A zase nebylo slyšet ani hlásku. Vítr tu a tam studeně zafoukal a to byl jediný zvuk, který rušil noční temnotu ztichlého hradu. Padala z toho na mne tíseň. Kedron se opodál opíral o stěnu a mlčel. Zhasil pochodeň a tak jsem jen tušil, kde zhruba stojí, podle občasného zavrzání plošiny pod jeho nohama. Po obloze stále táhly mraky a k nám nepronikl ani jediný paprsek měsíce nebo hvězd. Bylo takové tíživé ticho! Na sucho jsem polkl a osmělil se k rozhovoru, abych nějak zahnal neodbytnou tíseň této noci. Zeptal jsem se:
"A jak vědí, kde mistra najdou?"
Ta otázka mi hlodala od jisté chvíle v hlavě.
Kedron se ve tmě nadechl a pak zašeptal, "To netuším, ani Cadar neví, kde přesně hledat, ale Spáč jej povede."

Řekl to naprosto přesvědčeně, až jsem musel zavrtět hlavou - ó Bohové! Otevřel jsem ústa, abych na to odpověděl, ale pak jsem uznal, že nemá smysl v tomto směšném rozhovoru pokračovat. Bylo jasné, že ti tam dole jdou naslepo a kdo ví, zda vůbec mají naději najít alespoň Y'Berionovo tělo, natožpak aby jej našli živého! Lepší ticho, i když je tísnivé, než-li tyhle žvásty! Měl jsem toho tak akorát dost.

Zaposlouchal jsem se tedy znovu do toho ticha. Oči jsem upíral do tmy kolem a marně jsem se snažil zrakem proniknout za její závoj a odhalit tajemství, které ukrývala. Myslel jsem na Cadara, Gileska a Rufala, kteří se neohroženě spustili z hradeb na chatrném provazu, aby zachránili Y'Beriona. Byl to chvályhodný, odvážný, ale také šílený, velmi šílený, čin - přesně hodný lidí, kteří věří v podivnou tezi, která hlásí příchod nového boha! Bylo to směšné a bláhové. Ale ať už je k tomu činu motivovala jejich rouhavá víra nebo jejich čest či snad zatemněná mysl a nebo všechno dohromady, byli to přeci jen hrdinové. To jsem musel uznat.

Najednou jsem zalitoval, že jsem s nimi nešel také. Bránil jsem se té myšlence, ale nemohl jsem ji dostat z hlavy. Už dlouho se vtírala čím dále tím více dotěrněji. Tam dole ve tmavé propasti se skrývala výzva. Čím víc jsem na to myslel, tím více jsem si připadal jako blázen. Cosi mne užíralo! Takový podivný pocit, jako že mi něco utíká, že o něco přicházím! Zvláštní nutkání s příchutí vzrušení a čehosi tajemného. Bylo to tam dole a čím větší ticho bylo kolem mne, tím více a tím hlasitěji to na mne volalo a svádělo mne to. Naprosto jsem to nechápal.

Zdravý rozum byl zburcován k plné pohotovosti. Říkal jsem si, že tohle není moje věc, a že jsem se k tomu nachomítl jen docela náhodou. Nemělo přece sebemenší logiku pouštět se do takové akce kvůli lidem, které vlastně ani neznám a kterými tak trochu opovrhuji pro jejich pochybného Spáče! Proč lézt na smrtelně nebezpečné lano a riskovat, že si dole rozlámu všechny kosti v těle a přerazím vaz? Proč?

Studený pot mi tekl po zádech a já ztuhlý seděl dál na prknech, svaly napjaté a strnulý pohled upřený do tmy. Vsadil bych se, že kdyby mne takhle někdo viděl za dne, jistě by jej napadlo, že tu sedí nějaký šílenec! Ale na to jsem v tu chvíli nemyslel. Ani mi to nepřišlo na mysl. Mé myšlenky byly jinde. V hlavě mi zněl hlas:
"Bál by jsi se, viď? Nevlezl by jsi tam! Směješ se Gileskovi, ale sám by jsi měl v kalhotách."

Opět jsem na sucho polkl. Studený vánek se mi prohnal kolem mé hlavy. Tma kolem jakoby byla ještě hustější a temnější. Všude to noční ticho, jen tu a tam jsem zaslechl hlasitější nadechnutí Kedrona, který tiše stál opodál. Ze tmy kolem dýchalo tajemství a na druhém konci provazu se skrývalo dobrodružství, které svádělo mé myšlenky. Vědělo přesně, na co má udeřit. Dráždilo mé ego, mou ctižádost, mé slabé stránky.

