Zatlačili mne k hradbě a mně se pomalu zmocňovala hrůza z blížící se nestvůrné smrti. Nemrtvý, jenž přede mnou stál, se zle usmíval a mně došlo, že to je nějaká krutá vyšší moc, zvrhlá spravedlnost a nebo výsměch osudu, co přede mne tu nestvůru postavilo.

"Diééégóóó!" zaznělo znovu sykavě z úst nemrtvého Kedrona.
Jeho vytlučená ústa se roztáhla do příšerného šklebu. Měl vyvalené oči a potlučená hlava seděla na zpřelámaném krku poněkud bizardně. Byl to strašný pohled a právě ta nepochopitelná osudovost za to mohla, že mi pohled do jeho očí sebral veškerou odvahu.

Neměl jsem už u sebe zbraň. Palice ležela někde za Kedronem na zemi a šlapaly po ní další nemrtvé nohy, které vábila vidina lidského masa. Udělal jsem několik rychlých kroků pozpátku k hradbě, abych ještě na chvíli unikl z dosahu Kedronových pařátů, ale zakopl jsem a spadl na zadek a ještě se praštil do hlavy o hradbu. Dál už nebylo kam jít! Horda mrtvol v čele s mstivým Kedronem, jenž mi to asi zlou hrou osudu přišel spočítat, se po mne sápala. Zběsilý vichr skučel nad hradem, zelenavá mračna nad ním zakrývala nebe a obrovský požár ho stravoval. Blížil se konec. Nikdo z obránců už nestál na hradbách ani před branou a na místo šiku posledních statečných se teď tlačil dav bestií.

A v tom se to stalo! Užuž jsem viděl, jak po mne mrtvola natahuje ruku, užuž se za ní hrnuly další skučící a sípající bestie, aby mne rozsápaly, už bylo málem po mne, když v tom to přišlo! Strašlivá exploze bílého světla se rozprskla vůkol a totálně mne oslepila. Opřela se do mne tlaková vlna mnohokrát silnější, než ten nejsilnější poryv větru, zaskučela, ale jak rychle přišla, tak pominula! Nad hlavou se ozvalo burácení bouře a mně vyvstala na mysli několik dní stará vzpomínka na noc, během které jsem málem uhořel. Stále jsem nic neviděl a jen jsem ztuhle čekal, jako ovce na porážce, kdy se mi do masa zaboří drásavý pařát zombií. Ale stále se nic nedělo! Nemrtví přede mnou skučeli, řvali a sípali. Cítil jsem, jak páchnou, byli v bezprostřední blízkosti, ale ještě jsem žil a to jsem nechápal.

Zrak se mi pomalu vracel. Jako první vyvstaly temně rudé barvy požáru. Pak jsem spatřil zuřivě se klátící a svíjející se obrysy postav přímo přede mnou. Zombie! Pud sebezáchovy mi pomohl vyškrábat se na nohy. S velikým údivem jsem opřený o hradbu a neschopný pohybu sledoval divadlo, které se přede mnou odehrávalo. Nemrtví se klátili jako v nějakém šíleném záchvatu. Váleli se po zemi v křečích, rvali ze sebe maso a zdálo se, jakoby je nějaká neviditelná obří ruka tlačila do země. Zdvihl jsem oči k nebi a spatřil, že i v mracích nastala změna. Místo zelenkavého světla se teď v černém otvoru míhaly bílé blesky a divoce bily do temných mračen. V odpověď jim přilétaly zelené mrtvolné blesky, ale slábly na úkor býlích! Došlo mi, o co kráčí! Došlo mi, že to mágové zlomili moc nečistého kouzla! Celý ten obludný vír se pod údery bílých blesků rozpadal za zvuků strašlivé bouře! Silná vichřice vysoko v oblacích rozfoukávala zlá mračna a odnášela pryč houfy černých ptáků...

Pak zahřmělo tak, že se až zem zachvěla a v nebi vyšlehlo bílé světlo! Prohnalo se mezi mraky a pak zhaslo. A v tu chvíli, když doznělo hřmění, vítr kolem najednou ustal a černé mraky jakoby se roztekly po obloze. Z koloritu zvuků zbylo jen hučení požárů a dokonce i plameny jakoby se uklidnily. Už do nich nedula vichřice, přesto však dál zuřilo peklo, které stravovalo hradní střechy a vše dřevěné. V tom posledním záchvěvu temného kouzla se nemrtví vzepjali a když vzplanulo světlo, prohnuli se v křečích a řevu. Když světlo zhaslo, k zemi se sklátila mrtvá těla a skučení, řev a skřeky ustaly. Už jich víc nebylo.

Stál jsem v němém údivu a sledoval poslední chvíle nemrtvého Kedrona – jak se svíjel, jak se po mně chtěl z posledních sil sápat, a jak se z něj začalo dýmat, když bílé světlo převzalo vládu... Jak klesl bezvládně k zemi a zlý plamen jeho očí pohasl. Stejně tak i ostatní. A z mnoha siluet, jenž se ještě před chvílí klátily všude po nádvoří, zbylo jen pár desítek zkoprnělých postav. Stály a nebo se zvedaly ze země, překvapeně se rozhlížely, jakoby nemohli uvěřit, že peklo bylo přemoženo. Některé stále třímaly zbraně napřažené vstříc zmizelému nepříteli. Z původních počtů jen žalostně málo obránců zůstalo na nohou...

