Čas utíkal nesmírně rychle. Půlhodinová přestávka k naší smůle brzy skončila. Dozorci na nás začali netrpělivě řvát a my jsme byli donuceni opět vzít do rukou své krumpáče a pustit se do práce. Ó jak jsme nesnášel tenhle pekelný nástroj! Kolikrát jen jsem zatoužil rozpřáhnout se a zabořit jej do prsou někomu z krutých dozorců! Naštěstí jsem měl dost rozumu a i v nejtemnějším zoufalství a vzteku jsem se ovládl. Se sevřenými rty jsem si nechal líbit příkoří s nadějí, že se snad jednou pomstím. Byli však tací, co se ovládnout nedokázali. Ti skončili rychlou a krutou smrtí mečem či kuší strážců. Lidský život tu, v Hornickém údolí, měl rozdílnou cenu. Životy ubohých kopáčů neměly téměř žádnou, avšak životy stráží a vojáků byly důležité. Nakládali s námi jako se zvířaty! Šikanovali nás, týrali a bili nás. Zde v údolí se nacházela ta nejhorší zběř z královských stráží. Našly se však i vyjímky. Těch ale bylo málo.

Během přestávky se vystřídali dozorci. Na místo našeho měl také nastoupit nový. Měl jsem špatné tušení, jakýsi pocit neklidu, svíravý pocit v krku. Předtucha! Ani jsem nemusel dlouho čekat, aby se to potvrdilo!

Náš nový dozorce se brzo objevil. Kráčel rychlým krokem a jeho zamračená tvář nevěstila nic dobrého. Moc dobře jsem ho znal! Došel až na počátek štoly a tam se posadil na jeden větší plochý kámen. Zatím si nás nevšímal. To jsme jenom uvítali, protože tenhle chlap byl proslulý svou krutostí a zlou škodolibou povahou. Patřil k těm nejhorším strážím v dole. Mezi kopáči byl proslulý svým nemilosrdným podlým chováním.

Nezbývalo nám nic jiného, než se zase pustit do té otročiny. Nechtěli jsme hned na začátku proti sobě poštvat to chlapa. Zatím seděl na kameni a tupě zíral před sebe. Jeho veškerá práce obnášela to, že se jen tak poflakoval, hlídal nás kopáče, jestli pracujeme, nadával nám a terorizoval nás. Dělalo mu to očividně dobře. Jmenoval se Burns. Byl to podsaditý chlapík s kulatým obličejem, černými nakrátko střiženými vlasy a malými prasečími očky, kterými bedlivě pozoroval, jestli náhodou některý z kopáčů nefláká svojí práci. Když někoho přistihl, začal zuřivě řvát a nadávat a okamžitě stál u přistiženého se svým obuškem. Jednou, dvakrát, ho přetáhl po zádech a od té chvíle mu dělal ze života ještě větší peklo než doposud. Je nutné podotknout, že ze všech kopáčů, které měl pod dohledem, přistihl už každého nejméně jednou. Na každém si něco našel! Na mne měl obzvlášť spadeno.

Jednou, kdysi dávno, alespoň tak mi to připadá, jsem se mu postavil. Byl jsem tehdy v údolí krátce a nevěděl jsem pořádně, jak to tu chodí. Zastal jsem se jednoho z horníků, když mu Burns právě uštědřoval "výplatu" za to, že si chtěl na chvilku odpočinout mimo čas, který měl vyhrazen. Když Burns viděl, že jsem si dovolil protestovat proti jeho chování, dostal nevýslovný vztek a zmlátil mne svým obuškem tak, že jsem několik dní nemohl pracovat. Neměl jsem tehdy možnost se bránit, ačkoli bych ho jistě porazil, kdybych měl v rukou alespoň klacek. Se zbraní jsem dovedl zacházet celkem slušně. Bohužel, tehdy jsem žádnou zbraň neměl. Jak jsem řekl, nemohl jsem se několik dní pořádně hýbat. K Burnsově smůle šel okolo zrovna Hart a viděl ho, jak mne bil obuškem hlava nehlava. Burns se nemohl vymluvit na úraz, jako to často dělával, a Hart ho za to sjel a dokonce, ačkoliv to Burns nikdy nepřiznal, se povídalo, že mu strhl prémie z platu. To Burnse poštvalo proti mně ještě víc a nebylo šichty, na které by mne to nějak nedal najevo. Vždycky si mne brával mezi svoje kopáče a já jen čekal, co pro mne zase to starý prase vymyslelo za pomstu.

