Na konci cesty

autor(ka): NEkromanT
díl: 9

díl	1.	2.	3.	4.	5.	6.	7.	8.	9.	10.
	11.	12.

...Byl to Raven ! Než jsem přišel, modlil se u sochy, sochy Beliara. Byla postavená stejným stylem, jako socha Innose, které byly po celém Khorinisu. Když jste se u ní pomodlili, jakoby vám do žil vtekla nová krev. Nevím ale, jaké účinky mohla mít modlitba u Beliarovy sochy. Raven měl sklopenou hlavu. Pokud Raven něčím budil respekt, byl to jeho zevnějšek. Raven byl poměrně vysoký, vyšší než já. Ramena měl široká a měl tlustý krk. Pokud bych měl tipovat, čím byl Raven, než byl vhozen do bariéry, řekl bych, že spíš než vojákem byl Raven kovářem nebo dřevorubcem. Málokterý voják měl sílu jako kovář. Zjizvená tvář byla symbolem utrpení, kterým musel Raven projít po pádu Bariéry. Pomalu se na mě podíval. Přes rty mu přelétl úsměv, ale zároveň se temně mračil. Zúžené zornice uprostřed hnědých očí si mě teď prohlížely. Jeho pohled zamrzl na rukojeti Urizielu. Pozvedl hlavu, nelidsky syknul a pomalu se rozesmál. Hluboký hlas zněl jinak než v kolonii. Vlastně se mi zdálo, jakoby Raven chroptěl. Lehce a pomalu jsem vytáhl Uriziel z pochvy a namířil ho proti Ravenovi, který se nepřestával smát. Po několika vteřinách se přestal smát a přes oči mu přelétl rudý záblesk. Zornice si tuto barvu zachovaly. Napřímil ruku proti mně. Z konečků prstů mu vylétly blesk, které mě zasáhly do hrudi. Výboj mě odmrštil na stěnu. Při nárazu opadala omítka komnaty. Kouřilo se ze mě jako z horké vody a celé tělo mě brnělo. Zvedl jsem se na nohy a opět pozvedl Uriziel. "Kdo sakra seš ?" Přemýšlel jsem na hlas. "Jsem člověk ! Stejně jako ty. Když ovládám magii, tak to ještě neznamená, že sem něco víc. To si myslíš jen ty !" Odpověděl Raven. Nikdy jsem ho nepovažoval za příliš chytrého, ale tohle vystihl. Co se to se mnou děje ? Myslím si, že když jsem vyvolený, tak jsem něco víc, ale proč ? Jsem jen člověk. Mimo to má i Milten schopnost kouzlit bez run a svitků... Teď i Raven. Něco je špatně. Že by se Saturas s jeho teorií mýlil ? "Jakákoliv událost zapsaná v Proroctví týkající se Innosova vyvoleného může ovlivnit jeho nejbližší společníky, které mají něco společného s Innosem." Tohle mi řekl ve městě. Ale měl pravdu ? Najednou jsem pocítil mravenčení v hlavě. Něco kladlo nátlak na mou mysl, jako by se někdo snažil vlézt mi do hlavy. Čím víc jsem se bránil, tím víc mě bolela hlava. "Ach, vím na co teď myslíš ! Starý dobrý Saturas. Snažil se něco vysvětlit nejnepravděpodobnějším způsobem. To co ovládám já, ty a podle tvých myšlenek i Milten, není nic jiného než dědičnost !" Zvolal vítězoslavně Raven. Jak mi mohl číst myšlenky ? Na to neexistuje ani runa, takže jak se mi mohl pomocí magie dostat do hlavy ? Počkat ! Co to říkal o dědičnosti ? "Jak ses mi dostal do hlavy a o jaké dědičnosti to mluvíš ?" Zopakoval jsem své myšlenky. Raven se zašklebil: "Čtení myšlenek, je jen zlomek toho, co každý z nás dokáže. Ty, já a Milten jsme ze stejného rodu nebo spíš národa. Překvapuje mě, že jsi ještě neslyšel o Eriadoru." Eriador. Hm. "Slyšel jsem o něm. Mluvil o něm Beliar v Očistci. Bylo na něm založeno Proroctví." U zmínce o Očistci se Raven zarazil. Když jsem vyslovil slovo Proroctví, Raven se rozesmál. "Proroctví ?" Následovala další vlna smíchu. "Proroctví ? Měl jsem o tobě lepší mínění. To není Proroctví ! Je to DOHODA ! A to co jsi