Gothic / Povídka

Přehled povídky

31.díl

Ze stropu někde vzadu u zdi odkapávala voda a rušila mystickou atmosféru oné chvíle. Každý byl v jakémsi hlubokém vytržení z obřadu, který právě proběhl v chmurném sklepení arény. Každý vak jinak. Já byl u vytržení asi nejvíce ze všech, ačkoli jsem se na obřadu vůbec nepodílel, což ostatní ano a bylo to na nich znát. Zdáli se unavení, ale v očích jim svítila podivná světýlka. Hlavou se mi honila otázka, jak je možné, že Cadar - obyčejný kopáč jako já - dokázal vládnout tak mocnou magií? Jak je tohle možné? Na jazyk se mi vkrádala odpověď v podobě jednoho jediného slova, ale nechtěl jsem ji přijmout, přeci to bylo absurdní - Spáč! Co je sakra zač ten Spáč?! Tady v tom sklepě vedle arény, teprve tady mi došlo, že na celé té historii kolem nového božstva může být opravdu zrnko pravdy a přistihl jsem se, že snad v toho boha pomalu začínám věřit navzdory všem svým skepsím. Vždyť jak jinak si vysvětlit to, co jsem zde dnes viděl?

"Nesmíme se tu moc dlouho zdržovat," přerušil ticho hlas Angara, "venku už svítá."
"Svítá, nesvítá - nemůžeme je teď budit!" špitl Gilesko a ustaraně si prohlédl oba ležící. "Jsou k smrti vyčerpaní."
"Dobře, počkáme tedy chvíli, ale pak musíme zmizet!" souhlasil neochotně Angar a blýskl neklidným pohledem do chodby. "Našel jsem v lese u skal na severu jednu jeskyni, tam budeme v bezpečí, jakmile se tam ovšem dostaneme."
"Klid Angare," promluvil jeden ze dvou mužů, jenž tu s námi byli a jež jsem neznal. Vlastně jeden z nich se mi zdál povědomý, ale dlouhou chvíli mi trvalo, než-li jsem si uvědomil, že je to ten kopáč, jemuž se před pár dny na pasece podařilo společně s Angarem utéci. Tehdy nás napadli chňapavci a mnoho lidí to odneslo životem. "tady nás nemůže nikdo ohrozit. Nikdo netuší, že jsme tady."
"Jenže zapomínáš, že brzy vyjde slunce a pak se odtud nepozorovaně nedostaneme." namítl Angar.
"To mi starost nedělá," pokračoval onen muž, "i když nás uvidí, než otevřou brány, budeme pryč."
"Mají kuše a mágové, s těmi se musí taky počítat. Nikdy nevíš, co udělají." zabručel Rufalo.
"Ani jedno, ani druhé mi starosti vůbec nedělá!" přerušil oba muže Angar rázně a ujal se slova. "Celý hrad je pod dozorem těch skřetích ďáblů! Jistě jsou v lese a sledují, co obránci podniknou. Těm jistě jen tak neunikneme, jestli nás zmerčí."
Zdálo se mi, že Angar má pravdu a situace je vážná, ale raději jsem mlčel. Nezdálo se mi, že jsem oprávněn do debaty přispět svým názorem. Cítil jsem se jako vetřelec. Angar měl pravdu, ale pravdivá byla i slova o tom, že pro oba dva raněné muže by bylo v tuhle chvíli velmi nebezpečné vyrazit na cestu. Oba byli v bezvědomí a oba se zdáli velmi zesláblí. Y'Berionovi se ale už pomalu začala vracet do tváře barva, zato Cadar ji při vyčerpávajícím rituálu ztratil.

"Máme slabou půlhodinku," řekl Angar, "ale pak se odtud musíme klidit, ať chcete, nebo nechcete. Pak už to tak snadno nepůjde a já nechci riskovat!"
S těmi slovy odešel chodbou ven. Jeho kroky odezněly. Osaměl jsem uvnitř sklepení s Rufalem, Gileskem a s dvěma mně neznámými muži a dvojicí raněných. Oči přítomných sklouzly z odcházejícího válečníka přímo na mne. Ti dva neznámí si mne zvědavě prohlíželi, zatímco Rufalo s Gileskem se mne rovnou zeptali:
"Jak jsi se sem dostal? A neříkej, že jsi spadl seshora!" vyštěkl mračící se Rufalo otázku, jenž ho trápila. "To bys byl mrtvej, chtěl jsi zdrhnout, že?
"Měl jsi přeci zůstat nahoře s Kedronem, on by tě jen tak nepustil, to je mi podezřelé." přisadil si Gilesko zkoumavě. "Tak kde je teď?"

Nepříjemně mi zamrazilo za krkem a zdálo se mi, že atmosféra kolem najednou nehezky zhoustla. Ve světle čadících pochodní jsem si připadal jako v záři poledního slunce a upřené, zvědavé a podezřívavé, pohledy mi na náladě rozhodně nepřidaly.
"No... Ehm..." nezačal jsem příliš vhodně. "No lezl jsem dolů za vámi a lano se utrhlo."
"Za námi jo?" uchechtl se Gilesko. Ale přerušil ho Rufalo, "Utrhlo?!"
"Cože?" zarazil se Gilesko, když mu došel význam slov, jenž uslyšel.
"No lezl jsem dolů a..."
"Ty jsi utrhl lano?!" vykřikl Gilesko.
"Lezl jsem dolů..."
"No to jsme slyšeli! Jak to že jsi nezůstal nahoře, když jsme ti to přeci výslovně nakázali a kde je vůbec teda Kedron?!" utnul mne rozzlobený Rufalo, přičemž ostatní mne sjížděli pohledy od hlavy k patě a mračili se. Polil mne studený pot. Horečnatě jsem přemýšlel, co odpovím. Byl jsem v úzkých.

