Pověst vypráví o jednom hrdinovi a jeho společnících, kteří dokázal odvrátit zánik celé lidské rasy. Narodil se ve hradu v Hornickém údolí, jako dítě každé obyčejné rodiny. Dostal jméno Ariis. Jeho otec byl statný, silný a mladý chlápek a pracoval u důlní obrany zajišťující bezpečnou práci v dole a také velký odstup důlních červů. Když bylo Ariisovi 5 let, jeho otec Theres zemřel tragickou smrtí. Horníci se zrovna prokopávali jednou zdí v nejnižším patře v dole, pořád slyšeli jako když stovky nohou velikých pavouků, domnívali se, že to jsou důlní červi, ale jejich rozkaz byl jasný – musí prokopat tudle stěnu a dostat se hlouběji do skály, kde se nachází více surové rudy. Když stěna pod nárazy krumpáčů spadla, v tu chvíli se dostali do hnízda 40 červů. Vyhrnuli se na kopáče a taky Therese, který jediný měl s touto skupinkou službu, jako obrovská vlna, co nenechá nic živého, která nechá za sebou jen zkázu a smrt. Nikdo nepřežil, až po dlouhé půl hodině celé hnízdo zlikvidovali Templáři společně s rytíři. Tělo Ariisového otce našli po kouskách po celém hnízdě.

Ariisova matka pocházela z Khorinisu, byla bylinkářkou na Khoriniské tržnici. S Theresem se seznámila na tržišti, když byl kupovat nějaké bylinky a léčivé lektvary pro jejich vojáky, chodíval tam dost často a brzo se do sebe zamilovali. Měli spolu šťastný život, dokud Theres nezemřel v dole. Zprávu o tragické smrti svého manžela neunesla a po pár týdnech spáchala sebevraždu.

Ariise se ujal jeho strýc Denvil, pracující pro domobranu ve hradě, který měl vysokou hodnost. Už od dětství učil Denvil Ariise zacházet s mečem. Ariis se stále vyptával, kde má rodiče a když se dozvěděl, jak o ně přišel, učil se s lehkými jednoručními meči ještě intenzivněji s myšlenkou pomstít se všem důlním červům. Vycházeli spolu velmi dobře. Nejen, že Denvil učil malého Ariise bojovat, učil jej také číst, psát a také o lovu a všemožných potvorách potulujících se kolem hradu. Ukazoval mu všechny jevy v krajině a předával mu zkušenosti, které za svůj život nasbíral. Hned jak Ariis dosáhl dospělosti, jeho strýc usiloval o jeho přidání k domobraně. Ariis taky tak udělal. Denvil slíbil Gomezovi, že si ho vezme do učení a vycvičí z něj toho nejlepšího vojáka ve jménu Innose. Celé dny trénovali boj proti různým potvorám někdy i proti sobě. Cvičili ještě důkladněji a intenzivněji než dřív. Ariis si společně se strýcem troufl i na dva chňapavce . Po dvou letech služby u domobrany a zdokonalováním boje s mečem dokázal zabít celé stádo 6 chňapavců i sám. Za ty dva roky dostával jako nováček různé úkoly. Někdy ujednat zlato za obilí s různými farmami, jindy pomoci dalším lidem z domobrany s bojem proti banditům ukrývajících se v jeskyních kolem hradu a Khorinisu. Nejčastěji chodil do Khorinisu pro bylinky a léčivé lektvary.

