Když jsme vyšli ven ze sklepení arény, přivítalo nás ranní šero. Slunce ještě nebylo vidět, ale na východě ostře vyřezávalo svými paprsky obrysy hor a bylo znát, že zbývá jen několik málo minut, než-li se nám zjeví ve své rudé kráse. Měli bychom si pospíšit, než nás slunce stačí prozradit očím rozespalých hradních obránců nebo hůř, krutým očím skřetů. Zatím jsme byli skryti v šerých stínech. Angar zastavil skupinku před arénou v hlubokém příkopu, aby k nám promluvil. Ještě než stačil říci jediné slovo, kdesi vysoko nad námi se ozval tlumený smích. Všichni jsme strnuli, ale nic dalšího se už neozvalo. Nikdo nezakřičel, že spatřil tlupu podezřelých lidí v příkopu, jen se nám zdálo, že stále tlumeně slyšíme někoho mluvit odněkud zpoza hradeb nahoře. Možná že si kdesi na cimbuří povídala stráž...
Angar stočil pohled zpět na nás a polohlasem promluvil, "Naposledy se ptám, zda je to nutné. Mistře, zůstaňte s námi."
Y'Berion na Angara upřel své pronikavé oči jako ten, co je obeznámen s pravidly vyšší hry osudu, pak mu tiše odpověděl, "Musím zpět, nelze jinak."
Angar vzdychl, snad chtěl cosi znovu namítnout, ale rty se mu jen zachvěly a pak jen pokrčil rameny.
"Doprovodíme vás, až kam to půjde, pane." řekl Lorian a vesele se usmál. Zdál se bezstarostný a klidný.
"Ano, kudy se vlastně chcete dostat do hradu?" zeptal se Angar a obezřetně si prohlédl hradbu nad námi.
"Máme jen dvě možnosti," řekl na to Cadar a v jeho hlase zněl trpký přízvuk bezesporu adresovaný mne, "zkusíme, zda třeba Kedron neopravil lano," zpražil mne pohledem, "a pokud ne, musíme k bráně a pak vysvětlovat."
"Nic jiného nám nezbývá." kývl Y'Berion.
"Dobrá, tak tedy k lanu, ale rychle." zavelel Angar, který byl už velmi netrpělivý a my jsme vykročili za ním. Chvátali jsme kupředu.

Kráčeli jsme víceméně stále příkopem, jelikož to byla pro nás nejbezpečnější cesta, ačkoli byla plná překážek a sutin. Mrtvých bylo všude požehnaně a nebyl na to pěkný pohled. Angar poradil Gileskovi, aby si našel zbraň a pokud bude chtít tak i brnění. Gilesko byl pevně rozhodnutý, že půjde s Angarem, ale já doposud nevěděl, jak se rozhodnu. Táhlo mne to na obě strany a byl jsem z toho zoufalý.

Zatímco jsem přemýšlel o mé situaci, došli jsme k místu, kde v příkopu ležely sutiny staré rozvalené věže a kde vyznavači Spáče spustili lano. V denním světle, tedy spíše šeru, to tu zase vypadalo jinak. Konečně jsem si mohl prohlédnout, jak to tu bitva a oheň zpustošili. Příkop tu nebyl tak vysoký a vyzděný, byl také dál od hradeb a proto byl z větší části zasypaný zborcenými troskami, ohořelými zbytky dřeva a těly. Viděl jsem spálené a rozvalené chatrče i palisádu. Změnilo se to tu velmi, ale poznával jsem to tu dobře, dokonce jsem spatřil i místo, kde jsem se probudil z omráčení a uviděl jsem i svou dávno již zhaslou pochodeň. V obavách jsem se podíval nahoru, kde byla na polorozpadlém zbytku věže obrostlém břízkami nalepená pozorovatelna. Vypadala odtud velice chatrně. Jak jsem tušil, lano tam nebylo. Nepříjemný pocit, který jsem cítil ještě zvětšil rozzlobený Cadarův pohled a zachmuřené pohledy ostatních. Bezděky jsem ukázal na zbytky lana, jenž ležely opodál, abych se ospravedlnil a dosvědčil, že se lano se mnou skutečně utrhlo. Nevěnovali mu ani pohled. Bylo nám na nic tady dole.