"Kde je v tuhle chvíli Kedron, to nevím. Ale pustil mne dolů a chtěl jít za mnou. Prý aby si mne ohlídal." lhal jsem a snažil jsem se působit sebejistě a nenuceně, což mi moc nešlo. "Říkám, co se dělo se mnou, víc totiž nevím. Spadl jsem s lanem, věř mi, že o Kedrona sem se v tu chvíli vůbec nestaral! Asi je teď nahoře v hradě, kde jinde by byl? Za mnou neskočil!"

Rufalo se zamračil a Gilesko střídavě upíral pohled na mne a hned zase na Rufala, jakoby nevěděl, zda mi má věřit a čekal co na to Rufalo. Zbylí dva muži si mne též prohlíželi, ale tvářili se neprůhledně, nevěděl jsem, co si o mne myslí, ale hádal bych, že nic dobrého to nebylo. Dodal jsem si odvahy a čekal, co podezřívavý Rufalo na mou odpověď namítne. Nemusel jsem čekat nijak dlouho.

"Počkej, počkej! Kedron se teda rozhodl jít za náma, ačkoli to bylo mimo náš plán a tebe navíc chtěl vzít s sebou, jo?" probodl mne očima.
"Jo." odpověděl jsem pohotově a pokusil jsem se o nenucený úsměv.
Rufalovi nečekaná jednoduchá odpověď sebrala vítr z plachet a i Gilesko se zdál mou troufalou odpovědí zaskočen. Nabyl jsem sebevědomí a lehce se uklidnil. Ani jednomu to dohromady moc neštymovalo, ale nezmohli se na žádný další ostrý výslech. Rufalo se nadechl a řekl:
"Jakže?"
"No slyšel jsi. Měl jít hned za mnou, ale bohužel se pak ten zatracenej provaz přetrhnul!" řekl jsem přesvědčivě, jak nejlépe jsem uměl a dokonce jsem si dovolil lehký "rozzlobený" tón, že to pořád nemohou pochopit a ptají se jako troubové. Zabralo to!

"No já za to nemůžu!" ušklíbl se Rufalo na omluvu. "Bylo to smotané ze všeho možného."
"To jsem si všiml." poznamenal jsem ironicky a demonstrativně si promnul potlučenou hlavu a odřenou tvář.
"Takže teď je Kedron nahoře." mumlal spíš pro sebe Rufalo a usilovně přemýšlel.
Protočil jsem otráveně očima, cítil jsem, že už mám konečně navrch a tak jsem drze odpověděl, "U Innose! Jsi snad natvrdlej, Rufalo? Musel by umět létat, aby se dostal dolů z hradeb živej! Nebo leda že by jej pustili branou! Dolů se nedostal," hrál jsem, že mne otázky tohohle typu rozčilují, "já sice jo, ale ne tak, jak jsem si představoval a měl jsem sakra namále!"

"No dyť já nic neříkám přece!" mračil se Rufalo.
"To jsem zvědav, co na to řekne Cadar." prohlásil Gilesko odměřeně. "Kazí nám to plány."
"Hold má smůlu." vložil se do rozhovoru jeden muž z cizí dvojice. Byl to urostlý chlap střední postavy a měl až nápadně modré oči, jinak bys jej nerozeznal od obyčejného kopáče, až na to, že i on byl oholen. To z něj dělalo úplně jiného člověka. Mimoděk jsem se chvíli zaobíral směšnou myšlenkou a sice, že oproti jemu a ostatním (oholení byli koneckonců všichni z téhle podivné sebranky) vypadám jako barbar. Druhý muž byl spíše podsaditý a vynikal nezvyklými rysy ve tváři, které ve mne od prvního pohledu evokovaly dravého ptáka. Těkal bystrýma očima a nic mu neuniklo i nos měl takový orlí. Na slova svého druha prohlásil stroze:
"Nedá se nic dělat, půjdeme tedy bez něj." a pokrčil rameny.

Spadl mi kámen ze srdce, protože Rufalo se otočil a prohlédl ležící. Přestal mne vyslýchat a i Gilesko, zdálo se, se více zaobíral vlastními myšlenkami, než-li mnou. Tohle mi vyšlo! Mohlo to pro mne dopadnou dost mizerně, kdyby jim to secvaklo, ale to co se stalo na hradbách se nemohli nijak dovtípit a to mi v tuto chvíli hrálo do karet. Nezbylo jim, než-li mi pro teď věřit, že mluvím pravdu. V duchu jsem děkoval svým strážným andělům, že ode mne odvrátili tohle nebezpečí. Chvíli jsem si myslel, že ani to, že mi má zranění a odřeniny způsobené pádem hrají do karet, nepomůže. Kedron by mne v mžiku zabil, kdyby měl nahoře na hradbě tu možnost, že jsem ho neuposlechl. Rufalo a jeho kumpáni by udělali šmahem to samé, kdyby věděli... A v Angarovi bych hledal zastání asi jen těžko. Byl s nimi přeci jedna ruka a nemohl jsem v žádném případě vědět, jak by se zachoval, zda by mi pomohl.

