Na nebi mizely už i poslední červánky. V jednom z oken Solfronského ústavu pro duševně choré se právě objevilo tlumené světlo. Doktor, léčitel, ošetřovatel, lidé mu říkali různě. Marcel Versgeest zapaloval několik velikých svící, aby dodal své útulné pracovně co nejvíc světla. Krb by patrně posloužil lépe, ale zatápět se mu už nechtělo. Jen krátký zápis a půjde spát. Den byl náročnější, než čekal. Když měl konečně pocit, že světlo bude pro psaní stačit, usadil se do svého pohodlného pracovního křesla a zadíval se protějším oknem do houstnoucí tmy, která pomalu pohlcovala okolní park. Zbožňoval večery v Solfronu, byly tak klidné a tiché. Na rozdíl od nocí samotných. Marcel Versgeest si povzdechnul.
Napůl už automaticky otevřel druhou zásuvku na pravé straně svého pracovního stolu, z níž vytáhl svazek listů. Rychle je všechny prolétl pohledem, ujistil se, že jsou prázdné, a položil svazek na stůl. Z první zásuvky pak přidal ke svazku lahvičku s inkoustem a dvě pera. Po krátkém rozmýšlení sáhnul po peru se sytě hnědo-červeným úchopem. Kostnatými prsty si na nose narovnal své půlměsícové brýle, namočil zrzavý hrot pera do inkoustu a s opatrností sobě vlastní začal psát na první stranu svazku.
Jméno a věk pacienta: Lucien Thibaut, 27 let
Povolání: voják
Důvod umístění do zařízení: fanatismus
3. Cynlliw
Když Luciena přivezl jeho přítel por. Reace, nevěřil jsem vlastním očím, jak mohl ten mladý muž přežít. První dojem ze zbídačeného těla se nicméně ukázal jako klamavý. Velice rychle se totiž ukázalo, že věznění si vybralo svoji daň především na jeho mysli, zatímco tělo zůstalo téměř nedotčené. Úmyslně píši téměř, protože Lucienovi chybí dva prsty na levé ruce a kousek ucha. Sotva jsme vešli do jeho přiděleného pokoje, zamrazilo mě při pohledu na vyhublé pobledlé tělo sedící na podlaze vedle své postele. Tmavé vlasy měl navzdory svému věku poměrně prořídlé a protkané šedinami, což bezpochyby vyvolaly všechno jeho prožitky. Po úvodní prohlídce v doprovodu několika ostatních lékařů se mi nicméně nepodařilo z tohoto muže dostat jediného slova souvisejícího s ním samým nebo s tím, co se po dlouhé dny, týdny a měsíce odehrávalo v jeho životě.
Vykulenýma očima nervózně přejížděl celou místnost a pak se zahleděl přímo na mě, ale hned zase ucukl. Vyděšené pohledy z jeho vodově modrých očí neustále sledovaly každičký pohyb kolem něj. Po nějaké chvíli to začínalo být svým způsobem neobyčejně znervózňující i na místní poměry. Když mu jeden z kolegů chtěl odebrat krev, muž se div nerozplakal, ale za neustálého nesrozumitelného mumlání nakonec nastavil třesoucí se paži. Několik malých jizev na chvíli kolegu zbrzdilo, ale pak konečně vpíchl jehlu do předloktí, odebral krev a pak se pokusil muže uklidnit letmým dotekem na hlavu. V tu stejnou chvíli se muži na tváři objevil výraz, který jsem viděl jen párkrát v životě. Naprostá extáze. Bylo to také poprvé a naposledy, kdy dnes promluvil: „Děkuji, otče,” byla jeho jediná slova.
Nejčastěji se tu setkáváme s projevy ženské hysterie, sloužíme jako útočiště pro nepovedené členy významných rodin, nebo zkoumáme lidskou mysl neortodoxními metodami na lidech, kterým už nemůže být pomoci. Tento muž si podle mého názoru ale uchovává někde ukryté své racionální myšlení. Osobně se nemohu dočkat, až začnu s léčbou a zpovídáním, protože podle výpovědi por. Reace si tento muž prošel naprostým peklem. Při občanské válce byl součástí malé skupiny mužů, která měla zajistit pokoj v pohraničním městečku Ceszniesk. Co se dělo dál není úplně jasné ani armádě a já se to doufám dozvím po čase od samotného Luciena. Vím jen to, že skončil na téměř dva roky v zajetí těch náboženských fanatiků z Niewezského císařství, kteří patrně ovládli město ve snaze odtrhnout je od Unie.
