Slunce pomaličku mizelo za vrcholky hor na západě, ale dalo se jen vytušit, protože přes šedé odporné mraky nebylo vidět, jen světla stále vytrvale ubývalo. Pohotovost na hradbách byla odvolána. Skřeti se stáhli kamsi z dohledu a nebylo po nich zatím ani vidu ani slechu. Bergel proto vydal rozkaz, aby si muži šli odpočinout a na hradbách aby se jen střídaly hlídky. Opravovat palisádu nemělo cenu. Na mnoha místech byla zničená, její oprava by si vyžádala čas, který jsme bohužel neměli a to nemluvím o materiálu, který by na stavbu bylo nutné znovu dopravit a to by zabralo další čas. Bergel vyslal také předsunuté hlídky do terénu a průzkumníky, aby se pokusili spojit se s Novým dolem a také se dostat do Průsmyku a pokud by to bylo možné, aby sehnali pomoc zvenčí. Hrad byl zabezpečený jak jen to bylo možné a teď bylo důležité, aby se muži dali dohromady, jak jen to půjde. V hradní kuchyni hořely pod kotli ohně a linula se odtamtud vůně pečeného masa. Několik rožňů se otáčelo i na nádvoří. Muži se kolem nich shromáždili, polehávali a čekali, až se maso upeče. Všichni jsme byli hladoví jako vlci. Bitva nám sebrala veškeré síly a my jsme je museli velmi rychle načerpat zpět. Závisel na tom náš další osud.

Já využil rozkazu, který mi umožnil konečně odejít z hradeb, abych se poohlédl po svých přátelích. Alfin se se mnou rozloučil, ale ujistil mne, že se ještě jistě setkáme. Vypadal velice unaveně a v narůstajícím šeru čím dál tím starší. Potom jsem se poflakoval kolem hloučků znavených vojáků, rozhlížel jsem se a pátral po Miltenovi a Gornovi. Beznaděj mne pomalu zaplavovala jako tonoucího. Pomalu jsem se začal smiřovat s tím, že přátelé asi zůstali venku... Zoufalství a vztek mi zaplavovaly mysl, když právě v tom největším duševním vypětí, které mne stravovalo jako nejprudší oheň, jsem zahlédl úplně v zadní části nádvoří sedět shrbeného ale mohutného člověka zády ke mně.

Byl v hloučku vojáků kolem ohniště ve vysoké trávě, nedaleko té staré kruhové rezavé mříže do sklepení. Na ohni se otáčela pečeně. Hrklo ve mne a srdce se mi rozbušilo, když jsem shledal, že by to mohl být Gorn! Skoro jsem se rozběhl k tomu člověku a vzrůstající radost a úleva mi podlamovaly kolena. Nutil jsem se do klidu a uvažoval jsem nad tím, že to nemusí být nutně Gorn, že to může být úplně někdo jiný, ale cosi mi říkalo, že se nemýlím! Vypadal stejně jako ostatní, zakrvácený a zablácený a špinavý. Mohl jsem se snadno splést, ale to by nesmělo jít o Gorna! Nenápadné pohyby tmavé siluety postavy mi byly strašlivě známé a naplňovaly mne jistotou. Byl jsem již pár metrů od toho člověka, když jsem se všiml, že vedle něj leží na zemi skřetí sekera. Sekera! Před očima mi blikl obrázek, kdy Gorn právě tuhle těžkou sekeru zaťal skřetovi, co chtěl zabít Miltena, do hrudi a tím Miltena zachránil.

"Gorne! Gorne!" vykřikl jsem.
Několik tváří se na mne obrátilo i ten člověk otočil svou zakrvácenou ztrhanou tvář a pohlédl na mně. V tu chvíli jsem už nepochyboval, že jsem jej konečně našel. Byl to on! Nedokážu popsat ten obrovský kámen, co mi spadl ze srdce, když jsem rozeznal pod tím vším sajrajtem z bitvy jeho snědou tvář, která se rozzářila v radostném úsměvu, i když stopy únavy a chmur ani přes to zcela nezmizely.

"Gorne!"
"Diego!" zvolal a vyskočil od ohně.
Padli jsme si do náruče, objímali jsme se a plácali se po zádech.
"Myslel jsem, že jsi mrtvý!" vybafl jsem na něj skoro v dojetí.
Gorn se zazubil a jeho bílé zuby zazářily v ostrém kontrastu s jeho pošpiněnou zkrvavenou tváří, "Já? To by těch zmetků muselo být kapánek víc! Ale já myslel, že ty už nejsi mezi živejma!"
"Tak to je štěstí, že jsme se oba spletli!" smál jsem se.
Muži kolem ohniště na nás tupě zírali. Nikdo zřejmě nesdílel naši radost ze shledání, snad ji chápali, ale seděli mlčky a smutně. Nic nedali najevo. Asi jim to bylo jedno, čemuž se nedalo divit po tom všem. Jich se to prostě netýkalo.

