Kapitola 1. - Začátek

15.června 923, Druhého věku podle Daradenského letopočtu

Ahoj. Jmenuji se Sionn a píšu první slova tohohle deníku v den mých dvanáctých narozenin. Nevím kdo má tenhle deník právě v ruce, ale doufám, že Vás to nebude nudit. Píšu tenhle deník právě proto, aby moje paměti zůstaly zachovány. Proč tento deník píši až teď ? Protože do této doby byl můj život velice nudný. Byl jsem ještě malé dítě. Nyní když je mi dvanáct nastává zvrat v životě Eriadorce. Je polodospělý. Do dospělosti mu zbývají přesně čtyři roky. V Eriadoru se člověk stane dospělým v šestnácti letech. Od dvanácti se však může zúčastňovat lovů a jiných podobně nebezpečných činností. Za pár dní mám jít na svůj první lov. Bohužel ne se svým otcem. Můj otec s matkou zahynuli při nájezdu Feanorů před pěti lety. Feanoři jsou zvířata. I když Učitel tvrdí, že jsou ve skutečnosti vzdělaní a přemýšlí, já s ostatními chlapci z vesnice si myslíme, že jsou to barbaři, kteří ztratili smysl svého života a nyní si jen vylévají zlost na ostatních. Abych nezpomněl, žiji ve vesnici Ardea. Je to rybářská vesnice. Žije zde asi 250 obyvatel." První co mě překvapilo je, že Eriadorští používali stejné znaky pro číslice jako lidé z Myrtany. Něco mi říkalo, že tyto dva národy mají něco společného. Ale zpět k deníku: "Ale abych nezamluvil to své...vyprávění o Feanorech. Feanoři nejen že se jako zvířata chovají, oni tak i vypadají. Jejich oči vpadají jak oči šelmy, silné a tiché, ale obličej mají jako prase. Malá očka, velký tupý kulatý nos, dlouhou dlouhá ústa s tlustými rty. Z každého koutku úst jim čouhá jeden špičatý zub. Zblízka ty zuby vypadají jako kly. Vlasy mají často svázány do copánků. Přes široký krk se dostáváme k silnému trupu. Pokud by takovýto trup měl muž, byl by jistě považován za nejsilnějšího na světě. Silná stehna a mohutná lýtka jsou známka vytrvalosti v běhu. Jejich zabarvení kůže je velmi zvláštní. Ne nadarmo se Feanorům také někdy říká zelenokožci." Skřeti ! Proč je ale Eriadorští nazývali Feanory ? Věděli snad něco co mi ne ? Opravdu je považovali za chytré, nebo snad vzdělané ? Rozhodl jsem se číst dál, třeba se dozvím ještě něco jiného. "Když o nich mluvím, nebo píšu, vyvolá to ve mně vztek, ale i zármutek nad mými rodiči. Proto radši o Feanorech nic říkat nebudu, stejně toho víte už dost. Nic víc nepotřebujete vědět.

Právě do pokoje vstoupil můj dědeček, který mě vychovával po smrti rodičů. Je velmi hodný a moudrý. Je jistě nejchytřejší člověk ve vesnici, možná v celé oblasti Eärendilu." Eärendil...Obrovský les na východním pobřeží Myrtany, táhnoucí se po tloušťce pohoří. Mezi skřety a lidmi o něj proběhlo mnoho bitev, lidé jej však vždy uchránili. Takže Ardea ležela někde v oblasti tohoto lesa...Chtěl jsem číst dál, ale do mé kajuty vstoupil Mendar. "Jsi v pořádku ? Zmizel si z paluby. Nikdo nevěděl kam jsi šel, tyhle lodě jsou sakra velký. Kdo ví, kdo to stavěl..." promluvil Mendar ze dveří. "Jsem v pořádku. Jen jsem si chtěl...číst." Odpověděl jsem, ani nevím proč jsem se zadrhl u slova číst, ale Mendar to postřehl : "Co to čteš ? Ta kniha vypadá hodně staře." Taky že je, pomyslel jsme si. "Je to nějaký deník, co mi dal Saturas. Je z Eriadoru. Píše ho jeden tamní chlapec. Snažím se dozvědět o eriadoru víc. Víc o zemi, kde se narodil můj a zřejmě i tvůj otec." Mendar zpozorněl, když jsem se zmínil o jeho otci. Sedl si vedle mě. "Můj otec se nenarodil v Eriadoru. To vím jistě. Řekl mi, že on je nevlastní bratr tvého otce. Na rozdíl od tvého otce měl ten můj jméno Myrtaňana, Mandor. Měli zřejmě společného jednoho rodiče, ale u mého otce byl ten druhý Mytaňan, kdežto tvoji prarodiče byli oba z Eriadoru a...Co se děje ?" Zeptal se Mendar zmateně, když se na mě podíval. Se zájmem sem se na něj díval. "Ty jsi znal jméno mého otce ? Jak se jmenoval ?" Vyhrkl jsem na něj. " Jmenoval se právě zvláštně. Nikdo v Myrtaně se takhle nejmenoval, ani ve známé minulosti. Jmenoval se Sionn." Řekl Mendar a já zalapal po dechu. Tenhle deník...byl v něm zmapován život mého dávného předka...Devět generací přede mnou se zrodil Sion. Během jeho života, jak jsem se dočetl při hledání Proroctví, teda vlastně Dohody mezi bohy, byl Eriador, tajemná země, zničen. Ten deník pro mě nyní znamenal víc než cokoli jiného na světě. "Díky Mendare. Moc jsi mi pomohl." Řekl jsem, zvedl jsem se a odešel pryč z kajuty...

