Ingvar společně s Ulfem mlčky procházeli zasněženým lesem. Bylo již dávno po poledni a čas neúprosně ubíhal. Ani jeden z mladých lovců neměl žádnou představu o tom, jak bude jejich hon za kořistí probíhat ani kdy vlastně odstartuje. Oběma bylo jasné, že pokud se brzy nerozdělí a nepůjdou si po svém, nemusí mít možnost vyhrát ani jeden. S těmito myšlenkami došli na rozcestí. Zasněžená lesní pěšina, která se klikatí v lese na západ od Skogenu, se dělila na dvě menší. Ta vpravo vedla blíž k úpatí mohutných Hor, byla zcela netknutá. Jen čistý, panenský bílý sníh. Naopak rovně vedoucí vedla hlouběji do lesa a při troše snahy bylo možné dosáhnout i některého z měst na západním pobřeží. Tam už sníh nebyl ani zdaleka tak čistý. Kromě lidských šlápot bylo možné ve sněhu rozeznat několik různých otisků kopyt.

”To vypadá jenom na skupinku prasat,” prohodil ledabyle a nezaujatě Ulf po prozkoumání stop ve sněhu. Větší zájem jevil o neprošlapanou cestu vedoucí k horám. ”Měli bysme se rozdělit. Takhle nic neulovíme a ostatní maj půl dne náskok. Co myslíš?” ptal se svého přítele.
”Asi máš pravdu,” odvětil Ingvar, ”kama to chceš vzít?”
Dává mi na výběr? Asi o výhru moc nestojí říkal si v duchu Ulf a bez váhání ukázal na nedotčenou cestu k horám. ”Nikdo tama už pěkně dlouho nešel, určitě tam maj zvířata klid, nemyslíš, Ingu?” ujišťoval se ještě Ulf.
”Jo, taky bych řekl, že bys mohl narazit na něco velkýho. Tady to vypadá, že už někdo po těch divočácích jde. Ty šlápoty jsou čerstvý, v noci sněžilo.”
”Nedá se nic dělat kamaráde, aspoň se nebudeš nudit,” ušklíbnul se Ulf. ”Hodně štěstí, snad se pak ještě uvidíme,” rozloučil se rychle a aniž by si počkal na Ingvarovu odpověď, vyběhnul po zasněžené pěšině a za chvíli se druhému lovci ztratil z dohledu.

Ingvar ještě chvíli studoval zvířecí stopy ve sněhu a vydal v jejich směru. Mladý lovec se během stopování přestal úplně starat o svoje okolí a nepřemýšlel nad ničím jiným než na představou obřího divokého prasete, které jen čeká na svého lovce. Mladík dobře věděl, že tento rok byl neobvykle úrodný a prasata měla celou dobu co jíst. Bylo jich hodně a některé kousky se dorůstaly obřích velikostí. Jediné, čeho se ale bál byla samice s mladými. Navzdory začínajícímu Frosu by se mohlo stát, že některá samice byla březí mimo plán a setkání s bachyní a jejími selaty by nemusel vůbec přežít. Jeden otcův známý vlastně přišel o nohu, vzpomněl si Ingvar. Byl v lese pro dřevo a na mýtině narazil na pár malých selátek. Ve chvíli, kdy je spatřil věděl, že je zle. Ani se nezmohl na útěk, když jedno ze selat začalo volat svou matku. Muž prý ani nemrknul a z lesa se vyřítila rozzuřená samice, která si razila cestu přímo k nebožákovi. Ten se už stihnul jenom ohnat dřevorubeckou sekerou před tím, než ho bachyně porazila a pustila se svými kly do jeho masa. Nešťastník měl ale nakonec štěstí, protože jeho křik přilákal nedaleké lovce, kteří mu stihli zachránit život. Jediné, co nezachránili, byla roztrhaná noha.

Mladík se při té představě oklepal, ale nepřestával se držet stop ve sněhu. Slunce se pomalu začalo přehupovat k západu a večer se nezadržitelně blížil. Ingvar si začínal pohrávat s otázkou na návrat domů a nový lov od zítřejšího rána, ale věděl, že by tak ztratil krok s ostatními. Dobrý úlovek chce svůj čas. Noc v divoče by ale také mohla být jeho poslední. Lovci za normálních okolností nenocují v divoče sami, stávají se pak snadnou kořistí například pro vlky... Napadaly jej argumenty pro návrat, ale i pro další sledování stopy. Jak byl lovec zabrán do plánování svého dalšího kroku, vůbec si nevšiml, že na stopách se něco změnilo. Sledoval je celou dobu, se skloněnou hlavu, ale přestal jim věnovat pozornost. Pak se zastavil jako omráčený a uvědomil si, že sleduje krvavou stopu. Chvíli se snažil krev rozpoznat, doufal, že mu prozradí jestli je raněný lovec nebo kořist, to se mu ale nepovedlo. Rozhodl se proto přidat a rozběhl se po stopě.