"Kde máš Miltena?" vyhrkl jsem na Gorna, když jsem se trošku vzpamatoval a začal zase normálně přemýšlet.
Gorn se zarazil a úsměv mu zmizel z tváře, "Ehm... Zrovna jsem se tě chtěl ptát na to samý."
Cítil jsem se v tu chvíli, jakoby mi někdo vyšplíchl kbelík studené vody přímo do obličeje a Gorn vypadal velmi podobně. Seděli jsme u ohniště a tupě zírali do plamenů živených mastným tukem odkapávajícím z pečínky. Horečnatě jsme přemýšleli, ale k ničemu to nevedlo. Bylo to už zřejmě zcela jasné...
"Jsi si jistej?" zeptal se už nejméně po stopadesáté Gorn a upřel na mne smutný obličej.
"Ano." řekl jsem zdrceně. "Není možné, abych ho na nádvoří nezahlédl. Byl jsem všude!"
"Měli by jsme se jít ještě jednou podívat..."
"Byl jsem všude kurva!" ujely mi nervy.

Gorn zmlkl a tiše vydechl. V ohni praskalo, jak do něj skapával tuk z pečeného mrchožrouta. Bylo ticho a nikdo nic neříkal. Muži kolem seděli nezúčastněně, někteří nedočkavě ukrajovali z pečeně a pomalu se nacpávali. Tu a tam po nás někdo hodil okem, ale to bylo vše. Každý z kolemsedících měl hluboko v sobě zažranou bolest, kterou přinesla bitva, ať to byla bolest fyzická a nebo bolest v duši - sčítala se s bolestí, kterou v každém z nás zanechala zkušenost vězně uvězněného v tomto přírodním vězení, Hornickém údolí. Mnoho z nich chápalo, co jsme teď prožívali, neboť mnoho z nich potkal podobný osud, ale to jim nebránilo starat se jen o to své břímě. Starat se o dalšího, to byla zbytečně vydaná energie. Tak to tu prostě bylo a z tohoto zvyku a pravidla existovalo jenom pár výjimek. Bitva vybrala krutou daň. Válka si nás našla i tady!

"Tohle přeci nemůžeme tak nechat." špitl Gorn a bezmocně sevřel svou mohutnou pěst. "Musí tu být! Nebo je venku!"
"Ven tě nepustí." zavrčel otráveně jeden z vojáků u ohniště.
"Dokud to nezkusím, nebudu to vědět!" odsekl mu Gorn a chystal se zvednout, ale já jej zadržel rukou.
"Nepustí tě, už jsem to zkoušel."
Beznaděj a ohromný smutek a žal nad ztrátou přítele mi vzaly všechny síly. Kolem mne bylo jen prázdno a pusto. Zoufalství! Neumí si to představit ten, kdo nezažil nic podobného - jaké to je, když ztratíte věrného přítele! Vezme to kus vašeho já a ten kus už nikdy neuvidíte, jen cítíte, že vám chybí. Svíravá niterná bolest...

"Co je to s tebou Diego?!" vykřikl rozzlobeně Gorn. Unaveně a nechápavě jsem se na něj podíval. "Copak to vzdáváš? Co když leží tam venku! Co když je zraněnej!"
"Venku už bylo pátrací komando," mávl jsem rukou, "všechny, kdo to náhodou přežili už vzali do lazaretu."
Gornovi se zablýsklo v očích, "Lazaret!"
Hrklo ve mne a překvapeně jsem pozvedl hlavu. To mě nenapadlo!" zakoktal jsem omluvně.
"Jdeme!" křikl Gorn a už se hnal ke kapli.

