Kapitola 1. Probuzení

Před mnoha lety vzkvétal lidský druh. Stavěla se města, slavilo se, králové provdávali své děti do sousedních zemí. Všude panoval mír a lidé se opájeli svou dokonalostí, přesto však některá srdce nenacházela uspokojení. Některá srdce prahla po moci. Nenacházela zalíbení v budování, ale v ničení. Uhaslo v nich světlo a přilákala temnota. Stejně tak jako srdce Marducha, nejvyššího z řádu innosových kněží. Uzavřen ve své komnatě bez denního světla pomalu upadal do temnoty. Marduch moc dobře věděl, že lidé nejsou jediným druhem na tomto světě.

Na východě, v zemích do kterých se neodvážili, žila jiná rasa. Skřeti ukryti pod horami vyčkávali, až lidé zeslábnou. Skřeti nebyli příliš chytrá stvoření a jejich kmeny mezi sebou vedly nekonečné války. Když jste věděli jak, mohli jste se stát jejich bohem. A Marduch znal to tajemství. Zneuctíval Innosova kouzla k temným rituálům, dokázal jediným zaříkávadlem spálit skřety, kteří o jeho moci jen zapochybovali. Strach z něj učinil vládce a boha. Jeho temné rituály dokázaly divy. Zakryl slunce mraky a den se změnil v noc. Skřeti mohli vylézt z podzemí na povrch. Marduchovo vojsko zabíjelo a pálilo. Země pod horami byly zničeny a zvěsti o novém nepříteli se rychle šířily.

Lidská vojska ze západu a severu vypochodovala bránit svá území. Když se setkala se skřety, započala bitva. Statisíce mečů a šípů posílaly k zemi mrtvé vojáky. Zatímco vojska západních králů statečně bojovala se skřety, severská vojska vyčkávala. Skřeti začali po těžkých bojích prohrávat. Nastal pravý čas pro ukojení srdcí prahnoucích po moci. Král ze severního království Aeronu, jehož vojsko pouze sledovalo bitvu zpovzdálí, učinil Marduchovi nabídku. Pomůže jeho armádě otočit bitvu, když ho nechá vládnout po svém boku. Marduch souhlasil. Nebylo v moci zápaďanů bojovat se skřety a králem severu,a tak temnota zvítězila. Před svou smrtí však Albrecht, král západních vojsk, proklel Aeronského krále. Za svou zradu zaplatil vysokou daň. Jeho synové zemřeli v den zrady a jeho žena už nikdy neměla porodit dalšího syna.

Po bitvě se Marduch ale nechtěl o moc s nikým dělit. Věděl, že svět bude brzy jeho a tak využil svou moc a usmrtil severského krále. Vojáci se domnívali, že král zemřel ve spánku. Nevěděli, že Marduch je vrah a jemu tak spadla do klína lidská armáda, která ztratila vůdce.

O 10 let později.

Bordertown: lidské město bránící vstup do západní říše

Přestože panoval den, lidské město zakrýval stín. Jako předvoj skřetí armády pluly po obloze temné mraky, jimiž nepronikl ani jeden paprsek slunce. Vítr foukal silně jako před bouří. Dvě postavy zahalené tmou vlekly třetí osobu v kápi. Ve městě se očividně příliš nevyznaly a tak osobu, kterou přivlekly položily před práh jediné budovy, která se jim zdála povědomou. Zabušily na dveře a zmizely ve stínu. Otevřely se dveře a z budovy vyšel Innosův kněz. Rozhlížel se, ale neviděl nikoho, kdo by mohl klepat na dveře. Chtěl již zavřít, když si všiml člověka ležícího přede dveřmi.

Sehnul se k němu a pohlédl mu do obličeje. Osoba byla v bezvědomí. Odrhnul ji z hlavy kapuci a jeho ruka se zabořila do hnědých dlouhých kudrnatých vlasů. I slepý by poznal, že před ním leží žena. Nepříliš vysoká, spíše střední postavy a štíhlá. Její ňadra nebyla nijak veliká, ale kněze krásná mladá žena vyvedla z klidu. Vytáhl ruku z jejích dlouhých vlasů. Pohlédl na dlaň a tu zbarvila krev do červena. Innosův kněz otočil ženu na břicho a začal prohmatávat její hlavu. Vlasy blízko spánku byly potřísněny krví. Innosův služebník poznal, že žena je vážně zraněna a odnesl ji do kláštera.