Nebyl sem schopný ničeho a jen jsem tupě zíral na všechno a na nic. Věci jsem si uvědomoval nějak matně, celý jsem se třásl a pořád nemohl uvěřit tomu, že je konec, že jsem to přestál. Rozpršelo se, ale jen drobně. Z nebe však nepadala dešťová voda. Kapky toho čehosi byly černolesklé jako rtuť a po dopadu na zem se z nich valil bílý čpavý dým. Když dopadly na kůži, nepálily, jen odskočily jako kuličky, ale v horkém žáru ohňů se vzňaly zeleným plamenem. Zvláštní a děsivá podívaná! Mnohé postavila na nohy, avšak mnozí, stejně jako já, doposud němě stáli a zírali. Ten déšť ustal tak náhle jako započal. Mraky vysoko nad námi zběsilou rychlostí odplouvaly na jih a vůkol se pomalu rozetmívalo.

Padl jsem na kolena a pak na všechny čtyři. Najednou se mi zatočila hlava. Chvíli jsem lapal po dechu a přemáhal žaludeční nevolnost, pak mi však cosi horkého spadlo na nohu a já si uvědomil, že nade mnou stále hoří střecha, a že hrad je celý v plamenech. Byl to jen oharek ze střechy, ale pálil jak čert! Rychle jsem se vyškrábal na nohy navzdory nevolnosti a malátnosti a začal jsem klopýtat k ostatním přeživším doprostřed nádvoří, kde jedině bylo alespoň trochu bezpečno před plameny sálajícími ze všech stran. Sotva jsem trochu rozproudil krev v nohách, udělalo se mi lépe.

Na nádvoří se začaly utvářet hloučky přeživších. Muži se scházeli, stále udivení a nevěřící, vyměňovali si prázdná slova a rozhlíželi se kolem sebe, jakoby se znovu narodili. Všichni byli špinaví, zakrvácení a otrhaní, k smrti unavení, očouzení, ale živí! Opatrně jsem kličkoval mezi mrtvolami skřetů i lidí, které sem čísi zlá vůle nechala napochodovat, ale už neměla víc síly, aby dokončila hrůzné ďábelské dílo, jenž si předsevzala. Čekal jsem, že každou chvílí se některá z mrtvol zvedne a vrhne se na mne. Nic takového se však nestalo.

"To… to je konec?" koktal jeden z přeživších mužů v hloučku, ke kterému jsem právě dorazil. "Jsme mrtví?"
"Co se vlastně stalo?" zeptal se druhý, co doposud spíše nevědomky proti každému nastavoval zbraň, jakoby se bránil.
"To mágové." řekl svalnatý chlap s ošklivým zraněním na prsou. "Oni nás zachránili."
"Ano! To jejich kouzlo!" kývali muži.
Pohlédl jsem ke kapli a spatřil větší hlouček, který se tam shromáždil. Zdálo se, že tam někdo leží. Muži se skláněli k čemusi nebo komusi na zemi.
"Co se tam děje?" zeptal se současně kdosi a ukazoval na počínající shon u kaple.
"To jsou mágové, něco se jim stalo!" vykřikl muž se šrámem na prsou.
"Ó ne! Jsou mrtví?"

Zamrazilo mne. Ihned jsem spolu s ostatními chvátal ke kapli, abych se přesvědčil na vlastní oči. Kolem ne se stále víc rozednívalo, i když to nebyl pravý úsvit, to jen odcházela temnota, jak vítr kdesi vysoko odvával temná mračna. U kaple jsem byl coby dup. Byl tu už slušný dav přeživších. Ani mne nenapadlo, že by nás tu bitvo mohlo přežít tolik! Muži vylézali z různých úkrytů a shromažďovali se kolem. Měli bledé tváře a směs úzkosti i radosti na tvářích. Radost z toho, že přežili a vidí známé tváře, a že peklo skončilo a úzkost proto, že před kaplí leželo šest těl v drahých hábitech, s bledými tvářemi a bez známek života.

Odkudsi se objevil Bergel. I on tedy přežil! Své brnění měl špinavé od černé krve mrtvol, svůj meč ještě špinavější. Mnoho jich muselo padnou pod jeho údery.
"Udělejte místo!" volal už z daleka. "Co se tu stalo?"
Když se prodral kupředu a spatřil šest těl, zarazil se a zůstal na nebožáky hledět jako beze smyslů.
"U Innose…!" vydechl jen.
"To je náš konec!" zašeptal kdosi a mezi muži, kteří to uslyšeli, se rozšeptaly vzrušené hlasy. V zástupu mužů to zašumělo neklidem.
Bergel se rychle otočil po hlasech a zpražil muže ledovým pohledem. Špitání v davu ale pokračovalo. Několik mužů pokleklo k mágům, aby se podívali, zda jsou živí nebo doopravdy mrtví. Tu jeden z nich zavolal:
"On dýchá!"
Druhý mu odpověděl, "Tenhle taky!"
"Sláva!" ozvalo se z vzrušeného davu.
Řadou mužů se prodral k nepoznání černý muž, špinavý od sazí a volal, "Pusťte mně k nim, vyznám se trochu v léčení. Pusťte mne."
"Pusťte ho!" zařval Bergel, když muže spatřil a slyšel jeho slova. Zdálo se, že to je jeden z obyčejných kopáčů, přesto nikdo, dokonce ani kapitáni, neprotestoval proti tomu, aby byl muž vpuštěn k mágům.