Vyskočil jsem za ním plný naděje a hlavně studu za své chování. Že mne to nenapadlo dřív! Lál jsem si do pitomců a běžel za Gornem. Kaple byla nedaleko a motalo se před ní mnoho lidí. Venku před kaplí polehávalo mnoho raněných a mezi nimi procházeli mágové a ošetřovatelé. Zahlédl jsem i Barthola a okamžitě jsem si to zamířil k němu.
"Batholo! Bartholo, hej!"
Bartholo zrovna převazoval ruku jednomu z vojáků, když zaslechl mé volání.
"Co je?" podíval se na mne otráveně.
"Bartholo, neviděl jsi tu náhodou Miltena?" vyhrkl jsem zadýchaně. Gorn mezi tím zaslechl mé volání, a když viděl, že mluvím s ošetřovatelem, došel k nám a napínal uši, co Bartholo řekne.
"Miltena?" přemýšlel Bartholo a přitom jedním okem ošklivě pokukoval po Gornovi.
"Jo Miltena! Neříkej, že ho neznáš!" řekl jsem chvatně a přitom nervózně přešlapoval.
"Toho tvého přítelíčka, jak se taky houpal v kleci?" napínal mne schválně Bartholo a pitvorně se při tom šklebil.
"Jo toho!"
"Jo, viděl jsem ho. Je uvnitř." oznámil Bartholo jakoby nic a ukázal posuňkem do kaple.
"Cože?" vykřikl jsem a aniž jsem čekal na odpověď, rozehnal jsem se ke kapli a Gorn v závěsu za mnou.
"Je v kapli!" oznámil jsem Gornovi automaticky.
"Slyšel jsem."

Vpadli jsme oba zároveň do kaple mágů Ohně. V první chvíli jsme měli oči jen pro raněné, mezi kterými jsme hledali Miltena, ale když jsme se dostali do shonu a tlačenice, která tady v kapli panovala, museli jsme se chtě nechtě zastavit. Jeden z mágů nás docela nevrle vykázal ven, abychom se mu tam nemotali a tak jsme taktně ustoupili až ke zdi u vchodu. Dál jsme se alespoň rozhlíželi, zda Miltena někde nespatříme. Bylo tu mnoho raněných a zdálo se, že ranění byli i v dalším patře kaple. Bylo ale jasné, že tam se jen tak nedostaneme. Byl to žalostný pohled na zubožená těla, bylo slyšet sténání a vznášel se tu puch krve, potu i smrti. Ale mágové se činili seč mohli!

Při tom pátrání po Miltenovi jsem konečně zaregistroval podivnou výzdobu kaple a navzdory strachu o Miltena jsem se nad ní pozastavil a chvíli jsem neměl oči pro nic jiného, protože něco tak zvláštního a fascinujícího jsem ještě neviděl. Jednou jsem sice zahlédl zběžně vnitřek kaple, ale to mne nemohlo dostatečně připravit na mocný dojem, kterým kaple působila na své návštěvníky. Stěny byly zdobené starým písmem, runami a velkými ornamenty, které představovaly cosi mně neznámého ale velmi tajemného. Byly to obrazy démonů, neurčitelné symboly čehosi, podoby zvířat a mnoha dalších motivů. Znaky a nápisy v neznámém jazyce byly i na portálu dveří, na stropě a dokonce i na podlaze, kterou v prostředku pokrýval rudý podobně zdobený koberec, který teď poskvrnila krev a špína. Čišela z toho všeho i přes chaos, který tu zanechala bitva, silná mystika. Celý interiér kaple působil mocným dojmem. Kdyby zde nebylo raněných, ruchu a hluku, jistě by byl dojem z toho všeho ještě mocnější!

Byla zde dvě schodiště po stranách kaple, která vedla na plošinu nahoře, kam jsem nedohlédl, ale viděl jsem, že se tam pohybují mágové i někteří ošetřovatelé. Schodiště osvětlovaly zdobené pochodně a vrhaly šeré světlo do tmavých koutů kaple a kreslily mrtvolné stíny na tvářích raněných. Nebyla zde okna, ale světla tu bylo celkem dost, protože nejen zdobené pochodně osvětlovaly prostoru. Nad hlavami se nám houpal vysoko zavěšený lustr v podobě magického znamení. Na každém jeho hrotu hořela tlustá vosková svíce. Lustr se zřejmě spouštěl pomocí nějakého zařízení, když jej bylo potřeba rozžehnout nebo zhasit. Silný řetěz, na kterém lustr visel, ve mne okamžitě evokoval zavěšenou klec, ve které jsem trčel a při té představě jsem se otřásl odporem. Stočil jsem pohled na stěnu naproti nám, kde se ve hvězdami ověnčeném kruhu šklebila jakási tlama čehosi - lépe to prostě nedovedu popsat.

"Vidíš ty nápisy?" zeptal jsem se Gorna napůl nepřítomně v zajetí silného kouzla kaple.
"Jo, ale neměl by jsi raději koukat po Miltenovi?" vytrhl mne z okouzlení Gorn, který na tyhle věci nikdy moc nebyl.
"Bude nahoře." řekl jsem.
"Možná, dole není určitě..." prohlásil Gorn a chtěl ještě pokračovat, ale v tom jej přerušil melodický, ale přísný a velitelský hlas.
"Co vy tady? Tady nemáte co dělat. Odejděte."