Nahoře na palubě jsem hledal Saturase. Nevěděl jsem, jestli jsme na stejné lodi. Bylo tu dost přecpáno. Loď byla velká, ale tolik pasažérů nikdy neměla vézt. Jen v kapitánské kajutě, kde dříve byla jedna postel, bylo nyní asi deset lůžek. Na palubě nebylo k hnutí. Nevím proč se všichni najednou rozhodli nadýchat se čerstvého vzduchu. Nakonec jsem si to uvědomil. Všichni se dívali kamsi do dáli. Snažil jsem se prodrat k přídi, odkud bych viděl to co zaujalo desítky těch lidí. "S dovolením ! Promiňte ! Pusťte mě !" Prodíral jsem se čím dál blíž. Najednou mě kdosi chytl za rameno. Otočil jsem se a uviděl Saturase. "Drž se mě. Pojď za mnou." Řekl, otočil se a šel na druhou stranu, než sem se snažil dostat. Nechápal jsem to, ale šel jsem rychle za ním, abych ho neztratil. Bylo těžké se ho držte, protože místa k průchodu bylo čím dál míň. Nakonec jsem ho Saturase ztratil úplně. Zůstal jsem stát na místě a čekal jsem co se bude dít. "Říkal jsem, ať se mě držíš !" Křikl na mě Saturas odněkud seshora. Vzhlédl jsem ke kapitánskému můstku, který se tyčil z davu lidí. "Asi by bylo i nad síly Vyvoleného dostat se přes tu živou barikádu ke schodkům" Smál se Saturas, když ke mně spouštěl provaz. "Ty jsi to dokázal starče, proč ne já ?" Popíchl jsem Saturase, který si jen odfrkl: "Pche. Možná jsem o generaci starší než ty, ale na duchu jsem mnohem silnější než všichni miláčci bohů v Myrtaně ! Tak už se chytni toho provazu a neremcej !" Chytl jsem se pevně provaz a začal šplhat nahoru. Saturas ho držel překvapivě pevně. V tomhle staříkovi přeci jen něco bude. Zasmál jsem se vlastním myšlenkám. Saturas mi pomohl přes zábradlí a když jsem se postavil na nohy, pokynul směrem na západ. Pohlédl jsem tím směrem a pochopil jsem, co všechny tak zaujalo. V dálce jakoby hořela obloha. Vypadalo to dost zvláštně. "Není to ještě kus slunce ?" Zeptal jsem se Saturase. Zakroutil hlavou: "Ne. V tomto období zapadá slunce brzy a je právě deset hodin. Ne, tohle slunce není. Mám strach, že ten oheň míří přímo k nám. A rozhodně nevěstí nic dobrého." Pohlédl jsem znovu na žhnoucí oblohu. Náhle z ní vyšlehl blesk. Nebo jsem si to aspoň myslel. Zároveň s ním zašuměl i dav lidí. "Vlastně jsem tu proto, že jsem s tebou chtěl mluvit Saturasi." Řekl jsem mu. "Opravdu ? A copak mi chceš sdělit ?" Zeptal se. "Víš, když jsem bojoval s Ravenem, řekl mi spoustu věcí. Mimo jiné i to, že Proroctví neexistuje. To co je psáno v Deníku je pouze Dohoda mezi bohy o tom, jak bude probíhat válka o zemi. Taky mi řekl, že má a Miltenova moc, že umíme vyvolávat kouzla jen pomyšlením, není spojena s tou Dohodou, ale s tím, že pocházíme z Eriadoru. Milten možná nepřímo...stejně jako Raven..." Odmlčel jsem se a čekal na Saturasovi reakci. Evidentně o tom přemýšlel. V tu chvíli jsem si vzpomněl, že mám Ravenovy vzpomínky. "Saturasi, dej mi chvíli času, potřebuji jen něco zjistit." Řekl jsem mu a Saturas přikývl. Zavřel jsem oči a začal prohledávat nedávno získané paměti mého