četl byl jen deník ! Prostě deník jednoho Eriadorce, který chtěl tuto dohodu vědět. Domluvil se se skřety a ti mu ji ukázali ! Nic víc, nic méně !" Křičel na Raven, který vypadal až naštvaně. Takže dohoda. Dohoda mezi bohy. Začínala mě z toho všeho bolet hlava. Všechno kolem bylo zamotané. Já jsem sobec, Raven a Milten jsou mí pokrevní příbuzní, Saturas mi vůbec nepomohl, Proroctví nebylo nic víc, než dohoda mezi bohy s jakými pravidly se budou zabíjet lidé. Já se tady vybavuju s Ravenem a Vatras a ostatní utíkají stále pryč. Dál mě znepokojovalo, že nevím nic o Xardasovi, který se připravoval zničit všechno živě v téhle zemi a přitom sám nevěděl o tom, že Proroctví je dohoda. Navíc jsem úplně zapomněl na to, že Adanos i Beliar mají dva vyvolené. Raven byl zřejmě Beliarův bojovník a myslím, že Xardas měl být původně Beliarovým mágem. Nevím, jestli o jeho zradě někdo kromě mě, Miltena a Saturace ví. Problém byl s Adanosem. Nevěděl jsem, kdo je Adanův bojovník. Nevěděl to dokonce ani Vatra. Raven se ani nehnul. Měl příležitost zaútočit, když jsem byl zabraný do svých myšlenek, ale nic neudělal. "Jak to, že Beliar ví to co nikdo jiný ? Ani Xardas o té Dohodě nevěděl." Promluvil jsem do absolutního ticha. "Xardas ? Pche ! Xardas není nic jiného než starej blbej dědek ovládající magii. Myslí si, jaký je chytrý, že dokázal převést samotného Beliara. Beliar mu nikdy nevěřil. Nechával ho sledovat a jeho obavy se naplnily. Přetahoval přes hranice Northlandu pátrače a nemrtvé. Bylo by to nenápadné, ale naši špióni jsou velice schopní. To je také odpověď na tvou otázku o Beliarových vědomostech. Beliar není zaslepen svou touhou po moci, jak si jistě myslíš, jak si myslí všichni. Je velmi chytrý. Touto Dohodou si pojistil vítězství ve válce, která měla po její sepsání nastat. Innos se touto dohodou chtěl jen se svým bratrem rozdělit o území, aby si ho usmířil, ale Beliar využil Innosovy naivity a rozputal válku, která se táhne po staletí. Můžu ti vyprávět její historii jestli chceš." Ušklíbl se Raven. Byl jsem mu pro smích. Na jednu stranu jsem si chtěl doplnit "vzdělání", ale neměl jsem čas. Zhrozil jsem se, když jsem si uvědomil, kolik času uběhlo od té doby, co jsem poslal ostatní, aby se vrátili k portálu. "Rád bych si to poslechl, ale trochu mě tlačí čas." Pozvedl jsem meč směrem k Ravenovi. Ten líným pohybem ruky vytasil hrozivý meč, jenž mu do této chvíle ještě vysel připnutý na zádech. Jeho nazelenalá čepel se zaleskla, když jej Raven namířil k zemi. "Beliarův Dráp. Jeden z mála mečů, který je hoden postavit se síle Urizielu. Tohle je osudový střet." Zašeptal Raven, když si prohlížel svůj meč. Pak zařval cosi skřetím jazykem. Kamennými chodbami pevnosti se rozlehly dunivé zvuky bubnů. Otočil jsem se a uviděl desítky černých postav, jak míří pryč z pevnosti cestou, kterou se vydala moje skupina. Snad jsou už v bezpečí. Tuto domněnku mi vyvrátil Gornův zběsilý výkřik. Čekali na mě kousek od pevnosti celou tu dobu. Byl slyšet cinkot mečů. Otočil jsem se zpět k Ravenovi ve chvíli, když byl tři metry ode mě a napřahoval se k úderu. Pozvedl jsem meč, kterým jsem odrazil silný útok. Po místnosti se rozlétly oranžové jiskry. Raven na mě zkoušel sérii složitých úderů. Jen tak tak jsem odrazil útoky na hruď, z boku a na nohu. Když se mi podařilo odrazit Ravenův meč tak, aby měl odkrytou hruď, provedl