"Jak jen jsi mohl zůstat tady, když oni šli dolů?" ozývalo se mi v mysli. "Taková příležitost!"
Pomyslil jsem na útěk. Nemohl jsem uvěřit, že mne to napadlo až teprve teď! Stačilo přeci spustit se dolů a utéci. Kolem dokola bylo jen pusto a mrtvo, žádní skřeti, žádné stráže a cesta Průsmykem volná a nestřežená! Výzva! Zhluboka jsem se nadechl, abych se mohl lépe soustředit na kolotoč myšlenek v mojí hlavě. Stačilo by se jen spustit a pak bych byl na svobodě! Stačí tak málo. Nepochyboval jsem o tom, že Cadara, Gileska ani Rufala už neuvidím. Najednou mi to všechno bylo jasné! Proč by se vraceli zpět? Všechno to kolem Y'Beriona byla určitě jen maska, která měla zastřít jejich skutečné úmysly a plány na útěk. Mně nechtěli vzít s sebou! Ano, tak to muselo být! Tělem mi proběhlo vzrušující chvění.

"Proč by tu ale nechali Kedrona?" zaduněl mou hlavou hlas a mne jakoby polili studenu vodou. Zchladil mé myšlenky a donutil mne znovu se zamyslet.
Ano! To nejde dohromady, proč by tu Kedron zůstával? Proč nešel s nimi, jestli se vydali na útěk. Bezděky jsem svraštil obočí. Okamžitě jsem zavrhl své předchozí úvahy. Takhle jednoduché to rozhodně není. Že by opravdu šli zachránit Y'Beriona? Blázni! Jsou to blázni, jestli je to, co tvrdí, pravda. Kedron tu zůstal dobrovolně. Věří jim a oddaně na ně čeká. Ani jej nenapadlo, že by mohl utéci, ať už s nimi nebo bez nich! Hlupák. Možná mají dokonce v úmyslu vrátit se stejnou cestou po provaze zpět! U všech bohů!

Nevydržel jsem to, najednou už jsem nemohl více sedět. Nohy mi dřevěněly a v hlavě mne trápily otázky, na které jsem chtěl znát odpověď. Byla tu šance dostat se z toho pekla a já potřeboval vědět, zda ji mohu využít. Vzpomněl jsem si na Gorna s Miltenem a na mnohé další přátele a kamarády, kteří by jistě tuhle příležitost uvítali a neváhali by ani minutu. Už dávno by byli pryč! To jen já, hlupák, jsem tu ještě stále trčel na plošině a přemýšlel a zbytečně se zdržoval, místo abych jednal, zatímco utíkal drahocenný čas.

Postavil jsem se. Plošina zaskřípěla.
"Měl bys vzbudit Gorna." zašeptal mi hlas v hlavě.
Ano, vzbudím Gorna! Ale co Milten? Není ve stavu, kdy by se mohl spustit za takovýchto podmínek dolů z hradeb po chatrném provazu. Zamrazilo mne, najednou jsem nevěděl, co dělat. Potřeboval jsem se poradit a jediný, s kým jsem to mohl probrat, byl Gorn. Zajdeme společně za Miltenem a zjistíme, jak se mu daří. Pokud to jen trochu půjde, odejdeme odtud! Utečeme, i kdybychom jej měli odnést!

Protáhl jsem ztuhlé údy a přitom mi po zádech přeběhl mráz ze vzrušení, které přineslo pomyšlení na svobodu. Chlad mne roztřásl. Moje roztrhané šaty, které spíše připomínaly už jen cáry hadrů, mi neskýtaly příliš velkou ochranu před nočním studeným vzduchem. Našmátral jsem vlhkou zeď a vydal se podél ní po tmě k místu, kde jsem tušil žebřík vedoucí na nádvoří. Plošina zaskřípěla pod mými kroky.