Jednou dostal od Goméze úkol, ať donese celý pytel léčivých bylinek a brašnu hojivých lektvarů. Když došel do města, spatřil na tržnici dvě bylinkářky, místo jeho stále prodavačky.
"Hej ty tam, pojď sem!" ozvalo se na něj od té nové.
"Ano?" odpověděl a vůbec netušil, kdo to je, jelikož ji nikdy v Khorinisu neviděl.
"Ariisi!" rozkřikla se. Ariis přistoupil blíž a s nedůvěrou na ni zíral. "Tvoje máma mi o tobě hodně vyprávěla." zůstal jako opařený a bylinkářka pokračovala. "Znala jsem i tvého otce, párkrát jsem ho tady potkala, když jsem zaskakovala za tvoji mámu. Jsi celý po něm, ta podoba!
Pracovaly jsme s tvou mámou společně. Já jsem trhala bylinky a sháněla lektvary, ona je prodávala. Měli jsme takový malý podnik. Byla to bezvadná žena. Jen kdyby tak tragicky nezemřela." řekla a z očí jí začaly stékat slzy.
"Povězte mi prosím jak zemřela. Můj strýc mi pověděl, jak umřel můj otec, ale o mámě toho moc nenamluvil. Jen, že po pár týdnech spáchala sebevraždu kvůli zármutku ze ztráty otce, ale jak, to mi nepověděl. "
"Dobrá, když to chceš vědět." pak se odmlčela. "Jak se doslechla tu hroznou zprávu od posla z hradu celé dny nemluvila, jen probrečela. Ani jíst a spát nechtěla. Tak tvého otce milovala. Po dvou týdnech vyšla na tamtu skálu" ukázala bylinkářka na vršek tyčící se desítky metrů nad Khoriniské hradby. "A spáchala sebevraždu. Její bezvládné tělo našli vojáci hned ráno." v tu chvílí se jí znovu začaly valit slzy z očí.Ariis nevěděl, co na to říct, a s nešťastným výrazem na ni zavzpomínal. Poté od ní nakoupil potřebné věci.
"Díky" odpověděl nakonec. "Innos s vámi!" a odešel.

Došel do hradu. Hned u brány mu Diego řekl, ať se hned dostaví do Sálu rytířů, že Gomez svolal schůzku všech vojáků z hradu, prý něco důležitého. Ariis to tušil, už delší dobu se vypráví o invazi orků chystající se daleko za mořem ...

Jakmile dokončil svůj minulý úkol, dostavil se na smluvenou hodinu do Sálu rytířů. Otevřel dveře a vstoupil do obrovského sálu, ve kterém se už stovky mužů scházely a hovořili spolu. Uprostřed byl obrovský oválný stůl pro tři sta mužů, na něm už byly přichystány tácy a mísy s jídlem. Gomez stál na kamenném stupínku přímo naproti Ariisovi na druhém konci sálu.

"Vojáci." začal velmi zvučným a velitelským hlasem. Všichni se k němu otočili a mlčky přihlíželi.
"Usedněte prosím ke stolu." pobídl a všichni i s Ariisem si sedli. Gomez si stoupl do čela stolu. Diego a Denvil seděli hned po jeho boku jako jeho nejvyšší vojevůdci a rytíři.
"Dnes jsme se zde sešli, abychom vyřešili situaci s blížící se hrozbou v podobě chystající se skřetí armádě." Začal velký šum.
"Klid prosím! Všichni určitě tuto zprávu víte." všichni ztichli a Gomez pokračoval. "Naši zvědové nám donesli zprávu, že první lodě orků se blíží k našemu pobřeží. Po vylodění předpokládám zaútočí na město Serendvill, proto jsem svolal tuto schůzi. Odhadujeme, že se vylodí tak za 14 dní" pak se na chvíli odmlčel a pokračoval.
"Vrchní starosta města mi nechal poslat zprávu, ve které žádá o vojenskou pomoc. Khorinis posílá své paladiny a tábor sektářů v bažinách posílá své nejlepší Templáře. Nesmíme dlouho váhat. Armáda podle zvědů čítá desetitisíce orků pod vedením orka Kreegra. Potřebuji 200 vojáků, které povede Denvil a během týdne dorazí do Serendviilu."
V tu chvíli byl Ariis v rozpacích. Věděl, že s orky není lehký souboj a nechtěl, aby tuto skupinu vedl jeho strýc, jeho jediná rodina.
"Toto se týká pouze naší nejlepší domobrany. Nováčci zůstanou zde ve hradu a budou dohlížet na pořádek." hned vstalo od stolu několik desítek nejlepších vojáků.
"Dobrá první zájemci, kdo další?" Ariis taky povstal. Hned poté vstal od stolu i jeho strýc a zvolal na něj: "Ne, Ariisi, ty nesmíš. Musíš zůstat zde ve hradu a chránit svůj domov. "
"Ale strýčku, já musím, nenechám Vás v tom samotného. Jsem dost zkušený a s orkem bych si poradil!"
"Dost Ariisi." spustil Gomez. "Nemáš ještě takovou hodnost a takové zkušenosti, aby jsi byl hoden zúčastnit se výpravy do Serendviilu!" poté Ariis usedl. Po pár minutách vstalo od stolu dalších 150 rytířů. "Dobrá." ukončil Gomez. "Těchto dvě stě rytířů se po jídle nachystá a za brzkého svítání odjíždí. Nuže můžeme jíst." pobídl Gomez a všichni se dali do jídla.
Po ukončení hostiny, když už všichni odcházeli, zastavil Ariis Denvila.
"Strýčku to nemůžete udělat. Je to jistá smrt! Orků jsou desetitisíce. Tuhle bitvu nemůžete nikdy vyhrát. Strýčku nechci ztratit svou jedinou rodinu."
"Ariisi! Neboj se o můj život. Bude tam dost dobrých vojáků, aby jsme hrad udrželi.Zůstaň zde a ochraňuj svůj domov."
"Ale ......"
"Žádné ale! Neboj se o nás."
"Dobrá tedy, sbohem." řekl smutně Ariis, jelikož věděl, že strýčkovo rozhodnutí nezmění.
"Sbohem Ariisi. Za pár týdnů se vrátím." od toho rozhovoru ho už Ariis neviděl.