nepřítele. Ihned jsem nahlédl do nestarších vzpomínek. Viděl jsem Ravena, jak jde jako malé dítě k nějakému muži, zřejmě to byl jeho otec. Raven šel opatrně a kymácel se ze strany na stranu. Zřejmě to nebylo tak dlouho, co se naučil chodit. Když se Raven k muži přiblížil, spatřil jsem jeho tvář. Byl tak podobný Ravenovi předtím než zemřel, až mě překvapilo, co všechno se dá po rodičích zdědit. Byl to vysoký snědý muž, s černými vlasy, vousy a hustým obočím. Měl široká ramena, vůbec měl atletickou postavu. Na sobě měl bílou róbu. Nezajímaly mě až tak detaily jeho osobního života, jak jeho vzdálených předků. Dlouze jsem hledal v jeho paměti, až jsem našel zmíňku o Ravenových hodně dávných předcích. Kdosi mu říkal pravdu o jeho rodině, že není obyčejný člověk, ale díky svým předkům zdědil vzácnou moc, magickou moc. Raven už pootáčel hlavou ke zdroji této informace, ale když očima najel na obrys postavy stojící ve stínu, podlomila se mi v reálném životě kolena. Upadl jsem na zem a uviděl jsem Saturase jak ke mně rychle přiběhl a sehnul se nade mě. " Jsi v pořádku ?" Zeptal se mě. "Ano, jsem je...trochu vyčerpaný." Odpověděl jsem. V tu chvíli na kapitánský můstek přišel Milten. "Jsi v pořádku ?" Přidal do kroku, když mě uviděl. Já se posadil a kývl že ano. "Miltene, kdo byli tví rodiče ? Nevyprávěli ti někdy o tvých předcích ? Něco zvláštního ? Že by třeba pocházeli z Eriadoru ?" Zeptal jsem se ho. Milten jen zavrtěl hlavou: "Což o to, moji rodiče mi rádi vyprávěli o rodu, ze kterého pocházím, ale jsem si zcela jist, že z Eriadoru nepocházeli." Pohlédl jsem na Saturase a řekl: "Pokud Milten není původem Eriadorec, neměl by ovládat jejich moc. U Ravena jsem si jistý jeho původem z Eriadoru. Dokázal jsem se totiž dotknout Ravenovy mysli, stejně pak mysli jednoho skřeta. Hrabal jsem se jim v hlavě a vysával jim mysl...dokud jsem je tím nezabil. Mám jejich vzpomínky. Ravenovy jsem prohlížel těsně předtím, než se mi udělalo špatně." Saturasovi tohle všechno vrtalo hlavou. Nakonec řekl: "Síla Vyvoleného sahá až za tento svět. Eriador ti zřejmě poskytl jisté předpoklady, ale nemyslím, že všichni Eriadorce dokázali to co ty, nebo Milten. To ostatně také nechápu. Jak může Milten dokázat to co ty ? Jaký to má účel ? Innos by měl mít pouze jednoho Vyvoleného. Pokud ale..." Saturas se odmlčel a vypadal dost ustaraně. "Co ? Co se děje Saturasi ?" Zeptal jsem se ho. "Všechno má svůj účel..." Řekl jenom. Zřejmě vzpomínal na něco co se mu stalo. Měl jsem nutkání nahlédnout do jeho mysli, ale ještě jsem své schopnosti nedokázal ovládat tak, abych si byl jistý, že mu neublížím. Mimoto u přátel jsem se držel toho, že to co bych vědět měl, mi poví. Saturas se na mě podíval a usmál se. "Zřejmě chceš vědět na co myslím. Děkuji ti, že jsi to nezjistil násilím. Jde o jednu věc, která se mi stala kdysi, před mnoha lety. Byl jsem tehdy ještě novic Kruhu Vody. Můj mentor byl velice dobrý mág. Argus byl vysoce postavený muž mezi mágy. Povím ti to od začátku..."

