Nevím jak dlouho jsem spal. Probudil mne Gorn.
"Psst! Už jdou. Vstávej."

Zdálo se mi, že jsem sotva zavřel oči. Spal jsem klidně a beze snů. Podíval jsem se dolů na dno šachty. Stále se tam pracovalo, dorazili sem totiž další kopáči. Spatřil jsem hlouček, ve kterém jsem rozpoznal naší skupinu. Dozorce k nim promlouval. Sotva jsem se rozkoukal, dali se do kroku směrem k žebříkům.
"Rychle! Musíme být dole, než sem dorazí!"

Gorn lezl po čtyřech ke starému žebříku. Vyhoupl se na něj a začal slézat. Zvedl jsem se. Plošina pode mnou vrzala a skřípala. Dolezl jsem až k žebříku. Nahmatal jsem jej. Nebylo jej totiž už vidět, neboť slabé světlo, které sem před tím doléhalo od pochodně ve stojanu u štoly, už nesvítilo. Pochodeň nejspíš dávno zhasla nebo ji někdo odnesl. Gorn již byl dole a netrpělivě mne popoháněl. Položil jsem nohu na příčku a začal slézat.
Bohužel jsme jaksi zapomněl, že některé příčky chybí. Když jsem šlápl nohou do prázdna, ztratil jsem rovnováhu a neudržel jsem se. Vyjekl jsem a sjel po žebříku dolů, přímo na Gorna!
Gorn to vůbec nečekal, takže se nemohl dostatečně na můj pád připravit. Oba jsme se váleli a hekali na jedné hromadě.
"Uh! Co?! Ty nemehlo! Aúú! Moje ruka!", nadával Gorn šeptem a syčel.
Snažil jsem se z něj zvednout, ale chvíli trvalo, než jsem se vypletl. Natloukl jsem si koleno a narazil záda. Gorna jsem praštil loktem pořádně do hlavy.
"To se ti povedlo!", mnul si Gorn bouli na hlavě.
"Pěkně ti děkuju!"
"Já za to nemůžu, nevěděl jsem, že chybí příčka!", sykl jsem s bolestí.
"Jak nevěděl?! Vždyť jsi tam přece lezl ne?"
"Psst! Už jdou!", přerušil Gorn proud výčitek. Ztišili jsme se. Prohmatával jsem své bolavé tělo, zda jsem si náhodou ještě ke všemu něco nezlomil. Gorn se přikradl až k průrvě a opatrně vyhlédl na plošinu. Zatajil jsem dech. Zaslechl jsem vrzání a skřípot dřeva. Někdo lezl po žebříku nahoru. Netrvalo dlouho a byl na plošině. Slyšel jsem kroky a hlasité oddychování.

"Tak lezu! Lezu! Nemáme na to celej den pánové.", poznal jsem hlas našeho dozorce. Popoháněl kopáče. Postupně na plošinu vylezly další a další osoby. Skřípala a vrzala pod jejich vahou. Nechápal jsem jak mohla po těch letech vydržet takovou váhu! Bylo slyšet hekání a oddychování znavených, k smrti udřených kopáčů a povely netrpělivého dozorce. Konečně byli všichni nahoře.

"Tak to bychom měli! Pro dnešek máte odpracováno! Je čas vyrazit na světlo! Už se nemůžu dočkat až vypadnu z týhle díry. A vy určitě taky!", zasmál se dozorce a zavelel k odchodu. Skupina se vydala do štoly. V puklině jsem spatřil Gornův obrys, jak se krčí do stínu, když kolem procházel dozorce s pochodní. Nikdo si jej naštěstí nevšiml. Chvíli jsme vyčkali, až poslední kopáč zmizí ve štole. Kroky se vzdalovaly.
"Honem!", šeptl Gorn a začal prolézat průrvou.