Muži se rozestoupili a dotyčný prošel až k prvnímu z ležících. Když se objevil u bezvědomých těl, konečně jsem si jej mohl pořádně prohlédnout. Jaké bylo mé překvapení, když jsem jej poznal! Byl to Y’Berion! Společně s ním se davem protlačil i Cadar, ale ten zůstal stát s přihlížejícími muži. K mágům se mistra následovat neodvážil. I Y’Berion tedy přežil tu hrůzu stejně jako já. Poznání o tom mne naplnilo radostí. Zatím jsem nemyslel na to, co se mohlo stát s ostatními. Ještě mne to nenapadlo.

Y’Berion se sklonil nad Xardasem a opatrně zvedl jeho hlavu. Byl ke mne zády, ale i tak jsem viděl, když chvílemi pootočil hlavou, že si cosi šeptá. Bergel Y’Beriona bedlivě pozoroval a já se dobře všiml vzrůstajícího údivu na velitelově tváři. Xardas náhle zachroptěl a sípavě vydechl! Bergel přiskočil k Y’Berionovi, ale to už se Xardas s Y’Berionovo pomocí posadil. Byl bledý jako smrt, ale žár jeho očí nevyhasl. Promnul si spánky a rozhlédl se velmi pomalu a unaveně kolem.

"Xardasi! Jsi v pořádku?" ptal se mága Bergel a starostlivě si jej prohlížel.
"Ách… A… Ano. Cítím se… dobře." vypravil ze sebe ztěžka Xardas. "Je mi dobře."
Y’berion tedy nechal podpírání zesláblého mága Bergelovi a svou péči věnoval Corristovi, druhému nejváženějšímu mágovi v hradu, který ležel hned kousek vedle. Xardas upřel svůj pohled na Y’Beriona a s jistým údivem sledoval jeho počínání. Y’Berion chvíli mnul Corristovo čelo a tváře a cosi přeříkával a tu najednou Corristo procitl podobně jako před tím Xardas. Xardas s sebou škubl, když druhý mág procitl a zeptal se překvapeně Y’Beriona:
"Kdo jsi?"
Y’Berion na něj pohlédl smutným pohledem a řekl tiše, "Jsem prorok." Pak se bez dalšího slova obrátil a věnoval svou pozornost Corristovi, který byl v podstatně horším stavu, než Xardas. Bergel se na ten rozhovor tvářil stejně udiveně jako my ostatní, kteří jsme tichá slova zaslechli. Muži si mezi sebou cosi šeptali a já několikrát slyšel, přísahal bych, slovo "Spáč".

A tak ti dva, nejprve Y’Berion sám, potom s Xardasovou pomocí, oživovali omdlelé mágy jednoho po druhém. Muži sledovali ten výjev s velikou zvědavostí a jejich morálka stoupala, protože viděli, že jejich opora – mocní mágové – přežila. Hrad stále hořel, ale nikdo se nejal hasit požáry. Nikdo by to ani nedokázal, tak veliká a rozsáhlá a všestravující byla jednotlivá ohniska požárů! Jediné, co doposud nehořelo, byla kaple, brána a střecha hlavní věže, která přeci jen byla dosti vysoko a nebylo vůbec snadné ji zasáhnout. Tmu vystřídalo matné denní světlo prosycené dýmem z požáru a na severním horizontu se objevil světlý pruh oblohy, který se zvětšoval. Zatím to vlastně ani nebyl denní světlo, ale spíše podivné šero. Jen pomalu a nerado ustupovalo vzrůstajícímu světlu.

Stál jsem tam v davu a zíral na mágy, ale pak se přede mne natlačili jiní zvědavci a tak jsem se brzy ocitl na okraji hloučku. Rozhlédl jsem se po nádvoří a spatřil nedozírnou spoušť. Muži sem tam procházeli a ohledávali mrtvé, pátrali po raněných. Vyvrácená brána působila jako stařecká bezzubá ústa. Uvnitř stálo osamocené beranidlo stlučené z hrubých kmenů. Smutná podívaná, ale zneklidňující.
"Diego." oslovil mne čísi hlas. Poznal jsem jej bezpečně.
"Gorne! Ty jsi taky přežil!" vypravil jsem ze sebe radostně a poplácal přítele po rameni.
"Ano." kývl jen a postavil se vedle mne.
Ulevilo se mi, ale zároveň jsem cítil neklid. Neklid který se zračil i na Gornově tváři, když stál po mém boku a smutně si prohlížel spoušť na nádvoří a proraženou bránu. Ten neklid ve mne narůstal už slušnou dobu, ale až teprve při pohledu na otevřenou bránu jsem si jej uvědomil jasněji. Napadla mne absurdní otázka – "Co je asi za ní?" Než jsem si stačil odpovědět, mou pozornost od myšlenky odvedl výkřik plný děsu.
"Mrtvola!" zaznělo kdesi od brány. "Pomóc!"
Všechny pohledy, včetně Gornova a mého, se obrátily tím směrem a několik mužů s tasenými zbraněmi vyběhlo za výkřikem. Od brány utíkal kopáč a za ním se klátivě potácela zombie.
"Jsou tu zase!" volal kdosi na poplach.
"Kde se tu ta bestie vzala?!" zařval Gorn a pozvedl sekeru.