Nabyl jsem klidu. Nikdo se mne teď nevšímal. Muži mluvili mezi sebou a hádali se, co je potřeba podniknout nejdříve. Angar byl stále venku. Y'Berion a Cadar byli stále v bezvědomí. Když jsem je tak sledoval v mdlé záři pochodní, vzpomněl jsem si na Miltena. Okamžitě se mi sevřel žaludek a polil mne mráz, cítil jsem se nepříjemně a svědomí mne hryzalo, že jsem jej opustil. Dokonce i Gorna jsem zanechal na hradě, ač neplánovaně! Co teď? Co podniknu, abych se s nimi setkal? Došlo mi, že je možná už neuvidím, vždyť tihle chlapi mluvili o nějaké lesní jeskyni na severu! Do hradu nemají v úmyslu se vrátit. To bylo na jednu stranu dobře, protože se tak nedozví, co se ve skutečnosti stalo na hradbě, ale...

Mráz vystřídalo horko z usilovného přemýšlení. Bezděky jsem se roztřásl při pomyšlení, že nevím, co dál. Toužil jsem z celého srdce něco podniknout, ale nešlo to. Můj další osud nezávisel na mne, ale na rozhodnutí těch podivných vyznavačů Spáče a ti s ním nespěchali. Cokoli bych podnikl, jen abych se zbavil té užírající nejistoty! Najednou mi ve sklepení arény přišlo těsno a tak jsem se chvatně prodral úzkou chodbičkou ven.

"Kam jdeš?" zaslechl jsem za sebou otravného Rufala, ale neměl jsem sebemenší náladu mu odpovídat. Prostě jsem odešel. Venku už svítalo. Na západě sice ještě byly vidět hvězdy, z východu však již přicházela zatím slabá rudá záře. Nadechl jsem se svěžího ranního vzduchu. Mraků na obloze znatelně ubylo. Příslib slunečného dne tedy nebyl iluzí. Přímo nade mnou se tyčila šedá kamenná zeď hradeb. Působila na mne velmi chmurným dojmem. Zdálo se, jakoby se na ní přilepila tma a skrývala se před přicházejícími paprsky slunce. Nechtěla se vzdát, ale musela. Měsíc, který mne v noci oslepil svým nečekaným světlem, už zmizel za horami.

Napravo ode mne se z tmavého zákoutí příkopu odlepila postava. Došla až ke mne a já jsem se ani nepohnul. Tak nějak jsem tušil, kdo to je a nechtěl jsem riskovat neuváženými pohyby. Tuhle zkušenost jsem si vzal z předchozího zážitku k srdci. Ještě teď mne mrazilo, když jsem si vybavil dotek studeného ostří meče na zátylku. Dotyčný mne nejspíše nemohl poznat a tak došel až ke mne, aby se přesvědčil, o koho jde. Pak jsem zaslechl známý hlas a ulevilo se mi.

"Á to jsi ty, Diego." usmál se Angar.
"Ano, jsem to já." potvrdil jsem a ulevil svému napnutému tělu.
"Kde máš Miltena?" zaskočil mne Angar nečekanou otázkou, která na mne zapůsobila, jako kdybych dostal pořádnou facku.
"Je v hradě." řekl jsem stroze.
"Dnes už se nedivím ničemu, ale přeci jen mi pověz, jak jsi se tu octl? A proč s tebou není Milten? Myslel jsem, že jste nerozlučná dvojka. Cadar se o tobě nezmínil, když jsme se setkali. Netušil jsem, že jsi i ty uvěřil..."
"Lezl jsem dolů, když v tom se se mnou utrhlo lano. Málem jsem byl mrtvej. Milten se mnou není, protože leží v lazaretu. V boji ho skřeti ošklivě pochroumali." usekl jsem Angarovy teorie o mojí víře, nerad bych na to musel odpovídat.
Angar bolestně zasyčel, "Ale ne! To je zlý."
"Mágové ho z nejhoršího dostali, ale asi ztratil paměť, zdá se..."
"Cože?" vyhrkl Angar, který z první půle věty nabil jakési uklidnění, o které jej druhá půle střelhbitě opět připravila.
"Mluvil jsem s ním a nepoznával mne. Ani Gorna nepoznal. Znáš Gorna?"
"Nejsem si jistý, o kom mluvíš," řekl zamyšleně Angar, "co říkali mágové o Miltenovi?"
"Neřekli nic. Asi nic nevědí." řekl jsem smutně. Možná že si rozvzpomene a možná, že ne."

