Byla to horní čelist hradní věže, jež tlačila Haldrikovi nohu ke spodní a Diega již nadobro pozřela. Mladý strážce musel ze všech sil odtlačit ty dřevěné zuby: nejprve od sebe a po té od jícnu, jímž se Haldrik jal sešplhávat do útrob pevnosti. Příčky tu – polámané páteřní obratle, držel se proto žebříku jako lháře.
V druhém stupni cesty hlubinami chřtánu uviděl klín prázdna ve stěně – a vykloubený katapult v něm. A věž také tudy vdechovala vlnky dýmu. Žilky táhly se od klínu a naháněly hrůzu.
Lávka, už jen lávka jak doutnající provaz spojovala věž s palácem jak od tisíce let rostoucího trola rozšlápnutého. Sál pach spáleného masa, chutnal jej: ten mu dráždil hrdlo. Vzdechy umírajících – vytrvalé sotva na dosah slábnoucích rukou – teprve společnými silami došly k Haldrikovým uším, aby mohly zaslechnout více než svištění zimního větru a praskot dohořívajícího dřeva.
Šel přes ni po svých nohou – dřevěné jehly v jedné z nich upomínaly na stisk čelistí věže při každém prvním kroku; vytetovaná popálenina pak na mysl nemrtvého šamana, jenž věž přes čelisti uhodil, při kroku druhém. V prstech meč-kyvadlo.
Polámané větve, strhané závěsy, cáry papírů, zmuchlané hadry, peří vanoucí z duchen, vnitřnosti vyvržené z mrtvoly, chaotické vlasy, rozfoukané listí, otevřená zlomenina: to bylo levé křídlo hradního paláce. A vržený skřetí balvan stal se mu srdcem. Bylo žhavé – a mezery trosek byly cévami pro dým.
Příkrov chodby ke dveřím – brzy ve sklonu vyšel z něj. Valy těl, vzdechů, chuchvalce křečí, klubka bolesti. Dvě linie napravo i nalevo: padající sníh tál na nich, jinak plesnivěl na pochroumaných střechách, rozdupané zemi, rozsypaném zdivu, na troskách, na trámech, na kovových plástvích brány a oken, také na bednách i sudech a šípech v nich zabodaných, všude.
Za pravým pohořím mrtvol se odpařovalo tělo naruby: fialové jak vnitřnosti, vnitřnosti dlouho hnijící, jaksi však žijící. Chapadla jeho jak polámaná žebra občas trčela do výše. Haldrik však prve belhal na druhou stranu.
Jeho kroky byly jako země, po které kráčel. Země byla prokřehlá mrazem a v něm rozdupaná, rozcupovaná bitvou, pomlácená odrazy kamenů. A vděčná za to, že vše skončilo.
Haldrik ovšem nebyl v souznění se svou chůzí – však také klopýtal a pokulhával. Jako sníh usazený na rozevřených střechách, plísnil mu útroby strach; strach mu prolézal hltanem, stejně jako Haldrik sám prolézal věží.
Znovu uviděl explozi Bariéry. Zhroucené, roztříštěné – to její střepy zničily tolik, co pevně skutá bitva. A její nitěné blesky zabíjely právě tak. Byl snad Haldrik jediným, koho omilostnila?
Vzpomněl na spletený cop vzdechů.
A jak se přiblížil, uzřel zdvihající se těla: Výdech uklidnění rozdmýchal oheň v krbu v ráji srdce. Budova rozpadlá, opravená, po té sesunutá byla znovu vybudována – těly obětí. Ta, která se na ní však nyní zdvíhala, byla jako prapory míru vlající v tom hryzavém větru.
Neboť Haldrik pomohl na nohy mohutnému skřetovi, ale pak se beze slov otočil a zamířil k druhé budově – připomínala však spíše rozvaliny vprostřed nádvoří. Uviděl totiž mrtvého Gorna, proto se otočil. Kletba z té druhé strany vanula – a snad proto nebyl nikým následován. Však ona budova musela být ještě rozebrána – a každé zavlátí praporu bylo nutné. A tyto prapory měly potom být nahrazeny… měly zde ještě vlát prapory? Či se mělo nechat tělo tohoto hradu rozložit?
Haldrik k těm troskám nekráčel kvůli jejich stavebním kamenům, nekráčel k nim kvůli vanu kletby, ani kvůli stěžejnímu kameni oné stavby: stěžejnímu byť zlému, ani kvůli mrtvolám budov, ani kvůli pohledu na tak zbytečnou jámu, na níž by snad mohlo se popatřit přes úsvitky pláství, jež byly fundamentem oné budovy. Ne. On kráčel tam jedině kvůli Lesterovi. Věděl, že už i on hovoří s Miltenem (a to, že Haldrik kráčel, sic nesouladně, prozrazovalo, že on se jim novým Miltenem nestal (však snad ani nemohl (a chtěl to někdy?))), věděl, že zde nenajde jediný živoucí kámen, vždyť zde je modré biče srážely největší silou. Chtěl naň jen pohledět, pohledět jako člověk, ne jako soudy, ne jako guru, ne jako šamani, ne jako mágové, strážci, žoldáci, jen jako člověk. Anebo možná ještě jako nikdo.
Chtěl mu zavřít víčka (měl-li je), chtěl mu složit ruce na prsou (měl-li je) i s mečem (měl-li jej) v dlaních (měl-li je). Chtěl ho tak pohřbít (byl-li).
Brodil se močálem té stavby, některé ruce jak chaluhy se chápaly jeho nohou. Nehleděl na ně. Meč-kyvadlo: nyní berla. Šplhal přes mrtvé pohoří a avataru zla uhýbal zrakem.
Chtěl být co nejméně někým: tudíž co nejméně vnímal. Zakrýval závojem vše, co je dokázal, zaléval si uši, ba i nos voskem a hadr si kolem jazyku omotával. Jen rozedrané ruce a utrápené nohy naň křičely. Mráz dával jim dech do plic.
Už chtěl konec: většina lidí ho již měla, někteří také ne. Ať už je řeč o vlajících či nevlajících.
Jeho konec ležel právě mrtvý před ním, v rukou meč maje mocný vražený do avataru zla (tak přece na něj popatřil). Poklekl k mrtvému a v tu ránu ze dvou stran, jak nové biče Bariéry, se rozzářily záře.
Zdvihl hlavu a zakroutil jí – a viděl to nejdůležitější: skupinu královských mágů, mocný meč ve zlém těle a Xardase.
A pochopil, že teprve až vydá svědectví, že bude konec: že teprve pak bude moci provést obřad, ať proti čísi vůli, nebo s ní v souladu.
Ale to už by byl jiný příběh.