Po několika dnech spánku se nalezená hnědovláska probrala. Jen co otevřela oči, uchvátilo její zrak množství obrazů visících na zdi. Některé zobrazovaly dávné bitvy, jiné boha Innose a na dalších spatřila dávné krále. Hnědovláska si chtěla v posteli sednout, ale hned jak se hýbla, ucítila pichlavou bolest v hlavě. Nahmatala obvaz, kterým kněz omotal zraněnou hlavou.
"Konečně jsi se probrala?"
Žena, která se právě probudila, zahlédla kněze stojícího nad ní.
Podíval se do jejích modrých očí a pravil: "Já jsem Parlan, správce tohoto chrámu. Teď mi pověz své jméno."
Žena sklopila zrak k zemi a snažila se vzpomenout. Měla své jméno na jazyku, ale nedovedla nic říct.
Kněz promluvil přísnějším hlasem:"Neříkáš mi své jméno, tak alespoň pověz odkud jsi a jak ses dostala před dveře mého chrámu!" Žena seděla na posteli, ale stále mlčela. Zahleděla se Parlanovi do očí a zmateně pronesla:
"Já...nemůžu si vzpomenout. Nevím jak se jmenuji ani co tu dělám." Kněz se na probranou krásku přísně podíval. Potom prstem ukázal na náramek, který měla na ruce.
Začala si jej prohlížet a všimla si vyrytých písmen na jeho povrchu.
"Alora," řekla váhavě:"Jmenuji se Alora?"
Parlan se stále tvářil nepřívětivě:"Možná jsi, možná nejsi. Předpokládám, že mi nepovíš, odkud máš ten šperk. Nu dobrá tedy, budu ti říkat Alora."

Hnědovláska stále seděla na posteli a nemohla si na nic vzpomenout. Hlavou se jí honilo spoustu myšlenek, ale každá z nich ji v důsledku zranění více a více bolela. Parlan poznal, že mu žena nelže a tvářil se o něco příjemněji."Nejspíše si nic nepamatuješ kvůli té ráně na hlavě. Někdo tě musel pořádně praštit. Třeba si brzy vzpomeneš a třeba nikdy. Než se zotavíš, můžeš zůstat zde v klášteře. Pak se uvidí."

Parlan se otočil a odešel z ložnice. Žena opět ulehla a usnula. Instinkt ji napovídal, že se jmenuje skutečně Alora, ale odkud je a co se jí stalo, si nedokázala vybavit. Zástupy myšlenek se na ní vrhaly jako vlci na mrtvou srnu. Viděla záblesky postav, které neznala. Myšlenek se řítilo mnoho a hlava více a více bolela. Dlouho se převalovala v posteli, než dokázala usnout.

Dva dny nepřetržitého spánku přerušilo hlasité dunění. Alora otevřela oči a zvedla se z postele. Rozhlížela se po pokoji, dokud nezahlédla malé zrcadlo, jenž viselo na stěně. Rychle k němu přiběhla, aby zjistila, jak vypadá. V zrcadle spatřila obličej mladé a krásné dívky kolem pětadvaceti roků staré, což ji potěšilo.

Poté co se přestala kochat sama sebou, soustředila sluch na dunění v dálce. Ve skutečnosti slyšela bubny. Ty však zakrátko přerušil křik linoucí se zvenku. Dveře pokoje se rozrazily a dovnitř vtrhl Parlan. Jeho žluté vlasy byly rozcuchané a tvář měl zalitou potem. Kapky studeného potu stékaly po dlouhých světlých vousech.
Alora odhadla kněze na padesát let. Neváhala ani chvilku a hned se otázala:"Odkud jde ten křik?"
Parlan poněkud ustrašeným hlasem odpověděl:"Skřeti jsou tady. Pod hradbami města stojí armáda, které není vidět konce. Musíme rychle pryč!"
Alora se zděšeně podívala na kněze:"A kam chceš jít?"
Parlan ji popadl za ruku a vlekl z pokoje do chodeb Innosova kláštera.
"Jsme hraniční město. Všichni utíkají západní branou z města pryč. Je tam průsmyk, kterým projdeme. Město je obehnané skálou, pokud chtějí skřeti projít na západ, musí jít městem."