"Co teď? K bráně?" zeptal se Rufalo a tvářil se ustaraně.
Zatímco muži diskutovali, podíval jsem se ještě jednou vzhůru. Něco tu nehrálo. Lano se přeci utrhlo v půlce u jednoho z těch zpropadených uzlů? Ale ta druhá půlka tam nebyla! Ať jsem se díval, jak jsem chtěl, prostě tam nebylo a to bylo divné. Někdo ji vytáhl?
"Tak tedy k bráně." rozhodl Cadar po chvíli debat. Nemohli jsme se už více zdržovat, čas nás tlačil a Angar se už tvářil velmi nepěkně.
"Počkejte!" zarazil jsem je. Všichni se na mne překvapeně podívali, ale já zíral na pozorovatelnu, kde mne cosi upoutalo. "Počkejte, podívejte!" ukázal jsem vzhůru. Cosi jsem spatřil, nějaký pohyb.
Všichni vzhlédli k dřevěné pozorovatelně.
"Co je tam?" zeptal se Lorian, ale já neodpověděl. Čekal jsem, zda znovu spatřím ten pohyb, nebo co jsem to tam viděl?
"Nic tam není, na co se máme dívat?" otráveně zamumlal Gilesko. "Na tohle není čas!"
"Počkej a mlč!" odsekl jsem mu.
Cadar došel ke mne a podíval se z mého místa vzhůru, "Vidíš snad Kedrona?"
"Někdo tam je." řekl jsem, už jsem nepochyboval. Zase se tam kdosi mihl. Doufal jsem, že je to Gorn. Když Cadar vyslovil Kedronovo jméno, zamrazilo mne. Přemýšlel jsem, zda mám risknout zavolání, ale než-li jsem se stačil rozhodnout, nahoře cosi najednou vylétlo z pozorovatelny pryč od hradeb do vzduchu nad námi. Cadar bezděčně ustoupil, já však nikoli. Bylo mi okamžitě jasné, co to letí vzduchem!

"Podívejte! Provaz!" zaradoval se Rufalo.
Skutečně. Od hradby se odlepil provaz a v jakémsi zamotaném klubku letěl dolů a ve vzduchu se rozplétal.
"Sláva! Kedron!" zaradoval se Cadar a ve mne při těch slovech zase trochu hrklo.
Lano dolétlo dolů a zůstalo volně viset ve vzduchu. Než-li jsem stačil něco podniknout, u lana už stál Rufalo a hlásil, "Půjdu první, za mnou vy mistře a pak ostatní."
Než to dořekl, už byl na laně a šplhal vzhůru. Ostatní ho se zatajeným dechem sledovali. Prohlédl jsem si lano. Bylo to nové docela pěkné a hlavně pevně vypadající lano. Ať už to byl Gorn nebo Kedron, kdosi je navázal na zbytek starého lana, pokud se tomu zbytku dalo vůbec tak říkat.

Přemýšlel jsem, co udělat dál. Pokud to nahoře byl Gorn, pak bych se měl urychleně dostat na plošinu a zkusit zachránit situaci. Cadar a spol se velmi podiví, až zjistí, že nahoře nečeká jejich druh, ale někdo úplně cizí. Jestli je tam nahoře Gorn, musím se tam dostat před ostatními, protože mne možná bude potřebovat. Nevěděl jsem, co Rufalo udělá, až jej tam spatří a jak se zachová, až vedle něj zahlédne ležícího Kedrona s ranou na hlavě. V tomhle případě bych se měl nahoru dostat sakra rychle, než to dopadne špatně! Ale co když je nahoře Kedron? Potom bych raději měl zůstat tady dole a zmizet pak co nejrychleji, protože to by bylo velmi špatné pro mne. Kedron mi ránu do hlavy jistě jen tak neodpustí a ostatní jistě rovněž ne. Těžko lze spoléhat na mistra Y'Beriona, že by se za mne přimluvil. Ale jak se dozvědět, kdo je nahoře? Byl jsem jako obvykle v prekérní situaci.