Angar mlčel a já už neměl, co bych k tomu všemu řekl. Vlastně se mi o tom mluvit ani příliš nechtělo, připomínalo mi to, že jsem své přátele chtě nechtě opustil. Cítil jsem se osamělý. Sledoval jsem mlčky slabou záři na východě, která nezastavitelně sílila. Neměl jsem odvahu vytrhnou Angara z myšlenek, ačkoli bych se jej rád zeptal, jak se protloukal, když se mu tehdy tak statečně podařilo uniknout dozorcům, ale nebyla na to ta pravá chvíle. Navíc jsem se nechtěl vracet k těm řečem o Spáčovi. Angar však promluvil sám:
"Je chladno. Musí ti být v tom vězeňským hadru zima."
"To teda je." řekl jsem a ušklíbl se. "Ale zvykl jsem si."
"Člověk si zvykne na ledascos," odtušil Angar, "Ale takhle s námi jít nemůžeš. Kdo ví, co nás potká."

Hrklo ve mne a obava se potvrdila. Do hradu se nevrátí a to pro mne znamenalo mnoho věcí, z kterých ani jedna na mne nepůsobila uklidňujícím dojmem. Za prvé to znamenalo, že opravdu opustím Miltena ale nejen to! Díky nepřízni osudu budu muset opustit i Gorna! Chtěl jsem odtud utéci - to ano! Ale za tuhle cenu? Co bych si sám počal? Opustit Miltena jsem dokázal jen tak tak, ale opustit i Gorna, to by pak ta svoboda neměla pražádnou cenu, to ne! Bez nich ne. Navíc se tím i podstatně snižovala naděje, že se dostanu živ z tohohle prokletého údolí. Ve dvou se to přeci lépe táhne v každé situaci a obzvlášť, když člověk musí čelit všelijakým nebezpečím! Možná jsem uvažoval šíleně a nerozumě, to nepopírám, ale tak jsem to cítil ve svém srdci! Jednu chvíli jsem uvažoval o tom, že se pokusím do hradu vrátit, ale cesty zpět díky přetřenému lanu nebylo, leda bych šel zaklepat na bránu a to by se asi dost mizerně vysvětlovalo. Leda že...
Mé myšlenky přetrhl Angar, "Najdi si brnění, když jsi v tom teď s námi."
"Cože?"
"Brnění - válí se tady toho spousta, stačí si jen vybrat." mávl rukou Angar a ukázal kolem.
Měl pravdu. I v této části hradního příkopu leželi nějací mrtví, ale mnohem víc jich bylo u palisády.
"A kam se chystáte?" zeptal jsem a pominul jeho slova o tom, že teď patřím k nim. S tím jsem zásadně nesouhlasil, ale to v tuhle chvíli bylo vedlejší.
"Musíme odsud zmizet, už teď je ale pozdě. Doufám, že odtud vypadneme co nevidět. Na severu v lesích je skrytá jeskyně. Ani skřeti nás tam neohrozí. Neví o ní, kolem jsem neviděl žádné stopy. Tam se ukryjeme. Mistr Y'Berion se musí zotavit a Cadar taky."
"A co potom?" ptal jsem se dál.
"Pak se uvidí. Y'Berion rozhodne co dál. Je ve spojení se Spáčem a ten jej vede."

Při slovech o Spáčovi mi zase zatrnulo, ale tentokrát jsem už tolik neohrnoval nos ani jsem se neušklíbl, ještě příliš živě jsem viděl Cadarova kouzla. Před tím jsem si byl jistý, že jsou to řeči, že nový bůh nemůže existovat, ale Cadar... Copak to říkal o tom, že Spáč byl nejmocnějším z bohů, než-li jej zavrhli? Setřásl jsem tyto myšlenky, s těmihle věcmi si raději nic nezačínat - to nikdy nepřineslo dobrotu. Je to jak rouhání.

Po Angarových slovech zavládlo ticho. Jen vítr skučel kdesi nahoře v ohořelých troskách. Angar si přešlápl a znepokojeně si povzdechl.
"Už to trvá příliš dlouho." Pak se otočil na mne, "Najdi si to brnění Diego a dobrý meč, cestou nás můžou potkat nesnáze."
"Eh..." zmohl jsem se jen, ale Angar už byl pryč v chodbičce.
"No co." pomyslel jsem si, brnění se mi určitě bude hodit tak jako tak. Rozhlédl jsem se ranním šerem po okolí, ale žádné kloudné brnění jsem neviděl. Dokonce ani lehkou zbroj - nic. Líbilo se mi brnění, jenž měl na sobě Angar, ale to byla kvalitní zbor hradní stráže a najít takovou bylo veliké štěstí. Však se moc mužů, jenž ji nosilo, do boje nezapojilo. Popošel jsem pár kroků, ale pak jsem další hledání zavrhl. Proč vlastně hledat zbroj, když stejně nemám v plánu jít s Angarem a ostatními do té jejich jeskyně. Gorn a Milten jsou v hradu a bez nich nemá přece smysl kamkoli jít... Nebo ne? Zase jsem váhal. Lákadlo svobody bylo veliké. Bylo by přeci velmi pošetilé zahodit takovou příležitost! Gorn i Milten by to určitě pochopili - i oni by si jistě vybrali být svobodnými na mém místě. Vždyť přeci není všem dnům konec! Můžeme se třeba pokusit osvobodit je. Stačí jen vyčkat na vhodnou chvíli...