Tentokrát byl ale Burns podivně zasmušilý a nejevil sebemenší zájem o práci kopáčů. Ani mne si zatím nevšiml! Tiše kamsi zíral, a kdybych ho neznal, řekl bych, že snad přemýšlí! Kopáči si toho brzy všimli a zvolnili nenápadně práci. Já jsem mával dál svým krumpáčem tak, jak jsem se to za tu dobu zde v dole naučil. Důležité bylo pracovat tak, abych se co nejvíce šetřil, ale zároveň tak, abych zbytečně Burnse nepobuřoval.

Čas plynul. Vlastně, abych byl přesnější, nesnesitelně se vlekl. Naučil jsem se nemyslet na to. Nemyslel jsem vůbec na nic. Jen jsem tupě doloval rudu. Když pracovaly ruce, nepracovala hlava. Kdybych to tak nedělal, zbláznil bych se! Dnes se mi to ale úplně nedařilo. Musel jsem neustále myslet na svoji minulost. Ačkoli jsem se snažil vypudit nepříjemné myšlenky, dotěrné obrazy z mého dřívějšího života se mi neustále proháněly v hlavě. Myslel jsem na svůj dům v Khorinisu a taky na to, jak jsem o něj díky podrazákovi Gerbrandtovi přišel. V údolí jsem se ocitl díky veliké nespravedlnosti! Kdysi jsem býval poctivým občanem města. Docela se mi dařilo a žil jsem si na vysoké noze. Můj krásný dům stál v Horní čtvrti Khorinisu. Živil jsem se obchodováním a moje slovo mělo váhu u mnoha lidí. Živnost jsem zdědil po otci, věhlasném obchodníkovi. Měl jsem dost přátel a známých. Žil jsem si jako v bavlnce, daleko od války a skřetů v Myrtaně. Obchodoval jsem s různým zbožím i službami a měl jsem obstojné zisky. Pak jsem ale rozjel velký obchod společně s mým, tehdy jsem si to tedy myslel, přítelem Gerbrandtem. Všechno vypadalo dobře a obchod se začal vyplácet, pak na mne ale Gerbrandt ušil boudu. Udělal na mne veliký podraz, zkompromitoval mne a nakonec udal strážím. Chtěl všechno jenom pro sebe a já mu stál v cestě a tak se mne pokusil zbavit. Zavřeli mne a povolali před soud. Gerbrandt se docela bravurně pojistil proti mé veškeré obhajobě. I přes veškerou mou snahu jsem se neobhájil a byl jsem odsouzen k trestu. Tehdy se veškeří vězni posílali rovnou sem do Hornického údolí bez nějakých větších soudních opletaček a tak jsem se v Khoriniském vězení příliš neohřál...

Gerbrandt si na svém podrazu pořádně přilepšil. Nejspíš si teď hřeje svůj tlustej zadek někde v mém domě, pije dobré víno, cpe se dobrým jídlem a směje se mi. Rozhodně to byl velký skok, z rozedrané chatrče v přístavu přímo do pěkného domu v Horní čtvrti! Všivák jeden mizernej! Pěkně jsem mu naletěl! Tiše jsem v sobě živil naději na spravedlivou pomstu. Jednou, až se odtud dostanu, najdu toho mizeru a pořádně to s ním proberu! Bude toho litovat!

Z myšlenek na minulost mne vytrhnul hlas zvonku. Další tři hodiny jsou pryč! Už tedy zbývá jen osmnáct hodin roboty. Byl jsem docela příjemně překvapen, protože se mi zdálo, že ty tři hodiny utekly docela rychle. Kopáči složili nářadí a vydali se do hlavní šachty. Šel jsem spolu s nimi pro svůj příděl vody. Žízeň mne soužila už dlouho. V dole sice bylo vody dost, ale tekla hlouběji v jeskyních. Tam šuměly podzemní bystřiny a ležela tichá bezedná jezera. Z kapek, které padaly ze stropu naší štoly, se člověk nenapil. Mohl si nanejvýš připomenout chuť té životadárné tekutiny. To ale spíš žízeň zvyšovalo.

