Odcházel jsem z té uličky u hradeb jako opařený. Kolem mágů u ohniště jsem proklouzl jako duch. V hlavě mi vířily děsivé myšlenky. Plán na útěk se zhroutil. Naděje, že můžeme uniknout všichni tři, Gorn, Milten i já, se nesplnila. Milten, ale byl to vůbec Milten? Náš přítel nebyl ve stavu, kdybychom to mohli společně provést. Ale co teď? Vyvrávoral jsem jako opilý na temné nádvoří. Hledal jsem Gorna, ale nikde jsem jej neviděl. Našel si mne sám. Přišel odněkud zezadu a šťouchl do mne, pořádně mne to vyděsilo, ale i vytrhlo z té prokleté letargie.

"Diego?"
"Je to v háji!" sykl jsem šeptem, to ticho kolem k tomu člověka nutilo.
"Co tedy dál?" ptal se Gorn, zlost a vztek z něj už vyprchaly, ale jeho hlas zněl dutě.
"Já nevím," povzdechl jsem si, "netuším."
Rozhostilo se ticho, ale myšlenky v našich hlavách jakoby vyřvávaly, volaly a zněly tak hlasitě, až hlava třeštila. Nemohl jsem tomu uvěřit. Můj přítel, s kterým jsem tu za pár dní (ačkoli jsem měl pocit, že jej znám roky) prožil tolik, kolik jiným vystačí na celý život, ztratil paměť a tím přeřízl lano, které nás pojilo. Přišel jsem si najednou tak osamělý. Trápila mne otázka, zda se to časem zlepší. Třeba zítra a nebo za týden? Až si Milten pořádně odpočine, možná... Jenže ani mág, ten sečtělý vystudovaný kouzelník, který má bohaté zkušenosti s magií, rozmlouvá s bohy, ani ten mág nedokázal na tuto otázku odpovědět, tak jak si na ní mám odpovědět já?!

Gorna zřejmě trápily podobné myšlenky. On, srdcem bojovník, se nerad smiřoval s porážkami jakéhokoli druhu. Nesnášel bezmocnost ještě hůře než já. Ale měl i jiné stránky. Neztrácel tak rychle hlavu a rychle se rozhodoval. Po chvíli mlčení pravil:
"Diego?"
Zdvihl jsem hlavu ze zamyšlení a pohlédl do tmy, odkud přicházel jeho hlas a kde jsem tušil jeho obličej.
"Je třeba se rozhodnout. To, co se stalo je strašný, ale pořád je tu naděje na svobodu."
Zamrazilo mne. To znamenalo rozhodnout se, rozhodnout se mezi svobodou a přítelem! Věděl jsem, že to rozhodování přijde. Vkrádalo se mi do mysli už hezkou chvíli, snažil jsem se mu však vyhnout všemi silami. Gorn jakoby tušil myšlenky, jenž se mi honí hlavou, řekl:
"Pokud ztratil paměť, už to není Milten, jak jsme ho znali."
"Ale paměť se mu může vrátit!" namítl jsem skoro zoufale.
Vzdychl a řekl, "To může, ale kdyby byla velká naděje, nemyslíš, že by nám to ten všivej mág řekl? Copak jsi neviděl, jak se vytáčel a vymlouval?" Gorn se ušklíbl, "Jsou to parchanti, spolčili se s Bergelem! Mi vězni jim za to nestojíme."

Nesouhlasil jsem s tím, co řekl o mázích, ale s tím, že není velká naděje, že se Miltenova paměť vrátí, s tím měl Gorn asi pravdu. Trhalo mne to a žasl jsem, že se to vůbec děje. Po pravdě mne to táhlo na obě strany - zůstat tu s Miltenem a doufat a nebo odejít za svobodou. V prvním případě to s velkou pravděpodobností mohlo znamenat rozsudek smrti buď z rukou skřetů a nebo dozorců, či možná jinak. Smrt tu má rozličné převleky. V druhém případě jako bych na chřípí ucítil hořkosladký závan svobodných slunečních dní i vůni kapek ledového deště, jenž se svobodně snáší k zemi. Viděl jsme na chvíli Khorinis a v něm svůj dům a všechny věci, co jsem měl rád. Ta druhá možnost byla velmi lákavá, mnohem lákavější, než-li tu zůstat za těchto podmínek. Styděl jsem se za to. Doposud jsem pokládal své přátelství k Miltenovi za nezlomné, tmelilo jej přeci tolik prožitých věcí. Dlužil jsem mu mnohé, ale... Přeci jen jsme se zas tak dlouho neznali a teď, když se věci vyvinuly takhle? Rozpolcenost!

"Bylo by bláhovství tu zůstat, Diego." řekl po dlouhé odmlce Gorn a mně se zdálo, jakoby i jemu ta slova šla těžko přes rty. "I Milten by nám to řekl. Zůstat tu rovná se smrti. Skřeti dobudou hrad, to je otázka času a pomoc zvenčí nepřijde. Posádka doufá marně."

