Na kraj se snesla černá noc. Únava brzy přemohla naše těla a jeden po druhém, vězni kolem, zavírali oči, aby neklidným spánkem dohnali něco z sil, které ztratili přes den v bitvě. I na mne dopadala únava. Gorn na tom nebyl jinak. Dávno jsme dojedli tučné šťavnaté maso. Zbyly jen kosti. Kolem ohniště ještě tu a tam zazníval tlumený hovor, vesměs však všichni byli tiše. Mnohým nebylo do žádných řečí a jiní už spali jako zabití. Ještě než jsme se my dva s Gornem poddali touze po spánku, vyrazili jsme se podívat na Miltena.

Přenesli jej do kaple. Hned vedle vchodu ležel zachumlaný v přikrývkách a stále spal. V kapli bylo ticho, ten tam byl šum a shon, který zde ještě večer panoval. Raněných tu leželo ještě stále dost, ale bylo jich podstatně méně, než-li ve dne. Mágové se činili seč mohli. Teď, když už nebylo tolik práce i mágové se nejspíše odebrali k odpočinku někam do svých komnat pod schodištěm. V celé kapli, kam až jsme dohlédli, nebylo nikoho kromě zraněných vidět.

Všichni spali a tak jsme po tom, co jsme se přesvědčili o Miltenově stavu, odešli, abychom nerušili skoro posvátné ticho rušené jen slabým oddechováním spících. To ticho raněným velmi prospívalo.
"Vypadal mnohem lépe, že?" řekl Gorn, když jsme sešli po malém schodišti zpět na nádvoří.
"Ano. Vypadal už mnohem, mnohem lépe." přisvědčil jsem.
Zhluboka jsem nasál svěží noční vzduch. Bylo chladno. Po nádvoří porůznu hořely ohně a kol nich se krčily jednotlivé skupinky obránců. Důstojníci a vojáci spolu a trestanci o kus dál. Ohňů bylo dost, mnohé ale už skomíraly, protože na ně nikdo nepřiložil. Hodně mužů spalo. Na hradbách hořely tu a tam osamělé pochodně. Občas šlo zahlédnout siluetu vojáka, který upíral svůj pohled kamsi do kraje a ostražitě pátral po nebezpečí.

"Jsem zbitej jako pes!" zabručel Gorn. "Půjdeme spát."
Kývl jsem. I mne bolelo celé tělo a únava mi zavírala i přes můj marný odpor, oči.
Vykročili jsme zpět k našemu ohni vzadu u rezavé mříže, kde už většina kopáčů tiše oddechovala ve spánku. Plácl jsem s sebou do trávy hned vedle Gorna. Oheň svrhal slabé odlesky plamenů. Kdosi z několika bdících přiložil a záře vyšlehla silněji.
"Dobrou noc." zašeptal Gorn a hlasitě zívl.
"Dobrou Gorne."
Sotva se položil, spal i on jako zabitý.
Pohodlně jsem se natáhl do svého zváleného dolíčku v trávě. Byl již suchý, vlhkost a mokrost jsem vysušil teplem svého těla už večer. Po nebi šly černé mraky a nebylo vidět ani jedinou hvězdičku. Alespoň nepršelo. Vůkol bylo ticho, jen oheň tu a tam tiše zapraskal. Jeho záře slábla a jak ustupovala, přicházely s ní noční stíny. Přišel i spánek a dolehl na má víčka. Usnul jsem brzy a beze snů...

Kousek opodál místa, kde dohoříval náš oheň a kde jsem spal po těžkém a náročném krvavém dni, stály ruiny bývalé druhé hradní strážní věže. Tyčily se k nebi jako rozbité zuby trouchnivé lebky a když v ohništi hořel a hřál silný plamen, rudá záře vykreslovala ty smutné obrysy proti černému nebi. Ruiny se tyčily právě tam, kde se hradba skoro v pravém úhlu ohýbala z jihu na sever. Ve zvětralých polozřícených zdích rostla bujná tráva a mladé břízky, které svými kořeny ještě víc rozrušovaly už tak porušenou hradbu. Byla to památka po dávném skřetím útoku, kdy věž vzala za své.

