Kapitola 7. Temno na východě

Durgur, země skřetů.

Přestože panoval den, ve východních horách nepronikl na zem jediný sluneční paprsek. Temné mraky na obloze den změnily v noc. Skřetí země tvořily skály pokryté prachem. Jediné stéblo trávy tam nevyrostlo. Občas jen ze země trčel mrtvý strom, jehož koruna neměla listů. Do nejvýchodnější země skřetů, Durguru, se posílali lidé zajati ve válce, aby zde pracovali v dolech jako otroci. Těžili pro skřety kov a pak z něj vyráběli zbraně a brnění pro Marduchovu armádu. Dva skřeti za sebou po mostě táhli člověka v roztrhaných šatech. Padesátiletý muž měl tvář pokrytou prachem a škrábance na jeho těle nasvědčovaly tomu, že ho skřeti za sebou táhli už po delší dobu.V horách se mu těžce dýchalo a trápila ho ukrutná žízeň. Jeho uši mučil křik linoucí se z dolů, kde pracovali otroci. Když se muž na chvíli probral a otevřel oči, spatřil, jako ho míjí jedna zapálená louče za druhou. Viděl, jak se stále přibližuje k obrovskému hradu, jenž mu naháněl strach, protože nikdy podobnou stavbu neviděl. Mnoho věží se tyčilo do výšky, avšak jen málo z nich mělo nějaké okno. Zahlédl pak plameny šlehající z některých částí hradu. Čím blíž ho skřeti táhli ke hradu, tím rozeznával víc a víc věcí. Octl se před velkou bránou, z které trčely kovové bodáky. Na obou dvou stranách brány stály sochy, které vyobrazovaly zvláštního tvora. Vypadaly jako veliké černé kočky křížené s opicí a na hlavě měly korunu. Brána se pomalu otevírala a dva skřeti dotáhli muže dovnitř hradu, kde ho nechali ležet a odešli pryč. Slyšel, jak se k němu něco velkého blíží a jak se otřásá zem. Najednou před ním stál skřet čtyřikrát tak velký jako ti dva, co ho sem přitáhli. Dunivý zvuk vydávaly jeho boty, z kterých čouhaly bodáky. Opatrně popadl muže a dal si jej přes rameno. Nesl ho po schodech do horních pater.

Cestou míjeli spoustu soch, které vyobrazovaly bytosti, které muž nikdy neviděl a naháněly mu strach. Najednou se otevřela brána a skřet nesl člověka místnostmi, kde na stolech leželo spoustu magických pomůcek a knih a na stěnách viselo mnoho loučí, aby v místnostech jejich obyvatelé jasně viděli. Jakmile dorazili do cíle, nositel svrhl muže na zem. Netrvalo to dlouho a začal se probírat. Konečně pořádně viděl obrovitého skřeta, který ho přinesl a taky dvě postavy v černých rouchách a kapucema nasazenýma na hlavách tak, že jim do obličeje vidět nebylo. Avšak postavy se alespoň velikostí podobaly lidem.
Muže nakonec úplně probral lidský hlas, který k němu z dáli pravil hlubokým tónem:"Ach, Harode, ty hlupáku. Myslel sis snad, že mi uniknete." Když muž zaslechl své jméno začal se pomalu zvedat ze země a díval se směrem, odkud přišel onen hlas. Viděl, jak k němu přichází někdo zahalený černým rouchem s kapucou takovou, jako měly dvě postavy, co stály vedle něj.
"Kde to jsem?" Zeptal se člověk, kterého přinesl skřet. Tajemný muž, který stál na krok od Haroda, nepříjemně smějícím se hlasem odpověděl: "Tam, kde bys to nejmíň čekal. Cha, cha, cha!"
Harod poznal ten hlas, co k němu mluvil a ze strachu udělal dva kroky vzad, kde však narazil do obrovitého skřeta a spadl na zem. Pak pohlédl na postavu, která se k němu opět přiblížila na jeden krok a pln vzteku pronesl:"Marduch."
Temný mág pokynul skřetovi rukou a ten pomohl muži vstát ze země.
Pak pravil:"Jsem rád, že mě poznáváš, starý příteli. Jak si mohl být tak hloupý a myslet si, že sebe i ji přede mnou ukryješ?"
Harodovi se špatně mluvilo. Jednak si ještě nezvykl na vzduch v horách Durguru a taky mu vadilo, že neviděl do obličeje temného mága.
"Jsi blázen, Marduchu. Sice jsi dostal mě, ale ten náramek nikdy nezískáš." Marduch se začal smát ještě víc nepříjemně než předtím a pravil:"Netvrdím, že po tom mocném artefaktu mé srdce netouží, ale není důležitý. Má lest funguje dokonale. Rozumy vás všech se nechaly ošálit a myslíte si, že mi jde jen o ten hloupý náramek."
Harod měl z mága velký strach, ale snažil se to nedávat najevo. Chtěl ustoupit trochu dozadu, ale v tom mu stále bránil obrovitý skřet.
"Ty jsi byl blázen, Harode, když jsi dal náramek té ženě. On vyzařuje tak velkou moc, že se dá přímo určit místo, kde se artefakt nachází. Myslel jsem, že jsem ženu ztratil, ale tys mi ji pomohl opět najít. Ona je to, co potřebuji a mí služebníci ji přivedou."