Parlan vlekl dívku k východu z kláštera. Zastavili se ve velké síni, kde si začal Innosův služebník strkat do vaku zlaté předměty a vzácné knihy.
"Jsem sice Innosův mág, ale nejsem blázen. Nebudu čekat, až skřeti klášter spálí. Vezmeme nejcennější věci a co nejrychleji opustíme město. Naši vojáci skřety dlouho nezadrží a až sem v padne ta armáda, chci být co nejdál."
Parlan podal Aloře černou kápy, v které ji našel. Když si ji žena oblékala všimla si zvláštního luku, který visel na zdi. Přestože se zdál být pozlacen a velký, unesl by ho i kojenec. Na stole pod lukem ležel toulec plný šípů. Jen co si mág všiml, jak si mladá Alora bere šípy a potěžkává luk, tak se na ni obořil.
"To je luk, který před tisíci lety nosil král Augustin. Prý mu ho vyrobil samotný bůh Innos. Takový vzácný předmět nepatří do ruky ženě."Alora se usmála a odvětila:
"Asi bude lepší, když tento luk sebere nějaký skřet."
Parlan si něco zabrumlal pod vousy a pokračoval v zabalování věcí. Alora pokračovala:"A něco mi říká, že umím zacházet s lukem. Na cestu by se nám hodil, ale pokud si myslíš, že skřeti..."
Parlan se na upovídanou ženu nevrle podíval:"Ach, Beliar mi tě byl dlužen. Vem si ten luk a už pojď."Innosův kněz vyvedl ženu s lukem z kláštera.

Po ulicích běhaly dvě skupiny lidí. Obyčejní měšťané prchali k západní bráně se vším majetkem, co pobrali. Na druhou stranu běželi vojáci v lesknoucích se brněních se lvem na prsou. Někteří svírali luk, jiní meč a široký štíť.
Z hradeb se ozýval křik:"Katapulty!".
Parlan popadl svou nalezenkyni a táhl ji po ulici k západní bráně. Najednou se nad nimi mihl stín. Přeletěl je obrovský balvan, který se zabořil do střechy nedalekého domu. Kamenný dům se zřítil. Alora neznala město a nechala se mágem táhnout.
"Tohle město je celé z kamene?" Parlan se najednou zastavil a vydechl.
"Tak se rozhlédni kolem sebe. Vidíš snad něco jiného než kamenné domy?. Všude kolem jsou skály, takže kamenů máme dost. Aspoň mají naši vojáci čím po skřetech střílet."

Na ulicích vypukla panika. Někteří lidé klečeli před svými domy a modlili se, jiní se snažili ještě zachránit nějaký svůj majetek, ostatní utíkali z města co nejrychleji, aby si zachránili holý život. Každou chvíli se zřítila další budova, kterou zasáhly kameny ze skřetích katapultů. Po dlouhém běhu konečně oba uprchlíci doběhli k otevřené velké západní bráně. Aloru uchvátila výška brány deset metrů. Parlana monumentálnost staveb příliš nezajímala a táhl za ruku ženu ven z města. Když vyšli branou, uviděli dlouhou cestu vinoucí se mezi skalami.
"Do nejbližšího města to je pět dnů cesty pokud neznáš zkratku. Až utečeme tomu davu uprchlíků, povedu nás tajnou cestou."
Údolím utíkaly stovky lidí. Někteří lidé jak nejrychleji mohli, jiní pomalu, protože táhli na zádech majetek.

Uběhlo šest hodin a mág s ženou, kterou nalezl před dvěma dny, se vzdálili davům uprchlíků. Hlavní cesta, která vedla do dalšího města a kudy utíkali ostatní lidé, se Parlanovi nezamlouvala. Místo toho vlekl Aloru úzkou cestičkou, která se zdála být slepá. Oba museli jít za sebou ,aby se protáhli. Za zatáčkou se cesta rozšířila a bylo vidět neudržované schody, které směřovaly na vrchol skal.