"Kam jdeš?" zeptal se Kedron ze tmy přede mnou.
"Musím si odskočit." zalhal jsem.
"Nikam nechoď, musíš tu zůstat dokud se nevrátí." řekl Kedron. Zdálo se mi, že jsem zahlédl jeho siluetu ve tmě, ale mohla to být jen vidina, kterou si mé oči samy vytvořily.
"Cože?"
"Musíš tu zůstat."
"Musím tu zůstat?" podivil jsem se a příliš se mi nepovedlo zamaskovat nelibý tón, který vzbudila Kedronova slova.
"Ano, bohužel musíš." konstatoval Kedron a bylo slyšet, jak se na plošině přesunul kousek dál od zdi.
Zbystřil jsem. To nevěstilo nic dobrého. Bylo mi jasné, že to Kedron myslí vážně a jen tak mne pryč nepustí. Horečnatě jsem uvažoval, co si teď počít.
"Neblázni Kedrone, jenom si odskočím." zkusil jsem vyjednávat.
"Je mi líto, Diego. Ale nejde to. Jestli chceš chcát, pust to z hradby dolů."
"Ale notak! Jen na chvilku..." nedal jsem se.
"Ne, Diego. Dost už na tom, že jsi se k téhle naší záležitosti připletl! Zůstaneš tu, dokud se ostatní nevrátí zpět a potom si běž, kam chceš."
"Ale..."
"Ne!" přerušil Kedron striktně moje další námitky.

Zlostně jsem se nadechl, tohle se mi přestávalo líbit. Přistihl jsem se, jak bezděčně svírám ruce v pěsti. Kedron byl ve tmě přede mnou a klidně tiše oddychoval. Cítil jsem jeho ostražitost, čekal na sebemenší pohyb, který by nasvědčoval tomu, že jsem jej neposlechl. Byl ozbrojený. Věděl jsem, že kdybychom se do sebe pustili, mohlo by to dopadnou velmi špatně a samozřejmě s mnohem větší pravděpodobností pro mne. Neměl jsem u sebe meč. Setrval jsem na místě a přemýšlel, jak z toho ven. Čas ubíhal a v sázce byla svoboda pro mne i pro mé přátele.

"Myslíš, že se ještě vrátí, Kedrone?" ušklíbl jsem se ironicky.
"Co?"
"Myslíš, že se Cadar a ostatní vrátí zpět?"
Kedron se překvapeně nadechl a slova mu zamrzla na rtech.
"Jsi blázen, když tomu věříš." pokračoval jsem.
"Jak to myslíš?" šeptl Kedron.
"Copak nevidíš tu příležitost? Cožpak ti nedochází, že tohle je ideální příležitost utéct pryč z tohohle pekla na zemi?"
Nastalo ticho, ve kterém jsem slyšel jen Kedronův zrychlený dech. Moje slova jej evidentně překvapila. Na tohle zřejmě ani nepomyslel, tak byl oddán té hlouposti kolem Spáče.
"Hloupost!" vyhrkl po chvíli nepřesvědčivě a hned, jakoby sám sebe přesvědčoval, vychrlil, "Cadar nelže, nikdy mi nelhal! Vrátí se, ty to nechápeš!"
"Ty to nechápeš!" vykřikl jsem skoro a Kedron varovně zasyčel, abych se ztišil.
Stáli jsme proti sobě, jeden druhého jsme neviděli, jen se slyšeli. Celé mé tělo se chvělo vzrušením. Přitom jsem čekal na sebemenší příležitost, kdy bych mohl kolem Kedrona proklouznout k žebříku. Povedlo se mi vyvést jej z rovnováhy. To byl poloviční úspěch.

"Spáč by tohle nedopustil." zamumlal Kedron.
"Co to je za pitomost, ten tvůj Spáč?!" vykřikl jsem přidušeně. "Jste všichni blázni! Tohle je skvělá příležitost zmizet odsud a vyhnout se smrti a ty tu žvatláš takové hlouposti, zatímco noci ubývá! Dojdu jen pro své přátelé a spustíme se dolů. Neboj se, nijak to tobě a tvým kamarádům neublíží. Můžeš si tu pak stát klidně do rána a meditovat nebo tak."
Slyšel jsem ostré nadechnutí a pak zazněla zlostná slova, "Tak je to tedy! Chceš ohrozit pokus o záchranu Y'Beriona!"
"Ne! Ty to nechápeš! Chci odtud jen zmizet. Kdybys měl v hlavě trochu mozku, pochopil bys to a zmizel bys taky!"
"Ne!" odsekl zlostně. "Nikam se nehneš! To je moje poslední slovo."
"Kdo jsi, že mi poroučíš?!" zvolal jsem vztekle.
"Jsem Spáčovou rukou a když bude třeba, zabiju tě! Nic nesmí ohrozit zdar našeho poslání."