Těmito a podobnými myšlenkami jsem se zaobíral, zatím co svítalo. Chvíli jsem byl pevně rozhodnutý, že se vrátím, ale za chvíli mne zase zviklala touha po svobodě a byl jsem nerozhodný. Vážil jsme všechny možnosti. Odejít s Angarem a později se pokusit Gorna s Miltenem vysvobodit se zdálo jako dobrý nápad, ale byl tu jeden důležitý faktor, na který jsem hned nepomyslel a tím byli skřeti. Hrozilo, že dobudou hrad a to by znamenalo konec oběma mým přátelům. Jenže na druhou stranu není právě tento fakt tím hlavním důvodem, proč bych se za žádnou cenu neměl vracet do toho vězení? Byl jsem totálně zničený tím dilematem, které mne užíralo a dusilo.

Paprsky vycházejícího slunka sílily a tak jsem vešel zpět do chmurného sklepení arény, abych se podíval, jak to vypadá s Y'Berionem a Cadarem a jak se ostatní rozhodli. Ocitl jsem se zrovna uprostřed debaty ve které se řešily další kroky, které je třeba podniknout.

"Není čas! Buďte rozumní a pojďte nebo bude pozdě." přesvědčoval ostatní Angar, na kterém bylo velmi dobře vidět netrpělivost a obavy.
"Lorian se stejně ještě nevrátil z průzkumu. Byli jste přeci domluvení, že až přijde, vyrazíme." namítal Gilesko. "Nechme tedy ještě mistra odpočívat. Stejně na Loriana musíme počkat."
"Ano počkejme ještě chvíli." přimlouval se Rufalo.
"Nevím kde se zdržel." řekl ustaraně Angar. "Ale i kdybychom vyrazili teď, našel by nás. Je to dobrý stopař. Navíc ví, kam míříme."
"Mně se to taky nelíbí," řekl muž s orlím nosem," tohle není jeho styl, chodí včas a je na něj spolehnutí."
"Snad je v pořádku." dodal Rufalo.
"Jistě se objeví každou chvílí." řekl muž s modrýma očima.
"Doufejme." kývl Angar.
"Podívejte!" zvolal radostně Rufalo. "Cadar se probírá." a ukazoval na ležícího.
Všechny oči se rázem upřely na Cadara. Zprvu se zdálo, že Rufalo měl vidiny, ale pak se skutečně Cadar nepatrně pohnul a zasténal. Všichni se zatajeným dechem sledovali kouzelníka, který opět bez hnutí ležel na zemi. Napjatě jsme čekali, zda se Cadar probudí, ale zdálo se, že opět usnul. Tu však najednou zvolna otevřel oči a upřel svůj kalný pohled kamsi do stropu. Gilesko s Rufalem k němu okamžitě poklekli i Angar přispěchal blíž.

"Cadare, jak se cítíš?" zašeptal Rufalo a uchopil Cadar za ruku.
"Vodu." zašeptal Cadar a upřel malátný pohled na Rufala.
"Vodu! Rychle!" zvolal Rufalo a muž s orlím nosem okamžitě podal měch, který odněkud vytáhl. Cadar hltavě pil a když konečně osvěžil vyprahlé rty, pokusil se zdvihnout. Rufalo s Gileskem mu pomohli posadit se. Zdálo se, že se mu vodou ulevilo.
"Jak se cítíš?" zeptal se Angar, když se zdálo, že Cadar už skoro zcela přišel k sobě.
"Ó mizerně!" zasténal Cadar, ale pokusil se o úsměv. "Jak se cítím já ale není podstatné. Jak je mistrovi?"
"Spí, ale zdá se, že je v pořádku." hlásil Gilesko.
"Spáč buď pochválen!" zvolal Cadar a přiklonil se k mistrovi, jenž ležel vedle na zemi. "Bude v pořádku." konstatoval po tom, co si jej prohlédl. Pak vstal, ale museli jej podepřít, protože zavrávoral a hrozilo, že upadne. Byl malátný a strašlivě vyčerpaný, to bylo poznat na první pohled.
"Děkuji, zvládnu to sám." řekl a muži jej tedy pustili. "Síly se ke mne pomalu vracejí. Nemějte strach."
"Musíme odtud rychle odejít, venku už svítá." oznámil Angar.
"Dobře, ale nejprve musíme vzbudit mistra." řekl Cadar. "On nejlépe ví, co je třeba podniknout."
"Na to není čas! Můžeme jej odnést." naléhal Angar.
"Ne, vzbudíme ho."
"Dobře, ale rychle. Mám nepříjemné tušení." zabručel Angar.
Cadar se sklonil k mistrovi a znovu jej pečlivě prohlédl, poté se pokusil vzbudit jej.
"Mistře Y'Berione, slyšíte mne? Vzbuďte se."
Y'Berion se ani nepohnul a tak to Cadar zkusil znovu.
"Mistře... Vzbuďte se." opakoval Cadar a přitom mistra zlehka propleskl po tvářích. Zdálo se, že to zabralo, neboť mistr se zhluboka nadýchl a zavrtěl sebou. "Mistře Y'Berione, slyšíte mne? Vstávejte."
Y'Berion otevřel oči.
"Sláva!" radovali se muži.
"Spáč buď pochválen." řekl s úlevou Angar.
"Kde to jsem? Co se stalo?" ptal se zmatený Y'Berion, zatímco jej muži podepřeli a nabízeli mu vodu.
"Jste v bezpečí, utrpěl jste zranění, ale Spáč nás vedl, abychom vás zachránili z rukou smrti." vysvětloval mu Cadar.
"Chvalme ho." pravil po chvíli přemýšlení Y'Berion. "Už si rozpomínám..." mnul si hlavu. "Bitva, krev a smrt..." mumlal si pro sebe.