Lezl jsem hned za ním, jak jsem se protahoval nízkou dírou, praštil jsem se v té tmě do hlavy! Potichu jsem zaklel, dnes jsem měl opravdu smůlu! Už jsem byl konečně venku a chtěl jsem si narovnat bolavá záda, když Gorn vyběhl ze štoly, kde byl na výzvědách a chvatně šeptal: "Honem zalez zpátky! Dělej!"
Nestačil jsem se ani na nic zeptat a už do mne strkal a cpal se za mnou. Znovu jsem se řádně odřel.
"Co je...?", chtěl jsem se zeptat, ale Gorn mi zacpal pusu. Za chvilku jsem pochopil proč. Uslyšeli jsme kroky. Objevilo se světlo louče a ozvaly se hlasy. Patřily dvě strážcům, kteří z nějakého neznámého důvodu mířili do šachty. Vyšli ze štoly a začali slézat po žebříku. Nebylo jim moc rozumět, co si povídají. Bavili se o ženských, podle toho co jsem zaslechl.

"Musíme si pospíšit, abychom stihli skupinu!", zašeptal Gorn. "Opatrně!", dodal a zase se soukal ven z pukliny. Lezl jsem hned za ním. Protáhl jsem se opatrně ven. Gorn naslouchal u štoly.
"Čistej vzduch.", řekl a zmizel ve štole. Následoval jsem ho.

Chvátali jsme, jak jen to bylo ve spoře osvětlené chodbě možné. Naše skupina už určitě musela být venku na druhé straně. Proběhli jsme pod mrtvým červem, nechali za sebou pár jeskyní. Děsil jsem se, že potkáme nějaké další stráže. Nejspíš by si nás nevšímaly, ale co kdyby? Konec chodby se blížil. Ve tmě před námi jsme zaslechli hlasy. Zvolnili jsme krok. Naše skupina byla nedaleko vepředu. Šli jsme rychle a pokud možno potichu. Chodba se ohnula a my jsme uviděli světlo pochodně, kterou třímal v ruce dozorce. Za ním šli znavení kopáči. Došli jsme až na konec řady a přizpůsobili krok. Nikdo si našeho příchodu nevšiml. Ulevilo se mi. Zatím to vycházelo podle plánu. Nesmíme se moc ukazovat na očích veliteli. Pak to snad projde.

Skupina vedená dozorcem mířila vzhůru. Vyšli jsem ze zatuchlé štolya ocitli se v hlavní jámě. Stoupali jsme jednotlivými patry a cestou se k nám připojovali další a další skupiny kopáčů. Všichni měli na rukou žlutou pásku. Byl jsem vděčný tomu, že ji mám též. Byla teď spíše šedivá, ale na tom nezáleželo! Původně měla žlutou barvu a při bližším prozkoumání to bylo patrné. Čas od času jsme zaslechli volání nějakého z dozorců: "Žlutá šichta! Končíme!"
"Jsem tak rád, že jsem žlutej!", usmál se Gorn.
"Byla to pěkná šichta že?", provokoval mne.
"To ano! Jistě, moc pěkná! Jak pro koho! Přál bych ti Burnse! Ale musím uznat, že ta druhá půlka byla o dost lepší. Spravila mi náladu.
"Pookřál si, to je vidět.", rýpal do mne Gorn.

Už jsme byli skoro nahoře. před námi i za námi byli trestanci ze žluté skupiny. Shromáždili jsme se u vrátnice. Bylo nás tu asi osmdesát. Skoro stejný počet, jako když jsme přišli. Chyběl jen Merkil. Ten už svou "šichtu" skončil dříve... Jork stál před štolou, která vedla na povrch a dohlížel na počítání a kontrolu vězňů. Okolo postávali ostatní dozorci. Jeden po druhém chodili trestanci k vrátnici a hlásili své číslo, Trvalo dlouho než se dostalo na mne. Došel jsem k hlídači, který si mne zkoumavě prohlédl. Podal jsem mu pásku.