Najednou začal mluvit divně. S těmito slovy, jakoby jeho hlas začal nabírat na síle a hlavně na přesvědčivosti. Dodával si tím odvahy a mě, kdo ví proč, zamrazilo. Spáčova ruka - když to Kedron vyslovil, proletěl kolem hlasitější závan větru a rozezněl meluzínu pod hradními střechami a v puklinách hradby. Shoda náhod, ale moje odhodlání, prorazit přes Kedrona za každou cenu, to poněkud zchladilo. Umínil jsem si před tím, že se s tím hlupcem nebudu už víc bavit a jednu mu místo toho vrazím, ale elán poněkud vyprchal a přistihl jsem se, že už zase přemýšlím, jak to vyřešit po dobrém. Nikdy jsem neměl rád to pobožné slovíčkaření, naskakovala mi z něj husí kůže. Ačkoli jsem nepochyboval, že Spáč je pouhopouhý výmysl pološílených hlav vězňů, když Kedron začal mluvit takhle a volal na pomoc Spáče, zamrazilo mne v kostech.

"Kedrone, přemýšlej přeci!" řekl jsem a potichu se počal přibližovat. Chtěl jsem kolem v nestřeženém okamžiku proklouznout a zmizet. S Gornem, myslel jsem si, to půjde vyřešit mnohem snáze.
Neodpověděl mi. Místo toho jsem zaslechl zvuk taseného ostří. Byl v pozoru a své výhružky myslel vážně.
"Stůj, Diego! Nerad bych tě měl na svědomí." řekl chladně.
A tak jsem poslechl. Vzmáhala se ve mne zlost, ale cítil jsem i strach a ten mi spoutával ruce. Omývaly mne vlny zoufalství z toho, že promarním takovou jedinečnou šanci na útěk, ale chvílemi zahořela i naděje, že se mi přeci jen podaří nějak Kedrona přesvědčit nebo alespoň obelstít.

Opřel jsem se o zeď a soustředil se na pomalé hluboké dýchání. Pomáhalo mi to získat potřebný klid a soustředěnost. Už mnohokrát se mi to v údolí osvědčilo a i teď to fungovalo. Zklidnil jsem vír myšlenek a shrnul fakta. Moje situace byla jasná. Jsem na dřevěné plošině, z které visí lano, jenž vede do bezpečí pryč z tohohle pekla. Mohl bych utéci hned, ale jsou tu mí přátelé a ty zde nemohu nechat, to je jasné. Bez nich bych nemohl odejít! Od přátel mě dělí šílený chlap, který je pro svou fanatickou myšlenku schopen zabíjet. Nelze s ním rozumně mluvit. Obejít jej nemohu, je pozorný. Zbývá jen jediné řešení - musím se ho zbavit!

Nasál jsem do plic ledový noční vzduch a zavřel oči. Rozhodl jsem se a teď jsem sbíral síly. Mé tělo se bezděčně chvělo nervozitou a strachem. Na jednu stranu se mi příčilo bojovat s Kedronem, ale na druhou stranu jsem jej viděl jako nepřítele, který mi stojí v cestě.

V údolí funguje jedno jednoduché pravidlo, i když by se zdánlivě zdálo, že je mnohem složitější. Jakmile zde totiž někoho vidíte jako nepřítele, nic vám nebrání v tom, aby jste mu bez výčitek vrazili nůž do břicha. Byl jsem tu už dlouho a tohle hrozné pravidlo se uplatňovalo i na mně. Bylo jedno, zda to byl váš největší nepřítel, kamarád, otec nebo bratr. Když vám stál v cestě mezi životem a smrtí, nehrálo to roli. Údolí ve vás tohle morální rozhodování omezilo jen na pouhé pudy - pouhou snahu o přežití a vše ostatní šlo stranou. Výčitky se přeci mohou dostavit později... Kedron nebyl můj nepřítel, ale rychle se jím svým jednáním stával. Usnadnil mi to.

Vzpomněl jsem si, že zhruba v místech, kde stojím, bylo o stěnu opřeno několik loučí, které zde muži měli připravené k zapálení. Pomalu jsem se natáhl, chvilku jsem šmátral u zdi a skutečně jsem je nahmatal. S největší tichostí jsem jednu z nich uchopil do ruky a opět se narovnal. Solidní dřevěná pochodeň v ruce mi dodala odvahy.