jsem rychlý výpad na levý bok, ale Beliarův Dráp se přihnal obrovskou rychlostí, aby zneškodnil můj útok. Z otočky sekl Raven po mé hlavě, já se sehnul a ohnal jsem se mečem a rozřízl jsem Ravenovi sval na levé ruce. Stáhl se ode mě, cosi zamumlal a jeho rána se zacelila. S úšklebkem se začal připravovat na další úder. Vyměnili jsme si několik úderů. Zkoušel jsem na Ravena vše, co jsem se doposud naučil. Po chvíli jsem byl ale viditelně unavenější než Raven. Rozběhl jsem se proti němu a rychle jsem sekl. Raven tento úder zadržel, ale neodrazil ho. Začalo moje oblíbené "přetahování". Tlačil jsem vší silou, abych Beliarův Dráp vytlačil mimo nás dva a rychle mohl probodnout Ravena. Raven mě ale překvapil neobvyklou silou. Považoval jsem se za velmi silného muže, ale měl jsem se ještě co učit. Raven získal převahu. Nedokázal jsem déle udržet jeho nátlak. Povolil jsem sevření meče. Raven mi meč rychlým pohybem vyrazil z ruky a zachytil ho ve vzduchu. Pak mě kopl do hrudi a já spadl zády na zem.

Prohrál jsem. Raven odhodil Urizielu stranou. "Ty že jsi poslední nadějí lidstva ?" Rozesmál se Raven. "Všichni do tebe vkládali svoje naděje! Věřili ti a jediné co jsi dokázal za svůj ubohý život je to, že je zklameš ? Blahopřeji ti. I já o tobě měl lepší mínění. I s banditou jsem už bojoval déle! No nic. Je čas zemřít." Usmál se na mě a pomalu ke mně šel. Je to vůbec možné ? Ne! Takhle to nemůže skončit! Postavil jsem se na nohy. Ravena to zřejmě překvapilo. "Ty vstáváš ? Myslel jsem, že stejně jako jsi slabošsky bojoval, tak i slabošsky zemřeš!" Bavil se Raven mým utrpením. Já v sobě náhle ve vzteku objevil nové síly a schopnosti. Zabořil jsem drápy do Ravenovi mysli. Raven se chytl za hlavu a sklátil se k zemi v mukách, které mu moje pomyslná ruka způsobovala. Byl jsem v jeho myšlenkách. Viděl jsem tu bolest, kterou teď cítil. Ponořil jsem se ještě hloub do jeho mysli. Jeho nitka života se začala ztenčovat. Ta bolest ho pomalu zabíjela. Viděl jsem jeho dětství. Viděl jsme, jak běhá s jinými dětmi po písečných dunách, po městě s pískem místo dlaždic a s domy z pískovce. To město jsem poznal. Gorgoth, hlavní město bývalého království Varant, dnešní provincie Myrtany. Všude kolem chodili Muži v bílých róbách a ženy v tunikách se zahalenými tvářemi. Pak jsem se přenesl přes několik záhadně skrytých vzpomínek do momentu, kdy jako mladý voják skládal jakousi přísahu nějaké postavě. Nevím kdo to byl, nebo co to bylo. Bylo to rozmazané. To, co Raven přede mnou dokázal skrýt. Vytáhl jsem z něj jeho myšlenky, všechny jeho vzpomínky. Bylo to, jako bych z něj vysával život. Když jsem se vrátil k sobě, místo Ravena na zemi ležela vyschlá vrásčitá a šedivá mrtvola, která se ani zdaleka člověku nepodobala. Jeho duše byla mou. Přivalil se na mě pocit chladu, když jsem si uvědomil, co jsem udělal. Zabil jsem ho pouhou myšlenkou! Najednou jsem se cítil všemocný. Smrt myšlenkou mě nestála víc energie než udělat jeden krok. Byl jsem zvědavý, co ještě všechno dokážu. Nová moc mě přiváděla k temnému způsobu myšlení. Už několikrát ve mně vztek, nenávist a jiné temné vlastnosti vyvolaly ohromnou sílu, kterou jsem zabíjel vše živé kolem sebe. Zlé emoce mě posilovaly. Nevěděl jsem, že když klopýtnu mimo hranici dobra a zla, můžu napáchat tolik škody, kolik nesvedl napáchat Beliar za celou svou bídnou existenci.