Burns seděl pořád na kameni a prohlížel si kopáče, kteří procházeli kolem něj, jednoho po druhém. Nikdo se mu nepodíval do očí. Nikdo ho nechtěl zbytečně rozzuřit. Procházel jsem jako poslední. Když na mne upřel Burns své zlé oči, jeho zamračený obličej přešel ve výraz vzteku. "Hej ty! Kam si myslíš že jdeš?!", zasyčel na mne vztekle.
"Jdu se napít", odpověděl jsem.
"Tak to se hochu silně pleteš", ušklíbl se pohrdavě.
"Mám nárok na svůj příděl!", bránil jsem se.
"Vážně?! Mám takovej pocit, že už jsi ho vypil ne?!", pokračoval Burns a pobaveně se šklebil a rozhlížel se přitom po ostatních, jestli někdo nemá nějaké námitky.
"Já mám dojem, že ne!", odsekl jsem.
To jsem asi neměl dělat, protože v zápětí Burns zbrunátněl a vyprskl na mne: "Ty hajzle! Kdo si myslíš že seš?! Já ti ukážu odporovat mi! Táhni makat nebo tě snad zabiju ty prase!", řval na mne. Vstal a výhružně na mne poulil svá zarudlá prasečí očka. V ruce třímal svůj obušek s gestem, které svědčilo o tom, že ho chce použít. Radši jsem se otočil, protože představa, jak mi obušek tancuje po zádech, mne příliš nelákala. Přepadl mne ohromný vztek ale ovládl jsem se.
"Ještě jednou si na mě otevřeš tu svojí čubčí držku ty zkurvysynu a přísahám, že tě zabiju!", syčel za mnou Burns.
"Popadni ten zasranej krumpáč a koukej dělat!"

Zvedl jsem ten pekelný nástroj a chvíli přemýšlel, jestli s ním nemám Burnse pořádně praštit, ale nakonec jsem se rozpřáhl a udeřil do skály. Houf jisker odlétl stranou a kus skály se odštípl. Burns mi ještě chvíli nadával, ale potom se zklidnil, spokojeně se usadil zpět na kámen. Pro tentokrát vyhrál, ale jednou se snad pomstím!

Přestávka plynula. Já však žádnou neměl. Moje myšlenky se točily okolo msty, představoval jsem si nejrůznější situace, ve kterých bych vykonal kýženou spravedlnost, ale to bylo tak asi jediné, co jsem mohl v mém postavení dělat. Mlátil jsem dál do skály a vybíjel si vztek. Musím říct, že to dost pomáhalo a já jsem se brzy uklidnil. Opět jsem se začal pohybovat úsporně a s rozvahou. Šichta bude ještě dlouhá! Musím šetřit síly!

Ostatní kopáči zatím odpočívali. Přestávka však rychle uplynula a oni se brzy začali vracet. Burns se opět zvedl z kamene a začal je popohánět a jako vždy jim nadával.

Přistoupil ke mne Milten a tiše mi řekl: "Nenech se zbytečně vyprovokovat. On na to čeká! Vidím mu to na očích. Jednou přijde spravedlnost a my ...."
"Co tam děláte vy parchanti!?", zařval na nás Burns, když nás spatřil, jak spolu hovoříme, "Táhněte makat nebo vás přetáhnu lemplové!"