Ztěžka jsem se nadechl, měl jsem pocit, jakoby mne kdosi dusil a Gorn pokračoval:
"I kdyby přeci jen přišla, i kdyby se nám nějakým zázrakem podařilo hrad ubránit, co myslíš, že by přišlo pak?"
Nemusel nic dodávat, dovedl jsem si to dobře, moc dobře, představit. Zpátky do dolů! Veškerá tyranie, útlak, všechno to otroctví a krutost by se vrátily a ti, kdo by přežili boj, by pak znovu stáli tváří v tvář zákeřné smrti...
"Pojď za mnou." řekl jsem Gornovi a první dva kroky se mi zdálo, jakoby mi nohy vrostly do země. Modlil jsem se za Miltena. Doufal jsem, že mi to odpustí a zároveň se utěšoval, že to třeba ani nebude nutné, pokud opravdu ztratil paměť natrvalo, ale hned bych za ty myšlenky vrazil facku. Takové rouhání! Takový jsem přítel? Zatímco jsem kráčel k troskám staré věže, kde na dřevěné pozorovatelně vítr pohupoval chatrným lanem, zpytoval jsem své svědomí a snažil se ospravedlnit své jednání. Gorn kráčel za mnou pohroužený ve svých myšlenkách. Snad přemýšlel o tom samém, o čem jsem přemýšlel já.

Noční vítr nám čechral vlasy a cesta se zdála věčností. Cítil jsem se jako spráskaný pes, nicméně jsem kráčel pevně a pevněji dál. Jakmile jsem jednou vykročil, s každým krokem se mi k mému úžasu šlo lehčeji. Lál jsem si za to, proklínal jsem se, ale zároveň mne objal jakýsi zvláštní pocit, který jsem se bál pojmenovat, jako bych se tím snad mohl ještě víc pošpinit. Vždyť už teď jsem přeci opustil svého přítele a bylo jedno, zda ztratil paměť či nikoli. Ten pocit by snad dal nazvat touhou, snad očekáváním ale bál jsem se vyslovit to nejpřesnější pojmenování - radost! Radost z blížící se svobody, jenž byla na dosah! Styděl jsem se za sebe.

Došli jsme k žebříku, jenž se opíral o hradbu. Zastavil jsem se pod ním a naslouchal. Z nádvoří sem nedolehl ani jediný zvuk, jen tu a tam větřík rozezněl meluzínu v hradních zdech a střechách. Jinak nebylo slyšet nic. Šlo mi hlavně o Kedrona. Probudil se už? Doufal jsem, že ne. Snad ještě leží dole na podlaze, protože kdyby číhal někde nahoře ve stínu, jak mi přicházelo na mysl, měli bychom vážný problém, protože byl ozbrojený a jistě by mi neodpustil to, co jsem mu udělal.

"Na co čekáš?" špitl Gorn.
"Sssst!" umlčel jsem ho a ještě chvíli jsem naslouchal. "Jdeme!"
A tak jsem lezl vzhůru a Gorn hned za mnou. Lezli jsme opatrně. Každou chvíli jsem čekal, že odněkud přiletí nůž, nebo mne něco praští do hlavy, ale nic takového se nestalo. Byl jsem na plošině. Gorn po maličké chvilce stanul vedle mne. Našmátral jsem zeď a dal Gornovi znamení, aby čekal. Zeď byla vlhká a drolila se. Tušil jsem zhruba místo, kde jsem omráčil Kedrona. Přesto jsem nečekaně zakopl o jeho tělo. Ještě že jsem se přidržoval zdi, protože jinak bych býval ztratil rovnováhu a pode mnou nalevo bylo hezkých pár metrů propasti.

Kedron, když jsem o něj zakopl, nevydal ani hlásku. Zastavil jsem se a trochu se sklonil, abych slyšel, zda ještě pořád dýchá. Dýchal, byl v hlubokém bezvědomí. Dobrá rána! Pokračoval jsem k místu u zdi, kde stály opřené pochodně, z nichž jednu jsem předtím použil na Kedrona. Byly tu ještě dvě. Vzal jsem si jednu a tu mne napadlo, že jí nemám čím zapálit. Na chvíli mne polil mráz a zpanikařil jsem, ale vzápětí mne napadlo, že Kedron u sebe jistě musí mít křesadlo. Vrátil jsem se tedy k němu a prošacoval mu kapsy. Byly prázdné, křesadlo jsem našel až v té poslední. Krom něj u sebe Kedron neměl nic.