Zatímco Rufalo šplhal vzhůru, ostatní jej napjatě sledovali, chystali se k šplhání a vyměňovali si poslední slova na rozloučenou. Já zatím těkal pohledem kolem sebe a vážil svoje možnosti. Horečnaté přemýšlení. Slunko už vyšlo. Kraj se topil v šeru, jenž se čím dál tím více prosvítalo, jak záře slunce sílila. V rudé matné ranní záři se paprsky zvolna plížily po svazích západních hor, klesaly po špičkách hlubokého lesa stále níž a níž a odkrývaly stíny mezi jeho kmeny, kde se podle mladého Loriana skrývali skřeti a připravovali se k dalšímu útoku. Úplně jsem na ně zapomněl! Chtějí srovnat hrad se zemí a já blázen se snažím vymyslet, jak se co nejrychleji vrátit přímo do středu dění! Raději jsem tyto myšlenky zaplašil.

Šlo to rychle, Rufalo už byl skoro nahoře. Můj pohled se bezděky zastavil na čísi mrtvole u paty hradby. Mrtvých tu bylo méně než jinde, ale i tak jich zde v úseku leželo mnoho. Hlava toho mrtvého byla pootočena v nezvyklém úhlu, což mne bezděky zaujalo. Jaká to byla asi rána, že tomu chlapíkovi srazila vaz? Skřetí kyj? Trvalo mi slušnou chvíli, než-li mi došlo, jak k tomu zranění ten člověk přišel. Určitě spadl z velké výšky – možná z pozorovatelny, snad jej sestřelil nepřítel... Byl notně otlučený a i končetiny měl zlámané. Chvíli jsem na něj hleděl, aniž bych o tom moc přemýšlel, hlavou my táhly jiné myšlenky. Ale čím více jsem na to tělo hleděl, tím podivnější se mi to zdálo. Seznal jsem, že ten člověk je mi povědomý. Zaměřil jsem se na jeho zakrvácený potlučený obličej a spatřil jeho oči v hrůze vypoulené a zalité rudou krví. Dávno již vyhasly, ale i tak ke mne promluvily děsivým hlasem. V tu chvíli jsem prozřel a hrozné leknutí mi sevřelo srdce a vyrazilo dech. Kedron! To je Kedron! Je mrtvý, ale jak se sem dostal?!

Leknutím jsem se rozechvěl a okamžitě se ujišťoval, zda si i ostatní všimli mrtvého Kedrona. K mému štěstí ale všichni sledovali Rufala, který se zrovna vydrápal po dřevěné konstrukci nahoru. Hrklo ve mne. Horkost mne dusila a srdce mi splašeně tlouklo! Kousek jsem poodstoupil a modlil se, aby si muži těla u paty hradby nevšimli. To by byl můj konec, to už bych podezřívavému a zaujatému Cadarovi nevysvětlil! Podezření by padlo na mne.

Muži stále hleděli za Rufalem a i já jsem pohlédl nahoru. Zřetelně jsem viděl siluetu člověka, který Rufalovi pomohl z lana na plošinu. V šerostínu zbytku zdi bývalé věže nad plošinou jsem dost dobře nemohl rozeznat, zda je to Gorn. Mohutný na to byl dost. Kdo jiný by to ale byl, když ne on? Nebylo pochybností. Bez přemýšlení jsem se vrhnul k lanu a troufale předběhl Y'Beriona, dovolil jsem si jej dokonce trochu odstrčit, protože již lano držel v ruce a chystal se k lezení.

"Mistře, když dovolíte..." omluvil jsem se a na nic nečekal a lezl. Než mne kdokoli stačil umravnit, už jsem šplhal vzhůru.
Y'Berion neřekl nic, jen sledoval moje počínání s lehkým překvapením.
"Ty se tam vracíš taky?" podivil se Cadar.
"Jo-o!" zafuněl jsem a přitáhl se zase o kousek výše.
"Teď ale měl jít mistr." křikl káravě Gilesko.
Na to jsem nereagoval, měl jsem plné ruce práce se šplhem. Lano se zase točilo a skřípalo jako divé a mně to připomnělo předchozí zážitek, ale myšlenky na to jsem zaplašil, protože bych jinak nejspíš spadl.
"Je jedno, kdo půjde přede mnou." mluvil dole pode mnou Y'Berion smírně.
Šplhal jsem dál. Muži dole mlčeli. Napadlo mne, že ani s Angarem jsem se nestačil rozloučit. Ale to teď bylo vedlejší, spíš mne děsilo, kdy se seshora ozve typický zvuk rvačky. Zatím se tak nestalo. Lezl jsem poměrně rychle, už jako malý kluk jsem v tom byl dobrý a nic jsem viditelně nezapomněl. Cítil jsem sice slušnou únavu a bolest ve svalech, ale stačil jsem si ji uvědomit, až když jsem byl už skoro nahoře. Hnal mne strach z toho, co se může stát, jestli nechám Gorna nahoře s Rufalem samotné a nevylezu k nim včas, než-li se něco semele. Po pár vteřinách jsem byl skoro u prkenného ochozu plošiny. Nade mnou se najednou objevila čísi ruka a vytáhla mne na plošinu.