Saturas: Tehdy měl každý učitel přidělené dva novice. U Arga jsem to byl já ještě jeden chlapec, sirotek. Jeho rodiče zemřeli zásahem magické exploze, která vznikla jedním pokusem několika mágů Kruhu Ohně...připravovali formuli pro vznik bariéry, která tedy byla plánována 20 let dopředu, a kterou nakonec během jednoho dne z hlavy vytvořil Xardas. Tohle s tím ale nesouvisí. Jmenoval se Tirsten. Oba jsme byli velice pilní žáci. Učili jsme se rychleji než ostatní novici a každý říkal, že nám bylo předurčeno stát se mágem. Ke konci studia se z nás dvou stali skoro bratři. Vše jsme dělali spolu. Skvěle jsme se doplňovali. Jak šel čas, začínal jsem si všímat, jak moc je Tirsten soutěživý a ctižádostivý. Když jsme měli projít jakýmsi výcvikem, pořád vymýšlel nějaké pasti, jak by mě mohl zdržet, aby byl první. Vycházelo mu to. Učitelé ho často napomínali, že výcvik není soutěž. Když jsme prováděli poslední cvičení před zkouškou Vody, stalo se něco zlého. Měli jsme se bránit různým druhům kouzel. Tehdy bylo přijímání mágů mnohem obtížnější než teď. Opět jsme já a Tirsten měli stejné výsledky, až do chvíle, kdy se mu povedlo provést obranné kouzlo dříve než mě, čímž získal pár vteřin na odpočinutí. On ale neodpočíval, místo toho na mě záludně použil vysilovací kouzlo. Podlomily se mi kolena. Necítil jsem nohy a ruce jsem zvedal jen těžko. Tirsten tak učinil právě ve chvíli, kdy bylo proti mně vysláno kouzlo pro obyčejného člověka neobdařeného magií smrtelné. Přihlížející mágové nestihli včas zareagovat a kouzlo mě zasáhlo. Přeletěl jsem přes cvičební místnost a praštil sebou o zeď. Většina kostí v mém těle byla rozlámána. Tirsten byl s okamžitou platností propuštěn z řádu. Taky bylo zařízeno, aby nemohl Tirsten odejít k mágům Ohně. Nepochopil jsem, proč by někdo tak nadaný, tak zkušený v magii jako Tirsten nemohl být mágem. Léčil jsem se několik měsíců. Když jsem byl plně uzdraven, složil jsem zkoušku Vody a stal se pravým mágem. O Tirstenovi jsem neslyšel dalších deset let. Po těchto desíti letech jsem byl zrovna na cestě do kláštera mágů Ohně v Khorinisu. Už ve městě jsem si všiml jakéhosi zmatku. Pak jsem uviděl působení toho chaosu. Ve městě pobíhalo několik kostlivců a vraždilo nevinné občany. V jejich čele stál Tirsten, oblečen v róbě nekromancerů. V tu chvíli jsem vše pochopil. Tirsten v záchvatu zášti vůči všem mágům šel a přidal se k té špatné straně. Chtěl jsem ho zastavit, ale kdosi mě chytl zezadu za rameno a stáhl mě do domu. Byl to můj dávný učitel. "Můj pane ! Musíme to zastavit ! Tirsten je dobrý člověk, nemůžeme dovolit, aby jej temno pohltilo !" Křičel jsem na učitele zoufale. "Už je pozdě učedníku. Rozhlédni se ! Všude kolem umírají lidé. Tirsten právě splnil poslední zkoušku. Sám vlastníma rukama zabil člověka..." Odpověděl mi zesmutnělým hlasem. " Ne ! Tirsten by nedokázal zabít člověka ! To nemůže..." Zarazil jsem se vprostřed věty, když se ke mně učitel otočil zády a já uviděl velkou krvavou skvrnu. "Velmi mocné kouzlo na mě použil. Bylo jasné, že někomu, kdo má moc jako on, je souzeno být mágem. Pamatuj učeníku, že všechno má svůj účel. Možná tak někdy neuděláš stejnou chybu jako my..." Řekl mi učitel a opřel se o zeď. "Běž ! Odejdi ! Dám ti jednu radu než...umřu. Najdi Xardas...potřebuje jistě tvou pomoc..." Dodal ještě, než se jeho oči zavřely.