V práchnivých ruinách zbudovali pozorovatelnu. Byla postavená jen halabala a málokdy se na ní držela hlídka. Dnes však byla vážná situace a bojová pohotovost toto změnila. Několik kopáčů dostalo rozkaz a muselo tam přes den držet hlídku. Pravděpodobně sem nechtěl jít nikdo z vojáků, protože konstrukce, ač působila bytelně, nebudila přílišnou důvěru. Kdyby povolila, mužům na hlídce by nebylo pomoci. Stráž bylo nutno držet i v noci a opět to byli kopáči, kdo se toho musel ujmout.

Nevím, kolik mohlo být přesně hodin, ale muselo to být někdy uprostřed hluboké noci. Ze spánku mne vytrhlo tlumené bouchnutí, jakoby cosi těžkého padlo na dřevěnou podlahu. Spal jsem blízko oné strážní pozorovatelny v základech bývalé věže a zdálo se, že zvuk přišel právě odtamtud. Nevěnoval jsem mu mnoho pozornosti - v hradě znělo v noci mnoho podivných strašidelných zvuků, na to jsem si už stačil zvyknout. Zase jsem na chvilku zabral, ale když se to ozvalo podruhé, zbystřil jsem.

"Opatrně! Hlavně opatrně." zašeptal kdosi. Nebo se mi to jen zdálo?
To mne probudilo úplně. Shledal jsem, že je dost chladno. Zima, která mne rozechvěla, ode mne společně se zvědavostí odehnala spánek nadobro. Opatrně jsem se nadzdvihl a rozhlédl jsem se kolem sebe, ale v ohni slabě řežavělo už jen několik malých uhlíků, když zafoukal studený větřík a tak nebylo nic vidět. Kdesi u paláce slabě planuly pochodně, ale světlo z nich až sem nedolétlo. Bylo to příliš daleko.

Kdesi na pozorovatelně opět cosi zašustilo a čísi slabý hlas zase zašeptal. Po zádech mi přeběhl mráz a strach z neznámého. Něco se dělo a bylo to nanejvýše podezřelé! Nahmátl jsem starý meč, který jsem po tom, co jsem se zachránil při ústupu, kdesi sebral. Byl tupý a rezavý a zubatý až hrůza, ale hned jsem se cítil jistěji a bezpečněji. Ledové železo v ruce mi dodalo odvahu. Tiše jsem vstal a dal si záležet, abych nikoho nevzbudil. Gorn vedle mne chrápal a tu a tam k mým uším zaletělo hlasitější vydechnutí nebo chrápání někoho z ostatních. Všichni spali, všichni zřejmě až na ty, co byli na pozorovatelně.

Bylo jich nepochybně více, než jen jeden, neboť jsem pochyboval, že člověk (pokud to byl člověk), jehož hlas jsem prve zaslechl, trpěl samomluvou. Opatrně jsem se přiblížil těsně až ke studené zdi. Údy jsem měl po spánku na ledové zemi celé ztuhlé, ale rychle jsem je rozhýbal. Plížil jsem se s připraveným mečem podél hradby tam, kde stoupaly na pozorovatelnu hrubě stlučené dřevěné schody. Byl to spíše vlastně takový žebřík.

Kdesi nade mnou bleskla slabá záře a já zaslechl prskání louče nebo pochodně. Ještě více jsem se přikrčil a zvědavost ve mne ještě více zahořela. Kdo tam je? Co se tam děje? Skřet by si těžko svítil pochodní, kdyby se snažil nepozorovaně překonat hradbu. Že by hlídka? Ale co to štrachání? V hlavě mi zněly otázky a já se zatím připlížil až ke schodům. Opět jsem zahlédl slabou zář pochodně. Položil jsem ruku na schod a chystal se povylézt nahoru.
Překonal jsem několik prvních špryclů. Shora jsem slyšel šeptání - nebylo pochyb, hlasů bylo víc. Určitě byli minimálně dva!
"Pevně to utáhni.", "Na tady to podrž. Táák! To je ono." šeptaly hlasy.
"Opatrně a tiše, ať nikoho neprobudíme."
Lezl jsem stále výše, v jedné ruce jsem držel meč a tak se mi nestoupalo po vratkém příkrém schodišti (spíše žebříku) nijak zvlášť dobře. Dřevo vrzalo a co chvíli jsem do schodů ťuknul neobratně mečem.
"Psst! Co to bylo?" zaslechl jsem nad sebou špitnou varovně hlas.

