl na nás zamračený strážce v těžkém brnění s démonickou tlamou na kyrysu. Zastavil nás a opovržlivě si nás prohlížel.
"Hledáme důstojníka. Nějakého..." řekl nerudně Werez.
"Venku po nádvoří jich pár chodí, najděte si je a nezaclánějte tady!" obořil se na nás druhý strážce.
"Jistě ty bídáku!" zasyčel Werez a zle se na strážce podíval. "Moc mně neser! Celej den jsem bojoval, zatímco ty jsi tady zevloval a poslouchal křik našich kamarádů, když jim skřeti párali břicha sekerama! Jestli mě odsud chceš vyhazovat, ty balíku, zpřerážím ti hnáty! Rozumíš?"
"Co to? Cože?!" zařval první strážce.
Werez zrudnul vzteky a výhružně se napřímil proti dvojici strážců, kteří nad tou neslýchanou drzostí a opovážlivostí nemohli udělat nic jiného, než-li zrudnout také.
"Tak tohle jsi si posral, Werezi!" řekl jedovatě druhý muž a vykročil proti vojákovi dolů ze schodů. Cítil se uražen a nemohl to přeci nechat jen tak.
"Jak chceš Levyku!" odfrkl si Werez. "Myslíš si, že jsi něco extra, když tě povýšili do stráže paláce, ale jsi jen nicka! Slyšíš? Nicka!" zavrčel a vrhl se bez rozmyslu proti strážci, kterého svou průbojností trochu překvapil. "Už dávno tě mám plný zuby a nezapomeň že ti něco dlužím!" řval přitom vztekle.

Okamžitě se do sebe zuřivě pustili. Oba dva muži se několikrát udeřili do obličeje. Werez nebyl žádná padavka, ale ve své slabší zbroji vypadal drobněji a slaběji, než Levyk ve svém těžkém brnění. Člověk by řekl, že Levyk roznese Wereze, ale snad se pod mohutným brněním neskrývalo tak mohutné tělo, nebo to bylo tím, že těžké brnění Levyka omezovalo v pohybu, stalo se to, že se brzy oba dva váleli na zemi a Werez tloukl Levyka po hubě hlava nehlava.

"Ty kurvo! Já ti dám! Mizero! Tohle máš za všechny! Děvko!"
Levyk měl evidentně co dělat, aby ze sebe silného rozzuřeného Wereze setřásl. Bývalo by se mu to snad ni nebylo podařilo, kdyby se do rvačky nevložil jeho kolega a neudeřil Wereze pěstí vší silou do spánku. Werez vyhekl a skácel se na zem. Zůstal ležet na boku a jen skučel v omráčení. Levyk se pracně a s námahou zvedal. Z roztrženého rtu mu crčela krev. V očích mu hořela nepříčetnost. Když se vzpamatoval a postavil na nohy, zařval na ležícího Wereze něco hodně sprostého a pak jej s rozběhem kopl do břicha a pak kopal dál.