Popadl jsem křesadlo a malý váček s troudem, několik křísnutí a sprška jisker, pak znovu a znovu. Nakonec se vzduchem k mému nosu vznesla vůně slabé šňůrky kouře a pak se objevil plamínek, jenž okamžitě přeskočil na dobře založenou pochodeň a rozhořel se v pěkný plamen. Okamžitě jsem plamen po vzoru Rufala přiclonil kusem hadru, jenž ležel vedle Kedrona na zemi. Nestáli jsme o zbytečnou pozornost. Ve světle pochodně jsem spatřil meč, který Kedron při pádu upustil. Pro jistotu jsem jej vzal a dal stranou, kdyby přeci jen Kedron přišel k sobě. V záři pochodně se objevila silueta trpělivě čekajícího Gorna. Pokynul jsem mu a on přiskočil.

"Tak, co teď?" řek a zazubil se, když spatřil ležícího Kedrona. "Pěkná rána." pochválil mne.
Zakroutil jsem hlavou, ale pochvala mne potěšila i přesto, že jsem si teď mohl ránu poprvé prohlédnout ve světle pochodně a viděl jsem, že Kedron dostal pořádně. Rána vypadala děsivě. Krvavá boule a natržená kůže nad obočím, možná pár vyražených zubů, pokud se pochodeň při úderu nějak smýkla... Zatrnulo mi při představě, že jsem mu ublížil až takovým způsobem, ale pak jsem si připomněl, že mi stál v cestě a tyto myšlenky jsem zaplašil. Bylo to nevyhnutelné a nešlo to jinak. Hodně jsem otrnul za tu dobu, co jsem byl zavřený zde v údolí... Až děsivě příliš!
"Kde je to lano?" zeptal se Gorn přidušeným hlasem.
"Támhle." ukázal jsem.
Gorn hmátl po lanu a kus ho povytáhl, aby si je prohlédl z blízka.
"To je ono?" podivil se. "Vždyť jsou to nějaké hadry, nebo co?"
"Smotali to ze všeho možného." řekl jsem.
"A po tom se, říkáš, spustili dolů tří?!" ptal se Gorn nevěřícně.
"Jo." řekl jsem nevzrušeně, jako někdo koho to nechává naprosto klidným. "Vždyť jsem to sám viděl."
"No nevím, nevím." zašklebil se Gorn a nejistě se po mne podíval.
"Chceš si to rozmyslet?" zeptal jsem se a pátravě jsem se mu zahleděl do očí.
Gorn se zamračil a řekl, "Co? To si o mne myslíš? Ani nápad! Když to uneslo je, musí to unést i nás! Přece to nevzdáme teď, když už jsme tady! Copak to necítíš?" zasnil se Gorn a pohlédl do tmy. "Ta svěží vůně svobody!" řekl a ukázal ladným gestem barda do tmy. Tohle gesto bych tedy rozhodně od Gorna nečekal. Musel jsem se pousmát.

"Dobře. Kdo půjde první?"
Gorn se zarazil, ale jen na chvilku, pak řekl, "Klidně já, ale jsem o dost těžší, než jsi ty. Jestli to pode mnou rupne," zasmál se svým typickým smíchem, jenž vždycky znevažoval situaci a jenž jsem na něm měl tak rád, "tak ty máš smůlu!"
"Tak já půjdu první, no!" zachechtal jsem se. "Stejně jsem si to vymyslel."
"Dobře." kývl Gorn a napřáhl paži, aby mi podal lano.
Opět jsem si vzpomněl na Miltena a opět to zchladilo moji náladu. Smích mne přešel a připadal jsem si jako bídák. Tak malá chvíle a já bych býval zapomněl... A ještě se tu směji jako pitomec! Povzdechl jsem si. I Gorn zase zvážněl, snad mu přišlo na mysl to samé, snad to zahlédl v mé tváři. Vzal jsem lano a Gorn mi uvolnil místo. Po vzoru těch třech, co se spouštěli přede mnou, jsem se svezl na kolena a po čtyřech dolezl až ke kraji. Gorn mi svítil zacloněnou pochodní. Najednou se mi rozklepala kolena. Můj pohled padl na velký uzel, který spojoval jakési stočené hadry s chatrně vypadajícím kusem starého provazu, jenž se zase napojoval na úplně jiný kus lana a tak dále. Zatrnulo mi při představě, že má váha spočine na takovéto opoře. Na chvíli jsem dostal chuť couvnout, ale pak jsem si připomněl Gileska i ostatní a zastyděl jsem se. Moje ego se ozvalo a opět si ze mne utahovalo. Nemohl jsem dopustit, abych couvl! Na to již bylo pozdě, to jsem si měl rozmyslet dříve.

Přisunul jsem se k okraji. Plošina zaskřípěla a (určitě za to mohly moje nervy) mně se zdálo, že se snad každou chvílí rozpadne. Při představě propasti pode mnou jakoby mi z údů vyprchávala krev. Chvění ve slabinách se stupňovalo. Vystřelovalo mi až do žaludku. Sevřel jsem lano, jak nejpevněji jsem dovedl a přisunul se ještě blíže k okraji. Mrknul jsem okem po Gornovi, ale do tváře jsem mu neviděl, clona na ní vrhala stín. Přistihl jsem se, že jsem na plošině už nějak dlouho. Bezděky jsem polkl, v krku jako bych měl knedlík. Zastyděl jsem se před Gornem a dodal jsem si odvahy.