Okamžitě se rozhostilo naprosté ticho, které rušil jen slabý poryv větru, který se zrovna prohnal nad hradem a rozšuměl droboučké lísky břízek, jež se uchytily ve zvětralé hradbě. Zkoprněl jsem v nesnesitelně nepohodlné pozici, držel jsem se jednou rukou, rukou s mečem jsem se jen chabě opíral. Nohu jsem musel zastavit právě ve chvíli, kdy jsem přenášel váhu na další schod a teď jsem balancoval a sil v ruce i v levé noze mi ubývalo, ale nemohl jsem si ulevit. Kdosi poslouchal.

Nevím, jak dlouho jsem musel čekat, ale zdálo se mi to jako věčnost. Nahoře cosi zavrzalo a jakoby snad kdosi hlasitěji, snad úlevou, vydechl. Já se snažil ani nemuknout, ale nohy i ruce mi cepeněly a každou vteřinou mi ubývaly mé poslední síly. Odvážil jsem se dokončit pohyb nohou, co nejtišeji jsem ji přesunul na špryclík. Byla tam! Teď zbývalo ještě ulevit bolestivě namáhaným zádům, popolézt výše a narovnat se, ale jakmile jsem plně přenesl svou váhu na nový špryclík, žebřík zrádcovsky zavrzal!

Nahoře kdosi hlasitě zasyčel a ve chvíli potom mne oslepilo světlo odkryté pochodně. Neviděl jsem nic, než jen ostrý plamen a tu mne popadly čísi ruce a vytáhly mne na plošinu. Nemohl jsem se ani bránit, meč mi překvapením vypadl z ruky a padl kamsi do trávy pod žebříkem, kde snad narazil na kámen, protože se ozvalo hlasitější břinknutí.
"Do háje!" zaklel kdosi. "Tiše! Hlavně tiše!"
Čísi ruka mi zakryla ústa a kdosi opět zakryl světlo pochodně. Přitlačili mne ke zdi.
"Kdo jsi a co tu chceš! Slídíš?"
Dloubli mne do žeber.

"Dost! Světlo, podíváme se pořádně na toho ptáčka." zavelel kdosi tiše.
Světlo se zase objevilo a v jeho záři jsem zahlédl několik párů rukou, co mne svíraly. Dokonce jsem rozeznal siluetu dvou nebo tří mužů, jednomu z nich se světlo pochodně na chvilku zablýsklo v očích.
"Není to dozorce!" špitl hluboký hlas.
"Pusťte ho." zavelel jiný hlas.
Sevření, jenž mne tlačilo k podlaze a ke zdi povolilo.
"Zvedej se." pobídl mne hlas. "Pojďte dál, sem do zákrytu."
Kdosi mi pomohl na nohy a postrčil mne vpřed tam, kde zřícené zdi trčely do výšky a tvořily jakýsi kryt.
"Stůj, dál nechoď. Přepadl bys přes zábradlí a to by byl tvůj konec." zašeptali mi do ucha. Tušil jsem, že pode mnou je propast.
Pochodeň se opět rozhořela naplno a já si konečně mohl prohlédnout ty tajemné lidi.
"Copak, copak? Nemohl jsi snad spát? Chceš vystřídat hlídku, nebo co?" zeptal se mne trošku s posměchem vysoký muž.
Podle všeho zde měl hlavní slovo. Byl mi povědomý, znal jsem jej od vidění, ale jméno jsem neznal. Ještě jsem neměl tu čest seznámit se. Byl oblečený v hadrech vězňů, vypadal stejně jako mi ostatní až na to, že byl hladce oholen, což u trestance nebývalo zvykem.

