Slyšeli jsme silné chrčení chňapavců. Najednou jeden z nich spadl do vody přímo před nás. Naštěstí byl mrtvý a proud jej začal unášet. Nyní už nám došlo, co se tam nahoře děje. Z nějakého důvodu prostě skřetí hlídka zaútočila na smečku chňapavců. Po chvilce bylo po boji a také i po chňapavcích. Museli jsme počkat až skřeti odejdou. Netrvalo dlouho a stalo se tak.
"Tak pro takové okamžiky žiju.", pronesl Diego.
"To žiješ proto, abys mohl každou chvíli umřít?", nepochopil jsem Diegovu poznámku.
"Ne to ne. Ale cítils to? To vzrušení, že nás můžou objevit. A pak ten mrtvý chňapavec ve vodě. To je prostě něco úžasného.", sdělil mi své pocity Diego.
"No když to tak cítíš.", kroutil jsem nevěřícně hlavou. Nicméně museli jsme pokračovat. Nějak jsem neměl náladu dál postávat po paty ve vodě. Skřeti nám v podstatě vyčistili cestu. Po chvíli cesty jsme narazili na onu skálu. Skutečně u ní byla cesta. Podél skály jsme po cestě sestupovali do skalní úžiny.
"Nerad bych, aby nás tu teď přepadli skřeti.", poznamenal jsem.
"Neboj.", uklidňoval mne Diego. "Tady to je.", ukázal směrem k malé škvíře ve skále. Tak tak jsme se protáhli. Byl jsem překvapen, kolik prostoru uvnitř bylo. Stopy po ohništi a na zemi ležely vlčí kůže. Pravděpodobně nahrazovali postel. Diego rozdělal oheň a vytáhl z batohu kusy krysokrtího masa.
"Máš skvělé nápady.", poslal jsem pochvalu na adresu svého přítele, přičemž jsem také hledal ve svém batohu něco na zub. Krajíc chleba, který jsem si vzal z domu, se bude k opečenému masu skvěle hodit.
"A sakra.", konstatoval jsem při pohledu do batohu.
"Co je?", ptal se Diego.
"No vzal jsem si dvě flašky vody a jak se teď dívám, tak jedna není voda, ale pořádně tvrdý gin."
"Ha tak ty jsi dobrej.", smál se mi Diego. "Tím zapijeme smrt toho chňapavce, po kterém jdeme.", dodal.
"Jo přesně tak.", potvrdil jsem naše plány a přitom si ukousl masa. Bylo opravdu vynikající. Nicméně oba jsme byli celkem unavení. Ještě chvíli jsem se hřál u ohně, ale pak jsem se zabalil do vlčí kůže a odebral se k spánku. Měl jsem zajímavý sen. Ocitl jsem se v nějaké neznámé krajině. Byl jsem nejspíše členem nějakého vojenského spolku. Viděl jsem velké stavení kruhovitého tvaru. Vešel jsem dovnitř. Ocitl jsem se na velkém prostranství uvnitř onoho stavení. Byla to aréna. Jako kdysi dávno ve Starém táboře. Tato byla ale mnohokrát větší. Kolem mne byl jen hluk lidí sedících na tribunách. Všiml jsem si královské lóže. Najednou se otevřeli vrata a vešel muž. V ruce třímal velkou sekeru. Mířil přímo ke mně. Po několika vteřinách jsem poznal, že je to Gorn. Byl jsem rád, že vidím někoho známého. Pak však Gorn udělal něco, co mne nesmírně zaskočilo. Napřáhl vší silou a sekl sekerou směrem ke mně. Na poslední chvíli jsem uskočil, přičemž jsem upadl ke zemi. Gorn na mě křičel: Vstávej, vstávej ..v tom jsem se probudil
"Vstávej, ty bastarde.", uslyšel jsem. Pořádně jsem otevřel oči. Nademnou stál chlápek s mečem namířeným na můj krk. Myslím, že si nedělal legraci, a tak jsem jej radši poslechl. Zajímalo mě, kde je Diego. Nikde jsem ho ale neviděl.
"Kdo jsi?!", ptal se ten chlap. Hledal jsem svůj meč, ale nikde jsem ho neviděl. Také jsem si všiml dalších dvou chlapů, kteří stáli těsně před vchodem do jeskyně. Nemohl jsem se tedy ani pokusit o něco překvapivého. A tak jsem raději nevzdoroval.
"Jsem obyčejný tulák z Khorinisu.", řekl jsem.
"Jo tak z Khorinisu. A co takový tulák jako ty dělá tak daleko od domova. Přeci bys neriskoval život jen tak za nic.", snažil se ze mě něco vymámit.
"Možná se budeš divit, ale máš pravdu. Mám rád dobrodružství.", snažil jsem se utajit naše obchodní zájmy.
"Mám takový divný pocit, že mi lžeš, ty BASTARDE!!!", zařval na mě ten tyran a přitom mi jednu vrazil pěstí. Měl celkem silnou ránu.
"Však náš vůdce tě už donutí, abys nám hezky zazpíval, o co ti tu jde.", domluvil a vytáhl mne z jeskyně. Ještě jednou jsem se ohlédl dovnitř. Neviděl jsem ani Diegův meč ani luk. Bylo to jako zlý sen.
"Pohni zadkem, ty svině.", poslal na moji adresu jeden z chlapů a přičemž mne kopl do zad tak silně, že jsem upadl k zemi. Nastavil mi svoji zablácenou botu před obličej.
"Oliž ji!", zařval.
"Ty parchante.", zašeptal jsem si pro sebe a podkopl mu nohy. Rychle jsem vstal a vrazil druhému chlápkovi pořádnou ránu do břicha. Druhou dostal do zad a sklátil se k zemi.
"Tak ty se chceš prát?", ledovým klidem pronesl poslední z nich. Pomalu vytáhl meč a obratně s ním přede mnou zašermoval. "Já toho parchanta zabiju!!!", řekl první chlap se velkou zlobou ve hlase. "Já ho zabiju!", opakoval.
Najednou jsem utržil hroznou ránu do zátylku. Zatmělo se mi před očima. Neudržel jsem se na nohou. Spadl jsem...