Přesunul jsem váhu a zapřel lokty o plošinu a pak, netrvalo to ani dvě vteřiny, pak jsem najednou visel nohama volně ve vzduchu, vší silou jsem svíral lano a váhu jsem přenášel na lokty, které jediné mne ještě držely na plošině. Gorn se ke mne sklonil a světlo pochodně mu padlo do tváře. Chtěl mi posvítit.

"Nerozmyslíš si to?" zeptal se s vážnou tváří. "Vypadáš nesvůj."
"Ale prosím tě!" vyprskl jsem hlasitěji, než jsem chtěl a červeň se mi vehnala do tváře.
Už jsem se nedivil Gileskovi, když visel nad hlubinou a nedokázal se odhodlat. Nakonec to dokázal, Kedron mu pomohl. Nehodlal jsem nechat to dojít tak daleko. Zhluboka jsem se nadechl a přesunul kousek těžiště. Vzápětí jsem se ocitl o kousek níž, lokty už stěží držely mé tělo na plošině, lano se tím více napnulo a výhružně zavrzalo, jako by se ušklíblo "Oddáváš se do mé moci, co?!"

Znovu jsem se nadechl, "Tak já lezu."
"Hodně štěstí!" popřál mi Gorn a odpustil si některou ze svých vtipných poznámek, za což jsem v tuto chvíli byl vděčný.
Pak jsem se spustil. Lano zaúpělo a okamžitě se začalo se mnou točit, kývat se ze strany na stranu, zezadu dopředu. Bylo mi z toho velmi úzko, ale zatvrdil jsem se před tím. Před očima jsem stále viděl ten chatrný uzel, který nahoře odkrylo světlo pochodně. Počal jsem opatrně ručkovat s spouštět se, přičemž jsem se lana držel jako klíště. Bylo to strašné! Co chvíli jsem pod rukama cítil nové a nové uzly a nové a nové materiály, ze kterých bylo lano splácané. Žasl jsem nad tím a modlil se k bohům, abych to přežil. Zdálo se mi, že k výrobě snad použili i staré košile a kopáčské kalhoty! Vypadalo to, že to trvá věčnost, lana vůbec neubývalo. Jen pořád nové a nové uzly. Vzhlédl jsem vzhůru a spatřil mihotavé světlo Gornovy pochodně. Už abych byl dole!

A najednou cosi ruplo. Okamžitě jsem se přestal hýbat a strnul jsem v pozici s pohledem králíka, před kterým se z čistajasna odněkud vynořil vlk. Lano vrzalo celou dobu, ale tohle bylo rupnutí! Rupnutí a já byl teprve nanejvýše v půlce! Bože! Vytrval jsem v té krkolomné poloze několik dlouhých chvil a čekal jsem, kdy to zpropadené lano povolí. Nestalo se tak a já se tedy osmělil k dalšímu lezení. Tentokrát jsem se s tím nepáral, snažil jsem se, aby se to odbylo co nejdříve.

Lezl jsem, studený pot mi stékal po zádech. Zdálo se, že Innos s Adanosem se nade mnou smilovali. S každým uzlem jsem se ocital níže a níže a s každým uzlem jsem se cítil o trochu lépe. Nevím, jak vysoko jsem mohl být, vím jen, že jsem zaslechl hlasité rupnutí, že se mi v tu chvíli zastavilo srdce úlekem a provaz, který jsem doposud třímal napnutý jako struna luku, mi v rukou zplihl. Snad jsem při pádu i vykřikl, nevím. Jisté je, že jsem dopadl rychle a pořádně jsem se praštil o hlavy. Ó jak hrůzný pocit je padat poslepu do propasti! Nepřál bych to nikomu.

Kdo ví, jak dlouho jsem ležel tam dole v příkopu. Gorn se mi později svěřil, že si myslel, že jsem mrtvý. Po pravdě já si to myslel taky. V tom děsivém hrůzném pádu, kdy člověk padá do neznáma a zespodu se na něj šklebí smrt, jsem si byl jist, že zemřu. Nestalo se tak. Seběhlo se to naštěstí docela jinak.

Když jsem procitl, nevím, zda to bylo po chvilce nebo po hodině, byla ještě noc. Když jsem se tedy probudil, neviděl jsem kolem sebe vůbec nic. První co mne napadlo bylo to, že takhle nějak tedy vypadá smrt. Podivil jsem se však nad tím, že mne všechno bolí, v uších mi hučí a je mi zima. Trvalo mi chvíli, než jsem si v hlavě srovnal, že jsem spadl, a že pravděpodobně vůbec nejsem mrtvý, ale že jsem to přežil. S námahou jsem se postavil. Kdybych tvrdil, že to nebolelo, lhal bych. Polilo mne horko, když jsem si uvědomil, v jaké situaci se nacházím. Lano se přetrhlo kdesi vysoko a já na něj nedosáhl. Nemohl jsem se dostat zpět. Jeho druhá část musela ležet někde na zemi kolem. Byla tma a tak jsem je nemohl vidět.