Muži mu podali měch s vodou a on se trochu napil. Víc vody mu steklo po tváři, nežli krkem, ale to nevadilo. Potom se rozhlédl po sklepení a oči mu už zase zářily podivným světlem.
"Měl jsem vizi." řekl a pohledy mužů kolem zahořely úctou a zvědavostí. "Spáč mne oslovil." hovořil už zcela jasně.
"A co vám vyjevil?" vyhrkl nedočkavě Cadar a naklonil se blíž. I ostatní viseli nedočkavě na mistrových rtech, aby zjistili, co za proroctví Spáč sesílá skrze jeho ústa.
"Ách..." zamhouřil oči Y'Berion, jako by jej to stálo mnoho sil, rozpomenout si na boží slova. "Viděl jsem mnoho věcí..." pokračoval s námahou. "Jsme na prahu nových událostí, jenž možná přetvoří celý svět. Nechápu všechny souvislosti - ještě ne... Viděl jsem stěnu modrého světla a temné hlubiny v nichž hořel oheň."
"Viděl jste jeho?" vyhrkl napjatě muž s modrýma očima.
"Ano."
"A jak vypadal?"
"Nevím..." hovořil ztěžka Y'Berion. "Cítil jsem ho, slyšel jeho hlas, ale neviděl jsem jej jasně. Viděl jsem skřety..."
"Skřety?!" podivil se Angar.
"Skřety v podivné svatyni... hořely tam posvátné ohně a modrý kouř se vznášel do výše..." popisoval mistr a přitom si mnul ztěžka zavřená víčka.
"A jaké je poselství?" zeptal se Cadar. "Co mámě dělat?"
"Leží na východě..." opověděl šeptem Y'Berion. "Na východě... vidím svatyni skrytou mezi stromy pod skalou... vidím vodu a mořský příboj... Ve tmách hoří světlo odpovědí. Ale nejprve je třeba vykonat jiné věci..."
"Na východě?" podivil se Rufalo. "Na východě odtud?"
"Nevím... Nevím, vidím nejasně, jsem příliš znavený." zaskučel Y'Berion a bolestně si třel spánky.
"Nechme mistra odpočívat." řekl Angar. "Jistě si vidění lépe vysvětlí, až nabere nových sil. Teď není čas, musíme jít!"
"Ano, je třeba vyrazit!" souhlasil Cadar a zvedl se.

V tu chvíli venku zazněly chvatné kroky a dovnitř sklepení vstoupil mladý válečník v dozorčí zbroji. V první chvíli jsem se lekl, že nás dozorci našli, ale ostatní se jeho příchodem nijak nevzrušovali, jen na něj upřeli zvědavé oči.
"Kde jsi se zdržel?" zeptal se přísně Angar.
Pochopil jsem, že je to ten zmiňovaný Lorian průzkumník. Byl to pohledný mladík tak kolem dvaceti let, hádal bych. Byl oholený a i to nejspíš ve mne budilo ten dojem. Byl dobře urostlý a dozorčí brnění mu padlo jako ulité. Vypadal jako pravý válečník a podle držení těla jsem usoudil, že jím asi opravdu je. Neznal jsem jej ani podle vidění, dnes jsem jej viděl poprvé.

"Zdržel jsem se na hlídce. Máme problém a není zanedbatelný."
"Co se děje?"
"Skřeti pane. Obklíčili v noci okolí hradu."
"Jakže?!" skoro vyjekl Angar a bezděky se chopil jílce svého meče.
"Jsou v lesích a zřejmě se chystají k novému útoku. Viděl jsem jejich válečné stroje."
Novinka zapůsobila na společnost jako úder blesku. Mužům zkameněly a pobledly tváře, Y'Berion jakoby ožil a do znaveného Cadara jakoby vjela nová, doposud ukrytá, síla. I mne přepadla a jejím původcem byl strach. Ano, mráz mi při Lorianových slovech přeběhl po zádech, jakoby kolem prošla kmotra smrt.
Angar na chvilku zabloudil v myšlenkách, ale hned byl zase zpět a jasným hlasem velitele zavelel, "Jdeme!" a namířil si to k východu. Muži s připravenými zbraněmi zamířili za ním, ale tu se ozval jasný hlas mistra Y'Beriona:
"Musím zpět do hradu."