"Slyšel jsem podezřelé zvuky a tak jsem se šel přesvědčit, co se děje." řekl jsem upřímně a snažil se nedat na sobě znát strach. Mohl jsem vykřiknout, vyburcovat někoho dole na nádvoří, volat o pomoc, ale něco mi říkalo, že to nebude potřeba. Na druhou stranu mne klidně mohl kdokoli z nich praštit po hlavě, nebo mne podříznout bez hlesu jako podsvinče a pak shodit z hradeb dolů do příkopu, kde bych se připojil k ostatním mrtvolám a nikdo by nic nezpozoroval.

Muž se otočil na své kumpány a otráveně i vyčítavě sykl, "Říkal jsem, aby jste byli tišeji!"
Muži nespokojeně zahučeli.
"Znám ho, jmenuje se Diego." řekl jeden z mužů za mnou.
Byli tu celkem čtyři chlapi.
"Také ho znám. To je ten, co byl zavřený v té kleci." kývl jejich velitel. "Takže Diego, už dávno jsem se s tebou chtěl seznámit, ale nenapadlo mne, že by se to stalo za takovéhle příležitosti." pousmál se.
"Kdo jste?" chtěl jsem vědět.
"Já jsem Cadar a tohle jsou Kedron, Rufalo, Gilesko." představil jednoho po druhém své společníky.
"Těší mne, že se poznáváme." řekl jsem, ačkoli to znělo poněkud divně v mém nynějším postavení.
"Je to paradox, že tu spolu přebýváme už tak dlouho a přesto jsme se doposud nepoznali." zasmál se docela přátelsky Cadar.
Trochu mne jejich chování mátlo, ale dodal jsem si odvahy, abych se jich zeptal přímo. "Co tu děláte? Proč takové divadlo?"
"To nebylo divadlo, Diego, to jsou opatření pro naši bezpečnost." řekl Rufalo.
Rufalo byl svalnatý černovlasý muž střední postavy, nevzpomínal jsem si, zda-li jsem jej v údolí zahlédl dřív. Myslím, že ne, ale potkat jsem jej mohl. Byl rovněž oholený a jeho černé oči divoce odrážely plameny pochodně. Jeho hlas zněl melodicky a byl i přes svoji hloubku docela příjemný. Působil přátelsky.
"Bezpečnostní opatření?" podivil jsem se.
"Ano." kývl Rufalo.
"Cožpak tu provádíte něco nekalého?"
"Dá se to tak říci," řekl Cadar, "oficiálně jsme tu na hlídce, tedy já a tady Kedron, ale neoficiálně..."
Přerušil jej Gilesko, který významně zakašlal i Kedron se zdál vyvedený z míry a překvapeně hleděl na Cadara.

Gilesko i Kedron byli oba celkem vysocí, rovněž oholení mladíci. Snad mi tak mladí připadali právě kvůli tomu, že byli oholení. Gilesko byl blondýn a Kedronovi zdobila hlavu hustá hnědá hříva. Též byli v trestaneckém mundůru, který tvořily potrhané špinavé kalhoty a stará ještě špinavější propocená halena. Všichni měli, stejně jako já, šaty potřísněné krví - stopy bitvy. Kedron měl navíc převázanou ruku nějakým starým hadrem. Zřejmě v boji utrpěl nějaké lehčí zranění.

Pohledy, které muži upřeli na Cadara, svědčili o tom, že se tu děje něco velmi tajného, a že mi muži nevěří. Proto jsem řekl, "Mně můžete věřit. Nevyzradím vaše tajemství."
Cadar kývl mužům a ti z jeho gesta asi získali trochu klidu a zřejmě tedy svolili k tomu, abych byl do jejich tajnosti zasvěcen. Pokývali na souhlas hlavami, i když to přeci jen působilo poněkud zdráhavě.
"Můžeš nám pomoci a nebo můžeš jít. Spoléhám na to, že mi vězni držíme spolu." řekl.
Nevěděl jsem za boha, o co tady kráčí, ale ani mne nenapadlo jít pryč. Všechno to vonělo vzrušením a dobrodružstvím a u toho jsem nesměl chybět!
"Pomohu vám, jak říkám, můžete mi věřit."
Podle výrazů mužů, jsem usoudil, že mi uvěřili. Věděl jsem, že se nezklamou. Trestanci opravdu stojí spolu a tihle byli docela normální - žádní hrdlořezi nebo vrazi. To jsem poznal. Za tu dobu tady jsem si pro tohle vycvičil smysly. Byli mi sympatičtí.