Vyrušil mě řev skřetů. Vatras ! Rozběhl jsem se pryč z pevnosti. U východu na mě čekala hromada mrtvých skřetů. Všude byla krev a stopy po boji. Od místa střetu se vzdalovaly stopy lidí, ale i skřetů. Byl jsem uprostřed bažin. Vydal jsem se za stopami, mířících na jihozápad. Běžel jsem s větrem o život hustým lesním porostem. Téměř jsem necítil pevnou půdu pod nohama. Močály byly všude kam oko dohlédlo. Navíc byla poměrně tma, na to že mělo být ráno. Přes koruny stromů sem neprošly sluneční paprsky. Jen na několika málo místech sem slunce prosvítalo, ale záměrně jsem se mu vyhýbal, protože jsem byl příliš dlouho v temných prostorách, abych si na ostré světlo navykl. Mimoto jsem ve tmě viděl stejně dobře jako na světle. Začínal jsem být trochu unavený. Stopy se náhle stočily na jih. Nezastavoval jsem. U skalnatého výběžku se stopy rozdělily. Přemýšlel jsem kterým směrem se vydat, když v tom jsem uslyšel Vatrasův hlas. Oddělil se od skupiny. Mendar se o ostatní postará a dovede je k portálu, ale já musím zachránit Vatrase. Vyběhl jsem za záblesky světla. Vatras se bránil jak mohl. Po cestě k Vatrasovi se kolem cesty v bažinách válely mrtvá těla skřetů i Vrahů. Uriziel se rozsvítil víc než kdy předtím. Zpozorněl jsem. Z boku se na mě rozběhly dva skřeti. Ten co byl blíž mi sekl sekerou po hlavě. Já se sklonil a z otočky jsem mu zabodl Uriziel do břicha a rychlým tahem nahoru jsem mu rozpáral hruď až po bradu. Ruku jsem napřáhl proti druhému skřetovi a vystřelil proti němu Ohnivou kouli. Skřet začal hořet. Panicky se vrhl do bažin, ve které bylo asi zřejmě trochu dehtu. Způsobil tedy ohromný výbuch, který mě odmrštil na strom za mnou. Bažiny kolem začaly hořet a utvořily tak ohnivý pás. Zvedl jsem se ze země a běžel dál k Vatrasovi. Stál s runou v ruce proti pěti skřetům. Jednomu právě provrtal Ledovým šípem hlavu. Rozběhl jsem se a skočil jsem po dalším z pěti skřetů. Bodl jsem ho do zad takovou silou, že Uriziel projel skrz něj. Vyčuhoval mu mezi třetím a čtvrtým žebrem na pravé straně hrudního koše. Skřet padl mrtvý k zemi. Vatras mezi tím spálil dalšího Kulovým bleskem. Zbývající dva skřeti vyběhli proti mně. Napřímil jsem proti nim levou ruku. Z konečků prstů na ně vylétly blesky. Výboj odhodil skřety na stromy kolem. Z jejich mrtvých těl se pomalu linul bílý kouř.

Doběhl jsem k Vatrasovi. "Co se stalo ? Proč jsi se oddělil ?" Vyhrkl jsem na něj, až se lekl. "Já nevím. Běžel jsem za ostatními a po dotírajících skřetech vrhal kouzla, abych aspoň získal nějaký náskok. Při každém kouzlu jsem se samozřejmě musel otočit. Když jsem se po několika kouzlech otočil zpět k ostatním, neviděl jsem je. Běžel jsem jiným směrem. Volal jsem všechny. Nikdo se mi neozíval. Nemohl jsem nic dělat. Zkusil jsem běžet dál, ale nikam to nevedlo. Byl jsem zmatený. Všude jen tmavé stromy a pod nohami močály a někde mechový porost. Slunce skoro nikde nesvítilo. Nemohl jsem se podle ničeho orientovat. Nevěděl jsem, kde jsem, ani kolik je hodin, takže podle postavení slunce bych to také nemohl odhadnout. Zůstal jsem tedy stát na trochu vyvýšeném místě, abych měl aspoň malou výhodu nad skřety a těmi Vrahy, nebo jak se jim říká. Za chvíli se objevili. Bylo jich aspoň třicet. Ze začátku jsem metal silná kouzla, která odhazovala skřety daleko a někdy sem jich trefil několik najednou." Vysvětloval rychle Vatras. Ty silná kouzla by vysvětlovala, proč jsem nacházel skřety a Vrahy dál od tohoto místa. Vatras pokračoval: "Pak mi ale síly začaly ubývat. Musel jsem používat slabší kouzla, ale stále taková, abych jimi zabil. Skřetů neubývalo. Chodili ze všech stran. Musel jsem použít i meč na ty, kteří se dostali ke mně. Pak jsi přišel ty a dva odlákal. Co se stalo poté už víš dobře." Ve skutečnosti jsem byl překvapený, že toho Vatras vydržel tolik. Byl už poměrně starý, ale přesto silný, jak se zdálo. "Měli bychom jít. Když jsem uviděl tebe, vydal jsem se od stop, které směřovaly na jih, na východ k tobě." Řekl jsem, když jsem si meč otíral od krve. Vatras přikývl.