"Gorne?" zakřičel jsem přidušeně a tu mne napadlo, že se Gorn možná spouštěl za mnou. Nedal jsem mu signál! Jestli se zpustil... Raději jsem tu myšlenku zahnal co nejdále pryč z mojí hlavy.
"Gorne!"
Nikdo se neozýval. Nahoře nebylo vidět ani světýlko.
"Sakra!" ulevil jsem si, ale moc to nepomohlo.
Rozhlédl jsem se kolem sebe, neviděl jsem nic než jenom tmu. Stál jsem na něčem měkkém, s námahou jsem se sehnul a nahmatal ztuhlé tělo. Těl bylo více. Zachránili mne mrtví, spadl jsem na ně, místo abych se rozbil o skály vnějšího kruhu, kterých bylo pod hradem v příkopu, kam jsem dopadl, požehnaně. S námahou jsem vykročil, přes nerovný terén, který tvořily mrtvá těla a kamení, trosky po požáru a pozůstatky bitvy. Sotva jsem udělal pár vrávoravých kroků, zahlédl jsem před sebou slabou záři. Nejprve jsem si myslel, že mne klame zrak, ale po pár dalších krocích jsem zřetelně viděl slaboučkou záři jakoby od pochodně. Dostal jsem se blíž a skutečně jsem spatřil hořící pochodeň zapadlou mezi kamením a troskami. Chvilku mi trvalo, než-li mi došlo, jak se sem dostala. Musel ji sem hodit Gorn! Utěšující pocit mne zahřál u srdce, ale vzápětí mne zchladila myšlenka - co když se spustil s pochodní a teď tu někde leží? Hmátl jsem po ní a zdvihl ji z trosek, kde se dusila a dohořívala. Nesměla mi zhasnout. Plamen se v lehkém vánku rozhořel a já si prohlédl nejbližší okolí. Pátral jsem, zda tu někde neleží Gorn, vrátil jsem se dokonce i na místo, kde jsem dopadl, tedy přesně pod provaz. Nikde jsem Gorna naštěstí nenašel, jen zkroucené přetržené lano jsem objevil. Potvrdilo to moji druhou teorii - tedy, že není snad tak blbej, aby lezl po laně s pochodní.

Když jsem se tedy alespoň z části uklidnil, soustředil jsem se na obraz, který mi kolem skýtalo světlo mihotavé pochodně. V příkopu, kde jsem se nacházel, ležela těla obránců i obrovské mrtvoly skřetů v ohavném brnění. O kus dál jsem si rovněž mohl prohlédnou mrtvého ještěra. Šla z něj hrůza! Měl tlamu svázanou pokovanou uzdou. Ostré železné hřeby dodávaly té bestii ještě hrůznější vzezření. Dobře, že byla mrtvá.

Klopýtal jsem dál a vůbec jsem nevěděl, kam jdu. Vlastně jsem se touto otázkou začal zabývat až nakonec. Byl jsem po pádu omráčený a klátil jsem se jako opilý. Bylo mi zle. Ale co naplat? Musel jsem něco podniknout, tady jsem zůstat nemohl. Smířil jsem se i s myšlenkou, že v nejhorším zatluču na bránu a zkusím dozorcům namluvit, že jsem spadl z hradeb. Přátelé přece zůstali v pevnosti. Dodnes to přisuzuji tomu otřesu, jenž má hlava utrpěla při pádu. Vůbec jsem si v tu chvíli neuvědomil, že mohu také utéct! Že jsem vlastně na svobodě, to mi vůbec nepřišlo na mysl. Směšné, ale pravdivé!

Klopýtal jsem potemnělým bojištěm mezi mrtvolami, mé kroky škroupaly ve spáleništích popela. Potácel jsem se, nevěda kam jdu. Držel jsem se bezděčně v příkopě. Myšlenky ke mne přicházely pomalu a jakoby z velké dálky a zastřené stínem. Chtěl jsem obejít hrad a dostat se k bráně. Má pochodeň dohořívala, ale já si toho nevšímal. Lezl jsem zrovna přes jakousi hromadu trosek, když tu se kraj rozzářil přejasným nečekaným světlem!

Okolí se prozářilo stříbrnou září, zdvihl jsem nechápavě oči, to náhlé světlo mne překvapilo. Spatřil jsem potrhané mraky a za nimi hvězdami posetou oblohu, na které zářil jako velké rybí oko stříbrný měsíc. Plášť včerejší strašné bouře, jenž zpustošila hrad, se konečně protrhal. Na nebi sice stále bylo hejno těžkých mraků, ale trhaly se na cáry, světlo měsíce zářilo jasně a čistě, jen tu a tam jej na chvíli zakryl mrak. Stál jsem ohromen a z rozechvělých bolavých rukou mi vypadla pochodeň. Zhasla, ale bylo mi to jedno.