"Kedrone?"
"Ano?"
"Pověz mi něco o tom vašem Spáči."
"Co?" podivil se. "Vážně tě to zajímá?"
Z jeho hlasu zněla podezřívavost. Bál jsem se, že tuší. Snažil jsem se být co nejtišší, ale ten parchant mě mohl slyšet, když jsem bral pochodeň.
"Ano, zajímá mne to. Když už tu musím trčet, alespoň si poslechnu něco o tom bohovi. Nudím se tu a neříkej, že ty ne." řekl jsem a snažil se, aby to působilo co nejlhostejněji, znuděně a hlavně přirozeně.
Zřejmě mi uvěřil můj zájem. Chvíli snad váhal, ale nakonec mi vyhověl. Nejdříve mlčel a přemýšlel, ale pak začal vyprávět. Zprvu mluvil jaksi neochotně, ale za chvilku se zaujal svým vlastním vyprávěním a potom už mluvil plynule.
"Spáč je prastarý a mocný bůh, který dlel v dlouhém, předlouhém spánku. Uvrhli jej do něj bohové trojice, kteří se proti němu spolčili v dávných dobách."
"To ti řekl on sám?" zeptal jsem se hlavně proto, abych udržel domnění zájmu.
"To říká Y'Berion. Spáč k němu mluví. Sdělil mu, že když bude poslouchat jeho rad a učiní, co je předurčeno, Bůh jej vysvobodí z tohoto vězení a nás všechny s ním."
"Nás všechny?"
"Ne, bezvěrce ne! Jen jeho věrné stoupence samozřejmě." ušklíbl se Kedron jakoby snad vyhrál převeliké jmění, jenž mu zaručovalo pokoj a blahobyt až do konce života a mluvil a vyprávěl dál.
Mluvil plynule, mluvil se zaujetím, ale mluvil žvásty! Mělo to však svojí výhodu. Během toho, co mluvil, jsem se přesunul nenápadně a co nejtišeji co nejblíže k němu. Soustředěně jsem poslouchal, ale ani ne tak to co říká, jako spíš odkud přichází jeho hlas. V ruce jsem třímal pochodeň a lehce s ní pohupoval. Zrovna povídal cosi o nějakém proroctví, které předpovídá nějaké veliké události, ale tomu jsem nevěnoval pozornost.

"...a potom přijde veliký den a..."
Dutá silná rána ukončila proud jeho slov. S heknutím padl na zem až plošina zaduněla. Už nezaznělo ani jedno slovo. Strnul jsem na místě a poslouchal. Chvíli chrčel pode mnou, ale pak se rozhostilo ticho. Dýchal, ale byl v bezvědomí. Pohodil jsem si v ruce pochodeň a zašklebil jsem se, spokojen sám se sebou. Praštit toho troubu mi způsobilo nečekané potěšení, které bylo třeba si vychutnat. A tak jsem tam chvíli stál a s prožitkem vdechoval chladný noční vzduch.

Když jsem si vychutnal okamžik, položil jsem opatrně pochodeň na zem vedle Kedrona a našmátral zeď, podél které jsem se dostal k žebříku. Jakmile skončila pobořená zeď, objevila se přede mnou světla pochodní na nádvoří. Byla tma, ale blikající světýlka u paláce působila uklidňujícím dojmem. Slezl jsem po žebříku a chvátal k vyhaslému ohništi opodál, kde chrápali trestanci a mezi nimi, jistě neméně hlasitě, Gorn.

"Sssst! Gorne." strčil jsem do něj, když jsem jej konečně po tmě našel mezi spícími. "Gorne, vstávej!"
Něco zahuhlal ze spánku a pootočil se.
"Gorne!" šťouchl jsem do něj víc.
"Eh! Co je?" procitl konečně a začal o překot vstávat. "Už útočí?" vyhrkl. "Kde mám meč?"
"Tiše! Nevzbuď ostatní!" okřikl jsem jej přidušeně, aby se vzpamatoval
"Co se u všech ďáblů děje?" sykl Gorn zlostně jako člověk, který špatně snáší náhlé probouzení se z tvrdého spánku, zvláště když shledá, že (podle něj) o nic vážného nejde.
"Tišeji, ať nikoho nevzbudíš. Pojď rychle se mnou!" zašeptal jsem, nechtěl jsem nic vysvětlovat u ohně. Nestál jsem o zbytečnou pozornost.
Gorn na to nic neřekl a ne příliš ochotně vstal.
"Stalo se něco s Miltenem?"
"Ne. Nejde o Miltena, i když se ho to vlastně taky dotýká." řekl jsem, popadl jej za ruku a táhl pryč od spících.
"Co se děje Diego?" šeptal Gorn nevrle, ale já na to nedbal.
Dovlekl jsem jej z doslechu a v krátkosti mu všechno vypověděl. Okamžitě přestal reptat a zlost v jeho hlase vystřídala radost a zvědavost. Hned se mu zlepšila nálada, když se dozvěděl, že kus od něj visí ze zdi lano, jenž přináší svobodu. Pověděl jsem mu o Cadarovi a jeho společnících, řekl jsem mu o Kedronovi. Smál se tomu a poplácal mne po zádech. Řekl jsem mu vše, co jsem pokládal za důležité a čekal, co mi poradí.