"Heleme se Diego!" zazubil se Gorn.
Moje tvář se i přes vyčerpání roztáhla v pitomém úsměvu. Obrovský kámen mi spadl ze srdce, ale ještě chvilku jsem popadal dech a tvářil se jako blbec, než jsem se zmohl na odpověď.
"Rád tě vidím, Gorne!" oddechl jsem si. Měl jsem sto chutí jej obejmout, ale opanoval jsem se. Pak jsem se všiml, že opodál stojí Rufalo a zamračeně nás dva sleduje. Podle výrazu jeho tváře bylo vidět, že usilovně přemýšlí. Byl evidentně překvapený tím, že místo Kedrona našel Gorna. Nešlo mu to dohromady a bylo mi jasné, že mi už ani za mák nevěří. A co teprve až vyšplhá Cadar?

Lano s sebou zase zaškubalo. Gorn nahlédl přes okraj a pak se otočil na Rufala.
"Leze další..."
"To bude Y'Berion, řekl jsem Rufalovi."
Rufalo jen zmateně kývl, změřil si Gorna dlouhým pohledem, pak se přiblížil k okraji a podíval se dolů. Zvedl jsem se a zatahal Gorna za rukáv. Poodešel jsem s ním kousek opodál a s vážným pohledem jsem udělal posunek směrem k Rufalovi. Rufalo se o nás v tuto chvíli již nestaral. Zdálo se že Y'Berionovi šplh nejde tak dobře. Rufalo jej zřejmě podporoval alespoň psychicky, když mu nemohl pomoci fyzicky. Soustředěně jej sledoval, jako by jej snad svým pohledem mohl vytáhnout nahoru na plošinu. Cosi na něj šeptem volal a povzbuzoval jej. Byl natolik zaujat Y'Berionem, že si nás přestal všímat a tak jsem se naklonil ke Gornovi a zašeptal:
"Viděl jsem Kedrona!"
"Opravdu?" podivil se Gorn s chladnou vážnou tváří, ale oči mu šibalsky zasvítily. "Já ho už hezkou chvíli neviděl." řekl nevině.
"Je dole a je mrtvej!" ušklíbl jsem se a probodl ho pohledem.
"Když to říkáš." pokrčil rameny Gorn.
"Ty jsi ho hodil dolů!" rozčílil jsem se polohlasem a šťouchl ho do prsou.
"No tak to prr!" bránil se Gorn. "Spadl tam sám!"
"Cože?"
"Asi zakop, nebo co."
"Co se tu dělo?"
"Probudil se a nenechal si nic vysvětlit." pokračoval Gorn tím svým nevinným hlasem, jakoby by mi snad vyprávěl o počasí, "Chtěl se prát, no a ani to si nenechal rozmluvit..."
Bylo mi jasné kam se Gornovo vyprávění ubírá a znal jsem Gorna, proto jsem poznamenal, "Tak si myslím, že si mu to ani moc nerozmlouval."
"Máš pravdu, rovnou jsem mu jednu střelil!" zazubil se Gorn. "Ani potom ho to nepřešlo, tak jsem mu střelil ještě tři a pak spadl. Ale spadl sám! To u Innose přisahám! I u Adannose."
"U všech bohů!" protočil jsem oči. "Hlavně nic neříkej, já jim to nějak vysvětlím!"
"Ahá!" zasmál se Gorn. "Vypadá to, že se ještě dneska serveme."
"Nic takovýho! A pssst!" utnul jsem jeho výlevy.
Pak mi ale zahlodala hlavou myšlenka...
"Gorne? Jak to že jsi nebyl překvapenej, že mne vidíš?"
Gorn se ironicky uchechtnul, "Protože tady mne už nic nepřekvapí!"
"Ne, počkej. Vážně!" naléhal jsem, to mi vrtalo hlavou.
"Nejdřív jsem si myslel, že jsi hotovej, když se to lano utrhlo." začal Gorn vysvětlovat. "Chtěl jsem sehnat lano a zdrhnout sám..."
"Zdrhnout?! Copak to nebylo, abys mne zachránil?" ušklíbl jsem se na oko uraženě.
"No to je jasný, že bych se podíval, jak jsi se rozlámal." poplácal mne Gorn s úsměvem po zádech. "No ale, když jsem se vrátil, uviděl jsem tě, jak se plazíš s pochodní někam pryč."
"Proč jsi na mne nehoukl? A kde si to lano sebral?"
"Houkal jsem jak to šlo, ale ty jsi byl jako hluchej a i ses tak divně motal, byl jsi už daleko a moc řvát se nemohl, protože kolem byla samá stráž. Kdyby mne čapli, byl by průser. Lano jsem ukrad ve skladu, byl otevřenej. To víš, bojový podmínky!" zasmál se docela nahlas.
"Aha," kývl jsem, "ale teď tiše, řekneme jim, že tě sem poslali na vystřídání stráže, jo?"
"Pro mne za mne." mávl rukou Gorn.
"Jo a motal by ses taky, kdyby si spadl z takový vejšky!" sykl jsem ještě.