Druhý den se Ariis toulal divočinou. Vojáci už byli pryč a on měl zrovna volno. V hradu byl klid. Na jedné stezce blízko hradu potkal skupinku 3 žoldnéřů, nepřítele Gomeze, ale Ariis s nimi vycházel dobře, jelikož znal Leeho, často spolu spolupracovali a navzájem si pomáhali. Denvil ho s ním seznámil. Ariise už všichni žoldnéři znali. Na ostatní členy domobrany by se hned vrhli. Tohle naštěstí Gomez nevěděl ...

"Zdravím tě, Ariisi."
"Ahoj kluci. Jak je Leemu?"
"Špatně, potřebuje s tebou mluvit. Celý den tě hledáme."
"Jste odvážní, je to tady pro vás nebezpečné, víte přece, že nejste s Gomezem přátelé."
"Víme, ale je to naléhavé.Pojď rychle s námi."
"Vítej Ariisi." přivítal ho Lee ve své chatě.
"Nazdar Lee, co tě trápí, že mě tvoji muži hledají kolem hradu, je to dost riskantní."
"Omlouvám se, ale je to důležité. Potřebuji pomoct."
"Co se děje?"
"Víš jak ses chtěl vždycky pomstít důlním červům za ztrátu tvého otce. Tak tu máme problém. V našem dole se jich vyrojily stovky a potřebujeme každou pomoc."
"Zkoušeli jste je už pobít?"
"Ne, stále se na to připravujme. Všichni mí muži umí dobře zacházet s lukem, ale bojovníků na blízku je málo, proto potřebujeme tvoji pomoc. Je jich moc na nás. Cvičil tě Denvil a jsi dobrý bojovník.. Stále je držíme v nejspodnějších patrech, ať se nedostanou na povrch. To by byla pro náš tábor zkáza."
"Rád vám s tím pomůžu, ale nemám žádnou dobrou zbroj a ani zbraň. Je to jen lehká zbroj domobrany, kterou protrhne každý ostřejší předmět."
"Něco tady mám, doufám, že to bude tvoje velikost. Je to nejdokonalejší zbroj, co naši kováři vyrobili. Vyztužená vrstvou magické rudy, čepele se o ni jen lámou a kusadla těch červů taky. Dá se v ní lehce ohánět mečem, ohýbat končetiny a taky běhat. Máme jich už několik kusů, tak by s tebou šli i moji nejlepší bojovníci a pokud byste je odtamtud vyhnali, mohl by sis ji nechat, jako velké díky za pomoc."
"A měl bys tu i nějaký kvalitnější meč? Ten můj by se o ně zlomil."
"Samozřejmě tu něco takového mám. Nejlepší ocel z tvrzené magické rudy, vyvážená, lehká, pružná a taky dost silná. Kdybys nám pomohl, mohl by sis ten meč taky nechat."
"Bezvadný." usoudil nakonec Ariis s blaženým úsměvem. "Mohl bych se na ty věcičky kouknout?"
"Jasný." odpověděl Lee a zašel ke svoji truhle. Otevřel ji a okamžitě Ariise oslnila mohutná modrá záře. Nejprve Lee vytáhnul magický meč.
"Tady je první kousek." řekl, a podal ji Ariisovi. Ten byl ještě oslněn magickou září. Za okamžik držel meč v ruce. Zkusil, jak je vyvážený a pak pár jednoduchých máchnutí.
"Perfektní." posoudil meč. Poté mu Lee ukázal i tu zbroj. Držel ji před sebou a Ariis se nemohl vynadívat.
"Touhle zbrojí by nepronikla ani salva šípů. Rád vám s tím problémem pomohu." řekl nakonec s úsměvem.
"Dobrá, zítra ráno přijď tady za mnou, přichystáš se a vrhnete se na to." rozloučil se s Ariisem.
Ariis poklidně došel do hradu a na druhý den se pořádně vyspal ...