"Číslo!?", zaječel skřehotavým hlasem a vrhnul na mne otrávený pohled.
"788.", odpověděl jsem. Chvíli hledal v seznamu a pak si mne odškrtl.
"Další!"
Další byl Gorn. Já mezi tím došel k dozorcům, u kterých se shromažďovali zapsaní kopáči.
"Tak pojď chlape! Máme tu klepýtka jenom pro tebe!", smáli se strážní a nasazovali mi pouta. Měl jsem opět těžké okovy na rukou. Byl jsem opět v tom potupném řetězu. Za mne připoutali Gorna. Alespoň si budeme moci povídat. Pátral jsem v zástupu po známých tvářích. Spatřil jsem Miltena, Gomeze, Ravena a další. Zdálo se, že při dnešní šichtě jsme ztratili jen Merkila. Všichni vypadali zničeně a zuboženě. Všiml jsem se Gomeze, podíval se na mne podivným pohledem a pak pohlédl na Gorna a protivně se rozchechtal. Poté se dal do hovoru s Ravenem a dál si nás nevšímal. Mrkl jsem na Gorna, na jeho tváři byl mrzutý výraz, díval se směrem k těm dvěma tupcům a zdál se rozhněvaný.

Konečně prošel vrátnicí poslední trestanec! Měli jsme co nejdříve vyrazit. Pohroužil jsem se opět do svých myšlenek. Těšil jsem se až zase ucítím svěží ranní vzduch a uvidím hvězdy na obloze!
"Kde je 965?!", vykřikl najednou hlídač a střídavě koukal do svého seznamu a na nás.
"Chybí mi tu 965!", ukazoval do papírů.
Davem se rozlétl šum. Vězni se rozhlíželi po sobě a ptali se, kdo je ten s číslem 965? Já nevěděl komu to číslo patří. Přemýšlel jsem, kdo by to mohl být, koukal jsem po davu, zda někdo, koho znám, nechybí.
Jork došel až k hlídači a nahlédl do seznamu. Chvíli s ním hovořil a ukazoval do zažloutlých listů.
"Kdo zná vězně 965?", zeptal se hlasitě a přejížděl nás očima.
V davu to jen šumělo. Nikdo však nepromluvil. Jako by jej nikdo neznal.
"Kdo to může bejt?", ptal se mne Gorn.
"Nevím, neznám to číslo. Neznám ani půlku lidí, co tu teď jsou!", odpověděl jsem.

Jork diskutoval s hlídačem a s dozorci. Po chvíli zmizel ve vrátnici. Dozorci přišli blíž k nám. Měli nás doprovodit do hradu. Jork po chvíli vyšel s dalšími lejstry a porovnával je s papíry hlídače. Chvíli se dohadovali a poté Jork zvolal: "Nevadí, jeden chybí. Někde se objeví. Můžete vyrazit. Měj se Hyrku!", mávl rukou veliteli dozorců, kteří s námi měli jít v doprovodu.
Hyrk pokynul na pozdrav s úsměvem na tváři.
"Tak jdeme! Venku na nás určitě již čeká střídání.", zavelel.

Vyrazili jsme do chodby. V předu šel Hyrk s lucernou a vedle něj kráčel strážce. O něčem spolu hovořili. Ostatní stráže šly vzadu. Moje nálada rychle stoupala, jak jsme se blížili k východu z dolu. Klopýtali jsme v řetězech přes kamení a nerovné dno chodby. Zdálo se mi, že je to velmi dávno, co jsem tudy kráčel do toho pekla! Dvacet čtyři hodin!
"Ani nevíš Gorne, jak se těším do té shnilé trávy, co s ní máme vystláno v kobkách!", žertoval jsem.
"Já ani moc ne."
"Víš jaká to bude pohoda, až se rozvalím v koutě?!"
"Myslím, že vím!", odsekl mi Gorn chladně.
"Co je s tebou? Neměl bys být veselejší? Vždyť už to konečně máme za sebou!"
"Vždyť jsem veselej! Ha ha ha! Vidíš?", předvedl Gorn demonstrativně svou náladu a doprovodil to odporným šklebem, který snad měl představovat úsměv. Bylo jasné, že nestojí o moje vtipkování.
"Co je Ti?"
"Nic."
"Lžeš! Co se stalo?"
"Říkám Ti že nic!"

"Tak jo , jak myslíš!", nechal jsem ho být. Byl naštvaný, to jsem spolehlivě poznal. Na to jsem ho znal již dobře. Nevěděl jsem, co ho rozzlobilo a tak jsem jej raději nechal na pokoji. Většinou ho taková nálada po chvíli přešla. Věděl jsem jak na něj. Uvidíme.