Od té doby si dávám hodně velký pozor na své okolí. Nechci udělat stejnou chybu, jako mágové Vody, kteří zahodili duši jednoho chlapce a ten padl. Miltene, mám strach z tvých schopností. Máš je, i když bys je mít neměl." Dokončil svůj příběh Saturas. "Takže...to co jsi říkal v Adanově chrámu v Jharkednaru, nebyla pravda ?" Zeptal se Milten. "Ne, byli to pouze domněnky." Odvětil Saturas. "Miltene, slib mi, že zůstaneš při mně, slib, že i kdyby byla vábení temna silná i na zlomení samotného světla, nepodlehneš." Zeptal jsem ho. "Je mi docela líto, že o tom vůbec přemýšlíš Vyvolený. Slibuji ti, že pokud bude šance, abych dokázal odolat, nevzdám se." Milten se mi zdál mírně uražený, když tohle říkal. Doufám že pochopil, o co mi jde. "Mimochodem Saturasi, jedna z věcí, kvůli které jsem s tebou chtěl mluvit, byla ta, že tenhle deník je podle všeho deníkem jednoho z mých předků." Řekl jsem, abychom opustili toto téma. "Opravdu ?" Promluvil po chvilce ticha Saturas plný nadšení. "A dočetl jsi se už něco zajímavého ?" Dodal. "Ne, zatím jsem pouze na začátku, tam kde si můj příbuzný zavádí svůj deník. Jediná zajímavá věc je, že Skřety Eriadorci nazývali Feanory..." Odpověděl jsem. "Feanoři, to jméno mi nic neříká. Zřejmě o skřetech věděli více než my. Čti dál Vyvolený, možná díky deníku odhalíme tajemství těch zrůd." Když došla řeč k minulosti, zamyslel jsem se nad tím, jak naplánovat budoucnost a co vlastně chci udělat. Rozloučil jsem se tedy s Miltenem a Saturasem a vydal se zpět do kajuty. Paluba byla stále přecpaná lidmi. Pohlédl jsem k obloze a zjistil jsem, že ta zářící část oblohy se posunula kousek na sever. Stejně mě znepokojovala. Té noci byla strašlivá tma. Skrze tu černotu jsem ani neviděl ostatní lodě, které jeli s námi. Prodíral jsem se davem až ke dveřím, které vedly do podpalubí, do mé kajuty. Když jsem do ní vstoupil, Mendar už zde nebyl. Nechtěl jsem předtím tak rychle utéct, ale když se zmínil o mém otci, vzpomněl jsem si, že bych mě o svých poznatcích informovat Saturase. Sedl jsem si na postel a vzal do ruky deník. Listoval jsem v něm v naději, že najdu něco zajímavého. Sionnův život byl sice plný dobrodružství, ale ne takových, které jsem hledal. Byli tu poznatky obyčejného života. Co se dělo ve vesnici, lovy zvířat. V podstatě nic zajímavého. Opět sem došel k tomu místu, kde chybí několik let života. Začal jsem číst:

"Nevím co se stalo, ale když jsem byl v zraněn tím zvláštním zvířetem a upadl jsem do bezvědomí, ocitl jsem se po probuzení ve Vengardu jsem vyšel ven z ubytovny, kde jsem se probudil, mnoho lidí se mě vyhýbalo. Nevěděl jsem proč. Bylo to kvůli mému oblečení ? Měl jsem na sobě bílou tuniku. Ne, kvůli tomu to nebylo. Zarazil jsem se. Prohlédl jsem si sám sebe znovu. Utíkal jsem se kouknou do zrcadla, v němž jsem spatřil dospělého muže. Nemyslím dospělého jako dvanáctiletého. Myslím někoho, komu bych tipnul přes dvacet let. Dotkl jsem se své tváře a štípl se, zda se mi to nezdá. Bohužel, byl jsem to opravdu já. Prospal jsem nějakých deset let svého života. Je to vůbec možné ? Pokud ti lidé věděli že jsem byl tak dlouho v bezvědomí, není divu že si mě prohlížel. Bohužel, jak jsem se dozvěděl o pár hodin později, pravda byla o mnoho horší. Odpoledne totiž za mnou přišel muž a vysvětlil mi co se stalo. Dostal jsem se do jakési stavu. Kdy jsem byl skvěle zachován po spoustu let, čas pro mě skoro neplatil. V kómatu jsem nebyl deset let, ale...je to strašné, byl jsem v něm několik desetiletí...Zatímco jsem ‘spal’, udála se spousta věcí. Příšerných a neuvěřitelných věcí. Eriador byl poražen. Celá jihozápadní a jihovýchodní království byla dobyta Hartaňany. Zbytek národa byl na severu rozprášen Feanory. Má rodina je mrtvá, můj rod je mrtvý...Některý z předků muže, který mi tohle vše sdělil, zřejmě lékař, mě prohlásil za mrtvého, ale uchovával mě naživu. Ochránil mě tak před Hartaňany...Nevím, jestli je tohle vůbec možné, celé mě to zní jako hodně špatný vtip. Když jsem ale toho dne vyšel ven, poznal jsem, že nešlo o žert. Všude byli vojáci Hartanu. Vlajky a erby. Můj svět byl pryč. Nevím co bude dál..." Je to vůbec možné ? Přijde mi to jako hodně vymyšlený příběh, ale pokud Hartan byla Myrtana, odpovídají ty zápisky skutečnosti.