Ráno vstal za brzkého svítání. Na svoji službu na hradě dočista zapomněl. Hned upaloval za Leem. Když k němu dorazil, Lee mu pomohl dostat se do zbroje a předal mu meč. Ariis vyšel z Leeova domku a před dveřmi už stálo 7 nastoupených vojáků ve stejné zbroji jako on.
"Plán je takový." začal mluvit Lee k vojákům, jakmile si Ariis stoupl do řady. "Vás osm plus dalších dvacet lučištníků půjde do našeho dolu a všechny ty důlní červy vyvraždí! Greisi vám dá v dole další informace."

Všichni pochopili a společně i s lukostřelci došli ke vchodu do dolu. Vešli dovnitř. Prošli pár tunelů a došli na hlavní plošinu, kde bylo shromážděných 25 žoldnéřů hlídajících východ z dolu. "Konečně jste tady." začal mluvit svalnatý žoldnéř Greisi ke všem 28 vojákům připraveným na útok. "První půjdete vy bojovníci a budete čistit cestu od těch potvor, lučištníci vám budou krýt záda, pod vedením Wolfa a taktéž pomáhat s likvidací. Nějaké otázky? Nic? Tak běžte!"

Celá skupinka začala scházet dolů. Hned o pár metrů níže narazili na skupinku asi deseti červů. S ní si poradili hladce. Ariis se seznámil s mečem a zjistil, jak nejúčinněji může nepřítele skolit. Sestupovali níž a níž a cestou ještě zabili několik červů. Nakonec se dostali na pár kroků od hlavního hnízda plného důlních červů, čítající něco kolem 160 kusů. Do rozlehlé vyhloubené místnosti vedl jen jediný vchod, kterým zrovna celá skupina vojáků přišla. Byl to obrovský sál, kde bylo plno míst na těžení rudy. Černé a špinavé zdi se tyčily až do výše několika metrů. Přímo uprostřed celého sálu a všech důlních červů byla obrovská matka, kladoucí desítky vajíček.

Kolem ní se hemžilo důlních červů jako mravenců. Odnášeli vajíčka, pečovali o ně.Lučištníci natáhli tětivy a spustili proud smrtelných šípů do hnízda. Důlní červi se okamžitě začali slézat ke vchodu. V tom se bojovníci s obrovským řevem vrhli na nepřítele. Ariis byl zrovna úplně napravo a vrhlo se na něj pět potvor. Oháněl se magickým jednoručním mečem. Nepřátele do něj naráželi, jak mohli, ale na brnění to nebylo poznat. Hned ze začátku skolil dva červy a najednou se vrhnuli další. Jeden mu kusadly podsekl nohy a on se svalil na zem. Ze země ze všech sil odrážel útoky, málem ho ušlapali, ale za chvíli k němu přiskočil jiný bojovník a skupinku dorážejících nepřátel zlikvidoval. Ariis se okamžitě postavil na nohy a zas se do nich pustil. Jednoho prosekl přes hlavu, druhého rozpůlil, ostatním odsekl nohy. Šípy se do sálu jen hrnuly. Důlní červi padali jeden za druhým. Jednoho bojovníka skolili na zem a probodli mu obličej. Okamžitě se na ně vrhnul jiný bojovník a silnými údery je zlikvidoval. Vojáci už padali únavou, ale nepřátelé se stále hrnuli a doráželi. Ariisovi se už motala hlava a docházely mu síly. Začínal si myslet, že tuhle bitvu prohrál, připadalo mu, jako by se důlní červi stále množili a bylo jich v jeskyni tisíce.