Chvíli běžel, ale ledový vzduch, který se mu dostával do plic nebyl příjemný, musel zpomalit a po chvíli i zastavit, aby chytil nový dech. V tom bylo šumění lesa přerušeno výkřikem. Byl lidský a musel být nedaleko. Ingvar zbystřil a bez rozmyslu se vydal za oním výkřikem. Ten se po chvíli ozval znovu, ale nebyl vůbec srozumitelný. Když v tom mladík pochopil, pomoc! Pohodil si na zádech toulec s šípy i sbalenou výbavu na cestu, sevřel pevněji svůj luk a opět se rozběhnul. Křik vycházel zpoza menšího kopečku. Všude kolem byl hustý les a také nízký porost, navíc se začínalo stmívat. Ingvar začal panikařit. Tuhle část lesa vůbec nepoznával, nevěděl, jestli se blíží k hlasu ze správné strany nebo kde se mění stoupání v klesání. Pořád běžel. Kmital očima ze strany na stranu ve snaze spatřit ”něco” v houstnoucím šeru. Najednou prudce zastavil. Jeho běh vyrušil zajíce, který kolem něj proběhl a vlastně mladému lovci zachránil život.

Ingvar stál jen pár kroků od prudkého srázu. Nebyl nijak zvlášť vysoký, ale při pádu v plné rychlosti si mohl mladík snadno zlomit vaz. Když se mu podařilo uklidnit se, opatrně došel ke srázu:
”Héééj!” zakřičel do tmy, ”je tam někdo?”
”Tady dole, nemůžu vstát. Potřebuju pomoct!” ozval se v odpověď hlas z dolíku.
Ingvar neváhal a vydal se po bezpečnější cestě okolo svahu, které se svažovala jen mírně a nebylo těžké ji zdolat ani ve tmě. Teprve ve chvíli, kdy sestoupil na samé dno dolíku, poznal ve zraněném jednoho z mladíků, který s ním byl ráno u Hjorna.
”Co se ti stalo?” ptal se hned Ingvar.
”Sledoval jsem pár kanců. Byli nádherní. Jednoho jsem trefil a pronásledoval. Vůbec to tu neznám a spadl jsem od tam,” a ukázal nahoru nad sebe, ”mám něco s nohou. Asi je zlomená.”
Ani jsem se nemusel ptát, ušklíbnul se v duchu Ingvar.
”Podívám se na to nohu a uvidíme,” odvětil nakonec a sklonil se k druhému lovci. Byl stejně jako Ingvar světlovlasý, jen o něco vyšší a hubenější. Když mu Ingvar prohmatával nohu, mladík sebou najednou trhnul a udeřil svého zachránce pěstí přímo mezi oči. Ingvarovi se na chvíli zatměl zrak a vůbec nechápal, co se děje. Zraněný lovec zničehonic vyskočil na nohy a bezbranného mladíka udeřil topůrkem své velké sekery, kterou měl pohozenou opodál. Ingvar se svalil na zem. Na tváři cítil chladný sníh, ale nebyl schopný se pohnout. S vypětím sil otočil hlavu a viděl jak se nad ním sklání vysoký a nezraněný mladík, třímaje svou sekeru, připravený udeřit.
”To víš, chlapče,” pousmál se, ”nějak se o konkurenci musím postarat,” a zvednul sekeru vysoko nad hlavu. Ve stejné chvíli mu projel ramenem šíp. Ten, kdo jej vystřelil, měl štěstí, protože lovec upustil svou zbraň, která dopadla jen kousek od Ingvarova těla.
”Ubožáku! Zkus někoho, kdo se může bránit,” ozval se hlas a vzduchem se rozneslo zadrnčení tětivy. Další šíp zasáhnul stojícího lovce do boku. Už na nic nečekal a rozběhl se do tmy.

Ingvara zalil pocit úlevy. Tohle jen stěží přežil. Připadal si, jako by jeho tělo vážilo mnohonásobně víc než obvykle, ale i přesto se mu podařilo aspoň se posadit a opřít o velký balvan.
”Tebe bych tu nečekal,” ozval se hlas, který už nebyl tak daleko a Ingvarovi se najednou zdál i povědomý. Ze tmy se vyloupla silueta. ”To jsem já, Njal, Ingu,” představil se tajemný střelec a Ingvar se konečně cítil klidněji.
”Ráno jsme všichni vyrazili jako smyslůzbavení, ale já si uvědomil, že takhle se nikam nedostanu. Vrátil jsem se, sbalil si zásoby a rozhodl se vyrazit jiným směrem. Koukám, že ty jsi udělal to samý, co?”
Ingvar přikývnul a rukou mnul zátylek, který schytal ránu topůrkem.
”Pořád jsem neměl štěstí, ne a ne najít úlovek. Bloudil jsem lesem a pak jsem zaslechnul volání o pomoc. Nenapadlo by mě, že někdo bude hrát takhle zbaběle,” dodal rozlobeně Njal.
”Myslím,” řekl polohlasem Ingvar, ”že dneska strávíme noc tady. Rozděláme oheň?”
”Postarám se o to a ráno už budeš zase připravenej na lov,” s těmi slovy Njal zmizel ve tmě. Když se vrátil nesl plnou náruč dřeva. Netrvalo dlouho a dolíku se roztančily hřejivé plameny, v jejichž světle a teple Ingvar rychle usnul a zapomněl na svůj nevydařený první den lovu.