Když jsem dočetl, byla už hluboká noc, ale já nebyl unavený. Opět jsem se vydal na palubu lodi, nadýchat se čerstvého vzduchu. Paluba byla už téměř prázdná. Akorát několik námořníků, stráží a kapitán se starali o chod lodi. Pohlédl jsem do hluboké tmy a toužil tam zahlédnout alespoň náznak pevniny. Bohužel bylo vidět sotva pár metrů před loď. Nebyly vidět ani ostatní lodi, které s námi jely.
Noc byla opravdu dlouhá. Vystřídala se už i stráž a já pořád neměl myšlenky na spánek. Za poslední den se stalo moc věcí, které se mi vrací, když zavřu oči. Vatras a Jorgen mi zemřeli v náručí. Teď tu na lodi z mých přátel byl jen Milten, Gorn, Lee, Saturas a Mendar. Nevím co bych dělal, kdybych přišel i o ně. Pohlédl jsem přes zábradlí na boku lodě. Vlny naráželi ní narážely, jakoby ji chtěli porazit. Naše cesta se ubírala na západ a tyto vlny přicházeli ze severu, tam kde mělo být několik lodí, co jeli s námi. Zavřel jsem oči a když jsem je otevřel, opět byly okraje mého zorného pole ověnčeny plameny. Lekl jsem se, protože jsem si stále nezvykl na tento "dar". Pohlédl jsem na sever a dohlédl jsem mnohem dál tou černočernou tmou, ale k mému zděšení jsem neviděl žádnou loď ! Rozhlédl jsem se na všechny strany, ale nikde nebyla ani jediná loď, která by plula s námi ! Byli jsme sami...

Běžel jsem za kapitánem. "Kam to plujeme ?! Jsme sami !" Okřikl jsem ho, ale on nic neřekl, jen na mě zůstal vyděšeně zírat. "Co to melete ? Nemůžeme být sami ! Plujeme do Vengardu !" Odsekl mi. "Jsem si naprosto jistý, že kolem v nejbližším okolí není žádná naše loď ! Já vidím ve tmě velmi dobře." Vysvětlil jsem mu, ale on stále tvrdil svoje: Podle tohohle kompasu, plujeme stále na západ !" Už jsem se nadechoval na to, abych mu odvětil, ale přerušil mě obrovský výbuch. Jedna z kajut vyletěla do vzduchu a loď byla během chvíle v plamenech. "Co to bylo ?" Zeptal jsem se vyděšeně. "Kajuta s náhradním palivem do lamp !" Vykřikl kapitán a rozběhl se k ní, aby pomohl při hašení. Hned pod skladem paliva byli kajuty lidí. Vyběhl jsem jim na pomoc. Všichni zmateně vybíhali na palubu, aby se podívali co se doopravdy stalo a aktivně se zapojili do hašení lodi. "Co to má sakra bejt ?" Vyřítil se celý špinavý a přidušený Gorn. "Vybuchnul sklad paliva. Musíme jít na pomoc všem co sou v kajutách, aby je to nezasypalo !" Vysvětlil jsem mu situaci. "Jo, dobrej nápad, některý chodby jsou už zasypaný. Poď za mnou." Řekl a vydali jsme se pro ty co zůstali v útrobách lodě. Běželi jsme spletí chodeb, do každé kajuty jsme nakoukli, jestli v ní někdo nezůstal. Desítky lidí jsme urychleně poslali na palubu.