Najednou se na rukojeti Ariisova meče rozsvítil modrý kamínek, což byl kousek magické rudy. Vypustil oslnivé světlo do celého prostoru a důlní červi začali ustupovat, ba skoro utíkat od té světelné záře. Tento moment překvapil i samotného Ariise. Kámen vpustil nový proud síly do jeho těla a povzbudil všechny bojovníky k novému a tvrdšímu útoku na skoro oslepené důlní červy. Po chvilce se nepřátelé znovu vrátili do protiútoku. Desítky jich pohynulo díky podpoře lukostřelců, stojící neohroženě v ústí tunelu. Nakonec zbývalo už jen pár posledních důlních červů, které okamžitě zlikvidovali a vrhli se na samotnou matku. Byla čtyřikrát vetší než samotní válečníci. Měla deset noh a kusadla velké jako člověk. Podařilo se jí zabít dva bojovníky. Šípy se jí dotěrně zabodávaly do celého těla. Mohutné kusadla zarážela do země a oháněla se jimi po útočnících. S řevem odrážela útoky. Ariis ji zabodl svůj magický meč do zad. Královna bolestí vřískla a ohnala se jedním kusadlem po Ariisovi. Ten z ní vytáhl meč a uťal ji ještě dvě zadní nohy . Znovu se po něm s křikem ohnala velkým kusadlem a praštila s ním o studenou zeď místnosti ..........

"Vstávej ospalče." ozvalo se na Ariise. Pomalinku otvíral oči a rozkoukával se. Cítil ohromnou bolest v pravém boku a noze. Po chvilce rozeznal obličej Wolfa.
"Wolfe!" vyhrkl. "Co se to se mnou stalo?"
"Dva týdny jsi ležel v bezvědomí po tom, co tě zasáhla. Už jsme ti chtěli udělat náhrobek." prohodil s úsměvem Wolf. "Vítej zpět mezi živými."
"Zabili jste ji nakonec?" zajímalo jako první Ariise.
"Jasný." začal Wolf. "Hned poté co tě mrštila o tu skálu, zbývající čtyři bojovníci se do ni pustili ještě s větším vztekem a naráz do ní zabodli svoje meče. Já a lučištníci jsme do ní vystřelili poslední salvu šípů mířenou na hlavu a krk. To ji nakonec udolalo" pak se odmlčel. "Ty jsi stále nehybně ležel v tom rohu. Věděli jsme, že nebudeš mrtvý, jelikož jsi tuhý chlapík a tohle by jsi jen tak nedopustil. Proto jsme tě donesli až sem i s tvojí zbrojí a mečem a celou tu dobu o tebe pečovali." ukončil příběh Wolf.
"Díky moc, zachránili jste můj život." odpověděl Ariis a pak si na něco děsivého vzpomněl. "Ale ne! Moje služba, co řeknu Gomezovi, když jsme nebyl dva týdny na hradě."
"Ajeje, to bude problém. Kdybys chtěl, mohl bys zůstat u nás. Jo a abych nezapomněl, Lee chtěl s tebou hned, jak se probereš mluvit, tak ti ho sem přivedu." skončil Wolf a odešel z místnosti. Vedle Ariise ležel na stolku jeho meč a na stojanu pro zbroje visela jeho potlučené a zkrvavené brnění. Po chvilce vešel do místnosti Lee a přívětivě se na Ariise usmál.
"Konečně vzhůru." začal. "Mám pro tebe špatné zprávy. Plno jednotek domobrany z hradu po tobě pátralo v celém okolí."
"Sakra, na co se vymluvím u Gomeze?"
"Mám další zprávu. Někdo tady od nás není rád, že jsi mezi námi a nahlásil to Gomezovi. Celou tuto záležitost vyšetřuji.
"To néééé!" rozkřikl se Ariis na celý pokoj.
"A ještě jednu zprávu."
"Ty jsi snad posel špatných zpráv." řekl s poslední špetkou humoru Ariis.
"Jeden náš člověk z hradu nám donesl zprávu, že celý Serendvill je v troskách. Celá ta výprava vojáku z hradu byla .... je mi to moc líto Ariisi, ale nikdo nepřežil."
"Nééééééé" rozkřikl se Ariis ještě víc. "To těm zatraceným orkům neprojde." Ariisovi se vhrnuly do očí slzy.
"A taky máme zprávy." pokračoval Lee. "Že celá armáda 90 tisíců orků pokračuje směrem na hrad a Khorinis."
"Za jak dlouho by měli dorazit?" řekl Ariis vzpomínající na Denvila.
"Ke hradu by měli dorazit do tří týdnů."
"Celá země je ztracena." řekl rozpačitě Ariis.
Lee mu na to neodpověděl nic a tiše mlčel.
"Musím se dát dohromady a nějak vyřešit tu situaci s mou nepřítomností." řekl sebejistě Ariis a pokusil se vstát z postele. Malinko mu zapraskalo v boku, ale na nohy se postavil.
"Měl bys ještě chvíli odpočívat." usoudil Lee po prvním pohledu.
"Ne, ještě dnes musím dojít do hradu. Dej mi prosím to mé brnění domobránce. Tady tuto zbroj si ještě nechám zde. Nevadí?"
"Ale když Gomez ví, že jsi pracoval pro nás určitě tě pověsí!" začal mu to Lee rozmlouvat.
"Ne, půjdu tu situaci uklidnit." za chvíli tedy Lee povolil a donesl mu jeho starou zbroj a meč. Za několik desítek minut stál Ariis, ještě potlučený u brány hradu. Tam se znovu dozvěděl o osudu bitvy u Serendvillu. Rytíř ho pak dovedl před Gomeze