Milten se rychle otočil a vrátil se k práci. Nestačil dokončit větu, ale já veděl, co chtěl říct. Jednou se pomstíme! Podíval jsem se nenápadně na Miltena. Setkal jsem se s jeho pohledem. Mlčky jsem kývl hlavou a on mi kývnutím odpověděl. Milten byl docela vysoký chlapík. Měl bystré oči, které svědčily o jeho přemýšlivé povaze. Jeho útlé avšak vypracované tělo bylo utužené těžkou prací v dole. Neznal jsem ho dlouho, protože donedávna pracoval v Novém dole, ale za tu chvilku jsem si ho oblíbil. Byl to Gornův přítel. Pracovali jsme spolu s Miltenem na palisádě, a tam jsme své nové přátelství utužili. Nevím za co tu byl, ale jsem si jistý, že to nebyl žádný velký zločin. Milten byl klidný a nevyhledával spory a stranil se veškerých rozepří a šarvátek, které zde mezi vězni vznikaly. Milten byl jedním z těch kopáčů, se kterými jsem si opravdu měl co říci, a když byla možnost, často jsme spolu hovořili na různá témata.

Čas dál pomalu plynul. Další hodiny ubíhaly hlemýždím tempem jedna za druhou. Dál a dál jsme kutali rudu, odnášeli natěženou suť na velkou hromadu vedle dýmající tavírny, dál jsme poslouchali nadávky od zlého a zákeřného Burnse. Ten parchant si na mne opravdu tvrdě zasedl. O další přestávce mi opět zakázal můj zasloužený příděl vody a před všemi ostatními kopáči ho vylil na zem. Další tři hodiny jsem pak žíznivý mlátil do skály. O jídle ani nemluvím.

Začínalo to být opravdu nepříjemné. Moje popraskané rty mne bolely od neustálého olizování se, začínalo se mi i špatně dýchat a bylo mi horko. Jazyk se mi lepil na patro a motala se mi hlava. Burns byl očividně spokojený a zlomyslně se usmíval, když procházel kolem mne. Dával mi opravdu do sytosti poznat jak moc mne nenávidí.

Snášel jsem to mlčky. Nic jiného mi ostatně ani nezbývalo. Stěžovat jsem si nemohl, byl jsem jen prostý vězeň! Ostatní kopáči se mne nevšímali, jen Milten se na mne tu a tam soucitně podíval. Nenáviděl Burnse stejně jako já. Každý ho tu nenáviděl!

Když se přiblížila další přestávka a vězni se opět mohli dojít osvěžit, sesunul jsem se unaveně do prachu. Věděl jsem jistě, že já pít nebudu. Milten přišel ke mě a řekl: "Pojď se mnou, máš žízeň a potřebuješ se napít. Sotva stojíš!" "Pochybuju, že mne Burns pustí k vodě. Ten sviňák mne chce zabít.", odpověděl jsem Miltenovi s jistou námahou, jazyk se mi lepil k patru.
"Už to stačilo, pojď.", podal mi ruku a pomohl mi zvednout se ze země. Vstávalo se mi velice těžko. Nohy mne bolely a stálo mne velké úsilí udržet rovnováhu. Vratkým krokem jsem se společně s Miltenem vydal štolou směrem k východu ven do šachty. Tam stál Burns a jakmile nás spatřil, vykročil pevným krokem k nám.
"Kam si myslíš že jdeš pitomče!? Neřekl jsem snad jasně, že budeš makat!?", řval na mne.
"Už má dost pane, bez vody to dlouho nevydrží! Nechte ho být.", zastal se mne Milten.
"Co si to dovoluješ ty sviňáku!? Kdo si myslíš že jsi?!", řval Burns celý rudý a poulil na Miltena svoje prasečí oči, "Já ti ukážu! Oba dva se okamžitě vrátíte pro krumpáče! A hned! Nebudu tolerovat nekázeň!" řval na nás a strkal nás surově zpět do štoly. "Táhněte hovada! Jestli nechcete špatně skončit!", mával za náma obuškem. Otočili jsme se, potlačili jsme vzrůstající zlost a vztek a odešli zpět do štoly.
"Ten všivák! Za to zaplatí!", vrčel vztekle Milten, "Přísahám při Innosovi, že za to zaplatí!"
"Děkuju, že jsi se mi snažil pomoci, ale k ničemu to nebylo. Teď si zkusíš to samý co já.", řekl jsem Miltenovi.
"Už jsem se nemohl dál dívat na to, jak tě šikanuje.", odpověděl mi Milten. "Směnu s Burnsem přežiju. Alespoň v tom nebudeš sám", usmál se.
"Díky chlape, ale to nemuselo být. Burnsovi to jednou vrátíme i s úrokem za všechny, kterým ubližil!"
"O tom nepochybuju. A když to nebudeme my, tak se určitě najde někdo jinej. Burns má tady v údolí mnoho nepřátel. A nemyslím si, že jsou jen mezi vězni. Je to hnusnej protivnej zbabělej parchant a nikdo ho tu nemá moc rád.", řekl Milten a popadl do ruky krumpáč. "Taky máš občas chuť zarazit tuhle věcičku Burnsovi do jeho tlustýho zadku?", zasmál se Milten a významně si prohlížel svůj krumpáč.
"Ne jenom Burnsovi...", odpověděl jsem a usmál jsem se.
Tak uplynula moje další přestávka. Tentokrát to pro mne opět nebyla příjemná odpočinková půlhodina, ale jen další čas, ve kterém jsem musel rozbíjet nerozbitnou skálu Starého dolu. Po přestávce následovaly další tři hodiny otročiny. Bylo mi špatně. Hlava mi teď třeštila jako střep! Žízní jsem už nemohl skoro mluvit. Celá ústa mne pálila a oči mne nesnesitelně štípaly. Ruce sem již vůbec necítil a nemohl jsem se dokonce už ani napřáhnout k úderu. Velmi jsem zeslábl. Moje tempo se neustále zvolňovalo. Špatně se mi dýchalo a trápila mne horečka. Potil jsem se. Bylo mi horko. Burns si všiml mého stavu a postavil se za mne a vysmíval se mi. "Copak, copak? Chlapeček už nemůže? Nemáš náhodou žízeň co?" Přepadl mne nevýslovný vztek. Skřípal jsem zuby a veškerou svou vůlí jsem se soustředil na to, abych se ovládl. Dál jsem se snažil dělat svou práci, jakoby tu Burns nebyl.