Alora se netvářila příliš nadšeně, ale Parlan ji ujišťoval o správnosti této cesty:"Bordertown už nejspíš padl a skřeti budou pronásledovat uprchlíky. Ti rychlí přežijí, chamtivé a pomalé dohoní skřeti a pobijí. Uprchlická cesta se stále točí a vede zbytečnými oklikami."
Parlan pravou rukou ukázal na schody:"Půjdeme-li tudy, dostaneme se do Albrechtgoru, nejbližšího města, o tři dny dříve a skřeti nás nedostanou."
Parlan začal šplhat po nebezpečném schodišti nahoru. Aloře nezbylo nic jiného, než ho následovat.

Když vyšplhali do půlky schodiště, začala ji cesta nudit a připadat nekonečná, a tak se začala mága vyptávat.
"Proč se to město, kam jdeme, jmenuje Albrechtgor?"
Parlan šplhal opatrně dál a odpovídal své následovnici."Je to nové město a jmenuje se po posledním velkém králi západních zemí Albrechtovi. Narodil se v něm a jako malý si hrával se lvem, který se jmenoval Gor. Město je plné lvích soch, bude se ti líbit."
Alora šplhala dál.: Ti vojáci, které jsem viděla ve městě, měli na prsou lva."
Parlan odpověděl i tentokrát."Všichni královští vojáci mají na prsou lva Gora. Vypráví se spousta legend o králi Albrechtovi a jeho lvu. Skutečnost je taková, že jsou oba mrtví. Gor zemřel již dávno a Albrecht padl před deseti lety, když lidská touha po moci zakryla rozum, a kdy bratr zradil bratra.".

Parlan se vyhoupl přes poslední schod. Pak podal ženě ruku a pomohl ji nahoru. Rozhlédla se ale neviděla nic jiného než holé skály, a tak vyzvídala dál.
"Touha po moci zakryla rozum, bratr zradil bratra?"
Parlan se najednou zastavil a pravil:"Ty si nepamatuješ skutečně nic. Tušil jsem, že mám vzít sebou nějakou kroniku. Před deseti lety se odehrála pod skřetí horou bitva, ve které..."
Parlan se najednou zastavil. Za balvanem se schovávali dva muži, kteří pokud by nevylezli, tak by si jich nikdo nevšiml. Ten větší byl oděn v černém plášti a tvář měl ukrytou pod kapucí. Pravou rukou svíral meč připraven vytasit jej z pochvy. Ten menší, trapslík, držel velkou sekeru, jeho hlavu kryla kovová helma a tělo chránilo staré brnění, které prošlo mnohými boji. Alora rychle vytáhla luk a šíp namířila na muže s kapucou. Obě dvojice netrpělivě vyčkávaly, co se stane. V těchto dobách se těžko pozná přítel od nepřítele.

Jako první začal mluvit Parlan: "Co pohledává cizinec a trpaslík v těchto končinách. Nepatříte náhodou k Marduchovi?"
Ten větší muž přestal svírat meč v pochvě a sundal si kapuci. Hlavu třicetiletého muže pokrýval lehký porost černých vlasů. Kratší neupravené vousy nasvědčovaly, že je na cestách již pár dní.
I když se tvářil přátelsky, Alora na něj nepřestávala mířit. "Vyslali nás mágové z Albrechtgoru, abychom zjistili, jak daleko se už skřeti dostali."řekl muž.
Trpaslík přestal svírat sekeru a držadlo zabodl do země, aby se mohl o sekeru opřít."Proč vždycky míří jenom na tebe, copak my trpaslíci jsme neškodní?".
Parlan pokynul Aloře, aby luk sklopila a ta poslechla, přičemž zašeptala:"Nevěděla jsem, že trpaslíci jsou skuteční."
Parlan ji pak pošeptal do ucha:"Žili v dolech pod severními horami. Naše země pustoší skřeti a ty trpasličí země jsou ničeny severskými lidmi, kteří jsou spojenci skřetů."

Oba cizince šepot poněkud zneklidnil.
Parlan se k nim otočil a pravil: "Bordertown již zajisté padl. Tisíce lidí utíká údolím do Albrechtgoru."
Trpaslík, jehož tvář zakrývaly dlouhé hnědé vousy, promluvil:"Skřeti budou uprchlíky pronásledovat."
Trpaslíkův společník ho popadl za rameno a podíval se na Parlana.
"Musíme se rychle dostat do Albrechtgoru. Musí vyslat jezdce, kteří ochrání utíkající lidi. Když poběžíme rychle, dostaneme se do města zítra. Do té doby snad skřeti nikoho nedoženou."