V hradě nastal nový poplach. Muži se chopili svých zbraní, hloučky se rozptýlily. Ti, co zbraň neměli, si urychleně nějakou hledali. Někteří utíkali a jiní hledali nepřítele. Krom té jediné zombie však nikde nebylo vidět žádného nemrtvého. Kopáč utekl do bezpečí davu a několik odvážných bojovníků se vrhlo proti nemrtvému, který neměl šanci. Rozsekali jej na několik kusů, než stačil cokoli udělat. Z mrtvoly vyšlehlo modré zářivé světlo. Zdálo se, jakoby nemrtvého to světlo samo trhalo na kusy – nelidsky řval a jeho části se svíjely, než z nich život neživot nadobro vyprchal.

"Jak je to možné?" vykřikl Bergel a obrátil se na mágy.
"Nevím." pokrčil rameny Corristo, který mezi tím přispěchal spolu s Xardasem a vida, že je nemrtvý zneškodněn, zastavili se společně kousek od nás.
"Asi zbytková magie." pravil Xardas a tázavě pohlédl na svého kolegu, který jen pokrčil rameny.
"Tady je další!" zvolal kdosi a muži svou pozornost upřeli směrem, odkud se ozval nový výkřik. U malého paláce, který stále hořel mohutný požárem, se potácel další nemrtvý. Zdál se zmatený. Chvíli se sápal za jedním mužem, pak se otočil za kopáčem, načež se zase zastavil a temně skučel.
"Ustupte!" zvolal Corristo a rozmáchl se. Z ruky mu vyletěla zářivá bílá koule. V letu zapištěla a rozprskla se ve výbojích bílého světla o nemrtvého. Chvíli to vypadalo, jako by byl nemrtvý obalený pavučinou z blesků. Příšerně řval, pak mu explodoval hrudník a ven se vyvalilo temně modré světlo. To byl jeho konec. Sklátil se k zemi jako poleno. Corristo chvíli nepohnutě stál a pak se mu podlomily nohy. Naštěstí jej včas zachytil Xardas.
"Co je mu?" zašumělo mezi muži, jenž to viděli.
"Je zesláblý a já taky. To mocné kouzlo z nás málem vysálo život." řekl Xardas. "Pomozte mi s ním do kaple."

Bergel sám na ta slova přiskočil a podepřel Corrista z druhé strany. Před kaplí už stáli ostatní mágové a byli na tom dost podobně jako Corristo. Nesoustředěné a strhané pohledy, malátná těla… Y’Berion s Cadarem se kamsi ztratili. Bergel s Xardasem, podpírajíce Corrista, došli až ke kapli a zavedli zesláblého mága dovnitř. Ostatní mágové je znaveně následovali, nikdo jiný se tam však za nimi neodvážil vstoupit.
V davu před kaplí se rozproudil hovor. I v ostatních mužích rostl neklid. Požár je znervózňoval, někteří se přeci jen chtěli pokusit hasit, ale nebyla voda. V tom cosi zničehonic zahučelo nad našima hlavami a o zeď hlavního paláce se rozprskla ohnivá koule!

"Katapulty! Kryjte sééé!"
Skřeti! Znovu zaútočili!
"Poplách!"

Několik koulí naprosto nečekaně dopadlo na hrad se zničující silou a zdrcujícím účinkem! Dopad byl zničující nejen fyzicky, ale zdrtil i morálku mužů, kteří už skoro uvěřili, že peklo skončilo a oni si mohou konečně oddechnout. Zapomněli však na skřety. Jeden hlouček obránců dostal plný zásah a mnoho mužů přišlo o život. Několik se jich vzňalo a teď bez naděje na pomoc pobíhali po nádvoří, váleli se po zemi a umírali ve strašných bolestech. Nebylo jim pomoci, muži je neměli čím uhasit. Bergel vylétl z kaple jako zasažený bleskem:

"Připravte se k obraně!" zařval z plných plic, ale většina mužů se rozprchla před ohnivými koulemi a jen málokterý slyšel jeho slova. Já ano a Gorn též! U Bergela se objevilo několik jeho přeživších kapitánů včetně Edvina a další muži se zbraněmi v rukou.
"Co budeme dělat?" koktal jeden z kapitánů vyděšeně.
"Bez brány se jim neubráníme!" řval vztekle Edvin.
"Musíme! Na hradby a zataraste bránu!" rozdával Bergel rozkazy. "Použijte to pitomý beranidlo a všechno co najdete!"
"Všichni sééém!" volal Edvin na muže.

Povely, domluvy i násilí nakonec dopomohly k tomu, že se uprostřed nádvoří shromáždila většina přeživších, kteří stejně nemohli nikam zalézt kvůli požárům. Ohnivé peklo zuřilo pomalu všude kolem a tak jediné reálně bránitelné místo bez smrtících plamenů bylo před branou. Bergel nemeškal ani chviličku, rozdal rozkazy a muži se rozběhli utvořit narychlo barikádu. Běželi jsme s Gornem spolu s nimi. Cestou jsem popadl dlouhý meč špinavý od černé krve, jenž se válel mezi mrtvolami, abych nebyl beze zbraně. Běžel jsem co nejrychleji, protože na mou předchozí otázku, kterou jsem sám sobě položil, se mi spolu s ohnivými koulemi dostala kýžená odpověď. Za branou jsou přeci skřeti a jistě neskončí jen u střelby z katapultů!