Došel do trůnního sálu a předstoupil před Gomeze.
"Tak tady jsi ty jeden zrádče!" uslyšel Ariis první slova od Gomeze.
"Ale, pane ..."
"Žádné ale!" okřikl ho Gomez. "Pomáhat žoldnéřům je jako pomáhat orkům, tohle je velezrada!"
"Byla to jen obyčejná pomoc mému příteli!"
"Obyčejná pomoc? Pche! Před dvěma lety jsi složil přísahu, že nebudeš pomáhat nepříteli a pomoc žoldnéřům je pomoc nepříteli. Za to je v našich zákonech nejtěžší trest. Trest smrti!"
Ariis byl ztracen. "Měl bych tě nechat popravit, ale jako úctu k tvému strýci, který žil, bojoval a padl ve jménu Innose , tě odsuzuji k vyhoštění z hradu. Už se nikdy nevracej. Nejsi také hoden nosit zbroj domobrany. Jediné, co jsi dokázal, je, že jsi pošpinil jméno Innose. Zmiz z mých očí!" ukončil soud.
"Za smrt mého strýčka a všech těch vojáku můžete vy, kdyby jste je tam neposlal, mohli by dnes zde s námi žít!" řekl naposledy Ariis. Gomez málem sáhl po své zbrani, ale rytíř stačil Ariise vyvést ze sálu dřív, než by se na něj Gomez vrhnul.

Jako první, co udělal, bylo, že ve své kožené zbroji zamířil za Leem k žoldnéřům. Vešel k němu do chaty.
"Už jsi zpátky? Tipuji, že to asi nedopadlo dobře co?"
"Ale jo dopadlo. Mohl mě nechat pověsit, ale kvůli Denvilovi mě jen vyhostil z hradu."
"Zde" řekl Lee a vytáhl z truhly jeho rudnou zbroj a meč. "Vem si tohle jako dík za tvoji pomoc našemu táboru. Jestli budeš chtít, můžeš žít zde s námi, máme tu dost volných chatek."
"Ne díky Lee. Já budu žít v divočině napůl cesty mezi hradem a tvým táborem."
"Opravdu si to nechceš rozmyslet?"
"Ne, promiň, ale měl bych jedinou prosbu."
"Prosím, vyslov ji."
"Pošli prosím tě tento dopis Normandským bojovníkům, jejich veliteli Sreisovi, ale pošli svého nejlepšího muže s nejlepším koněm. Žijí hodně na severu, a proto tu zprávu musí stihnout doručit do týdne."
"Dobrá, splním tvou prosbu a vyšlu ho ještě dnes." hned zavolal svou stráž a předal jednomu dopis a poručil, ať ho dají poslovi, který má vyjet ještě ten večer. Ariis se mezitím převlekl do zbroje.
"Nechceš alespoň přespat tuto noc v našem táboře."
"Ne, děkuji ti, Lee, ale ten dopis je vše, co od tebe žádám. Půjdu si najít nějakou útulnou jeskyni." pak se Ariis rozloučil a vydal se z tábora do divočiny. Cestou potkal pár vlků a goblinů, až si po hodině bloudění našel jeskyni plnou goblinů. Vrhl se na ně a pár zručnými údery je zlikvidoval.Tam se zabydlel. Žil jako správný lovec, který se živí jen tím, co mu příroda a Innos nadělí. Takhle tam žil dva a půl týdne a stále víc se zdokonaloval s bojem s magickým mečem. Párkrát navštívil žoldnéřský tábor. Při poslední návštěvě se dozvěděl novinu, že hrad má dokončené přípravy na obranu proti desetitisícové armádě orků, kteří měli za den dorazit před brány. Ariis se vrátil do své jeskyně .....