Ulekl jsem se a hbitě jsem se otočil na mluvčího. Vedle nás stál jeden z mágů a prohlížel si nás svýma jiskřivýma očima, vůbec jsme si nevšimli, že k nám přišel. Neustále se tu totiž někdo motal. Mág měl černé vlasy, bledou pleť, nesmírně živý pohled svědčící o jeho intelektu a pod nosem se mu černal drobný knírek.

"Eh... Hledáme našeho přítele." vysvětlil koktavě Gorn. Já se nezmohl ani na slovo, tak mne mág překvapil. Vždycky mne ohromoval jejich majestát.
"Kdo je to?" zeptal se mág a rozhlédl se po raněných, jako by dotyčného chtěl mezi tolika muži spatřit. Pochyboval jsem, že je všechny může znát jménem, proč by se vůbec zajímal, jak se jmenují vězni?
"Jmenuje se Milten." odpověděl Gorn.
"Neznám raněné jménem, trestance ani dozorce. Jste si jistí, že je opravdu zde?"
"A je to tady!" blesklo mi hlavou. "Nezná je, tak proč se ptá na jména?"
"Ano, viděli ho tu." zmohl jsem se konečně k tomu, abych promluvil.
"Pokud je tady, bude o něj postaráno." řekl mág a podle tónu bylo jasné, kam se směr hovoru ubírá. Přišlo to brzy...
"Teď běžte." přikázal mág a ukázal k východu.
"Ale pane!" vyhrkl Gorn. "Chceme se jen ujistit, že je na živu! Že je opravdu tady ve vaší péči."
Mág se pozorně zahleděl do Gornových očí a pak i do mých. Chvilku si nás prohlížel a pak řekl Gornovi, "Když je to tedy tak, můžeš se tu po něm porozhlédnout. Ale opatrně - máme tu zraněné a málo místa. Nepleť se tu."
Pak se otočil ke mne, "Ty na něj počkej venku."

Poslechl jsem. Mágům nikdy nebylo radno odporovat. Mrknul jsem povzbudivě na Gorna, který se ihned vydal uličkou mezi raněnými na obhlídku po Miltenovi. Mág se po mne zasmušile podíval a tak jsem raději vyšel ven. Jakmile jsem opustil budovu kaple, cosi tísnivého ze mne spadlo. Snad to bylo tím čerstvým vzduchem, co na nádvoří proudil. V kapli byla cítit krev a smrt, i když se mágové snažili co mohli. Navíc ten nářek a skučení raněných - trhalo to uši a člověku z toho bylo na nic. Venku bylo mnohem lépe, i když i tady před vchodem leželi ranění a pobíhali tu ošetřovatelé a mágové.

"Uhni! nepřekážej." vrazil do mne kdosi a já málem spadl ze schodů před kaplí. Byl to jakýsi kopáč, který spěchal s hromadou hadrů k raněným venku. Poodešel jsem tedy stranou, abych se nepletl pod nohy.
"Tak co? Našli jste ho?" zavolal na mne Bartholo a došel ke mne. Ruce měl od krve raněných, rozpáranou halenu také. Utíral se do zabláceného cáru hadru. Zdálo se, že právě někoho sešil a tak si dává na chvíli oraz.
"Gorn se po něm dívá vevnitř." řekl jsem.
"Gorn." ušklíbl se Bartholo. "Gomez měl pravdu, když říkal, že by jsi se s takovejma neměl tahat."
"Gomez ať si plká co chce!" vykřikl jsem rozzlobeně, až to Barthola překvapilo.
"No dobrá, dobrá. Klid!" zachechtal se a udělal rukama omluvné gesto. "Samozřejmě, že ty sám víš, co je pro tebe nejlepší. Však už jsi to říkal."
V jeho slovech zněla ironie a zase se drze šklebil.
"Dost už o tom!" řekl jsem rozhodně a Bartholo jen úslužně zakýval, ale přitom se zubil jako čert.
"Na pěst!" pomyslel jsem si.
"Jo ještě mně napadlo... Jestli ho nenajdete uvnitř," řekl Bartholo a mluvil o Miltenovi, "nějací ranění jsou taky vzadu za kaplí. Mohl by být tam."