"Ty hajzle! Tu máš!" řval jako šílenec. "Tu máš šmejde!"
"To stačí! To stačí!" odtáhl jej jeho druh pryč od ležícího Wereze. "Uklidni se! Z tohohle bude sakra průser!"
To už se kolem dokola stáhlo doslova celé nádvoří. Všichni v tichosti zírali na tu scénku. Někteří vypadali, že se do toho také co nevidět asi vloží.
"Co se tu děje?!" zvolal najednou z davu vysoký zakrvácený muž a prodral se davem až k ležícímu Levykovi. Poznal jsem Edvina. Bitva se na něm opravdu nezaměnitelně podepsala. Měl poničené brnění, ztupenou zubatou sekeru, ale jinak se zdál nezraněn. Vlasy měl rovněž slepené krví, ale byl oholený. To byl ostatně hlavní rozdíl mezi námi vojáky a kopáči. A důstojníci byli obzvlášť nezaměnitelní. Málokdo z nich si nechal růst alespoň knír.
"Werezi!" vykřikl Edvin a sehnul se k raněnému. "Zavolejte pomoc! Dojděte pro mágy!" volal vztekle a rozhlížel se po čumilech. Někteří ihned spěchali splnit jeho příkaz.
Chvíli pak prohlížel zraněného a potom, aniž zvedl oči z ležícího vojáka, zasyčel se špatně skrývaným vztekem, "Co se tu u Innose stalo? Kdo ho takhle zřídil?!"
Já Edvine." přihlásil se klidným hlasem Levyk, až se zdálo, že je na to pyšný. "Měli jsme takovou menší rozepři." ušklíbl se.
Edvin po něm šlehl pohledem a pravil, "To vidím!". Postavil se a došel až k Levykovi a zle se mu podíval do očí, "Tak tohle jsi přepískl kamaráde!"
"Jo?" opovržlivě odsekl Levyk. "Co ty mi uděláš?!" zeptal se a sebevědomě se vypjal nad Edvina. Byl o půl hlavy větší, ale zřejmě i o dost debilnější - alespoň takový obrázek jsem si o něm za tu chvíli udělal.
"Ohlásím to Bergelovi! Tohle není první z našich, co jsi ho zřídil! Myslíš si, že si tu můžeš vyskakovat, ale pleteš se! To si zodpovíš! Nevzali tě mezi důstojníky, abys mlátil vojáky!"
"Cha! Tak s tím jdi doprdele ubožáku! A když už si o to koledoval, dostal, co zasluhoval!" vyprskl Levyk a odkráčel na svůj post.
Edvin si ho změřil zlověstným pohledem a pak se otočil k davu a zařval, "Kde jsou ty mágové sakra!"
Kolem zraněného se už shlukl hlouček vojáků a křísili ho.
"Mágové nebudou potřeba," řekl jeden z nich, "už přichází k sobě."
"Kdyby nebylo Martika, vymlátil by ti zuby! Tak drž hubu o tom, že si koledoval!" ozvalo se z davu. "Ty jsi si začal, pitomče!"
V davu to hněvivě zahučelo.
"Díky Innosovi! Opravdu přichází k sobě." zvolal Edvin.
"Bude v pořádku." ujistili jej křísitelé.
"Pak jej za mnou pošlete." poručil Edvin a poté se beze slova vydal do paláce. Když procházel po schodech kolem Levyka, ani na něj nepohlédl.
"Tsss! Jde práskat hajzl!" odplivl si Levyk a rozhlédl se po davu před palácem, odkud po něm ze všech stran blýskaly opovržlivé a nenávistné pohledy a šuměly hlasy plné pomluvy a opovržení. Levyk vyzývavě hleděl do očí všem, kdo měli tu odvahu pohled mu opětovat.

Mezi tím vojáci pomohli Werezovi na nohy. Když už stál Werez pevně na nohou a dostatečně se vzpamatoval, odstrčil od sebe vojáky s tím, že to zvládne sám. Nezdálo se, že by utrpěl tak vážné zranění, jak to zprvu vypadalo. Trochu se hrbil a lehce pokulhával, ale vypadalo to, že zbroj ztlumila kopance Levykovy železné boty na minimum. Werez se zcela napřímil a i když bylo vidět, že jej to bolí, ani nesykl. Došel před schodiště a zpříma pohlédl Levykovi do opuchlého obličeje.

"Koukám, že jsem ti vyspravil ksicht, ubožáku! Tvoje máma by na tebe byla pyšná, kdyby tu tvou novou fasádu viděla." Muži v davu se hlasitě zachechtali. Levykova tvář se stáhla v hněvu. Párkrát otevřel naprázdno pusu, jakoby nevěděl co peprného má na to Werezovi odpovědět. Rozhlédl se po davu, který se mu společně s Werezem vysmíval, ale pak se jen zasmál až odhalil svoje zakrvácené zuby a zakroutil hlavou.
Werez se ještě otočil na vojáka, co mu dal pěstí do hlavy a řekl, "S tebou si to taky vyřídím, to tě ujišťuju." Pak odešel ke kasárnám a několik chlapů jej následovalo a projevovalo mu podporu a vyzdvihovalo jej. Ostatní muži se rozešli po svém. Na blízku se objevili důstojníci a oni nestáli o další zbytečné problémy.

Zůstal jsem před schodištěm v podstatě sám a tak jsem se také chystal k odchodu. Samotného mne do paláce nevpustí a tihle tuplem ne! Levyk na mne vrhl odporný pohled. Tvář mu už zmodrala, Werez ho opravdu nešetřil! Otočil jsem se a kráčel pryč. Na zátylku jsem cítil ledový pohled Levyka a jeho kumpána. Naděje na to, že bych s touhle cestou mohl dostat do vnějšího kruhu a podívat se po svých přátelích se rozplynula. Vrátil jsem se na hradbu, kde mě hned vyzpovídalo několik chlapů z toho, co se stalo před palácem. Náramně se bavili tou historkou, ale mne do smíchu nijak nebylo.

V zamyšlení jsem sledoval vojáky procházející vnějším kruhem. Tu a tam se sehnuli k mrtvole a párkrát do ní šťouchli, aby shledali, že je opravdu dokonale mrtvá. Viděl jsem dva, jak odnášejí jednoho z vojáků do hradu. Jeden z mála přeživších. Snad bude mít štěstí a mágům se podaří dát jej dohromady.