Druhý den ráno v obrovském dešti dorazili před hrad neznámí poutníci zahalení od hlavy až po paty v plášti. Přes kapuci jim nešlo vidět do tváře.
"Kampak poutníci?" zastavila je stráž.
"Jsem zde pozvaní jako doktoři ošetřovat zraněné."
"Otevřete bránu." zvolal voják a před poutníky se otevřela obrovská, železná brána. Cizinci vyšli na hradby a tam v sedě vyčkávali. Lidé se na ně dívali, jako na blázny a někteří si mysleli, že to jsou skřetí špehové. Kolem večera spatřili první orky, rýsující se na obzoru a za pár minut stála asi sto metrů před branami celá skřetí armáda. Na hradbách byli nachystáni všichni lidé, co unesli luk a uměli alespoň vystřelit šíp. Děti, ženy a muži. Všem šel na tvářích vidět výraz zděšení a strachu. Celá skřetí armáda vyčkávala a obránci hradu také. Najednou poutníci sešli dolů před malou bránu velikostní jako obyčejné dveře ale nedobytné jako samotný hrad.
"Pusťte nás ven." řekl mírným hlasem jeden cizinec na vojáka hlídající u dveří.
"Jste se zbláznil člověče ne?" vyhrkl na poutníka voják.
"Možná vás přesvědčím o opaku." zvýšil na tónu cizinec.
"Dobrá, když se chcete nechat zabít, je to vaše volba." odvětil mu voják s křivým úsměvem a rychle otevřel masivní, malé, kovové dveře.

Poutníci vyšli ven a stálým klidným krokem se blížili k armádě. Všichni z hradeb na ně shlíželi jako na blázny a šílence. Celá skupinka pěti mužů zahalených do plášťů předstoupila asi deset metrů před celé vojsko. Všichni orkové byli úplně v klidu a z očí jim sršela smrt a zlost. Každý z nich držel v ruce svoji masivní sekeru. Poutníci stáli přímo naproti vůdcovi celé skřetí armády. Jmenoval se Kreegr. Jeden z cizinců vystoupil přímo před Kreegra. Náhle se na něho vrhli tři skřeti ..... Muž v kápi rychle vytasil meč, který svojí modrou září oslnil celou přední linii orků.

S třemi orky si poradil hladce. Jednomu rychlým výpadem prořízl hrdlo, druhého zbavil zbraně a pak následně dodělal a třetího dal na dva rychlé tahy. Po boji vystoupil Kreegr k poutníkovi. Byl to odlišný ork než všichni ostatní. Měl ohromně svalnaté tělo a trolí sílu,na obličeji namalované různé symboly a byl oděn v tvrdém brnění. Na zádech měl obrovský obouruční meč, který i ork musel držet ve dvou rukách.

"Co se to tu děje?" spustil mohutným hlasem. "Že by Gomez nevěděl, jak popravit své trestance, tak je posílá sem, abychom si o ně tupili sekery?" zakřičel směrem na hradby hradu.
"Přišli jsme skoncovat s tvým vyvražďováním lidí. Nejsme žádní vězni." řekl klidným hlasem poutník držící meč v ruce. Kreegr spustil mohutný smích.
"Vás pět a to vaše město mě chce zastavit? Pche! Ta lidská pošetilost. Proto jsme my orkové nadřazenější rod! Slabší nikdy nepřežije, nikdy!"
Poutník mu na to odpověděl slabým smíchem. "Toto nevyřeší jen silná slova." pokračoval. "Dost řečí a tas meč. Připrav se zemřít."
"Ha, ha, ha, nemáš jedinou šanci proti mně a mému vojsku bojovat." odpověděl mu Kreegr a tasil obrovský meč do rukou.
Náhle poutník shodil ze sebe plášť ..... Vypustil oslnivou zář. Byl to Ariis ve své zbroji, kterou dostal od Leeho.
"Kdo jsi? Rád bych znal tvé jméno dřív než tě zabiji." řekl mu Kreegr udiveně.
"Ariis. Tak se ukaž! Do střehu!" rozkřikl se po něm zlostí.
"Dobrá tedy. Orkové nechte nás, já to s ním vyřídím." poručil a všichni jen přihlíželi. Ani ostatní cizinci nejevili žádné známky pohybu.