"Dobře, musíme to dodělat." řekl tiše Cadar a muži ihned po těch slovech vyskočili a ztratili se v šeru okolo. Jako bych tu ani nebyl. Rufalo opět skryl pochodeň za starý kus zabahněného plátna, který světlo utlumil.
"Proč to utajování, když jste oficiálně na hlídce?" zeptal jsem se Cadara, který jediný zůstal u mne.
Pohlédl na mne a pak spiklenecky zašeptal, "Chystáme se opustit hrad."
"Cože?" vyhrkl jsem nevěřícně a upřel na něj pátravý pohled, zda snad nežertuje.
Tvářil se vážně.
"Ano, chceme odtud, máme jeden úkol, který je třeba splnit."
"Eh..." nezmohl jsem se na slovo, tak mne to sdělení překvapilo.
Cadar mlčel a hleděl zamyšleně kamsi do tmy venku.
"Proč? Jaký úkol?"
"Musíme se poohlédnou po bitevním poli a bránou nás pochopitelně nepustí." řekl Cadar.
"Poohlédnout po čem? Kdo to přikázal? Bergel?"
"Nikoli, je to náš soukromý úkol, nikdo jej nepřikázal. Vojáci ani důstojníci o tom neví."
"Ani mágové?"
"Ne, ani mágové."
"Povíš mi, o co jde?" zeptal jsem se a ani jsem se nepokoušel zakrývat zvědavost, Cadar mne měl stejně prokouknutého.
"Ano. Není to tajemství mezi námi, kteří si důvěřujeme." řekl. "Postrádáme našeho přítele a vůdce."
"Vůdce?" podivil jsem se, "Kdo je to?"
"Nevím, zda-li jej znáš. Jmenuje se Y'Berion. Možná jsi to jméno již zaslechl."
"Slyšel jsem o něm." kývl jsem zamyšleně.

Byli to tedy bezpochyby Y'Berionovi následovníci! S některými z nich jsem se už setkal. Vzpomněl jsem si na jejich bláboly o tom novém bohovi, který se jich ujme a vyvede je odsud. I na Miltena to zkoušeli, vzpomínal jsem si, jak o tom zamyšleně mluvil a snad zvažoval, že se k nim přidá. Překvapili mne. Neřekl bych, že zrovna tihle jsou také toho hloupého vyznání. Celé mi to připadalo šílené, ale mlčel jsem.

"Bojoval s námi na palisádě, když skřeti zaútočili, ale do hradu se s námi při ústupu nevrátil." pokračoval smutně Cadar. "Měl jsem vidění, ve kterém mne navštívil Spáč."
O Spáči jsem již slyšel, proto jsem se ve zvědavosti raději zeptal, jaké vidění Cadar měl. Nebral jsem ho zcela vážně, ale přesto ve mne (snad to bylo tou neobvyklou situací, která čišela tajemstvím) zmínka o vidění znovu rozhořela mou zvědavost.

"Mysleli jsme, že zemřel a truchlili jsme, ale pak mne navštívil Spáč. Viděl jsem temnotu a v ní jeho. Nejprve jsem myslel, že je to temnota hrobu a zoufalství nad tak velkou ztrátou mne málem přemohlo," vyprávěl Cadar a stále zamyšleně hleděl do tmy noci, "pak se však vidění projasnilo a já zřetelně viděl mistra Y'Beriona, jak leží na kamenné podlaze a dýchá."

"Oho! Takže mistr Y'Berion!" pomyslel jsem si ironicky, ale Cadar pokračoval:
"Je to znamení, že žije."
Mlčel jsem a přemýšlel o jeho slovech. Nevěřil jsem na Spáče a na "mistra" Y'Beriona, ale přes veškeré moje pochybnosti mne ovanul jakýsi zvláštní pocit. Zdálo se, že Cadar je o své pravdě přesvědčen, bystře jsem sledoval jeho reakce, zda si ze mne snad nedělá legraci. Nedělal. Otřepal jsem se jakoby zimou. Bylo velmi chladno, ale ten třes způsobily spíše ty myšlenky...