"S takovýmhle tempem toho moc nenalámeš blboune!", obořil se na mne Burns náležitě hlasitě, aby to každý kolem slyšel. "Koukej přidat nebo tě budu muset popohnat! Myslíš si, že ti to tvoje flákání bude pořád procházet viď parchante! Tak to se hodně pleteš. Od toho jsem tu já, abych tě naučil to, co nedokázala tvoje máma! Určitě to byla pěkná kurva, co po nocích někde roztahovala nohy kdejakejm chlívákům, když porodila takový prase jako jseš ty...!", smál se Burns a chtěl ještě asi něco peprného dodat, jenže to už nestihl!

V mžiku jsem se otočil a praštil jsem toho parchanta pěstí mezi oči. Svalil se na zem jako špalek. Nebyl na mou ránu vůbec připravený. Nečekal, že bych se odvážil praštit ho. Možná si myslel, že se na nic v mém zbědovaném stavu na nic nezmůžu. Byl si příliš jistý svoji suverenitou dozorce, ale to se velmi zmýlil!

Burns ve mne vyprovokoval veškerý vztek, zlost a zuřivost, co jsem si za dobu pobytu v trestanecké kolonii nashromáždil v sobě. Úplně jsem tomu podlehl! Hučelo mi v hlavě, vztek mi dodal novou obrovskou sílu a chuť se pomstít! Chtěl jsem toho ubohé prase zabít! Ležel pode mnou na zemi a já stál nad ním. Byl tak ubohý! Napřáhl jsem krumpáč a podíval se mu do tváře. Viděl jsem smrtelný děs v jeho očích. Uvědomil si, že zašel příliš daleko, a že to udělám. Viděl moji nepříčetnost, děsivý škleb na mé tváři a hrůza ho přikovala k zemi. Nezmohl se na nic, jen vyděšeně pokyvoval hlavou ze strany na stranu, chrčel a poulil oči.