Oba dva se do sebe pustili. Ze začátku padaly rány o meče. Jednou zatlačoval orka Ariis pak zase ork dorážel na Ariise tvrdými ranami. I přes to, že Ariisův meč byl zhotoven z lehké oceli a rudy, byl mnohem menší a lehčí než obouruční meč Kreegra, pod nárazy nepraskl a magická ruda zdatně odolávala. Ariis měl výhodu rychlými výpady a údery, zato Kreegr měl výhodu drtivými nárazy a velkou silou, které Ariise vyčerpávaly. Po minutách boje začal Ariis rychle a tvrdě dorážet na orka a zdatně se vyhýbal jeho protiútokům. Ariis odrazil Kreegrův protiútok mířený na pravý bok a udělal rychlý výpad, ale v tu chvíli ztratil rovnováhu a zamotala se mu hlava. Ork toho okamžitě využil a srazil jej k zemi tvrdým úderem. Ariisovo brnění odolalo. Zůstal dřepět na zemi a vydechoval.

"Ha, bojoval jsi zdatně, ale mě nemůžeš porazit." začal ukončovat Kreegr Arisův život. Zbylí poutníci stále stáli opodál a ani se nepohnuli.
"Jak má armáda zničí tento hrad, tak lidská rasa se nevyhne zániku! Tento den se zapíše do dějin lidstva jako vyhubení!" Kreegr se napřáhl a spustil poslední smrtící úder na Ariise. Ten sebral poslední sílu a v kleče nastavil svůj magický meč na odpor. V tu chvíli se modrý kamínek magické rudy v rukojeti rozzářil a znova oslnil orky. Meč nabil Ariise novou silou, kterou tak v ten moment potřeboval. Kreegrův meč s těžkým zvukem dopadl na Ariisovu čepel a orkova čepel se rozpadla na tři kusy. Kreegr zařval zlostí na celý hrad. Ariis se okamžitě vzpamatoval a se slovy:
"Tohle je za strýčka Denvila!" vrazil čepel orkskému vojevůdci přímo do srdce. Ten s řevem padl na zem. V ten okamžik ostatní poutníci shodili své hábity a tasili zbraně. Byli to žoldnéři v rudných zbrojích s magickými meči. Byl tam Lee a další tři vojáci co společně zabili královnu důlních červů a s řevem se vrhli na armádu. Ariis zvedl vítězně meč nad hlavu a vrhnul se s zuřivostí na orky, kteří stáli jako opařeni. Také se spustil déšť šípů pršící z hradeb hradu. Všichni vojáci v rudných zbrojích se probojovávali armádou orků. Skřetí sekery se jen o jejich brnění lámaly. Orkové padali pod návalem šípů a ran magických mečů.

Všichni lidé z hradeb uviděli na obzoru, jak orkové padají i na konci armády, jakoby na ně někdo útočil ze zad. Ariis to poznal podle řevu a vykřikl: "Normandští bojovníci nám přišli pomoct!" a ještě s větší zuřivostí a sílou sekal orky kolem sebe. Kolem každého bojovníka v rudných zbrojích bylo kolem desíti orků, kteří doráželi na pevné brnění. Lee byl schopen dát orka na dvě rány, které zasadil svým magickým obouručním mečem. Žoldnéři a Ariis bojovali v jednom chumlu, navzájem si pomáhajíc. Po několika desítek minut vojáci v rudných zbrojích zabili posledního orka dělící je od kapitána Normandských bojovníků a společně s jeho muži se pustili do nepřátel stojících na okraji celé armády. Také se přidali Gomezovi rytíři, kteří se přihnali od bran hradu. Normandských bojovníků bylo něco kolem 50 tisíc. Jak padl poslední ork, všichni byli plni radosti a spokojenosti, že se vypořádali s celým vojskem.

Po chvilce štěstí a radosti začali zjišťovat, zda jejich přátelé nebo sourozenci přežili.
Normandský vůdce přistoupil k Ariisovi.
"Bezvadná práce, Ariisi. Máme minimální ztráty a dokázali jsme se vypořádat s velkou hrozbou"
"Díky vám, Sreisi. Bez vás bychom to nikdy nezvládli. Mohli jste můj dopis také klidně ignorovat a nechat to na nás jak si s tím poradíme. Jestli Myrthana padne či ne."
"Děkujte poslovi, který nás vyhledal a nebyl třeba zabit v divoké pustině." prohodil nakonec s úsměvem Sreis.

Takto končí pověst, pověst o hrdinech v Innosových službách, kteří byli odhodláni za něj a svou zem položit život, pověst o muži, který byl vyhoštěn ze svého domova, aby mu pak vzápětí mohl pomoct a dokázat, jakou měl pro ně cenu, tato pověst sic už končí, ale Ariisův život pokračuje dále, to už je, ale jiný příběh.