Kráčeli jsme dál chodbou. Nebude to trvat dlouho a budeme venku! Tolik jsem se těšil! Dnes snad ještě víc než jindy. I přes veškerou únavu jsem měl pocit, že se mi do žil vlévá nová energie. Vzduch tu již byl svěží. Byl cítit vlhkostí a vláhou. Slyšel jsem zvuk deště. Venku prší! Cítil jsem vůní mokré trávy. Nebyli jsme daleko od východu. Tunel se počal rozšiřovat. Po pár desítkách metrů chůze jsme se zastavili. Před námi byla mříž chránící zvenčí vchod do tunelu. Jeden ze stráží odkráčel do malé postraní štoly, kde se nacházel rumpál. Za chvíli se počala mříž zdvihat za hlasitého vrzání a chrastění.

Vydali jsme se dál. Vězni mlčeli, všichni naslouchali zvukům, jež k nám zvenčí přicházely. Bylo tlumeně slyšet prudký liják, jak venku bije do skal. Byla ještě tma. Temná mračna nedovolila vycházejícímu slunci protlačit své slabé paprsky skrz, a tak jsme zatím kolem sebe moc neviděli. Přesto naše oči, navyklé na temnotu dolu, rozeznávaly šerý obrys mračen proti temné siluetě převisu nad námi a skal okolo.

"Konečně!", vydechl uvolněně kopáč přede mnou. Přesně tak! Konečně! Ulevilo se mi. Spadlo ze mne těžké břímě. Nasával jsem do plic chladivý vzduch prosycený vláhou a vůní, zatímco jsme vycházeli ven z tunelu. Měla tu na nás čekat skupina kopáčů, co nás měli vystřídat, nikde je však nebylo vidět. Stáli jsme a čekali.

Poslouchal jsem, jak vítr hučí ve skalních průrvách. Pleskání deště o skálu mne skoro uspávalo, ačkoli jsem stál. Bylo docela chladno. Déšť byl určitě ledový. Na nás zatím nepršelo. Chránil nás skalnatý převis vysoko nad námi. Chlad mi nijak nevadil, byl jsem na něj zvyklý z dolu.
"Kde jsou pane?", zeptal se strážník velitele Hyrka.
"Asi se zdrželi, nebudeme na ně čekat. Už chci být v hradu. Potkáme je cestou.", odpověděl velitel a zavelel: " Jdeme!" Skupina se vydala poměrně rychlým krokem kupředu. Jak jsme se blížili k místu, kde už převis nebránil kapkám deště, vítr nám foukal jemné kapičky vody do tváří. Stěna z deště vypadala v šeru úchvatně! Slunce již vycházelo a vůkol šerem prosvítaly detaily okolí, které jsme ještě před chvílí neviděli. Moc se nám nechtělo vstoupit za stěnu z provazců padající vody. Liják sílil a sliboval, že ani jedna nitka našeho oděvu nezůstane suchá. Zvuk provazců studené vody dopadající na zem přehlušoval ostatní zvuky kolem.

Jednou to muselo přijít! Vešli jsme do studeného deště! V prvním okamžiku jsem myslel, že se mi zastavilo srdce. Voda byla jako led! Převis nás již více nechránil. Studená voda mi padala za krk, stékala po vlasech na záda, a brzo již tekla po celém těle. Netrvalo ani minutu a byli jsme promočení na kůži! Rozedrané boty mi dříve než déšť promočila mokrá vysoká tráva.

Studená voda působila jako facka do obličeje! naprosto mne probudila. Z počátku to bylo velice nepříjemné, ale když jsme si zvykli, shledali jsme, že déšť navzdory své prudkosti, není tak nepříjemný. Právě naopak! Tělo si zvyklo a déšť byl příjemnější. Smíval z nás prach, osvěžoval naši přidušenou kůži. Nastavoval jsem ústa a chytal kapky deště a polykal je. Kráčeli jsme k bráně v palisádě. Na kameni, kde měla být držena hlídka nikdo nebyl. Voják se nejspíš schoval někam do skal před hustým deštěm...