Zavedl jsem ho tedy k místu, kde se stopy rozdělovaly. Přemýšlel jsem, jestli se vydat přímo na jih nebo na jihozápad. Podal jsem. Připevnil jsem si Uriziel na záda. Vyhoupl jsem se na spuštěnou větev jednoho ze stromů. Byl poměrně vysoký. Jeho koruna trochu vyčnívala nad ostatními. Větve měl až nápadně rozestavěné tak, aby se po nich krásně šplhalo. Za okamžik jsem byl téměř na vrcholku. Když jsem pohlédl na jih, viděl jsem přes tmavě zelené koruny stromů asi míli vzdálenou plošinu. Byla tak velká, že kromě ní nebylo z Jharkendaru vidět nic jiného. Byla sráz, přes kterou jsme se mohli na plošinu dostat. Kdybychom šli na jihozápad, dorazili bychom na písečnou pláž. Možná tam vede naše cesta, ale bude bezpečnější jít na plošinu. Cesta tedy vedla na jih. Začal jsem slézat. Obrátil jsem se a spouštěl se z větve, když v tom něco na severu zaujalo můj pohled. Byl to pohyb. Když jsem přimhouřil oči, zjistil jsem, že je to asi dvacetičlenná skupina skřetů s jedním velitelem! Rychle jsem slezl, když mi k zemi zbývalo pět metrů, radši jsem skočil dolů. Vatras už upínal zrak na sever. "Měli bychom vyrazit." Řekl. "Tudy!" Ukázal jsem na jižní cestu.

Rozběhli jsme se k plošině. Běžel jsem jak nejrychleji jsem mohl. Mečem jsem si prosekával cestu porostem. "Vatrasi rychleji !" Křičel jsem. Vatras běžel za mnou, ale evidentně už nemohl. Zastavil jsem se. "Vatrasi ! Běž dál ! Pokusím se je zdržet ! Běž !" Vatras se na mě podíval, jako by mě nechtěl opustit, ale pak zmizel hluboko v lese. Díval jsem se za ním, a pak jsem se otočil. Ze tmy na mě skoro ze všech stran začaly vybíhat skřeti. Rozběhl jsem se proti nejbližšímu a odrazil jeho útok sekerou a pak jsem mu vrazil ostří do zad. Máchnutím meče dopředu jsem podrazil nohy skřetovi co běžel hned za ním. Pak jeden z nich reálu dost zakřičel na ostatní: "Je sám, měli být dva. Všichni běžte tudy. Ur-Shak si s ním poradí !" Všichni skřeti odběhli za mně. Pár jsem jich stihl ještě skolit na útěku, ale ostatní si mě nevšímali. Zůstal tam jen jeden. Po chvíli zabručel: "Ur-Shak říkat, že Svatý nepřítel příště bude nevítán ! Ty teď muset zemřít !" Řekl Ur-Shak s nevyzpytatelným výrazem v obličeji. "Prosím, Ur-Shaku, nedělej to. Nechci tě zabít." Vykřikl jsem skoro zoufale. "Ty nemuset zabít Ur-Shak, já tebe ano." V tu chvíli proti mně vyslal Ohnivou kouly, ale já ji odrazil Urizielem. Pak Ur-Shak vytasil obří meč, zařval a rozběhl se proti mně. Když byl pár metrů ode mě, napřáhl se a máchl svým mečem, ale narazil jeho ostřím na můj meč. Bylo to takovou silou, že