"Už jsi mu to řekl, Thomasi ?" zeptal se Gorn. "Jo, řekl." "A už jsi mu to dal ?" pokračoval v otázkách Gorn. "Ne, ještě jsem mu to nedal. Měli jsme tu menší komplikaci," řekl Thomas a kývl hlavou k Hakonovi. "Chtěl nám ho zabít," dodal. "Zabít ? Kdybych tu byl, urval bych mu hlavu! My ho tu tři měsíce hledáme a on by nám ho zabil! No, nevadí, aspoň by bylo o jednoho blbce míň," zakřenil se Gorn.

"Tak už mu to dej,Thomasi!" přikázal Gorn. Thomas šel někam do houští. Pro něco se sehnul. Poté se vrátil s velkým batohem v rukou. Otevřel ho a naklonil dnem vzhůru. Vypadla z něj kroužková košile a kožené brnění. "Tohle ti posílá rada. Nasaď si jej, je tvoje." Tak jsem si jej teda nasadil. Padlo na mě jako ulité. "Jak to tak vidím,tak jsem se stal pro radu velkým dlužníkem," konstatoval jsem. "Ano...hlavně teda musíš najít Innosovy slzy," odvětil Thomas. "A ještě tady tohle..." řekl Gorn a odněkud vytáhl meč. "Je to meč z magické rudy,která se těžila v dolech Khorinisu. Všichni žoldáci máme zbraně z této rudy."

"Nádhera ..." Vytrhl jsem meč z pochvy a letmo jsem si s ním párkrát švihl. Byl to kvalitní kousek. Jedenapůlručák. Takové já mám rád. "Tak dobře hoši. Děkuju vám za tyto dary. Ale teď dost keců...musíme se dostat k žoldákům. Jak je to daleko ?" zeptal jsem se. "Čtyři dny cesty na koních," promluvil muž,který předtím přiběhl s Gornem. Dosud jsem si ho nevšímal. Neznal jsem ho. "Kdo jsi ?" "Říkají mi Brian. Umím výborně krást. Ani sis nevšiml,že jsem ti šlohnul portmonku ," odvětil. Podíval jsem se k pasu. Měl pravdu. Šlohnul mi ji. "Jseš dobrej," pochválil jsem ho, "Říkal jsi čtyři dny cesty na koních...hmm...žádné nemáme,takže jak dlouho je to pěšky ? Jo a vrať mi tu portmonku!" řekl jsem výhružně. "Ale no tak, přece si nemyslíš,že jsem si ji chtěl nechat," zazubil se. "Tady je. A když jsi mluvil o těch koních..." dlouze zapískal a z houštiny vyběhli čtyři statní koni, "tady jsou." "Při Innosovi,vy snad máte všechno!" Byl jsem šťastný. Zase v kruhu přátel...

Vyrazili jsme. Jel jsem na velmi statném koni. Jmenoval se Wind - Vítr. Jeli jsme na jihozápad. Všude kolem nás byl les, starý, temný, avšak hezký. Po čtyřech hodinách cesty jsme vyjeli z lesa. Svítilo slunce. Zatím se nic nestalo. V hloubi duše jsem však cítil,ze něco přijde.

Po chvíli jsme jeli po široké cestě. Byla po obou stranách lemována kukuřičným polem. Dokonalé místo pro přepadení, napadlo mě. Náhle se něco pohnulo na pravé straně pole. Byli tady. Cítil jsem to. Z každé z obou stran cesty se náhle vyřítilo pět vojáků. Deset proti čtyřem. Deset domobranců proti čtyřem 'statečným'.

Měli vytasené meče. "Ve jménu Rhobara II. stůjte!" zakřičel na nás jejich velitel. Obklíčili nás. Viděl jsem mé přátele. Stáli vedle svých koní. Každý už měl tasenou zbraň. Thomas měl v ruce svou jednoruční sekyrku. Gorn měl velkou obouruční bitevní sekyru. Brian měl jednoroční meč. Slezl jsem z koně. Vytasil jsem můj meč z magické rudy. Gorn náhle zvolal: "Chcete ho ?" ukázal na mne. "TAK SI PRO NĚJ POJĎTE!!!" zařval a s divokou zuřivostí rozsekl prvnímu muži hlavu. Zatočil svou sekyrou a druhý muž už ležel bez ruky v prachu cesty. Zařval jsem. Ve své duši rolníka jsem opět pocítil duši trestance, duši bojovníka, duši vraha. Mocným úderem jsem rozeklál hrdlo muži stojícímu přede mnou. Ránu dalšího vojáka jsem obratně vykryl a opětoval bodnutím do břicha. Muž se pokusil něco říct, z úst se mu však nevydral ani hlásek. Vytrhl jsem svůj meč z jeho břicha a vrazil jsem ho mezi žebra muži stojícímu za mnou. Zrovna bojoval s Brianem. Thomas dalšímu muži rozsekl hlavu. Už tu byli jenom dva. My všichni.

Zbylí dva odhodili zbraně a klekli si před nás. Chtěli milost. Brian vytáhl svou dýku a jednomu z těch dvou chladnokrevně rozřízl hrdlo. Vyvalila se krev. Druhý muž vstal a začal utíkat. Thomas schoval svou sekyrku a připravil si svůj velký tisový luk. "Tak co hoši,kam mu to mám poslat? O pět zlatých každému z vás, že ho trefím do hlavy." Thomas pustil tětivu. Šíp letěl nízko. Zasáhl muže do zad. "Thomasi,netrefils. Teď hezky nasol každému pět zlatých," ozval se Gorn. Thomas ochotně rozdával zlaťáky. Já jsem je jen s odporem sledoval. "Proč jste to udělali ? Proč jste je zabili? Chtěli milost !" " Hochu, ještě nežiješ mezi žoldáky, ale poznáš,že život je krutý. Paladinové s domobranou před čtyřmi měsíci zabili Brianovu manželku a jeho dvě děti ! Má právo je zabíjet. Jsou to hovada." poučil mě Gorn. " Dobře, ale..." zkusil jsem. "Pochop,kdybychom je nechali odejít,do dvou dnů by řekli Rhobarovi, že jsme zabili osm jeho mužů, to bys chtěl ? Za tři dny by za námi šlo vojsko ! Teď je tu jen někde uklidíme a Rhobar se to dozví tak za měsíc. To už ale budeme u žoldáků, v bezpečí jejich malého města a pevných hradeb,pak ať na nás pošle třeba samotného Beliara! Ale teď ne,teď ne ! Jdeme dál!" rozkázal Gorn. Měl pravdu. Byla to sice podlá vražda, ale nechat je odejít by byl rozsudek smrti. Brian a Thomas mezitím odklidili mrtvoly. A tak jsme znovu vyrazili. Oblohu zakryly mraky. Začalo pršet. A my jsme pokračovali v cestě.