Běžel jsem ze všech sil a už jsem byl skoro u brány, když v tom jsem zase zakopl!
"K čertu!" zařval jsem, ale v zápětí mne přepadla panika, když jsem zjistil, že co si svírá pevně mou nohu a já ji nedokážu vyprostit. Váleje se po zemi jsem se ohlédl a spatřil jsem ležící zombii, které svým pařátem držela mou nohu kolem kotníku a druhým pařátem se sápala na mne!
"Pomóc!" vyrazil jsem ze sebe a strachem bez sebe jsem neohrabaně sekal do mrtvého masa té bestie, což k ničemu nevedlo. Ó jak odporně cvakala zuby a šklebila se! Zlý ďábelský obličej a ke všemu povědomý! Ale ani za boha jsem si nedovedl vybavit (dokonce ani později, když jsem o tom přemýšlel), čí tvář to byla. Snad to dříve byl kopáč, co dělal se mnou ve Starém dole, nebo kdosi jiný… Nevím to do dneška.
"Gornéééé!" řval jsem v panice. "Pomóc!"

Nemrtvý se šplhal a sápal po mojí noze. Zlé mázdrou potažené oči na mne hleděly a já naprosto zpanikařil. Sekal jsem ze všech sil po odporné ruce, jenž mne držela, ale marně. nemohl jsem se vyprostit. Pařáty se mi bolestivě zarývaly do masa, když v tom se ozval výkřik.
"Áááááárrrr!"

Gorn byl tady! Rozmáchl se svou sekerou z plných sil rozkročen přímo nad zombií a pak sekl. Ozvalo se prasknutí a zombie se prohnula jakoby v křeči, škleb na její tváři ztuhl ve chvíli, kdy se sekera zabořila do jejího hnijícího masa. Bestie ze sebe vydala dlouhý chrčivý sten a v tom kolem hluboko zabořené sekery vytryskla syčící temně modrá záře a zasáhla Gorna přímo do očí. Gorn vyjekl bolestí, pustil sekeru, odskočil od mrtvoly a zakryl si oči. Mezitím jsem se vyprostil z ochablého sevření konečně mrtvé ruky a vyskočil na nohy.
"Bože! Gorne," zavolal jsem na přítele, "jsi v přádku?"
Gorn si mnul uslzené oči a pak se podíval na mne. Zašklebil se jak měl ve zvyku, aby ukázal, že je všechno v pohodě, i když mu po tvářích stékaly potůčky slz.
"Jsem v pořádku! Ta děvka mně foukla do očí nějaký svinstvo nebo co!"
Chtěl ještě cosi dodat, ale od brány zazněl hlasitý výkřik, který nás vyburcoval, "K bráně! Braňte jí!"
To jeden kapitánů svolával všechny přeživší obránce k poslednímu boji.
"Tam nemůžeme chybět!" vykřikl Gorn a zachechtal se i přes uslzené oči. Vytrhl svou sekeru mocným sekem a já spatřil, že byla zaseknutá nejen v mrtvole, ale dokonce hluboko v zemi pod ní – tak mocný to byl úder!
"Díky, že jsi mne zachránil!" poděkoval jsem.
Gorn se jen ještě víc zazubil a rozběhl se za hlasem kapitána.
"To je v pořádku!" volal v běhu.
Chvátal jsem se za ním a přitom jsem zvedal vysoko nohy a přeskakoval mrtvá těla, jen aby po mne náhodou jedno z nich znovu nesáhlo.

K bráně jsme dorazili právě ve chvíli, kdy několik mužů vláčelo stará prkna, která kdoví kde sebrali, že ušla plamenům požárů. Ihned jsme se k nim připojili a pomohli jim je dostat k bráně, ačkoli to bylo naprosto zbytečné, protože s takovým málem jsme nemohli vůbec nic dokázat. Někteří muži prošli branou do vnějšího kruhu a dokonce jsme zaslechli zvuk boje a křik, když se tam strhla bitka s dalšími několika nemrtvými, kteří se kdoví proč neodebrali se zkázou nečistého kouzla do světa, odkud je přivolala temná magie.

Boj jenom vlákal další odvážné muže za bránu, pohlédnout vstříc nepříteli a zkáze. Gorn se tam vydal taky a já nemohl jinak, než jej následovat. Na jedné straně zvědavost, na druhé straně strach, ale hlavně obava o přítele. Prošel jsem rozbitou branou kolem opuštěného skřetího beranidla a přede mnou se objevil vnější kruh ve chmurném šeru od prchajících mraků a záplavy kouře z hořícího hradu.

Vnější kruh byl obrazem pohromy a zkázy. Nezbylo zde vůbec nic až na poválené trosky palisády, co by připomínalo původní vzhled. Hromady mrtvol a popela, kam až jen oko dohlédlo. Přišli jsme pozdě. Nemrtví byli přemoženi, sotva jsme dorazili. Stáli jsme venku s dalšími odvážnými a hleděli kolem. Ta podívaná brala dech. Po nepříteli nebylo ani vidu ani slechu. Žádný další nemrtvý a ani skřet nebyl v dohledu. Tu se ozval výkřik:
"Stůj! Vrať se!"