jsem upadl. Padl jsem několik metrů od něj. Ur-Shak vyskočil a s dopadem chtěl udeřit. Odkutálel jsem se stranou a vyskočil na nohy. Ur-Shak s drtivým úderem dopadl. Vytáhl meč ze země. Zůstal tam po něm malý kráter. Pozvedl jsem Uriziel. "Ur-Shaku! Nemusí to takhle skončit! Ještě se k nám můžeš přidat. Myrtáňané tvoji pomoc ocení!" Přemlouval jsem skřeta, který mi v minulosti pomohl. On si jen odfrkl a rozběhl se proti mně. Sekl mi po hlavě. Já se sklonil a chtěl jsem mu z otočky vrazit meč do břicha, ale Ur-Shak mě vší silou praštil do zad. Byl jsem v té chvíli v předklonu, takže po zásahu Ur-Sahakovou silnou pěstí jsem se v bolestech zřítil k zemi. Ur-Shak se napřáhl. Když mě odkrytý trup, rychle jsem se vzpamatoval a vrazil mu Uriziel mezi žebra. Skřet zaúpěl bolestí. Spustil svůj meč a stáhl se ode mě. Levou rukou jsem pustil rukojeť Urizielu a napřímil ji proti skřetovi, kterému rychlým proudem z rány vytékala krev. "Nechtěl jsem to udělat! Měl jsem tě za přítele! Myslel jsem, že ty budeš mít rozum a vzdáš se Beliarovy nadvlády!" Křičel jsem hlasem, který jsem měl nyní chraplavý. Možná jsem prochladl. Měl jsem zase vztek. Když už mi Ur-Shak nepomůže nijak jinak, tak si od něj vezmu jeho duši. Jeho myšlenky mi mohou dát informace o Beliarových vojskách. Dotkl jsem se skřetovy mysli. Překvapilo mě, že kolem jeho mysli je téměř neproniknutelná zeď, kterou si svou duši bránil. Podvol se mi! Říkal nějaký hlas ve mně Ur-Shakovi. NE! Řval Ur-Shak, aniž by vydal jakýkoli zvuk. Připevnil jsem si Uriziel na záda, abych si uvolnil druhou ruku. Tu jsem použil, jako zdroj blesků, které jsem na skřeta poslal, abych uvolnil jeho mysl. Ta zeď, která jeho mozek obklopovala, začal pomalu mizet. Po chvíli jsem zabořil svou ruku do jeho hlavy. Ur-Shak padl k zemi. Nesoustředil jsem se na jeho mládí, ale vytáhl jsem poslední měsíc jeho života. Našel jsem obrazy toho, jak jsme se poprvé setkali, když jsem mu pomohl od skřetí hlídky, která měla za úkol ho zabít. Viděl jsem to, jak Byl po zničení Spáče u velitele skřetů a žádal o to, aby se mohl vrátit. Viděl jsem, jak mu dal velitel za úkol... vést útok na doly v kolonii. Takže když už jsem se s ním podruhé potkal, byl zlý. Viděl jsem vztek, který měl na mě, když zjistil, že jsem zabil jeho velitele. Viděl jsem, jak se vydal hledat někoho, kdo by ho přijal zpět mezi skřety. A nenašel ho, protože ten, kdo mu měl pomoci, si ho našel sám. Byl to Beliar. On sám ho přijal do své armády. Nemohl jsem ho déle udržet naživu. Promiň. Řekl jsem a vysál z něj všechno.