"Zabiju tě, nic jinýho si nezasloužíš!", zařval jsem a udeřil jsem.
Jistou ránu, která mohla ukončit život toho tyrana a nejspíš by zapříčinila i moji smrt, však zastavili čísi ruce! Vztekle jsem zaječel a otočil se, abych viděl, kdo se opovážil zadržet mne. Byl to Milen!
"Nestojí to za to!", křičel na mne, "Nech toho! Uklidni se!"
Chvíli jsem mu hleděl do očí a potom ze mne opadlo mé šílenství. Přepadla mne smrtelná únava. Zatmělo se mi před očima. V hlavě mi dál hučelo, jako by kolem protékal vodopád a tlukot svého srdce jsem slyšel jako hlasitý buben. Podlomily se mi nohy a sesunul jsem se k zemi. Milten mne podpíral, abych nespadl. Opřel jsem se o zeď. Výbuch vzteku ze mne vyrval poslední zbytky sil, nezmohl jsem se už na nic.
Burns se mezi tím posadil a mnul si nateklou tvář. Zlomil jsem mu nos. Otřel si natržené rty a podíval se na krev, která mu ulpěla na ruce.
"Ty svině! Za to tě zabiju!", zavrčel vzteky bez sebe. Zvedl se ze země a sápal se na mne. Do cesty se mu postavil Milten a několik dalších kopáčů okolo mne vytvořilo jakousi stěnu ze svých těl.
"Co to má znamenat?! Co to děláte?! To je vzpoura!", vyjekl Burns a ustoupil o krok nazpět.
"Zachránil jsem ti život Burnsi!", promluvil klidně Milten, "Uklidni se a přemýšlej."

Burns se však neuklidnil. Naopak ho to ještě víc rozzuřilo. Vrhl na Miltena nenávistný pohled a vyprskl: " Nechám vás všechny pověsit! Za tohle mi zaplatíte!", řval celý nepříčetný chtěl se na mne vrhnout. Milten se však napřáhl a beze slova ho udeřil. Burns se svalil znovu, opět něco takového nečekal. Vztek v jeho tváři teď vystřídalo zděšení. Milten se sehnul a chytil ho pod krkem. "Řekl jsem, abys se uklidnil Burnsi. Domluvíme se.", mluvil tiše a díval se Burnsovi do očí. Burns jen zděšeně zíral na Miltena, štípal ho zoufale do rukou, jak se snažil vyprostit z pevného sevření a chrčel. Nepoznával jsem Miltena! Takhle jsem ho ještě neviděl. Milen sevřel Burnsův krk ještě pevněji. Burns teď jen tiše poslouchal Miltenova slova a byl vyděšený. Všiml jsem se zvláštního nezvyklého výrazu Miltenovy tváře. Nedovedu to blíže popsat, Milten měl v očích takové světlo a vypadal velitelsky. Když mluvil, jakoby Burnsovi přikazoval co má dělat.

Milten pokračoval: "Teď tě pustím a ty odejdeš na své místo a budeš se starat jen o své věci a nás necháš na pokoji! Už nebudeš nikomu ubližovat rozumíš?!", zeptal se Burnse.
"A... a... ano! Už mne pust!", vyjekl Burns.
Milten ho pustil a vstal. Burns se vyškrábal na nohy a couval s vyděšeným pohledem ven ze štoly. "Za... za tohle mi zaplatíš!", křikl na Miltena. Potom se otočil a odkráčel rychlým krokem pryč. Přitom si držel zlomený nos. Mezi tím jsem se jakž takž vzpamatoval. Milten se díval za Burnsem, a potom, když tyran zmizel ze štoly, se otočil ke mne.
"Jsi v pořádku?", zeptal se.
"Jo jsem, už je mi dobře.", odpověděl jsem a pokusil jsem se zvednout. Podařilo se, i když jsem se cítil velice zesláble. Ve skutečnosti mi moc dobře nebylo, spíš dost mizerně, ale nechtěl jsem to přiznat. Opíral jsem se o chladivou stěnu.