Ohlédli jsme se, co se děje a spatřili trojici chlapů v roztrhaných kopáčských hadrech, jak upalují příkopem mezi troskami směrem k aréně. Vůbec se neohlíželi, když dozorce řval výhružky a svolával zbytky hradní posádky na pomoc, ba ještě zrychlili. Nehleděli ani na to, že příkop byl plný hořících a doutnajících trosek z hradních střech zachvácených plameny. Hnali se, jak jen mohli.

"Zastavte je! Utíkají!" volal dozorce a ven z brány se hned vyvalilo několik dalších dozorců a vojáků.
Mezi chlapi to zašumělo. Kopáči se na sebe ihned významně podívali. Dozorci se ihned shlukli do kruhu kolem našeho hloučku, oddělujíc nás trestance od svobody. Soudržnost, která mezi všemi zavládla při společném boji o přežití se otřásla v základech. Najednou se zase objevila stará hierarchie. Kopáč, trestance, zločinec a dozorci!
"Za nimi!" volal kapitán.
Jeho muži se však k pronásledování neměli. Do příkopu plného ohně a kouře se jim nechtělo. Uprchlíci, kteří využili šance na útěk, se ztratili v šerých stínech příkopu a dýmu.
"To je naše naděje!" zašeptal kdosi za mými zády.
"Pozdě! Tamti dva mají kuše." zalitoval potichu kdosi jiný.
"Měli jsme běžet hned s nima!" vztekal se šeptem první hlas. "Já vám to říkal!"

Pohlédl jsem úkosem, kdo to za mnou hovoří. Skupinka kopáčů se domlouvala a toužebně pokukovala směrem, kterým uprchli trestanci. Zároveň však s obavou sledovala skupinu vojáků, kterým kapitánova slova připomněla jejich dřívější úlohu, kterou v hradě měli. Zdálo se mi, že tak jako vichr vysoko na nebi odfoukával mračna zlých mraků, jenž doposud zalévala zemi kolem nás nepřirozeným šerem, které jen pomalu prosvítalo, tak s mraky odplouvala i soudržnost a bratrství ve společném cíli ochránit si život… Nedůvěřivé pohledy, strach a vyčkávání – to vše přímo sálalo po útěku těch několika vězňů a slovech kapitána z davu před branou. Zlé pohledy kopáčů a nedůvěřivé pohledy strážných, významná gesta... Atmosféra houstla.

V tom se venku objevil Bergel a s ním několik dalších mužů z jeho posádky. Naděje kopáčů, že se tak jako jejich kamarádi vymaní z vězení, zmizela. Jakoby snad všichni najednou zapomněli, že smrt neodešla nadobro, že se tu pořád skrývá a obchází… Zabývali se útěkem nebo jeho zabráněním a na tohle ani nepomysleli. Musím se bohužel přiznat, že ani já jsem na tom v tu chvíli nebyl jinak.

"Co se tu děje? Co to je!" řval Bergel.
"Několik mužů uteklo pane! Tamtudy!" volal kapitán vztekle a ukazoval směr, kterým muži zmizeli.
"Tak dost! Zpět do hradu na své pozice!" zavelel Bergel.
V tom se od skupiny kopáčů odtrhla čtveřice kopáčů a rozběhla se směrem opačným. Tam stáli jen dva strážci a mužům se podařilo mezi nimi proklouznout. Využili moment nepozornosti a překvapili dozorce.
"Pozor! prchají!" zvolali vojáci a snažili se trestancům útěk znemožnit, ale to se jim nepovedlo.
"Stůjte!" volal Bergel a sám se za nimi několik kroků rozběhl, jako by jim chtěl zabránit. Ale v tom zadrnčely tětivy a dva z čtveřice padli s šipkami v zádech.
"Zastavte je!" volal kapitán. "Střílejte!"
Ale muži nabíjeli a nemohli pálit tak rychle, jak si kapitán přál. Nikdo za prchajícími neběžel, vojáci stáli nerozhodně kolem svého velitele a nevěděli, co mají podniknout. Zdálo se, že ani samotný Bergel to neví.
"Tak střílejte!" zuřil kapitán, ale uprchlíci dávno zmizeli mezi troskami ohořelých chatrčí.
Prostor před branou se v tu chvíli už zcela zaplnil přeživšími vojáky z Bergelovy hradní stráže, které sem přivolal kapitánův křik a jejich kolegové. Tato skupina jednak obklíčila hlouček nás trestanců mnohem pevněji a těsněji a jednak udržovala zbytek trestanců, který byl docela početný a tlačil se branou ven, uvnitř hradu na nádvoří.
Bergel byl rozčilený do nejvyšší míry!
"Zpět do hradu!" rozkazoval a sám popostrkával neposlušné a bouřící se trestance.
"Zpět! Slyšeli jste?" šli vojáci jeho příkladem a strkali nás zpět k bráně. V tom kdosi vztekle vykřikl a ozval se třesk zbraní. Několik trestanců se pustilo do boje s vojáky. Prvních pár mužů padlo mrtvých k zemi. Ostatní vězni následovali příkladu – měli přece zbraně!
"Do nich! Chlapi, osvobodíme se! Svobodu!"
Potyčka se rozhořela jako požáry v hradu. Z nádvoří se sem cpali další trestanci, které tam rozháněl zbytek Bergelových mužů, venku se kopáči rvali s vojáky.
"Zastavte je! Zabte je!"
"Dost! Nechte toho!" křičel Bergel, ale když viděl, že jeho slova nemají žádnou váhu, a že se mu situace vymkla z rukou, vrhl se do rvačky taky.