Y'Berion se právě v tu chvíli vyškrábal nahoru. Byl celý rudý námahou a zdálo se, že síly mu právě v tu chvíli došly. Byl již nahoře, ale málem se pustil lana. Rufalo jej však pohotově zachytil. Gorn i já jsme též přispěchali na pomoc a vytáhli už zase zcela bezvládného Y'Beriona na plošinu.

"Zase je v bezvědomí." strachoval se Rufalo.
"Neboj se, bude určitě v pořádku. Cadar se na něj podívá. Už leze." uklidňoval jsem ho. Cadar se už skutečně drápal po laně.
Gorn přihlížel, a když jsme mistra odtáhli dále od kraje, zeptal se jako obvykle velmi nevhodně, "To je ten vrchní sektář, že? Ten jak oblboval Miltena?"
"Sakra Gorne, drž hubu!" odsekl jsem mu, Rufalo to naštěstí nezaslechl, byl zaujat péčí o svého mistra. Kdyby Rufalo Gornovo neprozřetelné žvanění uslyšel, už těžko bych mohl vysvětlovat cokoli. Bylo by to ztracené a kdo ví, jak by se to dál vyvíjelo. Těžko říci, kdo další by se proletěl pod hradbu...

"No to je vděk za to, že jsem ti sehnal lano!" ušklíbl se Gorn.
"Co to kecáš? Sháněl jsi ho pro sebe!" opravil jsem ho tiše ale důrazně, aby Rufalo nerozuměl tomu co si šeptáme. "Říkám mlč, abys nás nedostal do průšvihu! Ten, co teď leze nahoru je kouzelník a je na mne dost naštvanej za to přetrhlý lano!"

"Kouzelník?" podivil se Gorn a švihl nedůvěřivým pohledem po Rufalovi, který byl stále důkladně zaujatý péčí o mistra a nás si na štěstí nevšímal.
"Jo. Tak radši vol slova!"
V tom se nahoru vyškrábal zadýchaný Cadar.
"Tohle mne zabije!" funěl zatímco se držel okraje. "Pomozte mi!"
Přiskočil jsem k němu a pomohl mu vytáhnout se.
"Díky."
"Mistr zase omdlel, Cadare!" zavolal Rufalo a Cadar k němu okamžitě přispěchal.

Zatímco ti dva kontrolovali mistrův stav, nahlédl jsem přes okraj do šerého rána. Dole pod hradbou už nikdo nebyl. Angara a jeho druhy jsem zahlédl opodál mezi ohořelými chatrčemi a rozvalenou palisádou, jak se opatrně plíží dlouhými slábnoucími ranními stíny pryč k lesům. V duchu jsem jim popřál hodně štěstí na jejich nebezpečné cestě. Na chvíli jsem zalitoval, že nejsem s nimi, ale tu mne vytrhl z myšlenek Gorn, jež stál za mnou.