"Co teď budete dělat?!", zeptal se jeden z kopáčů. "On to tak nenechá! Pomstí se!"
"Burns je syčák! Za chvíli si pro vás určitě přijdou! A pro nás taky!", přidal se druhý. "Já nechci kvůli vám chcípnout!", naříkal. Koukl jsem na Miltena. Ten byl očividně v klidu.
"Ticho!", okřikl kopáče. "Burns je parchant, to všichni víme. Nebojím se ale, že by šel nahlásit tuhle příhodu. Jak ho znám, bude to další úraz. Burnse tu nemá nikdo rád a nemyslím si, že by za někým šel. Nebude chtít, aby se tahle příhoda roznesla. Vysmáli by se mu, že se nechal zmlátit."
Zdálo se, že Milten má pravdu. Nebo je alespoň pevně přesvědčen, že ji má! Kopáči se trochu uklidnili, ale dívali se na Miltena úkosem a s nedůvěrou.
"Jo, možná máš pravdu. Teď nám to ale pěkně osladí! Až se vrátí, ukáže nám peklo na zemi!", pokračovali kopáči.
"Dopadneme jako on!", ukazovali na mne vystrašeně.
"To si nemyslím.", odpověděl Milten, "Burns si na vás ani nevzpomene. Teď bychom měli jít radši pracovat, než sem někdo přijde. Kdyby něco, nikdo nic neviděl! Rozumíte?", kopáči kývli na souhlas a dali se do práce. Dozorce tu zatím nebyl a tak pracovali jen tak na oko. Milten přišel ke mně.
"Tak to bychom měli.", usmál se na mne.
"Žasnu, jak jsi v klidu.", řekl jsem mu, "Jsme v pěkným průšvihu! Za chvíli tu budou stráže."
"Klid, oni nepřijdou.", odpověděl mi Milten klidně.
"Jak to můžeš vědět? Kde bereš tu jistotu?", ptal jsem se.
"Burns je zbabělý, nechce ostudu, že ho zmlátil kopáč a navíc jsem na něj použil jedno kouzlo."
"Kouzlo?!", podivil jsem se.
"Naučil mne ho Y'Berion. Je jednoduché. Hypnóza. Burns si netroufne cokoli udělat. Poručil jsem mu to.", řekl Milten.
"Ty umíš kouzlit?! To jsem netušil. A Y'Berion? nevěděl jsem, že to je kouzelník!", chrlil jsem ze sebe překvapeně otázky.
"Ne, já umím jenom tohle jedno kouzlo. A to jen díky téhle runě.", řekl a vytáhl odněkud z kapsy zlatý řetízek, na kterém vysel maličký kamínek.
"Tohle je kouzelná runa."

Užasle jsem si runu prohlížel. Na zeleném kamínku byl vyškrábán nebo nakreslen zvláštní symbol. Nějaký podivný znak, který jsem nikdy neviděl. Tak takhle tedy vypadají runy! Už dříve jsem o runách slyšel. Pomocí těchto vzácných artefaktů může člověk kouzlit. Vyrobit kouzelnou runu dovedou jen mágové. Znal jsem jednoho mága z Kruhu Ohně. Přátelil se s mým otcem. Kdysi mi povídal, jak učení mágové tvoří různá kouzla za pomoci magie. Na výrobu je zapotřebí mnoha zvláštních věcí a ingrediencí, které jsou vzácné a většinou dost drahé a je těžké je sehnat. Není to jen tak vyrobit runu! Mocní mágové musí věnovat mnoho času na studium prastarých knih o umění magie, než mohou tvořit kouzelné runy. Jen mistři mezi mágy dokáží tvořit ta nejsilnější kouzla.