Já s Gornem jsme byli uprostřed shluku. I nás strhla nastalá situace a bylo jasné, na kterou stranu jsme se přidali. Gorn kolem sebe rozdával rány pěstí, protože nemohl svou zbraň v tlačenici použít. Já jsem na tom byl se svým dlouhým mečem podobně a tak jsem ho třímal v ruce a rozdával alespoň rány jeho jílcem. Riskovali jsme, protože proti nám stál početnější hlouček ozbrojených strážců, ale naše motivace byla o to silnější, že jsme chtěli uprchnout z hořící pasti a jejich o to slabší, že se jim nařizovalo, aby se do ní bez rozmýšlení vrátili, než skřeti znovu zaútočí.

Bitka se stala už docela krvavou s oběťmi na obou stranách a přenesla se i do hradu, když v tom se rozduněly bubny a vzduchem se ozval už dobře známý děsivý jekot letících ohnivých koulí. Bitka rázem ustala, padlo jen pár posledních ran a muži vně i uvnitř hradu se rozutíkali hledat si nějaký úkryt. I Bergel se přikrčil u zdi a se strachem v očích sledoval pětici ohnivých koulí, jenž se vznesly na obzoru a v dlouhém oblouku hlasitě hučíce se řítily na hrad. Já sebou plácl do popela spáleniště a přitiskl tvář k zemi. Kam zmizel Gorn a ostatní jsem nesledoval.

"Pozóór!"
"K zemiii!" zněly varovné výkřiky.
A tu se ozvala série explozí a výbuchů a do toho zněl křik a děsivé "Bum-Bum!" nesoucí se z dálky od katapultů.
"Bum!-Bum!"
Jedna z koulí zapálila i doposud nedotčený krov brány a k zemi kolem se snesl déšť žhnoucích kapiček hořlaviny a trosek. Muži vykřikli bolestí.
Bitka byla uhašena ohněm skřetů. Jaký paradox! Muži se rozutíkali. Když jsem zvedl hlavu z popela, z brány vybíhali kopáči i dozorci v strašlivém zmatku jako krysy, jenž opouští potápějící se loď. Nikdo se nestaral o druhého.
"Utíkejte! Zachraňte si život!" řvali smyslů zbavení kopáči i dozorci. Nikdo nechtěl zůstat v ohnivém pekle hradu. Morálka byla ztracena!
"Tum! Bum! Dum!" zněly bubny.
Ten zvuk měl ďábelský efekt na odvahu a zdravý rozum mužů. Okusil jsem to sám na sobě! Obrana hradu tedy padla! Když jsem se zvedal z popela, čísi noha mna přišlápla zpět do prachu. S heknutím jsem zabořil ústa do popela a toho svinstva jsem se i nadýchal. V tom mne popadla čísi ruka a kašlajícího a prskajícího mne vytáhla.
"Diégo! Musíme najít Miltena!" volal Gorn a táhl mne zpět do hradu.
"Musíme uprchnout!" řval jsem celý bez sebe. "Slyšíš ty bubny! Musíme pryč!"
"Není naděje!" zařval mi do ucha kdosi a popadl mne z druhé strany.
Zmaten jsem se otočil a spatřil zašpiněnou tvář Gomeze.
"Jediná naděje jsou mágové!" křičel Gomez.
"Najdeme Miltena!" přeřvával ho Gorn a vrhal po něm zlé pohledy.
"Utečme!" stál jsem si za svým a pokoušel jsem se jim celý nepříčetný vytrhnout.
"Jsou všude kolem! Skřeti! Jsou jich snad stovky! Tohle je konec!" cloumal se mnou Gomez. "Právě jsem to viděl na vlastní oči! Byl jsem u palisády!"
"Héééj! Kam běžíš! Jsme obklíčení!" zachytil druhou rukou jakéhosi trestance, který běžel kolem. "Slyšíš?!"
"Do hradu! Musíme najít Miltena a vypadnout!" řval Gorn.
Trestanec, jehož zachytil Gomez se vyškubl a zařval Gomezovi v odpověď, "Já tu nehodlám chcípnout!"