Měsíc byl v úplňku. Kraj se úplně změnil. Bojiště v té nečekaně syté záři vypadlo jako jeden veliký hřbitov. Kol dokola jakoby byly náhrobky - zlámané trámový ohořelých chatrčí, pohozené oštěpy, mrtvá těla, tu a tam k nebi čouhající ztuhlá noha nebo ruka... Děs a hrůza, ale pro mne bylo vše jakoby zastřené. Byl jsem omámen a díval jsem se na to všechno jako z jiného světa. Stálo mne to mnoho energie.

Vydal jsem se dál. Chtěl jsem najít bránu. Hrad jsem obcházel z východu na západ a brána byla ještě notný kus přede mnou. Nejprve jsem musel projít kolem arény. Matně jsem si vybavil vzpomínky na stavbu palisády a toho dobrého starého dozorce, jak jen se ten stařík jmenoval? Klopýtal jsem, přelézal mrtvoly a trosky a bylo mi podivně. Upadl jsem do takového těžko definovatelného stavu, kdy se mi zdálo, že čím dál tím víc slábnu, svět je v měsíčním světle čím dál tím víc zastřenější, že padla mlha a že mne pohlcuje nesmírná únava. V poslední chvíli jsem se vzchopil, jinak bych padl a už se nezvedl.

Dopadl bych asi bídně a kdo ví kdy a jestli vůbec, bych se probudil, kdyby přeci jen na poslední chvíli něco nevyburcovalo moje smysly, které z posledního opanovaly mou zastřenou mysl tak, že jsem se zase dokázal jakž takž soustředit, i když mne rozechvěla hrozná zima a stále jsem viděl mlhavě. Zdálo se mi, že v záplavě měsíčního světla, jenž zalilo kraj kolem, jsem zahlédl pohyb. Zbystřil jsem.

Je úžasné, jak lidské tělo dokáže fungovat i za těch nejhorších situací, existují skryté zdroje a já si myslím, že právě lidé jako jsou mágové k nim znají cesty a dokáží je využívat, i když je k tomu nenutí žádná vypjatá situace ani blízkost smrti. Jsou to zásoby netušených sil a jen málokdy k nim dostanete klíč. Z toho, podle mne, pramení ta tajemná síla magie. V tom tkví kus toho velkého tajemství a možná, že ještě víc. Ale to jsem odbočil...

Zbystřil jsem a zahleděl jsem se na místo, kde jsem spatřil ten domnělý pohyb. Strnul jsem jako zvíře. První, co mne napadlo, že by to mohlo být, byli skřeti. Právě to mne vyburcovalo a na chvíli mi to vrátilo chladný rozum - strach o život. Pátral jsem zrakem tam v předu, tušil jsem, že se nacházím někde u arény. Stál jsem jako sloup a vůbec mne nenapadlo se sehnout, přikrčit se nebo tak. Právě v tom bylo dobře vidět, jak omezeně pracuje můj mozek po tom pádu. Stál jsem a to bylo příčinou toho, že se za mnou najednou ozval čísi přidušený hlas a ledové ostří se dotklo mého zátylku. V tu chvíli jsem cítil dotek smrti.

"Ani se nehni!" poručil tiše klidný hlas.
Ani mne nenapadlo pohnout se! Pakliže jsem před tím byl strnulý, tak teď jsem byl jako prkno. Polil mne smrtelný pod a strach mi málem podlomil kolena. Nebyl jsem sto zareagovat, ačkoli tento úlek mi vrátil skoro všechnu rozvahu a donutil mou hlavu vyvinou zase na chvíli plný výkon. Byl jsem v šoku! Strnulý jako socha. Jako kámen!
"Kdo jsi?" promluvil hlas tvrdým neúprosným tónem. Bylo jasné, že nesnese odmlouvání. Přišel mi povědomý, ale zaboha jsem si nemohl vzpomenout, kde jen jsem jej slyšel. Cadar, Rufalo, ani Gilesko to být nemohli.
Za tu chvíli jsem vystřízlivěl a tak jsem odpověděl, i když poněkud zastřeným a přerývavým hlasem, jenž přesně odrážel můj nedobrý celkový stav.