Oči všech se překvapeně upřely na shrbeného mistra, který přemáhal vyčerpání. Jeho slova nás šokovala. Oči mu však svítily jasně a hlas zněl jako zvon. Nezdál se nepříčetný ani poblázněný, což mne napadlo hned jako jasné vysvětlení toho, co řekl, jakmile jsem jeho slova zaslechl.
"Cože?" vyhrkl Angar, otočil se a došel až k mistrovi a upřel na něj nechápavý a tak trochu jakoby zdrcený pohled. I ostatní byli zmatení a překvapení, ale v očích nikoho nebylo ani stopy po tom, že by pochybovali o tom, že jejich mistr ví, co říká. Jen žasli. Snad jen já jediný jsem pochyboval o jeho příčetnosti, ale to nehrálo roli.
"Mému poslání tam ještě není konec. Musím se vrátit, Spáč si to tak přeje a jemu nelze čehokoli odepřít. Ještě je třeba cosi vykonat..."
"Ale proč?!" zeptal se skoro zoufale Angar. "Nechápu to!"
"Ani já tomu nerozumím." přitakal Cadar vážně. "Co se má vykonat?"
Ostatní měli tu otázku v očích, nemuseli nic říkat. Y'Berion se pousmál, rozhlédl se po ostatních a pak se podíval na Angara a pravil:

"Cesty, po kterých kráčíme, jsou nám ve skutečnosti ukryty za kulisou iluze. Jen čas od času lze říci, že to, co vidíme a slyšíme, je skutečnost a že víme, kam naše cesta spěje. Cesta má leží v mlhách, ale Spáč mi dnes seslal na pomoc světlo slunce, jež rozehnalo na chvíli tu mlhu. Viděl jsem to jasně před sebou, jako teď vidím tebe, Angare. Musím se tam ještě vrátit, i když nevím, co mne tam čeká. Je to však důležité, to vím jistě. Cesta má je daná a předivo mého osudu spřádal bůh už dávno před tím, než se kdokoli z nás narodil. Je jeho přáním, abych šel tam, kam mi ukázal a proto musím zůstat. Není ještě dokonáno."

"Ale..." namítl Angar, ale Y'Berion jej nenechal domluvit.
"Nemohu si zvolit. Spáč za mne vyvolil, ale jen za mne." usmál se. "Je to má cesta a po ní kráčím sám. Chtěl-li tomu velectěný Spáč tak, vrátím se do hradu, ale nikdo z vás nemusí jít se mnou do toho vězení. To ve vizi nebylo. Kdyby si to Spáč přál, seslal by vám znamení."
"To ale přeci nejde! Mluvil jste o východu a svatyni odpovědí!" namítl Cadar. "Můžeme se pokusit ji nalézt!"
"Řekl jsem přeci, že nevidím jasně. Tohle jsem však viděl přímo zřetelně a jsem o tom přesvědčený. Ještě není ten pravý čas pátrat. Nevzpírám se boží vůli a ani vy se jí nevzpírejte. Nic bychom tím nedokázali. Vše bylo rozhodnuto již před věky."

A bylo ticho, muži nevěděli, co na mistrova slova říci. Všichni oněměli. Mně se to zdálo pošetilé, ale na druhou stranu jsem cítil silnou mystiku, jenž byla v jeho slovech. Netroufal jsem si hodnotit, zda jsou jeho činy správné. Má-li se vrátit, pak ať se vrátí. Vždyť i já jsem se chvílemi chtěl do toho pekla vrátit a to ke mne nemluvil žádný bůh, jen výčitky a strach o přátele i o svou čest.

"Je-li to vůle Spáče, pak se vrátíme." řek Cadar ztěžka. Bylo vidět, že jej to rozhodnutí stojí veliké úsilí.
Y'Berion pohlédl na Cadara, usmál se a pravil:
"Cesta je nám vyvolena a potkáváme na ní mnoho lidí s nimiž můžeme kráčet vpřed. Je však i na nich zda o to stojí, zda máme společný cíl či směr."
"Má cesta je tvá cesta." řekl vážným a slavnostním tónem Cadar.
"Já se tam nevrátím! Nemůžu. Zabili by mne." řekl smutně Angar, kterého to viditelně trhalo na obě strany. Rád by stál při svém mistrovi, ale to nebylo možné. Snad by se vrátil s důvěrou v mistrova slova, ale to nemohl, utekl přece onehdy z paseky, ponížil důstojníka a jeho vojáky a to pro něj znamenalo rozsudek smrti, kdyby se vrátil dozorcům na oči.
"Já vím. Nikdo tě nemůže nutit, abys mne doprovázel v takovém riziku. Je to vůle Spáčova, abys zůstal vně zdí toho hradu."
"Ale co mám dělat?" zeptal se smutně.
"Vyčkej, Spáč tě povede."
Angar si povzdychl. "Budu tedy sám pátrat na východě."
"Já se tam nevrátím, půjdu s Angarem." řekl rozhodně muž s orlím nosem.
"Ani já ne." přitakal jeho druh s modrýma očima a otřásl se. "Už nikdy víc!"
"A vy?" obrátil se Cadar na Gileska a Rufala. Potom sklouzl pohledem na mne a ve tváři se mu objevil stín. "Co ty tu vlastně děláš? Před tím jsme to nějak zamluvili. Kde máš Kedrona?"
Doposud si mne nevšímal a já si už myslel, že vysvětlování jsem prodělal dost, ale nebylo tomu tak.
"Spadl jsem dolů..."
"Slyšel jsem, ale kde je Kedron!"
"Zůstal na hradbě..."
"Jak je to možné? Říkal jsem mu přece...
Cadarův předchozí výslech přerušil raněný Y'Berion, který teď byl již v pořádku, vložil se však do toho k mému štěstí znovu.
"Vše je vůlí Spáče." řekl Y'Berion a bystře si mne prohlédl. "Pro nás není důležité, proč tu je. To určil bůh. Není to teď podstatné, čas nám ubíhá."
Cadar si mne zkoumavě prohlédl, v očích jsem spatřil lesk nedůvěry a podezření, ale dal na slova svého mistra. Otočil se tedy k Rufalovi s Gileskem a pro tuto chvíli věc nechal plavat.