Měli jsme tu za dobu mého působení několik Stvořitelů i dalších pochybných model a bůžků. Většinou se jednalo pouze o slabomyslné jedince, často vystavené pobytu v cizině, kde jim nějaký kazatel vymyl mozek a oni si pak na dané božstvo hráli a nikomu tím vlastně nijak neubližovali. Ani sobě. U Luciena je to ale jiné. Ten jeho pohled. Musím na něj myslet i při psaní těchto záznamů. Je za ním daleko víc, než by si mohl obyčejný léčitel všimnout. Doktor Barranau nad tím mužem jen mávnul rukou, ale všichni dobře známe jeho preference, není to proto žádné překvapení. Já se nemohu dočkat první společné terapie. Přemýšlím, jestli nejprve zkusit mírumilovnější přístup nebo ho přinutit mluvit násilím. Pokud by začal mluvit sám, pomůže to všem, hlavně pak jemu samotnému.
Nejsem velkým příznivcem máčení v ledové vodě, usazení pod proud tekoucí vody nebo snad znehybnění na samotce. Chci toho muže otevřít přirozeným způsobem, byť to nemusí být z počátku vůbec reálné. Chci se dostat za ty zvláštní oči a spatřit to, co zažil během dlouhých měsíců v nějakém špinavém sklepení. Nemůžu se dočkat, až začne vyprávět o tom, jak přišel o svoje prsty. Za jaké ideály se snažil bojovat. Čím ho dokázali zlomit. Stejně jako se bojím a hltám jeho pohled, cítím, že se budu bát a zároveň hltat jeho slova. Šance narazit na podobný případ je velice vzácná. Většina rukojmí totiž velice brzy zemře. Nemají výdrž a věznitelé nemívají potřebnou trpělivost ke zlomení ducha.
Obzvlášť mě také zaujala skutečnost, že se Lucenovi nechtělo ze svého sklepního vězení, když vzala městečko útokem armáda. Prý se opakovaně dovolával Stvořitelovy pomoci, a jak vyložil por. Reace, dokonce prý plakal jako malé dítě, když ho tři muži museli násilím vytáhnout z místa, které bylo po tak dlouhou dobu jeho jediným domovem. Je to vůbec vhodné slovo v tomto kontextu? Musím se na to zeptat samotného Luciena, jak vnímal svoje postavení. Z počátku se jistě musel cítit jako běžný zajatec, ale změnilo se to pak tolik, že považoval sklepení za svůj nový domov? Za místo, které nedokáže opustit?
Na místo elegantního otazníku se podařilo doktoru Versgeestovi udělat na listu papíru kaňku. Odložil rozmrzele pero, levačkou si sundal brýle z očí a pravačkou si obě oči řádně protřel. Při pohledu na malé hodiny v jinak masivním kusu zdobeného dřeva pokýval doktor hlavou, sfouknul svíce a vyrazil do svého pokoje vyhledat klidný spánek. Za chvíli měla začít noční směna a on se chtěl za každou cenu vyhnout křiku a pláči mnohdy se nesoucímu po celém solfronském zámečku. Když ulehal do svých prachových peřin, nemohl se zbavit dojmu, že ho odněkud sledují dvě veliké modré oči, které chtějí zkoumat jeho vlastní duši. Po chvíli se mu k jeho velké spokojenosti podařilo prapodivný pocit zapudit a klidně usnul.
Druhého dne vstával společně s údery malého zvonu značící svítání. Při protahování svého stárnoucího těla si na prapodivný plíživý pocit z předchozího večera vůbec nevzpomněl. Stejně tak se mu vyhýbal i při rychlé snídani, při pití kávy ve své pracovně, a dokonce i při procházení ústavu a kontrolách svých pacientů. Teprve při procházení pravým křídlem a pohledu do pošmourného počasí venku si uvědomil, že málem zapomněl na nejnovějšího pacienta. Ve stejnou chvíli se na kratičký zlomek vteřiny rozpomněl na ty modré oči. Ještě před návštěvou svého nového přírůstku se doktor Versgeest vydal zpátky do své pracovny. Když se ujistil, že ho nikdo nemůže vyrušit, zhluboka si přivdal z láhve s koňakem, popadl svoje poznámky k Lucienu Thibautovi, a vyrazil.