"Jsem Diego."
Osoba za mnou se zvolna nadechla, jakoby se nad něčím zamyslela. Ledové ostří mi zvolna jezdilo po krku a nebyl to pocit nijak zvlášť příjemný. Neopovážil jsem se udělat jediný pohyb, čekal jsem odevzdaně. Něco mi našeptávalo, že pokud nebudu provokovat, nic se mi nestane.
"Diego?" opakoval hlas.
"Ano. Kdo jsi ty?" zeptal jsem se a zvědavě čekal na odpověď. Ten hlas jsem s jistotu znal! Věděl jsem to.
"Jsem Angar, Diego." řekl ten hlas jakoby s úlevou. "Vzpomínáš si?"
Ledový dotek smrti pominul. Otočil jsem se a spatřil světlem měsíce ozářenou tvář Angarovu. Hleděli jsme na sebe. Kolem profičel vítr a rozechvěl mne. Angar byl navlečený od hlavy až k patě ve vojenském brnění, jenž musel sebrat jedině na bojišti. V ruce třímal pěkný meč, který nejspíše pocházel ze stejného zdroje.
"Co tu děláš?" zeptal se mne.
"Spadl jsem... Tedy, z lana... Lezl jsem a..."
"Aha." řekl Angar, jakoby jej to více nezajímalo a moje odpověď mu postačila. "Pojď za mnou." řekl mi a pokynul směrem k aréně.

Nic jsem nenamítal a následoval jsem ho. Ani mne nenapadlo, že bych mu neměl důvěřovat, vždyť jsem měl v živé paměti příhodu z paseky, kde se projevila Angarova povaha a statečnost. Věřil jsem mu a klopýtal jsem za ním přes sutiny a mrtvá těla k aréně. Celou cestu jsem se neodvážil promluvit. S jistými obtížemi jsem se snažil uspořádat myšlenky a pochopit ten sled událostí, do kterých jsem se zase namočil. Nijak se mi to nedařilo, doufal jsem, že Angar mi to osvětlí.

Temný kruh arény před námi zel v postříbřené zemi jako černá jáma do podzemní říše mrtvých. Na nebi zmizely už skoro všechny mraky. Velmi mi to zlepšilo náladu, zítra bude svítit slunce. Tedy dneska... Noc se jistě už lámala k ránu. Angar kráčel k aréně a pak sešel strmou pěšinkou do příkopu. Dalo mi dost práce, abych se na ní udržel, následoval ho a nesklouzl dolů. Příkop zde byl hluboký hodně přes tři metry a stěny byly kolmé. To by nedopadlo dobře. Konečně jsme byli na dně. Znal jsem to tu, ale teď v noci za úplňku to zde vypadalo úplně jinak. Požár a bitva to tu rovněž dost změnily. Vybavoval jsem si, že napravo v kamenné zdi, jenž byla zároveň i stěnou příkopu a oddělovala arénu od příkopu, se nalézá klenutý otvor - vstup do arény. Přesně tam jsme zřejmě zamířili.

Angar šel po tmě na jistotu. Když jsme se přiblížili, zdálo se mi, že ze vnitř z otvoru přichází světlo. Nemýlil jsem se. Z chodby, než vyústila do arény, vedly na obě strany menší chodbičky, po jedné na každé straně, jenž spojovaly hlavní chodbu s malými místnostmi za zdí. Tyto místnosti byly zapuštěné pod zemí a nikdo přesně nevěděl, k jakému účelu dříve sloužily. Nikdo totiž nevěděl, k čemu vůbec původně sloužila celá aréna. Obecně se tradovalo, že to byly sklady pro zbraně gladiátorů a jejich cvičební pomůcky, ale mohlo to být i jinak. Kdo to ví?

V pravé místnosti skutečně zářilo světlo. Angarova mohutná postava, kterou ještě zmohutňovalo těžké brnění, na chvíli zastínila světlo vycházející z místnosti. Vyplnila svým obrysem skoro celou postraní chodbičku. Já dovnitř vešel hned za ním a spatřil jsem, že tu nejsme sami. Stálo tu pět lidí a k tomu jsme tu byli ještě já a Angar. Byli to trestanci. Stáli v hloučku. Nejprve jsem přesně nerozeznal, kdo jsou, kolem čeho stojí a k čemu se někteří z nich sklánějí, ale pak jsem spatřil ležící tělo.

"Angare!" přivítal Cadar (konečně jsem jej poznal) Angara, jako by se velmi dobře znali. Pak jsem poznal mezi stojícími i Rufala a Gileska. Spatři mne a na tváři se jim objevilo překvapení. "Diego? Co tu děláš? Měl jsi přeci zůstat nahoře! Kde je Kedron?"
Všichni na mne upřeli své pohledy a mně nebylo vůbec dobře ve středu takové pozornosti.
"No... Eh... Spadl jsem dolů a měl jsem co dělat, že jsem se zachytil lana..." řekl jsem a doufal, že mi to zbaští. K mému podivu se s tím spokojili. Později mi došlo, že můj fyzický stav mi skvěle hrál do karet a potvrzoval mé tvrzení. Vypadal jsem příšerně. O tom, že se lano přetrhlo, jsem raději taktně pomlčel. Dále se už nevyptávali, protože jejich pozornost na sebe přenesl raněný, který tiše zasténal. Cadar u něj poklekl a ustaraně si jej prohlížel. Poznal jsem v ležícím člověku mistra Y'Beriona. Tak přeci jej našli! Nechtělo se mi tomu uvěřit.