"Jak jej chcete najít? Co chcete dělat?" tázal jsem se.
"Brzy uvidíš." umlčel mne Cadar, protože k němu přistoupil Kedron, který doposud spolu s ostatními cosi kutil v šeru.
"Bude to skoro hotové, Cadare." řekl a jeho pohled hořel nedočkavostí.
"Výborně!" mnul si ruce Cadar a i on měl ve tváři jakési vzrušení.
"Psst!" ozvalo se najednou od žebříku. "Jde sem stráž!" zašeptal Rufalo.
"Pozor! Schovejte to a pak zmizte!" vyštěkl šeptem Cadar. "I ty!" poručil a spěchal k žebříku.

Nastal shon. Kdosi mne chytl za rameno a táhl do nejzazší části pozorovatelny, kde už se krčil kdosi další. Brzy jsem tam byl společně s Rufalem a s Gileskem. Tiše jsme seděli schouleni v rohu, Rufalo zhasil pochodeň. Kedron a Cadar stáli tiše kdesi na plošině a nebylo je vidět, slyšel jsem jen jejich tichý zatajený dech.

Brzy jsem zaslechl šustivé kroky v trávě, jak se kdosi hlučně blížil k pozorovatelně. Za chvíli matné světlo slabě ozářilo Cadarovu tvář a ještě slaběji Kedronovy vlasy, který byl ke světlu otočen zády a předstíral, že vyhlíží do kraje.

Pak promluvil hluboký otrávený hlas, "Tak co? Jak to vypadá?"
Cadar odpověděl, "Nic není vidět, pane. Noc je tichá."
"Hmm." zahučel hlas dole.
"Kdy nás budou střídat, pane?" zeptal se Cadar.
"Co já vím!" obořil se hlas. "Nestarej se, poznáš to včas! Mně taky nikdo nestřídá, sakra!"
Odplivl si.
"Ano pane." řekl Cadar. V matné záři pochodně mu svítily oči.
"Tak já zase jdu. Kdyby snad něco, dejte... Ehm... Dejte někomu vědět, vyhlaste poplach nebo tak něco, jo?" zabručel hlas.
"Jistě pane." kývl Cadar.
"Já budu... No budu tady někde, kdyby... Jak říkám, kdyby něco." mumlal otráveně. Bylo jasné, že by se nejraději někam zašil a šel spát.
"Ano pane." řekl naposledy Cadar a světlo louče se počalo vzdalovat, až brzy zmizelo. Kroky v trávě se odšouraly jinam.
"Ten se tu už dnes v noci neukáže." ušklíbl se tiše Rufalo a s úlevou vydechl.
Gilesko vyskočil a s potěšením se protáhl, "Tak a je to! Teď už snad nebude nikdo rušit! Jsou to pitomci, ti vojáci."
"Tak přátelé, rychle do práce!" pobídl nás veselým šeptem Cadar (i jemu se zřejmě ulevilo), ale hned zase zvážněl a posmutněl. "Mistr Y'Berion na nás spoléhá."

Rufalo rychle rozkřesal pochodeň a ostatní se zase vrhli do tmy, kde na něčem pracovali. Cadar tentokrát zmizel s nimi a tak jsem na chvíli osaměl. Ostrý závan větru mne znovu rozechvěl. Z druhého konce plošiny znělo tiché štrachání a tu a tam problikla slabá záře pochodně. Byl jsem velmi zvědav, co tam asi muži dělají, ale neopovážil jsem se odejít z místa. Trvalo to chvíli. Pak se objevil Cadar a vzrušeně šeptal, "Hotovo! Vyrážíme."