"Vypadá to jako nějaká cetka.", řekl jsem.
"Cetka? Možná ve tvých očích. Je to kouzelná runa a je velice cenná. Nikomu neříkej, že ji mám."
"Můžeš se spolehnout. Pověz mi ale proč, když je tak cenná, ti ji Y'Berion jen tak dal?! A má jich Y'Berion víc? Odkud je bere? Je přeci taky vězeň jako my! Proč nepoužije kouzlo a neuteče, když má ty runy?", ptal jsem se Miltena.
"Y'Berion je moudrý muž. Řekl mi, že má zatím jen slabá kouzla. Neřekl odkud je má, možná je dokáže vyrobit? Věří ve svého boha, že mu pomůže dostat se odsud. Runu mi jen půjčil. Prý abych toho boha poznal. Má mi to pomoci navázat s ním spojení."
"Věří v Innose? Nebo v Adannose?"
"Ani v jednoho. Věří ve Spáče."
"Ve Spáče?", podivil jsem se, "Nikdy jsem o něm neslyšel."
"Řekl mi, že měl vizi, ve které slyšel hlas. Prý k němu ten Spáč promlouval. Je přesvědčený, že mu pomůže utéct."
"Tomu nevěřím. Zdá se mi, že na Y'Beriona začíná působit pobyt tady v kolonii poněkud negativně."
"Mně se to taky nezdá. Ale může to tak být. Y'Berion není šílený, je to mystik! Mluví moudře a hodně to ví. Je vzdělaný. Vyzná se v magii. Někteří z kopáčů věří jeho teorii. Představ si, že založil jakési tajné bratrstvo. Má zatím tři členy. Nabídl mi, jestli se nechci připojit. Prý je ve mne skrytá nějaká síla, nebo jak to říkal? Že prý ze mne sálá a bylo by škoda jí nevyužít! Oni se modlí v toho boha, Spáče a věří, že jim pomůže dostat se na svobodu."
"A připojíš se?", zeptal jsem se, zkoumavě jsem si Miltena prohlížel.
"Nevím, přemýšlím o tom, nevím jak se rozhodnout.", odpověděl Milten.
"Já tomu nevěřím. Znám Y'Beriona docela dobře. Nevěděl jsem, že se zabývá něčím takovým. Je to jen neškodný výplod jeho fantazie. Překvapuješ mne Miltene. Myslel jsem si, že máš dost rozumu! Přece nebudeš věřit těmhle nesmyslným báchorkám o nějakém Spáči? Co by jsi získal tím, že by jsi se modlil v nějakého smyšleného boha? Zapomeň na to! Y'Berion se jen k něčemu upnul, nemůžeš se tomu divit. Každý si tu musí něco najít, jinak se zcvokne!"
"Asi máš pravdu.", odpověděl zamyšleně Milen, ale bylo na něm dobře vidět, že o tom i přesto dál přemýšlí. Za tu chvíli, co jsem Miltena znal, jsem snadno poznal, že ho fascinuje magie. Povídal mi o tom, že by se jednou rád stal mágem. Zajímaly ho hvězdy a slunce a staré knihy... Milten byl opravdu pozoruhodný člověk. Druhého takového bych v údolí nepotkal! I když je pravda, že osud do údolí zavál mnoho různých lidí a každý byl jiný...

U vchodu do štoly se objevilo světlo pochodně.
"Ssss, pozor! Někdo sem jde!", sykl jeden z kopáčů. Všichni se okamžitě vrhli do práce.
Pochodeň se brzy přiblížila a mi jsme spatřili dozorce. Došel až k nám a zeptal se: "Jak to vypadá pánové?"
"Pracujeme jak to jde pane.", odpověděl jeden z kopáčů.
"To je dobře. Budu u vchodu do štoly, kdyby bylo něco potřeba.", řekl a otočil se k odchodu, " Jo a ještě něco? Co se stalo Burnsovi? Byl tu přede mnou. Říkal, že tu padalo kamení. Má ošklivě zmalovanej ciferník."
"To je pravda pane.", odpověděl Milten, "Jeden velký kámen ho udeřil do hlavy."
"Kamení jo?", řekl si spíš pro sebe dozorce. "Dobře mu tak!", ušklíbl se, otočil se a odešel.
"Vidíte?! Neříkal jsem to?", zasmál se Milten a pustil se do práce.
"Máme kliku!", řekl jeden z kopáčů a usmál se. Viditelně se mu ulevilo.

Musím se přiznat, že mně se též ulevilo. Spadl nám kámen ze srdce! Milten měl tedy pravdu. Burns nechtěl zveřejňovat skutečnou pravdu o svém zranění a to bylo pro nás moc dobré. Miltenovo kouzlo nejspíš zabralo.
"Zdá se, že od Burnse bude na chvíli pokoj.", řekl jsem kopáči, který stál vedle mne.
"Vypadá to tak. Tenhle novej šéf se mi líbí! Zdá se, že bude dobrej."
"Snad. Vypadá, že má nějaké vychování.", řekl jsem na to a napřáhl svůj krumpáč...