Zbystřil jsem. Mezi kaplí a velkým palácem byla asi deset metrů široká mezera vedoucí k hradbám. I tam tedy byli uloženi ranění! Nechal jsem Barthola Bartholem a aniž bych cokoli dalšího řekl, spěchal jsem tam.
Byl jsem tam coby dup. A skutečně! U zdí byli naskládáni další ranění a věnovali se jim ošetřovatelé. I tady bylo nepříjemné dívat se na ty posekané zpřelámané chudáky. I zde pobíhal jeden z mágů. Byl to Vertino. Poznal jsem jej okamžitě podle jeho zrzavého svítivé hlavy. Vertino se právě skláněl nad ošklivě posekaným mužem. Mágova mladá unavená tvář zračila velké duševní i fyzické vypětí. Raněný muž ležel na zemi a byl opravdu v hrozném stavu. Podle brnění šlo o dozorce. Muž byl bledý a pevně sevřená ústa prozrazovala, že bojuje se strašnou bolestí a hlavně se smrtí.
"Klid." promluvil Vertino konejšivě k zraněnému. "Musím sundat tvé brnění, abych mohl prohlédnout rány."
Raněný jen kývl, ale v očích se mu zračil strach z ještě větší bolesti a hlavně ze smrti, která se po něm sápala.
"Potřebuji pomoct." řekl Vertino, ale nezdvihl pohled od vojákových ran. Zřejmě si myslel, že je poblíž někdo z ošetřovatelů. "Potřebuji pomoc! Zle krvácí." opakoval netrpělivě mág a přitom hbitě uvolňoval rozbité brnění z nebožákova těla.

Konečně zdvihl pohled a rozhlédl se. Tvář se mu zasmušila, když zjistil, že nikdo z ošetřovatelů kolem něj není. Jeho pohled se zastavil na mne, "Pojď sem! Potřebuji, abys mi pomohl svléknout jeho brnění." řekl spěšně.
Přistoupil jsem k Vertinovi a poklekl vedle nebožáka. Chvěl se jako osika a zdál se mi ještě bledší, než-li prve. Nevěděl jsem, co mám dělat a tak jsem čekal na mágovy příkazy. Připadal jsem si neohrabaně a hloupě.
"Polož semhle ruku a zmáčkni tepnu." poručil mi mág klidným hlasem, jenž mne překvapil. "Udělej to rychle!"
Sáhl jsem pod rozbité brnění tam, kam mi mág ukázal a nahmátl místo, kde byla ošklivá rána. Cítil jsem proud teplé krve, která se valila z poškozené tepny pod údery stále slabějšího a slabějšího srdce. Bylo to zvláštní. Hleděl jsem jako u vytržení na mágovo počínaní. Strhával z raněného po kusech jeho zbroj, která mu bránila v ošetřování ran. Byl celý od krve, i roucho bylo od krve. Napadlo mne, jak je podivné, že voda se roucha ani nedotkne, ale krev na něm ulpí...

"Drž tu ránu pořádně!" okřikl mne mág. "Teď pozor!"
Vertino odněkud vytáhl malou zdobenou dýku a pomáhal si s ní. Bylo potřeba brnění rozřezat, aby je bylo možné sundat. Jednotlivé poškozené kusy kůže držely pohromadě zbytky podšívky, dráty a pevné motouzy. Mág párkrát mocně škubl a mně málem sjela ruka z rány. Krev tolik klouže!
"Pevně stisknout!" zvolal mág. "Teď!" škubl ještě jednou mocně s brněním a to povolilo.
Vertino rychle odhodil kus zničené zbroje stranou. Povedlo se mu konečně odkrýt krví slepené šatstvo, které ihned roztrhl, aby se dostal ke zraněním. Okamžitě prohlédl ránu, kterou jsem stále tiskl ze všech sil. Ta byla asi nejvážnější. Udělal jsem mu místo.

"Je zázrak, že ještě žije." řekl mi. "Ztratil skoro všechnu krev a život skoro vyprchal."
Mág mluvil a přitom se prsty přebíral v té strašné ráně. Nořil své útlé prsty hluboko a stále hlouběji. Ozýval se přitom odporný mlaskavý zvuk, až se mi málem udělalo zle. Voják ani nehlesl, už dávno ztratil vědomí. Byl bledý skoro jako sníh a zdálo se, že ani nedýchá. Vertino však pokračoval v drastickém ošetřování. Stále chvatnější a chvatnější byly jeho pohyby. Bylo jasné, že čas dochází.