V šeru bylo již dobře vidět. Šedivá planina vypadala pochmurně. V zadu za ní jsme rozeznávali černou stěnu lesa. Tmu odtamtud nevyhnalo ani polední slunce. Krčila se pod větvemi a zírala na nás. Les vypadal strašidelně a tajemně. Všichni mlčeli. Ticho rušil jen déšť, chrastění řetězů a pout a také vítr, který se v mohutných poryvech chvílemi opíral do našich tváří a bral nám dech a ohlušoval nás. Ve skalních komínech a puklinách se proháněla hlasitá meluzína, jak se do nich vítr opíral. Chvílemi to připomínalo skučení nějaké ohavné bestie. Les se blížil, šli jsme svižnou chůzí, jak jen nám okovy dovolily.

Konečně jsme po cestě došli až na kraj lesa. V korunách hučel vítr. Byla zde tma jako v dole. Jediným světlem, které přečkalo řádění větru a provazce deště, byla velitelova lucerna. Ta však nemohla obstát v boji s temnotou hvozdu a tak jen poraženě poblikávala. Nedosvítila nijak daleko. Déšť se zde v lese utišil. Koruny a listoví staletých velikánů brzdily jeho sílu. Prudký liják se zde změnil v déšť těžkých líných kapek, které na nás padaly z korun stromů. Na cestě se tvořily různé větší či menší louže. Neviděli jsme je a tak jsme se jim nemohli nijak vyhnout. Stejně by to mnoho smyslu nemělo, protože jsme již byli zcela promočení. Horší než louže byly kořeny stromů, o které jsme neustále zakopávali.

Louže mi nevadily. Mnohem více mi byly nepříjemné těžké kapky, které se čas od času hlasitě rozplácly na mém krku. Les teď měl úplně jinou atmosféru. Je těžké to popsat. Klasický šum lesa vystřídalo ticho rušené jen větrem v korunách a zvukem padajících kapek v trávě a listí. Vítr zde pod korunami nevanul. Snad jen tu a tam slabý studený vánek lehce proletěl kolem nás, aby se v zápětí ztratil mezi stromy. Chrastění okovů působilo skoro až děsivě v tomhle tmavém mokrém tajuplném lese.

V tichu, ve kterém jsme kráčeli, nebylo slyšet jediné slovo, dokonce ani šepot, ani vzdech unaveného kopáče. Nikdo si netroufal přerušit ten posvátný klid hvozdu. Vstřebával jsem tu atmosféru. Přistihl jsem se, že jsem jaksi neklidný. Nedokázal jsem ale určit z čeho. Něco mne stále více sužovalo. Nutilo mne to rozhlížet se do stran a pátrat ve tmě po něčem... Vlastně jsem ani nevěděl po čem! Cosi mi do duše vnášelo neklid! Takový stísněný pocit... Cítil jsem se něčím ohrožen, ale nic jsem neviděl, nic tu nebylo. Přes tento les jsem šel již mnohokrát. Ve dne v noci, v dešti, horku, mrazu... Dnes to ale bylo úplně jiné! Jiný pocit!

Skupiny šla rychle a odhadl jsem, že ani ne do patnácti minut bychom mohli být z lesa venku. Již dávno jsme prošli tunelem, co zde vyhlodala voda kdysi v minulosti. Někde před námi jistě brzo uvidíme prosvítat mezi stromy světlo! Slunce již musí být venku, vždyť již jdeme lesem přes čtvrt hodiny. Přemítal jsem o svých zneklidňujících pocitech, když v tom se vepředu ozval výkřik.

"Do hajzlu!", vykřikl strážce vpředu a svalil se s žuchnutím k zemi, o něco zřejmě zakopl.
"Při světle Innosově co je tohle?!", vyjekl zděšeně.
"Světlo!", křikl velitel a snažil se zvýšit světlo z malé lucerničky, "Přineste pochodně!"
"Jsou navlhlé pane."
"To mne nezajímá! Víc světla!"

Kopáči se jeden přes druhého ptali co se stalo a snažili se procpat dopředu aby viděli, co se tam děje. Mne nevyjímaje. Zaplétali jsme se vzájemně do našich pout. Moje pocity se zřejmě naplnily! Spatřil jsem, ve slabé záři lucerny, ležet na zemi tělo. Byl to mrtvý voják! Překvapené výkřiky strachu přeťal zvuk tasených mečů strážců. Na jejich tvářích byl vidět strach, postavili se do obraných postojů a pátrali po nebezpečí ve tmách lesa. Po chvíli se jim podařilo zapálit dvě pochodně. V jejich silném světle jsme spatřili hrůznou scenérii! Před námi na cestě ležela povražděná těla trestanců v okovech a kolem se povalovaly mrtvé stráže, které je doprovázely. Vše se topilo v tratolišti krve a my jsme zjistili, že stojíme v krvi smíšené s dešťovou vodou! Všude byla krev!