"Co je hotovo?" ptal jsem se ho. "A co já? Co mám dělat já?"
"Zůstaneš tu s Kedronem a budeš s ním hlídat. Nemůže s námi, má poraněnou ruku."
Než jsem stačil cokoli říct, objevil se Rufalo s Gileskem a počali cosi kutit u tlustého dřevěného nosníku, který byl součástí celé konstrukce pozorovatelny. Kedron jim svítil zastíněnou pochodní. Cadar odešel k nim a sledoval netrpělivě jejich počínání.

"Bude to držet?" zeptal se Kedron.
"Za to ručím!" šeptal Rufalo.
"Jen nepředbíhej, ještě uvidíme, jestli nespadneme!" ušklíbl se Gilesko.
"Psst, tiše! Bude to držet. Půjdu první." řekl Cadar.
Došlo mi konečně, co chystají. Vázali lano, které, kdo ví kde, sebrali. Chtěli se spustit dolů z hradeb. Odvážné a šílené. Hlavně šílené!
Za chvíli to bylo hotové. Muži se napřímili a na chvíli strnuli a zase se rozhostilo naprosté noční ticho. První znovu promluvil Cadar:
"Opravdu chcete jít se mnou?" zeptal se vážně svých druhů.
"Chceme, věříme vizi seslané Spáčem. Mistr Y'Berion nás potřebuje a ty nás k němu se Spáčovou pomocí dovedeš." řekl za všechny Gilesko.
Ostatní pokývali hlavami na znamení, že s těmi slovy souhlasí.

"Tss! Spáč! Věříme Spáčově vizi!" pomyslel jsem si znechuceně a ušklíbl jsem se. Byla to prostě šílenost! V záři pochodně jsem dobře viděl to lano. Celou dobu tu kutili to, že svazovali jednotlivé kusy všelijakých hadrů, starých provazů a kdo ví, čeho všeho ještě, aby z toho umotali nějaké "cosi", co se dalo při dobré vůli nazvat vším, jen lanem ne! Uvědomovali si vůbec, že pod nimi je dvacet metrů propasti a na dně že leží ostré kameny a skaliska, o které se rozbije první z nich, kdo vleze na to strašlivé nebezpečné "lano"?! Nemohl jsem to nechat jen tak!

"Není to bezpečné, neblázněte!" řekl jsem nahlas a doufal, že mé varování je odradí od toho šíleného pokusu.
"Tiše! Nikdo se tě na nic neptal, Diego!" okřikl mne Rufalo. "Je to bezpečné, ručím za to!"
"Nehádejte se, na to nemáme čas!" okřikl nás Cadar. "Noc se krátí. Kde jsou zbraně?"
Gilesko odběhl kamsi do tmy a vrátil se s třemi koženými pochvami, ve kterých vězely krátké meče.

Muži se přepásali. Rezignoval jsem na jakoukoli snahu o to, abych jim to rozmluvil. Dokázali tím jedinou věc - nezapřeli to, že jsou to skutečně blázni! Bylo mi jasné, že ten jejich Spáč je přivede do hrobu. Umínil jsem si, že jestli ještě jednou uslyším Miltena, jak mluví o tom smyšleném bohovi, jednu pořádnou mu vrazím, aby se vzpamatoval.
"Vše je připraveno, tedy jdeme." řekl Cadar a s vážnou tváří se shýbl k lanu.
"Nedělej to! Zabiješ se!" zkusil jsem mu to ještě naposledy rozmluvit.
Ani se na mne nepodíval, jen řekl, "Je-li to vůlí Spáče, pak zemřu. Věřím však svému vidění a Spáčova vidění nikdy nelžou. Spáč bdí nade mnou."

Řekl to s klidem a sotva domluvil, svěřil své tělo a svůj život plně do pevnosti toho pochybného provazu. Celá váha Cadarovu těla teď spočívala na tom prokletém laně. Na chvíli se zastavil a rozhlédl se po nás. Usmál se, a když spatřil naše zaražené tváře, pravil:
"Nebojte se, říkám vám, že Spáč mne ochrání a vás též."
Pak se počal spouštět dolů. Brzy nám zmizel z očí, jen provaz skřípěl, vrzal a chvěl se. Čekal jsem s chmurnou jistotou, kdy se to přetrhne, ale čas plynul a nestalo se tak. Nabubřelé uzly se napínaly a pevně stahovaly, ale nepovolily. Opakované krátké škubnutí nám dalo signál, že Cadar je bezpečně dole. Nemohl jsem tomu uvěřit.
"Vidíte! Co jsem říkal?" zasmál se, možná až příliš hlasitě, Rufalo. "Teď jdu já!"