"Měl obrovské štěstí! Ta zbroj mu zachránila život. Železná výztuž zaškrtila tepnu. Když mu ji prosekli, stlačila ránu a krev unikala pomalu." hovořil, zatímco jeho hbité prsty šmátraly v ráně.
Zíral jsem na to jako u vytržení. Už mne nebylo potřeba, ale nemohl jsem odtrhnout oči. Byl jsem mimo. Bylo to ale úplně jiné delirium, než-li jsem zažil v bitvě. Tohle bylo nesrovnatelně jinačí! Ohromilo mne to, čeho jsem byl svědkem.
"Innosova moc je nekonečná," mumlal mág, "stejně jako jeho milost. Vrať život do jeho žil, pane! Prosí tě o to tvůj služebník."
Mág zavřel oči a jeho tvář nabyla výraz maximálního soustředění. Celý se rozechvěl, když dořekl poslední slovo a v tu chvíli jsem spatřil, jak se z rány, ve které vězely mágovo prsty, line modrá záře! Mág cosi špital, ale nebylo mu rozumět. Opět to tajemné hučení! V němém úžasu jsem sledoval modré linky energie, které se rozbíhaly krvavou ranou z mágových prstů a kudy prošly, tam se objevila nová tkáň. Rána srůstala a s ní se zacelovaly i všechny ostatní menší rány i oděrky po celém těle! Zázrak!

Voják nabýval zdravější barvy, ale Vertino bledl a čím dál tím víc se chvěl. Začínal jsem se o něj bát, ale mág najednou otevřel oči a vytáhl krvavou ruku z rány. Naposledy vyšlehla mocná magie a rána se zavřela. Hučení ustalo. Voják zasténal, ale neprobudil se.
"Bude žít." vydechl mág a chvíli se zdálo, že se snad skácí únavou a malátností.

Setrval pár vteřina na kolenou a sbíral síly. Pak se s námahou postavil na nohy a odešel vratkou chůzí jinam, kde jej bylo potřeba. Jeho chůze nevypadala jako chůze mladého muže plného síly, kulhal spíš jako stařec nebo jako člověk, který prožil neuvěřitelnou fyzickou a snad i duševní námahu. Já stále klečel a vyjeveně se za ním díval. Pohlédl jsem na vojáka, který ležel pode mnou a pravidelně oddechoval. Spal a do tváře se mu vrátila zdravá barva. Jeho rysy, předtím plné bolesti, se uvolnily. Po jeho zraněních nezbylo ani stopy, jen zbytky krvavého brnění a zasychající krve na jeho těle připomínaly, že tento muž před malou chvilkou málem zemřel. Znovu jsem hledal očima mága, ale dříve než-li jeho, spatřil jsem kousek opodál ležet člověka - v tu chvíli mne zamrazilo hluboko v srdci.

Milten!
"Miltene!" vykřikl jsem a vyskočil na nohy, jako by mne polili ledovou vodou!
Ihned jsem byl u něho. Padl jsem na kolena a zoufale si prohlížel jeho zakrvácenou halenu, která byla po celém břiše rozťatá, po ráně však nebylo ani stopy.
"Miltene!"
"Je v bezvědomí, ale je v pořádku." zaslechl jsem za sebou Vertinův ještě trochu rozechvělý ale klidný hlas.
"Co se mu stalo?" vyhrkl jsem a otočil se na mága. Zřejmě se ještě asi vzpamatovával z mocného kouzla, kterým vrátil život, ale stále ještě nenabyl zcela zdravé barvy.
"To co ostatním." opověděl Vertino. "Měl štěstí, že jej našli včas."
"Jakto, že když dokážeš zacelit takové strašné rány, jako měl tamten, neuzdravíš i Miltena?" zvolal jsem a přitom jsem zapomněl, s kým mluvím a přešel na tykání.
Milten vypadal příšerně. Byl bledý a sotva dýchal. Zdálo se mi, že, při vší úctě, pro něj mohl Vertino udělat víc, pokud vůbec něco udělal? Uvažoval jsem pod těžkým tlakem strachu a obav o přítele, později jsem velmi litoval, že jsem se tak k mladému mágovi zachoval. Neměl jsem samozřejmě pravdu a křivdil jsem mu.

"Vždyť i jeho zachránila moc Innosova. Slitoval se nad ním." Řekl klidně Vertino a mého troufalého oslovování si nevšímal i křivdu, která byla v mých slovech, přešel. Mluvil ze mne zoufalý strach o přítele a on byl moudrý a věděl to. "I jeho jsem ošetřil." dodal Vertino.
"Tak jakto že není vhůru? Vypadá hrozně!"
"Innosova moc je nesmírná, ale na světě i mimo něj jsou mocná a mocnější pravidla, kterým vše podléhá." řekl Vertino. "Když to jde, mohu přivést zraněného od bran smrti zpět, ale z takové cesty se nikdo nevrací rád a nikoli lehko. Jeho duše se ještě toulá mezi světy. Má magie zahojí tělo, ale duše se musí vrátit sama."