"Kdo je to?" zeptal se.
"To je Angar."
"Angar?" poškrábal se Gorn na hlavě. "To jméno jsem už někde slyšel. Pak mi budeš vyprávět."
Otočili jsme se a došli zpět k trojici mužů. Prkna plošiny pod naší tíhou skučela a vrzala. Y'Berion už přišel k sobě a Cadarovi i Rufalovi se ulevilo. Cadar konečně zdvihl oči a sotva se všiml Gorna, jeho tvář se zase stáhla hněvivém překvapení. Vyprskl:
"A co ten tady zase dělá? A kde je Kedron?!"
Gorna to urazilo, byl popudlivé povahy. Jeho obličej se zamračil. Neznatelně jsem do něj šťouchl, aby pamatoval na to, jak se má zachovat a jal jsem se vysvětlovat:
"To je Gorn, poslali ho sem na střídání. Shodou okolností se s ním znám, je v pohodě. Můžeme mu věřit."
Cadar si nejprve zkoumavě prohlížel jeho a hned zase mne. V očích mu seděla veliká nedůvěra. Mračil se čím dál tím víc. Pak si povzdechl a řekl velmi ironicky, "To máme teda štěstí, že!"
Tím to ale skončilo, dál si nás už nevšímal. Nemohl s tím nic udělat, měl jakési podezření, ale neměl nic, co by mu dokazovalo jeho správnost. Rufalo mezitím obhlížel nádvoří od žebříku opřeného v díře ve zdi. Když se vrátil ohlásil, že na nádvoří už je docela živo, že někteří muži už vstávají.

"To nevadí. Jsme přece hlídka." řekl Cadar. "Chvíli si tu odpočineme a pak odsud jako hlídka odejdeme nebo počkáme na střídání." pak se zarazil a podíval se znovu na Gorna. "Kdy tě střídali a kam šel ten, co tu byl před tebou?"
"No... Ehm..." začal se Gorn škrábat na hlavě, "Nevím kolik bylo, byla tma. "Šel asi spát."
"Říkal ti o tom lanu?" ptal se Cadar zkoumavě.
Gorn po mne vrhl tázavý pohled, ale já dělal, že ho nevidím a díval jsem se do kraje, který už prosvětlily paprsky žlutnoucího sluníčka. Prsty jsem drtil chatrné zábradlí plošiny a doufal, že tohle nám nějakým zázrakem projde. Nejradši bych Gorna něčím přetáhl, jsme vyřízení! Teď se podřekne!
"No... No jo! Říkal." usmál se Gorn. "Prej že se vrátíte a pak, že ho mám zavolat."
"No a kde teda je?"
"No... Eh... Vlastně, vlastně nevím." vytáčel se Gorn.
Cadar jej probodl silně podezřívavým pohledem, "Takže ty ho máš zavolat a pak ani nevíš, kde zrovna je? Jsi hlupák jako skoro všichni tady!" nadával Cadar a přitom šlehl pohledem i po mně – zahlédl jsem to úkosem. "Neměl odsud vůbec odejít! S ním si to také vyřídím! Ohrozil celou naši budoucnost!"

"Klid Cadare." vstoupil do toho zase Y'Berion, který doposud seděl opřený o zeď a hádky se do teď nevšímal, protože sbíral ztracené síly, kterých po tom všem, co prožil, neměl mnoho. "Ne všechno vždy vyjde podle našich plánů. Beliarovi démoni se pilně starají o to, abychom sešli z cesty. Zbav se svého hněvu, jenž nad tebou často získává vládu."

Cadar svěsil hlavu a Gorna nechal na pokoji, což bylo jistě dobře pro nás pro všechny, protože Gorn snesl ledacos, ale...
"Máte pravdu mistře. Jsem nehodný služebník Spáče." zalitoval svého jednání. Dost mne překvapilo, jak rychle po slovech svého mistra obrátil a šel do sebe. Jen to dokazovalo, jak pevně věří v jejich společnou víru a jak hluboce je oddán svému mistrovi.