Klekl k lanu a opatrně následoval Cadara. Prvotní euforie a jistota jej opustila a začal se přeci jen tvářit alespoň trochu jako tvor, který má nějaký pud sebezáchovy. Snažil se to však statečně skrýt a tak i on brzo zmizel dole pod hradbou a pohltila jej tma. Provaz opět škrundal a praskal, ale i teď vydržel, i když Rufalo musel vážit mnohem více, než vážil Cadar. Několik škubnutí opět dosvědčilo, že i Rufalo přežil to hazardování se svým životem.

Teď ty!" pobídl Kedron Gileska, který tu zbyl.
Gilesko v záři pochodně vypadal bledý a zdálo se, že má strach. Chvíli stál a nepřítomně hleděl na uvázaný provaz. Nevydal ani hlásku, i když ho Kedron dál pobízel.
"Čekají na tebe. Pohni. Dělej!" postrčil ho.
Gilesko jen hekl a vrhl na Kedrona pohled, jako by to nesvedlo ani ublížené zvířátko.
"Jestli se bojíš, tak to řekni. Půjdu místo tebe." řekl mrzutě Kedron.
"Eh... Já... nebojím se." řekl, ale neznělo to příliš přesvědčivě.
"Tak dělej! Máme málo času." znovu jej pobídl Kedron.
Gilesko se opatrně přesunul ke kraji pozorovatelny tam, kde se provaz ohýbal přes okraj a mizel v temné hloubce. Roztřásl se, ale statečně napodobil své dva druhy a sehnul se, aby se dostal do vhodné pozice ke slanění. Jestli nespadli ti dva předtím, byl jsem si skoro jistý, že on ano!

Na chvíli zase ztuhl, ale tu mu Kedron podal balík několika loučí a pochodní, "Na, tohle vezmi dolů." povlíkl mu popruh balíku přes krk.
"Nemám volné ruce, neunesu to." řekl Gilesko rozklepaným hlasem, i když se snažil, aby na sobě nedal znát strach. Bylo to zbytečné, rozechvělý hlas si stejně dělal, co chtěl a křečovitě sevřené prsty kolem lana i neméně křečovité pohyby, dosvědčovaly Gileskovy pocity a strach.

"Neboj se, popruh z provázků ti to udrží na zádech, soustřeď se jen na lano a drž se pevně. Spáč tě ochrání!"
Gilesko se podíval Kedronovi do očí, kývl a potom se počal křečovitě spouštět. Šlo mu to pomalu a čím více přepadával váhou přes okraj, tím více bylo vidět, že si to rychle rozmýšlí a nejraději by se zase vyškrábal na plošinu, ale bylo už pozdě. Tělo se převážilo a on se ocitl s hlasitým výkřikem ve vzduchu. Doufal jsem, že to nikdo neslyšel. Kedron Gileska zachytil a pomohl mu uklidnit rozhoupané lano. Plošina při tom nebezpečně vrzala, takže jsem měl strach nejen o ně dva, ale i o sebe. Ne nadarmo sem vojáci neradi chodili patrolovat!

"Neboj se, držím tě!" uklidňoval Kedron Gileska. "Opatrně se spouštěj. Spáč tě provázej!" zašeptal.
Gilesko s vytřeštěnýma očima přikývl a počal se opatrně spouštět. Přerývavě a hlasitě dýchal, ale snažil se. Zmizel ve tmách stejně jako ostatní a po chvíli tři silná škubnutí dosvědčila, že i on se zdárně spustil dolů. Velmi se mi ulevilo.

Kedron se napřímil a s úlevou řekl, "Tak a teď musíme doufat, že Spáč stojí při nás."
Sedl jsem si na prkennou podlahu plošiny a neřekl jsem nic.