Nebyl jsem z jeho slov nijak moudrý a hleděl jsem na něj asi dost vyjeveně a nechápavě, protože dodal, "V jednoduchosti to znamená, že tvůj přítel Milten je v bezvědomí a kdy se vrátí, to už nemůžu mně propůjčenou mocí ovlivnit. Musíš čekat."
Kývl jsem, že rozumím.
"Je tedy určitě v pořádku?"
Mág kývl na ujištěnou a usmál se. Povzbudilo mne to a část obav ze mne spadla.
"A proč je tak bledý?" zeptal jsem se ještě přeci jen trošku podezřívavě.
"Každý snáší svá zranění i působení magie jinak." odpověděl mi mág. "Omluv mne, musím jít. Ostatní mne stále potřebují. Neboj se o něho, přežije. Alespoň dokud bude hrad stát, tak ano..." s těmi slovy Vertino odešel ke kapli.
"Dokud bude hrad stát..." opakoval jsem si a připomnělo mi to naší situaci. Bezděky jsem se zamračil. Kdo ví, jak dlouho bude hrad ještě stát? Kdo ví, jak dlouho budu mezi živými?
"Diego!" volal kdosi.
Otočil jsem se po hlase a uviděl Gorna, jak ke mne spěchá a proplétá se mezi raněnými.
"Je tady?!" ptal se netrpělivě, zatímco se ve spěchu vyhýbal ošetřovatelům.
Kývl jsem a usmál se, "Je a bude v pořádku."
"Díky Bohům!" zvolal Gorn, zastavil se a poklekl vedle mne. "Vypadá strašně!" konstatoval ustaraně, když raněného přítele spatřil.
"Ano, Vertino mne ale ujistil, že bude v pořádku."
"Vertino?" povytáhl Gorn obočí.
"Ten zrzavý mág. Měl Miltena na starosti a vyléčil jej kouzly. Ujistil mne, že bude v pořádku. Je jen v bezvědomí, ale brzy se probudí."
"Snad ano." řekl nedůvěřivý Gorn a opatrně položil svou mohutnou dlaň na Miltenovo čelo, asi aby se přesvědčil, jestli nemá horečku.
Klečeli jsme mlčky a hleděli na přítele. Spal hluboce, ale jeho dech se mi stále zdál slabý. Dýchal však pravidelně a to mně uklidňovalo.

"Jak se mu to stalo?" zeptal jsem se Gorna
. "Nevím, byl jsem do poslední chvíle na palisádě a nevěděl jsem ani o tobě."
"Vidíš?" ukázal jsem na rozťatou košili, "Musela to být strašlivá rána."
"Měl štěstí." přitakal Gorn.
"Co teď?" zeptal jsem se po chvíli mlčení, kdy jsme oba stále jen tiše klečeli vedle spícího Miltena. "Tady jsme asi zbyteční. Kdo ví, kdy se probudí?"
"Mág neřekl kdy?" zamračil se Gorn.
"Ne. Neví to přesně."
Gorn si povzdechl a pak řekl, "Půjdeme se teda najíst. Mám hlad a neříkej, že ty ne!"
"Mám." kývl jsem hlavou.
"Tak jdeme. Pořádně se nacpeme, protože až zase zaútočí, budeme potřebovat všechny síly, aby jsme je sem nepustili!" rozhodl Gorn. "Pak se na něj přijdeme podívat. Třeba už bude vzhůru."

A tak jsme šli. Na nádvoří se na několika místech už jídlo vydávalo. Kolem ohnišť se kupily hloučky vojáků i vězňů. Nikdo dnes nevařil ani nepekl jídlo speciálně pro hradní posádku a speciálně pro vězně. Všem stejné porce a stejně kvalitní zásoby! To bylo dobře. Zažitá hierarchie se přesto projevila alespoň v tom, že se vojáci a dozorci cpali dopředu před vězně. Vznikaly tak docela nebezpečné situace a tu a tam dokonce rvačky. Vždycky však byly rychle vyřešené, protože na každý výdej jídla dohlíželi důstojníci, kteří rozbroje předpokládali. Trestali všechny bez milosti a bez rozdílu.