"Musíme se pomodlit bratři." řekl Cadar a na ta slova všichni poklekli. Dokonce i Angar se k tomu připojil, což mne překvapilo.
"Už není moc času." spěchal Cadar.
"Dokážeš to?" zeptal se Rufalo.
"Dokážeme to společně," opověděl Cadar, "Spáč nás povede."
Rozhostilo se ticho, ve kterém prskaly jen tři čadící pochodně zastrkané v puklinách stěn. Chmurné světlo si hrálo se stíny na tvářích přítomných a dělalo na nich podivné stíny. Y'Berion vypadal špatně a mne ten pohled připomněl nebohého Miltena. Zase mne přepadly tíživé myšlenky. Vzpomněl jsme si i na Gorna. Všechno se to tak zkomplikovalo!

Cadar začal zhluboka dýchat a ostatní se k němu do rytmu připojili. Sledoval jsem jejich počínaní dost překvapeně. Všichni klečeli a vypadali jako fanatičtí blázni. Žádný Spáč přeci nikdy nebyl a není a oni se tu chovají, jakoby snad vzývali Adannose nebo Innose, nejvyššího z bohů. Přesto jak absurdní a bláznivé se mi to zdálo, nemohl jsem se ubránit jistému vytržení a úžasu. Působilo to opravdu dojmem rituálu, i když nevídaného. Ačkoli musím přiznat, že jsem vlastně stejně žádný jiný rituál nebo obřad před tím nikdy neviděl, krom těch několika kouzel mágů, kterých jsem byl svědkem tady v údolí. Vycházel jsem z představ, které byli rozšířené mezi lidmi.

"Ó všemohoucí Spáči, shlédni teď k nám, k tvým ovečkám..." mumlal v jakémsi podivném rozpoložení Cadar. Vypadal úplně jinak než normálně, jakoby byl v transu. "Pomoz vrátit dech do plic a sílu do žil Y'Berionovi, tvému oddanému žákovi a následovníkovi. Pane, jenž jsi byl zatracován... Pane, jenž nejvyšší si mezi bohy na zemi i pod zemí... Pane, jenž jsi nejmilosrdnější, sešli tvé požehnání a dej nám sílu konati ve tvém jménu."

Pak otevřel oči a z nich jakoby se mu linulo zvláštní světlo. Měl je... Nejlépe bych to nazval, že je měl vypoulené a divoké. Ostatní se ani nehnuli, stále hučeli a pravidelně do rytmu zhluboka a soustředěně dýchali. Cadar se sklonil nad Y'Berionem. Teprve teď jsem se všiml ohavné rány, jenž se táhla po Y'Berionově krku až někam na prsa. Vypadal tak křehce ve vězeňských hadrech. Cadar mu položil ruce na prsa a pak zavřel oči. Odříkal slova, jenž nedokážu zopakovat. Zněla jak magická formule, jako nějaké zaříkávání. Pak mu z rukou vytryskla modrá energie a obalila celé Y'Berionovo tělo, jenž se prohnulo v křeči. Leknutím jsem uskočil zpět do chodby, ale zvědavost mi nedala. Bylo to úplně jiné, než-li když kouzlili mágové. Bylo to takové surovější, divočejší.

Zíral jsem jako u vytržení na tu nevídanou scénu. Y'Berion jakoby byl obalen opalizujícím modrým oblakem čehosi a Cadar se schvěl jakoby mu byla hrozná zima, čelist mu cvakala, zdál se hrozně bledý. Žasl jsem ještě víc, když jsem spatřil, že rány na Y'Berionově těle se skutečně zacelují! Doposud jsem si myslel, že tohohle jsou schopní pouze školení mágové! Magie hučela a přesněji spíše bouřila a do toho hučeli i kolem klečící, kteří měli stále zavřené oči a pravidelně zhluboka dýchali. Pak vytryskly krátce po sobě tři mohutné výboje energie, jenž prýštily z hojících se ran, hlasitě zapraskaly a zasáhly Cadara, jenž se s bolestným výkřikem vzepjal, zkroutil se jakoby v křeči a pak padl bezvládně na mistrova prsa. Kouzlo skončilo. Cadarovi druhové se vrhli vyčerpanému kouzelníkovi na pomoc a položili jej vedle Y'Beriona.

"Dýchají." řekl s vážnou tváří Angar klečící vedle dvou ležících, když je zběžně zkontroloval. Pohlédl na své přátele a pak upřel pohled na mne. Naše pohledy se setkaly a v mém se zračilo nesmírné ohromení. Zalapal jsem po dechu a zavřel ústa, která jsem během obřadu jaksi zapomněl otevřené. Rozhostilo se tiché mlčení.