"Musíme se jim bránit společně!" volal Gomez, ale trestanec prchal pryč a tak se Gomez zase obrátil na mne, "Chápej to už konečně! Nevyvázne nikdo když se rozutečeme!"
Všiml jsem se, že za Gomezem stojí několik chlapů s tasenými meči a zřejmě na něj čekají. Sledovali nás a přitom se netrpělivě ohlíželi k palisádě. Poznal jsem Ravena a toho chlapa, s kterým jsem byl zavřený v chatrči po té rvačce na lešení, toho s tou velikou jizvou přes celou tvář. Byl tu dokonce i Bartholo! A bylo tu pár dalších, které jsem znal od pohledu. Vesměs muži, co se často točili kolem Gomeze.
"Pusť ho!" obořil se Gorn na Gomeze. "Kašleme na mágy! Sereme na tebe! "
"Když seženeme dost lidí, můžeme se s jejich pomocí ubránit!" prskal Gomez a zle se na Gorna díval.
"Tady pomoc nehledej!" odsekl mu Gorn a škubl mnou k sobě. "Pojď! Najdem Miltena a pak odsud zmizíme!"
Gomez mne pustil a zařval, "Fááájn! Pojďme chlapi! Do hradu!"
"Táhni ke všem čertům!" křikl na něj Gorn, ale Gomez vběhl do hradu následovaný svými kumpány a těch slov si nevšímal.
"Musíme utéct!" vykřikl jsem a pohlédl jsem na Gorna. "Co ti tak najednou záleží na Miltenovi?" obořil jsem se na něj.
"Viděl jsem ho! Před tím jsem ho zahlédl uvnitř!" ukazoval Gorn k bráně. "Cpal se s ostatními ven z brány, ale ty čubčí synové ho zatlačili dovnitř, když se rozhořela bitka!"
"Co?!" vyhrkl jsem a vykulil oči.
"Je ještě v hradu! Probral se z toho! Mám dojem, že na mně dokonce mával!" spěšně mi vysvětloval Gorn a jedním okem hleděl k palisádě.
"Poznal tě?" vykřikl jsem tentokrát údivem. "Tak rychle!" rozhodl jsem se a chtěl vyrazit, ale Gorn mne zadržel.
"Podívej se!"
Dírami mezi palisádou a proraženou hlavní branou utíkali vojáci i trestanci, utíkali ale směrem zpět k hradu a utíkali velmi velmi rychle!
"Co se to děje?!" zvolal jsem.
"Gomez měl pravdu! Skřeti!" vykřikl Gorn.
"Bum! Bum! Dum!" zněly bubny.
Muži, chvátající ze všech stran zpět, volali, "Zpátky! Jsme obklíčení! Zpátky do hradu! Skřeti útočí!"
"Dum! Tu-Dum! Bum!"
"Skřeti!"
"Rychle!" zavelel Gorn a vrhl se zpět k pevným zdem hořícího hradu. Já ještě moment stál a sledoval, jak muži přelézají trosky zpět a chvátají k nám. Pak jsem se rozběhl za Gornem.

V palisádové bráně se v tu chvíli objevili první pronásledovatelé a vrhli se na opozdilé muže. Dopadly první rány strašlivých seker a zazněly první smrtelné výkřiky. Skřeti do útoku vrhli všechny své síly! Z tlam útočících hord se vydral mnohohlasný válečný řev a z úst pronásledovaných nešťastníků výkřiky plné strachu. Skřeti se dostali do vnějšího kruhu! Palisáda se zahemžila jejich černými postavami, které se draly odevšad. Proběhl jsem branou a za mnou se hnali další muži.

"Rychle! Rychle!" řval Gomez, který stál v bráně a vyhlížel ven. "Rychle!"
Branou proběhl i Bergel a několik jeho mužů z hradní posádky. Všem došlo, že jejich jediná naděje je poslední obrana v hradě! Došlo na Gomezova slova. Komu to nedošlo, byl odsouzen k brzké smrti. Někteří snad, stejně jako Gomez, doufali ještě v zázračnou moc mágů. Já nedoufal v nic. Nemohl jsem uvěřit tomu, jak rychle se situace zase zvrtla! Milten žije a je někde tady? Skřeti útočí! Udýchaný jsem se zastavil vedle Gorna, který na mne čekal hned za branou. Gomez řval dál:

"Rychleji! Zavřeme bránu, ale musíme odtáhnout to beranidlo! Vyvalte beranidlo!"
Několik mužů včetně Bergela se opřelo do beranidla a ze všech sil jím pohnulo. Beranidlo se pomalu, velmi pomalu dalo do pohybu, ale za moment se již mnohem rychleji valilo z brány po mírném svahu na mohutných ledabyle ztlučených a okovaných kolech, která drtila vše, co jim stálo v cestě. Brána se uvolnila!

"Scare! Spusť mříž! Dělej kurva!" halekal Gomez, který zrovna vyběhl z brány na nádvoří a díval se kamsi nahoru do oken nad branou.
Mříž skutečně zarachotila a spadla dolů. Nemrtví ji před tím nejspíš nějak vytáhli nahoru, ale nijak vážně ji nepoškodili. Muži, kteří se včas vrátili do pochybného bezpečí silných zdí a do pekla požáru, teď stáli kolem brány a zírali na spadlou mříž celý udivení. Bergel sám byl jako u vytržení a hněvivě a překvapeně sledoval Gomeze, který dokázal zavřít bránu pevnou mříží na poslední chvíli. Kdo ví, jak teď bylo veliteli hradu, když jej Gomez odstrčil z postu toho, jenž udílí rozkazy, i když snad jen na oko a na malou chvilku? Dokonce i někteří muži z posádky teď Gomeze poslouchali a čekali na jeho rozkazy! I z mého pohledu teď rozhodněji působil Gomez než-li Bergel...

Brána byla zavřená a ti "šťastní", co se stihli vrátit z beznadějného útěku, se strachem hleděli na požár a naslouchali válečnému řevu, jenž se blížil zvenčí. Útočící skřeti troubili na rohy a do toho zněly ty odporné bubny.
"Bum! Bum ! Tu-Dum!"
Nic tedy ještě nebylo u konce a zlý osud si nejspíš jen na chvilku odběhl, aby se vrátil zpět a připomenul nám, kdo je tu pánem a co je nám souzeno! Tohle tedy měl být náš skutečný konec? Sekery skřetů? Začal jsem se již pomalu smiřovat s nepřejícím osudem...