Bylo životně důležité, aby se hradní obránci udrželi celiství a proto se zatím obvyklý pořádek "dozorce-otrok" nemohl projevit, velení to nedopustilo. Všichni jsme ale tušili, že takhle to nejspíše věčně nevydrží. Kde nebyli důstojníci, tam se šikana už zase projevovala. Bylo po boji a vztahy se vracely do starých kolejí. Bylo to dobře vidět i na tom, jaké se tvořily hloučky a skupiny různě po nádvoří. Vojáci pospolu a trestanci o kus dál také pospolu. Nemluvili spolu a zle se na sebe dívali.

Celkově byl ale zatím klid. Doufal jsem, že to tak vydrží co nejdéle. Měl jsem strach o Miltena. Na mne a na Gornovi tolik nezáleželo - kdyby se strhla potyčka mezi posádkou a trestanci, postarali bychom se o sebe a pokusili se v nestřežené chvíli rychle zmizet, ale stále tu ležel zraněný Milten a pro něj by to znamenalo smrt buď z rukou posádky a nebo z rukou skřetů, kterým bychom vnitřními potyčkami velmi usnadnili situaci při dobývání, o kterém nikdo nepochyboval, že brzy přijde. Důstojníci to dobře věděli a proto udržovali kázeň všemi možnými prostředky. Nemohli si prostě dovolit takovou situaci.

Dorazili jsme k velikému rožni, u kterého se utvořila fronta hladových krků. Dozorci se cpali před nás k naší velké rozmrzelosti a narůstajícímu vzteku.
"Hej ty! Zařaď se!" ozývalo se co chvíli a v odpověď většinou zaznělo jen, "Drž hubu pitomče!" a tak podobně.
Zase to vypadalo, že se situace nebezpečně vyhrotí. Všichni jsme byli ozbrojení a udivovalo mne, že si to vojáci snad ani neuvědomují. Asi to přehlíželi, byli jsme v jejich očích přeci jen stále hloupí trestanci, otroci na těžkou práci - neškodní šašci, ale v tomto posledním bodě se situace velmi změnila! Pořádek nakonec včas zjednal důstojník, ale bylo to na poslední chvíli, neb někteří z vězňů, co stáli ve frontě už málem vytahovali meče.
"Do řady! Všichni budou dodržovat pořádek, nebo si to s nimi vyřídím!" křičel důstojník.

A tak se i na nás s jídlem dostalo. Dali nám pořádný kus opečeného masa a k tomu kus chleba. Byl sice trochu plesnivý, ale to byla zde v údolí běžná věc dokonce i pro vojáky. Nikdo si nestěžoval. Vzali jsme svůj kus žvance a vydali se přes nádvoří dozadu za kapli na konec nádvoří, kde posedával velký hlouček trestanců docela vzadu ve vysoké mokré trávě v rohu u rezavé stropní mříže sklepa. Měl tu klid od pitomců vojáků a dozorců.

"Chutná to skvěle!" chválil si Gorn šťavnaté maso, do kterého se pustil už cestou.
"Ty jsi nenažranej!" smál jsem se - velká část tíhy z obav o Miltena už ze mne spadla a z Gorna zřejmě též . "Já si to nechám, až si pěkně v klidu sednu." oznámil jsem.
"Jen by mne zajímalo, jak dlouho vydržíme se zásobama, když to půjde takovýmhle způsobem dál." zamyslel se Gorn.
Na jeho slovech něco bylo! Smích mne přešel. Trochu ve mne hrklo z nejisté budoucnosti, která se pomalu, ale zatím přeci jen ještě stále nejasně, rýsovala kdesi před námi. Pak jsem však čichl k masu a mávl nad tím vším rukou. Maso vonělo opravdu báječně! Ať si přijde cokoli, nikdy jsem tady přeci nevěděl, co mne čeká za hodinu, natož pak zítra!

"Nějak bylo, nějak bude!" řekl jsem Gornovi.
"Máš pravdu." souhlasil.
Plácli jsme s sebou do mokré trávy u hradby a opřeli se o zeď. Kolem nás seděli trestanci a cpali se a nebo odpočívali. Další přicházeli. Nad hlavami nám přelétali krkavci, na které jsme si museli zvyknout. Zvláštní pohled to byl - černá tělíčka ptáků mrchožroutů a nad nimi tmavé černající se hutné mraky nevěstící nic dobrého. Padlo ještě odpornější šero. Slunce se ukládalo ke spánku a vládu přebírala černá paní noc. Svými pařáty, které šmátraly po kraji od východu, zaháněla poslední světlo a za ní přicházely noční stíny...

Na hradbách se rozhořely ohně.