V místech, kde se obyvatelná část měnila v podpalubní skladiště zásob, jsme ale s Gornem uviděli něco, co náš oba bude v nočních můrách ve spánku strašit do konce života. Aspoň třicet mrtvých těl tu bylo naházeno na jednu obrovskou krví pokrytou hromadu. Jejich těla byla z ohavená, někdy i pokousaná. Odvrátil jsem svůj zrak od té hrůzy a vyzvracel obsah mého žaludku na podlahu. Do očí se mi až vehnaly slzy. Gorn s otevřenou pusou nevěřícně zíral na tu spoušť. Pak jsme uslyšeli vyděšený řev mnoha lidí. "Odkud to jde ?" Zeptal se Gorn. Já to ale věděl. "Z paluby, jsou tu skřeti, rychle !" Vykřikl jsem a rozběhl se zpět na palubu.. Běžel jsem s větrem o závod, že jsem i Gornovi utekl. Vyběhl jsem na palubu a uviděl tu zkázu. Celá loď hořela a všude pobíhali k smrti vyděšení lidé, kteří byli naháněni skřety. Vytasil jsem Uriziel a začal s nimi bojovat. Ne každý si mě všimnul. Prosekal jsem se až ke skupince stráží, kteří bránili záchranné čluny. Většina z člunů byla už zaplněná. Odložil jsem Uriziel a vzal do ruky luk. Skřeti snažící se zabránit úniku lidí padali pod mými šípy a šipkami z kuší stráží. Za malou chvíli se k nám masou skřetů prosekal i Gorn. "Kde se tady proboha vzali ?!" Zeptal se celý rozčilený. Zavrtěl jsem hlavou, protože jsem neměl ani potuchy o tom, jak se sem mohlo tolik skřetů dostat. Ohlédl jsem se po záchranných člunech a viděl tam všechny své přátelé. Všechny, kromě Miltena. "Milten !" Vykřikl jsem. Gorn se na mě otočil s hrůzou v očích. "Jděte všichni do člunu a spusťte je na vodu, já jdu pro Miltena !" Rozhodl jsem. Gorn se neodvážil se mnou hádat a nasedl do člunu. Vyběhl jsem směrem k jeho kajutě, která byla jinde než ostatní. Byl v ní se mnou a s...Mendarem ! Ten na člunu také nebyl. Mílovými kroky jsem se ke kajutě blížil. Bránil jsem se desítkám útoků skřetů. Než jsem se dostal ke dveřím kajuty padli jich desítky.

Rozkopl jsem dveře a uviděl jsem další hrůzu. Milten tam ležel v krvi s mečem zaraženým do břicha. Uriziel mi vypadl z ruky. Padl jsem na kolena a do očí se mi opět nahrnuly slzy, ale teď jsem je již neudržel. Slzy kapaly na Miltenovu róbu. V praskotu ohně jsem uslyšel kroky. Pohlédl jsem k protější zdi a tam stál muž s kápí. Rozběhl jsem se proti němu v záchvatu zuřivosti a přirazil ho ke stěně. "Ty svině !" Plivl jsem mu do tváře a trhnutím sundal kápi. Zalekl jsem se, když jsem zahlédl vrahovu tvář. Byl to Mendar. Nevědomky jsem couval napříč místností, až jsem zády narazil do stěny. "Co to má znamenat Mendare ?" Zeptal jsem se ho zmateně. "Nemohl jsem jinak Vyvolený, musel jsem se pomstít !" Okřikl mě. "Co ti mohl Milten udělat ?" Zeptal jsem se nechápavě. "Ne Milten Vyvolený, ne on. To ty !" Vyhrkl nenávistně. Nevěřícně jsem na něj zíral a nechápal jsem co se stalo. "Nemohu uvěřit tomu co jsi udělal. Věrně jsem s tebou procházel strastmi, které jsi musel podstoupit pro záchranu svých přátel, ale nikdy bych to neudělal, kdybych věděl skutečnou pravdu ! Pravdu, že jsi zabil mého otce !" Křičel na mě něco čemu jsem absolutně nerozuměl. "Já přece Mandora nezabil! Ani nevím, že je mrtvý ! Přece bych..." Odmlčel jsem se, když se mi cosi objevilo před očima. Útržky nějaké události. Stál jsem nad mužem, který přede mnou klečel s pytlem na hlavě a s rukama pevně svázanýma za zády. Prosil o milost. Nebylo mu skoro rozumět, nejspíš měl roubík v puse. Bez jakéhokoliv zaváhání, nebo snad náznaku slitování v obličeji jsem napřáhl meč a uťal muži hlavu. Ta se po dopadu na zem vykutálela z pytle. Byla Mandorova. Nevěřil