Rychle jsem vyrazil za Vatrasem na plošinu. Běžel jsem rychle. Za pět minut jsem překonal míli a dorazil na plošinu. Ostré slunce mě na pár vteřin oslnilo, než jsem si navykl světlu a teplu. Všude byly stopy skřetů a mezi nimi lidské. Nikde ale nebyly vidět stopy po boji. Ještě byla naděje. Zrychlil jsem tempo a během minuty jsem byl ve středu. Bylo poledne. Slunce bylo přímo nade mnou. Vydal jsem se na západ. Narážel jsem na první mrtvoly. Vatras ale stále žil. Z posledních sil jsem zrychlil tempo. Za pár minut jsem dorazil na západní okraj plošiny. Rozhlédl jsem se. Nikde nebylo nic jiného než žlutá písečná pláž a modré moře sahající do nekonečna. Kousek na jih jsem uviděl sráz, která vedla na pláž. Pod ní bojoval Vatras se skřety. Vyběhl jsem za nimi. V běhu jsem si vzal do ruky luk a začal střílet po nepřátelích. Nebyl jsem si jistý svou přesností, ale ačkoli jsem byl udýchaný a běžel jsem, všechny šípy si našli konec svého letu v jednom z nepřátel. Začínal jsem mi vyprazdňovat toulec. Když mi došly šípy, byl kolem Vatrase utvořen kruh mrtvol. Doběhl jsem k němu. Chytil mě, když jsem se z únavy sunul k zemi. "Na. Pij." Říkal, když mi podával láhev s vodou. Nepil jsem ani nepamatuji, to samé s jídlem. Minulou noc jsem nespal. Někoho by to dokázalo zabít. Postavil jsem se na nohy. "Kudy teď ?" Zeptal se mě Vatras. Porozhlédl jsem se po plži. Dál na severu se rýsovala jakási stavba. Byla ze dřeva. "Mohli bychom se ukrýt támhle." Ukázal jsem na budovu. Vatras se otočil, aby si ji také prohlédl. Náhle jsem pocítil mrazení v zádech. Slyšel jsem jak něco rozráží vzduch. Otočil jsem se směrem k plošině a uviděl jsem Vraha se vztyčeným lukem a jak se od něj blíží šíp, který právě vystřelil. Než jsem stihl zareagovat, prorazil šíp Vatrasovi hrdlo. "NE!" Vykřikl jsem a vyslal proti Vrahovy ohnivý šíp, který se mu zabodl do hlavy. Na plošině se objevily další Vrazi. Vytáhl jsem Uriziel. Nebylo potřeba. Z jihu se přihnali moji přátelé a začali s Vrahy bojovat. Naopak ze severu přišli muži, které jsem neznal. Měli na sobě červenou zbroj. Začali mým přátelům pomáhat. Za chvíli nezbylo z nepřátel nic jiného, než mrtvá těla. Klesl jsem na kolena k Vatrasovi. "V-věděl j...jsem, že t-to přijde. Ne-nedalo se tomu...zabránit." Vydával ze sebe z posledních sil Vatras. "Odpusť mi Vatrasi. Měl jsem tě ochránit lépe." Vzlykal jsem. Po tváři se mi linuly slzy. "J-jen jsi mi...prodloužil ž-ž-život. Děkuji t-ti. Běž a zachraň...svoje království. Jsi naše jediná na....nadě...nadě---" Byl...byl pryč. Doufal jsem, že tomu můžu zabránit! Nebyl jsem dost silný! Nebyl jsem dost silný, abych tě ochránil! Měl jsem s nepřáteli příliš slitování! Ale tomu je konec! Se svými novými silami zničím všechny nepřátelé! Do jednoho je zlikviduji! Ostatní ke mně přiběhli. "Válka začala." Zašeptal jsem. Ti co pomohli mým přátelům, byli piráti. Věděli, kde je druhý vstup do portálu. V jejich táboře, kterým byla ta budova, kterou jsem viděl, jsme se ani nezastavovali. Před vstupem měli svůj hřbitov. Dovolili nám, pohřbít zde Vatrase. Z kamene jsem mu kouzlem udělal ozdobný náhrobní kámen a hrobku jsem poté zaklel, že ten, kdo tento hrob znesvětí, zemře. Každý měl možnost se s Vatrasem rozloučit. Pak jsme museli odejít.