Těsně před dveřmi do pacientova pokoje se na chvíli zastavil a zvážil svoje rozhodnutí věnovat tomuto muži zbytek odpoledne na úkor ostatních pacientů. Zvědavost převýšila nejistotu. Marcel Versgeest odemknul dveře a vstoupil dovnitř. Hned za sebou zavřel dveře a pak se rozhlédl po místnosti. Na zdi přímo proti němu se od včera objevilo něco nového – veliké oko, které na bílou zeď musel Lucien nakreslit některým jídlem. Přímo u onoho oka pokorně klečel sám Lucien. Napůl shrbený tiše cosi mumlal a přítomnost doktora Versgeesta nebral vůbec v potaz. Ten několik minut zaražena stál na místě. Po chvíli se rozhodl, že se alespoň posadí a bude tiše sledovat předmět svého zájmu.
Minuta za minutou utíkala vpřed a pokojem se neslo pouze nesrozumitelné mumlání klečícího muže. Doktor Versgeest začínal být nervózní. Párkrát zkoušel na Luciena promluvit, ale ten jeho přítomnost i nadále dokonale ignoroval. Uvědomoval si vůbec kde je? Že není sám?
„Luciene? Co je to za oko?” zkusil to znovu Marcel Versgeest. Jen úder srdce na to ho probodly modré oči převracející mu vnitřnosti naruby. Doktor polknul a zopakoval otázku. Nic. Odpověď žádná, ale pozornost už si nějakým způsobem získal. Namáhal svoji mysl ve snaze přijít s další vhodnou otázkou, která by už třeba dokázala přimět toho člověka mluvit. Ten pohled se totiž nedal vydržet. „To… to oko tě sleduje?” sotva z něj vyšla slova, litoval jich. Taková hloupost.
„Stvořitel vidí všechno,” odpověděl lehkým klidným hlasem Lucien a usmál se. Doktoru Versgeestovi přejel mráz po zádech. Takový úsměv snad v životě neviděl. Nebyl plný zloby, nebyl upřímný, byl… Jaký byl? Naivní? Jako za závojem? Takové hloupé nadšení. Jako dítě, které je nadšené ze své hračky. Něco skrýval stejně jako ty oči. Kdybych v nějakého boha věřil, asi bych se ho teď musel dovolávat, říkal si v duchu Marcel Versgeest a urputně pátral po vhodné odpovědi. „Proč jsi to nakreslil?”
„Aby Stvořitel mohl sledovat i moji oddanost,” odpověděl Lucien i tentokrát s nadpřirozenou lehkostí v hlase. „Teď se ale musím vrátit k modlitbám…”
„Věřil jsi v něj i dřív?” zeptal se doktor dřív, než Lucien stihl dokončit větu. Ten se zarazil a nechápavě se zahleděl na doktora. „Kdy dřív? Stvořitel řídí celý můj život,” s těmi slovy se otočil zpět k oku na zdi a dál nevěnoval doktorovi pozornost ani přes neustálé naléhání a vyptávání. Doktor Versgeest začínal být zoufalý. Těch pár vět vypadalo tak nadějně. Zárodek možné spolupráce, nebo alespoň kratší konverzace. A to zatracené oko na zdi. Byl čas zjednat si pořádek. Vstal od malého stolku, přešel k oku na zdi a rukávem svého bílého pláště se pokusil oko ze zdi setřít.
Jakmile se ho plášť zavadil o zeď a udělal první letmý pohyb po vrstvě tvořící oko, ucítil ránu pěstí. Doktor Versgeest okamžitě uskočil a pozoroval, jak se jeho pacient svíjí plačíc na zemi pod téměř nedotčeným okem a opět cosi nesrozumitelně mumlá. V šoku z Lucienovy reakce jen nevěřícně zíral na schouleného muže. Kdybych ho teď připravil o veškeré vybavení, šaty, o cokoliv, ani by nehlesnul. A stačí se dotknout kresby na zdi, jeho jediného světa, a hroutí se stejně jako barva na omítce. Jak by asi reagoval, kdybych oko setřel úplně, říkal si ještě v duchu doktor Versgeest, když odcházel z Lucienova pokoje a měl pocit, že tentokrát ho sledují oči tři.