"Co to kecá?" ušklíbl se Gorn šeptem a vrhl po mne pohled, který jasně naznačoval, co si myslí o jeho duševním zdraví.
"Každý jsme nějaký, Cadare." řekl Y'Berion. "Stále se musíme učit. Hlavní je, že jsme tu, že se nám podařilo vrátit. Tak to mělo být."
Gorn na něj zíral nevěřícně a neskrývaně kroutil hlavou, pak se rozchechtal.
Y'Berion zdvihl oči a prohlédl si Gorna. Na jeho tváři nebylo ani náznaku o tom, co si myslí. Byl asi zvyklý na takovéto reakce. Nejspíš skoro všichni na něj koukali jako na blázna a šílence. Byl s tím smířený. Ne však Cadar, ten Gorna probodl zlým pohledem a sevřel ruce v pěsti, "Čemu se chlámáš bezvěrče? Jsi jen chudák zamčený ve svém bídném životě! Až přijde den vykoupení i na tebe se při skládání účtů dostane!"

"Co to řek?!" zeptal se mne rozhněvaně Gorn, kterého Cadarova nezvyklá hněvivá slova nejspíš trochu zmátla.
"Klid! Pamatuj, co jsem ti řekl!" šeptal jsem a pořádně ho dloubl do zad.
"Uklidni se Cadare, teď jsme o něčem mluvili." řekl Y'Berion a Cadar se opravdu uklidnil. Bylo vidět, že jej velmi mrzí, že v tak krátké době podlehl svému vzteku znovu. Jistě však ne kvůli Gornovi, ale kvůli Y'Berionovi jej to mrzelo. Gorna sledoval nehezkým pohledem stále. Bylo jasné, že ti dva si k srdci opravdu nepřirostou.

"Promiňte mistře, je toho na mne v poslední době přespříliš." omluvil se Cadar.
"To i na mne!" řekl Gorn směrem ke mně. "Vypadneme, nebo se proletí taky!"
Oba dva muži se na něj nechápavě zahleděli. Bylo naše štěstí, že nepochopili! To byl dobrý nápad – vypadnou! Nejvyšší čas! Gorn se přestával ovládat. Sotva jsem na to kývl, Gorn vyrazil rychlou chůzí pryč. Já se ještě zastavil u obou mužů a hledal vhodná slova, abych se rozloučil, ale mnoho mne nenapadlo. Cadar si mne prohlížel tvrdým pohledem a Y'Berion se na mne usmál.

"Tak tedy... Na viděnou." řekl jsem a rychle odešel.
"Na viděnou. Spáč tě provázej, Diego. zaslechl jsem za sebou hlas mistra.
U žebříku jsme se minuli s Rufalem, kývl jsem mu na pozdrav a cosi jsem řekl, ale už jsem se nedíval, zda mi odpověděl. Chtěl jsem odtud co nejdřív vypadnout. Gorn už stepoval v uválené trávě opodál kruhové mříže a čekal na mne. Seskočil jsem na nádvoří.

"Kde se flákáš? Jdem si zabrat dobrej flek u kuchyně. Neříkej, že nemáš hlad?"
"Tohle bylo těsný!" vynadal jsem Gornovi. "Málem jsi nás dostal do pěkný kaše!"
"Ale prosím tě!" mávl rukou Gorn. "Jdeme do kuchyně, vsadím se že seš hladovej jako vlk. Ty blbečky pust z hlavy."
Hlad jsem měl nepopsatelný a tak jsem musel uznat, že Gorn má protentokrát dobrý nápad. Předchozí zážitky jsem opravdu pustil z hlavy, ne snad proto, že bych chtěl poslouchat Gorna, ale proto, že jsem na přemýšlení o tom všem a strachování se tím "Co by..." a "Kdyby..." už prostě neměl sílu. Kuchyně navíc byla úplně na druhé straně nádvoří, dost daleko od pozorovatelny, vyznavačů Spáče i od Kedronovy mrtvoly, které se díky bohům nikdo naštěstí nevšiml. Z komína kuchyně a z pěti velkých kotlů před ní se už kouřilo. I tři velké ohně s rožni tu hořely. Kuchaři právě začínali vařit a rožnit maso. Dost brzy, aby to stihli, než se všichni probudí.

Slunko už vyšlo poměrně vysoko a svítilo dokonce už i do malé části nádvoří přes střechy hradu. Hrad se pomalu probouzel. Spadl ze mne obrovský kámen, byl jsem zase v hradě a sám jsem žasl nad tím, že se mi ulevilo i přesto a navzdory tomu, že jsem se vlastně dobrovolně vrátil zpět do vězení a dost možná vstříc jisté smrti. Předešlá noc se mi začínala zdát jako jeden z dalších zlých snů tady v údolí...