Piráti nás vedli po pláži dlouho. Počítám takových pět mil. Šli jsme pomalým tempem. Z jedné strany nás obklopovalo modré moře bez konce, na druhé straně byla jako velká zeď postavena stěna plošiny. Asi za hodinu jsme dorazili na polorozbořený chrám. Z kapsy jsem vytáhl kámen, který byl klíčem k portálu. Zasadil jsem ho do zdi, stejně jako před pár dny v jeskyni, když jsem se chtěl dostat na Jharkendar. Portál se otevřel. Řekl jsem ostatním instrukce, že další může do portálu vstoupit, až se změní barva. První šel Lester. Pak Diego, Gorn, Bennet, Angar, Lee, Milten a Mendar, který se k nám připojil. Právě prošel portálem, když jsme slyšeli, tedy já, Jorgen a piráti, co nás doprovázeli, příšerný řev. Lekl jsem se, když jsem si uvědomil hrůznou pravdu. Byl to drak! Jeden z Devíti! Zakryl slunce, takže na nás vrhl stín. Rychle přibližoval. Vytasil jsem luk a napnul jej a vložil jeden z šípů, které jsem si na pláži posbíral z mrtvých těl. Vystřelil jsem na draka. Zeleného draka jsem zasáhl do krku. Ten jen ve vzduchu zakolísal. Když jsme byli na dosah, skryl jsem se s Jorgenem za pilíř rozbořeného hradu. Kolem nás se najednou začal rozlézat oheň. Byl všude kolem nás. Slyšeli jsme jen šílené výkřiky vydávané piráty, kteří byli pohlceni ohněm. Nabil jsem další šíp a vylezl z úkrytu. To samé udělal Jorgen. Já draka zasáhl do krku, Jorgen ho zranil na břiše. Drak byl na zemi. Ohnal se ocasem a k mému zděšení plnou silou zasál Jorgrena, který odlétl do moře. Potopil. Drak otevřel tlamu, aby se nadechl k dalšímu útoku ohněm. Rychle jsem mu do odkrytého hrdla vyslal Ledový šíp. Ten drakovi nejen uhasil oheň, ale hlavně mu provrtal hlavu tak, že proletěl skrz. Drak padl mrtvý k zemi. Rychle jsme vběhl do moře a pátral po Jorgenovi. Jeho tělo vyplavalo na hladinu. Plul na vodě obličejem k zemi. Rychle jsem k němu doplaval. Když jsem ho obrátil, zhrozil jsem se. Jeho lebka a hruď byly od rány ocasem na padrť. Jorgen už nevypadal jako člověk. Bože. Jediném dni jsem ztratil dva přátelé. Plaval jsem zpět na břeh. Celý mokrý, znavený a zdrcený jsem se vrhl do portálu a vzal sebou i kámen. Všichni tam na mě čekali. Divili se, když se portál zavřel a Jorgen nepřišel. Vysvětlil jsem jim co se stalo. Některým vyhrkly slzy do očí, jiní vzdali Jorgenovi hold. Všiml jsem si, že jsem v té jeskyni, odkud jsem se dostal do Jhrakendaru. Ještě tu ležely mrtvoly skřetů a Vrahů... A taky mrtvé tělo Thoruse. Vynesli jsme ho před jeskyni, kde jsme ho pohřbili. Pak jsme se vydali na cestu k městu. Šli jsme znaveně. Schylovalo se k večeru, když jsme došli do města. Celé město bylo připraveno odejít do Vengardu. V přístavu čekalo šest galér, které měli obyvatele Khorinisu odvézt na Pevninu. Tyto galéry byly zatím největší, jaké jsem kdy viděl. Stála tu i ta, se kterou jsem se plavil do Idorathu. Byli tu i ti, co zůstali v kolonii po pádu bariéry, dokonce i Orikova skupina. Přívítal jsem se s Mágy vody a lidem z Jhrakendaru. Tváře všech lidí byly smutné. V noci jsme odpluli směrem k pevnině, abychom se postavili Beliarovi. Plul nás asi tisíc vojáků a asi dvě sta žen a dětí. Já, Diego, Gorn, Bennet, Angar, Lares, Lee, Milten a Mendar jsme pluli na té naší lodi. Měli snad všichni zemřít ? Nebo měli zvítězit nad smrtí ? Vím jen, že já mohu Beliara porazit. To ale neznamená, že musím. Myslím, že všichni věděli, že tahle válka se nedá vyhrát. I přesto jsem byl rozhodnut bojovat do posledních sil, abych ochránil svůj lid. Vlastně můj nebyl. Jsem Eriadorec, ne Myrtáňan. Dlouho jsem přemýšlel o všem, co se stalo během celé doby, co jsem veřejně za vyvoleného. Kdybych slyšel tenhle příběh od někoho jiného, nevěřil bych. Začala mě bolet hlava. Cesta se protahovala. Z batohu jsem vytáhl Deník Eriadorce a začal číst pěkně od začátku, abych se o své rodné zemi něco dozvěděl:

"Kapitola 1. – Začátek"...