jsem vlastním očím. Ani teď v současnosti ani v tom obraze. Pohlédl jsem na tělo, pak na svůj meč. Ten jsem poté upustil na zem a v slzách jsem padl na kolena. Přistoupil ke mně jakýsi muž a položil mu ruku na rameno. "Teď jsi prokázal odvahu hochu, teď jsi jeden z nás..." Řekl a obraz se rozplynul. Co to mělo znamenat. Opravdu jsem byl vrahem svého nevlastního strýce ? Pohlédl jsem opět na Mendara. Ten měl v ruce již připravený luk, v druhé držel šíp. Ten přiložil k tětivě, kterou poté napjal. "Musel jsem se pomstít." Zopakoval teď už klidným hlasem. Zamířil mě na srdce. Náhle do kajuty vtrhl Gorn. Nedokázal uvěřit tomu co vidí. V tom samém okamžiku se však ozval další výbuch a strom kajuty se začal propadat. Jeden z trámu se naštípl a zhoupl se na Mendarovo pravé rameno. Ten se při zásahu hořící kládou zhroutil k zemi, ale stihl na mě ještě vypálit připravený šíp, který se mi při nepřesnosti střely zabodl do pravého ramene. Bolestí se mi podlomily kolena. Chtěl jsem se zvednout a zachránit Miltena, třeba ještě žil, ale k mému a Gornovu zděšení ho zasypali trámy. Celá kajuta se začala rozpadat. Gorn mě chytl pod rameny a táhl mě pryč. "Ne ! Nenechám ho tam !" Křičel jsem panicky a zmítal se v Gornově náruči. "Nestihl bys ho zpoza těch trámu vyhrabat a zasypalo by tě to taky ! Neblázni ! Musíme zmizet !" Snažil se mě Gorn přivést do reality. Postavil jsem se na nohy. "Kapitán mi řekl, že pod touhle kajutou je další, záložní sklad paliva, který byl určen pro přepravu do Vengardu ! Prej je asi dvakrát větší ! Proto jsem se pro vás vydal !" Pokračoval Gorn. Pohlédl jsem na něj. "Větší ?" Jako by na signál jsme se rozběhli ke konci paluby. Těsně před skokem do vody plameny dosáhli záložního skladu. Za námi se ozvala hromová rána a všude byli plameny. Výbuch nás odhodil asi o třicet metrů dál než jsme původně chtěli skočit. Snažil jsem se kočírovat svůj let, ale dopadl jsem tvrdě na záda. Chytla mě do nich křeč a pomalu jsem klesal ke dnu. Pak mě něčí ruka chytla za rameno a vytáhla mě nad hladinu. Na tváři jsem cítil žár. Od dopadu na tvrdou hladinu vody mě bolelo celé tělo. Nezmohl jsem se jediného pohybu. Nechal jsem se vláčet neznámým zachráncem obrovskou masou vody. Když jsem viděl díky nočnímu vidění do dálky, nikde jsem si nevšiml v tom rozčilení pevniny. Mohli jsme být už blízko, ale taky jsme mohli plout stále na sever, kde není žádná známá země. Cítil jsem beznaděj a obrovský smutek. Teď už se Milten nedal ani zázrakem zachránit...

Pohlédl jsem na muže, který mě vláčel vodou. Byl to Gorn. "Gorne..." Hlesl jsem ze zbytku sil. "Co se děje chlapče ?" Zeptal se mě. "Já, nechal jsem tam Uriziel..." Řekl jsem nahlas první myšlenku co mě napadla. "To bude zase dobrý. Až se trochu oklepeme, najdeme ho, to ti slibuju." Utěšoval mě Gorn, ačkoliv v jeho hlase také žádná naděje nebyla. Zdálo se jakoby dokonce plakal, ale byl celý mokrý, takže se to nedalo poznat. Doplaval se mnou k nejbližšímu záchrannému člunu. S pomocí několika lidí mě hodil na palubu. "Vítej zpět Vyvolený." Pozdravil mě šťastně Saturas. " Zdá se, že začnu věřit na osud. Řekl jsem, ať chvíli zůstaneme čekat, právě tady. A při výbuchu jsme na chvíli mysleli, jste mrtví a také jsme uslyšeli podivný šepot. Jako když letí šíp. Pak se nám do boku člunu zabodl Uriziel." Smál se na mě. Pocítil jsem úlevu, ale ne dost velkou, aby mě dovolila pohnout se. Spíš naopak. Zamotala se mě hlava a poslední co jsem viděl byla pevnina, pár mil od nás. Pak jsem už jen propadl do bezvědomí...