"To je skvělé! Innos buď pochválen i Adanos!" radoval se Gorn.
"Je tu ale jeden háček, alespoň myslím." řekl jsem.
Gorn se zarazil a čekal, co za háček mám na mysli.
"Co Milten? Je ve stavu, aby se mohl spouštět po provaze?"
"Hmm." zamyslel se Gorn. "Musí jít s námi, zůstat tu nemůže."
"V tom s tebou souhlasím. Neodejdu bez něho." řekl jsem.
"Nezbývá než zjistit, jak na tom je." řekl Gorn. "Jdeme!"
A tak jsme šli ke kapli, kde v malé uličce za ní ležel Milten. Hořel tam oheň a u něj seděli dva mágové. Dávali pozor na zraněné a byli připraveni kdykoli přijít na pomoc, kdyby se někomu přitížilo. Tiše spolu rozmlouvali. Museli jsme si dodat odvahy, abychom k nim přistoupili. Všechno to, co jsme o nich věděli i to, co jsme viděli na vlastní oči, v nás vzbuzovalo obrovský respekt k těm lidem i posvátný strach.

"Co si přejete?" pravil k nám mág s černým knírem, když nás spatřil přicházet v záři ohně. Jeho bystré moudré oči po nás těkaly. Druhý mág mlčel a hleděl do plamenů.
"Eh... No... Chtěli bychom vidět přítele. Leží tam v uličce za vámi." počal jsem vysvětlovat, když jsem viděl, že Gorn se ke slovu nemá. "Byl zraněn a mi bychom rádi věděli, jak je na tom teď."
"Nuže dobrá. Běžte se podívat na svého přítele." řekl klidným hlasem mág a gestem ruky nás propustil.
Vůbec jsem nečekal, že to půjde tak snadno. Očekával jsem spíše drsnou buzeraci ve stylu dozorců, ale mágové byli jiní. Byli to boží služebníci a nikoli burani, jako celá místní posádka. Vydali jsme se tedy do uličky, kde sporé pochodně osvětlovaly ležící raněné. Pamatovali jsme si, kde leží Milten a tak jsme jej ihned našli. Ležel stále v téže pozici, ve které jsme jej opustili, ale zdálo se mi, že dýchá silněji a nakolik jsem mohl posoudit v chabé záři nedalekých pochodní na zdech, že má i zdravější barvu v obličeji.

Poklekli jsme u něj a chvíli se na něj dívali, jak tiše spí. Další tíha, která mne celý den tížila, ze mne spadla. Vypadal opravdu lépe, i když na něm bylo dobře vidět, co všechno musel vytrpět. Vpadlé oči s temnými kruhy, popraskané oschlé rty, špína ve tváři a zaschlá krev na vězeňském oděvu i na kůži. Vypadal však přesto o mnoho lépe, než-li ve dne! Mnohem lépe. Snad to nebylo pouze tou nocí...

Zachytil jsem Gornův pohled, který jakoby se ptal "Co teď?".
"Miltene?" zašeptal jsem. "Miltene? Jestli mne slyšíš, vzbuď se."
Žádná reakce. Milt
en spal jako zabitý. Podíval jsem se na Gorna a naše pohledy se střetly a i můj teď jakoby se ptal "Co teď?". Gorn to zkusil.
"Miltene! Vstávej!" šťouchl do něj zlehka. "Dělej chlape!"
Milten zasténal a pootevřel rty. Naše pohledy se zase střetly a tentokrát v nich svítila radostná světýlka.
"Miltene! To jsme my. Já a Diego. Slyšíš?" zkoušel to dál Gorn a přitom se osmělil k dalšímu, silnějšímu, šťouchnutí.
Milten otevřel oči a zahleděl se někam k nebi skrze mne, jako bych tam ani nebyl. Trochu mne zamrazilo. Probíral se jakoby z těžkého snu a mi jsme jej nechtěli rušit. Měli jsme čas, hlavně nic neuspěchat. Hleděli jsme na něj s napětím. Mžoural nepřítomně do nebe jakoby byl k smrti unaven. Zlehka pohyboval rty jakoby snad chtěl cosi říci a sykavý slabý dech mu unikal z úst.