Rozhovor přerušil náhlý hluk. Nejdřív Harod slyšel, jak se otevírá velká vstupní brána do hradu a pak do jeho uší doléhaly bubny, bojové pokřiky a pochod velkého vojska. Marduch kamsi odcházel a obrovitý skřet tam táhl muže taky. Marduch se zastavil na balkóně a nechal Haroda k sobě dovést. Když se muž podíval dolu, polil ho studený pot. Viděl, jak po mostě pochodují skřeti.
"Měl bys být vděčný za tenhle okamžik, Harode, protože něco podobného již nikdy neuvidíš. Jen se dívej, jak deset tisíc skřetů opouští pevnost Durguru."
Když se Harod vzpamatoval z toho co vidí, tak k Marduchovi promluvil.
"Nikdy nedobudeš západní říši, nikdy nepřekročíš velkou Západní zeď."
Marduch se jen pousmál.
"Tihle skřeti dokonale zaplní díry v mé armádě. Už padly hraniční země, hned po nich Talmie, která ani nekladla odpor. Teď statisíce skřetů stojí před poslední překážkou. Jakmile vtrhnou do Augustie, tak bude západ můj. Jak padne poslední země na západu Augustie, tak je celá říše moje. Dobít osady a přístavy v horách bude po pádu Augustie už jen otázka času."
Harod stále sledoval zástupy skřetů, které z pevnosti pochodovaly po mostě a snažil se Marducha přesvědčit, že nikdy nevyhraje.
"Přes západní zeď do Augustie nikdy nevkročíš. A i kdyby to, tak hlavní a největší město západu Adasmir, se stane tvým koncem."
Marduch poplácal muže po rameni a bavil se jeho přítomností.
"Zapomínáš , můj milý Harode, na moji flotilu bojovníků ze severu. Možná by Adasmir odolal útoku skřetů z jedné strany, ale nepočítá s loďstvem, které do města připluje z druhé strany. Jak jsem řekl, se západem je konec."

Branou stále vycházeli další a další skřeti a Harod ucítil svou příležitost. Viděl jak se marduch naklání z balkónu a pozoruje své vojáky, a tak ho napadlo, že kdyby do mága strčil, tak by ho pád z velké vyšky zabil. Muž se rozhodl a začal s Marduchem bojovat. Chtěl ho svrhnout dolů, ale mág se zapřel rukama o balkón a shodit se nenechal.
Netrvalo to dlouho a muže držel pod krkem obrovitý skřet. Harod byl půl metru nad zemí a kopal do obřího skřeta. Obrovi to ale vůbec nevadilo a s člověkem udělal krok ke konci balkónu a natáhl ruku držící muže z balkónu ven . Harod se podíval dolů a poznal, že až ho skřet pustí, bude s ním konec. Ten však člověka stále držel, dokud k němu nepřikročil Marduch.
"Tohle je tvá poslední chyba, Harode. Není ti souzeno, abys viděl příchod druhého temného věku. Adasmir je poslední překážka. Až padne, tak temné mraky zahalí oblohu nad tímto kontinentem a na svět se vrátí vojsko, které z něj bylo dávno vypovězeno. Vrátí se bůh, na kterého se zapomnělo. A pak zničí poslední země na jihu. Ale to ty už neuvidíš."
Marduch mávl rukou a skřet muže pustil. Poslední co Harod zahlédl bylo, jak mág odchází z balkónu pryč. Pak dopadl na kamenný most před pevností a obklopila ho tma.

Marduch si upravil roucho, které se mu zmačkalo při zápase s Harodem a přikročil k jedné ze dvou postav zahalených v černých šatech s kapucou na hlavě.
"Jaké jsou zprávy?" Marduchův služebník pravil hlubokým hlasem:"Všechno jde rychleji, než jsme čekali. Jediné město, které kladlo odpor , byl Albrechtgor v hraničních zemích. Skřeti pak prošli Talmií bez jediné bitvy. Lidé utekli za Západní zeď do Augustie. Jakmile seskupíme naše síly, překročíme velkou zeď a skřeti stanou před branami Adasmiru."
Marduch potěšen informacemi odcházel do své komnaty, než však ještě odešel tak pravil:"Teď je důležité, aby splnil svůj úkol Dragos v Khorinisu. Pak nám nebude nic překážet v cestě a započne nekonečná noc. Temný věk opět nastane."
Marduch se pak odebral do svého pokoje, kde se zabýval magickými pokusy. Obrovitý skřet za ním zavřel dveře a stoupl si před ně na stráž.
Pod černými rouchy dvou postav se ve skutečnosti skrývali dva lidé. Před desíti lety následovali Marducha na východ a ten je na oplátku zasvětil do svých temných rituálů. Ten, který před malým okamžikem mluvil se svým pánem Marduchem, se otočil k druhé postavě a hlubokým hlasem pravil:"Jsi dnes nějaká zamlklá. Trápí tě snad něco, Iris?"
Tázaná Marduchova učednice menší postavy si z hlavy sundala kapuci. Světle hnědé vlasy ji sahaly po ramena a modré oči vyčkávaly, až si druhý Marduchův učedník sundá i svou kapuci. Oba učedníci a následovníci Marducha měli vybledlé tváře, protože na ně po léta nedopadl jediný sluneční paprsek.
Učednice jménem Iris odpověděla:" Když teď Dragos odplul s elitními Aeorosnkými vojáky na jih, tak celé flotile na západě velí nějaký hlupák. Jen se chci ujistit, že něco nepokazí. Taky chci mít bojovníky ze severu pod dohledem, aby je nenapadlo něco jako vzpoura, když je teď jejich nejvyšší generál Dragos pryč."
Druhý učeň jen přikývl. Ještě než však stihla žena odejít, tak se ji zeptal:"Vezmeš si sebou Gryffa? Již dlouho spal v hoře a potřebuje provětrat."
Iris se pousmála a odcházejíce z místnosti pravila:" Samozřejmě. Už dlouho se pořádně nenajedl."