"S Kedronem se setkáme později, pak nám to vysvětlí." konstatoval. "Nu a vy dva?"
Oba dva byli ve velkých rozpacích. Mlčeli a nevěděli, co mají říci. Evidentně se jim moc nechtělo zpět do hradu, kde dost možná číhala krutá smrt, jež se zdála zbytečným rizikem teď, když konečně unikli na svobodu. Ale opustit Y'Beriona? Jak by to vypadalo? Chápal jsem jejich myšlenky. I Y'Berion si je chápavě prohlédl a souhlasně kývl hlavou, "Zůstaňte tedy s Angarem."

Gilesko vrhl vděčným pohledem po svém mistrovi, ale Rufalo se tvářil ztrápeně.
"Ne, to ne. Půjdu s vámi zpět mistře. Měl jsem sen..."
"Dobrá." kývl Y'Berion a víc se jej nevyptával.
Lorian se k celé věci tvářil neutrálně. Nikdo se jej nezeptal, zda půjde do hradu a on se netvářil na to, že by chtěl mistra doprovázet. Byla to hotová věc. Celou dobu se zvláštně usmíval. Bylo jasné, že půjde s Angarem. Ani mne se nikdo nezeptal, jakoby bylo samozřejmé, co udělám. Cítil jsem se opravdu jako vyvrhel, ale na druhou stranu jsem byl rád, že jsem mimo pozornost.
"Ale jak se chcete dostat zpět?" zeptal se Angar.
"To se uvidí." řekl Y'Berion.
"Máme lano spuštěné z hradby ve zřícené věži." řekl Cadar. "Kedron tam na nás čeká."
"Lano není Cadare." řekl Rufalo a posuňkem ukázal na mne. Cadar na mne upřel tvrdý tázavý pohled a začal rudnout.
"Přetrhlo se, když jsem lezl dolů." oznámil jsem jakoby nic.
"Cože?!" rozčílil se Cadar.
"Klid." chlácholil ho Y'Berion, bylo to boží vůlí. "Najdeme jinou cestu."
"Jak jsi jej mohl přetrhnout!" vztekal se Cadar. "Až uvidím Kedrona, tak si to s ním vyřídím! Jak tě jen mohl pustit dolů?"
"Byl to jeho nápad!" rozvíjel jsem svou lež, abych se trochu ospravedlnil a Cadar na mne přestal řvát. Rozhodně mi to nedělalo dobře. "Chtěl jít za vámi a poslal mne napřed. Lano se přetrhlo snadno, to by jsi koukal." ušklíbl jsem se ironicky. "Můžeš bejt rád, že se nepřetrhlo pod tebou! To by jsi tu teď nestál a neřval na mne."
"Hlupáku!" řekl na to. "Jsi drzý! Měl jsi zůstat nahoře, počkejte, až si promluvím s Kedronem." otočil se k ostatním. "Neměl ho k lanu vůbec pustit! Který démon nám tě poslal do cesty, Diego?!" křičel zas na mne.
"Klid. Třeba lano opravil?" vložil se do toho Rufalo a chtěl uklidnit situaci.

V duchu jsem se ušklíbl nad jeho myšlenkou - to sotva! Leží na ochozu a ani bych se nedivil, kdyby se ještě neprobral po ráně, kterou jsem mu uštědřil. To leda že by Gorn lano opravil... Ta myšlenka si nezadala s pocitem, jako kdyby mne polili studenou vodou. Náhle mne to osvítilo. To mne nenapadlo! Třeba to dokázal? Horečnatě jsem uvažoval, zda jsou mé závěry reálné...

"Není čas! Na hádky už vůbec ne!" ukončil neúprosně nepříjemnou debat Angar a přerušil Cadara, který se už chystal znovu mne něčím zpražit. "Jestli se skřeti chystají zaútočit, musíme odsud okamžitě zmizet!"
"Raději ještě dřív." ušklíbl se Lorian pobaveně. Bavil se naším výstupem po celou dobu, jak velelo jeho "bezstarostné" mládí.
"Pojďme tedy." rozhodl Y'Berion a vydal se ztěžka k východu ze sklepení. Cadar jej doprovázel a podpíral jej, vztek jej přešel a síla se mu již jakž takž vrátila. Měl starost o svého mistra. Hned za nimi šel Rufalo a pak Gilesko, připraveni okamžitě mistrovi přiskočit na pomoc, kdyby se mu přitížilo. Pak vycházeli zbylí dva druhové a nakonec Lorian s Angarem, kteří potichu něco s vážnými tvářemi řešili. Já šel poslední - zase jako vyvrhel společnosti, ale byl jsem za to rád.
Ve vlhkém sklepení po nás zbyly jen dohasínající pochodně.
Načítám data ...
Nahoru