"To byla ale bitva, co?" zaslechl jsem kohosi za mnou mluvit.
Nevěnoval jsem tomu hlasu pozornost, protože jsem si myslel, že dotyčný nemluví na mne. Vojáci kolem mne spolu stále rozmlouvali, ale mě už nechali na pokoji. Neměl jsem na ně náladu. Dál jsem se opíral o zídku hradby a zíral na krvavé kouřící bojiště a přes něj dál ke skalám a lesům ztrácejícím se v mlze, kde už po skřetech nebylo ani památky. Jejich nedávnou přítomnost prozrazovalo jen rozdupané a rozorané bojiště, hromady mrtvol a pošlapané louky táhnoucí se k lesu, kde se ztratili.

"Říkám - to byla bitva, co!"
Otočil jsem se konečně na toho člověka a spatřil jsem ke svému překvapení, že je to Alfin! Poznal jsem starého dozorce navzdory zakrváceným hadrům, vlasům a vousům okamžitě.
"Alfine!" vykřikl jsem překvapením.
Starý dozorce se zazubil a já spatřil mezi jeho zuby černou díru tam, kde dva zuby chyběly.
"Ještě žiju a koukám, že ty taky." zasmál se. "Ale kde máš svého kamarádíčka?"
"Myslíte Miltena?"
"Toho druhého, jak jej s tebou chtěl Burns věšet..."
"Milten. Hledám ho. Po bitvě jsem jej neviděl."
Tvář starého muže se zachmuřila a veselost z ní zmizela. "Aha... Hmm..." nevěděl, co mi říci, ale z jeho výrazu jsem vyčetl, co si myslí.
"Možná jsou někde v hradě, neměl jsem možnost se po nich všude poohlédnout!" vyhrkl jsem rychle.
"Po nich? No... možná."
"Pohřešuji dva své přátele." dodal jsem na vysvětlenou. "Ten druhý se jmenuje Gorn. Neznáte jej?"
Alfin se zamyslel, ale pak zakroutil hlavou. "Neznám jej. To jméno jsem neslyšel. Neznám moc trestanců jmény, nechci je znát."
Povzdechl jsem si, "Chápu."
"Být dozorcem tady není lehké." rozhovořil se stařec. "Jména lidí znáš, jen pokud jsou to lidé špatní. Zapamatuješ si jména lidí, jako je například Gomez. Je o něm neustále slyšet. Je to parchant." vysvětloval. "Ale jména lidí, kteří se zdají dobří, znát nechceš. Člověk se musí obrnit a nehledět na vás jako na sobě rovné lidi. Jste trestanci - všichni bez rozdílu. To nám tu vtloukají do hlavy a většina mužů ze stráže se tím řídí. Proto jsou takoví." vzdychl si stařec. "Nelze brát na každého jiný metr. Musíš všem měřit stejně. Neznám jména a snažím se zapomenout tváře. Lidé se mi tu střídají, umírají. Přesto nemohu vidět to, co se tu děje, bez pohnutí. Být dozorcem tady je také utrpení. Pro mě tedy ano."

Mlčel jsem a poslouchal ho. Chápal jsem, co říká. Musel být dozorcem, byla to jeho práce. Přesto byl jedním z mála dozorců, o kterých se dalo mluvit jako o lidech. Byl jiný než ostatní a snad to bylo i jeho stářím. Údolí ničilo všechny, dozorce i vězně. On si však uchoval kus lidskosti. Sledoval jsem jeho smutné oči pod vrásčitými víčky, jak tiše bloudí pohledem po spáleném bojišti. Ve tváři se mu zračilo stáří, dlouhá léta těžkého života se vepsala do jeho tváře.

"Co teď bude?" zeptal jsem se jej, jakoby snad mohl znát odpověď na otázku naší budoucnosti.
Pokrčil rameny, "Nevím."
"Vrátí se." řekl jsem.
"Ano, vrátí se."
Stáli jsme na hradbách a zírali tupě na doutnající bojiště. Najednou mne přepadla taková podivná otupělost. Znal jsem ji, zažil jsem ji tu nesčetněkrát, po těžké práci, po bití, ale tahle otupělost přeci jen byla jiná. Mlha prořídla skoro úplně, ale těžké mraky dál táhly po obloze. Starý dozorce stál vedle mne a tiše se chvěl. Krom několika slov, co tu a tam vítr zanesl k našim uším z nádvoří, nebylo kol dokola slyšet nic. Hrad byl tichý jako pěna - vlastně ano, něco bylo slyšet! Stále hlasitěji se ozývalo krákání vran a krkavců, kteří se zlákaní čerstvě prolitou krví pomalu slétali v mohutných hejnech nad hrad a kroužili v rostoucím oblaku vysoko nad střechami...