"Co se děje? Co je tam?!", ptali se jeden přes druhého kopáči, co šli vzadu a nemohli tedy vidět tu děsivou scénu. "Jsou mrtví! Všichni! Při všech bozích!", vykřikl kdosi.
Nastala panika. Vězni se snažili dostat z pout, ale ta nepovolila. Rozlehl se panický křik. Některým ujely nervy a rozběhli se pryč, pouta je však zadržela. Brzy jsme se váleli na jedné hromadě. Zamotané okovy nikomu nedovolily uniknout. Kolem pobíhali strážníci a hledali nepřítele, nikde však nebylo nikoho vidět!

"Dost!", zařval Hyrk.
"Klid! Nechte toho!", snažil se uklidnit zmatek, "Vojáci ke mně!"
Vojáci se rozběhli k němu.
"Pane?!", vyjekl jeden z nich nervózně.
"Uklidněte je!", přikázal Hyrk vojákům a ti začali rozplétat klubko vězňů, které se svíjelo na zemi. Příkazy ani výhružky nepomáhaly a tak nastoupily kopance a rány pěstmi. Po chvíli se vojákům podařilo dav vězňů jakž takž uklidnit. Já celou dobu ležel na zemi, protože mi někdo podtrhl nohy a na mně se válel Gorn spolu s dalšími vězni. Málem mi vykloubili ruku!
"Ticho povídám!", řval Hyrk. Dav utichal. Hyrk promluvil mírnějším tónem, ale mluvil rozhodně a nedával na sobě znát strach.

"Žádám vás o klid. Musíme zjistit, co se tu stalo a podívat se jestli někdo přežil. Nepřítel může být stále poblíž a tak buďte sakra už konečně zticha!", po těchto slovech se konečně rozhostilo ticho tak, že bylo zase slyšet jen vítr a déšť. "Podívejte se jestli to někdo nepřežil.", přikázal vojákům, "A vy stůjte a buďte tiše!" Po těchto slovech se sám vydal ohledávat mrtvé.
"To je sakra průser!", šeptl mi Gorn do ucha.
"Je to hrozný!", odpověděl jsem a rozhlížel jsem se kolem dokola, za kmeny nejbližších stromů číhala černočerná tma a dál nebylo vidět nic. Útok mohl přijít odkudkoli.
"Vsadím se, že za tím stojí skřeti!", sykl Gorn.
"Skřeti?!", vyjekl kopáč přede mnou, když to zaslechl., "Ještě tu určitě jsou! Chcípneme tu!"
"Když budeš držet hubu tak nás třeba neuslyší!", okřikl ho šeptem Gorn. Všiml jsem si, že už z něj opadla jeho špatná nálada. Z jeho hlasu to bylo dobře poznat.
"Vidím, že krev a zabíjení skvěle působí na tvou dobrou náladu Gorne!", prohodil jsem jedovatě.
"Nemám rád zabíjení! Zabíjím když musím.", odpověděl mi.
"Takže už jsi zase v pořádku?"
"Jo to jsem. Už jsem to ze sebe dostal."
"A jak? Co ti vlastně bylo?"
"Vybil jsem se!", zasmál se Gorn.
"Cože?"
"Naštval mne ten budižkničema Gomez! Měl na mne blbý keci, když jsme stáli ve vrátnici! Tak jsem ho teď v tej tmě tady na hromadě pořádně kopnul do hlavy. Doufám, že to teda byl on!", smál se Gorn tiše.
"Aha.", ušklíbl jsem se přidušeně, "Nejspíš si to zasloužil!" Vzpomněl jsem si jak se na mne ve vrátnici divně díval. Mezi tím vojáci prohlédli všechny mrtvé. Nikdo to nepřežil. Hyrk stál nad mrtvolou jednoho ze strážných a jen tiše svíral pěsti. Bylo vidět, že zuří.