"Miltene." špitl jsem.
Jeho oči se pomalu, pomalu jako plynou věky tohoto světa, svezly na mne. Zamrazilo mne podruhé. Jakoby to snad ani nebyly oči mého přítele Miltena. Dívaly se jaksi cize, nepřítomně, jakoby mne snad nepoznávaly. Tupě hleděly na mne a zrovna tak mohly hledět na kámen nebo na zeď.

"Miltene, jak je ti?" zeptal jsem se a chytl jej za ruku.
Ucukl a zeptal se, "Kdo jste?"
Zamrazilo mne po třetí a nejsilněji. Srdce se mi skoro zastavilo úlekem nad těmi slovy, co právě přerývavě vyslovil. Vystřelil jsem pohledem po Gornovi s žádostí o pomoc, ale i on hleděl jako opařený na Miltena a nemohl uvěřit, že jeho uši slyší dobře.
"Kde to jsem?" zašeptal ztěžka Milten a opsal pohledem pomalý půlkruh až spočinul očima na Gornovi.
"A kdo jsi ty?"
Gorn naprázdno otevřel ústa a zakroutil hlavou v údivném gestu. Pak vstal a pozpátku ustupoval a stále přitom hleděl na Miltena, jakoby zíral na zjevení. V jeho tváři se odrážela směsice pocitů, které jím zmítaly stejně jako mnou. Překvapení, zděšení, starost a bolest, strach... Ta tam byla tvář neochvějného bojovníka.

Zmizel ve tmě, ale já zůstal. Nedokázal jsem se zvednout a utéct, tak jako Gorn, i když bych to nejraději udělal. Naděje, že to všechno je jen chvilková záležitost, že Milten blouzní a že má jen na chvíli zatemněnou mysl, mi dodala odvahu, znovu na něj promluvit. Představil jsem se mu a čekal, co mi odpoví. Dlouho mlčel a upíral na mne ztrápený pohled, jak se marně snažil najít v hloubi mysli něco - cokoli, co by mu řeklo, kdo je ten člověk, co se nad ním sklání. Připomínal jsem mu, kdo jsem. Vytahoval jsem na světlo všelijaké příhody, naše seznámení, naše zážitky. Nic nepomohlo. Hleděl na mne stále ztrápeněji a s námahou kroutil hlavou a říkal, "Ne, nepoznávám vás. Promiňte."

Existuje na světe mnoho hrůz a mají mnoho podob. Takovou hrůzu, jako byla tato, jsem nezažil nikdy v životě, ani před tím a už naštěstí ani potom. Je hrůzné hledět do očí člověka, kterého dobře znáte, přítele, jenž s vámi zažíval dobré i zlé. Někoho, koho máte rád. Hledíte do jeho očí a on vás nepoznává. Je to on a přeci není a vy nevíte, jak pomoci, co udělat. Je strašné vědět, že zmizel! Je tu a není. Byl tu a nebude. Hrůza, jenž nemá podobu smrti ani nepřítele. Hrůza, jejíž strašlivá síla a zrůdnost spočívá v pouhém nevinném cizím pohledu očí, které jste znali a už neznáte. Ztratili jste je.

Zíral jsem, neschopen slova, na Miltena, jenž už nebyl tím, koho jsem znával. V tom se v záři pochodní kolem objevil Gorn a s ním onen mág, jenž nám dovolil navštívit přítele.
"To je on!" ukázal bledý Gorn na Miltena, který na přicházející dvojici upřel své znavené nechápající oči.
"Kde to jsem?" zamumlal v naději, že snad ten cizím člověk v tom podivném rouchu odpoví na jeho svíravé pálivé otázky.
Gorn poodstoupil a pustil mága před sebe. Mág poklekl k Miltenově a pozorně si jej prohlížel. Položil mu dlaň na čelo a na chvíli jakoby se soustředil. Pak mu pohlédl do očí, prohlédl ránu a chvíli jej pozoroval. Milten jen těkal pohledem z mága na nás a zpět a zdálo se, že vůbec nechápe, kde je a co se s ním děje. Bylo to hrozné. Mág po chvíli vstal a pokynul nám, abychom jej následovali. Zastavil se kousek opodál u zdi. Viseli jsme mu na rtech a doufali, že nám poví něco povzbudivého, že zažene naše obavy.