"Pane? Nikdo z nich nežije. Lituji.", podal hlášení jeden strážce. Velitel jen tiše stál. Podíval se na vojáka a pak řekl: "Musíme jít. Nesmíme se tu zdržovat!"
"Jdeme!", poručil a zástup, který se mezi tím jakž takž rozmotal z řetězů, se vydal rychlým krokem dál po cestě. Museli jsme překračovat mrtvoly. Nebyl to pěkný pohled, tím jsem si byl jistý. Naštěstí byla kolem tma a světla měly jen stráže vepředu a v zadu. Všiml jsem si před tím, že mrtvoly byly ošklivě posekané nějakou velkou těžkou zbraní. Nechtěl jsem to vidět znovu. Zakopávali jsme o ně. Bylo divné překračovat ta bezvládná těla. Zvláštní pocit, když jsme klopýtali, bylo to jako něco měkkého, takový pytel. Přesně jako když jsme vlekli Merklina do jámy! Nebylo mi dobře. Žaludek jsem měl jako na vodě. Všichni mlčeli, jen řetězy chrastily jak jsme spěchali ven z lesa.

"Co když zase zaútočili na hrad?!", slyšel jsem rozhovor kopáčů přede mnou.
"Doufejme že ne."
"Zatracený údolí smrti!"
Měl pravdu. Údolí Smrti! Jak trefné bylo tohle pojmenování! Už abych byl z tohohle prokletého lesa venku! Měl jsem pocit, že mne sledují stovky očí ve tmě mezi stromy. Stovky očí krvelačných skřetů!
"Stát!", ozvalo se z ničeho nic před námi. Byl to Hyrk.
"Co je to támhle?"
"Další tělo?", ptal se Hyrk a ukazoval napřaženou rukou, ve které třímal lucernu někam před sebe.
"Ano pane!", stráže doběhly až k tělu na cestě. V záři pochodní jsem je také spatřil, bylo to tělo jednoho z trestanců. Stráže tělo zdvihly, mělo zakrvácenou hlavu.
"Žije!", vykřikl jeden z vojáku po chvíli zkoumání.
"Je na živu!", vzrušeně vykřikly stráže. Hryk doběhl k nim.
"On to přežil? Je naživu?", ptali se kopáči a snažili se zahlédnout alespoň část z toho výjevu.
"Pomozte mu! Přiveďte čtyři chlapy a sežeňte větve, uděláme nosítka!", poroučel Hyrk. Jeden strážce vyskočil a odemkl pouta čtyřem kopáčům.

"Sežeňte větve na nosítka!", přikázal jim. Kopáči se rozběhli do lesa a počali hledat vhodné větve a klacky. Nešli však z dosahu světla. Drželi se u cesty. Nikoho z nich nenapadlo, že by mohl utéci. Raději by teď pracovali dalších dvacet čtyři hodin v dole, než aby museli jít do toho prokletého lesa!
"Je v bezvědomí pane."
"Musíme jej dostat do hradu. Tam se o něj postarají. Řekne nám co se tu stalo."

Vhodné větve byly pospojovány v podivnou konstrukci. Stráže je svázaly řemínky a napříč položily klacky s větvičkami jako výplní. Pak položily nešťastníka na nosítka a kopáči vzali nosítka na ramena. Celá skupina se opět vydala na cestu. Šli jsme rychle. Cestou jsem přemýšlel. Nešlo mi nějak do hlavy, jak se trestanec dostal tak daleko od své skupiny a hlavně jak se dostal z pout, která ho jistě musela poutat k průvodu ostatních!

Spěchali jsme z lesa. Nikdo nemluvil, všechny tížil strach a tíseň. Při každém zvuku jsme se poplašeně rozhlíželi tmou kolem dokola. Naše představivost teď pracovala na plné obrátky. Za každým stromem se schovávali skřeti se svými strašnými sekerami a čekali jen na ten správný okamžik, aby nás zmasakrovali, jako ty chudáky na cestě za námi! Skoro jsem slyšel jejich tichý dech a praskání větviček pod jejich plíživýma nohama...