"Co je mu? Jakto, že si nic nepamatuje?" vyhrkl Gorn na mága.
Mág promluvil, "Jeho mysl utrpěla. Poranil si hlavu, nejspíše při pádu."
"A z toho plyne?" netrpělivě mu skočil do řeči Gorn.
"Z toho plyne, že ztratil paměť."
"To vidím taky!" zlostně vyprskl Gorn. "Tak s tím, pro boha, něco udělejte!"
"Zde je naše moc krátká." mluvil klidně mág, nedbaje na Gornův vzteklý hlas. "Byl v božích rukou a stále je. Musíte doufat, že se mu paměť snad jednou vrátí. Lituji."
"Ty!" zařval Gorn a sápal se po mágovi. "Najednou je vaše moc krátká, jo?! Nechceš mu pomoct parchante! Nestojíme ti za to, co!"
Ztratil nervy a popadl mága za jeho krásný talár. Tohle zavánělo průšvihem! Mág se držel, ale do obličeje mu vtrhla rudá barva. Vztáhnout ruku na služebníka Innosova si nezadá s rozsudkem smrti. To jsem věděl moc dobře! Vrhl jsem se mezi ně, ale než jsem se stačil dostat mezi Gorna a mága, mág odstrčil Gorna s takovou silou, že ten ztratil rovnováhu a s heknutím spadl na zadek a chvíli zůstal překvapeně zírat na rozzuřeného mága. Podcenil jeho sílu a musím se přiznat, že i já jsem byl velmi překvapen. Gorn byl býk a mág jej srazil jakoby nic! Nabyl jsme duchapřítomnosti a vtrhl mezi ně, protože jsem viděl, že v Gornovi se vzmáhá zuřivost s ještě větši silou. Chtěl vstát a pak by bylo zle, ať už s ním nebo s mágem.

"Dost!" zakřičel jsem a srazil dlaní Gorna zpět na zadek. "To by stačilo!"
Mág stál a v očích mu plála zloba. Bál jsem se o Gorna. Čekal jsem, když něj mág udělá mastný flek nějakým kouzlem. "Co se tu děje?" ozvalo se za námi.
Přispěchal druhý mág, který zaslechl vztekajícího se Gorna. Gorn vstal a vrhl po něm zlý vražený pohled. Otřepal se a pak probodl pohledem i prvního mága a dokonce i mne. Jeho slova však patřila jen mágům. Tedy alespoň jsem v to doufal. "Jste sviňáci! Všichni!" s tím se otočil na patě a odkráčel. Tušil jsem, jak těžké pro něj musí být tohle konání - odejít z boje pro něj muselo být strašlivě potupné a žádalo si to jistě to největší sebezapření. Dusil v sobě obrovský vztek.

První mág se jakž takž uklidnil. Měl pevnou vůli, ale i přesto v jeho slovech, která pak řekl mne, byla slyšet zloba. "Stačilo málo a musel bych jej zabít!"
"Omluvte ho, pane. Má strach o přítele. Je trochu prudký."
"Neomlouvej ho!" odsekl mi mág prudce a přitom blýskl očima. Chtěl odejít.
Druhý mág mne probodával nepříliš pěkným pohledem. Bylo mi jako chlapci, kterého chytl soused na švestkách a vede ho před zraky svědků potupně městem k otci, aby mu vyčinil. Styděl jsem se za Gornovo jednání a bál jsem se toho, jaký to asi může mít dopad, pokud se mágové rozhodnou nenechat incident jen tak.

"Odpuste." omluvil jsem se nejen za sebe, ale i za Gorna. "Odpuste mou troufalost, že se po tom všem mám odvahu ještě zeptat, ale..." mág se otočil a upřel na mne bezvýrazný pohled, z kterého mne i přesto mrazilo. "Jaká je naděje, že se vrátí jeho paměť?" dodal jsem rychle, než-li jsem si to mohl rozmyslet. Mágův pohled mi bral vítr z plachet, nejraději bych zmizel.

Čekal jsem výbuch mágova hněvu, ale k mému překvapení zněla jeho odpověď už docela klidně. V duchu jsme se klaněl před jeho sebedisciplínou a vůlí.
"Nevím. Možná se upamatuje zítra, možná za měsíc a možná nikdy. Modli se."
Pak oba mágové bez dalšího slova odešli.
Jeho odpověď mne ještě víc zdrtila, i když jsem ji vlastně znal už před tím. Vytušil jsem ji. Naděje vyhasla a vystřídala ji bezradnost. Pohlédl jsem k provizorním lůžkům u zdi. Milten měl zavřené oči a spal. Na jeho tváři zářil klid. Pochodeň nad ním ve zdi zaprskala a zhasla. Kolem mne potemnělo a já jej ztratil z očí.